Jdi na obsah Jdi na menu
 

 6. kapitola Harry - Beruška

Rozbitým oknem vnikl dovnitř večerní vítr, rozverně se otřel o trosky stínidla stropního lustru. Draco sledoval jeho stín; jak hlava želvy zpola vysunutá z krunýře, rozvážně se pohybovala v pomalém kroku kdoví kam.
Pomuchlaná obálka mu ležela na koleně hned vedle Harryho hlavy, jeden zažloutlý roh držel v prstech. Možná až příliš křečovitě. Jakoby mohla kdykoliv zmizet.
Obsah ho nezajímal. I kdyby v sejfu byla Merlinova hůl nebo samotné Šalomounovo oko, neměly by větší cenu než ona dvě slůvka.
Hojila ránu, která se už zdála být jeho součástí, navěky… Vlastně ani netušil, jak velká ta bolest byla, dokud nezačala polevovat. A mizela, nahrazovaná tichým smířením, hojivější než nejmocnější inkantace. Takovou moc mají slova; bořit zdi, zbavovat soudnosti, vracet život, kde na něj nezbyla ani naděje. Nejspíš to nebylo z rozmaru, proč právě slova byla vybraná pro ovládání magie.
Děkuji, Draco.
…Že jsem tě nechal odejít? Z čiré sobeckosti tě nenutil nést dál svůj kříž, těžký tak, že ses pod ním s každým nadechnutím lámal?
Bláznivý starče, vždyť stačilo jen říct. Ale to jsi nemohl, viď? S čím tak strašným ses vláčel, že tvá ztráta měla být pro mne tou lehčí variantou?
Ale možná je to jinak. Možná právě tohle byla tvá poslední lekce, ta nejtěžší. A snad… nejdůležitější?
Abych pochopil. Abych mohl dnes stát po Harryho boku; takový, jakého mne potřebuje. Bez podmínek.
Ještě chvíli. Dej mi ještě chvíli, Albusi.
Pak ti za to snad budu schopný… poděkovat.
„Skutečně tam od začátku stálo tohle?“ pronesl nezúčastněně; a hlas ho pochopitelně zradil, Draco si odkašlal. Poznával Albusovo písmo. Ale taky znal Harryho.
Torzo stínidla se houpalo.
„Popravdě ne,“ řekl Harry. Pokrčil rameny. „Když mi ho Filch dával, bylo tam napsáno „Pro tebe“. Byl jsi první a jediný, kdo mě napadl. A jak je vidět, měl jsem zase pravdu.“
Díval se na protější zeď, žluknoucí hrouda másla s několika čouhajícími porcelánovými střepy ještě stále pomalu sklouzávala po omítce dolů k zemi.
„Ani Filch netušil, komu by ji měl dát, Albus jako obvykle zanechal přesné instrukce. Přemýšlel jsem, proč ti ji nenechal rovnou. Možná bys ji tenkrát nepřijal. Možná k tobě měla přijít až dnes, touhle cestou. Možná je v tom všem nějaký hlubší smysl… No tak, hej! Mluvíme o Albusovi. Nemohl odejít a nenechat za sebou žádnou hádanku.“ Žluklá hrudka se odlepila, s čvachnutím zřítila na podlahu. „Kterou jsem mimochodem opět nepochopil. Ale na to už jsem zvyklý.“
„Dobře,“ řekl Draco. Zasunul obálku do kapsy hábitu, možná ji jednou otevře. Nejspíš ne.
„Ty, Draco,“ Harryho hlava se mu na stehně zavrtěla, Harry si skousnul ret. „Víš, já myslím… myslím, že se mi v monolitu něco stalo.“
Draco opustil smutnou zříceninu stropního stínidla, shlédl dolů.
„Něco mi říká, že nemáš na mysli zcela zjevnou transformaci z idiota na nepříčetného šílence.“
„Já vidím,“ hlesl Harry. „Už nepotřebuju brýle. Viděl jsem rozmazaně, tak jsem přidával dioptrie. A pak je ubíral. Skončil jsem na nule. Vidím jako nikdy. Dokonale. Každičký drobný detail. Vidíš támhleto rozprsknuté rajče v rohu? Má v sobě přesně dvanáct zrníček. Vidím je.“
„Ani nejlepší lékouzelníci nedokáží uzdravit vadu zraku. Ovšem jelikož tvou nejoblíbenější zálibou je škrtat v odvěkém soupisu nemožných věcí – hluboce se omlouvám, ale nejsem překvapený.“
Šeplavý nádech.
„…Můžou za to moje rudé oči?“
„Ne!“ zavrčel Draco.
„Ale jistý si tím…“
„Vím to. Tečka.“
„Jasný. Takže si myslíš to samý.“ Harry si složil ruce na břiše. „Nevadí mi to. Může to být užitečné. Nemělo by mi to vadit?“
„Nikdy by mě nenapadlo, že tohle vyslovím,“ utrousil Draco, „ale nepřemýšlíš nad vším až nezdravě moc? Co to prostě akceptovat a nechat být?“
„Ha,“ vyklouzlo z Harryho, v podhoubí bublavý smích. „Ty už do monolitu radši nelez. Dělá to s tebou děsivý věci.“
Draco povzneseně přimhouřil víčka.
„Tvá starostlivost mne dojímá; ale ne, bohužel, se mnou monolit neudělal vůbec nic. Cítím se ve tvé přítomnosti stejně zoufalý jako kdykoliv předtím.“ Draco se rozhlédl. Zvážněl, veškerý nádech sarkastického humoru se odpařil jak kapka na rozpálené plotně. „Harry? Proč tu nikde nejsou tvoji žalandílci?“
„Jsou,“ opáčil Harry nevzrušeně. „Schovali se před Remusem. Asi usnuli. Mám takové tušení, že jim dávám docela zabrat.“
Tlesknul;  Draco ucítil na zádech podivné mravenčení, dřevěná troska čehosi, o kterou se opíral, se vmžiku proměnila do stovek ručiček, nožiček, rozlétla se s mácháním křidélek do všech stran. Draco se zřítil na zem. Nestačil ani zmateně mrknout.
