Špatný, hodně špatný nápad. Dům Weasleyových byl zlý sen, zmírněný rouškou neskutečnosti. Tolik radosti, smíchu a objímání, Harry šel z jedné náruče do druhé. Nepokoušel se je rozeznávat.
„A dost,“ zavelela paní Weasleyová, „nechte ho odpočinout! Pojď sem, drahoušku, sedni si. Rone, zmlkni! Frede… Je mi jedno, jestli jsi George, oba budete zticha! Posaď se, Harry, zlatíčko, musíš mít určitě hlad, jsi děsivě hubený, kdy jsi vůbec jedl naposledy? Tím se netrap, vydrž, hned něco přinesu!“
Řekla to? Harry si nebyl jistý. Aha, nejspíš řekla, protože seděl na židli za stolem.
Jídlo? Nechtěl jídlo. Jídlo bylo zbytečné.
Severusi, mluv se mnou. Prosím.
„Mamka ti určitě přinese čaj. Ona prostě odmítá akceptovat, že už nejsme děti,“ zamrmlal Ron pohřebně, s ušklíbnutím vylovil zpoza zad láhev ohnivé whisky. „Nápoj pro muže?“
Harry zmateně mrknul. O čem je řeč? Ron mu už naléval do pohárku.
„Nezdržuj, nebude tam věčně,“ několikahlasé syknutí, objevily se další ruce, další sklenky, hrnečky, slastné mlasknutí.
Harry neměl žízeň. Nebo měl? Nedůvěřivě zíral na sklínku ve svých prstech. Kde se tam vzala?
Severusi, prosím. Mluv. Řekni něco.
„Tak na zdraví! A na tvůj návrat, díky Merlinovi!“
Tolik nepříjemného dění, zvuků, pachů, pohybů v blízkosti. Ale ne, nevadilo to.
Prosím. Severusi. Řekni cokoliv.
Jako akvárium naruby. Vy uvnitř, sami, v tichu, prázdnotě, v bezpečí, za průhlednými stěnami bublavě vře abstraktní fantazie.
Severusi.
Neopouštěj mě.
Barevné divadlo života, bezuzdně hýří emocemi. Snad jen fanfáry chybí.
Ale to je dobré, vás se to netýká.
„…načež jsi do kotlíku se zcela seriózním výrazem chrstnul nijak předem nezpracovanou Euphrasii namísto Linearie alba, což ve mne teoreticky mohlo vyvolat jisté nadšení, uznávám, neboť jsi jakýmsi šťastným omylem správně tipoval, že se jedná o bylinu z řádu hluchavkotvarých a dokonce se též pyšní bílým květenstvím, leč než jsem stačil s nesmírným sebezapřením odebrat Nebelvíru dvacet bodů za tvou genialitu, uvědomil jsem si, že právě světlík lékařský je onou ingrediencí, již bezvýsledně hledám na zaostření Albusova špehovacího okna…“
Severusi! Severusiseverusiseverusi!
„Konečně.“ Vděk nadýchaný úlevou.
Kde jsi byl?! Zasténal Harry. Proč jsi mlčel?
„Hovořím s tebou po celou dobu,“ namítl jemně, „to ty mne neslyšíš. Díky Merlinovi, mám v zásobě mnoho humorných historek.“
Já se bál, že… Severusi.
„Jsem tu, Harry.“
Myslel jsem, že jsem tě ztratil. Že jsem tě nějak… a už nejsi. Vůbec nikde… nejsi. Severusi.
Černá postava prošla chumlem zrzavých pihovatých mládenců, rozjařeně gestikulovali, jedním okem sledovali dveře ke kuchyni, mluvili jeden přes druhého, obraz vypadal tak živý, jen mu kdosi vypnul zvuk; Severus došel k volnému prostranství u krbu, po jeho pravici pan Weasley tajně usrkával svou whisky, Severus se zastavil, vztáhl dlaně k plamenům. Štíhlé bledé prsty prošly skrz, tam, zpět, několikrát. Ohlédl se po Harrym. Výrazná strohá tvář, přísná linie rtů. Oči laskavě moudré; mohli jste udělat největší hloupost pod sluncem, jejich měkká zář nedovolovala hanbě vstoupit. Protože Severus rozuměl.
„Život mne naučil, že velmi zřídka jsou věci jednoduše prosté, jak se na první dojem zdají. Například ty věříš, že sis mne vymyslel. Z čeho tu jistotu bereš, Harry? Ovšem, může to tak být, nepopírám. Ale co když jsem já ten snící?“ Zlehka pokrčil rameny. „Což je vcelku bezvýznamná úvaha, když v obou případech platí totéž. Já tě neopustím.“
Harry ho sledoval, duše zatnutá v křeči v něm pomalu vláčněla, plnila se mírem, tím posvátně chladivým. Prosklenými stěnami se rozeběhly pavučinky prasklin, titěrnými stružkami vpouštěly dovnitř lidi, hlasy.
Nikdy jsem o všem tolik nepochyboval.
Severus s vážným smutkem přitakal.
„Znám ten pocit.“
Víš, co jsem provedl. Víš to, viď? Nedokážu přemýšlet. Jsem vyděšený. Co mám dělat?
„Přeci totéž co vždy,“ oznámil, hluboký hlas shovívavě káravý. Jako letmé, drsně něžné pohlazení v rozcuchaných vlasech. „Najít pevný bod, chytit se a držet. Požádat o pomoc toho, komu důvěřuješ.“
„Haló, planeta Země volá Pottera! No tak, kámo. Aspoň si s námi přiťukni.“
„Máš pravdu,“ zašeptal Harry. „Samozřejmě… jsem idiot.“
Pomalý, dlouhý výdech. Šok se rozplýval, mělnil, vracel Harryho do reality; jen už ho nic netrápilo. Bolest, strach, hrůza, vina. Pryč.
Byl to dobrý pocit.
Také znovu vnímal bytostníčky skryté pod košilí, jejich měkká křidélka i drobná tělíčka. Rozhlédl se a poprvé všechny kolem sebe skutečně uviděl, Hermiona s Ronem si vyměňovali ty své pohledy jako dřív, postával tam pan Weasley, na čele ustaranou vrásku, Ginny opřená o futra dveří, dvojčata, byla tu i dvojčata. Mezi nimi nějaká dívka, patřila k Georgovi? Nebo k Fredovi? A třeba k oběma. Charlie, snědý a ošlehaný větrem, ještě ve vycházkovém hábitu, nejspíš dorazil před chvílí. Bill, jeho žena Fleur v pokročilém stavu těhotenství.
A ještě tu byl prstýnek. Zlatý kroužek na Ronově prsteníčku. Hermiona měla stejný.
Ne, tady se život nezastavil, šel dál, krásný a vzrušující, plný nových počátků, prostých zázraků; takový, jaký život bývá. Asi.
S nepřehlédnutelnou výstražnou cedulí – tenhle svět se tě už netýká. Ne s tím, co skrýváš za černými skly brýlí. Ne s těmi, které jsi nechal za sebou u sv. Munga. Vždyť ani nevíš, kolik jich bylo.
Nepatříš sem.
Čekal jsi snad něco jiného? Hlupáčku.
„Tak, už je to tady, drahoušku, vezmi si, na co máš chuť, vůbec se neupejpej. A cokoliv budeš chtít, ještě donesu. Och, vždyť tu nemůžeš nic vidět! Tady jsi doma, zlatíčko, tady se nemusíš schovávat,“ natáhla se paní Weasleyová po jeho brýlích.
Blesk by nebyl rychlejší, Harry ji zachytil, sevřel její ruku.
„Je tu moc světla,“ řekl pevně. Pustil ji. „Byl jsem dlouho ve tmě.“
„Jistě,“ hlesla, do tváře se jí vloudila soustrast, „odpusť.“
Možná to byla ta lítost ze všech stran, vyslovená i němá, ze zachmuřených očí pana Weasleyho, zarmoucené tváře mladinké Ginny. Možná Hermionina bezvýhradná radost. Či Ronova nejistota, skrytý pocit viny a ukřivděný hněv, možná stěží patrný pohyb Billyho, když podepřel Fleur, aby jí poskytl větší pohodlí.
Nebo za to mohla vůně jídla. No ano, jistě; ona za to mohla. Byla nesnesitelná.
Harry se zvedl od stolu, pokrytého spoustou talířů.
„Moc rád jsem vás všechny viděl. Musím jít.“
„Ty už jdeš?“ vyhrknul Ron překvapeně. „Počkej, vždyť… A to je jako sakra všechno?! Víc neřekneš? Prostě rád jsem vás viděl a nazdar?“
„Co bys chtěl slyšet, Rone?“ pronesl Harry pomalu.
Kratičký zášleh bolesti, cosi velmi, velmi černého v srdci se prodralo dvěma prstíky skrz své vězení.
„Já nevím! Například co jsi dělal? Jak se máš? Co dělat hodláš, jak všechno zvládáš, na co myslíš. Prostě takové ty normální věci, o kterých se mluví mezi přáteli! Zatraceně.“
Harry zvolna došel ke dveřím. Zastavil se.
„Jak jsem se měl?“ ohlédl se. Mluvil zvolna. Velmi potichu. Černota se rozlévala tělem, už byla po kotníky; Harry jí odmítl dát jméno. Nedokázal to. Nechtěl dokázat.
„Špatně. Jak se mám teď? Hůř. Co hodlám dělat? To se brzy dozvíš. Nebo možná taky ne. A na co myslím? Toho je docela hodně, Rone, ani nevím, kde bych začal. Tak třeba, vážně jsem rád, že vám Severusova smrt nezkazila rodinnou idylu. Nebo – blahopřeju k vaší svatbě, mrzí mě, že jsem ji zmeškal.“
A temnota ho zalila celého, že musela prosakovat kůží.
„Nebo bych se mohl zeptat, kde jste byli, když Severus umíral. Mám se zeptat? Já se válel v posteli a spal. Co ty, Rone? Hermiono? Charlie? Billy? Pane Weasley?“
Ani pípnutí. I oheň v krbu z piety oněměl.
Harry naklonil hlavu mírně do strany.
„Opravdu jsi tohle chtěl slyšet?“ zeptal se tlumeně, takový ten ohlušující, třaskavě bezezvučný klid před úderem bouře. Harry na okamžik zavřel oči. Černo, černo, dokola kolem; ale ne ta sametová čerň, milující. Tahle byla studená, mrazivě ledová.
„Víš, Rone, předám ti jednu dobrou radu. Kdo se ptá, riskuje, že získá odpovědi.“
Obrátil se zpět ke dveřím, vzal za kliku, otevřel. Zastavil se.
Vysoká silueta venku, Severus na něj čekal. V tuhových očích chápavý, smutný úsměv. Neřekl nic.
Harry zvedl ruku, polaskal zoufale se snažící bytostníčky.
„Zapomeň na to,“ vynutil ze sebe. „Vy všichni. Omlouvám se.“
Chvatným, rázným krokem přešel práh.
„Harry, prosím,“ vyhrkla Hermiona, „já… nikdo tady… nedokážeme si ani představit, čím sis prošel. A stále procházíš. Ani jestli ti můžeme nějak pomoct. Ale chtěli bychom! Prosím, řekni, že to víš. Nebo ne, nemusíš nic říkat, jenom… jenom se někdy zastav. Jen tak. Kdykoliv. Prosím. Prosím, Harry, řekni, že přijdeš. Přijdeš?“
Na krajinu se spouštěly první stuhy soumraku. Harryho ovanul příjemný větřík, rozevlál hábit.
Severus po jeho boku, Harry se na něj podíval a poprvé od východu z monolitu se opravdu upřímně usmál.
„Ne,“ řekl.
Lenka sklízela ze stolu, dlouhé volné šaty poseté drobnými fialkovo bílými kvítky hvozdíků, pod vlivem jednoduchého kouzla se jejich hlavičky omámeně kývaly. Dokonce byl cítit i lehký závan jejich kořeněné vůně, podbarvené hřebíčkem. Odeslala Dracův talíř s večeří ke kuchyňské lince, stěží se jídla dotkl.
„Strávíš celou noc pochodováním ode zdi ke zdi?“ zeptala se. „Přinesu ti domácí trepky, z těchhle bot tě budou bolet nohy. Nebo bys mohl jít za ním.“
„Rozhodování by bylo podstatně jednodušší, kdybych měl alespoň mizivou jistotu, že chce jít dál,“ pronesl Draco ironicky. „Což nemám.“
Stěna, otočka, a zpátky k té protější. Přesně třicet jedna kroků.
Lenka vložila očištěné talíře do umyvadla s vodou, plnou načechraných bublinek. Probudila kartáč, hadřík i utěrku ze spánku, vrhly se do práce s nedočkavou radostí. Lenka si otřela ruce, vyhlédla z okna.
„Stahují se mraky. Máš pravdu. Harry se určitě jen rozhodl stanovat na naší zahradě. Bez stanu. To je dobrý nápad, sama jsem to chtěla zkusit,“ protáhla zasněně. „V dešti to musí být krásné.“
Draco na okamžik zastavil, věnoval jí pátravý pohled. Bylo jen mírně znepokojující, že to myslela naprosto vážně.
„Kdyby chtěl jít dál, už by přišel. Navíc, může to být pouhá náhoda, nikdy jsem neřekl, kde bydlíme. Nejspíš ani neví, že je u našeho domu.“
„Já myslím, že ví naprosto přesně, kde je. A že ty víš, že tu je.“ Lenka se krátce zasmála. „Absolutně těmhle mužským záležitostem nerozumím. Ale pochopila jsem, že je marné se o to pokoušet.“ Mávnutím hůlky otevřela dvířka skříněk, odlevitovala čisté nádobí. Opět se zahleděla k oknu. Draco pochodoval.
„Možná čeká na pozvání?“ prohodila.
„Ví, že je tu vítán,“ zavrčel Draco.
„I přesto, že poslední, co jsi mu řekl, bylo, že ho nesnášíš?“
„To jsem mu řekl tisíckrát. Nic to neznamená.“
Opět stěna. Otočka, dalších třicet jedna kroků.
„A to je přesně ta věc, které u vás nerozumím,“ trhla Lenka vesele rameny. Rychlým kouzlem vyměnila starý ubrus na jídelním stole za nový.
„Ale svět se změnil, Draco. Stejná slova dnes mohou mít jiný význam.“
Draco se zarazil.
„Ty myslíš, že on si myslí, že se zlobím?“
„Já si nemyslím vůbec nic,“ zvonečkový smích. „A zlobíš se, Draco?“
„Ne. …Možná trochu. Ne! Samozřejmě, že ne, nikdy by nedopustil, aby ti ublížili.“
Štíhlé paže mu proklouzly kolem pasu, Lenka k němu zezadu přistoupila, objala ho. Opřela se čelem o jeho záda.
Chvíli tak zůstala, uklidňující náruč a mámivá vůně hvozdíků.
Vtiskla mu lehký polibek na místečko za uchem, odstoupila, přivolala šálek s kouřícím obsahem.
„Odnesu mu trochu teplého čaje.“
Vyrazila k vchodovým dveřím, opatrně, aby obsah šálku nerozlila. Draco ji sledoval.
Jsi anděl. Vím to. Ten nejlaskavější z dobrých.
Mrzí mě, že ti takové věci nedokážu říkat.
„Počkej,“ ozval se. „Půjdu já.“
Lenka plynule změnila směr.
„Dobře,“ kývla. „Zpátky nemusíš spěchat. Já i čaj tu stále budeme.“
Z temných siluet stromů se nesla poslední večerní píseň, ptačí ukolébavka. Vzduch byl vlhký, už voněl po přicházejícím dešti.
Draco došel na konec travnaté plochy, posadil se na obrubník.
„Bude pršet.“
Harry pozvedl tvář s černými skly k šedivé obloze.
„Ano. Nejspíš ano.“ Drobný úsměv. Rozprostíral se kolem něj mír, takové to smíření s příchutí definitivnosti. „Mám déšť rád. Smývá z ulic krev.“
V Dracově duši tichoulince zacinkaly varovné zvony.
