Zvuk sprchy konečně ustal. Igor býval s osobní hygienou přehnaně úzkostlivý; přinejmenším pokud se týkala Severusových návštěv.
Boty zarovnané u židle, hábit pečlivě složený, přehozený přes opěrku, Severus ležel na Igorově posteli. Z plamenného uvítání kalhoty s povolenou přezkou, košili rozepnutou a rozhalenou, čekal na svého příležitostného milence. A na pár vteřin orgasmického zapomnění. Ale proč předstírat, ani aktivita předtím nebyla obětí. Jak se to říká? Vysoká je politika, nízké zase pudy? Severusovy nízké pudy ani zdaleka nedosahovaly Igorově posedlosti. Což bylo zcela v pořádku. Severus byl rád ve výhodě.
Hleděl do stropu, myšlenky se kolébaly na vlnách nitroklidu, zatímco posilňující lektvar po další probdělé noci plnil svůj úkol, jako zdivočelý šarkan boural a drtil těžká pohoří únavy. Na frustraci vliv neměl. Severus už sám netušil, kolik dní strávil nepřetržitě ve své laboratoři, marně hledal správnou kombinaci lektvaru na očistu hůlek od černých kouzel a jejich dalšímu bezpečnému užívání. Namátkových bystrozorských kontrol venku přibývalo, při současném počtu Smrtijedů začalo být neúnosné, aby každý vlastnil dvě alespoň trochu adekvátní ke své magii; ne, závažnost situace doslova křičela po řešení. Jenomže to mu stále unikalo.
Byl blízko, věděl to, cítil ho na dosah, jeho teorie se ubírala jednoznačně správným směrem. Jen objevit tu jedinou dokonalou ingredienci, natolik čistou, aby vyvážila temnotu Avady. Pán na něj spoléhal a Severus ho nehodlal zklamat. Potřeboval vyprázdnit mysl, aby mohl začít znovu, opět od začátku.
K čemuž byla Igorova pozornost ideální. I jeho tělo, popravdě to Severusovo už prahlo po úlevném uvolnění. Netrpělivě pohlédl ke stále zavřeným dveřím koupelny.
Klidně by mohl říct, že čekal cokoliv – jen ne to, co stále hledal.
Jantarový záblesk.
Srdeční chlopně zamrzly v pohybu. Vzápětí rozburácely v hektickém tempu; Severus bleskově zalil sál vědomí rtutí, zaplnil ho po strop.
Cvaknutí kliky, Igor opustil svůj chrám očisty jen v rozepnutém županu. Nedalo se mu upřít, že by neuměl zdůraznit své přednosti. Do Severusova citlivého nosu okamžitě udeřil silný odér nahé kůže, šťavnaté mužské touhy. Vsákl se do útrob, chvatně ony nízké pudy překalibroval na maniakální chtíč. Igor ho zákeřně – ač zcela srozumitelně – připravoval o výhodu nadhledu.
Stálo hodně síly odvrátit zrak.
„Ty odcházíš,“ zkonstatoval Igor zachmuřeně.
„Proč myslíš?“ zvlnil Severus obočí. Obutý, hábit na sobě, dopínal poslední knoflíčky košile. Neubránil se, věnoval Igorově nahotě dlouhý, předlouhý pohled.
„Neodolatelné,“ hlesl tlumeně, hlas zastřený; chtěl ho. Potřeboval.
K čertu.
Pokrčil rameny, vyrazil ke dveřím.
„Téměř.“
Opustil jeho pokoj mlčky, zásadně se neloučil. I zdánlivě bezvýznamné střípky nakonec v globálu upevňovaly výhody nadřazenosti. A pocit nadřazenosti měl mladý Severus mimořádně rád. Dnes už nikdo nevyslovil Darmoděj ani šeptem.
Okamžik zaváhal, soukromé komnaty nebo laboratoř? Zamířil k laboratoři.
Všechny oblasti Sídla totiž získaly nový přírůstek, v rozích stropů velká oka Věčně bdících, se zvyšujícím se množstvím zde žijících Smrtijedů vzrostla i Pánova paranoia. Severus reagoval stejně, užíval lehký nitrozpyt stejně běžně jako nosil svůj hábit. Ovšem právě v laboratoři se mu nedávno podařilo dílem náhody odhalit zřejmě jediné slepé místo.
Jeho pracovní stůl to ale rozhodně nebyl.
Žlutoočka na něm zpola ležela, vzepřená o lokty, nohy kývavě pohupovala ve vzduchu. Stejná jako kdysi v Chroptící chýši, po útoku u Lothara, nezměnila se o jedinou vrásku, kilo, či cokoliv, čím se na nás podepisuje čas. Vražedně spalující jak nejprudší žár poledne, neuchopitelná jak snový opar nad jezerem. Nesnesitelná lehkost půvabu, z něhož dýchá smrt v nejpravidelnějším rytmu vesmírných proudů; viděl Merlin takovou celistvost?! Nebo ona spatřila Merlina jako první?
Nad Igorem dutě zaklaplo propadliště zapomnění, to by Severus dokázal jen na zavolání Pána.
A pro ni.
Pro vědomí, že tu je, pořád tu je, že nad ním cosi vyššího bdí. Že není sám.
Jako toužit po nepojmenovatelném, hnát se bez rozmyslu aniž tušíte kam – chyběla mu.
Zůstal u zavřených dveří, bezpečnost slepého místa už byla bezpředmětná. No dobrá, prostě i na něj ve vteřině zapomněl.
„Můj stůl,“ pronesl pohřebně. „Měl jsem ho rád.“
Zaklonila hlavu, dýmovité vlasy coby tryzna za skomírající oheň se jí roztančily kolem tváře, ztuhlá pryskyřice v očích získala ironický lesk. Seskočila ze stolu, bosé nohy lemované průsvitnými barevnými cípy šatů, došla k němu.
„Tvá maska prázdnoty je každým dnem dokonalejší.“ Zvedla ruku, tu jemnou vílí dlaň zakončenou rudými břitvami neposkvrněnými soucitem, položila mu ji na hrudník. „Sundávej ji. Ne příliš často. Jen abys nezapomněl, že pod ní jsi stále člověkem.“
„A nyní?“ splynulo mu ze rtů, nestihl se zastavit. Možná se ani nesnažil.
Přitakala pohybem víček.
„Ano. Nyní smíš.“
Mělký nádech.
„Myslel jsem, že jste odešla. Můj nezáživně nudný život by nikoho nemohl…“
„Jsem stále s tebou.“
Váhavě tu větičku v mysli objal. Starostlivě zahalil do měkkého plátna, uschoval mezi cennosti.
A mrknul.
„Ah. Výtečně. S ohledem na to, že se jedná o vás, nepředpokládám, že to bylo míněno jako řečnický obrat. Tudíž stále znamená …stále. Děkuji. Úžasné zprávy mi vždy umí rozjasnit den. Nu, když mám tedy obecenstvo, měl bych se zřejmě snažit excelovat. Alespoň v jistých situacích.“
„Ta tvá maska. Všiml sis, jak moc se stala tvou přirozeností?“ Mlhavý úsměv. Rozplynul se. „Ano. Jsem s tebou i během osamělých chvilek strávených v náručí tvého milence, kterého nemiluješ, zatímco hledáš něco, o čem víš, že u něj nikdy najít nemůžeš. Ale na diváky jsi již zvyklý, není-liž pravda? Přinejmenším na ty, co nikdy nespí.“
„Před Pánem nemám tajemství.“
„Skutečně?“ opět ten úsměv. „Všichni je máme, Severusi. Jen ty ne? Tak proč jsem nikdy nepostřehla, že bys s Rudookým hovořil,“ nechala dlaň klesnout, naklonila hlavu, spoutala ho jantarovým medem, „o mně?“
Severus polkl.
„Nikdy se nezeptal.“
Znamenitá reakce. Vůbec nevyzněla pateticky uboze.
Měkne mi mozek, oznámil si ponuře, rezignovaně počkal, až jím projde záchvěv trpké sebekritiky a rozplyne se.
„Maska, maska, maska,“ zašeptala syčivě, jedním z drápů mu přejela po tváři. Tam, kde se začala pomalu rýsovat nejhlubší z jeho věčných vrásek. „Je opravdu tolik těžké vyslovit nahlas, že někoho potřebuješ? I zvířata trpí, když jsou osamělá. O Bělovousého ses musel dělit se všemi studenty, s těmi minulými. S těmi, co teprve měli přijít. O Rudookého se dělíš s celým světem. Ale já? Dokud jsem tajemstvím, patřím pouze tobě. Mýlím se?“
Mlčel. Hleděl na ni. A mlčel dál.
„Tvá maska je hradba bezpečí, za kterou umíráš. Nepřijde ti to absurdní?“ potřásla hlavou. „Vím, že si to uvědomuješ. Přesto v tom hodláš pokračovat. Nerozumím, nechápu váš strach z bolesti, směšné obavy ze ztráty, která je od prvního okamžiku nevyhnutelnou součástí, snažím se, ale…“ S mávnutím dlaně poodstoupila. „Jistě. Těžko mohu rozumět tomu, nač si nevzpomínám. Nechme to být. Severusi? Kdy přesně jsi začal důvěřovat druhým?“
Cvak, mysl vmžiku přeskočila na druhou kolej.
Co jsem udělal? Čeho si nevšiml, kde jsem chyboval, co mi uniklo? Igor? Na něj naráží? Ne, sex s ním, mé potřeby, nic z toho mne neohrožuje, nedal jsem mu proti sobě žádnou zbraň. Kdo tedy? O kom mluví?
Rozum ledově ostrý, emoce pohřbené, jak ocel nemilosrdný a stejně řízný promítal události posledních dnů, každý kontakt, sebemenší detail, vzpomínal na slova, gesta.
Nic.
Pustil kliku, přešel zvolna ke křeslu u své mimořádné knihovny. Usedl, hodil nohu přes nohu, volně složil paže na područky.
„Dovolím si ocenit, jak se vaše slovní zásoba od našeho prvního setkání slibně rozšířila. Čímž bych prohlásil zahajovací ceremoniál mého ponížení za splněný. Mohla byste být nyní v tématu nepatrně konkrétnější? Kdybych vás tím příliš neobtěžoval.“
Vysloužil si shovívavý úsměv. A výraz se jí vyhladil, nasadila svou vlastní masku. Případně šlo o její pravou tvář. Vzdálená všemu lidskému. Nebo prostě zcela lhostejná, můžete si vybrat.
„Tvůj pán,“ řekla.
„Jste jeho tajná zbraň. Pochopil jsem.“
„Naše spolupráce by byla mnohem přínosnější, kdybys opustil své přízemní uvažování.“
„Za prvé, velmi těžko bych naše předchozí společné aktivity označil za spolupráci, ta totiž obsahuje přinejmenším základní komunikaci,“ odvětil suše. „Za druhé, do Sídla mohou vstoupit jen prověření. Do mé laboratoře pouze já a Pán. Buď jsem částečně ohluchl, nebo tu skutečně nezní žádný poplach kvůli narušení. Tudíž mé přízemní závěry se mi jeví jako poměrně adekvátní.“
„A zcela mylné. Mimoto, zapomněl jsi na Věčně bdící,“ mrkla.
„Nezapomněl. Nadále postrádám jakýkoliv náznak poplachu.“
„Dobrá,“ s povzdechem se opět uvelebila na jeho stole. „Když ti teď o sobě něco bezvýznamného prozradím, uspokojí tě to natolik, abychom se mohli konečně věnovat důležitým věcem?“
Severus bleskem utopil v rtuti výbuch vzrušení, ani v nejmenším se nemohl rovnat zdivočelým hormonům z Igora. Tahle nabídka byla neodolatelná.
„Za zkoušku to stojí,“ pokrčil netečně rameny.
Žlutoočka potřásla hlavou, její plné krvavě rudé rty zvlnilo pobavení.
„Nepracuji pro Rudookého,“ oznámila, „nesloužím nikomu. Jen sobě. Ačkoliv připouštím, že on, jeho život, smýšlení, volby, jsou pro mne od počátku zajímavě nepostradatelné. V mnoha směrech je mi blízký. A napomůže vzniku něčeho mimořádného. Jedinečného. Jenže tvůj svět má jednu nepřehlédnutelnou vadu, Severusi. I to nejúžasnější ve chvilce zpráchniví, i to nejvzácnější už během zrodu začíná podléhat rozkladu, upadat do zapomnění. Přesně to je tvůj pán, mrtvé maso požírané červy. Jen o tom ještě neví.“
Severus oněměle zíral.
Tím se vše vysvětluje.
Je šílená. Ne, zpět. Ona rozšířila definici šílenství k naprosto nedosažitelné metě.