Bytostníčci jak stříbrošedý mrak zaplavili celou místnost, šumění křídel rozvířilo prach, skoro se tam nevešli. Nebo byla Dracova kuchyně prostě jen moc malá.
Harry se napřímil do sedu.
„Ups. Asi jsem tě měl varovat.“
„Jako by se stalo,“ ucedil Draco. Kousal se do tváře, odolával šlehavému náporu bolesti.
Harry se zamračil.
„Co ti je?“
Draco němě zavrtěl hlavou, nic, v pořádku.
„Jsi ostudou své koleje; Zmijozel, co neumí lhát,“ oznámil Harry, vyslal jeden bílý pramínek magie, vnikl do Dracova těla. Prochvátal ho, vrátil se zpět s informacemi. Spousta pohmožděnin, zacelující se natržená slezina, tři naražená žebra, jedno naštípnuté.
„Nech mě hádat, z respektování cizího soukromí jsi dostal trolla,“ syknul Draco naštvaně.
„Jsi zraněný! A hodlal jsi mi to oznámit přesně kdy?!“
Draco se vzepřel o loket, přetočil, obezřetně, přenesl váhu, pomalu zvedal. Zůstal sedět, nohy pokrčené.
„Na minutu přesně nikdy. Musím tě zklamat, zřejmě to přežiju.“
„V tomhle směru jste oba úplně stejně nemožný, madam Pomfreyová musela být svatá,“ mumlal si Harry nabroušeně, natáhl ruku, přivolal Severusův léčivý balzám…
Jenže Severusovy balzámy byly v domku. V monolitu. Stovky mil daleko.
Severus ještě dál.
Harry zkameněle seděl, ruku nataženou.
A pak mu do prstů jemně ťukla miska obalená fólií, nánosem prachu; jako by Severus stál za ním, beze slova mu ji podal.
Harry ji sevřel, něco ostrého v krku, polknul. Ohlédl se do prázdnoty za sebou.
Děkuju, lásko.
Severus potřásl hlavou s lehkým despektem, uchopil lemy černého hábitu, v ostré otočce jimi zavířil, tak, jak to uměl jenom on, jediný na světě. Roje poletujících bytostníčků ho pohltily.
„Poměrně impozantní Accio,“ poznamenal Draco.
„Jo,“ kývl Harry, stočil zrak k němu, „to už jsem slyšel. Kdo to řekl? …Aha. Já.“
„Pottere. Ty jsi případ.“
„Proč já? Ty jsi ten, kdo evidentně zase naštval stádo hipogryfů; co jsi sakra dělal?! Svlíkni se.“
Zamrznul.
Ach, ty tenké hranice, Severusi. Pořád v tom plavu.
Už otvíral ústa, plácnout nějakou hloupost, zachránit situaci.
Šedé zorničky bez hnutí.
Draco mávnutím dlaně rozepnul knoflíčky, pomocí magie ze sebe nechal sklouznout hábit, košili, nátělník. Nahý od pasu vzhůru hleděl na Harryho, nekonečně klidný.
„Jak se mám umístit?“
„Takhle… to je fajn,“ zachrčel Harry.
Přesunul se za něj, v pokleku, odstranil fólii z misky, prostor zaplavila ostrá vůně bylinek. Nabral mast do prstů. Vážně se třásly?
Přiložil je na Dracova vzpřímená záda; nebylo to moc hrubé? Nebolelo to?!
Klid.
Nadechl se. Až s křečovitou jemností roztíral balzám přes tmavnoucí fialové skvrny, rozlézaly se bělostnou kůží. Tak nepatřičné. Tak špatné. Neměly právo tam být.
„Jako zkušený lektvarista jistě víš, že všechna léčitelská kouzla jsou ve skutečnosti pro organismus nezdravě agresivní. Moc velký šok. Tělo potřebuje čas na rekonvalescenci. Lektvary a balzámy dosáhnou naprosto stejného výsledku, jenže mnohem šetrnější a přirozenější cestou. Navíc, když se aplikuje balzám na vnitřní poranění,“ mumlal Harry chvátavě, přebíjel divnou nervozitu a zvláštní třaskavost ve vzduchu, „je to ten nejideálnější způsob. Severus měl teorii, že přirozeně vyzařovaná syrová magie násobí účinky, a když balzám prochází do těla přímo portály, rozmisťuje se rovnoměrně do celého organismu.“
Na tohle měl Draco odpovědět: „Ty poučuješ o lektvarech?!“ Nebo: „Plácáš, Pottere.“
Rozhodně měl.
Draco řekl: „To zní logicky.“
Protože od chvíle, kdy je Remus Lupin opustil, Harry nepřestal plakat. Nezúčastněné slzy klikatě klouzaly jak tající sníh zjara, jedna po druhé, Rusalčin roztržený perlový náhrdelník. Harry mluvil, vrčel, mračil se, smál. A tu a tam zvedl dlaň, otřel vlhké tváře.
Jako když odhrnete pramínek vlasů věčně padající do očí, bezděčné gesto, tisíckrát zopakované každý den po několik let. Až ho přestanete vnímat.
Draco seděl na studené podlaze, držel, ani se nehnul.
„Jo,“ zašeptal Harry, „zní to logicky.“
Nabral mast i do druhé ruky, už se nechvěla, přiložil ji k Dracovu tělu. Zavřel oči.
 
Vnímal.
Pomalu, pomaleji než plamínek svíčky, celou věčnost konzumující měknoucí vosk, dotýkal se.
Bylo to jiné.
Naprosto všechno, Draco byl tak odlišný od toho, co Harryho dlaně důvěrně znaly; příliš tenká vrstva pokožky, obalující vystouplé kosti, žebra měla jiný tvar, obvod hrudníku o tolik užší, hubený pas, drobná ramena se zřetelnými oblinami kloubů. Dokonce i kůže byla na omak rozdílná.
