5. kapitola Severus - Tří střepy
Střemhlavý pád, mocné žuchnutí. Dřevěné trámy lůžka se ostře prohnuly, vymrštily zpět, matrace se zhoupla; Severus držel hůlku dřív, než otevřel oči.
A přesně tak zůstal. Pravička svírala hladké dřevo skryté pod polštářem, ležel na zádech, do pasu zakrytý peřinou, zíral před sebe. Stejně nějak nemělo smysl dělat cokoliv; ať se valila jakákoliv katastrofa, bylo zcela lhostejné, zda bude ozbrojený či nikoliv.
Za druhé, jen máloco mělo privilegium vyvést z rovnováhy Severuse Snapea. Připravit ho o řeč. O schopnost souvislé věty. Rozhodit ho. Myslím kompletně.
Což se právě nyní dělo; Severus zkoprněle a naprosto nefalšovaně civěl. Na jeho lože se totiž velmi neelegantně zřítila Žlutoočka jako podťatá, vyšel z ní hrdelní zvuk vyjadřující nelibost, přešel ve… smích? Ne. Absolutně ne.
Namáhavě se vzepřela o lokty, zvedla tvář zabořenou do matrace, zamžikala, potřásla hlavou. Černošedá dýmovitá aura jejích vlasů se vlnila zpomalená, vláčně ospalá, celá její bytost vyzařovala onu připitomělou blaženost dokonalé saturace.
Zůstala na břiše, jak dopadla, na druhý pokus se trefila a zabořila bradu do dlaní na vztyčených loktech. Věnovala strnulému Severusovi hluboký pohled.
Její panenky zářily. Ne, ne žluté, byly jako tekuté zlato jiskrně oslepující, řinoucí se z pecí aztéckých alchymistů, ještě sálající žárem. Zorničky už definitivně nepřipomínaly lidské, černé tečky se protáhly do kočičích elips, polychromně duhových.
To ale zdaleka nebylo to nejdivnější. Ona se totiž usmála. Přihlouple usmála. A usmívala se dál, alespoň podle běžných měřítek; pohybu lícních svalů, tvaru úst. Ovšem tento akt mírumilovnosti většinou neodhalí několik (ano, několik) řad špičatých tesáků, mírně nakloněných dovnitř; mimochodem, sklon zubů je velmi efektivní drobnost užitečná při trhání masa.
Nakonec tu byla stříbřitá stružka, zasychající v levém koutku úst.
A vůně. Složitá, kombinovaná z mnoha esencí, těžce sytá jakoby kořeněná, teplá, s nádechem mechu a dřevin, snad vlhké břidlice; a jednoznačný podtón kovu. Lidská krev voní po mědi. Tohle připomínalo ocel.
Severusovou myslí se konečně proplazila myšlenka; ano. Takhle nějak by mohla vonět Smrt.
Žlutoočka ho okamžik sledovala, potom natáhla jednu ruku, ukazováčkem šťouchla Severuse do ramene. Byla nezvykle něžná, šavlovitý dráp projel pouze vrchní vrstvou epidermu.
„Spíš?“ zavrněla.
E…?
Severus polkl. Načež se mu podařilo nepatrně obnovit funkci šedé kůry mozkové, proběhlo několik vzruchů a on s úlevou vyšťoural zpod slintajícího idiota své duchapřítomné Já.
„Velmi doufám, že ano,“ hlesl.
„Nespíš! Proč šeptáš?“
„Abych se neprobudil.“
Nedůvěřivě přimhouřila řasy.
„Ty ale jsi vzhůru.“
„Tak to je zlé.“
Její lokty se rozjely po plátnu prostěradla, Žlutoočka se zabodla bradou do matrace.
„Víš aspoň ty, co přesně chceš?!“ zamumlala zhrzeně. „Ačkoliv jsi slíbil opak, hledáš mě, kudy chodíš, věčně se rozhlížíš, zda mne nezahlédneš, studuješ desítky knih – a když tě navštívím, tváříš se, jako bys spolkl červy saprofága.“
Pro neznalé, saprofág patří do čeledi mrchožroutů. V magickém světě existuje jistý ojedinělý druh, kterého momentální živoucnost jejich hostitele neobtěžuje; svou lahodnou mršinu si z něj prostě vyrobí.
„Omyl. Dvojnásobný. Žádný slib jsem nedal. A toto je můj přívětivě vítající výraz. Nijak nesouvisí s tím, že vaše přítomnost je vždy předzvěstí další příšerné, extrémně bolestivé smrti. Mé smrti,“ pronesl Severus suše. „Nic osobního.“
„Dobře, že to nebereš osobně,“ zamumlala, „mohlo by to ranit mé city. Počkat.“ Zarazila se. Její štíhlé tělo v několika poloprůsvitných vrstvách těsných šatů se zavrtělo, jak se dlaněmi neohrabaně prošacovala. „Nemám je.“ Zvrátila hlavu, zahleděla se na Severuse. „Netušíš, kam jsem svoje city dala? Pořád je ztrácím.“
Zachmuřeně ji sledoval, na čele hlubokou vrásku. A přišla druhá vlna šoku; absorboval ji poměrně rychle.
„Jste opilá.“
Její tvář se rozjasnila slastným výrazem.
„Ó ano,“ přivřela víčka, „to jsem.“
V další vteřině oči otevřela, překulila se těsně k němu.
„Už jsi někdy ochutnal krev jednorožce?!“ vydechla mu do obličeje nadšeně.
Třetí šok; zacloumal Severusovým bytím a vyprchal. Výtečné. Až se mu rozhodne oznámit, že otcem Lilyina dítěte je Minerva McGonagallová, nehne brvou. Stačila trocha tréninku.
„Pravděpodobně se touto hrubou nezkušeností degraduji již do záporných čísel. Přesto ne, neochutnal.“
„Ulovila jsem čerstvě narozené hříbě, bylo tak sladké, křehoučké, ještě horké z matčina těla…! Oni jsou jednoduše neodolatelně lahodní.“
„Lahodní. Neodolatelně. Pochopitelně,“ kývl stoicky. Koutkem oka zaznamenal jakousi variaci zrcadlového kouzla přes Věčné bdící v jeho ložnici, bylo zvláštní vidět v něm jen sebe a přitom vědět, že na lůžku není sám. Zrcadlové kouzlo jako jediné mohlo přelstít Pánovy hlídací psy, kouzlo, které by dokázalo udělat i děcko; no dobrá, každé mimořádně magicky nadané a pologeniální děcko. Kouzlo, proti kterému zcela pochopitelně byli Věčně bdící imunní. Evidentně nebyli imunní vůči ní. „Velmi nerad odbíhám od tématu, ale setkala jste se někdy s definicí termínu osobní prostor?“
„Jsem moc blízko?“ zamračila se.
„Naprosto ne. Stále vás dělí od mé krční tepny celý půlpalec ničeho.“
„Tobě to vadí.“ Konstatování nebo otázka, jejíž závěr zanikl v …čem? Lhostejnosti? Ne, to nebylo ono, připomínala spíš bludnou loď, která ztratila samu sebe v mračnech opia.