„Rozumím,“ protáhla věcně, „realitu nejsi schopen vstřebat. Konec s upřímností.“
„Počkat,“ chvatně namítl, „abychom měli jasno, nesouhlasím. Ale pokud si o něm tohle myslíte – a já se obávám, že vy si to skutečně myslíte – proč nezasáhnete? Nezvolíte si stranu? S tím, co o vás prozatím vím, byste možná byla schopná dovést nás k vítězství. Nebo nás zastavit.“
„Věrný zrádce Severus,“ sdělila vláčně. „Snažíš se zjistit, zda jsem hrozbou pro tvého pána? Roztomilé. Nemusíš mít strach, já mu neublížím. To je tvá práce.“
Kdyby řekla, že před minutou věk magie skončil, poslední zřídlo umlklo a vyschlo, nevyděsila by ho víc. Asi to na něm muselo být vidět.
Zorničky se jí rozšířily vzrušením.
„Už to začalo,“ zašeptala. „První pochyby? Vycházky s pánem nejsou, jaké bývaly? To pláč a prosby umírajících tě probouzí v noci ze spaní? Kvůli nim trávíš celé dny zde s tak zarputilou zaníceností nesejít z krvavé cesty, slepý a hluchý ke všemu, co v tobě křičí? Jeho hlad po zkáze tě začíná děsit? Soucit, Severusi?“
Bezděčně se odtáhl, vtiskl do křesla; jako by byla možnost se před dopadem jejích slov ochránit.
„Dost,“ vydechl ostře. „Nejsem zrádce. Nezradím ho. Já ne. Jsem jenom… unavený.“
Sklouzla ze stolu jak pramínek vody, došla k jeho místu, poklekla před Severusem. Dlaně na jeho kolenou, naklonila se, aby mu viděla do tváře.
„Soucit, Severusi,“ řekla zvláštně jemně. Med v očích zlatý podzimem a hebce táhlý. „Ač ho neznám, není hanbou. Víš, proč je tvůj pán tak velký? Akceptoval svůj účel. Přijal bez výjimky, kým se narodil a je jím. Učiň totéž. On je Šelmou. Ty jsi černobílý.“
Neměla by znát všechna jeho slabá místa. Merline, neměla by!
„Nezradím ho,“ procedil mezi zuby, křeč v dásních, zavrtěl rázně hlavou. „Nemožné.“
„Neřekla bych,“ nakrčila nos. „Nemožné věci mají poměrně pevný zvyk se nestávat. Přísahala bych ti na svou duši, ale žádnou nemám. Což ve zdejším prostředí, k mému pobavení, není až tak ojedinělý jev. Navíc,“ poklepala o něj prsty v blahosklonně chápavém gestu, „už se stalo, Severusi. Hloupou chybou jsi ho zradil.“
„Jak, čím,“ vylétlo mu z úst tak rychle, že otazník nestíhal. „A proč tu ještě není?“
Ledabyle mávla k místu v rohu u stropu. Severus se pochopitelně ohlédl. Načež dospěl k závěru, že už se nikdy nedokáže nadechnout.
A že to možná není až tak zlá vyhlídka.
Vypouklá bulva Věčně bdícího byla potažena šedavou clonou, cosi nechutného z ní vytékalo, v proužcích stékalo po stěně.
Severus se ztuhle vrátil pohledem k Žlutoočce.
„Právě jste mne uvedla do smrtelného nebezpečí,“ oznámil. Možná spíš sobě, jelikož mozek obalila lepkavá mlha, bránila chápat. Beztak byly následky zřejmé, skrývat se před Pánem a k tomu v laboratoři mohlo přinést jen smrt. Tedy – předpoklad zrady, brutální nitrozpyt, mučení a spoustu dalších roztomilostí. Smrt až na závěr té skvostné zábavy. Věděl to. Jen ona informace zatím jaksi postrádala smysl.
„Kvůli téhle banalitě se znepokojovat nemusíš,“ namítla vlažně, trhla rameny. „Jelikož ty ve smrtelném nebezpečí dávno jsi.“
„Vysvětlit.“
„Řekla jsem. Pro pošetilou důvěru.“ Napřímila se, do výrazu se jí vkradl vážný tón. „Ve spojení s tou směšnou knihou, v níž mne hledáš a nenacházíš.“
„Dorazila včera,“ zamumlal Severus, divoce přemýšlel, musel to pochopit, hned, prodrat se z otupělosti, čas hlasitě tikal, co se ještě včera stalo?!
Víno.
Přivezli Pánovo víno, mou whisky. A já z nedočkavosti vás odhalit v Lidském bestiáři: Mocné klatby a dary kompletní metamorfózy přenechal kontrolu na Farallovi. Pánovo víno!
„Je otrávené,“ vyšlo z něj. Takové slabé omráčené zašumění. „Dovolil jsem… já ho nechal otrávit.“
„Vínem?“ zasmála se. „Nebuď blázen, Severusi. Ten bezvýznamný nikdo je tvým Kainem. Jak jsi mohl udělat takovou bláhovost? Nikdy nesmíš zapomínat na ty, které jsi srazil. Ne víno, to tvou whisky vyměnil za otrávenou. Tu, co pro tebe odeslali s vínem do komnat tvého pána, kam za ním k závisti všech jediný chodíš.“
Severus musel potlačit dětinské nutkání zamávat rukama, rozehnat chaos, bylo by příliš troufalé žádat nějaký srozumitelný údaj?!
„Nechápu! Čím jsem ho tedy zradil? Prostě ji nebudu pít.“
„Tu ohnivou whisky,“ pokračovala s důrazem, vrátila se zpět ke stolu a vyskočila na něj, s mocí Merlina, tělem bohyně a očima démonů, rozkývala nohy jak rozpustilá prvačka, „jíž Rudooký přivítal dnešní zasmušilé ráno, jako každý rok v tento zvláštní den. Zdá se mu příhodnější než ona trpká krev země, kterou si zpestřuje chvíle, kdy nemůže prolévat lidskou. Pouze v tento jediný den. Což nikdo nevěděl. Snad jen,“ přivřela jedno oko, „ty jsi mohl postřehnout?“
„Ne, já… netuším, nevěděl jsem… Dnes? Vždyť ani nevím, co je za den!“
Jako by na tom záleželo. Severus mátožně vstal.
„Hodláš běžet za ním?“ zeptala se zmateně. „Nezdá se ti, že varovat ho nyní je tak trošku s rakví po funuse?“
„S křížkem,“ hlesl automaticky, nepřítomně, „rakev navíc se vždy hodí.“ Podíval se na ni. „Mou whisky. Vypil ji?“
„Ano, Severusi,“ kývla zodpovědně, „celou jednu sklenku. Třebaže lok by úplně stačil, tvůj druh je trapně choulostivý.“
Vnímání získalo příchuť neskutečna. Abstraktně surrealistický, děsivě přízračný sen, logika marně zatínala drápky, nebylo čeho se chytit.
„Zabil jsem ho.“
„Technicky vzato ještě ne, pořád dýchá.“
Ani ona nevypadala skutečná. Severus se maně rozhlédl, dveře, knihovna, regály s uskladněnými ingrediencemi, kotlíky. Myšlenky a věty se zlehka otíraly o vnitřní stranu lebky, neuchopitelné, drolily se pod prsty.
„Nemůžu myslet,“ vyslovil. Potřeby na vaření, pracovní stůl. „Nedokážu… nedokážu přemýšlet.“
Stagnace mozku, totální zásek, nedařilo se ho rozpohybovat.
„Říkala jsem si, že je s tebou něco jinak. Zpět k Rudookému. Právě míří sem za tebou, má s tím menší potíže, ale zvládne to.“
Severus zjistil, že slepě zírá na zavřené dveře.
„Zabít mě.“
„Velmi správně!“ přitakala s nadšenou pochvalou. „Zvažuje to jako jednu z možností. Hm, vlastně jich víc v nabídce nemá. Každopádně, dosud se nerozhodl. Ovšem zajímavé je, že pro pomoc tě nenapadlo. Proč?“
Energie ze Severuse kvapem prchala jak život z probodaných jater. Malátně usedl zpět do křesla.
„Mohla byste mi prosím aspoň jedinkrát jednoduše odpovědět?“
„Pro tebe cokoliv; mimochodem, to byl řečnický obrat. Zbývají mu síly asi na…“ zahleděla se do nikam, chvilku tak setrvala. A levé jantarové oko spiklenecky mrklo. „Je to dobré. Stihne to sem včas.“
Snad poprvé v životě měl Severus hlavu naprosto čistou. Žádné dlouhodobé plány v pohybu, kalkulace možných strategií, dešifrování nasbíraných dat.
Jen finální bilance.
Hůlka mu samovolně vyklouzla z hábitu, spočinula v dlani.
Možná bych mohl zkusit zabít Pána dřív než on mne. Hned jak vstoupí, v jeho stavu, možná…?
A možná by mi pak Albus odpustil.
Hladké dřevo v prstech, hýčkalo magickým souzněním. Nikdy se neptá, nikdy nesoudí. Jediná věrná navěky.
Jenže neporadí, zda se dá jedna zrada vymazat druhou.
„Mohl bys uprchnout. S Rudookým nepřichází smrt rychlá ani laskavá.“
Severus k ní zvedl své bezedně černé oči.
„Udělal jsem chybu. Za chyby se platí. To je v pořádku.“ Mělký výdech. Zasunul hůlku do rukávu, opřel se v křesle. „Zcela upřímně, já se nechci dívat, jak svět oslavuje jeho pád. S vědomím, že nezemřel pro vyšší dobro během zoufale riskantní akce jakéhosi hrdiny. Ale protože mi věnoval svou výjimečnou důvěru a já selhal. Bez ohledu na mé osobní pocity k němu, bez ohledu, zda by ho dějiny jednou označily za vraha či osvoboditele – velkým mužům jako můj Pán náleží čestné právo padnout v bitvě s rovnocenným soupeřem. A to jsem mu vzal.“ Severus mírně zavrtěl hlavou. „S tím bych se žít nenaučil.“
Medové lucerničky. Hřejivá zář.
„Věděla jsem to,“ pousmála se. Tak obyčejně. Skoro vlídně. „A odpověď na mou otázku, Severusi? Proč nečekáš, že přichází pro pomoc?“
„Protože žádná není,“ pronesl Severus s netečným klidem. Pokračoval, tón neúčastně prázdný, jako by přednášel na setkání lektvaristů. „Základní ingrediencí ohnivé whisky jsou sekrety z chrlících žláz bengálských pyroiluminátů. Vypustí spršku hořlavých sekretů, kterou vzápětí vznítí stiskem hrdla, kde mají přirozeně vrostlé křemenité kameny, těmi získávají potřebnou jiskru. Sběr je bezpečný, stačí jim z krčních oblastí odstranit křesadla a trochu je rozzuřit. Výroba whisky má pak jediné pravidlo, získaná kapalina nesmí před přidáním do klasického sladového destilátu projít zchlazením. Jím se totiž mění v jed. Natolik smrtelný, že na něj též umírají sami pyroilumináti, pokud nejsou schopni dostatečně vyhřát prostředí, kde žijí. Kontrola je snadnější než mávnout hůlkou, stačí do výsledné tekutiny vhodit světlušku. I na její stěží patrný magický oheň nápoj zareaguje a je-li toxický, dokonale zprůhlední.
K vaší otázce tedy, protijed neexistuje. Jelikož nikdo neviděl důvod ho hledat, když odhalení vadné várky je natolik prosté.“
„Sláva.“ Žlutoočka s tlesknutím hupsla ze stolu na zem. „Severusi, už ti někdo prozradil, že moc mluvíš? Bez těch zbytečností kolem jsme mohli být mnohem dál, nyní zbývá sotva pár minut, než sem tvůj pán vrazí. Což není příliš času na všechno, co je třeba udělat.“
Vzápětí celá laboratoř ožila. Některé dózy s ingrediencemi se rozprskly o zeď, strop, rozlily po podlaze, tříštící se sklo znělo jako girlanda zvonkoher ve větru. Jiné se v chaosu nakupily na stole, lněné pytlíky rozhalily, vysypaly své obsahy na desku, do misek, hmoždíře. Všechny přítomné kotlíky se rozhořely, cosi se v nich ocitlo, okamžitě začalo bublat, nože krájely jako o život, palička drtila, metličky míchaly.
Žlutoočka ukázala k oku Věčně bdícího. Bylo rozleptané jedním z obsahů zničených dóz.
„Problém číslo jedna vyřešen,“ oznámila. „Číslo dvě. Kde je láhev, kterou sis nechal?“
Severus přelétl matným pohledem svou zničenou laboratoř, zdá se, že se mnou půjde do pekla vše, co jsem miloval. Pohybem brady ji nasměroval k jedné ze zásuvek psacího stolu.
Netknutá láhev přilétla i se šuplíkem, Žlutoočka se otvíráním nezdržovala. Odšroubovala uzávěr, něco vylila na podlahu, něco do přivolané sklínky, do zbytku v láhvi vhodila světlušku. Trochu to prsklo. Nebohý hmyz se vypařil, whisky změnila barvu. Průzračná jak křišťálová voda.