„Draco?“ krátce se po něm ohlédl a chvatně odvrátil tvář. „Jaké to je? Polibek mozkomora.“
Rozezněly se hlasitěji.
Draco si pročistil hrdlo. „Na tohle ti těžko někdo odpoví. Ti, co tím prošli, jaksi ztratili možnost posílat sovy. Zajímá tě, zda to bolí? Upřímně, myslím, že ano. Mělo by bolet, když ti kradou duši.“
Harry potřásl hlavou, bolest byla nepodstatná.
„A pak? Co se děje pak?“
Draco nasál vzduch, sychravě čerstvý. Čas milosrdných lží patří k dětství; a to oba ztratili dávno, velmi dávno. Nejspíš s prvním samostatným krůčkem.
„Je to jen má domněnka, Harry, nic víc, žádné důkazy. Mozkomoři jsou jednotná bytost, proto jsou jeden jako druhý, nepotřebují ani jména. Logicky se nabízí, že každá pozřená duše se stane jejich součástí, součástí jich všech. První požírají šťastné myšlenky. Proč je odhání Patroni? Je to, jako bys jim před nosem mával nejvybranější francouzskou delikatesou; pojď blíž a já s ní praštím o zem do bláta. Potom přijdou na řadu běžné vzpomínky, možná chutnají jako jídlo v Bradavicích, někdy skvělé, jindy …ne až tak skvělé. Nakonec zbyde jen to zlé. Bolest. Naprosto jasná ovesná kaše madam Pomfreyové, chuť žádná, ale hlad je hlad. A protože duše neumírají, neztrácí schopnost myslet… domnívám se, že Políbení se stanou zdrojem jejich potravy.“
Bezedná zásobárna žalu k nasycení tisícihlavé hydry.
„Jestli jsem za ta léta něco pochopil, pak to, že všechno má svůj smysl,“ pronesl Harry zamyšleně, „takže i oni. Mozkomoři, víš? Nevím jaký. Ale jejich existence musí mít nějaký účel.“
„Třeba, že přítomnost tak čistého zla nás má přimět vážit si čehokoliv dobrého?“ utrousil Draco skepticky. „Promiň, ale můj pohled na ně je velmi subjektivní, hrozba Polibku nade mnou visela léta. A má matka… Pokud ji najdou, neunikne před ním.“
Harry pokrčil rameny.
„Někdy je k pochopení zapotřebí pohled z širšího úhlu. Jejich trest je natolik děsivý, že většinu od špatného skutku odradí. Zbavují svět zla. Přijde mi pochopitelné, že ho dokázali změnit na energii, která je pohání dál. Nemyslím tvou matku, ani tebe. A pochopitelně tím už vůbec nemyslím… Severuse. To je věc zákonů, lidských zákonů, které jsou… spravedlivě slepé.“
„Spíš bych čekal přirovnání slepě kruté. Nechci se jevit útlocitně, ale tohle téma mne nepatrně znervózňuje. Má nějaký konkrétní cíl?“
Harry k němu stočil tvář; ač skrytý za neprůhlednými skly, Draco měl pocit, že se do něj intenzívně vpíjí pohledem.
„Draco, myslíš… myslíš, že se tam uvnitř se Severusem setkám? Je to možné? Mohlo by?!“ vydechl naléhavě.
Draco těžce polkl.
„Tohle si nechci ani představit. A velmi, velmi doufám, že to možné není. Nic by Severuse nezničilo víc.“
Harry se zvolna odvrátil.
„Pochopí to. Odpustí mi. Vždycky mi všechno odpustil.“
A zvuk zvonů v Dracově duši změnil zvolna melodii do pohřebních hran.
Taky ho začaly brnět konečky prstů. Divný mráz, zakusoval se pod nehty.
„Harry…“
Umlčel Draca zvednutou dlaní.
„Byl jsi dnes u svatého Munga,“ řekl. Nebyla to otázka.
„Byli tam všichni, bystrozoři, diakoni, likvidátoři, palatini, i ministr. Tedy – všichni, kromě mě. Nebyl jsem zván.“
„Ale víš, co se tam stalo.“
„Pochopitelně. Stejně jako to ví už celá kouzelnická Anglie. Co mi paměť sahá, svatý Mung nikdy nebyl tak prázdný. Ani jediné obsazené lůžko.“
„Byl jsem tam, Draco.“
„To mi došlo,“ přitakal nevzrušeně.
„Nechtěl jsem. Ty oči mě měly varovat, že se moje magie změnila. Anebo možná ne, možná je stále stejná a změnil jsem se já. To je jedno. Je to má zodpovědnost a já ji plně přijímám. Já to způsobil. Všichni ti lidé… ani nevím, kolik jich bylo.“
„Čtyři sta šedesát pět. To byl počet pacientů dnes v sedm třicet ráno. Plus ti, co čekali na pohotovosti, ještě je nestihli zanést do systému.“
Pět set. Zabil jsem pět set lidí. A Siriuse. A Remuse; už nikdy svého syna neuslyší se smát.
A tu maličkou… Ano, pro někoho to nejspíš bylo vysvobození.
Jejich rodiny to tak vidět nebudou. Ani Starostolec.
Nikdo neměl Polibek tak jistý.
Už jdu, Severusi.
Harry se trochu napřímil v ramenou, jaký blažený klid, v hlavě, v srdci, útrobách.
„Odpusť mi, Draco. Nechtěl jsem tě zklamat, tohle jsem neměl v plánu. Ale stalo se.“ Nádech. „Přišel jsem za tebou, protože bych si přál, abys to byl ty, kdo mě přivede. …Pochopím, když odmítneš.“
Draco na něj pustě zíral.
„Jsem od školy zvyklý, že mi většina z toho, co vypustíš z úst, nedává smysl. Tentokrát jsem se ale ztratil kompletně.“
„Čemu nerozumíš? To já je zabil. A ne.Ne, prosím, ani nezkoušej mě přemlouvat, abych před tím utekl a pokračoval v tom, co jsem ti slíbil. Nemůžu. S tímhle nedokážu žít. Ani nechci.“
Dracovi zcela nedůstojně poklesla brada.
„Potřebuješ si to promyslet?“ zeptal se Harry chápavě.
Draco prudce vstal. Udělal několik kroků, tam, zpátky.
„Ne,“ zasyčel, „nepotřebuji si vůbec nic promýšlet. Víš, co potřebuju? Kýbl ledové vody, abych tě s ním polil! Tohle snad není možné. Tohle jednoduše nemůže být možné.“
„Myslel jsem, že ti to došlo, sám jsi říkal… Já nechtěl, Draco, přísahám, nechtěl jsem ublížit nikomu z nich, moje chyba, neměl jsem se od tebe vzdalovat, ty bys nedovolil…“
„Mohl bys laskavě zmlknout?! Právě se zběsile snažím tě nepraštit.“
Harry se poslušně odmlčel.
Draco udělal ještě několik svých nesmyslných výpadů různými směry, jako by se nemohl rozhodnout, kudy uteče. Konečně se obrátil k Harrymu. Podřepl před ním.
„Teď mne velmi pečlivě poslouchej… stop. Mlč. Jen poslouchej. Platí?“
Harry pokrčil rameny. Kývl.
„Děkuji. Takže, Harry. Dnes v nemocnici jsi nějak, nikdo neví jak, zrušil a deaktivoval absolutně veškerou magii. Všechno přestalo fungovat. Na každém patře, na každém pokoji. Vyvolalo to poměrně slušný zmatek, což si zřejmě nemusíš představovat, v té chvíli jsi tam nejspíš ještě byl. Jenže ti unikl jeden nepatrný detail. Harry – nikdo tam nezemřel. Nezabil jsi je. Ty jsi je vyléčil. Bez ohledu na vážnost nemoci či zranění, včetně necelé stovky nevyléčitelných případů, všech čtyři sta šedesát pět pacientů dnes opustilo nemocnici po svých. Zcela zdraví. …Byl jsem dostatečně srozumitelný? Klidně ti to odhláskuji. Pokud ti nebude vadit, když to shrnu do několika holých vět.“
Černé brýle.
Na smrt bílá tvář.
Mramorová socha by jevila víc známek života.
„Harry, mohl bys něco říct? Vydat zvuk? Jakýkoliv. Vidím šok; tomu rozumím, ne každý den se dozvíš, že ses nestal masovým vrahem. Co mě ovšem zcela nepatrně znepokojuje, je skutečnost, že postrádám sebemenší projev úlevy.“
Náhle se Dracovy zorničky rozšířily pochopením. Vyskočil na nohy.
Párkrát naprázdno zaklapal ústy. Zoufalství, vytříbeně okořeněné špetkou bezmoci, prostoupilo mozek, vsáklo se do nervových vláken.
„Ty jsi Polibek chtěl.“
Harry slepě zíral před sebe.
„Přišlo mi to jako… dobré řešení,“ vyšlo z něj hluše a prázdně. Asi jako z jeskyně.
„Dobré. Řešení,“ odkrajoval Draco slova s důrazem sopky. „Zjevně máš dojem, že Severus netrpěl dost. Ale jistě, proč mu nepřidat další pocit viny, že jsi kvůli němu šel dobrovolně do pekla, rozhodně by si nesmírně užíval každou vteřinu, kdy by cítil tvou bolest, jsem takový hlupák, samozřejmě, celou dobu tam po ničem jiném netouží!“ Poslední slova křičel.
„Sklapni,“ hlesl Harry. „Byli bychom spolu. Proč to nechápeš?“
Draco najednou vypadal vyčerpaně.
„…V tom je ten problém.“
Posadil se zpět, vedle něj. Unavený.
„Chápu to. Harry, já to chápu zatraceně dobře. Protože jsem chtěl udělat naprosto totéž.“
Jako měkká deka se rozprostřelo ticho. Pouliční lampy věnovaly oranžový nádech chodníkovému dláždění, v dálce zazněl první hrom; bouřka za kopcem již začala. Zvedl se vítr, rozezněl v korunách stromů noční sonátu ševelení.
„Co tě zastavilo?“ zašeptal Harry.
Draco hleděl za obzor. Nebo možná jen tak do prázdna; kdo ví, co tam viděl, na co vzpomínal.
„To, co mě k tomu přimělo,“ řekl. „Láska k Severusovi. Došlo mi, že se rozhoduji mezi snášením své vlastní bolesti a způsobením dalšího utrpení jemu. Nechci mu ublížit, Harry.“ Vítr dirigent, stromy šuměly. „A ty taky ne.“
„To bylo podlé.“
„Čekal jsi něco jiného?“ prohodil Draco chladně.
Harry pomalu sklonil hlavu. Složil ji do dlaní; kosti se drolily, sesychal, hroutil do sebe jak starý dům, odstřelený demoliční četou.
„Jenže… co teď?“
„Ránu pěstí?“ nabídl Draco.
„Myslel jsem, že to dokážu, že jsem připravený vyjít. Že mám v sobě dost síly a vzteku, abych dokázal… Vážně jsem si to myslel. A někdy, někdy to jde, jsem klidný, mám jasno, a pak… Zničehonic. Najednou vím. Cítím do morku kostí, že je pryč, napořád, pokaždé je to jako poprvé, jako bych se to dozvěděl zrovna v té chvíli, teď se to stalo a on je… on je vážně mrtvý? Už ho neuvidím…? Vnímám to s takovou zřetelností, všechnu tu nepříčetnou bolest, zaslepuje mě, nemůžu popadnout dech, přicházím o rozum. Vlastně jen čekám, kdy to přijde. A já něco provedu. Něco zlého. A… těším se na to.“
Draco měl odvrácenou tvář.
„Věděl jsem,“ řekl. Hlas mu zaskřípěl. „Jestli tě vyvedu ven, že si projdeš peklem. Znovu. Věděl jsem to, Harry.“
„Nepamatuješ si, co se tam stalo. Šel jsem sám. Bylo to moje rozhodnutí. Nepřemlouval jsi mě.“
„Proč jen tomu nevěřím?“
„Protože si myslíš, že všechno víš líp?“
„Protože vím, že všechno vím líp.“
„Draco, já si… opravdu si myslím, že jsem se zbláznil. Já… víš, Draco… mluvím s ním. Se Severusem. Mluvím s ním neustále. Vím, že je mrtvý, že je to jenom moje představivost, ale je to tak reálné. Mluvím s ním.“
Draco nehnul brvou.
„Odpovídá ti?“
Harry semknul rty. Krátce, stroze kývl.
„Merline,“ vypadlo z Draca, „klidně tu od zítřka budu poskakovat nahý, jen kdyby mi aspoň jedinkrát odpověděl! Proč se při všech svatých staráš o zdravý rozum?!“
Harrymu to škublo koutky, nemohl tomu zabránit.
„A co ti říká? O čem spolu mluvíte?!“
Harry pokrčil rameny.
„Tak. O všem možném. Já nevím.“ Rozhlédl se, sáhl do povadlého trsu, co se prodral skrz žulové kameny obrubníku, utrhl stonek seschlého kvítku. „Tahle kytka mi něco připomíná. Co je to, Severusi?“ A nad obroučkami brýlí se objevilo jedno zvednuté obočí. „Dotkl jste se velmi bolestného místa v mém srdci, pane Pottere. Nemáte ani představu, kolikrát jsem si již zoufal. Umíte si představit, jak úchvatné by bylo, kdyby někdo dokázal sepsat seznam veškeré flóry, takovou tu záležitost se stránkami popsanými nesrozumitelnými texty a nespočtem úchvatných obrázků? S pomocí něčeho takového by byl schopen identifikovat každičkou rostlinu dokonce i naprostý idiot. Ano. Je čirou zvráceností osudu, že nic takového dosud nebylo vytvořeno.“
Dracovi se zatřásla ramena, verze zmijozelského smíchu.
Harry se svým vlastním vnitřním úsměvem položil zvadlý kvítek zpět do trávy. A úsměv se vytratil.
„Všechno mi tu přijde cizí. Poznávám místa, lidi, ale jsou jenom jako kulisy. Prázdné, falešné. A věci, které dřív dávaly perfektní smysl… ho už nedávají.“
„Docela často se ptám, jestli se zbláznil svět nebo já. Ale mně nikdo neodpovídá.“
„Když se pomstím, Draco – bude mi líp? Zlepší se to?“
„Kdybych to věděl, jsem na prvním místě nejhledanějších osob.“
„Na druhém,“ zamumlal Harry.
Podívali se na sebe. A přeskočila jiskra, neviditelná, žhavá, tak intenzivní, vlákno zoufalé sounáležitosti; ani šťastná láska vás nedokáže prolnout tak niterně.
Draco se přinutil odvrátit.
„Nemám sice tvou ach-tak-božskou magii, ovšem strávil jsem celý život v rodině Smrtijedů a mnohému se naučil,“ opáčil vznešeně.
„Pravda. Já pouze sdílel život, mysl a postel s Voldemortovou pravou rukou, byl v hlavě Voldemorta a také ho jen tak mimochodem pomohl porazit. Mé vědomosti ohledně páchání zla jsou proti tvým bezvýznamné.“
Draco se ušklíbl. „Promluvil velký Mistr-všechno-dokážu.“ Mrknul po Harrym. „Tu postel jsi klidně mohl vynechat. Ale i tak, vítám tě zpět mezi příčetné.“
„Nedělal bych předčasné závěry.“
„Já ano. Koneckonců, Nebelvír byl vždy synonymem duševní poruchy, pro vás jsou hranice příčetnosti mírně posunuté. Ještě se vejdeš.“
„Zapomněl jsi na naši úžasnou schopnost dohánět k šílenství ostatní. Musím přiznat, že jako tréninkový objekt jsi nedostižný. Nebo jsem si tvou předchozí totální ztrátu ach-tak-neotřesitelné zmijozelské sebekontroly mylně vyložil?“
Draco seděl hned vedle. Teď do Harryho zcela nefalšovaně drcnul ramenem.
Oba zírali před sebe. A uvnitř, v těch bolavých, potrhaných duších, jemňoučce bublal smích.
„Zapomněl jsem, jak je příjemné se navzájem urážet,“ prohodil Harry po chvíli.