Nebylo to vzrušující. …No, možná trochu, nepatrně; přeci jen tělo má své potřeby, dva roky odříkání nás neobdaří trpělivostí, jen větším hladem. Přesto o tom to nebylo.
Harry, tvář mírně skloněnou, zlehýnka a jemně cestoval po Dracových zádech, mnohem víc a dál, než kam dosahovaly zlořečené modřiny. Poznával ho.
Cítil potřebu – znát ho.
Takže tohle je tělo mého bratra.
Takhle chutná bělost jeho kůže mým prstům, tohle je jeho vůně, takový má tvar klenba hrudního koše, tvrdost lopatek, hebké ohbí ramenního kloubu. Měkkost zátylku, šimravé laskání konečků vlasů.
Je to dobré.
Tak, jako on.
Můj bratr.
Naplnil, co bylo prázdné. Přijal do svého domu, co nežilo. Dal smysl tikotu hodin.
Vstoupil do černoty, překročil bludný kruh, vzal mě za ruku, přestaň tu stát, ještě jsi neumřel; já znám směr. Povedu tě. Povedu tě cestou padlých králů. I takové jsou, plné krve, hněvu a žalu. A protože tu vedou, křižují svět, musí mít nějaký smysl. Zjistíme ho, až dojdeme na konec. Půjdu s tebou.
Můj bratr.
Jen on nezakrývá bezednou propast šílenství, která jediná mi po tobě zbyla, lživými sliby jak čas všechno zhojí a život musí jít dál. Proč by musel? Na to nikdo odpověď nemá.
Můj bratr ví, že nemusí. Že prostě… nemusí.
A nepřišel, aby tu propast zaplnil sebou. Ne. Došel na její samý kraj, posadil se vedle mě.
Stala se naší propastí.
Mou a mého bratra.
Vím, že jsi ho miloval jako syna. Chránil vlastním životem, s pýchou sledoval, jak roste. I pro tebe, Severusi, půjdu s ním v lásce a úctě až na konec stezky padlých; ať tam čeká cokoliv.
S ním už nemám strach.
Možná jsi ho celý život vychovával pro mne a tento čas.
…Mlčíš? Jen si mlč. Věděl jsi, že tvé ticho má tisíc tváří?
V tomhle slyším požehnání.
 
Harry mrknul. Zjistil, že už Draca neošetřuje. Úplně jednoduše ho objímal, tvář položenou na jeho nahém rameni. Pak přišel vjem druhý.
Jedna Dracova dlaň spočívala na těch Harryho, sveřepě spojených vpředu na Dracových prsou.
Harry zhluboka vydechl.
„Když jsem se vrátil od Severuse… já měl pocit, že jsem ho zradil. Opustil, nechal napospas té strašivé hrůze, která tam na něj čeká, neudělal nic. Cítil jsem takovou nenávist. K sobě. Ke všemu. Každému, k celému tomuhle světu, co si spokojeně žije dál, sžíralo mě to, chtěl jsem, nepříčetně jsem chtěl… ublížit. Komukoliv. Vyděsilo mě to, Draco. Zoufale jsem potřeboval rychle udělat něco dobrého, něco laskavého… Děkuji ti, že jsem směl.“
Draco neřekl nic. Dál nehnutě seděl, opřený o Harryho, skrytý v jeho náručí, zakrýval jeho ruce svou.
Asi ten pocit taky znal.
 
Někde v jedné hromádce sutin se to zachvělo. Ozvalo se křupnutí, tlumená rána, ze zničených starodávných hodin s kukačkou se s mocným výkopem oddělila naštípnutá dvířka, odlétla o půl metru dál. Kukačka důstojně sklonila zvednutý pařátek.
Vystoupala na nejvyšší z blízkých trosek, načechrala peří. Rozhlédla se, vyhledala Harryho. Otevřela zobáček, naplnila volátko největším možným množstvím vzduchu. Korálkové oči zlověstně upřené na užaslého Harryho, vražedně hlubokým hlasem pronesla: „Píp.“
A stejně majestátně se vrátila do temných útrob svého zdemolovaného obydlí.
„To už je tolik hodin?“ prohodil Draco.
Harry se rozesmál.
Pustil se, odtáhl, Draco ještě trochu obezřetně vstal, protáhl tělo. Bolest byla evidentně pryč, protože si přitakal, přivolal košili. Začal se oblékat.
„Několik následujících dnů strávím ve vertikální poloze. Jsem namazaný tak precizně, že kdybych si lehnul, budu se klouzat ještě týden,“ pronesl stoicky.
Harry mu věnoval široký úsměv s příchutí sarkasmu, vyčaroval Tempus. Půl jedenácté v noci.
„Kde je Lenka?“ vzhlédl zmateně. „Neměla tu už dávno být?“
Draco zapnul knoflíček levého rukávu.
„Být zcela specifický, již tu byla. Dvakrát. Poprvé, když jsi byl volně odložený v mém klíně. Podruhé jsem tu seděl polonahý a ty jsi měl ruce úplně všude. Možná i v mém uchu… Tebe nejspíš nenapadá sofistikovaně kultivované vysvětlení proběhlé události? Mlč. Nepřemýšlej. To byla řečnická otázka.“
„No – fantastický,“ protáhl Harry tragicky. „Dvakrát? Dvakrát?! Takže nejenže viděla, jak jsem vám zdemoloval domov, ale navíc se dívala, jak jí przním manžela?!“
Draco dopnul druhý rukáv, přivolal hůlku. Rozhlédl se okolní spouští.
„Technicky vzato nejsme s Lenkou manželé.“
Harrymu se nevěřícím šokem rozšířilo chřípí.
„Počkat. Tím chceš jako říct, že jsem tě tady prznil?“
Draco se zadumaně poškrábal na bradě. Přitakal si.