„Konkrétně co?“ zvlnil pravé obočí. „Naprosto neodpustitelná vražda celým magickým světem uctívaného zvířete, za kterou se platí duší, či jistě zcela nezáměrná snaha vašeho obdivuhodného chrupu seznámit se intimně s mou krkavicí?“
Sesunula se, stále v těsné blízkosti, spánkem opřela o Severusovo nahé rameno. S blaženým výdechem pokojně složila ruce na břiše.
„Duše,“ protáhla, obluzený důraz na každém písmenu. „Jste jí tolik posedlí. A ty. Právě ty. Severusi, ty jsi obchodník s duší; nejdřív ji prodáš jednomu, pak druhému, o pár let později dalšímu – aby sis ji nakonec bez boje nechal ukrást. A k čemu to všechno? Pro nic.“
Severus pustil hůlku, natáhl paži volně podél těla. Sledoval strop. Obrazec ze spár mezi kameny přímo nad ním připomínal obrysy jakéhosi pětilistého kvítku. Nebo kostěnou hnátu, jejíž prsty se již prodraly z jiné dimenze a chystaly se ho vtáhnout do svého přívětivého světa. Stále váhal. Asi to bude ta hnáta.
„Výtečné sezení. Kolik jsem dlužen?“
S našpulením rudých rtů potřásla hlavou. „Vnímej to jako laskavost zdarma.“
„V tom případě si dovolím dát vám také jednu radu zdarma. Až na vás příště opět přijde věštecký záchvat, neříkejte lidem, že se jim stanou ty nejhorší představitelné věci, s úsměvem. Nepatrně to ubírá na věrohodnosti. Zkuste změnit hlas. Zvrátit panenky, aby bylo vidět jen bělmo, ano, to je poměrně funkční. Na závěr se zasmušilým výrazem prohoďte cosi mysticky moudrého, čemu nikdo nebude rozumět.“
„Ty mi nevěříš,“ mžikla pobaveně. Pokrčila rameny. „V pořádku. Neměla jsem to říkat. Kdybys svou budoucnost znal, mohl bys v ní něco změnit.“
„Přesně. Tohle bylo dobré.“
„Jsi zábavný.“ Zarazila se. Mrskla po něm okem. „Začínám si myslet, že po tak dlouhé abstinenci bylo mládě nerozumná volba.“
„Takže je lovíte pravidelně,“ zkonstatoval.
„Pravidelnost je neměně se opakující cyklus. Zavání stereotypem. Tudíž ne, nelovím je pravidelně. Jen když mám chuť.“
„Toužíte po nesmrtelnosti.“
„Nesmrtelnost… další z vašich vysněných mýtů. Snad té báchorce nevěříš? Nesmrtelnost neexistuje. Nic není nesmrtelné. Jen někteří žijí dlouho, tak dlouho, až začnou toužit po smrti a sami jí jdou vstříc. Je tohle nesmrtelnost? Zemřít až tehdy, kdy je smrt jediné, co jsi ještě nezažil?“ Mělký výdech. „Prostě mi chutnají.“
„Zajímavý úhel pohledu,“ poznamenal Severus, pohled nehybně zakotvený v kamenné klenbě nad sebou. „A vy? Zažila jste toho hodně?“
„Víc než jsem chtěla… Zkazil jsi mi náladu.“
„Omlouvám se.“
Ticho jako hebký baldachýn kleslo na místnost, zachumlalo ji po palce u nohou. Severus ležel, slepě zíral do stropu. Hnáta. Definitivně.
„Nejsem zábavný,“ řekl. Zbytek dodal téměř neslyšně. „Jsem k smrti vyděšený.“
Přetočila se, zaklonila hlavu, aby na něj viděla, kočičí pohled bez jediného náznaku humoru pronikavě studoval jeho kamennou tvář.
„Nemohla bych přijít na pouhou přátelskou návštěvu?“
Severus sledoval strop.
„Je tohle přátelská návštěva?“
Zlaté oči a pach smrti.
„Ne,“ řekla.
„Dobře,“ kývl Severus.
Vstal, přivolal oděv, začal se oblékat. Spával nahý; vždy spával nahý. S ohledem na to, že Věčně bdící byli i v koupelnách – samozřejmě, že tam byli –, bylo by směšné chovat se prudérně. A pak, skýtalo to možnost dát najevo další z mnoha drobků zmijozelské loajality, vidíš, Pane? Patřím ti bezvýhradně. Nic neskrývám.
Nespěchal. Kdo by spěchal na svou popravu.
Cítil její pohled, jak mu klouže po těle; absurdně ho napadlo, jak nicotný a bezvýznamný si připadá, téhle nálepky se jednoduše nemůžete zbavit, jakmile vás s ní jednou ocejchují.
„Neměl jsi to vyslovovat. Teď mám problém.“
Severus si přetáhl nátělník, vsunul paže do rukávů košile.
„Co jsem neměl vyslovit?“ otočil se k ní čelem, zapnul první z knoflíčků.
Ležela na zádech na lůžku, paže volně rozhozené; ještě vyzařovalo teplo jeho těla.
„Intimně,“ pronesla zádumčivě. „Nyní se toužím pářit.“
Ruka mu ani neškobrtla. Titěrné knoflíčky plynule zapadaly do dírek.
„Je mi líto, že vám s tím nemohu pomoct. Mám zjevně jinou práci. Avadu. Nějaký smrtící jed. Nebo vlkodlaka. Něco takového. Omlouvám se.“
„Ty jsi mne jako případný adept nenapadl. Tedy…“ přetočila se na bok, podepřela dlaní hlavu. Zlaté oči rentgenově ostré. „Dokud ses nenabídl.“
Fajn; Severusova dlaň docela nepatrně klopýtla. A dopnula poslední knoflík, natáhla se po hábitu.
„Budu volit slova obezřetněji,“ sdělil.
„Moudrý nápad.“
Oblékl hábit, pustil se do další řady knoflíků; sklonil k nim pohled.
„Pomůžete mi?“ pronesl tlumeně. „Nebo dneškem naše spolupráce končí?“
„Dnes by mohlo skončit mnohé. Příliš mnoho proměnných. A ne, nepomohu. Dnes je to jen na tobě.“
Jednoduše přitakal, krátce. Klidně. Byl varován; nic není důležitější před neočekávaným úderem bouře. Zasunul hůlku do rukávu, vydal se ke dveřím.
„Řekni, Severusi. Čí hlas je silnější? Srdce nebo rozumu?“
Zarazil se. Srdce je zrádné, svádí k pošetilostem, za jeho rady platíme draze, předraze, mlží úsudek a zastírá následky mnohdy tak příšerné…
„Kam mám jít?“ zeptal se. Ohlédl. Lůžko bylo prázdné.
Vyšel ze dveří, Sídlo bylo tiché a plné spáčů. Komunikace Věčně bdících probíhala pod prahem slyšitelnosti, vnímali jste ji jen jako lehké mravenčení v konečcích prstů a nakonec ji přestali reflektovat úplně.
Kam tedy? Laboratoř? Pánovo patro?
Severus se okamžik soustředil na svou hůlku. Těsně na kůži, v perfektní harmonii jemně vibrovala s magií jeho portálů. Uklidňovalo to.