„Souhlas.“
Mlčky sledovali vzdálená světla domků Carwynské roklinky, skryté zrakům mudlů, rozprostírající se na širých waleských pláních. Byla Dracovým domovem téměř rok. Malá, prostá kouzelnická vesnice bez honosných sídel a známých jmen, život zde plynul klidný, skoro jako by sem válka nikdy nedosáhla. Dobré místo na zapomnění, pokus o nový začátek. Aspoň v to Draco doufal.
Než pochopil, že si válku přinesl s sebou.
„Na co myslíš?“ roztrhl ticho, promluvil jako první. Výhled na protější stranu roklinky se už mžil, déšť přicházel blíž.
Harry udělal neurčitý pohyb.
„Nezasloužili si zemřít, nikdo z nich. Sirius je tedy zřejmě opět zdravý, Remus se synem; byla tam jedna holčička… Víš jistě, že se uzdravili všichni? Naprosto všichni?“
„Ano, Harry. Vím to velmi jistě. Nebyl jsem tam, ale slyšel jsem, co říkali. A dovolil jsem si pročíst hlášení.“ Odmlka. „Mezi námi, jako ten plánovaný dobrý skutek k naklonění a přesvědčení ministerstva se mi to jeví jako… au, tohle vážně bolí… no fajn. Tohle bylo brilantní. Ukázat jim nesmírnou moc, která může přinést mnoho dobrého. A současně jim mezi řádky sdělit, aby popřemýšleli, co by asi mohla způsobit, kdyby nebyla tak přátelská.“
„Jak vědí, že jsem to byl já?!“
„Humorné,“ utrousil Draco. „Tvé jméno padlo šeptem asi jen tisíckrát. Stále se snaží získat nějakého svědka nebo důkaz, ale i bez nich je to víceméně každému jasné, s ohledem na tvůj nedávný návrat. V kouzelnickém světě se moc na zázraky nevěří, víš?“
„Hm. Postřehl jsem to slovo. Brilantní.“
Draco mu věnoval zachmuřený pohled.
„Výtečně. A bylo by ještě úchvatnější, kdybys dokázal postřehnout i více slov; třeba dvě? Tři? Nebo se mám naučit vyjadřovat jednoslovně?“ Odmlčel se. Zaváhal. A výraz jeho tváře přešel do pevného odhodlání. „Tohle se ti nebude líbit. Ale hádej se, jak chceš, tentokrát mě budeš muset poslechnout. Ačkoliv se svou idiotskou nebelvírskou povahou to budeš považovat za zrůdnost…“
„Nikdo se o tom nesmí dozvědět,“ skočil mu Harry do řeči, „ne s jistotou. Chápu to, Draco. A vím naprosto přesně, o čem rozhoduji. Mohl bych zachraňovat životy, desítky, možná stovky, přicházeli by z celého světa. Stát se to dřív, neváhal bych.“ Dlouhý, předlouhý výdech. „Jeden výjimečný muž mi kdysi vysvětlil, že nejsem spasitel. Nenesu zodpovědnost za všechny. Svůj úkol jsem splnil, jak ostatní naloží se svým životem dál, je jenom na nich. Jestli budu cítit vinu za každého, kdo zemře, ačkoliv jsem tomu mohl zabránit? Samozřejmě, jsem jenom idiot. Na druhou stranu, jak bych mohl šířit dobré zázraky, když…“ Harry se zahleděl na své ruce, složené na kolenou. „Dnes jsem byl u Weasleyových.“
Draco mlčel. Čekal.
Bylo zvláštně hřejivě bolavé, být tu s Harrym a v pozadí, z jeho slov, cítit… Severuse.
Kradmo po něm mrknul. Je možné, že by jeho ztrátu odmítal natolik zarputile, až se jím sám stal? Částečně, samozřejmě. Severus je jen jeden.
…Byl. Byl jen jeden.
„Bylo to zlé,“ zašeptal Harry. „Já… já byl zlý. Nemohl jsem si pomoct, oni… byli tak nadšení. Tak šťastní. Měl jsem vztek, Draco, byl jsem skoro nepříčetný; rozčilovali mě, vším, co dělali, co říkali, jak se chovali; že žijí tak spokojeně! Víš, že Ron s Hermionou se vzali? A Bill s Fleur čeká dítě, dvojčata mají přítelkyni… Jako by se vůbec nic nestalo,“ krátce, prudce stiskl víčka. „Utekl jsem. Nemohl jsem zůstat, měl jsem strach, že udělám… Sakra, stačí, co jsem jim řekl. Neměl bych se takhle cítit, já je měl rád! Proč mě netěší, že jsou v pořádku? Ale ať se snažím sebevíc, já je… já…“
Slova sama odumřela na rtech.
„Nenávidíš,“ pronesl Draco, tichý. Věcný.
Harry sebou škubnul, jako by dostal facku. Zrychlil se mu dech. Sevřel dlaně, drobné kůstky s křupavým sténáním zaprotestovaly.
Zmateně křečovitými pohyby trhaně přitakal; ale klidně by se to dalo vysvětlit počínajícím Parkinsonem.
„Jsem na tom stejně,“ řekl Draco. „Kromě Lenky vůči všem, kdo mi byli blízcí. Zapálí svíčku, občas přinesou kytku na hrob, sem tam si možná vzpomenou, prohodí nad ležákem několik pateticky plochých žvástů, vrátí se do svých teplých postelí a spí klidně až do rána. Dost možná se i těší na probuzení a nový den? Přistihl jsem se na poslední chvíli, že hodlám Pansy proklít, když se v nějakém záchvatu pominutí smyslů chlubila, jak ji kdosi zjevně mentálně zaostalý požádal o ruku,“ pousmál se s hořkým nádechem lítosti, asi ji proklít vážně chtěl. „Odstěhoval jsem se. Přerušil se všemi kontakt. Není to o moc lepší. Ale aspoň necítím neodolatelné nutkání každý den někoho zabít. Jen každý druhý.“
Draco mělce vydechl, s tímhle těžkým balvanem se nikomu nesvěřil. Ani Lence. Těžko čekat, že by ocenila jeho vražedné sklony.
Ale s Harrym… to bylo v pořádku. Věděl to. Cítil to.
Harry bezděčně promnul rty. Neprůhledné brýle kradly mnoho z jeho výrazu. Ale i tak mu Draco viděl ve tváři něco hlubokého. Otevřeného, až ke zranitelnosti.
„Děkuju.“
Draco prostě kývl. Jsme tu dva, co děkují.
„Chci se vrátit,“ zašeptal Harry.
Draco natáhl nohy před sebe, pohodlně je překřížil v kotnících, vzepřel se o paže.
„Já vím.“
„Nebudeš mě odrazovat? Připomínat sliby, spravedlnost. A tak?“
„Nevzpomínám si, k jakým slibům jsem tě přinutil. Ale ať už byly jakékoliv… za těch několik uplynulých hodin mi došlo, že nikomu nic nedlužíš, už vůbec ne mně. Že jsem opět upřednostnil sebe před Severusem. Ať je kdekoliv, přeje si jen jedno. Oba víme, co. Abys byl v pořádku. V bezpečí. Abys zůstal takový, jaký jsi. A snad, někdy, nějak, byl… šťastný.“ Draco na něj pohlédl, tvář plnou míru. „Vrať se, Harry. Jdi domů.“
Harry ho velmi dlouho sledoval.
„A ty?“ zeptal se pak.
Draco neurčitě promnul rty.
„Já? Vymyslím způsob, jak obejít Nezrušitelný slib. Na něco přijdu. Vím, že na něco přijdu. Dal jsi mi naději.“
„Já nevím,“ pokrčil Draco rameny. „Opravdu, nevím. Ale cítím ji. A přišla s tebou.“
Harrymu se sevřelo hrdlo.
Odkašlal si, cosi bolavě ostrého vázlo v hrdle.
„Draco, je tu něco, co ti musím říct. Nebude se ti to líbit.“
„Směle do toho. Dobrých zpráv není nikdy dost,“ pronesl Draco stoicky.
„Moje oči,“ pronesl Harry, téměř na hranici slyšitelnosti. „Změnily se. Jsou…“
„Rudé,“ doplnil Draco. „Tedy, ne celé. Pravděpodobně zatím. Ano, Harry. Já to vím. Viděl jsem je.“
„A tebe to…?“
„Neděsí? Jistěže mě to děsí, nebuď blázen.“ Trhnul rameny. „Ale s dospělostí jsem přestal být tak vybíravý, beru, co mi život dá a moc nad tím nereptám. Pokud se nezačneš nazývat lord Nevímjak, zvyknu si.“
Harry pevně semknul rty. Vděčnost. Dojetí.
„Kruci, Draco, zase jsi někomu skočil na lep,“ zachrčel. „Dospělý? Ty?! Už před lety jsi zamrznul v pubertě. Navěky, obávám se.“
Draco mrknul.
„Já naprosto rozhodně nikomu na leb neskáču. Popravdě si to neumím ani představit. …Proč bych při všech hůlkách měl někomu skákat na hlavu?! Beru tvou příčetnost zpět.“
Zahřmělo přímo nad nimi. První dešťové kapky ztěžka dopadly na trávník, na ně oba, vpily se do oděvu.
Draco kývnul směrem ke svému domu.
„Jestli se potřebuješ vysprchovat, můžeš klidně i u nás. Nebo třeba i… přespat. A tak. Než se vrátíš. Tedy pokud samozřejmě nechceš jít za Blackem.“
„Tohle bylo pozvání?“
„Nenutím tě, klidně dál nič můj pečlivě udržovaný trávník.“
„Tomu se opravdu dá jen těžko odolat. Ale povinný limit destrukce jsem pro dnešek splnil, myslím. Suchou postel bych uvítal. Sirius… Jsem rád, že je v pořádku. Ale nějak nemám odvahu se s ním setkat. Mohl by třeba říct… něco. Moje sebeovládání má právě dovolenou. Dlouhou dovolenou. Vlastně si nejsem jistý, zda se někdy hodlá vrátit.“
„Definitivně chápu.“
Draco se zvedl. Podal Harrymu ruku. Chytil ho, vytáhl na nohy.
Zvolna vykročili k domku, přívětivě svítil do zšeřelé noci a zval dál, lákal útulnou kuchyní, okny s květinovými záclonkami. Lenka se v nich krátce objevila. Usmála se a odspěchala, nejspíš ohřát čaj, nebo připravit něco k jídlu.
„Draco? Tam u monolitu. Ohrozil jsem Lenku. Vím to. A je mi to strašně líto. Taky… taky jsem ti lhal. Netuším, zda bych ji ochránil. Zda vůbec nějaká taková možnost byla.“
Draco pokračoval v chůzi.
„V tom případě je dobře, že aspoň jeden z nás to ví jistě.“
Harry po něm šlehl zamračeným pohledem.
„A tohle bylo co? Hraješ si na Albuse?“
Draco zamyšleně přimhouřil oči.
„Ti dva nám pěkně zamíchali prioritami, co?“
„Neříkej,“ utrousil Harry.
Nespěchali. Šedivá deštná clona halila nedaleké domy, zvedala oponu, do vlasů, na ramena a půdu kolem nich pleskavě dopadaly kapky; jako poslední poklona a potlesk před živelným představením.
„No tak, Harry. Už se přeci zastav. Na okamžik,“ promluvil Severus jemně.
Harry ucítil vůni čerstvého čaje s dvanácti kapkami mléka. A santálové tyčinky. Lily je v domku vždy zapalovala po výrobě pachově náročného lektvaru.
„Nynísmíšpřemýšlet. Zachránil jsi dnes mnoho životů. Přejdeš to jen tak?“
Vždyť víš, jak to bylo, zamumlal Harry v duchu stísněně. Nevěděl jsem, co dělám. Mohl jsem je opravdu zabít.
„O tom si dovolím pochybovat. Stínová magie si nemůže dělat, co se jí zlíbí. Vychází z tebe, z tvých myšlenek, tvé duše. A když ty nejsi špatný, ani ona nemůže být. Nezaslouží si trochu víc důvěry?“
…Já nevím, Severusi. Jsem zmatený. Ničemu nerozumím; už vůbec ne sám sobě. Cítím se ztracený.
„Jistěže, tvůj absurdní zvyk soustředit se na nepodstatné a opominout důležité je mi znám. Vybav si její tvář. To děvčátko, zmasakrované, na pokraji smrti, která by pro ni jistě byla vysvobozením, když na její rány lék neexistuje. Vzpomeň si na ni, Harry. Vidíš ji? Ano. A teď to vyslov.“
Co chceš, abych řekl?!
Harrymu se zvedl tep, emoce bouřily, divoké jak voda štvaná přes peřeje.
Tak fajn! Chceš to slyšet?! Ano, jsem rád! Zachránil jsem ji a jsem zatraceně moc rád! Jenže kdoví jak dlouho trpěla a jestli tohle dokážu, měl jsem…!
„Dost,“ zarazil ho Severus. Tím svým tichým hlasem, který se jednoduše nikdy nedal neposlechnout. Hlasem, který zněl vnitřním úsměvem. „Řekl jsi vše, co jsem slyšet chtěl. Harry? Pamatuj si ten pocit.“
Severus víc nedodal, kráčel po jeho boku, velký, temný. Milovaný.
Déšť padal.
Draco se zastavil před dveřmi.
„Harry,“ řekl trochu toporně, „všechno, co jsme si tam řekli…“
„Zůstane přesně tam, na tvém poničeném trávníku,“ opáčil Harry.
Draco úlevně kývnul, otevřel. Harry ho ještě pár vteřin sledoval, než za ním vstoupil.
Víš, Severusi, on mi tě hrozně připomíná. A taky, je to jediný člověk, vedle kterého se dnes necítím sám.
Myslím, že to vnímá stejně.
Co říkáš?
Zavřel dveře, otočil se do místnosti.
Švihnutí hůlky postřehl v posledním okamžiku; absolutní šok nad útokem Lenky – Lenky! – ho ochromil. Neudělal vůbec nic.
Pokoj se rozjasnil, bez černých skel brýlí zmizelo šero i stíny.
Harryho šok vystoupal k čiré hrůze.
Uteč, zavřískal hlas v hlavě, uteč, než tě taky začne nenávidět! Uteč, než se tě začne bát.
„Vítej, Harry,“ zašvitořila Lenka, mávla hůlkou kamsi do útrob domu, „Draco si bohužel nevzpomíná, co se dělo u tebe doma, ale udělali jsme malý výzkum. Jelikož jsi tam neměl možnost přirozené stravy, jediné logické vysvětlení jsou slzy Illacrima. Ačkoliv pochopitelně uznávám, že ve tvém případě jde často logika stranou. Nu, každopádně, pokud máme pravdu, po tak dlouhodobém užívání je nerozumné přejít okamžitě k běžným pokrmům, organismus na to většinou nereaguje příliš dobře. Takže jsme pro jistotu obstarali menší zásobu.“ V dlani jí přistála lahvička se zlatavým obsahem, Lenka odstranila kouzlem zajištěnou zátku, prostorem se rozlilo nasládlé aroma.
Harry poprvé ucítil cosi jako hlad. Jen nebyl dostatečně silný, aby přehlušil paniku.
Tvář sklopenou, divoce bojoval s ohlušující touhou zmizet. Je o tolik snadnější pokoušet se sám akceptovat své chyby, než čelit soudům druhých.
Cinknutí, Lenka postavila lahvičku na stůl, kořeněná vůně hvozdíků protkaná medem v měkkých spirálách ovíjela nábytek, jak rozházené barevné konfety.
„Všechno je to o rovnováze,“ prohodila Lenka. „Dobro a zlo, život, smrt, černá, bílá. Nebo třeba rudá a zelená.“ Sama si zadumaně přitakala. „Myslím, že teprve nyní jsi konečně kompletní.“
Pohodila hlavou, zlatý závoj padl na ramena provázený hřejivým úsměvem. „A není to jedno, Harry? Jsi tu. A jsi velmi, velmi vítán. Skryj své oči, jestli se tak budeš cítit líp, to je v pořádku. Jen jsem chtěla, abys věděl, že mezi námi nic nezměnily.“
„Jsou strašné,“ zasípěl Harry.
