Jdi na obsah Jdi na menu
 

 4. kapitola Tom - O dnech hrobů a květech vlčích máků

 
Ludovico Einaudi - Experience (OST Mommy)
 
„To nemyslíš vážně. Ty skutečně spíš?!“
Fay zvedne víčka, vytržená ze spánku. Vzápětí to s ní úlekem trochu škubne, Ohnivá se nad ní sklání, že se jí téměř dotýká špičkou nosu, mezi prameny hustých černých vlasů rozverně prokvétají oranžovo rudé plamínky, tváře žhnou vzrušením a zorničky tmavých očí planou, jako by v nich rozdmýchala řeřavé uhlíky.
„Všechno je tady naprosto úžasný, vstávej! Vodu na tebe…  jak můžeš spát?!“
„Byla jsem unavená?“ nabídne Fay nesměle.
„Už nejsi,“ ujistí ji Ohnivá pochmurně.
„Ani trochu. Vůbec. Naprosto ne.“
Vlastně je to pravda. Zjistí totiž, že leží v ohromné posteli s milionem nadýchaných polštářů, přikrývka v hedvábném povlečení skvostně hřeje, matrace pod ní měkoučká jak vodní hladina. Za ohromným oknem po levici se noc teprve zvolna ukládá k odpočinku, domky i stromy venku ještě tvrdě spí pod pláštěm příjemně modravého světla pouličních lamp. Dokáže osvětlit i vnitřek místnosti, mezi huňatými koberečky prosvítá podlaha z prken, nábytek kolem stěn je jak ze starého hradu, dřevěný, zdobený rytinami, většinou propletenými hady. Ne. Samí hadi. Fay to pobaví.
„Tak vstaneš?“ zavrčí Ohnivá nevrle.
„Nepamatuji si, jak jsem se sem dostala,“ pohlédne na ni Fay. Odhodí pokrývku, posadí se. A uvědomí si, že má na sobě bělostnou krajkovou noční košilku, krásnou tak, že by klidně mohla být plesovými šaty. Pokud by samozřejmě nebyla tolik průsvitná.
„Ani proč mám na sobě tohle,“ zamumlá rozpačitě.
„Usnula jsi dole v salonku, což bylo velmi nezdvořilé, jelikož jste byli uprostřed poměrně zajímavého rozhovoru o zdejších zvycích, pak tě tvá šelmička odnesla sem, zamumlala to své Abraka a onen kus hadru, ve kterém jsi strávila půl dne, se změnil v tenhle úchvatný skvost. Mezi námi, je to skoro hřích, mít na sobě něco takového a spát sama.“Ohnivá sešpulí rty. „Je to hřích,“ kývne si. „Rozhodně.“
Fay nervózně skousne spodní ret.
„Chápu tedy správně, že mě Lord převlékl a odešel…?“
Zběsile se snaží nečervenat. Nepodaří se.
Ohnivá klečí vedle na lůžku. Teď se k ní natáhne, divoce zamrká.
„Chceš slyšet pravdu? Pravdu pravdivou? Chceš, chceš?!“
Fay získá odstín svého plamenného já. Polkne. Přitaká. Velmi nejistě. V podbřišku hřejivé mravenčení, zřejmě musela spolknout nějakou jiskru, jak se nad ní předtím Ohnivá skláněla.
„Dí-val-se,“ odslabikuje Ohnivá, vycení zuby v ďábelském úsměvu. „Díval se na tebe hodně, hodně –hodně – hodně dlouho, hm. Pak tě přikryl a odešel.“
„Ah,“ hlesne Fay. Mravenčení se chvatně rozleze po celém těle,
„Jo, a ten dlouhý kabátec, co nosí přes oblečení, a který tak perfektně obkresluje všechny živočišné proporce nestoudně smyslného mužského těla…“ Ohnivá krátce zmlkne, ztracená v chlípných myšlenkách. „Jo, tak tomu se říká hábit. Nevzpomínám si, jestli ti to říkal před tím, než jsi usnula, nebo až po tom. Každopádně, budeme doufat, že ho bude nosit často, co říkáš?“
Fay neříká nic.
Intenzivně nevzpomíná na brutálně vášnivý polibek, Lordovo objetí, jeho smích… Aha. To se taky nepovedlo.
Hbitě vstane, zmizí v přilehlých dveřích, k jejímu štěstí se tam skutečně nachází koupelna. Fay pustí studenou vodu, nabere do dlaní. Ponoří do ní tvář. Je až ledově mrazivá, všude z ní naskáče husí kůže. Prima.
S výdechem vybublá vzduch do dlaní, mezi prsty nechá vodu protéct. Znovu je schopná přemýšlet.
„Copak?“ zavrká Ohnivá škodolibě na prahu. „Něco je špatně? Oprava – něco je snad hodně dobře?“
Fay po ní hodí ručníkem, ten jí projde jako nic, dopadne na podlahu. Ohnivá zvrátí zorničky. Fay se rozesměje. Má chuť se roztočit, zaklonit hlavu a rozšumět svou noční košilku v tanečním reji, jen tak. Pro opojnost nevinného rána, čistého, ani zrnko strachu neskřípne v kloubech, pro krásu každé další minuty, co nedočkavě přešlapují na prahu a dychtivě nahlíží, mávají, smím už dovnitř, smím, jsem skvělá, tak smím?!
Pojď, pokyne Fay s chvějivým úsměvem, lechtá v břiše, obrátí se malinko rychleji než je zvykem a sukýnka košilky se nazvedne, s ševelivým dýchnutím polaská stehna. Fay provede ranní hygienu; ačkoliv s ohledem na čtvrtou hodinu po půlnoci je spíš noční. Vykartáčuje si vlasy. Přitom se rozhlíží, koupelna je nádherná, prostorná, jednoznačně dámská, jelikož vše je sladěné do jemného narůžovělého tónu manganokalcitu. A jsou tu pokojové rostliny, je jich spousta, bohatě rostlé kapradiny. Možná proto má pocit, že stojí u lesní tůně a vzduch je plný vůní, že by nasytily hladového.
„Hotovo?“ zasténá Ohnivá. Nečeká na odpověď, drapne ji za ruku, vytáhne z koupelny, vleče ke dveřím pokoje. Fay se křečovitě chytí stolku.
„V tomhle?“ ukáže s lehkou hysterií na svůj oděv. „Nikdy.“
„Malicherná a prudérní,“ zkonstatuje Ohnivá zdrceně. Ale pustí ji, svalí se na postel.
Fay povolí drtivý stisk, pustí dřevěnou hranu stolku.
„Děkuji,“ zašumí úlevně pokojem.
Fay se zmateně rozhlédne.
„Za co?“ zeptá se Ohnivé.
„Cože? Prosím, buď od té neskonalé lásky – a pohni! Na rozdíl od tebe jsem v téhle místnosti strávila asi pět hodin při plném vědomí. Drobet mě už nudí, víš?“
Já bych ráda, pomyslí si Fay rozpačitě. Jen si nějak nevzpomínám, že bych si zabalila kufr.
„Tomuhle,“ namíří Ohnivá špičku levé nohy, „se říká šatní skříň. Jsem sice tvé pouhé nefyzické já, přesto si dovolím hádat, že by snad název něco naznačoval?“
Fay se otočí ukázaným směrem, ano, šatní skříň tam skutečně stojí. Dost možná i s nějakým oděvem uvnitř. Ale proč by tam mělo být cokoliv pro ni? Přesto ji otevře.
Je plná. Ramínko vedle ramínka, desítky nejrůznějších šatů ve všech možných barvách.
Matčiny rudé! Srdce v ní se zajíkne, Fay je láskyplně pohladí, ty jediné opustila, zrazené nechala napospas plukovníkovu domu. Ale ony na ni již čekaly zde.
Tady se nebudete muset skrývat, slíbí jim tiše, pohladí prsty krajku živůtku. Vybere jiné, hbitě se oblékne, prosté černé s límečkem u krku. Naučenými pohyby ve vteřině splete vlasy do copu, stočí do drdolu, otočí se k zrcadlu. A lekne se. Ohnivá stojí těsně před ní, ruce založené na prsou. Hm, ano, takhle nějak by vás mohly v branách vítat ohně pekelné.
„My jdeme na pohřeb Fay Belamorové?“
Načež si srdceryvně povzdechne, spustí paže podél těla.
„Svlékni se. A vychutnej si to. Jelikož tohle je naposledy, kdy máš na sobě něco tak ohavného. Nechytá tě náhodou žhářský záchvat?“ zdvihne jedno obočí. „Maličký? Úplně malinkatý.“
„Ne,“ zavrtí Fay hlavou, pálit je nebudu. Docela upřímně se na Ohnivou usměje. Jen tak trochu, ústa si na ten pohyb pořád zvykají. „Máš pravdu. Naprostou. Promiň. Mohla bys mi prosím nějaké vybrat? Ne matčiny. Chtěla bych některé… od něj.“
Svlékne se, složí černé šaty do úhledné hromádky. Položí ji na dno skříně. Nosit je nebude; ale jsou od Lorda.
Ohnivá jí podá slonovinově bílé s amarantovými prvky kolem živůtku, na konci širokých rukávů a krajích dlouhé kolové sukně. Prostý střih, v jednoduchosti je skryté kouzlo půvabu.
Padnou Fay jako ulité.
Hledí na sebe do velkého zrcadla, připevněného na vnitřní stranu dveří skříně. A nepoznává se.
„Velmi pěkné, lady Fay,“ řekne zrcadlo.
Fay sebou trhne úlekem. Ohnivá se bláznivě rozesměje.
„Říkala jsem ti, že je to tady úžasný,“ mrkne. Sklouzne po ní znaleckým pohledem. „Mnohem lepší. Ale pořád tomu něco chybí.“
Zručným hmatem osvobodí Fayiny vlasy, v bohatých černých závějích klesnou na ramena, rozprostřou se po zádech.
„Ách. Ano, dokonalé,“ vydechne zrcadlo zasněně.
„Děkuji,“ pronese Fay obezřetně k lesklé ploše.
Ohnivá vklouzne mezi ně, s distingovanou úklonou pokyne dlaní k zrcadlu.
„Dovolte, abych vás představila. Fay, toto je zrcadlo. Zrcadlo, toto je vyšinutá část mne. Je adoptovaná.“
„Nejsem blázen!“
Ohnivá přimhouří víčka. „Mluvíš se zrcadlem.“
„Začalo si.“
Odvrátí se, skloní ke spodní přihrádce, je tam místo přesně na tři páry bot; jsou tam dvoje. Nevzhledné černé polobotky, jaké nosívala v Sarumu, elegantní černé střevíčky s podpatky jak jehličky. Ty si Fay vezme, netouží po další přednášce. Opatrně je nazuje, jejich barva se vmžiku změní do slonovinové, aby ladily. Fay udělá opatrně několik vratkých kroků, není zvyklá…
„Au, au, au, au,“ zanaříká tlumeně kobereček.
„Promiň!“ vyjekne Fay, uskočí stranou, automaticky, jako když někomu šlápnete na nohu; a vyklouzne z bot.
„Příjemňoučké,“ zavrní kobereček, jeho vlákna Fay šimravě polaskají zespodu na chodidlech.
„Přestaň, lechtáš,“ rozesměje se.
„Kdyby mě někdo hledal, páchám sebevraždu v umyvadle.“
Fay vrátí střevíčky do skříně.
„Už vím. Chci tyhle,“ ukáže na prázdné místo.
„Dým buď pochválen, na věky věků, plamen,“ pronese Ohnivá vroucně.
Fay se na ni pousměje, vykročí, jde bosá, Ohnivá už netrpělivě čeká u dveří.
„Tak krásná,“ zavzdychá zrcadlo.
„Tak laskavoučká,“ špitne kobereček.
„Pohneš?“ zamrmlá Ohnivá. „Já se z tebe rozpráším.“
 