„Ano. Myslím, že žlutá barva se sem bude hodit výtečně.“
Odstranil zbytky poživatin, porůznu rozmístěných po stěnách, roztančil hůlku. Stěny se rozsvítily rozrůstajícími se skvrnami příjemně pastelové žluté barvy, slévaly se, zvolna prorůstaly zdmi. Bytostníčky to fascinovalo, v krouživém letu pronásledovaly každou kapku.
„Jak chceš,“ oznámil Harry pomstychtivě. „Až budu mít ruce úplně všude, zjistíš, jaký je v tom rozdíl. Tvé převzácné ucho si nechám na konec.“
Draco sklopil pohled ke zmačkanému dřezu, pokrytému slizkým obsahem rozdrcených vajíček; vypadal, jako by se do něj vysmrkal troll, zmuchlal ho a zahodil.
,“ zopakoval truchlivě.
„Jo,“ přitakal Harry temně.
Spravil stůl, židle, travnatý ubrus, vázu, zaplnil ji vodou. Ze zahrady přivolal čerstvé slunečnice.
Během půl hodiny byla místnost opět obyvatelná, podlaha čistá, zakrytá mechovým kobercem, skřínky na svých místech a plné nádobí, chladící komoda blaženě vrněla, ač dokonale prázdná. Bývali by to stihli i dřív, nebýt toho nepřeberného množství okřídlených všudybýlků, zvědavých jak veverky.
Stínidlo lampy opět celé, svítilo jako o život; také marně, žalandílků bylo tolik, že se o ně světlo lámalo, kuchyň tonula v pološeru.
„Myslíš, že za tebou přichází stále noví nebo se tak rychle rozmnožují?“ pronesl Draco zádumčivě, hlavu zvednutou k nejhustšímu mraku křidélek.
„A ty myslíš, že bys mohl aspoň na chvíli myslet na něco jiného než na sex?“ opáčil Harry briskně.
Draco nehnul brvou. Zapomenutý cár utěrky, skrz na skrz nasáklý čímsi temně fialovým, mrkavě vykukoval zpoza kraje mechového koberce; mávnutí hůlky a s čvachtavým plesknutím se mlaskavě přisál k Harryho obličeji.
Ten okamžik zmateně brouzdal rukama. Našel kraj, odlepil ho od sebe. Olíznul rty.
„Borůvkový džem,“ oznámil. „Dobrej. Dáš si?“ strčil mu svou upatlanou tvář pod nos.
Draco zvedl ruku. Přiložil ukazovák na Harryho čelo. Odtlačil ho od sebe, jak nejdále dosáhl.
Řekl jediné slovo.
„Lenka.“
Žalandílci zmizeli, jako by tam nikdy ani nebyli.
„Je doma?!“ vyděsil se Harry. Stínovou magií se bleskově očistil. „Mám tě bránit nebo zmizet?“
„Byl bych vám neskonale vděčný, můj pane, kdybyste zmizel,“ ucedil Draco.
„Tak jo,“ vyrazil Harry hbitě ke dveřím svého pokoje. Zarazil se. Ohlédl. „Idiote…“
„K vašim službám,“ sklonil se Draco distingovaně. „Zmiz!“
Harry otevřel, vkročil. Ještě jednou se ohlédl.
„Nemám nechat pootevřeno, kdyby ses náhodou v noci klouzal tímhle směrem?“
Zabouchl právě včas, borůvkový džem už letěl.
 
Lenka vstoupila do kuchyně, papírové tašky naplněné po okraj za ní poslušně levitovaly jak vyhaslý lampionový průvod.
„Dobrý večer, motýlku,“ vtiskla Dracovi políbení na obě tváře, a pak ještě jedno, na nervozitou semknuté rty.
Roztančila hůlku, obsah tašek se jak v taneční synchronii začal rozmisťovat do vyprázdněných poliček, kredence, chladící komody, spíže.
„Ah, vymaloval jsi tu,“ rozhlédla se Lenka zasněně. „Vybral jsi báječný odstín; připomíná mi mízu pařezů duchů. Moc hezké.“
Myslel jsem spíš na barvu tvých vlasů, pohlédl na ni Draco. Jistěže věděl, že Lenka se hněvat nebude; ne kvůli té intimnosti s Harrym. Možná kterákoliv jiná žena ano. Lenka ne. Přesto, že ona víc než kdokoliv jiný věděla, jak dnes Draco odmítá jakýkoliv lidský kontakt.
I s ní, ach ano, i s ní. Ale to s Harrym přece nic nebylo.
Tak proč ten divný pocit hlodal uvnitř a neodezníval?
„Jaký jsi měla den?“
Úsměv z její tváře zmizel, čelo jí protnula mělká, ustaraná vráska.
„Celé odpoledne jsem strávila nad oceánem. Objevil se ohromný vír, taková bouře… Což je moc divné v tuhle dobu, vodní dryády nikdy nemigrovaly tak brzy. Odebrala jsem a prozkoumala snad stovku vzorků, ale na nic jsem nepřišla. Vím jen, že něco je špatně. Možná by Harry měl raději zkontrolovat jejich ostrov, myslím, že leží někde v té oblasti,“ obrátila se k němu. „Byl to Holcomb? Opět, Draco?“
Vykouzlil bezstarostný úsměv.
„Jsem, kdo jsem. Neměj starosti. Je jen otázka času, kdy ho to přestane bavit.“
Lež, lež, lež. Šikanování je jako droga, když mu jednou propadnete, nepřestáváte. Chcete silnější dávku. Holcomb chtěl. Dávno.
Lenka si povzdechla. Věděla, že lže? Pokud ano, přijala to. Usmála se, bylo to jako paprsky ranního slunce, čerstvé a čisté.
„Harry je moc hodný, že se o tebe postaral.“
„Hm. Jedla jsi?
Lenka se zamyslela; tvář se jí roztáhla v širokém úsměvu.