Lenka se rozesmála.
„Hlupáčku. V každém z nás je přece něco strašného. V profesoru Snapeovi bylo mnoho temnoty, nikdy se tím netajil. A ty jsi ho přijal bezvýhradně. Nemohl bys dát stejnou šanci i sobě? Nemusíš hned.“
Harry trhaně dýchal. Strach.
Severusi?!
„Tolikrát jsem slyšel, že slečna Láskorádová je přinejmenším pomatená. Vždy mne rozčilovalo, jak i v kouzelnickém světě převládá bezpodmínečná nutnost být zařazen do tupého stáda normálnosti. V čem spočívá úchvatnost idey být jeden jako druhý podle přesné šablony?“ utrousil s neskrývaným despektem. Hořký sarkasmus se vytratil, hlas přešel do běžného tónu, byl jako letitý zimní hábit, otrhaný větrem, ztvrdlý desítkami dešťů, tuhý mrazem, a uvnitř vás objal sametově heboučkou podšívkou, ukryl, nic zlého nepustil dál; ten za nový nikdy nevyměníte. „Kéž bych tenkrát věděl, že právě ona se nabídne splatit můj dluh tobě, který jsi mi tak velkoryse věnoval. Neodmítej, Harry. Copak tvé břímě není už tak dost těžké?“
Mohl snad udělat cokoliv jiného?
Harry mírně zvedl hlavu, měl pocit, že si musel zlámat každý z krčních obratlů, aby to dokázal.
„A tebe… neděsí?“
„Ne,“ opáčila. Zarazila se, zpod řas nabídla: „Promiň?“
Harrymu z úlevy v hrdle zabublal smích; to už stála u něj, chytila ho do náruče. Objal ji, ne, v tomhle nebylo nic automatického.
„Děkuju,“ zašeptal jí do vlasů.
Lenka ho jednoduše svírala, pevně. Takhle tam stáli dlouho, hodně dlouho. Zřejmě příliš dlouho. Jelikož se ozvalo významné zakašlání.
„Můj dům je tvůj dům. Všechno, co mám, je tvé. Řekni slovo a zemřu pro tebe,“ pronesl Draco suše. „Ale byl bych ti významně vděčen, pokud bys dokázal omezit na snesitelnou úroveň ošmatlávání mé snoubenky.“
Harry ve vteřině uskočil, ruce zdvižené.
„Chápu! Promiň!“
„Merlin dík,“ zavrčel Draco. Pokynul ke stolu. „Pokud tě už přešel prchací záchvat, nemohli bychom se posadit? Dřevění mi nohy.“
„Jasně,“ vyrazil Harry ke stolu, Draco zachmuřeně usedl naproti, a nad tím vším se vznášel rolničkový smích. Lenka přisedla k Dracovi, podala Harrymu medový nápoj.
Vypil ho naráz. Oči přivřené, ocitl se na pár vteřin zpět, v milujícím objetí monolitu. Tělem, od kořínků vlasů až po palce u nohou, se vláčně rozprostřel smířený klid.
Dá se vždycky najít způsob, jak snést nesnesitelné, Severusi?
„Ale zajisté. Stačí jen odhalit dostatečně silný důvod.“
„Harry…“ vydechla Lenka.
Prudce otevřel oči, co se stalo?! Co je špatně?! Provedl jsem…?!
Ale její pohled nepatřil jemu, ne doslova. Mířil k límečku jeho košile.
Teprve nyní Harry zaregistroval chmýříčkové šimrání, drobounké prstíky, zpod košile vyhlédl bytostníček. Obezřetně se rozhlížel, připravený okamžitě zmizet zpět.
Harry mu nastavil dlaň, to je v pořádku. Nic ti nehrozí.
Stvořeníčko po chvíli vylezlo, schoulilo se mu v ruce, zakrylo křidélky. Jen velká očka ostražitě sledovala.
„To je…“ začal Harry. Větu nedokončil. Po Lenčině tváři sklouzla slza. A její úsměv vyzařoval nebetyčnou úctu, úžas, nevěřícnou blaženost. Hraničila s láskou.
„Žalandílek,“ hlesla. Nemohla od jeho pokladu odtrhnout zrak. Výhled se mžil, Lenka zuřivě zamrkala, chvatně otřela oči; a další slzy si našly cestu ven. „Říká se jim také Orfeovy harfičky. Cítí žal, velký žal na míle daleko, a vždy přijdou. Utěšit, víš? Vždycky přijdou. Vlastně mají spoustu jmen, protože některé z těch pár skrovných záznamů o jejich existenci se datují i několik staletí zpátky, ze všech kontinentů. Mudlové jim většinou říkají víly, ale jsou i tací, co je nazývají cherubínky, serafínky, arkádijskými kvítky, posly Mesiáše. Sama neznám všechna jejich jména, každá kultura ve svém věku jim dala jiné. Ale v kouzelnickém světě jsou prostě žalandílky. Ne že by v ně mnoho kouzelníků věřilo, objevují se mimořádně. Jsou nesmírně plachými stvořeními, nedají se k člověku připoutat. Přichází a odchází, nikdy nevíš…
Můj otec je dlouho studoval. Podařilo se mu objevit mnoho záznamů o jejich existenci, ale největším průlomem byl téměř zničený svitek z dob Pretanů, ještě před osídlením Anglie Řeky. Dokázal ho přeložit skoro celý.
Psalo se tam, že v jedné mudlovské rybářské vesnici vypukla jakási neznámá smrtící nemoc. Neměli léky, těžko mohli mít, můj otec se domníval, že to byl výsledek nějakého zlého kouzla. Tehdy ještě ministerstva neexistovala, nikdo, kdo by jim pomohl. A tak vojáci vesnici uzavřeli. Prostě ji odřízli od světa, obložili několika kruhy hořících vater, které neustále udržovali. Aby nikdo neunikl, neroznesl nákazu dál. Zůstaly tam uvězněné celé rodiny,“ Lenka si opět zuřivě otřela tvář. „Marně volali o slitování. Nikdo to prokleté místo neopustil. Každý, kdo se pokusil uniknout, byl zastřelen nebo uhořel. A když… když bylo po všem, když se několik dnů z vesnice neozval ani jediný hlas, poslali tam vojáci válečné zajatce z jiných vesnic. Prozkoumat, zda by tam nebylo něco k uloupení. Vrátil se jen jeden. Řekl, že našli pouze sedm obětí nemoci. Další mrtví nenesli jedinou známku nákazy. Vzali si život dobrovolně, když ztratili naději. Prý si s tím pomohli navzájem. A potom tam taky našli jeden dům. Byl obložený hračkami, víš, takové ty slaměné panenky, ze dřeva vyřezaní koníci… Uvnitř byly děti. Jenom děti.
Tatínek mi to nikdy nedovolil přečíst, ale viděla jsem, jak nad tím pláče; já to musela vědět. Ten jediný muž, který vyšel, se tam zase vrátil. Ačkoliv věděl, co bude dál, vojáci ještě ten samý den vesnici vypálili. Asi nechtěl žít s tím, co viděl.
Voják, co ten svitek napsal, na konci doplnil – Když plameny zachvátily každý dům a stavení a celé to místo se změnilo v horoucí peklo, z ohně nad městem se vynořily maličké okřídlené bytosti. Kroužily tam, dokud nezůstaly jen doutnající trosky. Vím jistě, že to byly duše nevinných. Napočítal jsem jich dvanáct.
Zbytek svitku chyběl. Dvanáct, Harry! Nikdy a nikde se jich nevyskytlo tolik najednou, většinou přichází po jednom, velmi zřídka po dvou, ale dvanáct? Kolik příšerného utrpení tam muselo být?
Tatínek o nich napsal článek. Vysmáli se mu, jako vždy. Ale nám to nevadilo. Věděli jsme, že existují. Protože…“ Lenka natáhla ruku, bojácně ji zastavila centimetry před Harryho dlaní. A slunečně se usmála. „Protože za mnou jeden také přišel, když maminka umřela.“
Ztracená ve vzpomínkách, kývala prsty, jak hluchý dirigent, co v duchu hraje svou milovanou melodii.
„Říkala jsem jí Šuměnka. Ona vždycky vydávala takový zvuk, když létala. Jako šumění. Moc… tak moc mi pomohla. Když byla se mnou, cítila jsem, že mě maminka pořád miluje. Zmizela, jakmile jsem nastoupila do Bradavic. Asi jsem ji už nepotřebovala.“
Draco ji dávno svíral kolem ramen. Ani zmijozelská maska nebyla stavěná na takové emoce.
„Jsem v pořádku, lásko,“ přivinula se k němu Lenka, „to jenom… jsem tak šťastná! Myslela jsem, že ji už nikdy neuvidím. Byla to moje přítelkyně, moje nejlepší přítelkyně. Chyběla mi. To je všechno. Jsem v pořádku, přísahám!“
Harry obezřetně bříškem prstu polaskal stvořeníčko v dlani. Upřený pohled. A natáhl dlaň k Lence.
„Velmi rád tě pozdraví,“ řekl.
„Cože?! Ne, já… já nevím, Harry, to nejde, je tu s tebou… Vážně smím?“
Ani nemusel odpovědět. Žalandílek se zvedl, mávnul křídly, přistál na Lenčině rameni.
Hlasitě vzlykla, vydralo se to z ní jako pod tlakem, a přitom se zeširoka usmívala; jako nejsvatější svátosti, jako dávno ztraceného dítěte, Lenka se vymanila z Dracova sevření a špičkou prstu se bytostníčka dotkla. Nevěřící vděčnost. Strach, že zmizí v nenávratnu.
„Harfičko,“ zašeptala. „Kéž bys mi rozuměla. Jenom bych chtěla… kdybys znala mou Šuměnku, pozdravuj ji, poděkuj za mě, řekni, že na ni stále myslím.“
Bytostníček se ohlédl po Harrym.
„Mám…“ cosi uvízlo v hrdle, Harry si odkašlal, „mám ti vyřídit, že tvá Šuměnka si tě pamatuje. Oni si vždycky všechny pamatují.“
Žalandílek opět zatřepotal křídly, vznesl se do úrovně Lenčiných očí. Několikrát mocně máchl těmi průsvitnými závojíčky, z chmýříček se zvedl stříbrný prach, pokryl Lenčinu tvář, ramena, hrudník.
„Vždy si k tobě najde cestu, pokud ji budeš potřebovat,“ řekl Harry chraptivě.
„Rozumíš jim… samozřejmě, že ty jim rozumíš!“ rozesmála se Lenka, smích trhaný pláčem, natáhla se po Dracovi, křečovitě ho objala. Draco ji sevřel, něžně; bylo v tom tolik lásky.
Žalandílek se vrátil k Harrymu, vklouzl mu pod košili, spojil kratinké paže se všemi ostatními, skrývajícími se pod látkou, řetízek z útlých ruček ho objal celého.
Ani ty nejsi sám. Severusova poslední myšlenka patřila jen tobě, človíčku. Litoval, že nedokázal splnit slib. Věděl, jak moc máš brusinkový džus rád.
Luna Lovegood by Marta G. Villena
Déšť za okny přešel v liják; sytil vyprahlou půdu, omýval stromy.
„Je pozdě,“ rozhodl Draco, „musíš být unavený. Pojď.“ Zvedl se od stolu.
Lenka byla tichá, jen se tak sama pro sebe usmívala. Natáhla se přes stůl, pohladila Harryho ruku. Slov nebylo třeba.
Harry jí drobně kývnul, podařilo se mu vykouzlit i jakýsi náznak úsměvu. Následoval Draca, prošli jejich přívětivou domáckou kuchyní, krátkou chodbou s několika dveřmi. U jedněch se Draco zastavil. Otevřel, pokynul dovnitř.
Harry vstoupil, rozhlédl se. Místnost byla plně zabydlená.
„Nečekal bych, že míváte tolik hostů,“ utrousil na půl úst.
„To není pokoj pro hosty,“ namítl Draco nevzrušeně, vešel za ním. „Tohle je tvůj pokoj.“
Zmatek. Nejistota. Dojetí. Harry se chvatně odvrátil, zaměřil se na vybavení. Čím víc detailů objevil, tím víc bytostníčci hřáli. A smáli se, slyšel je, ten s ničím nesrovnatelný motýlí smích; vidíš, človíčku? Říkali jsme ti to, stále někde existuje místo, kam patříš.
Zelený koberec s dlouhým hebkým vláknem, postříbřeným na konečcích, knihovna, malý stolek, křeslo u očarovaného okna s výhledem… Ano. S výhledem na Taru.
Pak tu bylo lůžko, na povlečení pokrývky se v rozích skvěly erby všech bradavických kolejí. Uprostřed ležel lev, kratičká srst zlatavě hnědá, bohatá hříva i chvost na konci ohonu se pyšnil rudým odstínem. Spal, mohutnou hlavu složenou na překřížených tlapách. Kolem něj, ve zdánlivě nekonečném kruhu, spočíval zmijozelský had. Postřehl jejich přítomnost, zvedl se, oči černé jako tuš, z trojúhelníkové tlamy s vyčnívajícími tesáky vyklouzl rozeklaný jazyk ve varovném sykotu.
Jeho pohyb lva zřejmě probudil. Mocně zívl. Aniž by se obtěžoval na příchozí i jen pohlédnout, prostě natáhl jednu tlapu, položil ji na hadí tělo, přitáhl blíž, opět se uvelebil ke spánku. Had je ještě okamžik sledoval. Jen zvolna se uklidňoval, klesal, až nakonec hlavou spočinul v huňaté hřívě. Černé oči, mrknutí, černé oči. A víčka zůstala zavřená, obrázek znehybněl.
Harry se za celou dobu ani nepohnul. Zíral. Neschopen pocitu. Ne, on si pocity střelhbitě zakázal. Přišly by ze zakázané zóny.
„Lenka,“ pokrčil Draco rameny. „Má na tohle talent.“ Rozhlédl se. „Připravila ho, zatímco mě vyslýchali na ministerstvu.“
„Jak jste věděli…?“
„Že přijdeš?“ dokončil Draco. „Já si jistý nebyl. Ona ano.“ Odkašlal si. „Ale každopádně, pokud ti tu cokoliv nevyhovuje, změň to dle libosti. Jak jsem řekl. Je to tvůj pokoj. Na jak dlouho budeš chtít.“
„Jednu noc.“
„Samozřejmě,“ přitakal Draco rázně.
Harry se konečně odpoutal od dění na lůžku. Protože okrajem vidění ho přitahovala jiná věc. Divná věc.
Cosi vysokého jako zrcadlo, zakrytého těžkou neprůhlednou látkou.
Draco pohlédl stejným směrem.
„To je ode mě. Ale nevím, jestli mě za to nebudeš nenávidět. Kdyby ano, pochopil bych to. Jestli můžu o něco požádat, podívej se, až odejdu. A Harry… než to uděláš… Vzpomeň si na zrádnost zrcadla z Erisedu. Pod rouškou beránka nabízejícího splnění nejniternější touhy se ve skutečnosti skrýval vlk, co tě znovu a znovu rozsápal realitou.“ Draco se odvrátil, došel ke dveřím, natáhl se po klice.
„Možná by ses tam podívat neměl,“ zašeptal. „Já to zkusil.“ Krátce po Harrym hodil pohledem. A hbitě ho odklonil. „Nedokázal jsem to.“ Trhnul rameny, rty mu zvlnil trpce pobavený úsměv. „Ale já nikdy nebyl zrovna hrdina.“
Překročil práh a než se dveře zavřely, tou skulinkou mezi nimi na moment probleskly Dracovy světle šedé oči.
Jsem rád, že tu jsi. Vím, že to víš. Rád bych to řekl nahlas.
Třeba příště.
Ciara - Paint it, black (original Rolling Stones, OST The Last Witch Hunter)
Dveře ještě nedocvakly a pohled byl zpět na zakrytém cosi.
Svůdné. Děsivé.