 fay-prvni-rano.jpg
 
Za dveřmi je chodba, zábradlí, Fayin pokoj se nachází v druhém patře.
„Smím?“ optá se nesměle, dotkne běhounu na podlaze jen bříškem palce u nohy.
„Ale zajisté,“ odvětí běhoun, vytkané obrazce se zatetelí blahem, „jsem vám plně k službám, projděte se, běhejte, skákejte, tančete. Cokoliv bude báječné.“
„Sem! Prosím sem!“ zavlní se jeho část směřující ke schodišti a dolů.
„Sem! Ke mně!“ zaprosí běhoun na druhé straně.
„Tak… kam?“ otočí se Fay pobaveně na Ohnivou.
Pokrčí rameny.
„Tam,“ rozhodne, kývne směrem ke zdi na konci chodby. „A potom zpátky; chyť mě!“
Rozběhne se, prudce, až se jí sukně rozhoří.
Fay spolkne smích – a následuje ji. Mnohem pomaleji, našlapuje opatrně, tiše, nechce vzbudit Lorda. Když se nad tím tak zamyslí, nejspíš bude moudré nevzbudit ani celý dům.
Koberec její kroky tlumí, Fay běží téměř neslyšně, jen látka šelestí, dech prýští z plic a krev hučí v uších, Fay v sobě rdousí podivný pocit, snad smích nebo co; neběžela tisíc let, takhle, jen pro radost a vítr ve tváři…
„První!“ výskne Ohnivá, dlaněmi se odrazí ode zdi. „A zpátky, slimejši!“ prosviští kolem Fay.
Fay se zapíchne na místě, mrštná otočka, už letí za ní.
„Podvádíš!“ směje se Ohnivá, hlasitě a bouřlivě, ona smí, ji slyší jen Fay, a Fay běží, už žádná opatrnost, žádné ohledy, touží běžet s větrem o závod, rychleji, rychleji, dotknou se stěny téměř současně.
Zadýchaně se opře, úsměv široký.
„Podvádět se vyplácí,“ hlesne přerývaně.
„Krásně tě kazím,“ roztočí se Ohnivá kolem své osy, hoří spokojeností.
Počká, až se Fay zklidní. Společně schází schodiště do nižších pater, tichých a ztemnělých.
„Zdravím tě,“ polaská Fay dlaní ohlazené madlo zábradlí z jasanového dřeva.
„Dobré ráno,“ odpoví ospale desítky sloupků najednou, hlubokým zemitým hlasem, trochu to v něm vrže, jako větve klouzající po kůře stromu.
„Vážně hodláš pozdravit všechno?! Myslím úplně všechno? Začínám být vděčná, že tvá šelmička nežije v paláci.“
„Nebuď nevrlá,“ mrkne na ni Fay. „Mně to přijde skvělé. Nevzpomínám, kdy se mnou někdo mluvil takhle. Laskavě.“ Pohlédne na Ohnivou a usměje se. „Takže si to naprosto rozhodně hodlám vychutnat.“
„Ale stále si uvědomuješ, že hovoříš s něčím, s čím lidé běžně nemluví? Že ano?“
„Myslíš například s tebou?“ vzhlédne k ní Fay nevinně. Ohnivá se tváří, že neslyší.
„Se zrcadlem, s kobercem, s dalším kobercem, se zábradlím,“ vypočítává na prstech, „se stolkem, závěsy… samozřejmě. S květináčem. Ano, bylo by krajně nezdvořilé nepozdravit květináč.“
Fay si jí nevšímá. Dotýká se. Promlouvá, seznamuje se. Všechno je tu živé. A všechno je to fantastické!
Nakonec se přeci jen dostanou do přízemí, Ohnivá mlčí, zjevně vyčerpala všechny sarkastické poznámky, velká chodba dlážděná zeleným mramorem, ale není studený, hřeje i do bosých nohou. Vysoké palmy v objemných truhlících se skloní, přivítají Fay letmým pohlazením dlouhých listů.
Dveře napravo. Pootevřenou škvírou proniká zevnitř světlo, Lord je vzhůru?!
Fay se rozběhne, vrazí do dveří.
„Dobré ráno! …Pane.“
Salónek si matně vybavuje. Muže v něm ne.
Zhruba čtyřicátník, šlachovitý, v rozepnutém hábitu, takže kouzelník, lesklé černé vlasy uhlazené, tvář hustě zarostlá stejně temnými vousy, oči má úzké a pichlavé. Jako krkavec.
Sedí na pohovce, pohodlně rozvalený, upřeně sleduje Fay.
Není to pěkný pohled.
Je v něm něco znechuceného, něco hladového, něco zvědavého. Asi jako když vám zpod skříně vyleze cizokrajný brouk. Je vážně hnusný, ale nemůžete se nedívat, nikdy předtím jste nic takového neviděli. A taky se potřebujete rozhodnout, zda ho na lopatce štítivě vynést z domu nebo rozšlápnout.
Radost s nadšením se rozplyne v chladivém plédu reality; v každém světě bude Fay něco, co tam nepatří. Ale to je v pořádku. Věděla to; čekala. Lord ji varoval. A pak, tohle Fay přeci zná, tomu rozumí, s tím umí zacházet.
Drobně se pokloní.
„Dobré ráno, pane. Omluvte prosím můj tak nevhodný příchod. Lord tu není?“
Krkavčímu muži to škubne tváří.
„Lord,“ protáhne, zopakuje nevěřícně, posměšné vrásky mu zkrabatí obličej. A zřejmě dodá i něco dalšího; jenže mezitím se Fay pohne, udělá další tři kroky do místnosti, mine komodu u zdi a zlatý trojramenný svícen se rozječí.
„Mudla! Šerednost! Sprostota!“ rozječí se trojhlasně, každý kalich má svá ústa i vlastní slovní zásobu. „Jaká obscénní zvrácenost! Špinavý mudlovský znetvořenec v blízkosti jediného majetku mého starého dobrého, vznešeného pána Gaunta! Kdo sem zase vpustil tu zlořečenost?! Vyhoďte tu žebravou chamraď! Jen ať na nás nesahá! Takové zhanobení krve, nesmí se nás dotknout, žeňte ji pry…!“
Zmlkne, jako když utne, s nedokončeným slovem. Možná na něj přešla zkamenělá strnulost Fayina těla, nemůže si pomoct, vždy zkamení, když plukovník začne křičet, nedělá to často, ale o to je to horší, znamená to velkou bolest, opravdu velkou, Fay se propadne do černé díry, kde stávala její niterní skříň, Tma s Tichem ji zběsile obejmou, schováme tě, neměj strach…
Silná paže ji jemně obkrouží kolem pasu.
„Dobré ráno, má Fay,“ ozve se alabastrově tlumený hlas, Lord si ji přivine; opatrně láká, zkušený lovec, obezřetně nedbalý vábí z propasti. Neutíkej přede mnou, patříš mi, pouze já ti smím ublížit. Vzpomínáš?
Druhá dlaň ji uchopí za bradu, přetočí tváří k sobě. Prostor vášnivě zaplní vůně čokolády.
„Je to jen svícen, Fay. Velmi starý, velmi upovídaný; velmi senilní svícen. Jelikož si zjevně nevzpomíná, že jsem ho našel v zablešeném mudlovském vetešnictví. Přemýšlím, že ho roztavím na pohrabáč. Co myslíš ty?“
Fay mrkne. Nejdřív ochutná čokoládu pravého oka. Potom levého. Sladce se rozpustí pod víčky, drobečky ulpí na řasách.
„Že se na něj potom budou špatně připevňovat svíčky,“ zamumlá.
 
Kolem čokoládového království se jemně rozevřou úsměvné vějířky vrásek.
„Pravda,“ připustí Lord. „Dostal jsi milost,“ pronese ke svícnu. „Pro dnešek.“
Ztuhlost je pryč, Fay se cítí vláčná a nadýchaná; možná by se vznesla do vzduchu, kdyby ji pustil. Určitě by se vznesla.
Ale nepouští, natočí je oba směrem ke krkavčímu muži.
„Má Fay, toto je můj mnohaletý přítel Arnold Yaxley. Dá se říct, že svým jistým způsobem pracuje na ministerstvu… ano, našem ministerstvu. Yaxley, představuji ti onu půvabnou výjimečnou dámu, o které jsem vyprávěl.“
Půvabná? Výjimečná? Slyšela jsi to, ohlédne se Fay okouzleně po Ohnivé; ta sedí na komodě, oběma rukama ošmatlává uječený svícen: „Takže kam přesně nemám šahat, ty pichlavej mosaznej šmejde?“
Krkavec Yaxley se zvedne, napřáhne pravici.
„Dobré ráno, paní Belamorová.“
Fay se k němu vrátí pohledem, automaticky vztáhne ruku. Pak si to uvědomí.
„Nejsem paní Belamorová,“ strhne paži zpět. „Patřím Lordovi.“
Sytě sladká vůně v místnosti téměř zkrystalizuje do karamelu.
Yaxley nechá ruku zvolna klesnout, podivný úsměv mu zjizví tvář.
„Zajisté. Má chyba.“
Lord to nekomentuje, pokyne k prázdnému křeslu naproti svému, vedle pohovky, kam Krkavec opět usedl. Fay poslušně vykročí, naducaně polstrované polštáře obalují celou konstrukci, hned se prohnou jako v nabízeném vzrušeném objetí, Fay vyplašeně zůstane stát.
Díky, ale raději ne, omluví se křeslu pohledem; pohovka nepřichází v úvahu, ani kdyby mezi ní a Krkavcem stála azbestová zeď. A pak. Je jen jedno místo, kde chce být. Kde opravdu chce být. Jenže to nejde, jestli to udělá, nebe se zhroutí a země bude nahoře, jestli to udělá, začne téct voda do kopců a oheň bude studit, jestli to udělá…
Udělá to.
Ujde dalších pět kroků, usedne, na zem, na kobereček na zemi u Lordova křesla. Pár centimetrů od jeho levé nohy. Na jediný výdech od jeho dlaně, složené na područce.
U něj.
S ním.
„Cože?!“ vyjekne Ohnivá. „Kdo jsi a kam jsi zahrabala moje tělo?!“
Fay se v duchu zasměje, zjistí, že v realitě tají dech, dovolí si lehké pootevření dvířek k plicním sklípkům. Protože Lordův výraz se zdá stejný, vyrovnaný, rezervovaný – ale není to tak, Fay to ví. Cítí to. Hnědé oči získají barvu podzimních kaštanů, čerstvě zbavených slupky, možná je v nich několik málo odstínů skořice, jsou lesklé a živoucí; směřují kamsi, ale hovoří k Fay. Mé dobrovolné jehňátko.
Líbí se mi to.
Fay je šťastná. Víc než to, je dojatá, okouzlená, zamilovaná, cítí se rozpustile, podivně rozechvěle, pocity jsou sametové bublinky, krouží tělem, naráží jedna do druhé; díky němu. Pro něj.
Kouzla jsou skutečná. A zázraky se dějí, opravdu dějí, matko!
Ani tisíc korálkovitých krkavčích očí ji nemůže zastavit, Fay se usměje.
„Áááh, dokonalé,“ protáhne se pod ní kobereček slastně. „Jsem dost měkký?“ vyhrkne vzápětí. „Hřeju? Nemám se zvětšit, netlačím někde?!“
„Je to dobré, děkuji,“ zamumlá Fay rozpačitě, Krkavec ji sleduje, ani na vteřinu z ní nespustí pohled; ve skrytu polaská kobercová vlákna v konejšivém gestu.
Krkavec se pohodlně rozvalí. Tlumeně mlaskne.
„Jsem upřímně rád, že jsi konečně dal na mou radu a pořídil si domácího skřítka. Ačkoliv tohle se nemusí zdát jako právě nejšťastnější volba. Mohu se mýlit, pochopitelně.“
„Ty se nemýlíš často,“ pronese Lord klidně. „Tentokrát ano. A hned dvojnásob.“
Fay nerozumí, ovšem hlavní význam chápe; Krkavec ji urazil a Lord bránil. Zahřeje to uvnitř jak uhlíky Ohnivé, Fay musí bojovat s touhou dotknout se Lordovy dlaně. Je příliš blízko. Příliš svůdná. A voní, mužským pachem, teplem jeho těla, pronikavým i přes tu vzdálenost, hradbu oděvů a krkavčí společnost.
Vytuší pohyb, Lord k ní shlédne, Fay se rozpustí v čokoládovém oceánu. Tisíc maličkých rolniček se rozezní na poplach. Není zvyklá na tak krásné pocity, s těmi zacházet neumí, není zvyklá!
„Pozval jsem Yaxleyho, jelikož díky jeho konexím můžeme zajistit téměř okamžitý převod této nemovitosti na tvé jméno. Stačí podepsat jeden pergamen a do večera máme ministerský souhlas.“
Rolničky úžasem oněmí. Fay hledí.
„…Prosím?“
„Je to magický dům, Fay. Vše se tu ovládá kouzly. Pokud budeš jeho majitelkou a on tě přijme – o čemž nikterak nepochybuji, jelikož už nyní tě upřímně zbožňuje, jak mne cestou sem zábradlí mnohohlasně ujišťovalo – bude tvým přáním a rozkazům naslouchat i přesto, že jsi mudla. Což znamená, že ti nebudu muset pouštět vodu v koupelně, jako třeba před chvílí,“ mrkne Lord. „Případně, že žádná zdejší veteš se neodváží na tebe křičet.“
Kdyby Fay nebyla roky plukovníkovým majetkem, cvičeným důsledněji než jeho válečný kůň, jistě by nyní seděla s ústy dokořán. Jenže byla. Takže oněměle hledí.
Nakonec pár slov najde. Přesně tři.
„To přeci nejde,“ namítne tiše.
„Ne?“ prohodí Lord. „Mně to přijde poměrně jednoduché.“
„Souhlasím s nepaní Nebelamorovou,“ kývne Krkavec rázně. Předkloní se směrem k Lordovi. „Podívej, já to chápu. Ona má své klady. Tak ji s Merlinovým požehnáním třeba stokrát ošukej do bezvědomí a nepřepisuj na ni svůj dům.“
Fay nehne řasou.
Vaše hrdost je něco, co vám nikdo nemůže vzít, ať udělá nebo řekne cokoliv. Ne, pokud mu to vy sami nedovolíte. Můžete ležet zbití do krve na zemi, můžou na vás plivat nejhorší urážky – stačí zachovat nezúčastněně prázdný výraz, kterým říkáte: „A co?“
Veškerá jejich agrese po vás steče, zanechá vás čisté. Ano, chce to jistou dávku vůle. Nebo vědomí holého faktu, že prostá lidská důstojnost je to poslední, co ještě máte.
Fay se naučila ji chránit. Ochrání ji i před krkavčím mužem.
Protože až přijde čas, nasytí s ní šelmu.
Sedí tedy dál klidná, společensky vhodný úsměv; plýtvej dechem, chceš-li. Neslyším.
Ale v těle …ach, v těle, to je něco docela jiného. V tepnách vyvřely krystalky touhy, krev se jimi valí dravě jako přes peřeje, představa Lordových dlaní, úst brutálně hladových, zorničky žádostivostí ztemnělé k bronzu, nenasytitelné, chtivé, všeobjímající, všežádající…
Až z toho slabě šumí v uších a místnost se měkce zamlží oparem.
Lordovi to neunikne. Neunikne to ani Ohnivé.
„První část návrhu jednohlasně přijata!“ zasalutuje rázně; a přeskočí stolek, dopadne s žuchnutím na pohovku vedle Krkavce, skloní se, zblízka prozkoumá jeho klín. Velmi zblízka.
„Tak s tímhle,“ napřímí se, doutnající prstík pochmurně míří do intimních partií, „nedostane do bezvědomí nikoho. Eh. Beru zpět. Paní Chatfieldovou ano.“
Fay se neudrží, trhne jí to tváří. Lord mírně zvlní obočí.
„Ohnivá?“ skloní se ke straně.
Fay se zmůže na škubnutí hlavou, zběsile se kouše do tváře, jen nevyprsknout smíchy.
Krkavec ji sleduje. Pobavení? Její reakce v něm probouzí hněv, prosákne mu i do výrazu.
„Je to mudla. Mudla! Kdyby aspoň byla mudlovskou šmejdkou. Nebo moták.“
Lord k němu zvolna stočí tvář.
„Anebo třeba někdo jako já?“ prohodí.
Hluchá vteřina, šelma přestane příst, seskočí mu z klína, líně se protáhne.
 