„Nevím. Ty jsi jedl?“
„V tréninkovém centru. Měla bys něco sníst.“
„Jsem unavená, najím se zítra,“ věnovala mu další ze svých průzračně nepřítomných úsměvů, „půjdu si lehnout. Jen se ze sebe pokusím smýt všechnu tu mořskou sůl, musím páchnout jako slanýž pochybný.“
Voníš nádherně. Všechno je na tobě… nádherné.
„Dobře,“ řekl Draco. „Přijdu hned za tebou.“
Zmizela v jejich ložnici. Papírové tašky zatím vyložily svůj náklad, odlétly k malému krbu, odevzdaly se plamenům.
Ševelení sprchy, sytá vůně nové barvy, prolínala se s čerstvě namletou kávou, bylinkovými čaji, pečivem, mandarinkami. Draco vstoupil do ložnice.
Lenka už stála u lůžka, kartáčovala zvlhlé vlasy, noční košilka se vlnila mírným příbojem, vláčné hřebeny zpěněné vody narážely do lemů a rozplývaly se. Asi myslela na dryády.
Draco se v koupelně chvatně opláchl, jen tvář a ruce, balzám na těle musel ještě chvíli působit. Ano, jistě, v tom to bylo. Rozhodně.
Převlékl se do nočního úboru, volné kalhoty, tílko, ve zmijozelských barvách. Tyhle bezvýznamné drobnosti; někdy jsou jen pro radost. Jindy jako poslední zoufalé stéblo, držíte se křečovitě, nezapomenout, aspoň na chvilku si dopřát zdání, že všechno je jako dřív. I stébla mohou být záchrannou kotvou.
Lenka už ležela, pootevřeným oknem občas zalétl noční vánek, pohrál si s krajkovými záclonami, rozvířil v nich vkouzlený drobný déšť. Draco se položil vedle ní, zakryl společnou velkou dekou, vzal Lenku do náruče. Přitulila se, spokojená, zavřela oči. Dlouhý, němý výdech úlevy po těžkém dni. Objala ho, jen něžně přes poraněný hrudník, složila si hlavu na Dracovo rameno.
„Dobrou noc, motýlku,“ zamumlala.
Hezké sny, lásko, pomyslel si. Políbil ji do vlasů. Tak opatrně, že to možná ani nepostřehla.
Zůstal hledět do ztemnělého stropu, stíny padajících kapek ze záclonek po něm klikatě klouzaly.
Cítil Harryho dlaně; ještě stále je cítil. Tak jemné. Každý dotyk vyprávěl svůj příběh, vyprávěl ho beze slov, nemohli jste mu naslouchat. Museli jste ho vnímat. Draco vnímal. Stále dokola, stále dokola…
Potřásl hlavou. Přetočil se, shlédl na Lenčinu tvář. Když spala, vypadala jako dřív. Étericky něžná, žijící ve svém vlastním světě, kde se zlé věci dějí přičiněním podivných bytostí a kam on přes všechnu snahu nedokázal proniknout. Porozumět mu. Přestal se snažit, když pochopil, že tohle od něj nepotřebuje. Stačilo jí, že ho akceptoval.
Pokojně mu oddechovala v náručí, krásná. Žádoucí.
Kdy se vlastně milovali naposled?
Jako by mezi nimi stála ledová zeď. Plná tváří mrtvých, plná hněvu, bolesti a vzpoury, plná touhy usnout a už se nevzbudit. Dracova zeď.
A Lenka ji… akceptovala.
Merline, kdy naposled ji vlastně objal se skutečnou vášní?!
Možná, že se stejně jako přílivové vlny na její košilce rozbila o útesy reality. Nebylo to správně.
A ještě míň správné bylo, že chtěl… že právě nyní chtěl… ne, on to potřeboval.
Jít za Harrym.
To definitivně nebylo správně.
Přesto to chtěl. S každou odkápnutou vteřinou víc.
Déšť v záclonách konejšivě šuměl, Lenčin dech se zpomalil, prohloubil. Usnula.
Draco ji nesmírně opatrně položil na pelest, zakryl peřinou. Pečlivě.
Je mi to líto, lásko. Všechno… je mi tak líto.
Vstal, neslyšné našlapování, otevřel dveře. Ohlédl se. Nehybná spala, jemnou tvář prozářenou vnitřním světlem. Dobrým světlem.
Kdysi stačilo se na ni jen podívat a ta skučící bestie v něm se staženým ohonem zalezla zpět do své jámy. Proč to už nefunguje?
Není to fér.
Draco překročil práh, opatrně zavřel.
 
Ještě chvíli naslouchala vzdalujícím se krokům, zrádné ticho noci vyšeptá každé tajemství.
Tlumené zaklapnutí jiných dveří.
Lenka vstala.
Přivolala svíčku, zapálila, postavila do okna, mezi rozevřenou oponu deštivých záclonek. Nekonečné ševelení větru, kapičkového tance.
„Viděla jsem je,“ zašeptala. „Viděla jsem je, Draco. Harryho žalandílky. Byly jich stovky.“
Vyhlédla ven, noční obloha rozcuchaná útržky sivých obláčků, ojíněná mihotáním hvězd.
„Tohle už spravit nepůjde, že ne, pane profesore?“
Shlédla na plamínek svíčky.
„Kéž byste tu byl, vy jste mi vždycky uměl poradit. Věděl byste, co dělat.“ Trhla hlavou, neslyšně se rozesmála. „Jsem hloupá. Kdybyste tu byl, nic z toho by se nedělo.“
Poklekla u okna, složila na parapet paže, opřela se o ně skrání. Sledovala maličký plamen.
„Stejně si myslím, že mě slyšíte. Nemusíte odpovídat. Vím, co byste řekl. Nesouhlasil byste. Ale pochopil… ano, vy byste to pochopil. Protože já myslím, že už je čas.“
Zvedla jednu ruku, prsty zvolna prošla ohnivým kvítkem plápolavě rozvitým na knotu.