Náhle čnělo v místnosti jako monument, zastínilo vše ostatní, lva s hadem, Taru; ano. Monument emocí.
Protože Harryho jich zalilo tolik, že je nebyl schopný ani pojmenovat.
Zrcadlo z Erisedu. Mohlo by být? Albus ho nezničil? A… chtěl, aby tam stálo ono?
Harry věděl se skálopevnou jistotou, co by v něm viděl dnes.
Našel by odvahu se do něj podívat?
Dokázal by se nepodívat?
Nevěděl!
Ale ne, ne. To jen rozum divoký zoufalstvím bojoval v předem prohrané bitvě, neměl naději, nemohl vyhrát, překřičet srdce; ne Harryho srdce.
Stál tam a díval se.
Déšť ustal. Pohoří Tary zakryly noční stíny. Tlumený ruch z vedlejších místností ustal, Draco s Lenkou šli spát.
A Harry tam ještě stále nehnutě stál.
Touha.
Strach.
Opravdu to chci zjistit?
Harry se odvrátil, jdu spát, znásilnil svaly a kosti, otoč se, zapomeň, některá tajemství mají zůstat skrytá, tohle jsi vždycky říkal a ty máš ve všem pravdu…
Touha!
Ani nezjistil, jak se to stalo. Prostě náhle držel cíp těžké látky, stáhl ji. Sklouzávala pomalu, možná jen v jeho vědomí; když každá následující vteřina vystřelovala světlice bolesti, hrůzné krásy, vražedné slasti, roucho kleslo k zemi. Harry se zbortil.
Slaný opar ještě milosrdně mlžil výjev před ním, chránil před ostrostí, dával čas… zvyknout si.
Jako by se na to zvyknout dalo!
Žalandílci ho obklopili v kruhu, kmitající křidélka se těsně míjela, droboučké dlaně celou plochou opřené o Harryho, na jeho hrudi, ramenou, zádech, andělský prach zběsile kroužil vzduchem.
Ne. Nebylo nic, co by Harryho mohlo zachránit.
Před ním stála v životní velikosti kouzelná fotografie Severuse. Dvacet šest vteřin zakletých do věčnosti. Ve svém černém upnutém hábitu stál ramenem opřený o jakousi kamennou zeď, ruce složené na prsou. Muselo to být venku, protože vítr mu jemně prohrábl vlasy, jeden z havraních pramínků sklouzl do tváře, dotkl se hluboké vrásky přetínající tvář. Oči černočerné, bezedná propast sametu, který – drásal – na kost!
A výraz? Ach, jeho výraz…
Kdokoliv neznalý by nebyl schopen rozeznat naprosto nic, prostě lhostejně strohá tvář v hledáčku fotoaparátu; jak moc by se pletl!
Severusův pohled přecházel od ironicky potměšilého: „Ty ani v nejmenším netušíš, co činíš.“, až po chladně výhružné: „A právě nyní to velmi detailně zjistíš.“
V jediném bezvýznamném momentu vyjádřená veškerá hloubka jeho osobnosti, vnitřní síla i ta dechberoucí, jak rozbité sklo ostrá krása jeho složité duše.
Harry zběsile otíral oči, aby ho mohl vidět víc, lépe, všechno; ať už jsi, Draco, za tuhle svou opovážlivost zaplatil čímkoliv, bylo to málo! Kámen mudrců, svatý Grál, všecičko byly jen bezcenné tretky…
Harry klečel na zemi, v hrsti bezděčně svíral tmavou látku přehozu. Zatímco duše v něm se drolila, rozpadávala po kouscích, padala a zvedala mračna na troud vyschlých zrnek, než i ty, k smrti znavené, zpomaleně dosedly na dno.
Vzhlížel k obrazu. A cítil se jako Ikarus, ne, on jím byl, odhodil všechnu trýzeň života a zmámený entuziasmem vzlétl, letěl vzhůru, výš, výš, až ke smrti, k vůni bylinek a jemnosti dlouhých štíhlých prstů.
Severusi. Srdce moje.
Máš i na tohle odpověď? Protože já nechápu. Jak k tomu došlo? Jak se vůbec mohlo stát, že se náš vesmír změnil v místo, kde se i nejstrašlivější noční můry mění ve skutečnost?
Prošel sis tím. Porozuměl jsi někdy?
Merlin. Bohové. Všichni nás opustili. Protože mohli?
…Třeba nastal čas, abych opustil já je.
„Harry,“ ozval se Severusův hlas naléhavě, „prosím. Nezapomínej. Po každé bitvě přichází ráno.“
„Ano,“ zašeptal Harry. „Já vím.“
Vstal, látka mu sklouzla z klína, šustivě se spustila k podlaze, jako stará kůže, už nepotřebná, mrtvá a cizí, Harry přistoupil k fotografii. Desítky droboučkých paží, ze stínů v koutech se vynořovali další žalandílci, svírali v pěstičkách jeho košili, stříbřitý prach a víření křídel. Až se ozdobná záclonka na okně rozhýbala.
Propojovali se s Harrym, vpouštěli do něj svou lásku – na světě existovala jen jediná láska, natolik mocná, aby se v ní jeho žal mohl rozmělnit. Severusova láska.
Jenže tu tak nějak chyběl Severus.
Harry se dotkl chladivé plochy fotografie. Tam, blizoučko úzkých, pevně semknutých rtů, tam byla jedna z hlubokých vrásek.
Ani těch jsem tě zbavit nedokázal. Ať jsem udělal cokoliv, tvůj střípek ve věčnosti je stále nese.
Jaká marnost všeho…
„Ano,“ zopakoval Harry hluše. Ačkoliv až na dřeň věděl, že ho Severus neslyší. Byla to jen stará fotka. „Máš pravdu. Pokaždé přijde nové ráno. Lhostejné k tomu, že ty ho neuvidíš.“
Tak co na něm záleží.
Severus by Martin Kovalski
„Draco? Motýlku?“
Otevřel oči, potřásl hlavou, rozehnal poslední cáry mrákotného spánku.
„Jsem vzhůru.“
Lenka v noční košilce s nebeskou oblohou, plnou mihotavých záblesků hvězd a bledého srpku měsíce, klečela na lůžku u něj. Vzdálený opar soli prozrazoval, že plakala. Jako by k tomu závěru nestačil roztřesený tón hlasu a způsob, kterým se choulila k jeho boku.
Draco se napřímil. Absolutně vzhůru, mysl fungovala čistě a jasně. Natáhl se po ní, pevně Lenku sevřel.
„Poslouchám.“
Kouzelné hodiny na nočním stolku tlumeně zažalovaly: „Jsou přesně dvě hodiny a osmnáct minut, budíček je nastavený na šestou hodinu ranní. Ještě můžete spát, pane Draco. Paní Lenka neposlouchá.“
„Děkuji,“ pronesl k němu Draco úsečně. „A teď sklapni.“
Lence se chvěla brada, tváře měla vlhké. Přesto vyčarovala úsměv.
„Nic se neděje, Draco, nejde o mě, jsem v pořádku…“ Slova přerušil škytavý vzlyk, který se z ní vydral. Chvatně zakryla dlaní ústa. „Promiň!“
Draco přimhouřil oči.
„Už nikdy se za takové věci neomlouvej.“
Přitáhl ji k sobě. Objal, ukryl v náručí. Podvolila se okamžitě, schoulila v jeho pažích, zabořila tvář do úžlabinky Dracova hrdla.
„Byla mi zima,“ hlesla konečně. „Vstala jsem, že přiložím do krbu, a cestou… došlo mi, že ten mráz vychází z Harryho pokoje.“ Kratičká pauza, nádech. „Draco, já klidně odpřisáhnu, že klika k jeho dveřím byla kovová!“
Vzlyk, mokro na krku. Draco ji sevřel pevněji.
Začínal tušit.
„Je černá, Draco, je úplně černá. A ledová! Chtěla jsem za ním, jen se podívat, jestli je v pořádku, a tak…“ hlas vyhasnul.
„Dotkla ses jí.“
Přetočila se, křečovitě ho chytila. Zadržované vzlyky hluboko v ní zabublaly.
„Můj Merline, Draco, to tak bolelo!“
„Jsem u tebe,“ zamumlal do zlatých nitek vlasů, „už je dobře.“
„Ne,“ vzpřímila se, divoce zavrtěla hlavou, „nerozumíš! Draco, já tam nemůžu, nedokážu… Jenže Harry někoho moc potřebuje!“
Jsi tolik výjimečná. Čím jsem si tě právě já zasloužil?!
Zmohl se jen na to, aby ji pohladil po rozcuchaných vlasech.
„Nechci od tebe odejít, když je ti smutno,“ řekl prostě.
Lenka se navzdory novému proudu slz rozesmála.
Dobrá rada – co se Lenky týče, je rozumné vždy očekávat nečekané. Zpomalí to proces, na jehož konci dojdete k přesvědčení, že už naprosto nic nechápete a pravděpodobně vám kdosi opomněl sdělit, že jste přistáli na cizí planetě. V jiné galaxii. V odlišné časové linii. Nejspíš.
„Být smutný je v pořádku,“ oznámila, „prostě se mi vybavily vzpomínky. Jen jsem na to nebyla připravená. Na tu ostrost. Intenzitu. Ale je to hezké, víš? Moc to bolí, ale to nevadí. Už dlouho jsem maminku neviděla tak jasně. A profesora Snapea, ředitele. Všechno, co bylo… Jsem ráda. Chci vzpomínat. Zapálím svíčky v oknech, trochu si popláču. Tak to má být, Draco, občas si musíme vzpomenout. Jsem v pořádku, Draco, vážně.
Ale Harry… To je něco jiného. V tom pokoji je něco moc silného, moc zlého. A on je na to sám. Ani žalandílci nevyřeší všechno, občas je potřeba mít u sebe člověka. Víš? Někoho, kdo to cítí stejně. A to já nejsem, motýlku, ani nikdo jiný. Jenom ty. On potřebuje tebe. A ty to víš,“ usmála se. Otřela si mokré tváře, pohladila ho.
Mlčel. Zíral. Lenka se sklonila k jeho zkamenělé tváři, vtiskla mu slaný polibek.
„Přestaň,“ zamumlala, „když se na mě takhle díváš, stydím se.“
Draco mrknul.
Odkašlal si. Vstal z lůžka, urovnal pokrývku. Přivolal svůj střídmě zelený župan, oblékl se, zavázal pásek.
Lenka se zatím zahalila do sluníčkového županu, mávnutím hůlky jej pokryla ocelově šedými oblaky, spustil se z nich drobný déšť. Vztyčené hlavičky rozkvetlých sedmikrásek, rostoucích na krajních lemech, se uzavřely, sklonily, zkrápěné kapkami.
„Kdybys mě potřebovala ty, zavolej,“ řekl Draco na prahu.
„Nezavolám,“ laškovně po něm mrkla uslzeným pohledem, „jsi stále se mnou. Fakt, že to roztomile ignorantsky odmítáš uznat, na pravdě nic nezmění.“ Pravičkou zlehka poklepala o hrudník, v tom místě se jako rozčeřené vlnky rozpustily mraky, vysvitlo slunce.
„Nenech ho čekat, prosím,“ zašeptala jeho uplakaná láska a otočila se zády, zapálila první ze sněhově nevinných svíček. Rozhrnula záclony, postavila ji do okna.
Opravdu byla černá. Ups, to vyznělo, jako by Lence nevěřil. Takže jinak. Klika byla opravdu omotaná temným úponkem žalu.
Existovalo mnoho variant, co se za dveřmi mohlo skrývat. Draco nad tím nijak zvlášť nedumal, byl tam Harry a víc vědět nepotřeboval. Vztáhl ruku, uchopil rytinami zdobený kov.
Ledový mráz; rychlostí chrta se zahryzl do jater, zabodl pod nehty. Neúprosnou silou vysával z nejhlubších útrob duše i mysli bolest, tahal ji na povrch, v celé její monstrózní, krystalicky čiré vražednosti.
Draco se musel zachytit o zárubeň, opřel čelo o hladké dřevo dveří.
Tímhle jsem prošel? Jak jsem to dokázal?!
Odpověď se vynořila jasná a prostá.
Protože tahle bolest je i moje.
Draco kliku stiskl, otevřel dveře. Chvatně sebou smýknul dovnitř, zabouchl. Nechtěl, aby ho Lenka slyšela plakat.
„Celý prostor chrání zvukotěsné kouzlo,“ zazněl kdesi v tom zdivočelém víru Harryho klidný hlas. „Nikdo tě neuslyší.“
V téhle chvíli to už Dracovi stejně bylo jedno.
Představte si, že bojujete ze všech sil, každý den, každou minutu, každičkým nádechem, myšlenkou – věnujete se výběru oděvu, ráno pečlivě zkontrolujete svůj zevnějšek, vydáte se mezi lidi. Zodpovědně pročítáte Denního věštce, uložíte do paměti informace k běžné konverzaci. Zažertujete o počasí. Usmějete se na prodavačku za pultem, úřednici odvedle. A přitom víte.
Je po všem.
Konec, tečka, skončili jste! Žádný sen. Žádná naděje. Prázdnota se oblékla do vaší kůže, miliardy světelných let vzdálená všemu zavázala tkaničky vašich bot.
Zůstáváte, pro ty, co vás potřebují, milují. Balancujete na špičce nože. A víte, co je na tom nejhumornější? Ono je totiž naprosto bezvýznamné, jak dlouho to dokážete. Nakonec stejně přijde ta vteřina. Něco se ve vás zlomí; zničehonic, zdánlivě bez důvodu, prostě jen tak. Naprosté zatmění.
Zůstane jediná myšlenka. Zemřít. A proč sakra ne?!
Vynoří se pocit. Úleva. Tak absolutní, naprostá, jste volní, můžete se nadechnout. Skrz tmu nepronikne ničí volání. Svobodní! Už nemusíte zpola šílení potlačovat bolest do pozadí, snažit se neslyšet, jak ve vás vyje a drásá-se-ven!
Je to zbabělé? Sobecké? V očích ostatních ano, jistěže. Odsoudí, aniž by jediné oka mrknutí stáli na vašem místě. A záleží na tom?
Ne.
Nevěřím, že to vypovídá cokoliv o kvalitě našeho charakteru; myslím, že tohle je ona chvíle, kdy se zvedne opona, na pódium vstoupí Osud.
Nakloní hlavu mírně do strany, přimhouří oči. A řekne: Víš vůbec, co od sebe žádáš? Pohlédni na sebe. Pořádně. Pověz, co vidíš? Jsi člověk. Přestaň se snažit být někým jiným.
Lidé klopýtají, padají. Lidé se lámou. To je cena za lásku. Vždyť sis mohl vybrat bezpečí; stačilo nemilovat.
Možná poklekne, aby nám viděl do očí.
Takže říkáš, že už na ničem nezáleží? Že už jsi vlastně mrtvý? Dobrá. V tom případě, když je všechno lhostejné – proč nejít ještě o kousek dál?
Zvedne se, otočí, odchází, jeho dlouhý plášť rozvíří prach. Osud se krátce ohlédne a mrkne.
Nakonec, umřít přece můžeš i zítra.
Tohle jsou jediná slova, která vás v té vteřině mohou zachránit.
Dracoseděl na zemi, zády opřený o stěnu, objímal kolena, tvář skrytou mezi nimi.
Jaká slast, složit zbraně a jen vnímat, jak z vás temnota tryská, řine se v proudech, dokud se hladina nad vámi nezavře, a potom ještě dlouho, dlouho stoupá.
Směšné. Když nakonec jako jediná právě sama bolest přináší úlevu.
Harryho tlumený hlas se ozval někde zblízka.
„Myslím, že potřebuješ obejmout.“
Ano, to by… možná…
„Dotkni se mne,“ vydechl Draco prudce, „a oběsím se dřív než ty.“
Zvedl hlavu. Na Harryho se nepodíval, ještě ne. Oči by ho zradily.