Krkavec získá křídově bledý odstín kůže. Oči jak temné oblázky vtlačené do sněhu.
Lord se od něj odvrátí, natáhne dlaň, Fayina do ní vklouzne hbitě jako pramínek; čokoládové zorničky pokryté teninkou vrstvou ledu. Hněvá se. Lord se hněvá. Ať už to, co Krkavec řekl, znamenalo cokoliv – on urazil Lorda.
A konečně ho Fay smí nenávidět.
Nenávidí; k chuti všech čokoládových tabulek světa, pro měkkost polštářků velkých tlap, pro švihnutí ohonu, skrz mlhy Starého Sarumu a hebký dotek kožených rukavic, napříč svou jedinou jizvou, ona Krkavce nenávidí!
Lord si přitáhne její dlaň k tváři, vdýchne do ní sněhové políbení.
„Počkej v hale, Fay.“
Fay okamžitě vstane, šelma sedí na zadních před stolkem, lesklá srst, pod kůží napnuté svaly, tesáky ještě skryté, upřeně sleduje kořist, Fay šelmu mine. Trhej.
 
S Ohnivou vyjde na chodbu, zamíří ke schodišti. Posadí se tam, opře hlavou o zábradlí. Bezmyšlenkovitě sevře nejbližší dřevěný sloupek.
„Slyšelo jsi, co Krkavec řekl?“ zašeptá k zábradlí tlumeně.
„Ne,“ zabrní jí v pěsti, „ale klika u dveří se chvěje, je chuděrka z tenkého plátku kovu, tak je trochu citlivější. Pán se hněvá. To může být velmi ošklivé.“ A sloupky sebou zadrkotají až do druhého patra.
„Co ho rozzlobí nejvíc?“
Vyleštěná koule na konci madla se zamyšleně zavlní. Skloní se k Fay.
„Neúcta. A neposlušnost.“
„A dopisy od Starostolce,“ vzedme se běhoun nepatrně vedle Fay. „Ty ho rozhněvají pokaždé. Sovy, které sem létají, už skoro vypelichaly strachy.“
„Děkuji,“ kývne Fay; třebaže dešifrování této informace musí odložit na později. „Ještě něco?“
Vysoká palma zašumí. „Občas úplně všechno.“
„A co mám udělat, abych pomohla?“ rozhlédne se Fay.
„Pomohla?“ zahučí nevěřícně hliněný květináč. „Snaž se zůstat v celku. Ty asi neumíš být neviditelná, že ne?“ dodá lítostivě.
Fay se předkloní. Pohladí ho pomalým, táhlým pohybem. Vrátí se zpět na své místo na třetím schodu.
„To umím skvěle,“ pronese. „A už nikdy být neviditelná nehodlám. Děkuji vám všem. Já na to přijdu. Časem,“ pousměje se.
„Neslyšíš něco?“ mrkne po Ohnivé, stojí u dveří a snaží se propálit dovnitř.
„Chroptění, staccato v g mol,“ mávne rukou unešeně v dirigentských vlnkách, „a zvolňujeme, ano, adagio, dramatické crescendo, a vibrato zanikající v jemném finále… Potlesk, prosím,“pokloní se publiku, „vlastně ne, chtěla jsem říct, upřímnou soustrast všem necudným fantaziím paní Chatfieldové.“
Fay se nedočkavě vztyčí. Jeden z palmových listů ji váhavě zachytí, v něžném gestu sklouzne po rameni.
„Je krásné smět zase mluvit,“ zaševelí. „Pán má rád ticho a klid. Ale včera rozkázal, abychom všichni hovořili.“
„Proč? Kvůli mně?“ užasne Fay; a všecičko se v ní, tam uvnitř, se sladkým mrazením zatetelí rozkoší.
„Velmi pravděpodobně,“ řekne květináč dunivě, jedna z plastik na něm seriózně kývne.
„Vrať se, Fay,“ zazní skrze dveře.
Fay se s celou halou a jejím osazenstvem rozloučí zamáváním, spěchá, Lord k ní už od prahu natáhne dlaň. Usedne opět na zem blízko k němu, sevře nabízenou ruku, pohlédne mu zpříma do tváře. Námraza v zorničkách roztává, pomalu. Čokoládová vůně se v místnosti zlehýnka rozvíjí jako kvítka sedmikrásek v prvních letních paprscích.
„Nenudila ses?“ zeptá se Lord vláčně.
Fay dravě zavrtí hlavou.
„Dobře,“ přivře Lord víčka. Pokoj zesmutní nedostatkem sladké krásy.
Yaxley sedí stále na pohovce, na skráních zasychající čůrky potu, pohled slepě nepřítomný. Jaká potměšilost Osudu, když přinutí krkavce vyklovat své vlastní oči.
Lord si ho nevšímá. Hledí na Fay.
Opět tím jiným, zvláštním pohledem, hlubokým. Kosti v těle z něj rosolovatí.
„Přeji si přepsat tento dům do tvého vlastnictví, Fay,“ vysloví. „Pochopitelně uvítám, pokud tu nadále budu smět zůstat jako tvůj host.“
Já hloupá, zasténá Fay v duchu. Tohle je přeci součást plánu jak přesvědčit ty druhé, proč mi to nedošlo?!
„Správně,“ přitaká Lord.
„Kde se mám podepsat?“ zeptá se Fay.
Krkavec Yaxley s neohrabaným chvatem vytáhne z kapsy hábitu ruličku pergamenu, rozloží ji na stole, přisune k nim.
Gravesend, dům číslo třináct, lady Fay, Tom Rojvol Raddle; a spousta dalších slov, psaných úhledným rozmáchlým rukopisem, Fay je nečte, v duchu se musí rozesmát. Vždycky věděla, že štěstí najde až na dně hrobu, ale kdo mohl tušit, jak velké to štěstí bude?! A jak líbezné.
Lordovi z rukávu vyklouzne hůlka, stejně slonovinově žlutobílá jako Fayiny šaty, vrchol u dlaně zakončený dřevitými výhonky, připomínají pařát orla těsně před sevřením štvaného kolouška. Špičkou se dotkne spodního okraje pergamenu, objeví se jeho jméno, jak se inkoust chvatně vpíjí do listiny v přesně ohraničených koridorech. Vidět ho napsané ho učiní skutečným. I když je špatně; mělo by tam stát Já, Lord… Já jediný, Já věčný. Ano, to by mělo.
„Obávám se, že tohle nesvedu,“ vzhlédne k němu Fay.
„Jistěže ne,“ přitakají hnědé oči a zavoní. „Mudlové podobné záležitosti řeší otiskem palce ve vlastní krvi.“
Fay k němu v mžiku natáhne obě paže, rukávy sklouznou až k loktům, odhalí předloktí protkaná modravými stužkami žil.
„Kapka bude stačit,“ ujistí ji Lord.
Vzápětí se na Fayině palci otevře čerstvá ranka, zaplní tekutými granátky.
Fay ho přitiskne na pergamen, pod rudě lesklou značkou vyvstanou písmena. Lady Fay. Jen – Fay.
I pergamen už to ví; je Fay, je prostě Lordovou Fay. A rolničky už zase zní, cinkají jak o život, že to prostě musí být slyšet.
Lord vezme její ruku do svých, přitáhne si zraněný palec k ústům. Dlouze, vláčně po něm přejede jazykem, zacelí ranku.
„Rozumím, oč se snažíš. A přísahám, podpořím tě v každém směru,“ zachraptí vyprahle Krkavec, „ale tohle nebude stačit, abys je přesvědčil.“
„Chutnáš mi,“ řekne Lord. Hnědé oči bronzové.
Fay na opiových vlnách nechá svou dlaň v jeho, mozkem maně proplouvá myšlenka, když svůj palec teď hned ochutnám, budou tam ještě jeho sliny? Zanikne v spasmické křeči čisté touhy.
„Souhlasím. Tohle je teprve počátek,“ přitaká Lord Krkavci, ale nepodívá se na něj, hledí na Fay. Jako by se nikdy neměl přestat dívat. „Dnes večer to tu chci mít stvrzené ministerstvem. Cestu ven znáš.“
Krkavec s trhaně šoupavým krokem a pergamenem opustí místnost; a pak už tu jsou skutečně jen oni dva, čokoládové aroma, šelma spokojeně vrní, hlavu položenou na předních tlapách, Ohnivá na pohovce objímá pokrčená kolena, sleduje Fay.
„Kéž to vidíš, matko. Naše malá divnovíla je tak krásně zamilovaná.“ 