Rozhlédl se prázdnou chodbou. Ve kterém rohu čeká hrůza, v hávu bezelstné nevinnosti?
Mohl bych se vrátit. Svléknout se, lehnout do postele, předstírat, že nic nepřichází.
Nejsem zbabělec. Bolest ani smrt mne neláká, ale… nemyslím, že jsem si kdy přál zemřít stářím.
Přání. Sny. A touhy. To jsou privilegia mocných, komfort, který si bezejmenný pěšák na šachovnici světa nemůže dovolit, zastiňují jeho určení. Být tam, kam ho postaví.
Severus vykročil. Nazdařbůh; však on si ho Osud najde.
„Někam odcházíš?“ prohodil Pán.
Severus se zastavil, otočil. Neslyšel ho vyjít zpoza rohu; Pána nikdy nikdo neslyšel přicházet.
„Nemůžu spát,“ odvětil prostě.
Temný pán ve svém černém hábitu z jemné látky, s bohatými záhyby, splývaly podél jeho těla jako pelerína nejtemnějšího z králů, aura moci a velikosti neodmyslitelně kolem něj; kůže s počínajícím přídechem šedi z věčného ukrývání, výrazné kruhy pod očima a neúnavně hořící prstenec kolem zorniček. Rozrůstal se, snad každým dnem nabíral na intenzitě. Za jak dlouho budou rudé úplně? Jako černý měsíc. Dorůstá k úplňku jeho síla nebo hněv?
Nejspíš obojí.
„Ani já,“ přitakal Pán. Nezvykle mírný. Zamyšlený.
O čem asi přemítá během svých bezesných nocí?
Severus věděl, že Pán trpí nespavostí; nabídnout mu jakýkoliv lektvar nemělo smysl. Nikdy by si ho nevzal.
Poznal vůbec někdy pocit bezpečí? Na okamžik?
„Jdu se projít,“ oznámil, náznakem Severusovi nabídl paži, „připojíš se?“
Vždyť jsem to říkala. Osud si vás vždycky najde.
„Jistě, můj Pane,“ přisvědčil Severus bez zaváhání. Došel k němu, několika prsty se dotkl jeho předloktí. Pán je přemístil; on jediný se mohl přemisťovat v Sídle.
Bezbarvé šmouhy meziprostoru, unášel je kdoví kam, Severus o tom nepřemýšlel. Nepřemýšlel nad ničím. Dovolil si jedinou emoci – jako motýlí nádech lehkou zvědavost. Čí tvář si vezme má smrt dnes?
Víření ustalo, vystoupili z nicoty, Pán udělal několik kroků.
Ty Severusovy drobně zavrávoraly.
Ivan Torrent - Remember me
Před nimi, omotané šálem noci, spaly Bradavice. Vzdálené, za stinnými pozemky, za ochranným kruhem Zakladatelů; a přece už celou věčnost nebyly blíž.
Zabolelo to. Vidět je. A nesmět vstoupit.
„Pro tolik z nás byly prvním domovem,“ pronesl Temný pán zvolna. Také se na hrad díval. Vnímal ho. Celým svým bytím. „Nemám pravdu, Severusi?“
Silou vůle se přiměl k němému přitakání, srdce v pěsti. Jsi tam, Albusi?
„Ano. Já vím,“ stočil Pán ohnivé zorničky zpět k obrysům hradu. „A pro mnohé jediným. Myslíš, že je to správné?“
„Omlouvám se,“ zachraptěl Severus, „nerozumím.“
Pán mírně pokrčil rameny.
„Přijde si, kdy se mu zlíbí. Najde tě v bídě, vyvrženého a odmítnutého vším, co tě obklopuje. Řekne, že jsi měl pravdu, že jsi to vždycky věděl. Že na místo, kde jsi, nepatříš. A otevře ti dveře do úžasného světa.
Náhle je všechno jinak – už nejsi zapovězenec, nejsi zrůda; náhle jsi někým. Někým, kdo tam perfektně patří, dokonale splyne a souzní se vším kolem sebe, nemusíš se skrývat, nemusíš potlačovat, čím jsi, co si myslíš, co dokážeš; naopak. A především, jako zlý sen zmizí ta ohavná pachuť, se kterou ses vláčel celý dosavadní život. Že jsi přišel na svět pokažený. Stvůra, trpěná z blahovůle milosrdných. Ano,“ kývl Pán. „Je to jako zázrak, Severusi. Zázrak.“
Rozumím. Víc, než přiznám sám sobě.
Tolik bych si přál smět říct, že jsem to našel v Bradavicích! U Albuse.
Možná ano. Snad. Na čas. Abych tam poté vše ztratil. A vy pro mne onen zázrak stvořil. Znovu. Lépe?
Ale netušil jsem, že pro vás… můj Pane.
Cosi studeného vniklo pod nehty, znecitlivělo konečky prstů. Neměl odvahu se na něj podívat, právě teď ne. Úporně sledoval čarokrásné panorama před nimi; beztak ho magicky vábilo, volalo, jako by Severusovy dětské iluze, lásky i naděje v hradních zdech stále žily, vztahovaly se po něm. A vzpomínky, tak živé; Lily, Albus. Poppy. Ach, Poppy.
Zaševelení stébel, prchavá vůně květů Mirabilis nocturna.
„Dá ti vše, o čem ses ani neodvažoval snít; důstojnost, hodnotu, smysl,“ promluvil znovu Pán, v tichu noci zněl jeho tlumený hlas majestátně, s oním zvláštním vznešeným patosem vládců, když se pohledem loučí s doškovou střechou rodného domku, kyticí v okně, nejde dál, stočí koně, zařadí se do čela své armády, vydá rozkaz k pochodu.
„Ano, Severusi. Zázrak.“ Sám si několikrát němě přitakal. „A pak, jednoho dne, pochopíš, že se ve skutečnosti nezměnilo vůbec nic. Jsi jen jinou zrůdou v jiném světě.
Kam zmizela ta nádherná svoboda být tím, kým jsi? Nechceš tomu věřit, dlouho ne. Až s časem zjistíš, že svobodná vůle je klam, lživě hrdá iluze na obelhání davů, zatímco otupěle kráčí přesně vytyčeným koridorem. Nebo jim křivdím? A možná někteří z nás své místo jednoduše nemají nikde…
Ale pokud ano, řekni, Severusi – skutečně je to zbavuje práva na život? Na vlastní způsob existence, myšlenky, potřeby, vášně, představy, jaký by svět mohl být, na jejich Já?
Je tohle ona slepá spravedlnost, smět žít, jen když beztvářně splyneš s šedou masou?“
Pravičku zvednutou, sevřenou v pěst, zvolna ji otevřel. Sfoukl nic z prázdné dlaně; jako prach z rozdrcených snů.
„Ta fráze, ta směšná fráze; stanout na výsluní. Rozčiluje mě. Co je tak dokonalého na světle? A proč právě šero stínů by mělo být špatné? Kdo o tom rozhodl? Proč všechny tak bláhově děsí noc, když umí být tolik – nádherná? Copak můžeš ve dne zahlédnout hvězdy? Sledovat rozvíjení kalichů nocokvětu, duhové zásnubní kreace démoniků, ohnivý tanec divnovíl? Odsuzují něco, co nikdy nepoznali.“
Z Pánova hlasu čišel chlad, stříbrné praskání křehoučkých zamrzlých kaluží; půda pod nimi klokotavě vřela.