Pokoj byl opředený do poslední skulinky milostnou pavučinkou černých šlahounků, obkroužily okno s noční Tarou. Nábytek i lůžko zmizely, jen Lenčin oživlý obraz hada se lvem zůstal, uložený na podušce, tím vším se mihotavě třpytili poletující bytostníčci.
Severus.
Harryho malý monolit s fotografií prolnul, vdechl jí zdání trojrozměrnosti. Severus tam stál, důstojný, velký a černý. Shlížel na ně. Téměř skutečný.
Jako když zahlédnete zlatého jednorožce. Zůstanete bez hnutí, neschopni slova, nemožné odtrhnout zrak, srdce opilé úžasem a krásou; a žalem, protože dalším plavným skokem zmizí mezi stromy, a kolikrát má člověk právo zažít zázrak?
„Když můj otec zemřel, byl Severus se mnou,“ vyšlo z Draca společně s dechem, „tehdy mi poprvé došlo, že to on mi byl otcem. Rádcem, ochráncem, přítelem. Zlobil se, trestal mě, neunikly mu jediné z mých chyb a špatných rozhodnutí,“ rty se mu bezděčně zvlnily do drobného úsměvu. „Ale ať se stalo cokoliv, stál při mně.“
Mělký nádech. Draco sklopil pohled.
„Matka se po otcově smrti změnila. Zmizela na několik měsíců. Objevila se hned poté, co ministerstvo dopadlo většinu nejvěrnějších Smrtijedů a přesunulo pozornost na nižší články, spojence, pomocníky, rodinné příslušníky. Přišla si pro nejcennější věci, skryté na Malfoy Manor, s tím, že odchází do exilu. A když mi řekla…“ Draco polkl. Potřásl hlavou, silou vůle překonal palčivost pod víčky. „Zničilo mě to. Sledoval jsem, jak odchází, přemisťuje se.“ Zvedl zrak k Severusovi. „Až později jsem si uvědomil, že já osiřel dvacátého čtvrtého listopadu.“
Stát se součástí žhavé lávy bolí jen zpočátku. Pak se s ní propojíte, celistvě prolnutí jste sami proudem, bolest se stane přirozeností.
Draco mírně potřásl hlavou.
„Donutil mě měsíc – měsíc! – drhnout všechny školní kotlíky a po celou dobu mne ani jedinkrát neoslovil jménem. Ale tu fotografii mi nevzal. Prostě… Severus.“
V Dracovi zašumělo cosi jako vzdálený záchvěv smíchu.
„Děkuji, že jsi mne tohle přinutil absolvovat,“ pronesl upřímně k Harrymu za svými zády. „Chybí mi. Chybí mi Albus. Ty. A chybí mi Bradavice. Už nejsou domovem.“
Konečně měl dost síly se po Harrym ohlédnout. Byl pár stop za ním, seděl na zemi ve svém volném šedém oděvu, oči bezbarvé. Na hřbetu pravé dlaně mu spočíval magion, stříbrně zářil, tykadla rozechvělá netrpělivostí; toužil po Dracovi.
Draco k němu vztáhl ruku. Magion v mžiku vzlétl, přistál na Dracově hrudníku, mocně máchl křídly. Oblak jiskřivých zrnek, zahalil kůži i tvář, jak sněhové vločky se rozpustily v duši.
Draco se zaklonil, opřel zátylkem o stěnu, zavřel oči.
Vnímal. Přijímal.
Také bytostně cítil Harryho blízkost.
Ve svém nenapravitelně rozbitém torzu byl život náhle snesitelný. Jiný. Cizí. Ale jistým podivným způsobem… snesitelný.
„Byl jsem opatrný, ohraničil jsem monolit jen na tuto místnost. Co mě prozradilo?“
„Klika,“ zamumlal Draco. „A zima.“
Harry nespokojeně sykl. „Šlendriánství.“
„Pád z piedestalu dokonalosti musí být tvrdý.“
„Ah, když přišla řeč na dokonalost, Severus měl pravdu. Nejsi tak dobrý lhář, jak si o sobě myslíš.“
Draco zvedl jedno víčko.
„Upřesnit.“
„Ty víš.“
Draco nechal víčko opět klesnout.
„Používám denně mnoho lží. Mimochodem nejdůležitější na tom je zapamatovat si, komu jsi co řekl. Odpusť, pokud netoužím zcela primitivně prozradit jakoukoliv z nich, dokud nevím, o čem konkrétně mluvíš,“ prohodil zdánlivě spokojeně. „Navíc, stále existuje varianta, že jsem zrovna v tom mluvil pravdu.“
Úsměv; slyšitelný, Harryho nebo bytostníčků, v jejich krouživém tanci?
Draco pootevřel oči, sledoval ho zpod řas. Nervózní mravenčení v žaludku. Co jsi pochopil?
„Poněkud trpká krása Nezrušitelného slibu spočívá v tom, že zrušit nelze. Ani obejít. Což tak zkušený kouzelník jako ty ví velmi dobře,“ pronesl Harry klidně. „Takže, jak dlouho jsi měl v plánu tady zůstat, než bys přišel za mnou domů na ostrov?“
Tuhle lež… Draco nehnul jediným lícním svalem.
„Dva měsíce. To byl můj minimální limit.“
„Abych neměl pocit, že jsem za tvou rezignaci zodpovědný.“
Draco nechal víčka klesnout. Snad si vážně nemyslí, že mu na to odpovím?
Ticho. Zvolna nabíralo přídechu vážnosti.
Draco se pevně rozhodl nechat oči zavřené. Protože Harry vypadal, že hodlá v proslovu pokračovat.
„Rozumím tomu,“ oznámil skutečně. Draco v duchu zasténal, nebylo by krásné se aspoň jednou splést?
„A chápu oba důvody, proč jsi mi jeho fotografii dal. Ačkoliv ses na ni podívat nemohl, stále musela být pro tebe tím nejcennějším. Už jen vědomí, že ji máš a kdykoliv… Přesto ses rozhodl mi ji darovat. Abys mě potěšil. A udělal jsi víc než to, já měl strach, Draco, já měl takový strach… že zapomenu, že přijde den a já nebudu schopný vybavit si jeho tvář, ne dokonale. Teď už se nebojím. Děkuji ti.
Stejně tak rozumím i tvé druhé pohnutce. Nic nemohlo probudit můj vztek a touhu po pomstě víc, než živá připomínka toho, co jsem ztratil. Jo. Geniálně podlý pokus mě přimět zůstat.“
Draco zarputile mlčel.
„Vím, že bys mi neublížil, ne takovým způsobem,“ pokračoval Harry. „Pokud bys k tomu ovšem neměl dostatečně pádný důvod. Uvědomil jsem si – a nebyl to příjemný pocit, že jsem byl pohlcený natolik sám sebou, až jsem nepoznal… Sakra. Vůbec mi nedošlo, jak moc jsi zoufalý.“
Draco prudce zvedl víčka.
„A já právě pochopil Severusův povzdech ohledně užvaněnosti Nebelvírů,“ zasyčel vztekle. „Pakliže je nám tedy oběma situace jasná, nevidím jediný logický důvod o tom žvatlat.“
„Zvykneš si,“ namítl Harry nevzrušeně.
„Nikdy,“ ujistil ho Draco. „Nezkoušej mi tvrdit, že Severus si zvykl. Mám o něm nejvyšší možné mínění, ovšem tvá potřeba oblažovat svět slovními průjmy je natolik frustrující a devastující delikátní zmijozelskou důstojnost, že to ani on nemohl vydržet.“
„Zvykl,“ škublo to Harrymu koutky úst. „Zvykl si to ignorovat.“
„Tak tomu rozumím,“ odtušil Draco jedovatě.
Harry na něj upřeně hleděl.
„Ne,“ vydechl Draco chvatně, „neodvažuj se…!“
„Mám tě rád.“
Řekl to. Merline. Za co?
„Chtěl jsem utéct, Draco. Byl jsem definitivně rozhodnutý. Vztek ve mně je příliš mocný, ani já sám netuším, čeho všeho je má magie schopná. Albus nebyl hlupák. Jestli věřil, že pro dobro všech pravdu zjistit nemám, věděl proč. Chtěl jsem utéct.“
Harry vstal, temné úponky se vlnitě pozvedly z podlahy, obtočené kolem jeho paží, zápěstí, jako plášť nebo prostě jen Harryho nová část těla? Vyrůstaly z podlahy, těsně pod jeho chodidly, měkké polštářky, jako by monolit tušil předem každý jeho pohyb. Nejspíš tušil.
Harry došel k Severusovu obrazu, monolit nabobtnal do nadýchaně zvoucí podušky. Harry do ní usedl, přitáhl nohy k tělu, úponky ho zahalily měkkým plédem. Bytostníčci obsadili každičké místečko v jeho blízkosti.
„Jenže jsem našel dostatečně pádný důvod své rozhodnutí změnit,“ oznámil. Pootočil hlavu, vložil na Draca své bezbarvé zorničky. „Tebe.“
„Zůstaneš?“ vylétlo z Draca nevěřícně.
„Přesně to jsem se pokusil vyjádřit, aniž bych opět ohrozil tvou křehkou duši. …Mám to příště napsat?“
Draco se kousl do tváře, povedlo se, neusmál se. Štěstí i němá hrozba světu se palčivě rozzurčela žilami.
„Mám neodolatelné nutkání tě praštit,“ oznámil s křečovitou snahou znít stoicky. A strnul. Chvatně se rozhlédl. „Žádná kopí?“
„Jen pokud si je přeješ,“ pokrčil Harry rameny. „Přijal jsi monolit. On přijal tebe. Dá ti, cokoliv chceš.“
„Skvěle. Kopí si zcela jednoznačně nepřeji.“
Harry okamžik sledoval Severusovu fotografii. Cosi s ním škublo. Ohlédl se přes rameno k Dracovi, ve tváři zubatý úsměv, brutální připomínka dávných časů.
„Ty, Draco? Pamatuješ na veverky?“
Pramínky studeného rána se zvolna rozlévaly po úbočích Tary, na kratičký moment ověnčily vrchol Newgrange zlatou korunou.
Zmizela.
Harry se odvrátil od okna. Draco vedle něj spal, hluboce a klidně, hrudník se nadzvedal v pravidelných intervalech.
Stíny neochotně ustupovaly mlžnému světlu nadcházejícího dne, stahovaly se do koutů jak zástup plaček, dlouhé přímračné vlečky šatů neslyšně sklouzly z lůžka. Odhalily Dracovu tvář, zátylek, hrdlo s chvějící se tepnou. Sněhově bledou kůži.
Ani měsíce výcviku na bystrozora nezničily její výjimečnost.
Kdybych se dotkl… kdybych zavřel oči a dotkl se jí, ucítil bych alabastrovou hebkost? Aspoň náznakem? Nepatrně?
Není tvou kopií, je zcela a plně sám sebou. Snad jen, tu a tam, je tebou prorostlý. A občas, na tisícinu vteřiny, tě v něm vidím tak silně, až…
Ale nejsi to ty.
„Jsem mrtvý stěží druhým rokem a ty již spíš s jiným,“ pronesla Severusova fotografie stoicky.
Harry trhnul rukou – jak se kruci vzala u Dracovy tváře?! A věnoval Severusovi vlažný pohled.
„K popukání. Fakt.“
„To nebyla výčitka.“
„Tak to je ještě horší.“
„Celibát není nejatraktivnější způsob strávení života.“
„Řekl ten pravý.“
„Ah. Tak je to tedy. Rozhodl ses stát mnou. Dojemné, že právě tato má stránka v tobě utkvěla nejvíc.“
„Cože?! To vůbec není pravda! A přestaň.“
„Proč? Protože tě přitahuje?“
„Severusi,“ zavrčel Harry varovně.
„Draco je atraktivní muž, již nyní přes své mládí v mnoha směrech impozantní. Spájí vás roky společné minulosti, nejeden mimořádný zážitek… Ano. Draco je výtečná volba.“
„Draco má Lenku,“ odsekl Harry, „a já tebe.“
„Draco. Má. Lenku. Hm. Děkuji, konečně je mi srozumitelnější, proč strávil noc s tebou, zatímco slečna Láskorádová ji probděla sama v jejich společné ložnici,“přitakal si Severus zamyšleně. „Nerad bych byl netaktní a jakkoliv se otíral o váš mdloby způsobující intelekt, pane Pottere, ale nevloudila se mezi nás jistá bezvýznamná, zcela triviální nepřesnost, která by způsobila, že vám v záplavě všech úžasných informací unikla zpráva o mé smrti?“
„Neříkej. Na to jsem docela zapomněl,“ utrousil Harry na půl úst. „Ovšem rozkošný umíš být úplně stejně jako kdykoliv jindy. Já tě miluju. Něco tak povrchního jako smrt na tom nemůže nic změnit.“
„Patetické štěně.“
„Snažíš se mě vytočit?“
Severusovo obočí téměř vylétlo z obrazu.
„Tohle dělám?“
„Jo.“
„Pravděpodobně jen drobné nedorozumění. Nicméně abychom neodbočili; v tomto současném stavu ti evidentně příliš zábavy neposkytnu.“
„No, víš, zrovna sranda s tebou nebyla ani zaživa. A nevzpomínám si, že bych si stěžoval.“
„Harry. Jsem mrtvý.“
„A co? Nikdo není dokonalý.“
Sekvence na fotografii zrovna poskočila k místu, kdy Severusovi padl pramínek vlasů do tváře, podtrhl zachmuřený výraz. Harryho srce v hrudním koši zasténalo, přitisklo pěstičky ke komorám.
„Ačkoliv právě tvé chyby tě dokonalým dělaly,“ zašeptal.
„Jen pro upřesnění, smrt se mezi ony chyby počítá také?“
„Mohli bychom, prosím, vynechat všechny ekvivalenty slova smrt, mrtvý a podobně?!“
„Ale jistěže. Takže – Draco. On sám tomu zatím příliš nerozumí, ale něco ho k tobě velmi silně vábí.“
„Tohle taky vynecháme.“
„Jsi dnes nezvykle nekomunikativní. Jaká témata mám povolena?“
„Počasí,“ opáčil Harry suše. „Famrfpál. Tečka.“
„Je lehce větrno, změna počasí se ve výhledu příštích pár staletí neočekává; famfrpál je poměrně těžkopádný způsob, jak si zlámat všechny kosti v těle; tečka náleží mezi členící neboli interpunkční znaménka, povětšinou užívaná na konci výpovědního celku; témata vyčerpána. Draco je perfektní kandidát na tvého životního partnera.“
„Já miluju tebe!“
„K vybudování zdravě fungujícího vztahu je v počátcích plně dostačující kvalitní sex. …Zdá se mi to, nebo se skutečně do tvého výrazu vrátil původně všudypřítomný dojem nepříčetnosti? Což mi připomíná. K smrti rád bych otestoval, zda dlouhodobé užívání Illacrima nezpůsobuje vedlejší účinky.“
Harry bezmocně rozpažil.
„Ty ses zbláznil.“
„Ovšemže. Já jsem ten, kdo tu debatuje s výplodem představivosti, zatímco dvě stopy od něj leží ladem vzrušující tělo plné života a sex appealu.“
Harry otupěle zíral. Pokud jsi vážně jen halucinace, proč jsem si tě, při všech mlhách Avalonu, vybájil choromyslného?
Zhluboka se nadechl.
„Já. S ním. Spát. Nebudu!“
„I tobě dobré ráno,“ prohodil Draco.
Harry zkoprněl. Strnule se přetočil.
„Tak tohle je trapas,“ procedil skrz zuby.
Draco nevzrušeně trhnul rameny. Posadil se, protáhl.
„Hovořil jsi se Severusem, chápu,“ zívnul, chvatně ústa zakryl dlaní. Zamrkal, aby vyhnal zbytky spánku z očí, prohrábl rozcuchané vlasy. „A jeho pět let stará fotografie tě ponoukala k erotickému zážitku… se mnou. Předpokládám.“
„Když to podáš takhle, zní to divně i ve spojení s mou osobou.“
„Divného v mém životě není nikdy dost.“
Draco se rozhlédl, zavadil pohledem o tarské mohyly.