tom-smiling.jpg

„Jaká byla tvá první noc?“ zeptá se Lord. Bříškem palce zvolna bloudí v rýhách Fayiny dlaně, bezvládná mu spočívá v jeho druhé ruce. Sklouzne po prstech, jeden po druhém, žádné místečko nevynechá; jako by ji probouzel, jako by oživoval nervové dráhy, jejich zakončení prorůstající vrchní vrstvou epidermu, vnímej mne. Chci, abys mne vnímala i do nejposlednější synapse.
A Fay vnímá. Trochu to šimrá, trochu brní, trochu z toho jde hlava kolem. Možná kdyby vám po třiceti letech sejmuli kamenné rukavice připevněné kovovými šrouby k zápěstí, cítili byste něco podobného. Dotek získává význam. A jako nákaza se nezadržitelně šíří dál, předloktím, k loketní jamce i kloubu, rozdrnčí svalová vlákna paže. Fay pro ten pocit nemá slovo. Bude ho muset vymyslet. Bezděčně sklouzne pohledem k jeho rtům.
…Bude potřebovat mnoho, mnoho nových slov.
„Fay?“ pohnou se ty rty, lehce zvlněné úsměvem, takovým tím drobným, kdy se jeden koutek mírně nadzdvihne a linie úst trochu semkne. Ze všech úsměvů tenhle mu sluší nejvíc. Je v něm cosi vznešeného, cosi intimního a cosi neskutečně dráždivého.
„Spalo se mi dobře,“ kývne Fay, prozkoumá úžlabinku od horního rtu mizející pod nosem. Zdá se hebká a svůdně ztemnělá tečkami rašícího strniště, slušelo by mu? Ano, samozřejmě, přitaká si. Ačkoliv hladkost pokožky mu dodává zdání křehkosti, jemné nevinnosti, jak vzrušující v kontrastu s jeho očima, když se roztaví v bronzu, když rozevře ústa v žádosti políbení…!
Možná v tomhle spočívá ona zrádnost padlých andělů. I bez křídel v sobě nesou záři čistoty, lživě našeptávající, že byste v nich ještě jednou mohli světlo probudit.
Jako by bylo možné žít pouze ve světle.
I šelmy mají svou vlastní neposkvrněnost. Šero a tma jsou plné tichých divů, nových odstínů, za každým stínem se skrývá vzrušující tajemství; tohle všechno by světlo zavraždilo.
„To jsem rád,“ řekne Lord.
Vytrhne Fay z myšlenek, hnědá v očích se roztéká jak ve vodní lázni, zvolna vypouští do éteru své aroma, tak nezaměnitelné s čímkoliv, tak neodolatelné, možná má láska tisíce barev, ale chuť je jen jediná. Láska chutná čokoládou.
„A jaké bylo tvé první ráno?“
…A jaký by asi byl svět, kdybychom vyrůstali v moudrosti, že když silnější pozře slabšího, není to zvrácená krutost, ale přirozený koloběh života?
Možná by zavládl mír, jaký tato planeta dosud nepoznala. Protože šelmy zahnané do kouta by nemusely útočit bez hladu, bez potřeby bránit své právo na život, bez vnucovaných pocitů viny by nezešílely. Možná. Nejspíš.
Zvěř v lesích to přijala a respektuje; lidstvo k tomu bodu zřejmě ještě nedospělo. Ale jednou i člověk přeci musí pochopit, že každý z nás se rodí se svou vlastní šelmou, aby mohl být celý – a že není jeho úkolem ji zničit, ale naučit se žít s ní v harmonii.
Jako já s Ohnivou a Ohnivá se mnou.
Fay hledí na Lorda, cítí vůni drcených mandlí, vmíchaných do hořké čokolády, tekuté, téměř vroucí.
Bez vás bych to nedokázala.
„Ráno bylo krásné,“ řekne Fay.
 
„Pojď ke mně,“ chytí ji za zápěstí, s jemným nátlakem přiměje vstát, usednout mu na klín; zvuk rolniček se ustálí do čehosi nekonečného, jako šumění moře, bude to tak už navěky a to je dobrá věc. Fay se vklíní zadečkem do úzkého prostoru mezi Lordovým stehnem a křeslem. Přehodí přes něj nohy, pokrčí je v kolenou. Vzápětí Lordova levačka zabloudí k jejím kotníkům, i ty chtějí štíhlé prsty probudit a Fay se nebrání. Vzbuďte mě celou, žiju poprvé.
„Když jsem přišel do kouzelnického světa, bylo mi deset let,“ promluví Lord. Zamyslí se, nejspíš vzpomíná. „Tolik úžasných věcí za jediný den. Stejně jako tebe mě nadchlo, že věci umí mluvit, schodiště se hýbají, obrazy jsou živé, kouzla skutečná a Merlin existoval. Víš, co mi v paměti utkvělo ze všeho nejvíc? Když jsem první noc usínal ve své nové posteli, polštář mi pošeptal: Dobrou noc. Poprvé, co mi to někdo řekl.“ Lord se krátce odmlčí. Přimhouří jedno oko. „Polštář mne téměř dohnal k slzám. Spasí mou pověst, že jsem ho o dva roky později proměnil do ostnaté koule, zneviditelnil ji a dal spolužákovi na židli?“
Fay kýve a tiše se směje.
Není smutné, když dítě musí čekat deset let na laskavé slovo. Je to jen jiná cesta k osvícení. Pochopení. K mnohem, mnohem hlubšímu procítění, jak umí být dobré věci… dobrými.
„Má matka byla kouzelnice, otec mudla, na to Yaxley tak elegantně upozornil. Zemřela při porodu, vyrůstal jsem v sirotčinci, otec o mně neměl ani tušení. Tedy, ne do mých šestnácti let, kdy jsem mu to oznámil. Chvíli před tím, než jsem ho zabil.“
Zvědavý pohled zpod řas. Vyhledal jsem svého otce jen proto, abych ho mohl zabít, Fay. A zabil jsem ho. Byl to dobrý pocit.
„Hlupáci umírají brzy,“ přitaká Fay klidně. „Hlupáci a blázni.“
Takže když zítra umřu, nebudu překvapená. Ale šťastná, ano, to budu, ach ano… Velmi šťastná na dně hrobu.
„Proto mudly tolik nenávidíte? Kvůli otci?“
„Ne,“ potřese hlavou. Zarazí se, drobně kývne. „Ne tak docela. Žil jsem v jejich světě mnoho let a nic pěkného v něm nenašel. Nejspíš proto, že tam nic pěkného není. Potom částečně kvůli tomu, že aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit, byl jsem odsouzen k životu nečistokrevného kouzelníka. Magická společnost, nebo aspoň její významná část, je posedlá čistotou krve, rody se pyšní, že v jejich historii nikdy nebyli pošpinění mudlovskou krví. Přijdou mi směšní. O to víc, jak snadno se svou iluzí dají ovládat.“
„Yaxley je také čistokrevný?“
„Správně. A ty, má Fay,“ pobavený náznak úsměvu, „ty jsi nejčistokrevnější mudla, jakého jsem kdy poznal. Prozkoumal jsem historii tvého rodu, kam až se dalo, ani ten nejvzdálenější příbuzný se s kouzelníkem nespojil. Vlastně jsem se s ničím takovým dosud nesetkal. Jsi pramen čisté krve.“
„Nejsem,“ namítne Fay zmateně, „maminka říkala, že jsem divnovíla. Jsem vaše ohnivá divnovíla.“ Sklopí zrak. „Chtěla bych být,“ dodá tiše.
Lordova ústa se opět prohnou v tom svůdném poloúsměvu.
„To zní dobře,“ přitaká tlumeně, „velmi dobře.“
„Takže i váš svět vás odmítl,“ špitne Fay. Smutek pro šelmu bez domova jak mořská pěna sklouzne po kamenitém pobřeží. „Jen proto, že se vaše matka zamilovala do mudly?“
„Takových jako já je mnoho, ne, neodmítl mne, Fay. Aspoň ne kvůli tomu. Ale velmi záhy jsem zjistil, že umím něco, co ani kouzelníci běžně nedokáží. Že jsem první a jediný po velmi dlouhé době. To mne jaksi vyčlenilo z davu, řekl bych.“
Fay se zamyslí. Kývne.
„Jste výjimečný i mezi kouzelníky,“ řekne. „Pochopitelně.“
„Nejsem Merlin, Fay. Ani nejmocnější kouzelník své doby,“ rozevřou se úsměvné vějířky. Lord nakloní hlavu do strany. „Ačkoliv stát se jím mám rozhodně v plánu.“
Zničehonic se temně rozzáří vzrušenou extází dravce, druhou rukou přitáhne její tvář těsně k sobě.
„Tohle se mi líbí,“ oznámí zastřeně, „skutečně líbí; smět mluvit naprosto o čemkoliv. Mám toho v sobě tolik k vyslovení, co nikdo nikdy slyšet nesmí. A všechno ti chci říct!“
Fay omámeně hledí, na čokoládovém oltáři plane první svíce a je královsky šarlatově rudá.
 
„Bohužel pro tebe to znamená jistou nevyhnutelnost. Vložím na tebe kouzlo Nezrušitelného slibu mlčenlivosti. Nic z toho, co mezi námi zazní či se stane, nebudeš smět sdílet s nikým. Kromě Ohnivé, pochopitelně,“ dodá mírněji, krvavá jiskřička v zorničkách naposledy blikne a zmizí. „Velmi záhy se staneš středem pozornosti, mocní mého rodu budou zkoumat, zda jsou mé úmysly s tebou upřímné a tak naivní, jak jim budeme předestírat. Musím se chránit.“
Fay prostě kývne.
„To kouzlo tě zahubí, pokud bys o mně něco prozradila,“ zdůrazní Lord varovně.
Nikdy vás neohrozím, copak to ještě nevíte? Vážně nevíte?
„Úmyslně jistě ne,“ přitaká shovívavě. „Jenže občas nevinné slůvko vyvolá lavinu. Navíc existují způsoby, jak tvou vůli zlomit. Pod vlivem Slibu zemřeš dřív, než stačíš dokončit větu.“
Takže mne jím zachráníte před tím, že bych vás zranila.
„Udělejte ho hned,“ řekne Fay. „Prosím.“
Spojené dlaně, ze špičky hůlky vyraší hřejivé vlnky, jako stužky, omotají se kolem dlaní, zápěstí, vniknou do těla a prolnou.
Hotovo. Navěky. Vy a já.
 
Lord hůlku schová zpět do rukávu.
„Později budeš muset podstoupit něco podobného, objeví se tu kouzelník pověřený ministerstvem a ty složíš další Slib. Jde o běžný postup, pokud se k nám připojí mudla, chrání nás před prozrazením. Jeho varianta není tolik radikální, jednoduše ti znemožní mluvit, pokud bys chtěla před nezasvěceným mudlou vyslovit cokoliv ohledně našeho světa. Samozřejmě ti zabrání i v psaní a jiných způsobech komunikace. Jen tě nemůže zabít,“ pousměje se.
„Dobře,“ kývne Fay lehce nepřítomně; proč si lidé myslí, že sex je jediný způsob spojení?
Existuje tolik dalších možností dokonalého splynutí. Skrz jizvu na zádech, neviditelné stuhy magie vsakující se do těla, otázku vyslovenou v mysli, na kterou vám druhý odpoví nahlas…
„Další pravidlo – jen a pouze tento dům je bezpečný. Venku, ať uděláš, řekneš či si pomyslíš cokoliv, může a zcela jistě bude viděno, slyšeno a zaznamenáno někým z mých nepřátel. Venku nesmíš zaváhat, Fay.“
Váhat? Nad čím, matko?!
„Rozumím,“ přikývne Fay vážně. „A vím, že to víte. Stejně bych to ráda vyslovila nahlas. Ať už ten pergamen znamenal cokoliv, vy jste pánem domu a já váš host. Nic se nezměnilo.“
„Pochopitelně,“ pousměje se s přimhouřením víček, nádech sebevědomého pobavení. „Ovšem toto je tajemstvím jen nás dvou, má Fay. Pro všechny naše hosty, zvané i nezvané, budeš paní a hostitelkou ty.“
Fay se zhluboka nadechne. Tahle role bude těžká.
S Ohnivou to zvládne.
„Budu se velmi snažit,“ řekne.
„Vím, že budeš.“
Opět ten úsměv. A ne, déle se nedá ignorovat; hřejivá dlaň, opojný pach těla, blízkost k nesnesitelnosti ostrá, Fay po páteři přeběhne mrazík. Och Blaženosti, k čemu lidé vymýšlí všechny své krutosti, když ze všech nejmučivější jsi právě ty, v okamžicích, kdy jsi blízká na dotek a současně nedosažitelná?
„Jaké plány máte se mnou dnes?“ zeptá se chvatně a hlas ji zradí.
„Zajdeme na přátelskou návštěvu. Poblíž žije smíšený pár, kouzelnice s mudlou. V naší situaci se mi jeví přirozené jít se poradit s těmi, kdo si začleněním mudly již prošli.“
„Dobře,“ Fay rázně kývne, nadzvedne se, „hned se připravím.“
Silná paže obtočená kolem pasu, udrží ji na místě; matko, jako by snad jediná buňka v mém těle skutečně chtěla od něj.
„Možná bude moudřejší vyčkat aspoň do svítání,“ pronese Lord shovívavě. A pobaveně, tahle hra se mu zamlouvá. „Beztak potřebuji pár věcí promyslet.“
Proto jste nespal? Vím, že nespal. A vím, že mít mě tu je velká změna, vy máte rád ticho a klid, všechno jsem narušila… Pro vás budu opět neviditelná. Stačí náznak. A už nikdy nepromluvím.
Elegantní prsty jí vjedou do rozpuštěných vlasů, lehce zakloní, odhalí hrdlo s pulsující tepnou, udrží tvář v blízkosti té jeho.
Příliš kruté blízkosti.
„Přeji si, abys tu běhala. Tančila. Smála se, mluvila, hněvala se, naslouchala Ohnivé. Buď mou divnovílou. A buď mým dobrovolným jehňátkem; buď tu vším, čím jsi. Až budu chtít být sám, poznáš to. Tohle není můj jediný dům. A ne, nespal jsem. Jak bych také mohl, když naplnění mého snu,“ oči v tak těsné vzdálenosti, jestli mrknou, musí se řasami protnout, „je konečně téměř…“ ale Fay nemrká. Ani nedýchá. Kráso, všechna jsi vzešla z téhle tváře, hloubko sametu, z jeho hlasu ses zrodila, srdce moje bláhové, pro hnědé oči zachvělo ses poprvé?
„Téměř na dosah,“ dořekne Lord tiše.
A rozesměje se, pustí ji, bez opory jeho dlaně se Fay převáží zpět, zády dopadne na opěrku křesla, nestačí polknout překvapené vyjeknutí. Ale nehněvá se, kdepak. Co na tom, že ji nepolíbil? Za okny temná noc, ve Fay jsou dveře dokořán a zlatý úsvit hřejivě vplouvá přes práh, skoro pálí; já blázen. Jsem miláček Štěstěny!
„Šelmička si ráda hraje,“ zívne Ohnivá, „zvykej si, holka. Chce se mi říct, že tě bude provokovat, dokud nezešílíš,“ pokrčí rameny. „Jenomže ty už docela šílená jsi.“
„Nechám vás přemýšlet,“ zašeptá Fay, chybí mi vaše sliny v ústech, rozdrolím se, znovu se nadzvedne. Jeho paže ji opět pevně přimkne k sobě.
„Zůstaň zde. Se mnou,“ řekne Lord.
Odhrne pár neposlušných černých pramínků vlasů, snad bezděčně polaská spánek. „Zkus ještě usnout.“
Ah. Usnout na úpatí doutnajícího vulkánu.
Ale bezevšeho. Žádný problém.
„Zkusím to,“ hlesne Fay.
Koleny opřená o jeho hrudník, složí mu hlavu na rameno. Zavře oči.
A otevře okna srdce, všechny zásuvky duše, v každém koutku posbírá i ten nejnepatrnější kousek sebe, složí na hromádku. Spravím tě, lásko, poskládám celičkou. Protože jeho chci milovat… nerozbitě? Ano.
„Dávám ti týden,“ oznámí Ohnivá pochmurně. „Maximálně.“
A pak co? Pomyslí si Fay maně, vlastně ji to ani moc nezajímá, proč by mělo; hledá, sbírá a skládá.
Ohnivá cinkne náramky, rozdmýchá jiskřičky do plamínků, rozhoří se jí v dlani. Chvíli je sleduje.
Sevře ruku v pěst, oheň zhasne.
„To je dobrá otázka,“ řekne vážně. „Nemám ponětí.“ 