„Obdivuhodně nápadité,“ poznamenal Severus, truchlivým zrakem objímal své vzácné přísady, náčiní, omlouval za neúctu, s jakou s nimi bylo zacházeno. Takový nepořádek… „Jako bych se tu zběsile snažil najít lék a během toho několikrát podlehl návalu beznaděje. To by jistě na Pána zapůsobilo. Pokud bych ovšem antidotum objevil.“
Žlutoočka se zatvářila otráveně; a to whisky ani neochutnala.
„Dávno jsem pochopila, jak umí být lidská rasa fenomenálně nevděčná. Co mě rozčiluje, je fakt, že mě to pokaždé překvapí. Moje chyba.“
Natáhla k Severusovi dlaň. Ležel na ní úplně obyčejný flakónek s fialkovou náplní.
„Bylo, nebylo, žil jeden bezmezně znuděný lektvarista, který většinu svého marného bytí věnoval nalezení něčeho absolutně zbytečného,“ protáhla sarkasticky.
Pak oči otevřel, lahvičku si vzal. Malá, lehká, obsah se v ní šumivě přeléval, fialové vlny.
„Nezeptáš se, zda je to ten správný? Zda funguje?“
„Ne,“ řekl Severus. K čemu? Věřil jí.
Vzhlédl, podíval se na ni zpříma. Kouřovití hádci vlasů zpomaleně tančily kolem její děsivě půvabné tváře. Jantarové duhovky chutnaly po slunci.
„Nemám v děkování příliš praxe.“
„Což situaci podstatně ulehčuje,“ odvětila. A podala mu sklenku s otrávenou whisky. „Těžko bys vysvětloval, jak o jeho ubohé situaci víš. Jsem přeci tvé sladké tajemství,“ mrkla. „Přidala jsem urychlovač, logicky jsi ji měl vypít nejméně před hodinou. Neváhej, Severusi. Tvůj pán se blíží.“
Neslyšně zmizela.
Severus se rozhlédl. Připadal si… obluzený. Prostor se měkce kolébal.
Zničená laboratoř zraňovala. Protože až bude po všem, pošle sem Pán někoho uklidit a oni všechny Severusovy drahocennosti smetou na hromádku, vymažou Evanescem. Tahle vidina bolela.
Jak přijatelná cena, když pomýlenou lehkovážností neznesvětím, co jste mi daroval.
Kéž i vy jednou, za dlouho, budete smět odejít s mírem v duši. Můj Pane.
V levé ruce fialkový lektvar, v pravé jed.
Do oken vysoko nad zemí vniklo pár chladně lezavých paprsků, podzimní svítání bez zájmu shlíželo na lidské mravenčení.
I kdyby měl Severus několik hodin na vymyšlení oněch památných posledních slov, stejně by neřekl nic jiného. Svým způsobem zbožňoval ironii života.
Zvedl sklenku s whisky, syrové ráno jí vdechlo rudozlatý odstín.
„Na zdraví.“
Vypil ji do dna.
Na zdraví od Issabelly (děkuji )
Tom úderem magie rozdrtil dveře, klopýtavě prošel, mlžný vodopád droboučkých třísek. Poslední krok a musel se zachytit, nohy odmítly dál nést. Opřený o zeď se svezl k zemi. Zbrocený potem, perlil se na spáncích, studeně stékal po kůži, vsakoval do hábitu,
Krutá bolest jedu obelhávala smysly, svět byl kakofonie palčivě barevných šmouh, ječivého šumu. To ale nebylo nejhorší.
Tmavá skvrna na podlaze, Tom zuřivě donutil zrak k poslušnosti, zaostřil.
Severus chráněnec, Severus jako syn.
Severus zrádce?
Můj Severus.
Severus na kolenou. Z úst mu šla narůžovělá pěna, cosi svíral v dlani, lahvičku, co se mu stalo, co chtěl pít?
Strnul, vzhlédl k Tomovi; ta jeho bledá tvář, havraní vlasy a nádherné, nádherné černé oči…
Hleděli na sebe, mezi nimi Smrtka, rozkošně si dupla, rozhněvaná, teď nevím, koho dřív.
Téměř současně je zachvátily spasmické stahy další nepříčetné trýzně. Tom jen zatnul zuby. Severus se zkroutil do klubíčka, palec na odzátkovaném hrdlu lahvičky.
Pak zarazil korek hluboko dovnitř, poslal ji po podlaze. Kutálela se skrz nevábné louže, nadskakovala přes rozbité střepy. Dohopsala k Tomovým nohám, zastavila. Fialková barva, nepodobná ničemu, co kdy viděl.
Na kratičkou chvíli, skrz palčivé škvaření vnitřností ve vlastním těle, konečně uslyšel, co Severus říká, trhaně sípe přes krvavé zvratky.
„Pro… sím.“
Oč prosíš, Severusi? Abych vypil, co jsi tu uvařil, ač netuším, co to je? Proto ses otrávil také, abych ti věřil? A vzal si, co mi dáváš. Další jed? Možná pro mne ten skutečný. Protože ta ubohá whisky mě zabít nemůže, víš to?
Víš to, Severusi?!
Tom ucítil, jak mu hlava padá dozadu, vazy kolem krční páteře vypověděly službu. Beztak se dávno proměnily v žahavé šlahouny, prorůstaly, páčily obratle od sebe, řeřavě vtékaly do míchy.
Jak nepodstatné. Proč se zabývat nicotnou bolestí, když ta jediná pravá, k ohlušení řvavá trhala mysl na kusy.
Zradil jsi mě? Severusi. Zradil?
Kdokoliv jiný. Kdokoliv. Ale ne ty.
Tom přivolal lahvičku, zběsilý, vzteklý, ruce nemotorné, jako cizí, ale každá drobná kůstka v nich natřikrát zlomená byla jeho, oh ano, to byla. Šlehnutím magie úzké skleněné hrdlo odsekl.
Ty ne.
Nalil obsah do úst. Nechal ruku padnout do klína. Čekal.
A přišla úleva. Jak polednem prohřátá vlna na pobřeží, polaskala všechna zrnka písku, vsákla se do vyprahlé pláže. Bolest byla pryč. Prostě jen tak. Pryč.
Ledový pot zasychal, vracela se mu vláda nad svalstvem, jeho tělo opět patřilo jemu, vidění se jasnilo, i sluch. S ním zvuky Severusova chroptění, zatímco se zmítal v dalším přívalu křečí.
…Věděl jsem to.
Tom se zkusil postavit, opatrně, přidržoval se stěny. Zem se nevlnila. Nohy poslouchaly. I ruce, páteř. Byl v pořádku. Vše bylo v pořádku.
Protože Severus nezradil.
Tom se rozhlédl, zaznamenal zničeného Věčně bdícího, laboratoř křičela příběh o zoufalém souboji s časem. Co ale neviděl, byla jakákoliv fialková substance. Vybavil si její barvu v paměti, přivolal k sobě. Nepřilétlo nic.
Jediná.
Poklekl u Severuse, zvedl mu hlavu.
„Jak jsi ho uvařil? Potřebuji recept. Severusi, já ho neznám.“
Jen sípavě lapal po dechu.
Nitrozpyt, Tom ignoroval další záplavu mučivého utrpení, domáhal se vzpomínky na vaření, postup, ingredience. Získal pouze nové střepiny bolesti. Sál vědomí kolem něj se hroutil.
Severus se mu prudce vytrhnul, stočil stranou, dávil žluč a žaludeční šťávy. Za chvíli bude zvracet vlastní střeva.
Věrný!
Tom se napřímil. Seslal na sebe Purus lavare, vymazal skvrny, vyhladil oděv, jako by ho právě přinesli pečlivě vypraný a nažehlený. Spravil dveře, zasadil je do pantů. Nikdo dovnitř.
Severus věrný ve všem tom svinstvu na podlaze utichl, sledoval ho, odevzdaně smířený. Pramen tmavých vlasů mu sklouzl po skráni, zakryl jedno oko. Černé, černé, jako hutná noc, když čistá zakryje bitevní pole plné mrtvých těl; už mezi ně uléhal.
„Neodvažuj se zemřít,“ řekl Tom.
Vzepřel se mocné ochraně Sídla, s dunivým lupnutím přemístil.
„Kdybych měla jediné a poslední na celém světě, dám ti je. A ty to víš,“ pronesla trpělivě. Shlížela na něj, klidná, neochvějná, pobřežní útes, ta věčná stráž Anglie, staletí odolávající divokým příbojům. „Ale nemám. Ani jedinou kapku.“
Tom se odvrátil od pultu. Myšlenky v hlavě se horečnatě svíjely, snažily prodlabat lebeční kostí. Metastázovaly i do žeber.
Tohle necítil roky.
Nechybělo mu to; vážně ne.
„Potřebuji je, Elspeth,“ vyslovil. „Potřebuji. Hned.“
„Tak proč jsi ještě tady?“ jemně namítla. „Oba víme, kdo je nosí stále při sobě.“
Tom se dravě otočil, otevřel ústa.
„Ne,“ stihla promluvit jako první. Rezolutně. „Ani se neobtěžuj to vyslovit. Já za ním nepůjdu. Proč? Důvod je prostý. Pokud si pro ně nepůjdeš sám – pak je možná až tak moc nepotřebuješ?“
Pomalu, zhluboka se nadechl. Duhovky na sklonku rudého šílenství.
„Jaký by to mělo smysl? Nedá mi je. Tobě ano. Mně ne.“
„To nevíš, dokud ses nezeptal,“ pokrčila rameny. „Na Trojmocném s námi spolupracoval víc než ochotně. Ví vůbec Severus, že všechna krev musela být darována dobrovolně? Neví. Neřekl jsi mu o tom.“
„Neviděl jsem důvod,“ pronesl. Jako nůž, když beze spěchu krájí na precizně stejné dílky ještě horké srdce slunovratky závojnaté.
„Jinými slovy jsi viděl důvod, proč mu to neříct,“ poznamenala věcně. „Tome. Ztrácíš drahocenný čas. A zůstat váhat znamená rozhodnout se neudělat nic. Je tohle tvá volba? Ta, s kterou chceš žít?“
„Ale já ti přeci zrovna nyní pomáhám,“ řekla naléhavě. „Přesně v tom, co opravdu potřebuješ. Ach, Tome. Kdy jsi ty začal utíkat před pravdou? Utiš svůj hněv, můj drahý příteli. A potom, s čistou myslí, rozhodni.“
Sevřel dlaně v pěst. Ale jejímu konejšivému doteku neuhnul. Nechal klesnout víčka, volným pádem se zřítil do vroucího žáru svého nitroklidu, utopil v plamenech.
Oheň, ten jediný neúplatně spravedlivý, nedělá rozdíly mezi dobrým a zlým. Vše spálí na uhel.
Tom oheň miloval.
Taky ho nenáviděl.
S výdechem vzhlédl, oči červené, červené jak jahodová dřeň, poslední podzimní lesní jahody, ty droboučké, nejsladší, pomilované sluncem.
Vyrovnaný.
„Dělám chybu, Elspeth?“ prohodil zamyšleně.
Obrátil se, vykročil ke dveřím, přešel práh. Přemístil se. Na odpověď nepočkal.
Asi nebyla důležitá.
Bolest ustávala. Samozřejmě. Severus umíral.
Nervové synapse nezvládaly přenos tolika impulsů. Činnost srdce i plic kolabovala, krevní oběh zpomaloval, rozleptané orgány vyčerpaně kapitulovaly, ustávaly v práci. Jako časosběrné snímky, když sledují zub času, vichr, déšť, korozi, lidské zapomnění, a z posvátného chrámu zůstanou rozvaliny, holé zdi, pár kamenů oděných mechem. Ucítil pohyb ve své blízkosti. Pán? …Ne.
Poklekla vedle něj, étericky lehká, ani střípek rozmetaný po podlaze nezaprotestoval. Nějak blíž než kdy dřív, Severus náhle v té změti nechutných pachů ucítil cosi jiného. Neznámého. Starého.
Ale ne, kdepak, nenechte se zmást, v žádném případě v tom nezazněl jediný prchavý podtón zatuchliny, tohle stáří vonělo vznešeností. Majestátností.
Samotou věků.
Skloněná nad ním, výraz neidentifikovatelný. Protože smutek to být nemohl. Že ne?
„Buď je tvůj pud sebezáchovy tak zakrnělý, nebo tvá vůle tak velká… asi to bude ta vůle. Co říkáš, Severusi?“ zašeptala.
Hroty nehtů mu z tváře odhrnula pramínky černých vlasů, ostře čpějících zvratky. Opatrně. Medové oči pomalu klouzaly po jeho ochabujícím těle.