„Usnul jsem tu,“ zkonstatoval. Stočil zrak k Harrymu. „Došlo k něčemu, co bych si vědět nepřál? A nekřič.“
„Ne,“ zabublalo v Harrym.
„Prima,“ shodil Draco nohy z černé podušky na zem, „tvůj názor na sex se mnou jsem slyšel jasně a srozumitelně. Zajímá někoho můj názor?“
Vzápětí padl zpět na záda, smetený Harryho magií.
„Zjevně jsem tvůj postoj k situaci nepochopil až tak dokonale,“ zkonstatoval. Zůstal ležet.
Z Harryho vyrazil neartikulovaný zvuk.
„Nebo ano? Začínám být zmatený. Ne, v pořádku, neodpovídej, nejistota je coby milostná předehra fantastická. Mimochodem,“ nadzvedl Draco hlavu, „co říká teď?“
Harry zdrtil Severusův obraz vražedným pohledem.
„Nic,“ zavrčel, „teď dělá mrtvýho.“
Draco přepečlivě sledoval několik šestadvaceti vteřinových smyček Severusovy věčnosti.
„Co se mne týče,“ řekl pak tiše, „dělá to proklatě dobře.“
Máme za sebou první den z monolitu. Vím, že ten začátek je poměrně zdlouhavý, z velké části jsem měla pocit, že tím vším by si Harry musel projít dřív, než začne "fungovat", ale měla na to vliv i potřeba sladit kapitoly, aby na sebe mohly navazovat (později).
V následující kapitole Harryho se konečně malinko posuneme.
Příští pátek se na vás opět těší Severus, Tom, Žlutoočka... Elspeth, Albus, Poppy... ještě stále během první války.
A pochopitelně se na vás budu těšit já.
Ještě pro ty, kterým mohla zatím uniknout báječná zpráva - Josephine Darcy, autorka Marriage Stone (Kámen manželství), je na světě :-) S příslibem, že se Kámen pokusí dokončit.
Omlouvám se za svůj výpadek, trochu mě zradilo zdraví. Moc děkuji za všechny vaše komentáře, dejte mi prosím ještě chvilku a vrhnu se na odpovědi
Komentáře
Přehled komentářů
Re: Pro bůh ne..
(Alice, 2. 12. 201617:17)
Ahojky, Zuzi :-)
Neboj :-D Bez mučení přiznávám a předem varuji, že si tu velmi zlehka (!) s drarry hrát budeme. Nikdy jsem žádné nečetla, jsem skalní snarry fanynka (a Severitus), ale musím přiznat, že jsem v počátcích psaní Stop přečetla velmi dobře zpracovanou "trojku" (také moje první zkušenost - a poslední, ani tohle nevyhledávám) Harry / Severus / Draco, a celkem mě to zaujalo. Rozhodla jsem se, že dám postavám v příběhu volnou ruku, nechám je, ať mě vedou. Sama jsem dlouho nevěděla, zda se k drarry dostanu. Dnes už vím, že ne :-) Když nastala TA možná chvíle, bylo to jasné, Harry patří k Severusovi, Draco jako partnerku miluje Lenku. Takže si budeme jen hrát ;-) Dál než k puse se nedostaneme, opravdu se mezi nimi bude jednat především o duševní souznění a lásku válečníků, bratra k bratru. Nějaké to jiskření tam bude, trochu kvůli zábavě a vzájemné provokaci, trochu proto, že jde přeci jen o mladé muže dlouho bez sexu (co si budeme namlouvat ;-) ), a Draco je zmijozel, takže jasně, že v tom najde využitelný způsob k manipulaci okolí (ne Harryho ani Lenky!) No a jsem autorka slashe, co naplat :-D Věřím, že nějakou škádlivou pusu ustojíš, a přísahám na svou zmijozelskou duši, Harry Severuse nikdy nepodvede! :-D A pokud tě znervózňují obrázky, kde jinde ty dva společně hledat, než u tvůrců fanartů k drarry? :-) Snad jsem tě uklidnila :-)
Děkuji, že Harrymu (i Dracovi) rozumíš. Ano, smutek po ztracené bytosti umí být všepožírající. Nikdo z nás se mu nevyhne. Jen doufám, že ti z vás, co si tím prošli, či stále prochází, cestu ven našli, případně už se blíží <3
Nj, nemocnice :-D Malinko jsem si vás testovala pro budoucí děj, jak ho budete snášet ;-) No, snad aspoň čtenáři (a třeba i nejmenovaný autor) ve zdraví přežijí... :-D Protože jinak tu krev poteče, hm, to ano... ;-) :-D
Zrcadlo z Erisedu také neumělo zodpovídat otázky, jen ukazovalo nejhlubší touhy. Asi by se to dalo "oblafnout", když Harryho touha je Severuse najít... ale my už máme něco, co zná všechny odpovědi ;-)
U mě bývá maličko zvykem, že drobnosti mají v průběhu či závěru nějaký zásadní význam, jako třeba nyní Severusova fotografie. Dopředu hlásím, že v tomto případě o to nejde, je to čistě moje "útěcha". Po někom nenahraditelném mi totiž nezbyla ani jediná fotografie (všechny spálené). A tvář ve vzpomínkách s roky bledne. Dala bych jednu ruku a obě nohy za jedinou fotku :-) Tak jsem si ji pořídila aspoň skrz Severuse :-)
Děkuji, Zuzi <3 A moc doufám, že "blbnutí" s Dracem ti nevezme chuť číst dál, protože Severus na Harryho čeká ;-)
Děkuji, Alice, děkuji :)
Když to je právě to. Ty vše podáváš tak, že člověk věří. VĚŘÍ! Ale dopředu se vždy bojím toho, čemu uvěřím. Jako v životě :)
Normálně mi je v podstatě jedno, jaké párování čtu (ačkoliv naděje pro Severuse vždy nad všemi má prim), stačí že je příběh uvěřitelně napsaný. Ale tvůj sen za Harry a Severuse je jako zemská osa. Ten nechci mít rozbitý. To snad aby Harry raději vyvraždil útulek s koťátky (nadneseně).
Jsem moc ráda, že to vidíš stejně. Já na Severuse též čekám :)
Ahoj má milá Alice,
omlouvám se za tak pozdní komentář, měla jsem tak nabitý týden a zřejmě to teď bude už jenom horší :-/ vůbec se mi to nehodí, abych řekla pravdu, když mé myšlenky neustále putují kolem Stop, ale co se dá dělat :) Byla jsem ráda, že jsem si v pátek alespoň v klidu přečetla kapitolku a pak jí dloouho vstřebávala :-D Ano, kapesníčky byly potřeba zase, ale svým způsobem jsem se na nějaké to emocionální ždímání už i těšila :-D
Ze začátku u Weasleyových jsem měla stejný pocit, jako Harry..to jejich veselí a bezstarostnost mi tam ani trochu nesedělo, ne do světa bez Severuse.
Zato Draco s Lenkou…jsem tak ráda, že je Harry má!
Harryho přítomnost před domem mi připomněla scénu z EK, když se ve 32. kapitole vracel k Severusovi a jejich váhání přede dveřmi vyřešila Lily <3 Ach, jak moc mi oba chybí <3
Při čtení rozuzlení se svatým Mungem, jsem měla chuť vykřiknout: Já to věděla! :D Věřila jsem, že je Harry nezabil. Ale chápu jeho touhu po Polibku, být znovu se Severusem…vždyť kdo by nechápal?!
„Promluvil velký Mistr-všechno-dokážu.“ Mrknul po Harrym. „Tu postel jsi klidně mohl vynechat. Ale i tak, vítám tě zpět mezi příčetné.“
„Nedělal bych předčasné závěry.“
:D jsem moc vděčná za tyto jejich rozhovory, ti dva prostě nikdy nezklamou a vykouzlí úsměv i v těch nejnáročnějších chvílích :D
Ach, část s Žalandílky byla..nádherná! Zároveň jsem od té doby už zase smáčela kapesníčky. A nepřestala ani přes část se Severusovou fotografií. Bylo to tak silné, já netuším, jak to děláš, ale opravdu, nikdy nic, co čtu, ve mně nedovede vyvolat takové emoce, jako tvá slůvka! <3
A ten konec! :-D :-D Aličko!
Rozhovor se Severusem mě opravdu dostal..rázem všechny slzy vyschly :D
Já. S ním. Spát. Nebudu! :-D
…nádherný úsměvný konec :)
Moc Ti děkuji, Alice, za další překrásnou kapitolu a jdu se s nadšením konečně začíst do té dnešní! Klaris, která už má samozřejmě přečteno, mě na ní již jaksepatří navnadila, tak se na její přečtení celý den neuvěřitelně těším! :D
Mrzí mě tvé problémy se zdravím, přeju, ať tě již nezlobí a můžeš si s klidem užívat adventní čas :)
Měj se krásně a „naviděnou“ u příštího komentáře :-)
Ahojky, má milá Liso :-)
Tvůj komentík se tu objevil zrovna, když jsem (konečně) odpovídala Klaris :-D A vy si stejně všechno povíte, tak ti to nebudu opakovat :-P
Řekla bych, že je mi líto, kolik myšlenek ti Stopy zabírají, navíc v časově náročném období... ale to bych lhala :-D Promiň :-D Jsem ti moc vděčná <3 Ale vážně, doufám, že tě odvádí od reality jen v dobrém a nejsi kvůli tomu v nějakém presu :-)
Mám malinko výčitky, že to "odnesli" zrovna Weasleyovi, tu ukázku, jak se svět nepřestává točit, i když ten náš dávno skončil, ale upřímně - kdo jiný? Ano, jejich životy jdou dál a jsou spokojené. Jak nevhodné ve světě, kde Severus není... :-)
:-D Máš pravdu, tohle je hodně podobné :-) V Klíči prostě Lily otevřela, Lenka zvolila jiný postup, ale jinak... jako autorka slashe mám zřejmě nějaký postranní úmysl vnést do žánru i kladné ženské postavy (většinou jsou tam jako hrozné mrchy) :-D Severus a Lily... <3 Oni se objeví, neboj <3
Jistě, že jsi věděla, moji čtenáři mě už znají ;-) Ale opravdu varuji, bude se tu zabíjet a bude se umírat. Harry za Severusem prostě chce :-)
Já jsem zase vděčná za vaše úsměvy; ah, je tak příjemné mít za sebou tu "truchlivou" část (ještě v příští části Harryho se přeci jen objeví, ale jinak už se konečně pohneme), protože začneme přecházet víc k černému humoru - případně k humoru lehce šílenému :-D
Děkuji za žalandílky :-) Možná je jejich příběh navíc, zbytečně dlouhý, ale já si nějak neumím odpustit tyhle "příběhy za příběhem", navíc měl (jako u karkulinky Nechci o Severusovi) vyjádřit něco o Harrym. Rozhodně má víc než 12 žalandílků... :-)
A moc mě těší, že sis užila příjemně i závěr! Merlin ví, že jste si všichni nějakou úlevnou pasáž zasloužili, že jste to se mnou vydrželi až sem <3
Děkuji za přání, Liso <3 Vy jste vážně moje sluníčka <3
Mějte se obě nádherně, zkuste si vychutnat advent bez stresu a uspěchanosti, a hlavně se netrapte, když nezbude čas na komentář - k naprosté spokojenosti mi stačí "Byly jsme tady, Lisa s Klaris (Fantomas nestíhá, peče cukroví)" :-D
Mila Alice,
mam pripraveny predlouhy komentar, ktery jsem se mi v hlave sepisoval behem celeho cteni tehle nadherne kapitoly, ale prave ted se musim zeptat na to, co me tizi nejvice - DVA ROKY? Severus z fotografie rika, ze je mrtvy druhym rokem a ja jsem absolutne ztracena, protoze mi nedochazi souvislosti. Mela jsem za to, ze je mrtvy nanejvys par tydnu. Laskave prosim o zodpovezeni meho dotazu a rovnez prijmi me neskonale diky!
PS: Je krasne zabavne videt, jak Draco a Harry jsou svym zpusobeme stejni ale presto jini nez v Klici - jini, jako by od Klice ubehlo 5-7 let a oni vyspeli a zmenili se, coz je vlastne pravda, jen trochu jinak, ze? :)
Ahojky, bramboro :-)
Ano, opravdu to jsou dva roky - téměř, teď je (v povídce) 4. října 1999, Severus zemřel 24. listopadu 1997, Harry v monolitu strávil celou tu dobu. Nechtěla jsem z toho dělat "dokument", takže jsem nakonec data u kapitol smazala a vedla si je jen pro sebe, v příběhu zaznívají jen orientačně - myslím, že teprve v té příští se Harry Draca zeptá, co je vlastně za datum :-)
Udělala jsem si v hlavě hrubý odhad, kolik času by bylo třeba, aby se Harry dostal přes první fáze truchlení, současně jsem chtěla, aby Lenka už byla ze školy, Draco diakon, takže nakonec jsem se rozhodla v "realitě" pro dva roky a v monolitu nechala čas běžet "jinak" :-)
Děkuji za tvůj postřeh :-) Máš pravdu, Harry s Dracem jsou stejní i jiní, dospěli trochu se mnou (těch pět šest let od Klíče ;-) ), ale je to celkem "záběr" dát jejich charakterům starší uvažování, ale udržet je takové, kým byli... :-D Snad se mi to aspoň jakž takž daří :-)
Díky! :-)
Milá Alice. Děkuji. Další úžasná kapitola je za mnou, další slzičky prolité a současně další kousek srdíčka zabraný Tvým dokonalým psaním. Děkuji za Harryho, kterým mi v některých částech mluvíš z duše. Samozřejmě na tom nejsem zdaleka tak hrozně, jako on a chudák Severus, nicméně temnota prostupující celým tělem když jsou lidé kolem mě šťastní a já nemohu... Ano, znám ten pocit. A z celého srdce doufám, že už brzy Harrymu skutečně lépe bude. A nejen jemu, ale i Dracovi. On a Lenka... jsou úžasní. Snad ani nechci, aby se Harry k Ronovi a Hermioně vůbec vracel. Ačkoliv mají tolik společného, myslím, žes jasně ukázala, že to je passé. Zato statečná, přátelská, obětavá Lenka a Draco, který si prošel peklem... <3 Harry má štěstí, že je má!
Ahojky, Terezko :-)
Mrzí mě, že jsou ti jejich pocity tak známé. Doufám, že i ty máš někde svého Draca nebo Lenku, a pokud ještě ne, brzy si k tobě cestu najdou :-)
Kanonickou Velkou trojku mám hodně ráda, ale v "mém" světě dostali prostor a šanci jiní, takže máš pravdu, třebaže se ještě Hermiona s Ronem objeví, ve Stopách má Harry Draca a Lenku. A brzy se připojí i další, věřím, že někdo, koho uvidíte rádi ;-)
Moc děkuji, Terezko, a kéž jsou tvé dny klidné a ty společně s ostatními dokážeš být šťastná <3
To byl ták smutný začátek. Ták smutný, vážně. Harryho žal už způsobil díru v porcelánu a vazby zpřetrhaly. Snad ne definitivně; nebýt Rona a Hermiony a jejich přátelské podpory celá ta léta od prvního ročníku, mohl by se charakter Harryho Pottera formovat po čertech jinak, než jak ho známe teď...
Rozhovor Draca a Harryho na zahradě byl nesmírně dojemný a působivý. Ehm… vyléčil?! Vyléčil?! A cenu za největší mystifikaci v dějinách fanfikce dostává… !!! Infarktový stav; to jsem v předchozí části měla :-). A teď se mi strašně moc ulevilo, opravdu, jsem ráda, že se Harry do toho všeho zlého nemusí vypořádávat ještě s katastrofou takhle tragických rozměrů…
Lenka je… Lenka. Moc bych takovou chtěla mít u sebe i v reálu. Ale kdo by nechtěl, že. Každému jednu Lenku pro štěstí do kabelky, prosím!