tom-kraso-vsechny-jsi-vzesla-od-terezky.jpg

Tom od Issabelly (děkuji )
 
Dlouhá nadýchaná sukně, halenka s límečkem, vrchní dva knoflíčky rozepnuté, střevíčky, vše sladěné v odstínech modré. Vlasy rozpuštěné, vnímá každý pramínek, na ramenou, zádech, kolem tváře, tak nezvyklé. Fay nervózně žmoulá dlaně.
„Skutečně takhle smím ven?“ zeptá se všech; Lorda, Ohnivé, zrcadla na zdi, mramorové podlahy i věšáku u stěny.
Všichni souhlasí. Jen Lord řekne: „Ne.“
Za límeček si ji přitáhne, mírně se předkloní, vtiskne jí na rty políbení; krátké, letmé. Zabijácké.
Odtáhne se, sklouzne po ní pohledem. Jak sluncem nahřátá tabulka čokolády, rozplývá se v ústech, mísí s oparem dechu, který jí věnoval, a chutná.
„Nyní již ano.“
Otočí se k východu, vztáhne k ní dlaň.
Má pravdu. Musí ji mít; protože Fay je náhle zcela lhostejné, co má na sobě, kde je a kam jde, všechno je tak směšně dětinsky nedůležité, až rozkošně zábavné, že jí to kdy dělalo starosti. Tohle všechno dokáží jeho rty. O dva tři lehké tóny tmavší než opálená pleť, úzká, perfektně tvarovaná mužská ústa. Fay musí potřást hlavou, aby jejich obraz aspoň zprůhledněl, následuje ho ven z domu.
Prostranství je plné vůní, čerstvého světla, tlumených hlasů, magické městečko pulsuje zvolna a rytmicky ve svém životním tempu, jak odlišná melodie od sarumských pohřebních bubnů. Ale to je také nepodstatné. Stejně jako siluety skryté v záhybech krajkových záclon, zvědavci na prazích domů, v zahradách. I ty zahrady se dívají. Stromy za nimi stáčí větve, keře se vlní, listnatě ševelí, komíny ze střech nebezpečně naklání; hůlka pravidelně ťuká o dláždění, Lord kráčí vzpřímený, klidně, s Fay ruku v ruce prostředkem ulice
Fay to registruje na okraji vědomí, zpola ostře, zpola zamženě. Alenka musela propadnout králičí norou, Fay proskočit hořícím oknem – je vážně tak snadné procházet mezi dimenzemi? Nejspíš ano. Každý z nás to někdy zažil; jen ne všechny nové dimenze jsou lepší.
A možná jsem v plukovníkově domě skutečně uhořela.
Protože i Fay se cítí jiná. Nová, čistá. Jako všechno kolem. Stejné tvary, obrysy, názvy, molekulární složení. Přesto jiné. Barevnější, skutečnější, hlubší. Nějak. Něčím.
Takové to je, když jste vážně naživu? Mohlo by?
…Ale to vše není vůbec nic proti jeho dlani.
Silná a velká, hřeje, propletené prsty svírají jemně; zároveň jako by ji celou nesla, tak skálopevně důvěryhodná se zdá. Také je v tom prostém kontaktu cosi neodvratného k závrati, poslední hroutící se pilíř kamenného mostu. A citadela odříznutá od okolního světa je konečně v naprostém bezpečí.
Ano. Dopolední slunce čechrá barvy raného podzimu, bok po boku za bílého dne, neznámé oči ze všech stran, v jeho dlani je Fay v bezpečí.
Lord zastaví. Fay mu poslušně stane po boku, on se k ní otočí, druhou rukou z její tváře setře několik klouzajících slaných kapiček.
Fay užasle mrkne, nepostřehla jsem!
„Omlouvám se,“ vydechne.
„Není proč,“ řekne Lord.
A pokračují v cestě. Zpěv vnitřních rolniček, vítr si hraje s provázky vlasů, tráva voní, nebe se vzpíná jak rozdováděné hříbě, oblačné podkovičky zvoní, písek skřípavě šumí pod podrážkami. Zamilovaná divnovíla se pevně drží, taneční chůzí kráčí po chodníkovém dláždění, chodníky jsou dobrá věc.
„Je to ještě daleko?“utrousí Ohnivá otráveně. „Mám z vás zimnici.“
 
Lenora a Owen Costiganovi čekají na zápraží, přivítají, pozvou dál, samý úsměv, projevy úcty, hlavu skloněnou, jako by se neodvažovali k očnímu kontaktu. Lenora se sytě směje, když je provede halou do salónku, je plný živých květin.
Špatně. Tohle všechno je špatně, šestý smysl divnovíl smích neošálí, jako vlčí instinkt, ani hrsti rozsypaného pepře nezakryjí pach krve.
„Je k smrti vyděšený,“ stojí Ohnivá před Owenem, pátravě nakloní hlavu do strany. Přitaká si. Ohlédne se po jeho ženě. „Ona na pokraji zhroucení. Prima. Bude legrace.“
Nadšením vzplane jako smolná pochodeň.
Proč, zeptá se jí Fay v duchu. S děkovným pokývnutím přijme židli, usedne za stůl po Lordově boku.
„Mají z tvé šelmičky strach?“nabídne Ohnivá sarkasticky. „Jen tipuju.“
Proč? Zopakuje Fay.
„Hm. Víš, já chápu, že je těžké mne kamkoliv zařadit. Ale jedno vím jistě. Nejsem křišťálová koule.“
Sleduj je, přikáže Fay.
„Nezapomínáš náhodou na něco? Ty jsi ušlápnuté holátko, válečník v hořící zbroji.“
Fay ji ignoruje. Nelíbí se jí tu.
Lord pohodlně přehodí nohu přes nohu, vycházkovou hůl opře o hranu stolu, výraz pokojný s přídechem mírnosti. Po šelmě ani vidu, ani slechu.
„Smím nabídnout čaj?“ zatrylkuje Lenora, hlas nepřirozeně veselý, až to v něm neupřímností skřípe.
„Velmi rádi,“ pokyne jí Lord laskavě. „Upřímně si cením vaší ochoty pomoci nám. Vše je pro mne nové. Přiznávám, že mne děsí, na co všechno bych mohl zapomenout či si neuvědomit. Vaše zkušenosti, Owene, mají pro mne cenu zlata.“
Owen se chraplavě zasměje, sedí naproti a celé jeho tělo křičí, že rozložitý jídelní stůl mezi nimi je proklatě, zatraceně, děsivě malý.
„Hned jsem tu s čajem,“ zasměje se Lenora, zmizí ve dveřích.
Jdi za ní, přikáže Ohnivé Fay.
„Rozkaz,“ ucedí znechuceně, šourá se otevřeným průchodem do přilehlé kuchyňky.
„Vyprávějte, Owene. Cokoliv. Jaké byly vaše první dny?“
„Příšerné,“ vylétne z něj. To zřejmě vyslovit nechtěl, pleť mu popelavě zešedne. „Tedy, já… nemyslel jsem to…“
„V pořádku,“ mávne Lord dlaní. Pokrčí rameny. „Chápu. Vstoupil jsem do magického světa jako desetiletý a kouzelník, přesto i pro mne to byl šok. Mluvte, prosím. Za každou informaci budu vděčný.“
Owen několikrát hlasitě polkne. Prsty drtivě svírá desku stolu. Kývne.
„Jistě. Vynasnažím se. Takže, první potíže zde… pocit, že nejsem schopný ani nejběžnějších věcí. Pustit vodu. Zapálit oheň. Otevřít dveře domu. Najít cokoliv,“ zasměje se křečovitě.
„Výtečně,“ přikyvuje Lord zaujatě, „pokračujte.“
Fay je sleduje, slova příliš nevnímá, nezdají se důležitá; nelíbí se jí tu! Něco se děje. Něco se stane. Cítí to.
Do nosu ji udeří těžké aroma jasmínového čaje, byla Lenora tolik nervózní z jejich příchodu, že zapomněla vyndat louhovaná snítka?
„Fay,“ vtrhne Ohnivá do místnosti jak závan horkosti z kovářské výhně, „něčím potřela okraje jednoho šálku, ona tam něco dala, něco je na šálku!“
Na kterém?!
Levitující tác, konvice chrlí vražedně silnou vůni jasmínu v nadýchané páře, čtyři květinové šálky, každý jiný. Lenora se usmívá tak široce, že o její momentální nepříčetnosti už nemůže být pochyb.
Na kterém? Ohnivá!
Lenora složí tác na stůl, rozdělí šálky s kouřícím čajem, šeříkový před Owena, konvalinkový před své místo, vlčí máky Lordovi, ibiškový Fay.
Který! Vykřikne Fay.
Ohnivá jí položí dlaň na rameno a jen to špitne.
„Vlčí máky.“
 
 
Fleurie - Breathe
 
Ublíží mu.
Pikovteřina zmražené nehybnosti, prázdnoty mysli.
Chce ublížit mému Lordovi.
Fay hučí v uších, takové to šumění jako pod hladinou, vodní tíha tlačí do ušních bubínků, všechno ostatní rozostří. Duní a ohlušuje myšlenky.
„Děkuji,“ usměje se Lord, „voní to báječně,“ natáhne se po šálku.
„Miluji vlčí máky,“ vysloví Fay.
Hmátne po něm, nedovolím, nedám, ochráním…! Srazí se s Lordovou dlaní.
Jemně ji zachytí, pokyne k jejímu šálku. Větvička obsypaná růžovými ibiškovými kvítky zmizí, kolem dokola bílých stěn se rozvinou rudé květy.
„Já vím,“ řekne Lord mírně.
…Ne.
Prosím.
Ohnivá, pomoc.
„Rozbij ho!“
Fay trhne rukou, vyrazit mu ho, roztříštit na tisíc střepů, zadupat do země; Lordova pravička ji sevře pevněji, nepustí. Levou uchopí svůj čaj do prstů, donese k ústům. Napije se.
„Fay,“ hlesne Ohnivá. Tiše. Tichounce. „Fay…?“
A Fay se natáhne, nakloní k němu celým tělem, šálek ještě ani nedosedl zpět na porcelánový talířek, Fay se nesmiřitelně přitiskne na Lordova ústa, vlhce je políbí.
Narovná se. Promne rty, polkne vše, co na nich ulpělo.
Jestli vás nesmím zastavit, skočím s vámi. 

fay-s-ohnivou-nadech.jpg

Konsternované ticho rozbije Lenořin hysterický smích, Owen prudce sklopí hlavu, sinavou pleť stejně nezakryje.
Lord hledí.
Zorničky bezedné, mahagonově hnědé, je v nich něco tak… velkého. Silného. Jako by se před vámi rozestoupila půda a vy pohlédli přímo do očí Matky Země.
„Nemohla jsem jinak,“ pousměje se Fay, jeho duhovky získají příchuť belgických pralinek.
 