„Trpké na tom je, že Rudookého by ten jed stejně zabít nedokázal. Tebe ano. Kdybych ti o tom řekla, stejně bys mu protijed dal. Jen pro ono bezvýznamné gesto věrnosti. Nemáš strach stát se zrádcem, ne, já už tě znám. Máš v sobě nesmírnou sílu ustát nemožné, co by jiné zlomilo, v tom ty vidíš důvod jít dál. Jen nedokážeš čelit svému největšímu strachu. Bojíš se, že by tě opustil. Protože tebe všichni opouští.“ Bříšky prstů mu setřela těžké krůpěje potu na čele, než se slejí, skanou přes obočí a oslepí. „K čemu to bylo? Udělal jsi vše správně. A stejně tu umíráš sám.“
Vlastně byl rád, že už není schopný mluvit. Ale přestat se na ni dívat? Ne, to nemohl.
Nazlátlý med v jejích duhovkách zhoustl, potemněl.
„A tolik se mýlíš, Severusi. Že s tebou právě nyní nejsou, neznamená, že tě opustili. Tobě drazí na tebe myslí, živí, mrtví, rozhněvaní, zklamaní, milující. Myslí na tebe. Vždy to tak bude. Pravda je mnohem větší, než kolik kdy z ní můžeš zahlédnout.“
Byl vděčný i za zkornatělé slzné kanálky.
Odtáhla se, zmizela mu z obzoru. Jenomže neodešla. Ona ne.
Natáhla se na špinavé podlaze, obkreslila jeho tělo tak, jak byl, schoulený na boku, opřela se mu spánkem o rameno. Půvabně dívčí dlaň se mu zlehka přivinula k hrudi, tam, kde ve zpomalujícím rytmu umdlévalo srdce, ještě bojovalo, ještě se nevzdávalo, každé sevření chlopní bylo cenným vítězstvím; šavlovité drápy obezřetně zdvižené.
„Já s tebou zůstanu,“ řekla.
O trochu později se nadzvedla, dýchla na něj, bylo v tom cosi omamného, jako vzdušná droga. Zničená laboratoř zmizela, poslední obraz se zachytil na řasách, sytě zlaté panenky s hadími zorničkami, než i ty vybledly, změnily barvu, přešly do zelené.
Zelené, zelené, jako čerstvě posečený trávník, vůně léta, bzučení včel.
Lily, pomyslel si Severus vděčně, tohle bude dobrá smrt.
Koho jiného by byly?
David Eman - Awakening souls
Zlo, vydechli Zakladatelé.
Zlo před branami; spěchej, Albusi.
Čerstvě namočený brk spadl na pergamen, tuš odkápla, rozpila se do velké kaňky.
Albus otevřel nouzový kanál, přemístil se rovnou k hranicím. Vztyčené štíty jako horký vzduch na poušti v líných vlnách zkreslovaly podívanou za sebou.
Vysokou černou štíhlou postavu v lidském kruhu.
Oslepené, ohlušené, oněmělé, připoutané mnohočetným Captivem, hradba z žen s dětmi v náručích. A jedna s rukama prázdnýma. Točila se kolem své osy, paže napřažené, tápavě prohmatávala pustotu. Všechny plakaly. Ona ne.
Hledala.
Tom se zvolna otočil k Bradavicím, hleděl průzory svého ochranného valu z žalu a hrůzy. Zorničky jak hladový úsvit, v lokti levé ruky mu spočívalo pár týdnů staré nemluvně.
Pusťte mne, řekl Albus.
Za hranicemi tě nemůžeme chránit, zamítli Zakladatelé. I hrad je plný dětí, Albusi. Také mají matky.
To nebyla žádost, řekl Albus.
Krok ani nezaváhal, vstoupil do magické bariéry. Prošel skrz.
Zalitý světlem nitroklidu, vymazal plačící, staly se sochami. Musel být plně soustředěný. Jeho emoce a jejich strach byly děsivé zbraně, nesměl podlehnout. A jen ty hledající dlaně se prodíraly vědomím. Před okradenou madonou se nedalo skrýt.
Protože ona ještě stále doufala, že její dítě tu není.
„Poslouchám,“ řekl Albus.
Tom stočil zrak k němu.
Jak tristní a pokrytecká je tvá věčná póza zachránce, Albusi. Kdyby jen věděli, co jsi způsobil.
Ale jak by mohli. Když ty sám ses od tíhy vzpomínek osvobodil.
Jenže já to vím. Albusi. Já nezapomněl. Nikdy nezapomenu.
Volnou dlaní prohodil mezi ženami lahvičku s tmavou tekutinou, chvíli se kutálela trávou, zastavila tři stopy od starého kouzelníka.
„Má krev, darovaná dobrovolně,“ oznámil. „Sleduji tě pečlivě. Své zásoby jsi již vyčerpal. Elspeth ti dá svou kdykoliv.“
Lup, lup, lup, prostranství se zaplnilo měňavými plášti, rudými hábity, pichlavé bodce namířených hůlek. Vzduch třaskavě nabitý jak střelným prachem, jen jen vybuchnout. Albus k nim chvatně vztáhl ruku, varovné gesto. Ještě ne.
„A bezcenné životy těchto všech,“ dodal Tom.
Nezdálo se, že by čerstvě příchozím věnoval sebemenší pozornost. Ale věděl o nich, velmi dobře o nich věděl. Ani všichni dohromady mu nebyli přiměřeným soupeřem.
Albus také nepochyboval.
„Výměnou za co?“
Tom k němu natáhl prázdnou ruku.
„Fawkesovy slzy.“
Sochy madon. Hledající paže. Bystrozoři, palatini.
Poppy. Minerva. Další bradavičtí v němém děsu za ochranou Zakladatelů.
„Ne,“ řekl Albus.
„Podívej se,“ zasyčel Tom, palčivě udeřil do bran jeho sálu vědomí, „jediný obraz, Albusi. Podívej se! Nejsou pro mne.“
Tak – pro koho?
Věděl to. Věděl.
Přesto se podíval. Nemohl se nepodívat.
Spatřil Severuse, vyhublé mladičké tělo, zmítal se v křeči, střepy, výměšky, krev kapající z úst, obličej zrůzněný neúnosnou trýzní.
Albus se lítě stáhl, zazdil ve světle. Neprodyšně.
„Umírá. Právě nyní. Právě teď, Albusi. Umírá. A jiný lék není. Dávám ti svou krev. Jejich životy. Ale to nejdůležitější, Albusi, to nejcennější – dávám ti naději, že se k tobě jednou vrátí.“ Rudý žár zorniček expandoval k bodu varu. „Co bys po mně mohl chtít víc?“
Světlo-světlo-světlo! Albus živelně násobil nitroklid, chlapče, můj chlapče, co ti to jen udělal, propadal se oslepujícím jasem, hlouběji, hlouběji. A ještě níž.
Srdce sklouzlo hladkým umyvadlem žeber do drtiče odpadků, zavrčení motorku, břity nožů. Už se točí.
Albus se bezděčně napřímil, palatini vpovzdálí opatrně rozmisťovali, hledali správné místo, správný úhel, na jedinou ránu, která bezpečně projde živým valem, zasáhne svůj cíl.
„Zdá se, že je zoufale potřebuješ, Tome,“ pronesl Albus tiše. „Až příliš zoufale.“
A učinil krok zpět.
Nádech.
„Nevyměním životy několika málo, abych zachránil tebe.“
„…Nedáš mi je?“ vyslovil Tom nevěřícně.
Albus udělal další krok. Zpátky.
„Ne,“ řekl.
Vteřina.
Vteřina, v níž seslal své Protego na lidské madony, jeho samotného objala magie Zakladatelů, palatini vyslali Avadu, Temný pán pustil děcko na zem, černá kletba otřásla bradavickými štíty.
Zelený blesk bezúčelně sežehl prázdné místo. Stonky trávy se zkroutily a rozpadly na prach, půda zjizvená.
Bradavické štíty mírumilovně klesly, rozpustily se. Jak vůně jasmínového čaje, když zvolna vychládá.
Albus stál.
Bystrozoři se přemisťovali s ženami, dětmi, palatini mizeli v meziprostoru, chvátali po stopě. Tak zbytečně.
Albus stál.
„Na co je potřeboval?“ zeptal se velící bystrozor. „Fénixovy slzy. Na co?“
„Nevím,“ řekl Albus.
„Je možné, že pro sebe? Je zraněný?“
Tolik naděje v hlase.
„Nevím,“ zopakoval Albus.
Postarší muž v rudém hábitu ho okamžik upřeně sledoval.
„Tohle bylo velmi těžké rozhodnutí. Zvolil jste správně, Velmistře.“
Drobná úklona na znamení respektu, došel k poslednímu ze svých, přemístili se společně.
„Tady zjevně nikdo nemá nic na práci,“ zazněl pronikavý hlas Minervy, bradavičtí se střelhbitě rozprchli.
Albus stál.
Poppy také.
Došla k němu, jemně se dotkla jeho paže svou malou dlaní, měkkou, hřejivou.
„Skutečně nevíš, proč je tak moc chtěl?“ otázala se mírně.
Albus k ní pomalu stočil pohled.
„Pro Severuse,“ zašeptal.
Malá dáma mrkla.
Jednou.
Podruhé.
Její dlaň sklouzla z Albusovy paže.
„Ty jsi mu je nedal.“
Křečovitě po ní hmátl. A minul, stáhla ruku za záda. Jen letmo zavadil o dlouhý rukáv bílé uniformy.
„Poppy,“ hlesl. „Jistěže dal. I kdyby přišel s prázdnou. Dal.“
Nepodívala se na něj.
„Poppy, přísahám.“
Dech mělký, kratičce semknula rty.
„Dobře,“ řekla pak chraptivě. „Chci ti věřit. Musím ti věřit. Protože tohle bych ti odpustit nedokázala.“
Odvrátila se, drobnými krůčky pomalu a trochu vrávoravě vyrazila k hradu.
Albus stál.
Sám.
Ale to nejdůležitější, Albusi, to nejcennější – dávám ti naději, že se k tobě jednou vrátí.
Stínovou magií přemístil lahvičku s krví, skrytou v trávě, do hluboké kapsy svého hábitu. Stejně jako předtím přemístil Fawkesovy slzy do Tomova hábitu.
Dvakrát jsem tě vyhnal, můj chlapče.
Mohl by opravdu být Merlin tak milosrdný, abys našel důvod přijít potřetí?
Nechával oči zavřené. Zůstával ležet, bez hnutí. Vychutnával ten pocit.
Žádná bolest.
Každou buňkou ho vstřebával, nechával v sobě proznít. Asi je dobré projít si občas peklem, abychom si uvědomili, kolik věcí považujeme za samozřejmé – a ony nejsou, kdepak, vůbec nejsou samozřejmé.
Zvedl víčka. Místnost byla spoře osvětlená, plamínek v tubusu zářil jen matně, průhledné sklo jeho vězení obalené stínícím kouzlem.
Můj pokoj?
Severus obezřetně pohnul hlavou, rozhlédl se, nic nebolelo. To jen zmatený mozek, čerstvě probuzený, se zpožděním zpracovával poslední dozvuky agónie.
Uviděl Žlutoočku ve svém křesle, nohy ležérně přehozené přes jednu z područek.
„Nevstávej,“ pokynula mu blahosklonně, „jsem už velká holka. Na dekorum si nepotrpím.“
„Nemám v úmyslu hnout palcem,“ ujistil ji. S nelibostí zaznamenal, jak vyprahle jeho hlas zní. „Něco mi říká, že porušení společenských pravidel nikoho z nás momentálně trápit nebude. Vás to evidentně netrápí nikdy.“
„To byl velmi ubohý pokus o sarkasmus, téměř tě nepoznávám.“
„Umírání je excelentní zážitek. Měla byste si to vyzkoušet.“
„Zvážím to.“
Severus nechal víčka opět klesnout. Vnímal. Mírumilovný klid rozprostřený v těle, příjemné šero nebodající do očí, důvěryhodně známé náručí chladu, vykvétal z kamenných zdí.
A její přítomnost.
S tou zvláštní vůní dávných časů.
Zůstala s ním. Proč zůstala s ním?
„Nezeptáš se?“ prohodila po chvíli.
Chtěl se zeptat. Bylo toho tolik, na co potřeboval znát odpověď; proč říkala, co tam řekla, o kom mluvila, proč si jako poslední vzpomínal na Lilyiny oči – proč zatraceně zůstala?!
„Jak se daří s tím vaším?“
„Tuhle otázku jsem na mysli neměla.“
„Pak jste svůj podnět měla konkretizovat. Nějaký pokrok? Nebo o tom jen nechcete mluvit, což je samo o sobě dostatečně výmluvné?“
Věnovala mu jízlivý úsměv.
„A možná ti do toho nic není, co říkáš?“
„Takže jste nic nezkusila. Případně ani druhý pokus nevyšel.“
„Mysli si, co chceš,“ mrkla jantarově. „A jelikož tě nic jiného nezajímá…“ zvedla se.
„Jak jsem přežil?“ zachraptěl. Pokusil se o věcně nezúčastněný tón. Vydralo se z něj zasípění chcípajícího urobora, který konečně spolykal svůj ocas a poprvé se zahryzl do vlastní lebky.