„Zkusila jsem všechno. Je čas přijmout jeho volbu, pane profesore.“
Zvedl se vítr, záclonky šumivě zavlály. Droboučký ohýnek divoce zabojoval o život a zhasl.
 
Harry seděl v tureckém sedu před Severusovou fotografií, obsypaný bytostníčky v jejich mihotavém tlumeném šedostříbrném třpytu vypadal jako magické stvoření dávných časů; bylo v tom cosi majestátně nádherného, znovuzrozeného… Draco chvíli jen tak stál a díval se.
Ostatní třepetavé potvůrky poletovaly křížem krážem, místnost plná křidélek.
Draco vykročil. Došel k němu, podlaha z černého monolitu do bosých chodidel nestudila, zdála se až sametově hebká. Posadil se vedle Harryho. Aniž by k němu sklouzl pohledem, natáhl ruku se zlatavě medovou lahvičkou.
„Cosi mi říká, že sis na jídlo ani nevzpomněl.“
Harry mrknul.
„Vida,“ prohodil. „Díky.“
Přijal ji, dlaň bez zájmu klesla opět do klína.
„Co říká?“ zeptal se Draco s pohledem na Severusových dvacet šest vteřin.
„Tak různě,“ pokrčil Harry rameny. „Něco ve smyslu, že babrat se v minulosti je oblíbená činnost zaostalých jedinců. Znáš to.“
„Jistě,“ kývl Draco.
„A že Holcomb je mizerný bastard.“
„Myslel jsem, že poslouchání za dveřmi je zmijozelská specializace.“
„Však ano.“
Draco na něj krátce pohlédl.
„Ty jsi teď někdy nedávno změnil kolejní příslušnost?“
„Ne. Proč?“ obrátil k němu Harry šedé zorničky. „Vždycky ve mně bylo něco ze Zmijozelu. Vlastně… troufám si tvrdit, že ve mně bývalo to naprosto nejlepší ze Zmijozelu. Myslím, hluboko ve mně. Myslím doslova.“
Draco udržel kamennou tvář. Nemrknul. Nehnul řasou. Vážně. Celých pět následujících vteřin.
„Merline!“ vyprsknul. „Vždyť já ti na to ani nemůžu říct, že jsi vůl; urazil bych Severuse!“
„Zapeklitá situace,“ prohodil Harry. Na rtech mu pohrával drobný úsměv. Odzátkoval lahvičku, vypil slzy Illacrima. Prázdnou odložil stranou.
„Co je dnes za den, Draco? Datum.“
Současně s jeho slovy se před nimi objevily hodiny jako při seslání kouzla Tempus; jen byly jiné. Velká ručička právě opustila malou na dvanáctce, s dutým klapnutím se přesunula na první čárku vpravo. A poslední z trojice velkých číslic uprostřed se změnila ze čtyřky na pětku.
„Vím, že je šest set osmdesát pět dní, sedm hodin a plus mínus pár minut od jeho smrti. Ale nevím, jaké je datum. Nechce se mi počítat.“
„Je šestý říjen, rok devadesát devět. Středa.“
„Aha. Dík.“
Ticho. Šelestění stovek křidélek v neúnavném kroužení.
„Zjistili jste s Albusem přesný čas smrti?“
„Úplně přesně ne; mezi pátou a půl šestou odpoledne.“
„Bylo čtvrt na šest, když jsem se v domku probudil. Už byl mrtvý. Cítil jsem to.“
Jistě. Ty a Severus… Jistěže jsi to cítil. Poznal bych já, kdyby Lenka…?
„Kdo je mizerný bastard Holcomb?“
„Vrchní velitel výcvikového tábora.“
„Není bystrozorský výcvik dvouletý? Jak to, že jsi ještě diakon, neměl bys už sloužit?“
„Neuspěl jsem u závěrečných zkoušek,“ pronesl Draco netečně. „Opakuji ročník.“
Harry k němu stočil pohled.
Ty,“ vyslovil. Podařilo se mu do toho jediného slova vměstnat veškerou nevěřícnost, odmítnutí i šok. Zavrtěl hlavou, vstřebal informaci. „To nic. Stane se. Z čeho přesně jsi prolítl?“
„Ze všeho.“
Po dvou minutách hrobového ticha Harry stočil zrak k fotografii.
„Holcomb je zatraceně mizerný bastard.“
„Není to tak zlé. Upřímně, jsem vděčný, že mě vůbec přijali; jako syn dvou usvědčených Smrtijedů, přičemž jeden je stále na útěku a druhý se aktivně podílel na útoku… Asi to nevíš, ale ten den označili za státní smutek. Ten, když na nás zaútočili na nádraží u Bradavic. Říkají mu Běsný pátek.“
„Napadá mě i horší den. Třeba jedno jisté listopadové pondělí.“ Harry se zhluboka nadechl. „Promiň. To jsem neměl říkat.“
Draco pokrčil rameny. „V ten pátek Lucius poprvé dal najevo, že mě miluje. Že přese všechno… To bych taky asi neměl říkat. Rodiny těch mrtvých by to nejspíš nenadchlo.“
„Co naděláš; jsme černé ovce. Někdo tu štafetu převzít musel.“
„Máš šedé oči.“
Harry se k němu prudce obrátil. „Vážně?!“
„Ano. Tady uvnitř jsou vždycky šedé. Ani zelené, ani rudé. Jsou šedé.“
Harry se odvrátil.
„Tak proto se o nich Severus nikdy nezmínil.“
Znělo to smutně.
Asi si myslel, že o nich Severus nemluví, protože pro něj nejsou důležité.
„Promiň,“ řekl Draco tiše.
„To je v pořádku.“
„Stejně je mi to líto. Nemůžeš usnout? Mám tu nějaké lektvary.“
„Čekal jsem na tebe,“ pronesl Harry prostě.
Cosi v Dracovi se bolestně sevřelo. Bylo to trochu kruté. Trochu krásné. A hodně silné.