Lord se od ní odvrátí, šálek vrátí k ústům, dopije celý. Prázdný vrátí na stůl.
A než ten pohyb dokončí, je místnost plná; Lenora s Owenem prchnou ze svých míst tak rychle, až se židle překlopí. Skryjí se za valem mužských těl.
V rudých hábitech.
„Kdo to je?“ vyklouzne z Fay bezděčně. Mísí se v ní šok s mírem odevzdání.
Ať přichází cokoliv, půjdu s vámi. A to je dobré.
„Bystrozoři,“ řekne Lord.
„Kdo jsou bystrozoři?“
„Zastávají funkci mudlovské armády a policie zároveň… ah,“ zarazí se Lord. Shlédne na šálek. A rty mu zvlní ten skvostný, dravčí poloúsměv.
„Veritasérum,“ pronese zvolna, „proto byl čaj tak silný, aby přehlušil vůni i chuť.“ Pohlédne na Lenoru. „Dobrý tah,“ pokyne jí pobaveně.
„Co je Veritasérum?“ zeptá se Fay.
„Kolik toho vypil?“ otočí se současně jeden z nich k Lenoře, rozložitý, divé oči, Rudý rudých.
„Všechno,“ zachrčí. „Ale políbila ho.“
„Sérum pravdy,“ odvětí Lord Fay, „přinutí tě odpovědět pravdivě na jakoukoliv otázku.“
Fay v hrůze otevře ústa, braňte se, prchněte! Rudý mávne hůlkou, Silencio, Petrificus totalus, Fay zůstane němá s rozevřenými rty.
„Ptát se tu budu pouze já,“ řekne Rudý.
Stočí zrak k Lordovi, v očích má klec pro šelmu a v ruce klíč.
„Máme zřejmě méně času, než jsem doufal,“ řekne Rudý. „Takže nebudeme ztrácet čas. Jste Tom Rojvol Raddle?“
„Ano,“ kývne Lord.
Rudý mávne hůlkou, nad stolem se objeví mlhavý obraz ležícího těla, promodralý obličej s otevřenýma očima.
„Tome Rojvoli Raddle, zabil jste tohoto muže?“
 
„Ne,“ řekne Lord.
Rudý mrkne. Chvatný švih hůlkou, obraz se změní.
„Zabil jste tohoto muže?“
„Ne.“
„Zabil jste tuto ženu?“
„Ne.“
Otázky, odpovědi, slova létají vzduchem jako mrskání bičem, hůlka Rudého nepřestává tančit, jako by zešílela, obrazy nehybných těl se neustále mění, některé nedotčené, jiné zmrzačené, zkroucené v posmrtné agónii. Muži, ženy, mladí, staří. Jen ten prázdný pohled mají stejný.
A tím vším nevinně prolíná silná vůně ještě horkého jasmínového čaje.
Zdá se to nekonečné.
„Zabil jste tohoto muže?!“
Hlas Rudého získává na intenzitě, dravosti, vzteku.
„Ne,“ řekne Lord klidně.
Mrtvý zmizí, objeví se další.
„Zabil jste tuto ženu?!“ zakřičí Rudý, tvář už mu ladí s hábitem, krátké vlasy na spáncích vlhnou potem.
Lord otevře ústa.
A zakloní se, pohodlně opře o opěrku židle.
„Nerad ničím zábavu. Ale začíná být stereotypní,“ oznámí. „Finite,“ otočí se k Fay.
 
Vstane, vezme Fay za ruku, vytáhne ji na nohy.
„Myslím, že tady jsme hotovi. Děkuji za vaše rady, Owene. I za čaj, paní Costiganová,“ a už Fay vyvádí halou, dveřmi, ven, kyslík se narve do plic, Fay vydechne.
Kráčí po Lordově boku. Slunce svítí, stromy a keře je sledují, desítky očí, Ohnivá jak beránek cupitá s nimi, Fay jde. Pak se zastaví.
Hněv.
Tak – nesmírný – hněv.
Hoří v ní, že dech z ní musí vycházet v páře, Fay nepřemýšlí, nemůže, jediná myšlenka usedla na trůn.
Pokusili se mi vzít mého Lorda. Zavřít šelmu do klece.
Matko.
Do klece!
Nedá se to přestát. Nedá umlčet. Trhá jí to.
Fay se prudce sehne, stáhne z nohou střevíčky, otočí se, na verandě Costiganových postavy bystrozorů, dívají se, nenávist z nich čiší jak puch muchomůrek. Rudý vpředu. Ve Fay se rozlije ledový klid.
Rozmáchne, mrští střevíčky proti němu.
Mudlovský hněv také umí ranit. I když se nyní netrefím. Tvou tvář si budu pamatovat navěky, Rudý.
I ty si mě pamatuj.
 
Kieran Hollington, bratr Lenory, vztekle švihne hůlkou. Tříštivé kouzlo se směšně rozprskne po nárazu do Protega, a střevíčky neporušené změní poslušně směr, vklouznou do Tomovy dlaně.
Neřekne nic. Ani slovíčko. Dívá se na ně. Modré Fayiny střevíčky, drobné pro její malé nohy, oba se vejdou do jeho dlaně.
A poklekne do prachu cesty, jemně sevře Fayin levý kotník. Nadzvedne její nohu. Bříšky prstů očistí chodidlo. Nazuje střevíček. Druhý.
Zvedne se.
Natáhne ruku do prázdna, pohled upřený před sebe. Není si jistý, co by to s ním udělalo. Kdyby se na ni právě nyní podíval. Kdyby spatřil její trny.
„Pojďme domů, Fay,“ vysloví netečně.
 
Dveře bouchnou.
Maska padá.
Lord ji divoce sevře kolem pasu, zvedne k sobě, tvrdě, prudce, oči mu žhnou, pleť jiskří žárem, šelma je venku. Zfetovaná extází. Hrubě přirazí Fay ke zdi, prsty zatnuté v černých vlasech, skloní se k ní. Živočišná energie prýští z každého póru, vzduch nabitý statickou elektřinou, Lord pod kůží hoří, vášeň prošlehává skrz, šelma prohnutá v slasti. Sluneční erupce, smyslů zešílení.
„Bránila jsi mne,“ vydechne. Magma vtěsnané do slov. „Bránila. Jsi. Mne.“
A dravě se k ní přimkne, rozdrtí ústa nenasytitelně žádostivým políbením, šelma zařve; Fay!
 
Možná, že svět mudlů, v jejich špíně a malosti, posedlosti mrtvými věcmi, v té nekonečné šedi a bezdůvodné brutalitě, vznikl jen proto, aby ses v něm mohla zrodit.
Zrodit pro mne.
Ano.
Tohle by mohlo konečně dávat smysl.
 
Mírná jak vánek nad klasy obilí, nechá se odnést dovnitř, usadit na Lordův klín. Obejme ho, složí mu hlavu na hrudník, srdce šelmy bije dunivě.
Omámená. Připadá si křehká jak mořská pěna. A tak v bezpečí v dračí tlamě.
„Nemohl jsem ti to říct,“ promluví Lord, hlas ještě stále rezonuje pomalu odeznívající rozkoší, „naplánoval jsem to. Všechno. Hollington, kterého sis nazvala Rudým, mne sleduje už dlouho, bylo jen otázkou času, kdy zaútočí. Nabídl jsem mu tedy příležitost. Ovšem podle mých pravidel. Během žádosti o naše přijetí jsem vnukl Lenoře nápad přivolat bratra, použít Veritasérum; to všechno byl můj plán, Fay. Vymazal jsem sérum ze šálku dřív, než jsem se napil. A ten bláhový pošetilec nejenže porušil zákon, když mi ho podal bez mého souhlasu, on současně zničil možnost se mne na totéž zeptat znovu oficiální cestou. Očistil mé jméno a ještě ho za to potrestají,“ Lord se tlumeně rozesměje.
Fay mu spočívá v objetí, rolničky už zase zní, vesele, vesele. Jak na sobím spřežení, radostně chvátá zasněženou krajinou, čistě se třpytí.
„Nezeptáš se, Fay?“
Pohne tváří, přivine se k jeho odhalené kůži na hrdle. Opojeně vdechne vůni.
„Zda jste je zabil?“ zamumlá. A záleží na tom?
Lord spokojeně zavře oči, zakloní hlavu. Prsty levé ruky vyhledá pod vrstvou oděvu Fayinu jedinou jizvu na zádech. Pomalu, vláčně po ní sklouzne palcem.
„Ano,“ řekne, „zda jsem ty mudly zabil. Nezabil, Fay. …Všechny ne.“
Smích.

____________________________________________________________________________

Doufám, že se vám počátek prvního dne líbil :-) Krkavec Yaxley se zatím neuvedl příliš dobře, ale kdoví, možná to ještě napraví ;-) V následující části se dozvíme, zda dům přijme Fay za svou paní, pohovoříme si se svícnem o něčem velmi důležitém, Fay stráví s Tomem první noc (věříte mi? :-D), zajdeme na ples Pospolitosti kouzelníků s mudly. A poprvé se setkáme s Albusem.

Příští pátek vás čeká Harry. S ním několik odpovědí, z nichž jste pár někteří již uhádli. Také něco, v co jste jistě doufali všichni. Ani v nejmenším si netroufám odhadovat, jak to na vás zapůsobí; bude to krásné? Příšerné? Opravdu nevím, takže nic neslibuji :-)

Děkuji vám všem. Občas vaše laskavá společnost, vlídná slova, je to jediné, co mi pomáhá smířit se s novým dnem :-) Děkuji. Přeji klidný pátek a další nádherný adventní víkend!
Merlin s vámi

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Agnes, 17. 5. 2017 19:46)

Děkuju za další krásný díl. Tom tady vypadá skoro mírumilovně a laskavě, jak se stará o Fay. Ale pořád se nemůžu zbavit strachu, co s ní nakonec udělá...

:)

(zuzule, 9. 1. 2017 7:49)

Dekuji, pohladilo na bolave dusi :)

Bohužel až teď. Dříve to nešlo. 2/2

(Fanny, 25. 12. 2016 23:25)