Sklouzla zpět do křesla, s lehce samolibou spokojeností.
„Fénixové jsou mimořádná stvoření,“ protáhla. „Dokonalá harmonie smrti i zázraku zrození, naprosto unikátní. Oni jako jediní kromě tvé rasy byli schopni absorbovat prvotní magii. Jen na rozdíl od tvého zaostalého druhu ji nikdy nezavrhli. Nejspíš proto jste je téměř vyhubili a těch několik málo přeživších zmrzačili do domácích mazlíčků.“
„Takže fénixovy slzy,“ zašeptal Severus. Rázně zabouchl dveře vzpomínce na Albusovu ředitelnu, malé bidýlko s miskou na popel, modravé lány pomněnek, tak laskavých, když se usmály.
A tolik prolhaných.
„Pláčí těsně před shořením. Alespoň většinou, jelikož jsou toho schopni i v jiných situacích, pokud k tomu najdou důvod. Víš, že oni vždy vědí, pro koho pláčí? Bez ohledu za jak dlouho budou jejich slzy použity. Vědí to.“
Severus na ni krátce pohlédl zpod přimhouřených řas.
Takže někde nějaký fénix, kdovíkdy, plakal pro mne? To chcete říct?
Proč by to sakra dělal?
„Absurdní. A patetické,“ oznámil s despektem.
„Pravda,“ přitakala Žlutoočka vláčně. „Příště si spolu nějakého ugrilujeme.“
Severusovo vyčerpané ovládání selhalo. Škublo mu to koutkem úst.
„Ale nyní,“ shodila nohy na zem, vstala, „zpět k práci. Vložila jsem ti do paměti recept na protijed, s ohledem na to, že jsi ho uvařil, bys ho pravděpodobně znát měl.“
Dokázal stvořit ironický pohled.
„Zjistit ho jsem měl pochopitelně v plánu.“
„Pak jsem ti ušetřila čas, děkovat nemusíš. Za druhé, tvůj malý Kain měl být mrtvý už dnešní ráno, tato drobná nesrovnalost musí být napravena co nejdříve. Máš s tím nějaký problém?“
„Právě nyní?“ pronesl ledově. „Absolutně žádný.“
„Výborně. Za třetí. Severusi, přestaň mne hledat.“
Chvatně stočil zrak ke zšeřelému stropu.
Stálo ho to spoustu síly; spoustu. Ale našel ji.
„Jméno,“ zašeptal. „Chci znát aspoň vaše jméno.“
Nezvučnými kroky přistoupila k jeho lůžku. Usedla na pelest, snad nehmotná, když se matrace ani neprohnula. Severus letmo pohlédl k velké bulvě Věčně bdícího v rohu u stropu. Zíralo.
„Nevidí vás,“ zkonstatoval.
„Ne,“ přitakala prostě.
Ptát se proč nemělo význam, jednoduše to bylo tak. Případ uzavřen.
„Mé jméno bys stejně vyslovit nedokázal,“ pousmála se. „Navíc, Žlutoočka se mi docela líbí.“
„Existuje nějaké tajemství, které se mi podařilo před vámi utajit?“
„Přísahám, pokud mi je nyní všechna odříkáš, odpovím popravdě, která jsou pro mne novinkou.“
Vložil na ni propastný pohled černých očí.
„Nikdy.“
Vzápětí šokovaně zcepeněl. Žlutoočka se k němu hluboce předklonila, výraz potutelně rozjívený.
„To je dobře, tahle hra mne vážně baví,“ a vtiskla mu políbení na špičku jeho orlího nosu.
Ze Severuse vyrazil přidušený zvuk. Odhodlání se nehýbat rázem zapomenuto, chytil ji za ramena, odtáhl od sebe na délku paží.
„Tohle… tohle bylo poprvé a naposled,“ zachrčel s jemným podtónem nepříčetnosti.
Víčka přimhouřená, vymanila se mu ze sevření, vylezla na postel. V tureckém sedu se uvelebila v nohách lůžka.
„Když naposled, tak naposled,“ trhla rameny. Zvolna si přejela dvěma prsty přes rty. „Ale poprvé to nebylo,“ zamumlala.
„Což…?!“ Ani to nebyl schopný doříct. „Ne. Ne. Ne.“
Zavrtěl hlavou, odhodil pokrývku, spustil nohy na zem na druhé straně, než kde seděla.
„Definitivně ne.“
Několikrát se soustředěně nadechl. Přivolal rtuť. Jen zlehka, stříbrný opar; protože to bylo humorné.
Ohlédl se po ní, tvář opět dokonale vyrovnanou.
„Nechci nic vědět,“ prohlásil.
„Tak jo,“ přitakala. „Zůstane to mým sladkým tajemstvím.“
Nedokázal tomu zabránit, pobavilo ho to. Až se Žlutoočka z jeho výrazu rozesmála.
Severus se odvrátil, vstal, přivolal hábit, oblékl ho přes svůj oděv. Košile i kalhoty, ačkoliv stejné, jaké měl ráno, byly zbavené veškeré špíny, voněly čistotou. Rozhodně se nezeptá, zda to udělala ona. Merlin dík, aspoň ho nepřevlékla. Rázné pohyby, rysy v obličeji ostré, nechal ze sebe intenzivně vyzařovat hněv. A přehrával.
Protože chvíle byla čistá, dětsky nevinná, tolik připomínala rozjívené hašteření s Lily, v časech, kdy se život zdál dobrý, sladký vzrušeným očekáváním zítřků. Jak blažená je dětská naivita, plná marných nadějí. Jaký by asi byl svět tvořený jen dětmi bez prokletí dospělosti?
Žlutoočka ho spokojeně sledovala.
Byla bych špatný divák, kdybych nepoznala, že to ona je klíč k tvému úsměvu.
„Neměl bys ještě vstávat, tvé orgány se teprve zotavují.“
„Jelikož mně je to lhostejné, proč to zajímá vás?“
„Nebyla jsem to já, kdo tě ošetřil,“ protáhla líně. Složila paže na pokrčených kolenou, opřela se o ně bradou. „Jak se cítíš?“
„Báječně. Perfektně. Nepopsatelně úžasně,“ odsekl Severus. Věnoval se zapínání knoflíků. „Jak také jinak, když zjistím, že ovládáte jemný nitrozpyt, který nejsem ani schopný zaregistrovat, že mne sledujete na absolutně každém kroku a děláte věci, o kterých rezolutně odmítám vědět cokoliv bližšího?“
„Když se vztekáš, jsi roztomilý.“
Merline. Proč ji nemůžu zabít?
„Protože by ti beze mě bylo smutno.“
„Pravidla,“ namířil k ní rázně ukazováček. „My dva si jednoznačně potřebujeme stanovit nepřekročitelná pravidla.“
Zvedla ruce nad hlavu, jako by se chtěla vzdát. Jenže místo toho se prohnula v zádech, slastně protáhla.
„Když myslíš. Nejspíš bych tě měla upozornit, že nic mne nevábí tolik jako porušování pravidel.“
Severus se zarazil. Usilovně přemýšlel.
„Žádné aktivity, které by jakkoliv zaváněly intimitou,“ prohlásil nakonec.
Žlutoočka naklonila hlavu do strany.
„A to bylo pravidlo?“ špitla.
Severus polkl.
„Ne.“
Předklonila se v tak ostrém úhlu, že byl zázrak, proč ji zemská přitažlivost nepřemohla.
„Usmál ses,“ oznámila vítězoslavně. „Viděla jsem to.“
„Nemožné,“ opáčil suše.
„Přinutila jsem tě sundat masku. A bylo to příjemné. Přiznej to.“
Zasmušile ji sledoval.
„Přesně tohle je důvod, proč nemám rád děti. Jsou infantilní a k uzoufání bizarní. Nespěcháte někam? Třeba někoho sežrat.“
Dovolila gravitaci zvítězit, padla na lůžko, překulila se na záda.
„Pověz, Severusi. Vzal sis z dnešního dne nějaké ponaučení?“
„Myslíte kromě toho, že už nikdy nebudu spát, v žádném případě neztratím vědomí, a kdybych snad umíral, osobně se postarám, abych zemřel definitivně a pokud možno co nejdřív?“
„Ano, kromě toho.“
„Nic, co bych už nevěděl,“ odpověděl stroze, odvrátil zrak.
Své první pravidlo života mezi Smrtijedy soukromě nazval „Tři N“ – Nikdy nikomu nevěř.
„Velmi správně, Severusi,“ přitakala tlumeně, tón náhle bez jakékoliv známky humoru, „moudré rady je dobré si občas připomenout. Nikomu nevěř. Ne teď. Ne tady.“
Hleděla na jeho černá záda.
A především ne mně.
Rudooký, Bělovousý, nejsou ve tvém životě jediní obchodníci s bolestí.
Ani ti nejlepší.
„Jenže to stále není vše, co dnešek přinesl. Přesto se neptáš. Proč jsem tě nevarovala již včera, proč sis ty i tvůj pán musel projít takovým utrpením? Mohla jsem to udělat. Neudělala.“
Jistěže nad tím uvažoval. Musela vědět, co dnešní ráno přinese. Nezabránila tomu. Tentokrát ne.
Nemohl se zeptat. Vyjádřit nahlas, jak moc v ni věří. Hůř než to, že ji považuje za přítele. Ovšem vědět proč, pochopit, ano, to chtěl. Potřeboval.
Skončilo vaše prozatím?
Nechci být vaším nepřítelem. Nevím, zda bych to vůbec dokázal.
Medová slunce. Ušlechtilá vůně dávných věků.
„Protože nejdůležitější dar tvého dneška právě leží na tvém stolku, Severusi.“
Podíval se.
Stála tam prázdná, maličká, nerozbitná lahvička z aethelového skla, taková, ve které se uchovávají jen nejvzácnější ingredience.
Třeba fénixovy slzy.
Vedle ní lístek, psaný Pánovou rukou.
Od Albuse pro tebe.
Přemýšleli jste někdy nad tím, kdyby se dal pocit bolesti vyjádřit barvou, která by to byla? První nám všem nejspíš přijde na mysl palčivě rudá. Myslím… myslím, že emoce nemohou být jednobarevné.
Například bolest v barvě je zašmodrchaná motanice všech odstínů. A kdyby mohla mít tvar, měl by to být kruh. Jako jedna z mála se dotýká a prolíná snad se vším v nás; od toho nejtemnějšího plného hněvu, zrady, ponížení, přes šok, nevěřícnost, odmítání, přejde k pochopení, přijetí, pokračuje dál světlými tóny, hřejivými něhou, láskou, jemnými vzpomínkami, které nás propadlištěm šibenice svrhnou zpět do černoty. A už to sviští, sotva jste stačili popadnout dech, jedeme další kolo, zběsile roztočená dětská káča. Chcete ji zastavit. Chcete vystoupit, dřív, než začnete nenávidět každou z barev. Dali byste téměř cokoliv. Někdy se to povede. Někdy ne. A jediné, co vám zbyde, je pevně zavřít oči a vymazat tikot hodin.
Severus se díval na svůj noční stolek.
„Měl bys to vědět,“ řekla Žlutoočka. „Právě nyní, když začínáš pochybovat. Měl bys vědět, že Bělovousý ještě stále drží dveře otevřené. Pro tebe, Severusi.“
Severus se díval.
„On čeká. Severusi, stále na tebe čeká, stále doufá. Musíš vědět, že je místo, kam můžeš jít. Kde jsi vítán.“
Díval se.
Zklamal jsem ho. Podvedl. Obelhal s protijedem. A on šel prosit o můj život – k němu.
Merline.
Jak mám z toho vědomí nezešílet?
„Ujišťuji tě, že to nebyla prosba.“
„Jistěže ne,“ pousmál se. Ne, ne, žádný úsměv. Jen rty rozlámané žalem. „Byl to obchod. Pro Albuse je to vždy pouze obchod.“
Ale můj Pán, ve chvíli mého největšího selhání, právě v té chvíli! Obětoval svou hrdost, bojoval o můj život.
„Podívej se na mě. Severusi.“
Neposlechl. Nechtěl. Nebo možná nemohl, lahvička se vzkazem měly příliš velkou moc.
Tak vzala do drápovitých prstů jeho bradu, přetočila ho tváří k sobě.
„Co ti říká rozum, čí skutek je upřímnější? Toho, kdo se vzdal hrdosti, aby zachránil věrného přítele? Nebo toho, kdo bez zaváhání zachránil život svému nepříteli?“
Černé oči nemohly být bezedné. Jak by je jinak mohlo naplnit utrpení až po okraj?
„Nevím, proč to Albus udělal,“ vyslovil Severus dutě, pohled upřený do zlatých hadích zorniček. Přesto ji neviděl. „Nezajímá mne to. Protože vím, proč to udělal můj Pán.“
Chvíli tak zůstali stát.