„Měl bys spát,“ promluvil chraptivě, „máš za sebou těžký den.“
„Ty taky. Jako zjevně mnoho před ním.“
„O nic nešlo. Žádný důvod ke starostem. Nějakou tu nepříjemnost jsem zcela schopný zvládnout. Navíc trénink na bystrozora musí být tvrdý, těžko předpokládat, že zločinci na útěku budou dodržovat dvorní etiketu a dobré mravy.“
„Já si nedělám starosti,“ namítl Harry. „Mám vztek.“
„Vztek je dobrý,“ kývl Draco klidně. Aspoň navenek; uvnitř to vřelo nejistotou. Podivným pocitem, ne úplně špatným. Jiným. Zvláštním. Ostrým. Co by za to dal, cítit obyčejný vztek!
„Ty, Harry… Nechybí ti sex?“ promluvil. Hrdý, že se mu hlas ani nezachvěl.
„Sex?“ zamumlal Harry netečně. „Ani ne. Nevím. Trochu? Asi. Zběsile mi chybí milování se Severusem.“
„Byl jsi vzrušený,“ vyhrknul Draco téměř nesrozumitelně, „když jsi mě ošetřoval, byl jsi… Postřehl jsem to.“
Harry na něj vložil prázdný pohled.
„Kdyby to tak bylo, s křikem bys utekl.“
Draco se pokusil o jedovatý úsměv. Selhal. A konečně to definitivně vzdal.
„Chceš se milovat?“ zasípěl.
Harry mrknul. Polkl. Mrknul.
Načež mu tváří proběhly snad všechny možné výrazy, udělal několik chvatných gest protiřečících si významů.
„Ty myslíš… sex? Jako – sex? S tebou. Ty a já. My dva. Spolu. Najednou. Letos. Sex?“
Draco si odkašlal.
„Ano, zhruba něco takového jsem měl na mysli. Ty a já, společně, najednou a letos.“
Harry na něj zíral. Prostě zíral.
„Miluju Severuse,“ hlesl.
„A já miluji Lenku,“ opáčil Draco.
„Takže otázka zní, co děláš v mý posteli?“
„S odkazem na majetková práva, ta postel je moje.“
„Sakra. Sakra, co dělám ve tvý posteli?!“
Vyprskli smíchy téměř současně.
„Fajn, bod pro tebe,“ zazubil se Harry. „Fakt jsi mě dostal.“
„Vyděsí tě hodně, že jsem to myslel vážně?“
„Samozřejmě, že ano. Ale to na tom není to nejhorší. Chápeš vůbec, jak moc jsem zbožňoval způsobovat ti srdeční zástavu jen pouhým nadhozením tohohle tématu? Zničil jsi mou oblíbenou hračku.“
„Odpusť,“ utrousil Draco suše. Nádech. Hluboký. „Podívej, já vím, že nejsem on. Nikdy nebudu. Ale také vím, že ti ho něčím připomínám. A především – nechci, aby ses toulal po nocích, pak ve slabé chvilce skončil s kdoví kým a po uklidnění hormonů se stal hledaným číslo jedna pro brutální vraždu. Takže, jsem tady. Kdykoliv. Neodpovídej. Budu ti vděčný, pokud se nebudeš ani hýbat. Můj tep je totiž momentálně vysoko nad maximem. Myslím, že tikám.“
Harry se zlomil v pase, zhroutil na nadýchané černé polštáře.
„Tikáš,“ zasípěl v poryvech smíchu, „Merline, já tě žeru.“
„Rád jsem tě pobavil,“ obdařil ho Draco sarkasticky přimhouřeným pohledem.
A lehl si na záda, složil ruce pod hlavou.
Vedle Harryho.
Ten se konečně přestal smát, jako když zavřete kohoutek s tekoucí vodou, ještě pár kapek a sucho.
Natáhl se vedle Draca, dlaně spojené na břiše.
Oba hleděli vzhůru na mámivý tanec bytostníčků.
„Děkuju,“ řekl Harry. „Vím, že jsi to myslel vážně. A přesně z těch důvodů, které jsi zmínil. Ne proto, že bys mě chtěl. O to víc si toho vážím.“
Draco opět uslyšel ten zvuk. Nedal se vyjádřit slovy, opravdu ne, snad přicházel z jiné dimenze, jiné sféry; monolit zpíval.
Možná, jen maličké možná, to vzdáleně připomínalo dívčí hlas, jako malá copatá rusovlasá dívenka, rozverně tančící v bílých šatečkách, kraječky šuměly. Monolit zpíval láskyplnou ukolébavku.
„Svým způsobem to chci,“ pronesl Draco. „Chci, abys byl spokojený. A v bezpečí. Aspoň relativně. Tak nejvíc, jak jen je to možné.“
„Jsem,“ řekl Harry.
Po chvilce se přetočil na bok, podepřel si hlavu, na čele zadumaná vráska.
„Draco, přemýšlel jsem…“
„Slavná poslední slova Harryho Jamese Pottera. Přemýšlel jsem.“
„Zítra, vlastně už dneska, půjdu na ministerstvo žádat o práci. Potřebujeme se dostat ke zdroji. Bystrozoři jsou na nejnižším žebříčku, zatímco palatini mají přístup ke všem tajnostem vlády, k těm opravdu ošklivým. Jenže zároveň jsou ministerstvu věrní, pečlivě prověření, navíc se téměř nedostanou ven, taky bych mohl skončit v prťavé kanceláři bez oken. A dvorní intriky mi nikdy moc nešly. Mimoto mezi nimi už možná někoho máme, takže… Prostě, myslím, že likvidátoři jsou ideální. Pracují neustále v terénu, potýkají se s tím nejhorším možným.“
„A vykonávají popravy,“ pronesl Draco tiše. „Těch lehčích provinění, kdy není uprchlík odsouzený k Polibku.“
„Jo. Já vím,“ kývl Harry. Až příliš rychle. „Mezi nimi se svou magií nebudu mít problém vytvořit si pevnou pozici. Získat informace, znáš to, drby mívají větší hodnotu než ověřené zprávy. A během… poprav… vyslat ministerstvu tu a tam vzkaz. Takže – půjdu požádat o místo palatina.“
Draco k němu stočil zrak.