„Dobám, kdy mudlové upalovali a vraždili neopatrné kouzelníky, říkají věk temna, při vzpomínkách na něj se Merlinabojní zděšeně chápou hůlek; a přitom nikdy neskončil. Jenomže dnes nesou planoucí pochodně sami kouzelníci.“ Foukl vítr, černý háv zavlál; oči mu sálaly, láva, tekuté magma řinoucí se nocí. „Vraždí ve jménu toho samého strachu, co dřív. Ze slepé nevědomosti. Oni totiž nechtějí vidět, Severusi. Nechtějí slyšet. Tak nezvratně přesvědčení o své pravdě, že s ní posvětili i vraždu.
Život ve světle vůbec není svobodný.“
A Tom se pousmál, rty halené mlhavým závojem před staletím použitého úsměvu.
„Tak za co bych měl cítit hanbu já?“
Severus vyprahle polkl, pohledem kmital mezi siluetou Bradavic a vysokou černou postavou, z obou vycházela moc velkých.
Také jejich osamělost.
Dva ostrovy. Žádný most.
„Kdysi jsem se pokusil sem vrátit,“ pronesl Pán zamyšleně. „Odmítl mne; motáka přijal. Mě ne. Albus Milosrdný. Čím se v očích milosrdenství tolik lišíme, moták a já? Ani jeden z nás si nevybral, kým se narodí. Podivné milosrdenství.“ Naklonil hlavu mírně do strany. Výraz pokojný, upřímně připustil: „Ačkoliv možná jsem jeho smysl jen nikdy nepochopil.“
Teď už Severus hleděl pouze na něj.
Oběma nám nadělil Albus totéž? Vám motáka. Mně vlkodlaka.
Dnes volí mudly.
Každý má pro něj vyšší hodnotu, každý je hoden odpuštění, znovu a znovu – jen ne ten, kdo miluje černou magii.
Pán k němu stočil zrak.
„Jednoho dne, Severusi,“ oznámil, hlas podbarvený vnitřním ohněm, tím objímajícím huňatým teplem krbu, ke kterému s úlevou natahujete dlaně promrzlé pobytem ve vánici, „a to ti přísahám. Jednoho dne se sem oba vrátíme. A vejdeme hlavní branou. Jednou budou Bradavice opět i naším domovem.“
Dvě emoce, stejně silné, se dravě do Severuse zahryzly, rozervaly na cáry.
Štěstí.
Ano! Prosím. Vrátit se. Domů.
Hrůza.
Ale jak po tom mohu prahnout, když znám cenu? Albus nikdy neustoupí. Ne, dokud bude živý. Nenávidím se, že toužím po tom, co by znamenalo jeho smrt!
Můžu z toho ze-ší-let.
„Ah, Severusi,“ potřásl Pán hlavou; v očích červánky, téměř něžné. „Pouze ty jsi mohl dokázat po všem, čím jsme prošli, uchovat v sobě střípek čistoty.“
Severus prudce sklonil tvář; srdce dunělo, krev běsnila. Točila se z toho hlava.
Soustředil se na dech. Rtuť v sálu vědomí po okraj, přinášela otupělost, kráčela ve stopách zoufalství, zametala jejich otisky.
Napřímil se. Pohlédl na Pána.
„Nikdy jsem před vámi své slabiny neskrýval,“ řekl odevzdaně.
„To je pravda,“ přitakal Pán. Víc nic. Dlouho.
Severus se němě a trpělivě odevzdával jeho pohledu, pronikavému, zkoumavému.
Kalkulujícímu.
„Chci se vrátit do Bradavic, můj Pane, jenom…“ Hluboký nádech. „Jenomže já se chci vrátit do stejných Bradavic.“
„Jistě. Já vím,“ přisvědčil nevzrušeně. Přimhouřená víčka. Záchvěv úsměvu, skoro pobaveného. „Dosud jsem nerozhodl, zda tvá výjimečná upřímnost pramení z arogance, hlouposti či věrnosti.“
Zvážněl.
„Znám tvou rozpolcenost, můj drahý Severusi, jistěže ji znám. Právě ona tě dělá tak jedinečným. Tak cenným. A tolik vratkým, budeš-li v mých základech… Nikomu z mých v nejužším kruhu jsem nevěnoval tolik myšlenek, Severusi. Nikomu. Pouze tobě. A stále nad tebou přemýšlím.“
Severus přikývl. Tušil jsem to; celou dobu to tuším.
„Co mám udělat?“ zeptal se prostě.
„Až na to přijdu, dám ti vědět.“
To nebyla odpověď, ve kterou doufal.
Protože žít v neustálé nejistotě je…
Život v neustálé nejistotě přináší mimořádný dar. Vážit si každé minuty.
Chce to jen ten správný úhel pohledu.
„Kdykoliv, můj Pane.“
Temný pán odvrátil pohled, zorničky dávno nebyly vroucí.
„Pojď,“ nabídl mu opět paži, „půjdeme.“
Severus stál několik kroků stranou od něj, podivně prázdný a současně z té nicoty uvnitř pramenila jistá síla, trochu z toho hučelo v uších, udělal krok k němu, druhý, portály zabrněly mocnou magií, Severus v duchu strnul, past? Past před ochrannými štíty?
Jeho tělo zatím samovolně, nezadržitelně pokračovalo v pohybu, Severusova noha se neodvratně dotkla půdy, výbuch, oslnivě… zelený.
Jenomže to nebylo všechno. Také tam byl pohyb, rychlý, stínové Impetus, rána do prsou, lupnutí, Severus odlétl, další lupnutí; dopadl do náruče, temné paže ho ovinuly.
Omráčený.
Ve spáncích třeštilo, bolelo ho naražené rameno, možná zlomené žebro. Tak podružné.
Protože noc už nebyla tichá, ztemnělé pozemky před nimi rázem ožily, chvátající postavy, šumění hábitů, tlumené rozkazy, závany magie.
I té Albusovy.
Někde tam byl. V té tmě před ním. Byl tam.
Severus ho cítil; stejně jistě, jako věděl, že před několika vteřinami mu pod nohama explodovala skrytá Avada. Albusova Avada.
A že ho Temný pán před ní zachránil.
Mé věrné šílenství!
Země se chvěla tepaná chvátajícími podrážkami desítek nohou, chodíval sem Pán natolik pravidelně, že ho čekali; kolik nocí tu vzpomínal a snil, zatímco oni bděli, s dychtivou vírou ve smrtící ránu?
Pomyslel jednou, jednou jedinkrát jediný z nich, že i on je především – člověkem? Se vším, co nás činí lidskými?
Severus hleděl na Bradavice. Milované. Nenahraditelné. Věnoval hradu pohled plný hluboké lásky.
Vážně i ty jsi slepý?
„Vida. Uvítací výbor,“ zkonstatoval Pán netečně. „Jak pozorné, co říkáš, můj Severusi?“
Rozeslal matoucí kouzla všemi směry, přemístil je.