„Chápu,“ kývla pak.
„Ne,“ pohodil Severus hlavou. Téměř laskavě. Jemně sevřel její zápěstí, odtáhl od sebe. „Nerozumíte. Nerozumíte ničemu. Vůbec nám nerozumíte. Nehněvám se. Není vaše chyba, že jsme tak odlišní.“
Poodstoupila. Nečekaně, nezvykle krotká.
„Nehněváš,“ zopakovala tlumeně, slunce v duhovkách zabloudilo do neznámých vesmírů. Pohyb řas, jasnozlatý svit zpět, snad jen trochu užaslý.
„Ale je má chyba, že jsem na tebe spěchala. Je příliš brzy. Ještě nejsi připravený vidět pravdu.“
„Pravda má tisíc tváří. Jak má pouhý člověk poznat, která je ta pravá?“
„Nejspíš tím, že postupně každé z nich sejmeš masku,“ pronesla mírně.
Severus přitakal.
„Také myslím. Dnes to byl můj Pán, kdo ji odložil.“
„A jestli pod ní skrývá tisíc dalších?“
„Pak sejmul tu první. Pro mne.“
Severus se odvrátil, vykročil, záda rovná. Jen ten trhaný krok ho zrazoval.
„Jdeš za ním,“ řekla.
Nezastavil.
„Ano, chci jít za ním. Ačkoliv nemyslím, že smím.“
„A kdy tebe něco zastavilo?“ pousmála se, oči jak medové plástve, dosud tekuté, vábně syté aroma. „Běž, Severusi. Smím mít přání?“
Zády k ní, sevřel dlaně v pěst. Nechtěl to slyšet. Tisíckrát ne.
„Poslouchám.“
„Jednou, zítra či za týden, si zkus představit, že maska Bělovousého, stejně jako ta tvá, je možná to jediné, co ho dokáže udržet na nohou.“
Zavřel za sebou.
Žlutoočka se zafuněním žuchla na postel. Přetočila obličej. Věnovala bezelstně se tvářící prázdné lahvičce pohled, ze kterého by ohnivému salamandrovi zamrzla krev v žilách.
„Víš ty co? Zabíjet je tak skvostně nekomplikované.“
Seděl na zemi, zády opřený o zeď, ruce složené v klíně. Chodba byla laskavě stinná tlumeným světlem tančících plamínků. Vzdáleně sem doléhaly zvuky spodních pater, rozhovorů, kroků pravidelných hlídek, bzučení Věčné bdících. Sídlo žilo stejným rytmem jako kdykoliv jindy, plné Smrtijedů, nových rekrutů, plnili své úkoly, užívali volné chvilky.
Ale poznal jediný z nich, že Pánův žár sálající ze stěn, je dnes jiný?
Ani chladnější, ani palčivější. Jiný.
Možná tišší.
Ač byste takové adjektivum těžko obhájili k žáru, Severus nenašel výstižnější. Pánův oheň dnes hořel tiše.
Na jednu stranu to bylo blahodárně konejšivé. Myšlenky jak ledové kry tříštivě narážely jedna do druhé a mrazivé odštěpky ostré po skle se v tom tichém ohni rozpouštěly.
Současně se tím všechno stávalo horší. Protože to bylo skutečné.
Jako pyramida. První schod Farallova touha po pomstě a získání zpět, co mu bylo Severusem ukradeno. Druhý schod Severusova neomluvitelná ztráta obezřetnosti, pošetilost, tak hloupá pošetilost. A schod poslední, vrchol pyramidy, hrot kopí.
Pánův schod.
Jak strašné muselo být čelit takové volbě? Přiznat sám sobě, že náklonost, které nerozumí, kterou nechce, která ho ohrožuje, děsí… že je to něco, co nedokáže ztratit?
Severus zaklonil hlavu, opřel se zátylkem o ohlazené kameny stěny.
Tolik jsem právě po tomhle toužil.
Tak proč mám pocit, že bych dal cokoliv, aby k tomu nikdy nedošlo?
Severus The unseen tear by Professeur Snape
Stál tam, vysoký, temný, němý; stál tam a díval se.
Rozhodnutý otočit se na patě, stejně nepostřehnutý se vrátit, zavřít za sebou.
A zapomenout!
Jako by tahle bitva nebyla dávno prohraná.
„Někdy je těžké jít dál,“ promluvil Tom zvolna, Severus sebou trhnul, zděšeně vzhlédl.
„Určitě jsi už slyšel, že to nejhorší, co se může člověku stát, je naplnění jeho snu. Také jsi tomu nevěřil?“ Tom se pousmál s lehkým nádechem trpké ironie. Pokrčil rameny. „Ani já.“
Severus k němu vzhlížel, pohled sametový jako noc, když konejšivě laskavá obejme zem.
„Vstaň,“ řekl Tom. „Je tu zima.“
Obrátil se, vstoupil otevřenými dveřmi do svých soukromých komnat, došel ke svému křeslu.
Severus ho následoval, hlavu sklopenou. Neměl sílu vidět znovu, co spatřil v Pánově výrazu. Sledoval jeho kroky, bosé paty, vždy na setinu vteřinu se objevující zpod hábitu při každém pohybu. I zde chodíval Pán bosý, třebaže kamenná podlaha byla studená a tvrdá. Vždy chodil bosý.
Asi to mělo nějaký význam.
„Posaď se,“ pokynul Pán k jeho obvyklému místu, sám usedl do křesla u septáriového stolku.
I jeho hlas byl dnes jiný. Tichý. Ne tím děsivým způsobem, který ochromoval srdeční chlopně.
Mnohem, mnohem děsivějším. Byl tichý únavou.
Tou duševní.
Severus zůstal stát vprostřed místnosti.
Bylo toho tolik, co chtěl říct, co se dralo na jazyk a chtělo být vykřičeno; omlouvám se, je mi to líto, děkuji; je mi to tak líto!
Nic z toho vyslovit nesměl.
Úcta. Respekt. Důstojnost. To jsou v mužském světě ekvivalenty pro onen divný pocit láska.
Možná ne v každém mužském světě. Ale v tom zmijozelském rozhodně.
Nešel ke svému křeslu. Přistoupil na dvě stopy před Pánovo, poklekl, hlavu stále hluboce skloněnou.
A učinil neodpustitelné.
Vztáhl ruce, uchopil jedno z Pánových chodidel, ledových na kost, složil ho na svůj klín. Zakryl dlaněmi.
Ať budoucnost přinese cokoliv – vždy zůstanete ten první, kdo mne přijal, jaký jsem. Černobílý.
Tom prudce stiskl víčka, zadržel dech, křečovitě sevřel područky křesla.
Jinak neudělal vůbec nic. Neproklel ho, nesrazil k zemi, nevysmál se. Nepokusil vyprostit.
Protože v naprosté hrůze zjistil, že to udělat nechce.
A nejhorší bylo, že nepocítil ani záchvěv hněvu.
„Říká se, že aby tě lidé přijali, kým jsi, musíš se jako první přijmout ty sám,“ promluvil po celé věčnosti; Severusovy dlaně se nepohnuly. Nehřály. Byly chladivé.
Možná přeci jen malinko hřály…?
Máš vůbec tušení, jak moc mne zraňuješ?!
„Je to lež, Severusi. Honosně důmyslný sebeklam slabochů, obviňujících ostatní za svá vlastní selhání. Nikdo nedokáže stát proti celému světu sám. Nikdo. Ale stačí jeden člověk, jeden jediný, co uvěří v tebe. A můžeš tvořit dějiny.“
Tom uvolnil sevření, složil dlaně volně na područkách.
„Jednou toho budu jistě litovat,“ oznámil klidně, „přesto jsem o tohle prvenství skutečně stál. Byla to má svobodná volba. Oba víme, že kdybych měl víc času na rozmyšlenou, neudělal bych to.“
Severus němě přitakal. Samozřejmě, že to věděl.
„Jsem rád, že jsem víc času neměl.“
Severus šokovaně vzhlédl. Jeho chyba.
Oči rudé po červáncích ho sevřely, Tom se předklonil, natáhl pravičku. Špičky bledých prstů se dotkly Severusovy tváře. Jak první jinovatka po ní sklouzly, zanechaly po sobě pocit mizejících mrazivých květů.
„Tolik mi někoho připomínáš,“ zašeptal.
Nejsi to ty. Ale když se na mne podívá… když se na mne takhle podívá…
Občas ho za to nenávidím.
Stáhl ruku.
„Neber to tak vážně, Severusi. Každý dobrý generál ví, že ve válce pro větší vítězství je nutné občas nějakou bitvu prohrát. Posaď se. Nechtěj, abych tě žádal.“
Poslechl okamžitě.
Tom mávl rukou, přivolal sklenky, láhev.
„Myslím, že dnes si raději dáme oba víno.“
Severus nic nenamítal; ne že by tím Toma překvapil. Nalil oběma, přisunul jednu sklínku k němu, druhou pozvedl proti světlu, rozvlnil rubínový nápoj.
„Přípitek,“ natáhl skleničku k jeho. „Na to, že dnes v noci šelma spí.“
Ale zítra se probudí a probdí dalších tisíc let.
A zítra zraní ona tebe.
Nebude to Belatrix. Nebude to Rookwood ani nikdo jiný. Budeš to ty, kdo zabije.
Omlouvám se, že jsem až nyní našla čas na odpovědi k vaším komentářům u minulé kapitoly, těch pár dní mé nefunkčnosti opravdu chybělo :-( A moc mne mrzí, když za váš čas a slova, která mi věnujete, nejsem schopná ani pořádně poděkovat. Doufám, že už se to nebude opakovat. Každopádně nyní jsou "resty" splněny, pokud někdo z vás potřeboval odpověď na svou otázku, snad jsem všechny zodpověděla. :-)
Ještě jednou se omlouvám za tu prodlevu a mnohokrát vám děkuji
Snad se vám dnešní kapitolka líbila :-) Následující Severus přinese (konečně?) odhalení, kým je Žlutoočka skutečně, třebaže svá další tajemství si ještě ponechá ;-)
Příští pátek vás tu bude vyhlížet Tom, Fay, Ohnivá, nová (kanonická) postava, prožijeme první den v kouzelnickém světě :-)
Děkuji vám všem, jste báječní! Přeji klidný pátek a krásný první adventní víkend.
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Postřehy (?)
(Idris S., 2. 9. 20180:26)
Mám velice silné podezření, že Tom vidí v Severusovi Fay... Mají snad mezi sebou dva páry černých očí nějakou spojitost? Pouze řečnická otázka, samozřejmě. xD
A co to Žlutoočka (Lamie) dělala se Severusem, sakra!!! :D
Moc se mi líbí tvoje provázanost Severuse s Tomem a Brumbálem. Je to jiné než v kánonu, mnohem osobnější a hlubší. Sídlo vypadá zajímavě. Tohle téma se objevuje v povídkách často, i když myslím, že v kánonu to takhle nefungovalo. Smrtijedi měli svá civilní povolání, rodiny, jejich smrtijedství bylo tajné, takže asi netrávili moc času pohromadě v nějaké centrále. Spíš se jen scházeli, když je Voldemort zavolal. Ale tady je to pěkně propracované :) Děkuji.
Další kousek ze života Severuse ve službách Temného Pána. Můžu říct jen, že mě to naprosto uchvacuje :D A moc moc se mi tvá verze líbí :) Nutí mě to přemýšlet o nich dvou čím dál víc :D Ohromilo mě, co všechno byl Tom schopen udělat pro Severusovu záchranu. A samozřejmě Žlutoočka, už se nemůžu dočkat až se dozvím, kým je :D Tvoje poznámka pod čarou mě velmi navnadila, ale s trpělivostí sobě vlastní si počkám :D
A s dovolením se vrátím ke tvým předchozím odpovědím na mé komenty. Tedy hlavně k jedné věci. To já děkuji tobě, že mi umožňuješ nahlédnout do tajemného života Toma a tak trochu i Severuse ve službách Toma (přece jen se toho v knížkách moc nepíše). Myslím, že opravdu skvěle doplňuješ mezery v jejich příběhu. Ještě jednou moc děkuji :) Jsi skvělá spisovatelka :)
A ještě otázka na závěr: co/ kdo je uruboros? (Doufám, že je to správně napsané). Já už jsem o tom určitě někde četla, jen si nemůžu vzpomenout.