* Když jsem první noc usínal ve své nové posteli, polštář mi pošeptal: Dobrou noc. *
Myšlenky se scvrkli do jediné představy…Tom jako desetiletý. Ušel za tu dobu dlouhou cestu. Nemůžu, prostě nemůžu nepřemýšlet, co se stalo, že okouzlující člověk jako on sklouzl ke zlu až moc blízko? Stal se jím. Nebyl nikdo, kdo by ho pochválil? Kdo by mu vyčinil? Kdo by s ním prostě jen byl? Snad. Nevěřím, že zvrácená duše, která se z něj o tolik let později stala, byla vždy jeho osudem.
*Magická společnost, nebo aspoň její významná část, je posedlá čistotou krve, rody se pyšní, že v jejich historii nikdy nebyli pošpinění mudlovskou krví. Přijdou mi směšní. *
Tak prosté vysvětlení osudu mnoha lidí! Nenašel nic dobrého. Já ho chápu. Ovšem i v tom kouzelnickém se děly strašně věci. Všechno jsou to jenom lidé. Nenávist k mudlům, k čistokrevným. A z tohohle vznikla ta epidemie posedlosti čistotou krve? Tak. Prosté. Tak. Hrůzné. Přesto sedím jak přikovaná, poslouchám Toma a poprvé v životě, možná naposled, je mi ho doopravdy líto. Takový ten pocit, když něco moc a moc chcete změnit a nejde to. A poprvé v životě vidím člověka. Doopravdy jen člověka.
*Takže mne jím zachráníte před tím, že bych vás zranila. *
Občas je věrnost Fay až děsivá. Svou silou, intenzitou, jedinečností… Nicméně nemůže mi to nepřipomenout „upřednostnil si mé přání před tvým vlastním“.
*Koleny opřená o jeho hrudník, složí mu hlavu na rameno. Zavře oči. *
Šelma s Ohnivou tiše či méně tiše po jejich boku. Děkuji.
*A možná jsem v plukovníkově domě skutečně uhořela. *
Něco tam jistě zůstalo. Ošklivá minulost. A paradoxně ta mrtvolná apatie. Plameny dokážou být neuvěřitelně očisťující. Vlastně bych se je nebála představit jako zhmotněnou magii. Energii.
* „Ona na pokraji zhroucení. Prima. Bude legrace.“ *
Drsné prohlášení. Přesto od Ohnivé sedí a já nemůžu nesouhlasit. I já čekám, co se bude dít s Fayným klidem při mně. Nemůže se nic stát. Vůbec nic. Ani mně ani jim. Na to Tomovi příliš věřím.
*Jdi za ní, přikáže Ohnivé Fay. *
Kromě okouzlující bystrosti Fay mám pocit, že tahle scéna snad poprvé ukazuje reálnost Ohnivé? Je možné, že se mýlím a na něco jsem zapomněla, přesto mám pocit, co spolu nesdílí týž obraz. Jsou rozdělené v jiných místnostech, vnímají jinou situaci.
*Fay je sleduje, slova příliš nevnímá, nezdají se důležitá; nelíbí se jí tu! Něco se děje. Něco se stane. Cítí to. *
Nepříjemný pocit. Člověk ví, a přesto neví. Každý ho někdy zažil, ale nepřeji to někomu. Tentokrát snad obezřetnost pomůže dobré věci? A ptám se… Proč?
*Pokusili se mi vzít mého Lorda. Zavřít šelmu do klece.
Matko.
Do klece! *
Z té nekonečné oddanosti opravdu až mrazí. Ale kdo by nežil pro to jediné, pro co žít může? Pro co žít chce. Pro koho. Mrazí z toho. Ano, Ale obdivuji. Chápu ji.
*Omámená. Připadá si křehká jak mořská pěna. A tak v bezpečí v dračí tlamě. *
Víš, taky jsem omámená. Všemi třemi. Dokonalostí plánů… Kam až dokáže předvídat další tahy? Uchvácená šelmou. Utopená v jejich kouzlu. Je to zvláštní rovnováha mezi těmi čtyřmi. Ale je dokonalá.
Děkuji Ti. Nesmírně moc. Tentokrát rozečteno v různých dnech kvůli okolnostem… Nemůžu říct, že by se mi to líbilo. Nemůžu popřít, že to bylo zajímavé. A hudební doprovod. Dokonalý šperk k písmenkům.

Bohužel až teď. Dříve to nešlo. 1/2

(Fanny , 25. 12. 2016 23:24)


*„To nemyslíš vážně. Ty skutečně spíš?!“*
První slova, první tóny a už se usmívám. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Zatím byla Fay s Tomem vždy neuvěřitelně kouzelná. Kéž by to vydrželo na věky. Odpověď bohužel známe, ale to mou zvědavost a kupodivu ani nadšení z nich dvou nezmenšuje. Šelmy jsou přeci jen úchvatné.
*Mezi námi, je to skoro hřích, mít na sobě něco takového a spát sama.*
Ohnivá mi chyběla! Hřích a spát sama. Úžasný protiklad. Děkuji za tenhle jiný svět. Tak moc mi chyběl!
* Jsem sice tvé pouhé nefyzické já, přesto si dovolím hádat, že by snad název něco naznačoval? *
Pominu vděčnost za ní. Neuvěřitelné pobavení s každým jejím slovem. Poděkování za krásu těch okamžiků… Svou zábavnou ironii mi vlastně trochu připomíná Severuse. Ne, že by byla jako on! Ani trochu… Ale musím na něj díky ní vzpomenout. Možná se to někomu nebude zdát, ale mám to tak.
* „Už vím. Chci tyhle,“ ukáže na prázdné místo. *
Doufala jsem, že si vezme ty. Jinak by to prostě ani nešlo. Moc se mi líbí to „pojmenování“ Já mám tyhle boty totiž taky moc ráda a takhle je to krásně vyjádřené. Děkuji za inspiraci.
*Fay si jí nevšímá. Dotýká se. Promlouvá, seznamuje se. Všechno je tu živé. *
Napadá mě… Ano, všechno žije, magií především a takhle pohromadě! Taky se nemůžu vynadívat! Ale především žije ona sama… že?
* Takové zhanobení krve, nesmí se nás dotknout, žeňte ji pryč…!*
Drobné pousmání, pohádka skončila, poslední tóny dozněly. Dobrou noc, do reality se probudím až zítra.
* „Jsem upřímně rád, že jsi konečně dal na mou radu a pořídil si domácího skřítka. Ačkoliv tohle se nemusí zdát jako právě nejšťastnější volba. Mohu se mýlit, pochopitelně.“ *
Vyjádřený názor. Ale ať už je Fay kdokoli, patři Lordovi. Nevyjádřila se jasně? Neurážela bych cokoli, co patří Lordovi. Yaxley by to mohl vědět. Nebo by mu to mohl někdo vysvětlit.
* „Anebo třeba někdo jako já?“ prohodí.
Hluchá vteřina, šelma přestane příst, seskočí mu z klína, líně se protáhne. *
Naletěl. Opatrně se slovy. Snad jednou by se podivit mohl, ale otevřeně urazit jeho názor… Nepřístojně sebevražedné. Užívám si nezúčastněně sedět po jejich boku a bavit se. Spolu s Fay. Spolu s Ohnivou.
*Šero a tma jsou plné tichých divů, nových odstínů, za každým stínem se skrývá vzrušující tajemství; tohle všechno by světlo zavraždilo. *
Zvláštní. Včera mě napadlo to samé. Ale opravdu skoro to samé. Doslova i metaforicky a takhle krásně vyjádřené. Opět děkuji. Dokážeš pojmenovávat to, co já si s trochou štěstí zvládnu pomyslet.
*Bez vás bych to nedokázala.
„Ráno bylo krásné,“ řekne Fay. *
Slova jsou krásná, ale je ještě krásnější, když nejsou třeba.

ja vedela...

(Nancy, 9. 12. 2016 15:12)

Ze me nezklames. Vedela jsem to. cist Tveho Toma a Fay je jako odkryvat neco davno zapomenuteho, a pritom tak znameho. Skoro tak duverneho, jako bych zpritomnovala vlastni minuly zivot. Bylo to uazsne cteni, i kdyz kratke. Ano, ty vis, co a jak napsat. Dekuji Ti. Mela bys zvazit, zda bychom si nezaslouzili extra vanocni nadilku, nechci na Voldyho cekat az na samotny sklonek roku... Jedine, co mi u Fay vadi, je jeji nekonecne popisovani jeho dokonalosti, chvilemi mi to pripomina vzdychani a knourani, ale patri to k ni a jako ctenar jsem za to vdecna, jelikoz si vduchu knouram take. To moc nedava smysl, vid...

Re: ja vedela...

(Veronika, 9. 12. 2016 19:02)

Extra vánoční nadílku? NE NE NE! Už teď se děsím toho, co nastane, až celý příběh skončí. Celý svět zešediví a já nebudu mít co dělat (což může znít smutně). Jen ať si Alice klidně přidávání nových kapitol protáhne na dva-tři týdny. Jen abychom se stále měli na co těšit :-)

Re: Re: ja vedela...

(Alice, 10. 12. 2016 19:45)

Veroniko, jsi zlatá <3 Děkuji ti <3
Samozřejmě doufám a věřím, že tvůj svět zůstane i potom krásně barevný!
(ale co budu pak dělat já, to je fakt ve hvězdách... budu si muset najít jinou závislost... :-D)

Re: ja vedela...

(Alice, 10. 12. 2016 16:44)

Ahojky, Nancy! <3
Jsi až příliš laskavá; ale děkuji ;-) Já vím, kratší než u mě bývá zvykem, to je tím "laděním" s ostatními liniemi, ale pod 15 stran Wordu se dostaneme jen jednou (v dalším Severusovi, před Štědrým dnem :-D což je jako provokace, když ty chceš nádavek a já dám tu nejkratší kapitolu :-D) Zvažuji to, Nancy. Jenže Stopy nejsou Klíč, kde jsem si mohla říct, že přidám něco pěkného k vánoční atmosféře, některé kapitoly jsou víc za trest... a možná všechny :-D
Uvidím, ale příliš šancí bych tomu nedávala, jen ať si hezky užijete klid s rodinou a pohádkami :-)
S Fay máš pravdu, vůbec se nehádám. Přesto si dovolím se "obhájit", ano, vzdychá nad ním jak hloupoučká nanynka, ale přiznejme si, dámy, nejsme takové všechny v prvním zatmění mozku na začátku zamilovanosti, v soukromí své mysli, přičemž se snažíme s větším či menším úspěchem to nahlas neventilovat? :-D Fay má smůlu, že jí do hlavy vidíme :-) Navíc je zamilovaná prvně v životě. Časem se to snad ustálí do snesitelné úrovně (ale toho času Fay moc nemá), přesto nevysloveného obdivu zde bude pravděpodobně stále víc než je důstojnosti zdrávo :-D Trochu je to i tím, že jsem ji rozdělila na dvě, Fay je spíš dítětem (když se cítí v bezpečí), Ohnivá je ta, která by si i podobné myšlenky zakázala a vysmála se sama sobě :-) Takže - máš pravdu a já s tebou vážně souhlasím, ale nijak extra to nezměním (z důvodů výše)... a ah, není to hezké, na chvilku odložit svou hrdou dospělost a potají se na skok vrátit do období dívčích fantazií? ;-) Jsem moc ráda, že to zvládáš tolerovat, věřím, že si to zvládne u tebe vyžehlit, až přijdou zatěžkávací zkoušky ;-) (a že u mě na nic takového nenarazíš, kdybys ve dne s halogenkou hledal :-D)
A smysl to dává, velký, vážně tvé "rozpolcenosti", jak se k jejímu chování postavit hodně rozumím :-)
Díky, Nancy <3

Re: Re: ja vedela...

(Nancy, 16. 12. 2016 22:32)

Alicko, jen aby bylo jasno, pridavam svuj nazor, komentar, v zadnem pripade bych nechtela, abys neco menila :) asi jakoze kanonicky Harry se chova jako idiot, presto anebo prave proto serii HP miluju...

Re: Re: Re: ja vedela...

(Alice, 16. 12. 2016 22:41)

:-) To mi připomíná rozhovor, který jsem nedávno vedla s někým jiným. Roky přesvědčená, že miluje Klíč, když ho tolik chválí. Abych zjistila, že vlastně souhlasí s nejhorší recenzí na Klíč, ale právě pro ty chyby se Klíč dotyčnému líbí :-D Tenhle rok mne zbavuje mnoha naivních iluzí :-) Možná už budu za chvíli dospělá? :-D
Nelam si hlavu, Nancy, beruško, sto pohledů, sto odlišných názorů. A jak píšeš, kanonický Harry se choval (většinou) jako idiot a i proto HP miluju :-)

Re: Re: Re: Re: ja vedela...

(Nancy, 20. 12. 2016 15:53)

Dokud se postavy chovaji oduvodnitelne a kdyz maji vybudovane psychologicke a smysluplne zaklady, tak spokojene vrnim. Pravda je, ze u nekterych svych oblibenych serialu jsem skoncila a nikdy je nedokoukala, protoze to byla proste blbost... Ale vim, ze at ty napises cokoliv, at me to bude nicit, napinat, vzrusovat, bude to ve mne probouzet zvedavost, rozcilovat me (at uz dejem nebo postavami), nikdy to nebude pro preplacanost nebo nepravdepodobnost. A presne takove cteni ja hledam, inteligentni, cituplne, uveritelne a nekde na pozadi s tou nadeji... A za to dekuji, za to, ze mi to dokaze vzdycky rozbusit srdicko!

Re: Re: Re: Re: Re: ja vedela...

(Alice, 24. 12. 2016 0:33)

Děkuji, Nancy <3 Jsi moc hodná. Vážím si toho <3

poděkování

(Astra, 18. 12. 2016 16:49)

Tahle kapitola je prostě... kouzelná. Jak jinak, dům ve kterém mluví kobereček, zabradlí a i ten neuvěřitelný svícen! A ohnivá a její hlášky - páchat sebevraždu v umyvadle! Já jí miluju...
Stvořila jsi jí báječně, člověk má taky chuť se rozběhnout a smát se a přivolat svoje plameny :-). Určitě hoří v každém z nás... :-) a žádná skříň tomu žáru nezabrání. Chci tomu věřit.
A Tom? Možná ho někdo bránil poprvé... být Tomem, už nikdy bych ji nepustila...
Děkuju...