Jenže ne do Sídla.
Rozvaliny porostlé lišejníky, mechem, sychravý vítr se s hvízdotem proháněl mezi rozpadlými zdmi. Snad zpíval baladu dávných časů, o bujarých hostinách, rytířských soubojích, upuštěných dámských kapesníčcích, osiřelých pohledech z okna věže do hlubokých nocí, plných němého volání a láskyplných vzkazů. Než se i ony rozpadly, zmizely spolu s věží.
Severus rychle zatnul zuby, přestál kratičký zášleh bolesti, jak mu Pán kouzlem vyléčil zranění.
„Tušíš, můj Severusi, kde jsme?“
Severus se napřímil. Tupá trýzeň naštípnutého žebra odeznívala, srůstalo. Rozhlédl se. Tma, šero, stíny. Les v dálce.
„Ne,“ řekl.
„V pořádku,“ sdělil Pán spokojeně. „Věkem ztracené, dávno zapomenuté bezvýznamné místo. Zdánlivě bezvýznamné. Protože já tu objevil cosi výjimečného.“
Vykročil, zvolna. Zastavil. Pár stop před ním schodiště směřující do hlubin, propastně temných. Ani jiskřička světla.
„Jeden z několika málo dochovaných divů prvotní magie,“ pokračoval, hlas tlumený vzrušením. „Umíš si představit, jak mne láká?!“ ohlédl se po Severusovi.
„Ah. Jistěže. Ty umíš,“ pousmál se. „Pak tedy se mnou sdílej i žal, že ho ani jeden z nás nikdy nespatří. To, co ho střeží, nepřekonám. Zkusil jsem vše.“
Vrátil se pohledem k bezedné jámě.
„Přeci musí být způsob…“ začal Severus nejistě; skutečně mám uvěřit, že je práh, který nepřekročíte?!
Pán přimhouřil víčka.
„Připomeň mi, Severusi. Který generál nikdy neprohraje?“
…No ano. Samozřejmě.
„Ten, který vždy pozná, kdy zavelet k ústupu,“ odvětil Severus pokorně; stále chybuji, zaslepuje mě zbrklost mládí nebo pýcha?
„Správně. Nemohu ho získat. Pochopil jsem a akceptoval. Nerad připouštím, zcela nepatrně mi v tom pomohla Elspethina poznámka, že bych ho já stejně nikdy použít nedokázal. Nu což. Život není fér, proč nad tím naříkat. Severusi – v čem spočívá nejvyšší umění války?“
„Změnit prohru ve vítězství.“
„Výtečně,“ pokynul Pán potěšeně. „Severusi, jsi tak učenlivý žák. Nuže, dnes tuto prohru změníme; u Bradavic jsme upoutali pozornost. Nyní jim zdejší místo ukážeme.“
Mírně se zaklonil, drobně rozpřáhl paže. Vyslal stínovou magii, rozprostřela se kolem nich, obalila dosud skrytý štít všude kolem. A rozpustila ho.
Ve vteřině prostranství sirnatě vřelo jeho přítomností; Pánova magie neměla konkurenci. Ne mezi kouzelníky. Jako by jim nad hlavy vystřelil světlici, všichni bláhovci a pošetilci sem! Čekám.
Severusova hůlka sama vklouzla do dlaně.
Pán shovívavě potřásl hlavou.
„Zajisté by bylo lákavé vidět jejich setkání se strážcem,“ poznamenal suše, „ale popravdě prošel jsem si tím tolikrát, že po další zkušenosti netoužím. Tudíž se vrá…“ Slovo nedokončil.
Ostře se otočil, vyšlehla z něj rudočerná smršť, veškerá jeho síla, v té nejčistší formě. A Severus jako pokaždé zůstal setinu vteřiny uhranutě okouzlený hledět. Byla jako planoucí stádo divokých koní, plec na pleci, valící se na vlně bezedné temnoty, děsivá, nádherná!
Až hnědé stvoly kolem nich vzplály, mech na omšelých kamenech seschl, šustivě se rozdrolil.
Ale tomu, co se vyřítilo z jámy, nijak neublížila.
Rychlejší než lidské oko mohlo postřehnout, brutální silou udeřilo do Pána, mrštilo jím přes rozbité nádvoří. Jeho tělo ještě okamžik klouzalo po štěrku a zastavilo se. Bezvládné, nehybné.
Bez života.
Severus se tak cítil.
Protože pár kroků od Pánova těla se na mohutném hadím ocasu tyčila půvabná žena, vlasy dýmovitě rozevláté, a její jantarově žluté oči mířily k Severusovi.
Pohnul se; toporně, nohy podivně zdřevěněly.
Zářivé oči. Šavlovité zuby.
Severus šel. Hůlku skloněnou.
Šupinatá hadí kůže, ebenově černá, v pase přecházela do lidské, pokrývaly ji ornamenty, zvláštně jiskřily, šedostříbrné.
Severus zastavil.
Obkročmo nad Pánovým tělem, zvedl tvář k tekutému zlatu jejích zorniček.
Nemrkala. Prudká zář bodala do očí.
Shlížela na něj, majestátní, všemocná. Mírná.
Tak už víš?
Vím, přikývl Severus. Už… chápu.
Rtuť nebyla třeba, rozléval se v něm absolutní mír; jak blahodárný.
Možná pramenil ze stabarevné aureoly, která ji obklopovala, nesmírná. Překrásná.
Možná z prostého pochopení.
Takže tohle je tvář mé dnešní smrti.
…To není zlé.
„Ty tu dnes ale zemřít nemusíš,“ pronesla Žlutoočka v jeho mysli. „To on neustále překračuje mé hranice.“
„Je prostě takový,“ pokrčil Severus rameny.
„Cítíš k němu vděčnost,“ oznámila.
„Ano.“ Bez zaváhání.
„Snad si vážně nemyslíš, že o té pasti u Bradavic nevěděl? Tomu nevěřím.“
„Jistěže věděl,“ přitakal klidně. „Bylo to jen jeho další …vyznání? Muži jako on své city nemohou zesměšnit slovy. Nechápete? On stále s Albusem bojuje o mou přízeň. Mou věrnost. A to je… to gesto…“ Severus bezmocně rozpažil. „To pro mě hodně znamená.“
„S tím, kým je a co způsobil, to je poněkud sobecké. Nemyslíš?“ prohodila. Snad trochu zvědavě.
„Jistě. Jsem sobecký,“ přikývl Severus pokojně. „A hladovím po místě, kam bych patřil. On mi ho dal. Zná všechny mé chyby a přijímá mne s nimi. A vy to víte. Jste se mnou celý můj život. Jste mou přítelkyní. Vnímám vás tak. I nyní, v této chvíli. A jsem vděčný, jsem vám neskonale vděčný; za všechny naše soukromé chvilky, za naše rozhovory. Za pocit, že nejsem sám.
A jsem vděčný, že to budete právě vy. Ačkoliv vám na tom nejspíš nesejde – máte mé odpuštění. Zabijte mne. Musíte mne zabít.“
Severus zvedl paži, namířil hůlku. Jak směšně útlý klacík proti jejím schopnostem. Sám bezvýznamně drobný. Zanedbatelný.