Ahojky, An :-)
Moc a moc ti děkuji <3 Co si přát víc, než když čtenář příběh prožívá a ještě nad ním přemýšlí?! :-) Tom, stejně jako Severus později, asi nikdy nepřestane svádět svůj vnitřní boj k vztahu k Severusovi, přesto ještě udělá mnoho, mnoho věcí, které překvapí. Třebaže jste s nimi byli seznámení v Klíči, jen to nevěděli ;-)
Tiše věřím, že odhalení (částečné ;-) ona je hrozně tajnůstkářská a navíc občas pěkně kecá :-D ) Žlutoočky v dalších kapitolkách připraví překvapení i těm, kteří si jsou jistí, kým je :-)
Děkuji ti, An :-) Jsem opravdu ráda, že ti vyhovuje má vize Tomova života, jak "předtím", tak za první války, včetně toho, jak to mohlo v jeho službách probíhat. Jak píšeš, v tomhle směru nám kánon moc neprozradil (ale chápu, už tak byl příběh paní JKR nesmírně rozsáhlý, tolik postav, děje, mnoho let, to ode mě není kritika - spíš vděčnost, že dala prostor svým fanouškům)
Uroboros je had požírající svůj ocas (doslovný překlad z řečtiny je "ocas v tlamě" :-D což zní velmi dvojsmyslně na stránkách slashových povídek :-D) Především je známý z dob Egypta, ale záznamy o něm lze najít po celém světě (i na Aljašce). Jde o symbol provázanosti koloběhu života, sebezničení a znovuzrození, nekonečnost opakujících se cyklů, věčnost času; také bývá kreslen z poloviny bílý a poloviny tmavý, opět symbolika jinu a jangu, rovnováhy, duality, a v neposlední řadě ne vždy je zachycen jako kruh, ale například jako osmička, další symbol nekonečna. Jeho "předchůdce" je apeninský Aeternitas, zosobnění nesmrtelnosti, ten se totiž jako fénix dokázal znovu narodit z vlastního popela. Jako symbol ho převzali především alchymisté, často se objevuje v Knihách mrtvých. Určitě by se k němu dalo dohledat ještě víc, každá kultura si ho malinko upravila k obrazu svému a své doby, ale základ zůstává stejný :-)
Jo, a v sérii Červený trpaslík se objevil také :-D
Ještě jednou ti moc děkuji, An <3
Ano, jsem ráda, že dala (JKR) prostor k tak skvělému doplnění ^^ A díky moc za definici urubora :) Sice nevím, kde jsem to už četla/ viděla, ale třeba si vzpomenu :D Díky moc, že jsi si udělala čas a odepsala :) Je to pro mě velikou poctou :)
Také jsem ráda, že nám všem JKR dala prostor ;-)
S uroborem nemáš zač, rádo se stalo. Je velmi pravděpodobné, že ses s ním už někde setkala, sama ho občas používám, možná se "mihl" i Klíčem jako přirovnání, ale všeobecně jde o celkem užívaný pojem :-)
Já děkuji za tvůj zájem, An <3
Tahle kapitola mě jednoznačně fascinuje. Protože ukazuje Toma z té člověčí stránky... dřív by mě absolutně nenapadlo, že i on mohl mít někoho rád. A že byl stejně jako my zmítaný vlnobitým rozporuplných emocí. Ale proč ne?
Nikdo nedokáže stát proti celému světu sám, samozřejmě. Možná i Žlutoočce někdo zoufale chybí, možná se kromě lidských bytostí učí chápat i sama sebe. S emocemi je to složité, myslím, že s nimi mají potíže i prvotní démoni :-)
Ahoj Alice, je strašně zajímavé jak i u těch "největších padouchů" vidíme až něžnou duši. To co ty tu vytváříš s Tomem (pro mne to vždy spíš bude Voldy nebo taťulda), já vytvářím s Luciusem. Myslím, že každý má svého záporáka v kterém, je za drsnou slupkou zmaru a krutosti, něžné dobré jádro.Ostatně i Tom je za tím vším jen pouhým člověkem, se svými emocemi a strachy. Dost o Tomovi o něm bych se asi měla vyjadřovat v jeho kapitolách jen mě tak k němu ještě napadá jak moc se asi musel přemáhat, aby šel prosit o slzy. Mou hrdost by to asi velice zasáhlo, ale pro někoho koho milujeme jsem schopni všeho a je Tom vůbec schopen lásky?Jenže láska má tak nesmírně mnoho podob. Věřím, že svým způsobem, pro něco Tom Severuse miluje. Komu by Severusova oddanost nedělala dobře.Vidím v něm sebe, když tak odhodlaně brání svého pána a až skoro slepě v něho věří.Jen škoda, že z takových vztahů vždy bývá nejvíc zklamání a bolesti. Koukám, že jsem se nechala poněkud unést a píši úplně mimo téma kapitoly.Udělala jsi mi ze Severuse velice srdeční záležitost, a jsem nesmírně ráda, že o něm mohu číst, protože já prostě odmítám svět kde Severus není, stejně jako Harry. Severus pro mne nikdy nebude mrtvý. Žlutoočka je famózní, ten její cynický humor, tak moc podobný Severusovu. Prosím tě, jak se griluje fénix nebyl by receptík, marně si lámu hlavu co udělat v neděli k obědu. Myslíš čistě hypoteticky, že by si fénix to grilování užíval vzhledem k jeho podstatě? Teď jsi mi s ním nasadila brouka do hlavy a nedá mi to jistě spát. No nic raději dnes s komentářem končím než tu vyplodím další hlouposti, možná ještě něco připíši časem až se mi celá kapitola uleží v hlavě a napadnou mne třeba podnětnější chytřejší myšlenky. Jak moc jsou zelené oči Severusovým osudem a miloval by je i s nádechem červené?
Ahojky, Lowris :-)
Definitivně s tebou souhlasím, párkrát jsem už dumala, na kolik za to může "naivní princezna-holčička" v nás a kolik z toho je "vyšší moudrost a pochopení" že když budeme šťourat dostatečně dlouho a hluboko, v každém záporákovi najdeme to dobré jádro; a kolik procent z toho je víra, že to tak skutečně je a kolik přání, abychom se nepletli - ne že bych se tedy nějaké odpovědi dopátrala :-D
Tebe oslovil Lucius? Chápu :-) Jeho postava nabízí velký potenciál. Sama ho sice vnímám "jen" okrajově mezi těmi zlými hochy, ale jak jsi postřehla, ani jemu jsem nemohla upřít právo / čest ze svobodné volby se obětovat pro Draca. Je moc prima, že našel své bezpečné místo u tebe :-) Ať se ti daří! :-)
Jak se Tom cítil, když šel žádat o slzy? Způsobem, jakým ho vnímám, nejtěžší a hodně drsné pro něj bylo k takovému rozhodnutí dojít, přiznat sám sobě. To další (samotnou návštěvu Albuse) už zvládl bez větších potíží, s jeho "omezeným" emocionálním repertoárem, chladnokrevností a podle učení Umění války, ne tohle už těžké nebylo. Nějaké pocity hanby ho neobtěžovaly, a právě Albusovi nevadilo přiznat "možnou slabost", protože Albus ze všech věděl nejlépe, že být v Tomově přízni není tak docela zdravotně nezávadné ;-) :-D
Tom je schopen lásky; ověřovala jsem si to u odborníků na psychopatologii, sociopati i psychopati jsou schopni milovat. Svým osobním způsobem, za jejich podmínek.
Poznáváš v Severusově oddanosti sebe? Máš pravdu, takové vztahy bývají mimořádně intenzivní a téměř vždy se za ně krutě platí :-( Snad jsi svou vlastní zkušenost ustála :-)
Děkuji <3 I pro mě bude Severus navždy živý.
Na nedělní oběd fénixe? :-D I ty gurmáne :-D Fakt nevím, jestli se vůbec ugrilovat dá, teoreticky by neměl, když má ohnivou podstatu, ale Žlutoočka si s pravidly (ani fyzikálními) moc hlavu neláme :-D Kdybys to zítra zkoušela, dej vědět ;-)
Tvá poslední myšlenka / otázka je velmi, velmi zajímavá ;-) Třeba se na ni odpovědi dočkáme ;-)
Díky, Lowris! Krásný den a chutný nedělní oběd! :-D
Ach Alice,
Byla jsem týden trošku mimo a proto vkládám komentář až teď. A možná je to dobře, protože už nejsem tak zahlcená prvotními pocity. Asi by jsi si zase ty moje bláboly :-D
Asi se tentokrát nebudu rozplývat nad každou z postav, přestože ve mě opět zanechaly nesmazatelné stopy.
Jedině snad ach Severus! Ty mi fakt dáváš :-) takhle rychle jsem snad ještě žádnou kapitolu nepřečetla, přesto že vím, já pitomá, že tenkrát přece umřít nemohl. Stejně ve mě byla Zatraceně malá dušička. A Tom? Můj ty smutku, Tom byl neuvěřitelný. A už zase zmínka o Trojmocném? Bude toho víc?
Žlutoočka snad ani žádný komentář nepotřebuje. Jen me zajímá...proč to sakra dělá? Ale jak to říkala v Klíči? Nudím se? Ach jo... To není ani pěkně hraní. I když nám ho zase zachránila.
Moooc se těším na další Severusovu kapitolu a teď chvatam k Tomovi. Přece jen týden je dlouhá doba.
Merlin s Tebou Alice a dekuji.
Ahojky, Issabello <3
Dívala jsem se k tobě na FB, zda se ti nepřihodilo něco zlého.... fakt, že tam nic takového zmíněné není, to nevylučuje, bohužel. Ale jsi zpět, tak velmi doufám, že ať tě trápilo cokoliv, buď se to vyřešilo nebo aspoň srovnalo do snesitelné úrovně :-) O komentář nejde, jen jsem si dělala starosti o naši "dvorní ilustrátorku", zda je v pořádku :-)
Promiň :-) Já vím, že to bylo každému jasné, že Severus ještě umřít nemůže (ale žonglujeme si tu s časem, takže úplně vyloučené to není ;-) ), jenže psané z jeho pohledu to muselo vyznít autenticky, on to vědět nemohl :-) A kdyby věděl, nebylo by to tak... upřímné? Věrné. :-)
Děkuji za Toma! <3
S Trojmocným - zmínila jsem ho znovu jen proto, abych ukázala, že Albus s Tomem skutečně spolupracoval, litoval Odkazu a snažil se to napravit, i spoluprací s nepřítelem, když jiný spojenec nebyl, proto jsem dala Trojmocný jako bílý lektvar a tudíž krev v něm musela být darovaná dobrovolně. Jinak už sám lektvar důležitý není, svůj účel splnil :-)
Správně, v Klíči řekla, že se nudí. Byla to pravda? Možná ano ;-) Každopádně teď se vážně nenudí, má víc práce, než tušíte :-) A není to pro ni hra, ani v nejmenším. Vlastně je to pro ni nesmírně důležité, možná i otázka života a smrti (není nesmrtelná ;-) ), ale to neví jistě. Začíná mít Severuse ráda, tím, že ho neustále sleduje a sdílí s ním jeho život, proto i přes pár návštěv se k němu její vztah mění, významně, ale na nějaké svěřování je moc brzy. K tomu dojdeme :-) Však Severus je ještě stále "mládě" - pro ni rozhodně :-D
Děkuji, Issabello <3
Och, Severus. Je to celé strašně dojemná, šíleně zajímavé a neuvěřitelně poutavé - vždyť komu se poštěstí číst o osudu postavy, co umřela hned na začátku?
Líbí se mi to. A vždy mě něčím dostaneš - tentokrát to bylo grilování fénixe. Na takové grilovačce bych se klidně ráda ocitla.
Díky, díky, díky! A těším se na tu novou postavu u Fay. :)
Ahojky, Mariello :-)
Velmi děkuji, jsi moc hodná <3 Retrospektivní příběhy nejsou až tak ojedinělé (osobně se jim vyhýbám, možná jich bude mnohem víc než tuším), ale náš konec vůbec není daný. Celá ff tvorba je založená na změně už daného, tak popojdeme ještě dál a zkusíme změnit změněné :-D
Vím, že samostatně tahle kapitolka nás nikam neposunula, téměř se zdá zbytečná. Sice tu zaznělo pár drobností, které ještě moc nedávají smysl a tudíž je těžko můžete vidět či jim rozumět, ale takhle čerstvá, nepropojená, je prostě jen dalším Severusovým zážitkem. A zčásti to tak skutečně je, "moje" postavy jsou můj svět, s nimi trávím čas a vychutnávám si to i bez "hlubšího" smyslu :-) Až později, třeba když budete někdo vzpomínat po dočtení, i tenhle střípek zapadne do obrazu, aby mohl být kompletní :-) Jsem si toho vědoma. O to víc mě těší, že sis ji i tak mohla vychutnat a líbila se ti, děkuji, Mariello <3
:-D Docela vážně jsem se zahloubala nad otázkou, zda je možné fénixe ugrilovat :-D A nejsem si tím docela jistá :-D
Moc ti děkuji :-)
(A snad tě nová postava u Fay nezklame, neuvede se právě nejlépe, až později začne - doufám - být celkem sympatická ;-) )
Děkuji! <3
Alicko, dotaz. Nepsala jsi nekde drive, ze EK zustane nezmenen tak, jak se odehral? Tady to skoro vypada, ze se budoucnost, ta jiz prozita, no rozumis, zmeni...