A ta Severusova fotografie…to byl hodně, hodně silný okamžik. Podle mě se Harry drží nad míru dobře, nemyslím, že by kdokoliv jiný po takové životní ráně měl tolik sil, že by si dokázal udržet alespoň částečně zdravý rozum. Nezešílet. Jasně, ony ty červené obruby duhovek o něčem vypovídají, ale i tak. Podle mě je Harry pašák a držím mu drtivou silou všechny palce, co mám.
Děkuji za další nádhernou kapitolu, Alice. Pátky získaly díky době zcela jiný odstín. A vlastně i ty ostatní dny, protože v těch zase popoháním očima notebookovou datumovku jako blbec :-) Díky ještě jednou.
Ahojky, Coro :-)
To máš pravdu, nebýt Rona s Hermionou byl by Harry určitě někým jiným, naprosto souhlasím. Ale už v Klíči jsem se rozhodla, že oni svůj prostor dostali a dám ho jiným, jejich velkou trojku jsem tam vlastně nechala vyšumět, takže tady už není moc na čem stavět. Jen na hodně starých vzpomínkách :-/
:-D Vážně jsem byla tak přesvědčivá? :-) Byla jsem si jistá, že mě znáte natolik dobře, že mi to stejně nikdo věřit nebude :-) Ale abych byla čestná, ve Stopách opravdu budou padat hlavy... Tady jsem si trošku zkoušela, jak to ponesete :-) Ale ne, nechat Harryho vyvraždit nemocnici plnou mlovaných trpících nevinných lidí, to bych mu neudělala, nemyslím, že by to se svou povahou dokázal unést. Chtěl by Polibek hned, nejlépe včera :-)
Ale moc děkuji, že se ti rozhovor s Dracem líbil - a Lenku do kabelky, ano, prosím! <3
Páni, děkuju... za tvou víru v Harryho, že ho můžeš takhle vnímat. Být ráda i za částečně zdravý rozum :-) Moc a moc děkuji, Coro! <3
Jenom pro začátek. Tuhle povídku jsem přečetla jenom proto, že jsem si znovu chtěla přečíst elysejský klíč. Našla jí. Po první půlce první kapitoly mě málem sklátila mrtvice. Celou napsanou část jsem přečetla během jednoho dne a v půl čtvrté ráno zjistila, že pokračování bude až ve čtvrtek.
Přes své hranice nenormálnosti, které jsou velmi posunuté jsem se trefila do obou postav v minulosti. Doufám, že Lamia zamíchá kartami osudu. Přece jenom, se nudí. Doufám, že Harry se slovy Uršuly, dá opravit. U Fay miluju její hořící polovičku. nějak mi připomíná mé vlastní schyzofrenní já. A Toma v otcovské roli začínám mít ráda, i když u něj je konec dostatečně jasný.
tak můj monolog je u konce, ale komentář jsem zvládla až po přečtení posledního přidaného dílu. Neukamenujte mě prosím
Ahojky, Ari :-)
Doufám, že jsi stihla přečíst i úvodní slovo ke Stopám ;-) Jinak mě mrzí nepříjemné překvapení, že teprve zveřejňujeme a příběh tu ještě není celý.
Děkuji, že se ti Stopy líbí, že jsi dala Tomovi šanci... hm, a s koncem si ještě pořád můžeme pohrát ;-) Klíč se tím nezmění, přesto nějaké možnosti stále mám ;-)
Děkuji ti :-)
Dostala jsem se ke kapitole az dnes...nasledkem bylo, ze jsem se rozbrecela v Pendolinu. Nastesti sedim v tichem oddile, takze u toho nemuzu fnukat.
Popisy Harryho pocitu jsou dechberouci... dokazes tak presne vizualizovat nekonecny zal pouhym slovem, ze me az mrazi. Miluju Harryho kapitoly a moc dekuju za tuhle. Preji krasny advent a hluboke diky za zpravu o Josephine:)
Ahojky, mak :-)
Mrzí mě, že jsem tě dohnala až k slzičkám. Snad aspoň malinko v něčem ulevily, občas si poplakat je prý prospěšné pro duševní svěžest :-)
A děkuji, jsi nesmírně laskavá... kéž se mi taková vizualizace pocitů podaří i u dobrých částí <3
Ohledně Josephine mi bylo velkým potěšením být dalším z mnoha poslů dobrých zpráv :-) Děkuji za přání, i tobě krásný advent! :-)
Alice... Otevrit tenhle dilek bylo desive, tak strasne jsem se tesila na Harryho dalsi cast a zaroven jsem se neskutecne bala - zvlast s postupnym ctenim navstevy u Weasleyovych - ze Harry opravdu vsechny ty lidi zabil... Drzelo me nad vodou jen presvedceni, ze jeho podstata by nikdy tak kruteho neudelala, ani kdyz je k zalknuti plny zalem, a navic takova drobnost, a to ze ani jeden z Weasleyovych neprohodil ani slovo o nestesti...
Nesmirne me to bolelo s Harrym, ze zivot tak velmi hladce plyne i bez nej, aniz by mel kdokoli aspon chut se k tomu nejak vyjadrit, alespon starostlive odpust za to, ze se Ron a Miona vzali?... Vubec mu ten odchod nevycitam, je to dost tezke.
A Lenka... Ach Merline, Lenka! Zboznuju ji, je to tak krasna bytost. ^_^ Draco ma stesti. Draco... hm. Tak ucinne a silne na me prenasis Harryho zal a lasku k Severusovi, ze jsem prave tak zmatena tim jiskrenim vuci Dracovi. Vnimam to skrz Harryho velmi jasne, je to fakt zvlastni... :) Budu se tesit na dalsi Tomy, Severuse i Harry, vazne moc. Tahle kapitola pro me byla jako ocistec, netusila jsem, jak ulevny pocit z ni muze vzejit...
A diky za sireni dobrych zprav ;-). Mej se krasne <3
Ahojky, miamam :-)
Moc děkuji, že jsi našla odvahu a četla, i když to bylo těžké :-) Máš pravdu, Harryho podstata by vědomě nikdy nezabila nevinné, natož někoho, kdo trpěl a je milován. Ale ten hněv v něm je a hledá cestu ven. A bude růst; vzpírat se mu v monolitu bylo snadné, ale přes veškerou rovnováhu, kterou tam v sobě našel, testuje ji teprve nyní a lehké to mít nebude (autorka je hrozná, nedá mu pokoj ;-) )
Ano, tady jsem ukázala onu "nutnou nespravedlnost" života, který umí pokračovat i bez nás. Má to tak být, je to dobře. Taky to bolí :-)
Děkuji za Lenku :-) I za to, že si můžeš vychutnat, třeba i zmateně, to jiskření mezi Harrym a Dracem :-) Bude to z velké části další způsob, jak odlehčovat temnotu :-)
To já moc děkuji tobě za překlad u Josephine, navíc tak bleskový! Sláva za ni i za tebe :-)
Děkuji ti moc, miamam <3
*„Všechno je to o rovnováze,“ prohodila Lenka. „Dobro a zlo, život, smrt, černá, bílá. Nebo třeba rudá a zelená.“*
Rudé zorničky a všichni vzpomeneme na Voldermorta. Ale takhle řečeno? Jediné, co vidím, je propojení kolejních barev. Nádhera.Možná trochu zcestné , ale bylo to první, co jsem si uvědomila.
*Černé oči, mrknutí, černé oči. A víčka zůstala zavřená, obrázek znehybněl.
Harry se za celou dobu ani nepohnul. Zíral.*
I já. Jak to, že detaily bývají často ty nejsilnější? Nebo jsou jen poslední kapkou? Každopádně, tajil se mi dech. A uvidím to před očima ještě dlouho.
*Harry se odvrátil, jdu spát, znásilnil svaly a kosti, otoč se, zapomeň, některá tajemství mají zůstat skrytá, tohle jsi vždycky říkal a ty máš ve všem pravdu…*
Ano. Opět se Severusem souhlasím. Ale není tomu vždy. A i když je… Občas je touha… zvědavost prostě silnější než my.
*„prosím. Nezapomínej. Po každé bitvě přichází ráno.“*
Díky za tyhle připomínky minulosti. Klíče. Ale ano, občas by snad bylo lepší, kdyby nepřišlo. Občas přijde ani to nepoznáme. Protože my jsme zůstali ve tmě..
*„Mám neodolatelné nutkání tě praštit,“ oznámil s křečovitou snahou znít stoicky.*
To už tu jednou bylo… Ale sakra, kdy to řekl? Kdy? Nemůžu si vzpomenout, ale úplně je vidím před sebou. Ach… Už vím!
Harryho monolit… Pochopitelné. A jsem ráda, že padla ta rozhodnutí.
*„Ovšemže. Já jsem ten, kdo tu debatuje s výplodem představivosti, zatímco dvě stopy od něj leží ladem vzrušující tělo plné života a sex appealu.“*
Lehla jsem smíchem. Možná trochu šíleným, ale smíchem..
*„Co se mne týče,“ řekl pak tiše, „dělá to proklatě dobře.“*
Tahle věta mě donutila zírat. Mozek se mi zasekl při konfliktu emocí, jako pobavení a smutek zároveň. Stále žádný nevyhrál. Naštěstí vyhoření mých mozkových obvodů až tak nevadí. Za týden se snad vzpamatují.
Opět geniální hudba doprovázející přístup a ty obrázky! Merline, ty obrázky! Nádherné! Děkuji za ně. A za to, že dnes bylo líp. Ne, dobře, to ne, jen jsme v té temné propasti nešli hlouběji, ale snad stoupali ke světlu. No… To je trochu mnohoznačné… Ale to je i tenhle příběh… A co se týče komentáře… Krátké vyjádření ke kapitole bych nezvládla. Dlouhé vyjádření po konci kapitoly neumím. Bez citací je to mnohem lepší…Snažila jsem se, ale občas snaha nestačí. Takže spoustu citací s mými myšlenkami…Jinak už to asi vážně neumím.
Děkuji.
Díky! Víš, že mě při spojení rudé a zelené napadlo úplně totéž? Kolejní barvy :-)
Fanny, jsi kouzelná, jak umíš prožívat příběh do detailů. Děkuju ti <3
Nová rána přicházet nepřestanou, nezajímá je, zda se nás ještě týkají. Což je pravděpodobně dobře :-)
Jestli si dobře vzpomínám, měl Draco chuť Harryho praštit po Nápoji touhy, a pak mu ještě nabídl ránu během "odluky" Harryho a Severuse :-) Hm, Draco je vlastně celkem násilnický... ;-) :-D
Díky, jsem moc ráda, že tě Severus mohl rozesmát! :-D
S tou závěrečnou větou a tvým konfliktem emocí - opět děkuji <3 Tohle jsem si přála vyjádřit.
Děkuji, že se ti líbila i hudba a obrázky, ano, jsou úžasné a je báječné spojovat takhle lásku náš fanoušků, kterou každý vyjadřujeme tak, jak umíme :-)
Třeba tím, že příběh prožijeme. Děkuji za tvůj nádherný komentář, Fanny, za každou z tvých myšlenek. <3
*Oči laskavě moudré; mohli jste udělat největší hloupost pod sluncem, jejich měkká zář nedovolovala hanbě vstoupit. Protože Severus rozuměl.*
Někdy v tuhle chvíli jsem se uklidnila. A nebo jsem jen definitivně odmítla chápat. Odmítla zkoušet pochopit svět kolem. Weasleovi, Doupě. Ale přijala jsem Harryho vděčnost, že je Severus zpátky. Bez něj by to nešlo.
*Hermiona s Ronem si vyměňovali ty své pohledy jako dřív*
Aspoň jedna jediná věc je jako dřív. Možná nic jiného. Za tohle jsem vděčná já. Že aspoň v jednom jediném bodu zůstal svět stejný. A jistota Severuse, tam… Někde… To je taky dobrý pocit. Nepostradatelný pro nás všechny.
*„Víš, Rone, předám ti jednu dobrou radu. Kdo se ptá, riskuje, že získá odpovědi.“*
Jednotlivé Harryho odpovědi jako sekající nože. I když vlastně co sekají? Lež, že všechno je normální? Lež, že Harry je v pořádku? Stejně všichni věděli, že nic není v pořádku. Ačkoli i mě trochu děsí. Opravdu hodně děsí. Ovšem nemůžu mu vytknout ani půl slova. A s poslední větou prostě souhlasit musím.
*Harry se určitě jen rozhodl stanovat na naší zahradě. Bez stanu.*
Lenka. Děkuji za její snovou genialitu, za její myšlenky mezi řádky a neutuchající naději.
*Nechci se jevit útlocitně, ale tohle téma mne nepatrně znervózňuje. Má nějaký konkrétní cíl?*
Jak moc tohle zní jako starý Draco. Jako ten předtím. Ale chybí tam ta lehkost, sebejistota. Ironii neztrácí, přesto se to jeví jinak.
*Jenže ti unikl jeden nepatrný detail. Harry – nikdo tam nezemřel. Nezabil jsi je. Ty jsi je vyléčil.*
Sem jsem doběhla. Proletěla jsem řádky zběsilou rychlostí od první Harryho omluvy. Mžitky před očima. Neupínat se k naději. Dracova nechápavost nemusela nic znamenat. Vůbec nic. Jen nedoufat a přesto jsem doufala. Pět set lidí. A dostala jsem se až k téhle větě. A přestalo záležet na všem ostatním. Díky. Ne, to není dost. Spadl mi kámen ze srdce. Snad doslova. Dám si pauzu a pak si tuhle část přečtu znovu, v trysku jsem si jistě nevšimla spousty věcí.
* Co mě ovšem zcela nepatrně znepokojuje, je skutečnost, že postrádám sebemenší projev úlevy.*
Teď už se usmívám. I když možná trochu nepříčetně. Avšak má vlastní šokovala. Bojím se, co udělá Harry. Je trochu nepředvídatelný. Kdyby je zabil, je reakce jasná. Příšerné. Nesnáším se. Vrátím k vděku za to, že je zachránil. I když ironií osudu tím věci zkomplikoval možná víc, než když by je zabil. Ne! Stop.! Už radši nemyslím.
Odpověď přišla v zápětí. On polibek chtěl… Jak absurdní!!! A pochopitelné… Beru slova zpět, vlastně je předvídatelný. Aspoň v něčem.
*„Merline,“ vypadlo z Draca, „klidně tu od zítřka budu poskakovat nahý, jen kdyby mi aspoň jedinkrát odpověděl! Proč se při všech svatých staráš o zdravý rozum?!“*
Roztomilá upřímnost. Bavím se. Je úžasné je pozorovat. Oba se sice zabývají tím nejhorším, ale zároveň jako kdyby to odsunuli na vedlejší kolej. Jako kdyby bylo to nejdůležitější to, že už té hrůze nečelí sami.
*„Jeden výjimečný muž mi kdysi vysvětlil, že nejsem spasitel. Nenesu zodpovědnost za všechny. Svůj úkol jsem splnil, jak ostatní naloží se svým životem dál, je jenom na nich.*
Padám úlevou. Opravdu nějaká příčetnost mu zůstala. A nejen ta. Dospěl! Přestože dokázal zázrak…Zázraky se prostě nedějí každý den. Nemůžou. Mám teď pocit, že ho Severus opravdu naučil strašně moc. Opravdu ano.
*Sirius… Jsem rád, že je v pořádku. Ale nějak nemám odvahu se s ním setkat. Mohl by třeba říct… něco.*
Je mi jasné, co myslí tím, že ostatní vlastně nenávidí. Chápu. Každý takový pocit zažil, takže tohle je jedna z věcí, které zvládnu pochopit. Zvládnu si představit ano. Ano, v jejich případě to chce pouze umocnit číslem s několika nulami. A Sirius? Věřím, že je dost inteligentní, aby byl pouze vděčný, že se Harry vrátil, ale co kdyby ho napadlo mít nějakou poznámku? Ne, souhlasím s Harrym, že by nebylo moudré ho navštívit. Mohlo by to mít víc katastrofální důsledky.
Obsah je příliš dlouhý!!! Drzý počítač! Tak holt mrzutě na dvě části...
Re: Pro bůh ne..
(Alice, 2. 12. 2016 17:17)