Ale síla má tolik tváří.
„Protože já vám ho nedám.“
Lupnutí.
„Severusi, jsi…“ vyštěkl Albus, slova mu odumřela od úst, zbytek vyšel jen jako ozvěna vydechnutí, „…živý…“
Žlutoočka k němu stočila svou děsivě krásnou tvář. Prohnula se v páteři, pečlivě, pomalu. Obratel za obratlem.
Mrkla na Severuse.
A zabořila své šavlovité drápy do kamenité půdy, odrazila se, šedočerný svist, rychlejší než Čas sám, mocnější než Země, nevyhnutelnější než Smrt. Paprsek temnoty. S kapičkou medu. Chvátal ke svému cíli.
Severus nedýchal. Nepřemýšlel. Dost možná ani nebyl.
Vstoupil do meziprostoru, vykročil ven, za zády Albuse, před sebou bortící se nebesa, korouhve zkázy zalité v jantaru. Vztáhl ruku.
„Ne,“ zasípěl. „Prosím.“
Zastavila se; tak náhle, jako by se zároveň s ní zastavil i vesmír. Krůpěj rosy ustrnulá v pádu, šíp zmražený v letu. Zvlněný pramínek rezavých vlasů, nehybně zakletý ve větrné bouři.
Sklonila hlavu, slavobrána dýmovitých hádků zmámeně roztančená, zakroužila s ní, zvolna, ze strany na stranu.
Zvedla ji.
Pohlédla na Pánovo nehybné tělo na zemi opodál.
Pohlédla na zkamenělého Albuse za Severusovými zády.
A vpálila zlatý cejch zorniček do Severusových očí.
„Nemůžeš stát před oběma zároveň,“ řekla.
Teď už to opravdu chápeš?
Lupnutí.
A místo za Severusem bylo prázdné.
Albus odešel. Severus se neohlédl; nebylo třeba, pochopil. Navíc, nebyl si jistý, co by s ním ten výhled udělal.
Takže ta maličká vlhká skvrna na jednom z šedých oblázků na zemi, tam, kam dopadla Albusova slza široširé beznaděje, mlčky a tiše vyschla, světem nepostřehnutá.
Žlutoočka se přetočila, šumění vlnícího se ocasu, drolení suti. Beze spěchu dorazila ke schodišti s jeho skrytým pokladem. Vklouzla dovnitř.
Krajinu zavalilo ticho; ticho strašných okamžiků, ticho bezejmenných chvil, těch, co jak ohromný balvan sklouznou po nábřeží, svalí se do řeky. A navěky odkloní její proud.
Severus poklekl u Pánova těla. Otupělý, strojově precizní, zkontroloval životní funkce. Srdce tlouklo, Pán dýchal.
Severus ho pevně uchopil, přemístil je k Sídlu, obranné štíty ožily jeho Znamením zla, vpustily je dál. Za nimi se opět uzamkly, vsály do sebe zbytky jejich magie z meziprostoru a rozstřelily ji do všech stran. Smazaly stopu, vyslaly pátrače falešnými směry.
Pán se v jeho objetí pohnul.
„Pusť… mě,“ zachraptěl.
Severus poslechl. Pán zavrávoral. Ustálil se. Oprášil hábit. Udělal několik nejistých kroků. Napřímil se.
Ani jedinkrát se neohlédl, do bran Sídla vstoupil pevným krokem.
Severus je sledoval ještě dlouho potom, co na spoře osvětleném nádvoří osiřel.
A vydal se za ním.
Našel ho až v jeho patře; Pán šel vrávoravě, zachytával se zdí, tady už směl, sem žádný ze Smrtijedů vstoupit nemohl.
„Opřete se,“ natáhl se po něm Severus.
Aby byl vmžiku surově odražen, Pán ho srazil na zem, na zášleh momentu zuřivě běsný; načež se zakymácel, musel chytit stěny.
Severus se vzepřel o dlaně, vstal z podlahy.
A opět k němu pomalu došel.
„Opřete se o mě,“ řekl tiše. „Prosím.“
Nabídl mu paži.
Pán, oči dokořán, ústa pevně semknutá, nehty bolestí křečovitě zaťaté do spáry mezi kameny… ji přijal.
Jednu Severusovu ruku kolem pasu, o druhou po svém boku se podpíral, Severus převzal většinu jeho váhy, nechal se dovést do svých komnat, usadit do křesla.
„Měl jste pravdu,“ řekl Severus. „Tohle porazit nelze.“
autor neznámý - The Escape
Pán si přivolal několik flakónků lektvarů, vkouzlil do těla. Láhev vína. První sklínku vypil naráz, do dna. Třas prstů odezníval jen pozvolna.
„Neměl jsem tě brát s sebou,“ vyslovil. Ještě chraptivě, lektvary teprve tišily bolest, hojily vnitřní zranění, potrhané orgány, zpřelámané kosti. „Ohrozil jsem tě.“ Zvedl k němu pohled, zahalený mázdrou rozplývající se trýzně. „Neublížila ti?“
Neublížila?
Moc těžká otázka.
„Ne,“ potřásl Severus hlavou, „jsem v pořádku. Nic mi není.“
Klečel u Pánova křesla, potřeboval vnímat jeho blízkost, právě nyní to doopravdy potřeboval.
„Chci vidět tvé vzpomínky.“
Severus bezmocně zvedl tvář. Věděl, že jeho rozhovor se Žlutoočkou Pán neuslyší, když nepostřehl ani žádný v minulosti. Jenže o to tu nešlo.
Vím, že chcete. Vím, že musíte.
Také vím, že vás tím zraním.
Mnohem hůř než ona.
Tom strhnul dlaně z jeho spánků, vyškubl se z jeho sálu vědomí. Odstrčil ho, vstal; dravě, jako by v něm kypěla sopka, poslední teninký plát kamene k proražení a úlevné explozi…!
Došel k očarovanému oknu, mířilo k jednomu z několika posledních silných zřídel magie na vrcholku Newgrange.
Ramena se mu prudce nadzvedala dechem.
Vztek.
„Nenapadlo tě to, vůbec tě nenapadlo –,“ drtivě stiskl rty. Spojil ruce za zády, pevně sevřela jedna druhou. S ironickým výsměchem potřásl hlavou, kdo z nás je tu víc pošetilý? „Myslíš, že nevím, jak moc se toužíš k Bradavicím aspoň přiblížit? Že netuším, jak neustále hledáš skulinu, abys proklouzl ze Sídla, třeba jen na okamžik? Skutečně, Severusi?“
Výdech. Dlouhý. Dlaně se rozevřely, volné a klidné spočinuly v černých záhybech látky podél těla.
„Ani náznakem. Ani záchvěvem myšlenky jsi nepochopil, proč jsem tě tam vzal, co byl můj pravý cíl. Varovat tě, Severusi. Dřív nebo později svou příležitost nalezneš, navštívíš Bradavice. Jen jsem chtěl, abys o těch pastích věděl. Ale tebe to nenapadlo.“ Tom si krátce přitakal. „Pochopitelné. Jsem přeci pouze tvůj Pán.“
Severusův odraz v okenním skle. Vypadal, jako by mu cosi rozdrtilo hrtan. Taky hrudní koš. Omráčený výraz, syrově průzračný.