Nancy, pamatuješ si to správně, psala jsem, že Klíč zůstane nezměněný. A přesně tak to bude :-)
Myslím, že jsem tu možná malinko zasáhla do posloupnosti Princova příběhu, kdyby se Tomovo závěrečné "zítra" vzalo doslovně. Ale pokud ho vezmeme jen jako "blízkou budoucnost", mělo by to sedět. Nebo Severus poprvé zabil až po vyslechnutí proroctví? V tom případě by nyní byl už podzim roku 1980, což by klidně mohl být.
Jinak nevím, v čem by se "budoucí minulost" mohla změnit, co mi uteklo? :-) Je úplně klidně možné, že něco ano, tohle pobíhání časem je fakt na bednu :-D
Ahojky Alice,
Téda, Žlutoočka nám pěkně hýbe příběhem. :) Proč mám pocit, že vždycky když se objeví, v podstatě napravuje škody, které ona sama způsobila? :P Takový malý žlutooký slon v porcelánu. :P
Velká oka Věčně bdících.. vlastně kouzelnické kamery, že? Přenášejí jen video nebo i zvuk? Nebo mají i jiné funkce? :D
Je velmi zajímavé jak Severus vnímá Žlutoočku.. „Nad Igorem dutě zaklaplo propadliště zapomnění, to by Severus dokázal jen na zavolání Pána. A pro ni.“ … zajímavé priority.. :D Pokud je pro něj tak důležitou osobou, proč ji v EK vůbec neznáme? Jak je možné, že jí Severus nepoznal v budoucnu v jeskyni? Anebo při dalších setkáních? Jo, ale koukám, na něco podobného se tě ptá Lisa, tak si to přečtu u ní, mě odpovídat nemusíš. :P (Tady jde krásně vidět, jak podobné máme myšlení.. někdy nad tím kroutím hlavou. :P)
Věty, které u mě vykouzlili úsměv, jsou hlavně Severusovi myšlenky : „Měkne mi mozek“.. :P „ Je šílená. Ne, zpět. Ona rozšířila definici šílenství k naprosto nedosažitelné metě.“.. :) Nebo Žlutoočina věta: s rakví po funuse.. :P
Také tuším, (vlastně jsme o tom debatovali s Lisou, a doufáme, že máme pravdu :P) co Žlutoočka myslela větou, že Rudooký napomůže vzniku něčeho mimořádného. Spíše někoho ne? Někoho koho známe? Co jiného je pro Žlutoočku mimořádné, zajímavé, jedinečné? :) Máme pravdu? :P (Opět už psala to samé Lisa, kdyžtak mě odkazuj k ní, pokud tam bude odpověď. :D :D )
Je úžasné vnímat Severusovy myšlenky, když už známe budoucnost. Zejména mě to napadalo při čtení odstavce, kdy Severus čeká v laboratoři na Toma, při čtení věty: „..velkým mužům jako můj Pán náleží čestné právo padnout v bitvě s rovnocenným soupeřem“.. tyto a další myšlenky jsou opravdu zajímavé, s ohledem na to, že my víme, jak to dopadne.. :)
Ano, opravdová ironie života. Ví, že pije jed a řekne „Na zdraví“.. :D
Ach, Tom.. opravdu nevím, zda si od něj dokážu udržet odstup, když se dál bude chovat takhle pěkně k Severusovi, už si i musím chvílemi připomínat, že si ten dostup držet chci! :D
„Zelené, zelené, jako čerstvě posečený trávník, vůně léta, bzučení včel. Lily..Koho jiného by byly?“ Ano, koho jiného by byli? :P Někoho koho Severus zatím nezná, ale my už ano, že, Ali?
Tyjo to byl šok, já jsem si fakt v první chvíli myslela, že Albus Tomovi Fawkesovy slzy opravdu nedal. Naštěstí jsi mě hned dalším odstavcem vyvedla z omylu, za což jsem ráda. Jinak bych začala Albuse nesnášet, ne že bych tady k němu měla úplně kladný vztah, to se říci nedá.
Tomovy myšlenky: „Kdyby jen věděli, co jsi způsobil. Ale jak by mohli. Když ty sám ses od tíhy vzpomínek osvobodil.“ Naráží na Odkaz? Nebo ještě něco jiného, co zatím nevíme?
Severus mně dostal otázkou: „Jak se daří s tím vaším?“ .. :D :D Ale moc mu to k přesměrování pozornosti nevyšlo.. :P
Ten konec se Žlutoočkou – jak se hašteří.. no to je skvělý.. :) „Usmál ses, viděla jsem to.“.. „Nemožné,“ :D
„Vedle ní lístek, psaný Pánovou rukou. Od Albuse pro tebe.“ .. Myslím, že celá Žlutooččina operace, kterou jsem si pojmenovala „Dostat Severuse k Albusovi“ jí moc nevyšla. Vidím spíše opačný efekt.. Chudák Žlutoočka, a přitom se tak snažila! :D Tak třeba příště..
Musím se jít trochu vyspat, ráno brzo vstávám a mám v plánu si přivstat, abych si mohla přečíst ještě Tomovu část pěkně v klidu! Snad tady už bude..už se na ni velice těším.
Ali, moc děkuji za zpříjemňování mých všedních dní tímto kouzelným příběhem, od kterého se nedá odtrhnout :) Měj se pěkně a zas příště „naviděnou“! :P Klaris.
A ještě jedno dnešní ahojky, Klaris! :-D
A mně se chce něco říct, mně se chce děsně moc něco říct... a nemůžu! :-D To je běs :-D Protože ty mi tu tak skvostně nahráváš... ah, nesmím na to zapomenout, až se k tomu v příběhu dostaneme a připomenout ti, kolikrát jsi zmínila něco velmi důležitého! ;-)
Žlutooký slon v porcelánu - rozhodně! :-D
Jj, kouzelnické kamery :-) Termín "věčně bdící" patří mistru Tolkienovi, věčně bdící střežili přístupovou cestu k Minas Morgul, dobytému sídlu Pána nazgúlů, černokněžného krále z Angmaru, ale tam byly jako dvě sochy, něco mezi gargoylem a sfingou, zhruba. Do Tomovy linie jemně nastrkám odkazy na další mou vášeň, Anitu Blake, takže proč sem nedat na Pána prstenů? ;-) Navíc, když je ten název tak dokonalý! Když už jsem Tomovi a Smrtijedům "dala" Sídlo, přišlo mi logické, že by je postupem času musel začít sledovat. Albus taky špehoval po Bradavicích a to tam měl jen rozjívené studenty, kteří se ho (až na jednu nepatrnou výjimku :-D) nesnažili zabít :-) Další funkce? Myslíš třeba super rychlé mrkání v případě, že by udeřila vedra? :-D
Neumím si představit, že by to probíhalo jako v nějakém supermarketu, kde sedí v mrňavé kabince pár Smrtijedů a sledují obrazovky :-D A Tom by takhle veškerý svůj čas také netrávil :-) Však tu máme kouzla ;-) Moje idea je taková, že když třeba Nezrušitelný slib dokáže poznat, že ses ho pokusila obelhat, musí existovat i další kouzla s vlastní moudrostí (magická umělá inteligence? :-D), takže Věčně bdící sledovali, naslouchali, pamatovali si a na případné rizikové chování Toma upozornili, dali mu možnost si to sám prohlédnout a posoudit. No, s "magickou umělou inteligencí" vážně nechci provokovat, už tak si dovoluji hodně, proto jsem to moc blíž nevysvětlovala :-) Severus trpící samomluvou, třebaže dost absurdní, když si při rozhovorech Žlutoočku odmyslíš, za rizikové nepovažovali, hovořil sám se sebou často ohledně lektvarů. A pokud přesto na ně Toma upozornili, našla by se i jiná vysvětlení - třeba testování nového lektvaru s lehce halucinogenními ingrediencemi, který měl ještě nějakou tu mušku :-D
A už se mi chce zase něco říct!!! Ty mě zničíš :-D (jo jo, Lisa taky! :-D) Hm, dobrá - pokládáte obě velmi vhodné a dobré otázky ;-) A na odpovědi si budete muset počkat :-P
:-D Jsem ráda, že Severus i Žlutoočka tě mohli pobavit :-) Ale vážně, rakev navíc se vždycky hodí, no ne? :-D
Ano, napsala jsem to Lise, klidně i tobě, věřím, že obě víte, koho/ co myslela ;-)
Děkuji za tu větičku s rovnocenným soupeřem :-) Moje maličká pocta Severusovi <3 Bez něj by to Harry nedokázal. A Severus zase bez něj. Proroctví se dají vyložit mnoha způsoby :-)
Když jde o Severuse, nemohl říct cokoliv jiného, než "Na zdraví" :-D
Děkuju za Toma :-) Nu, jestli si ten odstup držet opravdu chceš... doporučuji začít trénovat :-D Protože já nedám pokoj :-P
Opravdu myslíte s Lisou hodně stejně ;-) Ano, zelené oči patřily Harrymu <3 Dárek od Žlutoočky :-)
A opět s Albusem :-D Bylo mi jasné, že tohle by mu nedokázala odpustit nejen Poppy, i my (já také) bychom s tím měli zásadní problém, kdyby Severusovi nepomohl. Sice si neodpustil, že ho do toho stavu dostal Tom (njn, Albus...), ale nemohl odmítnout, to ne. Pořád mám Albuse moc ráda! :-D Achich, ale snadné mu to nedělám, to tedy ne, celými Stopami to bude mít chudák pěkně na hraně...
Tomovy myšlenky, že si Albus odstranil na něco (pravděpodobně zlého) vzpomínky se Odkazu netýkají, o něm "vyvolení" vědí i v době Harryho linie. Naráží na něco, co ještě nevíte :-)
Ohledně dalších věcí, které zmiňuješ, jsem se víc rozepsala v odpovědi Lise, snad se nebudeš hněvat, když tě tam odkážu :-) U vás dvou si něco takového snad smím dovolit ;-) Stejně myslíte úplně stejně, takže není až tak nepravděpodobné, že co čte jedna, druhá slyší v hlavě :-D (páni, to by byla celkem schíza, takže radši ne, princezny, zůstaňte hezky každá ve své hlavě :-D)
Moc a moc děkuji, Klaris <3 Budu se na tebe opět těšit! <3
Ach Alice, co mi to zase děláš (teda spíš Tom a Severus, :-D)
Trochu jsem se zarazila, jak někdo mohl mít tak malý, nebo spíš nemít, pud sebezáchovy a pokusit se otrávit našeho milovaného Severuse. Nedokážu si představit Severusův hněv, když se vzpamatoval.
Je úžasné sledovat jak se pomalu ze Severuse, stává "náš" SEVERUS (vím, napsané divně, ale určitě chápeš co myslím :-) ), jak pomalu dochází k rozhodnutím která ho tolik v budoucnu ovlivní. A jak mu k tomu Žlutoočka pomáhá.
Při Tomových slovech že mu Severusovy oči někoho připomínají jsem si okamžitě vybavila Fay, kde se asi v té chvíli nachází a co se s ní stalo, vím že na všechny ty otázky časem dostanu odpověď, těším se na ně a zároveň se jich děsím :-) nějak jsem si ji i Ohnivou oblíbila, jejich zvláštní humor <3
Ahojky, Vlasti :-)
Jéje, úplně klidně hodím veškerou zodpovědnost na Toma a Severuse, já jsem v tom nevině, jen úplně náhodou jdu kolem... :-D
Farall se už ukázal jako bídný Mistr lektvarů (což je samo o sobě neodpustitelné :-D), jako slabý muž, když se nechal jedním pouhým Cruciem zlomit, takže jsem si dovolila usoudit, že tento charakter je rozumu mdlého a víc ho nepotřebujeme ;-) U něj se jasně prokázala pravdivost přísloví "kdo jinému jámu kopá, sám do ní sám" - naše rodinná varianta :-D A nejenže se pokusil zabít Severuse, což samo o sobě byla zrada vůči Tomovi a jeho rozkazům, ještě si to dokořenil (nejméně wasabi omáčkou) nevědomky útokem na samotného Toma. Myslím, že by bylo plýtváním slov jeho další osud jakkoliv komentovat :-D
Děkuji <3 Moc děkuji, že to můžeš vidět, Severusovo zrání - a vůbec mi to nepřijde napsané divně, naopak! <3 Stejně tak moc děkuji, že vnímáš, jak mu v tom Žlutoočka pomáhá. Opravdu pomáhá, třebaže sama to tak docela neví. V Klíči to Severus jednou zmínil, že myšlenku je třeba zasadit a nechat růst :-)
A moc děkuji, že sis okamžitě vzpomněla na Fay <3 O ní hovořil, ano :-) Co se s ní stalo říct nemůžu, ale je někde tam... ne moc daleko. Čeká na svůj kanonický čas :-) Děkuji za ni i Ohnivou <3 A za tebe, Vlasti <3
)
Postřehy (?)
(Idris S., 2. 9. 2018 0:26)