Re: poděkování

(Alice, 23. 12. 2016 23:57)

Děkuji, Astři :-)
Jsem moc a moc ráda, že sis kapitolku mohla užít :-) Souhlasím, Ohnivou bychom potřebovaly všechny (občas a s vypínačem, poznámka NUTNÉ :-D)
Hm, ano, bránila. Nejen hozenými střevíčky, chtěla s ním sdílet i to cosi neznámé, co vypil :-)
Myslím, že Tom skutečně nezažil situaci, v níž by ho někdo bránil; z velké části proto, že to druhým ani neumožnil. Přijmout cizí pomoc, získat zkušenost, že i to je možný způsob řešení problémů, nás dělá zranitelnými, trochu to ubírá naši vlastní sílu, hrozí další zklamání, až o pomoc požádáme a nikdo neodpoví... tohle si Tom nemohl dovolit. Ti, co ho znali a následovali, to věděli (přinejmenším fakt, že si nepřeje, aby byl kýmkoliv bráněn, důvody ne), tudíž to ani nezkoušeli. Fay se svou povahou k něčemu takovému byla slepá, ona své "vlky" vždy brání :-) A tak poprvé zažil, jaké to může být... ;-)
Děkuji, Astři <3 Krásné Vánoce <3

...

(Klaris, 16. 12. 2016 2:18)

Zdravím, má milá Alice,
Sice pozdě, ale přeci jen ti sem ještě odešlu pár řádků komentáře. :) Netuším, jak to dělám. Přečteno mám hned v pátek a komentář mám rozepsaný ještě týden na to. :/
Kapitola byla víceméně klidná a pohodová. Pohladila po duši. Donutila mne se alespoň na chvíli zastavit a odpočinout si u ní.
Ohnivá ... s každou další kapitolkou má obliba pro ni roste. Miluju její ironický, sarkastický humor a tentokrát mě úplně dostala při scénce: „Dovolte, abych vás představila. Fay, toto je zrcadlo. Zrcadlo, toto je vyšinutá část mne. Je adoptovaná.“.. „Nejsem blázen!“.. „Mluvíš se zrcadlem.“ … „Začalo si.“ :D :D LOL :D Perfektní!
Samozřejmě tam měla Ohnivá plno dalších skvělých hlášek: „Kdyby mě někdo hledal, páchám sebevraždu v umyvadle.“ .. :P „Ano, bylo by krajně nezdvořilé nepozdravit květináč.“ :D
Představa mluvícího nábytku mě zaujala, ale také lehce vyděsila. Představila jsem si totiž mluvící nábytek u mě v bytě, jak na mě třeba huláká plný koš, že chce vynést nebo jak mi spílají dveře, když s nimi bouchnu a podobně. To bych se velmi brzo zbláznila. Taky by to byl velice dobrý zdroj informací, každá věc je vlastně takový němý svědek každičké události! Ano, jsem velice ráda, že nábytek mluvit nemůže. Obdivuji Fay, že bere tyto změny takhle v pohodě. :) Já bych byla na jejím místě přinejmenším vykolejená.
Velmi mě také bavila rozhněvaná Fay, kdy po bystrozorech mrská boty! :D Líbí se mi, že reagovala, a vyjádřila svůj hněv i navenek a nedržela ho v sobě. Ocenil to i Lord, který byl, koukám, hodně překvapený, že ho Fay bránila. :)
A opět jsem tu našla „popelkovskou“ scénu s nazouváním střevíčků. :) Rozkošný. :)
Fay mě fascinuje, jak všem přiděluje úžasně trefné přezdívky. Krkavec k Yaxleymu sedí jako ulitý. :P I sama sobě dala skvělou přezdívku: zamilovaná divnovíla, to jí teď přímo charakterizuje.
Jinak Ali, musím tě pochválit, jak pěkně mlžíš! :D Nedávno jsem pročítala všechny komentáře, a fakt už nevím, co si myslet. Někde něco potvrdíš, jinde vyvrátíš, poté něco naznačíš, u něčeho napíšeš rovnou „bez komentáře“, ale pořádně nic neprozradíš! Což je samozřejmě dobře, až tě za to obdivuji! Na druhou stranu je to silně frustrující! Má hlava jednou praskne od všech těch teorií, kterých mám fakt stovky! :P
Ha, co mé oči nevidí? Slibuješ v příští kapitolce několik odpovědí? Tak já těch pár hodin ještě vydržím a uvidíme, jestli ty odpovědi nepřinesou spíše další otázky. :)
Aličko, měj se pěkně, hlavně hodně zdravíčka přeji, a až mi zas vyjde volná chvíle, tak se „uvidíme“ u další kapitolky.
Tvá Klaris.

Re: ...

(Alice, 16. 12. 2016 22:58)

Ahojky, Klaris :-)
Ah, jak vidím, vaše komentáře mi nějak splynuly, to ty jsi především psala o "fobii" z mluvícího nábytku... no nic :-D Tož, odpověď najdeš u Lisy... Zvažovala jsem, že vám odpovím najednou :-D
Děkuji, jsem ráda, že i tebe Ohnivá rozesmála, kapitolka potěšila :-)
A vida, máš pravdu, to mi samotné nedošlo; vážně jí nazouval střevíček jak Popelce :-D Sakra, už kradu klišé i z klasických pohádek :-D
Ano, v odpovědích mlžím, zatloukám, prozrazuji víceméně jen nepodstatné... vkrádá se mi nehezká myšlenka, že to možná politici nemají tak snadné, jak se zdá :-D Ale ne, fuj :-D
Znáš mé sliby, nakonec zjistíme, že z těch odpovědí vzejde víc otázek ;-)
Moc děkuji, Klaris, měj se krásně! <3

:-)

(Lisa, 15. 12. 2016 1:30)

Ahojky má drahá Alice,
tak jsem se přeci jen dostala ke komentáři. :) S tím časem to teď není nejlehčí, ale mě by tak mrzelo, kdybych tě nemohla potěšit alespoň malým komentářem, když ty nás těšíš každý týden kapitolou i krásnou odpovědí! Jsi úžasná, Aličko :)
Kapitola byla opět překrásná, moc děkuji, Tomova sekvence zatím tak hezky hladí po duši! :) Miluji, jak krásně ztvárňuješ magický svět! Vím, že Rowlingová nám dala základy, ale ve tvém podání je o tolik víc kouzelný! Mluvení všech věcí – zrcadla, koberce, zábradlí, květináče! :D :D Nádherné! V souvislosti s tím jsem si vzpomněla, jak v předešlé kapitole Severus viděl barvy a ztvárnění kouzel..to je tak krásné a fascinující! <3
Ohnivá! <3 <3 Tu prostě nelze nemít rád! :D
Ta sedí na komodě, oběma rukama ošmatlává uječený svícen: „Takže kam přesně nemám šahat, ty pichlavej mosaznej šmejde?“ nebo „Tak s tímhle,“ napřímí se, doutnající prstík pochmurně míří do intimních partií, „nedostane do bezvědomí nikoho. Eh. Beru zpět. Paní Chatfieldovou ano.“ … chytil mě takový výbuch smíchu! Úžasné :D :D
Tedy popravdě, Yaxleyho jako tu novou kánonovou postavu jsem nečekala :D ale Krkavec na něj opravdu sedí :D Překvapilo mě, jak neformálně s Tomem mluví …to bude tím, jak mám Toma zafixovaného ze Severusovy sekvence a nedochází mi, že zde Temným pánem ještě úplně není :D
Napadá mě otázka, když čte Tom Fayiny myšlenky, tak její rozhovory s Ohnivou slyšet nemůže? :)
Ach, mě tak moc zajímá, o co se Tom snaží? Vím, že jeho jednání s Fay není úplně upřímné a na jeho pozadí si kuje ty své pikle…ale vidět ho očima právě zamilované Fay je snad nějak nakažlivé nebo co :D Já se prostě nemůžu přimět, dívat se na něj jinak..asi si ho budu užívat, jako toho „hodného“, alespoň dokud to jde :D

Moc se těším zítra na Harryho, i když už se pro jistotu dopředu psychicky obrňuji a připravuji kapesníčky :D Název Brusinkový mě popravdě malinko děsí, i tak se ale nemůžu dočkat :)
Moc ti děkuji, Alice, měj krásný den a Merlin s tebou :)

Re: :-)

(Alice, 16. 12. 2016 22:49)

Ahojky, Liso :-)
Jsi moc hodná, děkuju :-)
A souhlasím, kdyby mi doma všechno mluvilo, bydlím v japonském stylu ;-) Nebo mít tu možnost jako Tom, v mžiku jim to zakážu :-D
Jsem moc rád, že tě Ohnivá mohla pobavit <3
Yaxley... znáš mě, snažím se být (aspoň v rámci možností a mých omezených schopností) aspoň trochu originální, zapojovat postavy opomíjené, dávat jim rozměr. Krkavec Yaxley k tomu byl velmi vhodný :-)
Tom Fayiny rozhovory s Ohnivou slyšet může, ale nepoužívá na ni nitrozpyt neustále, občas musí být i ve své hlavě ;-)
Název tě děsí asi oprávněně, ale na to jste si ve Stopách už asi mohli zvyknout ;-)
Moc děkuji, Liso, zvládni poslední přípravy! <3

<3

(Vlasta , 9. 12. 2016 8:18)

Ahojky Alice,
Je úžasné jak Fay začíná pomalu objevovat svět s magií a Ohnivá jí v tom krásně pomáhá, jakoby pro ni nic z toho nebylo nové :-D líbí se mi jak bere všechno jako samozřejmost.
Zdá se mi to, nebo kromě barev má každý "přidělené" i své zvíře? Krkavec Yaxley, bude mít i vlastnosti krkavce? ;-) neuvěřitelně vychytralý a taak nenápadný...

Tom se nám začíná pěkně vybarvovat, jenom uvažuji, tady pořád "jenom" Tom, nebo už je i Voldemort? Nějak se časově asi ztrácím...
To jak dala Fay najevo svůj hněv bylo úžasné, z vlastní zkušenosti vím jak umí být letící boty zákeřné :-D i jenom jako hrozba, projev názoru k věci.

Re: <3

(Alice, 10. 12. 2016 16:03)

Ahojky, Vlasti :-)
Děkuji, že se ti první okouzlení líbilo :-) Pro mě bylo super smět to díky rozdílným povahám "prožít" oběma způsoby, skrz Fay "holčičím" úžasem, skrz Ohnivou jejím sarkastickým nadhledem :-D
Nj, Krkavec :-D (Mezi námi, krkavec je hodně krutý predátor /mrchožrout, on své úlovky totiž nabodává na větvičky a požírá zaživa, "uždibuje" kousky. Ale nevadí mu ani příjemně uležená zdechlinka) Což mi k Srmtijedovi přišlo celkem vhodné ;-)
Mezi Tomovy první stoupence (podle knižního Lexikonu od Steve Vander Arka, kde hledám fakta, s Tomem byli už od roku 1955) patřili Mulciber sn., Avery sr., Lestrange sr., Macnair, Rosier sn. a Yaxley (zajímavé, že u nás je Arnoldem, na anglické hp wiki Corbanem; vybrala jsem si Arnolda :-D), mělo jít o jeho spolužáky z Bradavic (nepotvrzeno u všech), ale Avery a Lestrange s ním patřili do Křiklanova klubu, Mulciber a Rosier mu byli přát hodně štěstí, když Tom žádal o pozici profesora Obrany proti černé magii, Macnairovi bylo odpuštěno, že Toma po jeho pádu nehledal (což něco vypovídá), totéž platí pro Yaxleyho. Bylo celkem těžké zvolit Tomova nejbližšího přítele (protože jím zde Yaxley skutečně je), vybrala jsem nakonec Yaxleyho s ohledem na to, že v sedmém dílu (který ignoruji :-D) se de facto stává "stínovým" ministrem, natolik mu Tom věřil. Hm, ale na to ses neptala... :-D
Takže ke Krkavci. Nejde zcela o nějaké "přidělování zvířat" :-), spíš Fayinu (ok, mou :-D) posedlost dávat lidem vlastní jména. Vždy mi mnohem víc vyhovovali kultury, kde jméno o svém nositeli skutečně něco říká, získává ho až s věkem a musí si ho něčím zasloužit :-) Takže tady bude pojmenovávat naprosto zběsile :-D
Tomova linie bude končit jeho prohlášením sebe za Lorda Voldemorta (konec podzimu 1970), zde je stále Tomem Rojvolem Raddlem, k jeho vysvětlení proč se dostaneme později.
A ano, děkuji, velmi správně jsi pochopila, co jsem tím chtěla říct - Tom je už podezřelý z vražd, v hledáčku bystrozorů (a Albuse), ale důkazy nemají. Tom se tím víceméně zatím "jen" baví (tím vražděním), nebo spíš prakticky udržuje vnitřního predátora pod kontrolou.
Ah, díky, že se ti líbil Fayin projev hněvu :-D Byl docela oříšek vymyslet, jak by "lehce šílená" anglická dáma mohla vyjádřit nepříčetný běs :-D Mimochodem, doufám, že po tobě nikdo boty neháže...? :-) Au :-D
Díky, Vlasti! <3