Já… ne, to mě opravdu…
Omlouvám se!
„Občas je lidské počínání vskutku přesně takové, jaké se jeví, Severusi,“ vyslovil Tom věcně. „Obyčejně prosté.“
Otočil se k němu čelem.
„Nikdy jsi mi nelhal. Dnes tedy budu k tobě upřímný já. Nebudu předhazovat, jaký je Albus zbabělec. Protože oba velmi dobře víme, proč odešel,“ řekl stroze, oči zúžené. „Aby tě osvobodil od tíhy volby, pro kterého z nás zemřeš.“
A náhle vykročil, došel k Severusovi, vzal jeho křídově bledou tvář do obou dlaní, zvedl vstříc svým žhnoucím zorničkám.
„Tolik toužíš mi patřit. A já tě přijímám. Tebe, jakým jsi,“ pronesl naléhavě. „Tak proč nejsi můj?“
Vteřiny plynuly, ztěžka, jak bědný pochod okovy spoutaných zajatců.
Tom nechal dlaně klesnout. Odvrátil se.
„Takže opět je Albus o krok přede mnou,“ zašeptal. Nejspíš jen sám pro sebe. „On už pochopil, že ty se rozhodnout nedokážeš nikdy.“
Obraz vlastní sinavé tváře, hleděl z okna.
Pahorky Tary. Duhový gejzír zřídla, cíp rudých šatů, bílé kotníky…
„Dobrá. Pak tedy za tebe zvolím já. Konec příměří. Vlákám Albuse do pasti. A zabiju ho, Severusi.“
Nepamatoval si, jak došel do své ložnice. Byla narvaná prázdnotou, praskala ve švech. Možná stejně jako ticho v něm. Nesvlékl se. Usedl na pelest. A zůstal tak.
Svět se točil, poháněný nepřetržitým děním, rezonoval životem, barvami emocí, hudbou slov, obtékaný vůněmi voleb.
Nic z toho se Severuse netýkalo.
Němý, hluchý, slepý.
Bez síly. Bylo rozhodnuto. Bez důvodu pátrat, zda by v sobě našel přání, které by v duchu vyslal tam někam, vzhůru, v bláhové naději, že snad kdosi naslouchá.
Kolem pasu jak pramínky vody mu proklouzly snědé paže. Objaly ho kolem hrudníku, jemným tlakem přiměly Severuse se zaklonit, spočinul zády opřený o její prsa. Žlutoočka mu bradou odhrnula vlasy, opět v těle ženy, přivinula se tváří k té jeho. Severus znovu ucítil, jak voní smrt jednorožců.
A na těch pár vteřin ho zalila tak palčivá vděčnost, až brala dech, nebyl sám, jeho stará dobrá věrná přítelkyně přišla za ním, byla tu, aby s ním sdílela všechnu jeho hrůzu; nebyl sám…
Pak to samozřejmě odeznělo.
„Jste Světlonoška,“ pronesl cizím hlasem, tělo mu bezděčně strnulo.
Její náruč se nezměnila. Měkká a hřejivá.
„To jsem neslyšela už staletí,“ zasněně vydechla. „Dnes mne tvůj rod nazývá prvotním démonem. Lamií. Zvykla jsem si. Nezní to špatně.“
„Jste nositelkou bílé magie. Její podstatou. Co tu děláte? Tady. Se mnou.“
„Prvotní magie…“ odmlčela se, zamyslela. „Je jako talíř, rozbitý na tři díly. Jeden tvůj rod vzývá a miluje, druhý akceptuje a nechápe, třetí zatvrzele odmítá. A tak talíř už nikdy nebude talířem. Jen třemi střepy.“
„Bolí vás to,“ pochopil Severus. Přetočil tvář, pohlédl na ni.
„Ano,“ kývla, oči temně zlaté. „Tyto tři střepy jsou můj žal.“
„Tomu rozumím,“ řekl Severus tiše. „A je mi to líto. Proto mého Pána nezabijete, on je jedním ze střepů. Mám pravdu?“
„Nejčistším svého druhu,“ mrkla. „A tvůj Bělovousý, ač to tak mistrně skrývá za bílou magií, je střepem druhým, nejmocnějším této doby. Vlastně za posledních mnoho věků.“
Severus zvolna přitakal; srovnával myšlenky.
„I tomu bych rozuměl.“ Vzhlédl k ní. „Stále nechápu, proč jste se mnou.“
„Protože ty to vše spojíš,“ řekla. „Všechny mé střepy, jak semínka drobné, zasadíš do jediného.“
Severus mrknul. A ještě jednou.
„Kouzelník s prvotní magií?“ vyslovil tupě; protože ne, tohle nemohla být pravda. Směšné! Absurdní. Nemožné.
„Ano,“ pousmála se křehce. „Jako čerstvě zrozené nemluvně, zatím nesrovnatelné s těmi, kdo ji ovládali – a přesto by mohl být největším z nich. Jednou. Kouzelník s prvotní magií.“
Úžas s šokem byl tak mocný, až na okamžik zastínil vlastní chmurnou existenci.
Kouzelník s prvotní magií. První po Merlinovi.
Dožiju se chvíle, kdy bych ho mohl aspoň zahlédnout, v davu vzývajících, jak mizí za rohem…? Chtěl bych!
Žlutoočka se o něj drobně otřela tváří.
„Ne,“ zašuměla měkce, „toho se nedožiješ.“
Rtuť utopila povzdech. V pořádku. Stále jsem první a jediný, kdo ví, že přichází. I to něco znamená.
„Jsi víc než jen to,“ zašeptala. „Bez tebe by se nezměnil.“
„On. To je ten váš. Že ano?“
„Zajisté.“
„Což znamená, že se s ním setkám,“ pronesl Severus. „Poznám to?“
„Ne. Až do své smrti nebudeš mít tušení. Ani on; velmi dlouho ne. Teprve klíčí a každý strom potřebuje čas. Ovšem pokud vyroste… nebudu sama. Tahle varianta v proudu existuje, zahlédla jsem ji, Severusi, jen na okamžik, letmo, přesto…! Je možná. Ano. Je.“
Severusem prozněl hřejivý, laskavý pocit; jsem pro vás šťastný.
„Jestli má někdo naději získat jeho přízeň – a jiný zase tu vaši, jste to vy dva.“
„Naděje,“ zasmála se krátce. „V reálu znamená výpočet astronomické rovnice s nespočtem proměnných; nu, zřejmě ano. Mám naději.“
„Závidím vám,“ oznámil Severus prostě. „Tolik vědění.“
„Které je k ničemu, když vše záleží na vaší lidské povaze a nesrozumitelném chování,“ utrousila kysele.
„A osudu, do kterého nikterak nezasahujete,“ podotkl Severus.
Trhla rameny.
„I démoni potřebují nějaké rozptýlení. Věčnost je nuda.“
Místností se rozhostilo ticho. Podprahové ševelení Věčně bdících.
Severus sbíral odvahu.
Potřeboval ji všechnu, než byl schopen to vyslovit.
„Uspěje? Můj Pán. Zabije Albuse?“
„Zkusí to, ano,“ kývla vážně. „A uspěje. Téměř. Oba budou těžce zranění, Bělovousý bude bojovat o život. V bitvě, kterou nemůže vyhrát. Ne sám. Ale kdo ví; třeba mu přispěchá někdo na pomoc, do jistého patra v jisté nemocnici… aby za to velmi draze zaplatil.“
Severus se k ní prudce otočil, tuhové panenky široké.
„Mohu ho zachránit?!“
„A můžeš zradit svého pána; toho, pro kterého jsi ještě před chvílí byl ochoten bez váhání zemřít?“ opáčila hbitě.
Odvrátil se. Sklopil zrak; víčka jak z olova. V hlavě pusto. Ani vlnka na hladině.
Mlčel. Hleděl do nikam.
„To tyhle bezvýznamné, nepostřehnuté, nezaznamenané okamžiky tvoří dějiny. Možná můžeš rozhodnout o osudech tisíců,“ objala ho trochu pevněji, pohnula hlavou, jakoby v konejšivém gestu se o něj otřela. „Nepřemýšlej, zda to bude správné rozhodnutí. Z hlediska samotné existence se dobro a zlo měří jiným způsobem. Dost možná ani není důvod je rozlišovat.“
Nenašel v sobě jediné slovo.
Nemohl přemýšlet.
Nesměl.
Co kdyby došel k závěru, že…?
Ne.
Ucítil, jak se za ním pohnula; netečný k vlastnímu tělu se nechal uložit na matraci, Žlutoočka ho oblečeného zakryla peřinou. Pár vteřin nad ním postála, pohled nezvykle hluboký. Taky v něm bylo cosi teskného.
„Řekl jsi, že hladovíš po místě, kam bys patřil. Že Rudooký ti ho dal,“ řekla zamyšleně. Její výraz zvláštně zjemněl. „A tolik se mýlíš. Ani Bělovousý ti ho dát nedokáže. Protože takové místo, Severusi, není. Tvým údělem je stát na hranici dvou světů a nikdy do žádného nepatřit. …Hrozné na tom je, že ve skutečnosti to velmi dobře víš.“
„Hrozné je,“ pronesl Severus dutě, „pokud jsem ve vás vyvolal dojem, že potřebuji utěšit.“
________________________________________________________________________
Jsem nesmírně ráda, že jsem zde měla příležitost dovyprávět, co vše předcházelo Albusově záchraně u sv. Munga v Klíči, a především co vše obsahovala Severusova slova "Já žízním zemřít." Proč se vrátil do Sídla. Nejde o snížování jeho pocitů viny ze spáchaných vražd. Jen dokreslení, v jak bezvýchodné situaci sám sebe viděl.
V dokreslování budu ještě pokračovat :-)
Důvod a původ Žlutoočky odhalen ;-) Ohledně důvodu, znaly jste ho dávno - vzpomenete si, co první a jediné řekla Harrymu při jejich prvním setkání v Klíči? :-)
Její původ, význam, vysvětlení, čím je, její příběh jsme si zčásti přečetli s Fay v Magia in statu nascendi, zčásti byl Harrymu odvyprávěn trávou na Taře z Kamene Osudu. Jen pro jistotu, ne, ona není Světlonoška Nagini. Severus pochopitelně časem zjistí ještě něco víc.
O následující kapitole Toma jsem již hovořila, dořešíme záležitost s domem, pohovoříme si se svícnem, zajdeme na ples a seznámíme se s Albusem :-)
A jelikož zítra je Štědrý den, přidávám, jen pro radost, tu nejkrásnější verzi, jakou jsem kdy slyšela: Andrea Bocelli a Mary J. Blige - What child is this
Těm z vás, které Štědrý den teprve čeká, přeji klidné a láskyplné prožití s vašimi blízkými
Vy, kdo ho již máte za sebou - velmi doufám, že splnil vaše očekáváníAle je zcela lhostejné, kdy jste na tuto stránku zabloudili - protože právě nyní je ten správný čas svým drahým dát najevo, jak moc pro vás znamenají
Krásné Vánoce a Merlin s vámi Komentáře
Přehled komentářů
Krásné Vánoce.
Re: .
(Alice, 24. 12. 2016 7:05)
Ahojky, assez :-)
Děkuji. Přeji i tobě krásný dnešek a příjemně strávené svátky :-)
Feliz navidad
(Danča, 23. 12. 2016 23:37)
"Stejný" a "Můj". Děsivé.
Alice, tobě taky nádherné prožití svátků, spoustu štěstí, zdraví a lásky do nového roku.
Re: Feliz navidad
(Alice, 24. 12. 2016 0:57)
Ahojky, Dančo :-)
Poctivě jsem si nalezla význam Feliz navidad i poslechla originální song - a děkuji :-)
A velmi správně! ;-) Děkuji :-)
Děkuji za přání (obě :-D), ať se ti tvůj Štědrý den vydaří, svátky jsou příjemné a do Nového roku vykročíš šťastnou nohou! <3
Také přeji krásné Vánoce !
(Janica, 23. 12. 2016 20:22)
Drahá Alice,
ještě jednou Ti moc a moc děkuji za Tvůj příběh. Přiznávám, že jak jsem ho objevila později, nemám teď v předvánočním shonu na Stopy příliš času a přeskakuji po kouskách od kapitoly ke kapitole, aniž bych mohla pořádně komentovat. I tak jsem ale příběhu už nenávratně propadla a těším se na klidnější dny, až jej budu moci vzít pěkně popořádku a v klidu. Přeji krásný Štědrý den, mnoho lásky a štěstí. Jsi báječná, že si na nás i před Vánoci děláš čas a jsem ráda, že Tě mám.
Re: Také přeji krásné Vánoce !
(Alice, 24. 12. 2016 0:49)
Ahojky, Janico :-)
Děkuji ti :-) A vítám tě :-)
S komentáři si hlavu nelámej. A rozhodně chápu, že právě nyní nemá nikdo dost času ani na běžný život :-)
Není zač, mé Vánoce jsou poněkud jiné než vaše, takže s nalezením času nemám moc problémů, dělím ho mezi vás a Stopy ;-)
Užij si krásný Štědrý den! <3
poděkování
(Astra, 23. 12. 2016 13:27)
Jé, tak kapitolka vyšla! Alice, děkuju, to je nádhernej dárek k vánocům....
Myslím na tebe!
Re: poděkování
(Alice, 24. 12. 2016 0:43)
Ahojky, Astři :-)
Neděkuj, slíbila jsem to a dokud to bude i jen trochu možné, hodlám své sliby dodržovat :-)
Také na tebe myslím. Užij si nádherně Štědrý den! <3
prani
(Mak, 23. 12. 2016 11:05)
Dekuji Alice... a preji pozehnane vanocni svatky plne klidu.
A take diky za vsechny postavy, ktere tak krasne dokreslujes:)
Re: prani
(Alice, 24. 12. 2016 0:39)
Děkuji, Mak :-)
Přeji, ať tvůj zítřek splní všechna tvá kladná očekávání <3
.
(assez, 24. 12. 2016 1:48)