„Mám podivně neodbytný pocit, že jsi snad skutečně někdy Severusovi naslouchal.“
„Znamená to, že to je dobrý plán?!“
„Úspěšnost zaručena,“ vrátil se Draco ke křidélkovému roji. „Místo palatina ti z pudu sebezáchovy dát nemůžou, ale stejně tak nebudou mít odvahu tě odmítnout. Zvolí zlatou střední cestu.“
„Prima,“ vydechl Harry úlevně. Svalil se na záda.
Tak. Je to tu. Začínáme.
Osud otočil stránku, nový list, nová kapitola, zřejmě ta poslední.
Snad bude stát za to.
„Uklidňuje mě to,“ promluvil Draco zničehonic. V černém sametu všeobjímajícího monolitu, podivné emoce získaly jména. A on je směl vyslovit. Tady. Teď. Cítil to. Vnímal do morku kostí.
A pak, on je vyslovit chtěl.
„Uklidňuje mě být s tebou. Vím, že mě Lenka miluje, vím, že tuší, co se se mnou děje, ale není v její moci to se mnou sdílet. Nikdo nemůže. Ty ano. Chci smrt. Chci zabít. Nikdy jsem… Severus měl pravdu, já nemám ten instinkt dravce, ale nyní… to chci. Naprosto chladnokrevně přemýšlím o vraždě. Můžeme to tisíckrát vznešeně maskovat spravedlností; my dva víme naprosto přesně, co chceme udělat. Vraždu. Nejspíš ne jedinou. A já to chci. Skutečně chci. Chci je zabít. Ne o tom mluvit, chci se dívat, jak umírají, jak trpí v bolestech, chci vnímat jejich strach a hrůzu, a jen ta samotná představa mě naplňuje děsivým vzrušením.“
Hlas tichý, téměř nezúčastněně jednolitý.
„S plným vědomím a svědomím chci spáchat vraždu. To je můj cíl; nezajímá mě, co bude potom, ani co to udělá s Lenkou. Chci spáchat vraždu. A přitom vím, jak strašně to je špatně. K smrti mě to děsí, tohle přece nejsem já, vážně chci vzít lidský život a cítit z toho potěšení?! Jsem… vyděšený sám ze sebe.“
Mělké nadechnutí. Víčka mu pomalu klesla.
„Ty jediný tomu rozumíš. Ty jediný to cítíš stejně. Vím to. To mě uklidňuje. …A pak přijde strašná myšlenka, že to nakonec nedokážu, přes všechnu tu nenávist a bolest, děsí mě, že selžu, v rozhodující chvíli tě na to nechám samotného, zklamu tě, nedokážu…!“ hlas mu zanikl, nejhorší panika křičí němě. Většinou.
Harry v éterickém šerosvitu stříbrného prachu našel jeho dlaň. Položil na ni svou. Nic víc. Jen tak.
„Máš pravdu,“ řekl. „Je to proti všemu, v co jsem kdy věřil. Za co jsem bojoval. V co věřil Severus. Ječí to na mě, že je to v absolutním rozporu se vším, čím jsem kdy byl.“ A hlas mu zjemněl. „Rozumíš? V tom to je. Kým jsem byl. Už nejsem. Já to dokážu. …Ty nemusíš.“
Letmý dotyk dlaní; z té jeho pramenilo tolik síly. Tolik víry.
A žádná podmínka.
Draco těžce polknul. Trochu neohrabaně pohnul rukou. Propletl jim prsty. Pevně stiskl.
„Děkuji,“ zachraptěl.
Děkuji, že tě nemůžu zklamat.
„Také jsem hodně přemýšlel o tobě, Draco,“ pronesl Harry. „I v těch těžkých časech na škole kolem mne vždy bylo tolik lidí, které jsem mohl milovat. Sirius, Remus, Albus, Hermiona, Ron. Severus… Bylo jich tolik. Teď mi zbyl jen hněv. Ale pořád jsem to já, asi… Asi potřebuju někoho mít rád. A já mám. Mám rád tebe. Uklidňuje mě být s tebou. Jedno, o čem spolu mluvíme. Nebo mlčíme. Jsem s tebou. To stačí.“
Draco zvedl víčka, přetočil hlavu. Hleděl na Harryho.
„Pottere. Tohle vypadá na kolosální průšvih.“
„Ten nejkolosálnější, bratříčku,“ mrknul Harry.
A Draco se pousmál. Docela obyčejně. Docela… upřímně.
„Tu nabídku, ač si jí skutečně vážím, nikdy nepřijmu. Sex mi nechybí, Draco. Postrádám doteky. Lidský kontakt. Sex ne. Ty snad ano?“ vložil na něj vševědoucí pohled.
Draco neuhnul.
„Ne,“ řekl klidně. „V dobách nenávisti na něj nejspíš nezbývá prostor.“
„Jo. Na tom něco bude.“
„…Harry?“
„Hm.“
„Vrátíš se? K Severusovi. Dokážeš to znovu?“
A nevyslovené – chceš?
Nemám tušení, Draco. Nevím, zda mě tam vezme ještě jednou. Ani zda vůbec chci.
Dokážu v sobě najít sílu to znovu absolvovat, jen pro těch pár prchavých okamžiků štěstí, rvoucího-k-zešílení?! Všechno je pak mnohem, mnohem horší, k neunesení, ty první minuty po návratu do téhle prázdnoty jsou tak příšerné, že nechci, vážně nechci, jak bych mohl chtít…
„Ano.“
„Rozumím,“ kývl Draco. „Měl bys spát, čeká tě rušný den. Zůstanu tady,“ dodal tiše.
„Skvělý nápad,“ zamumlal Harry, překulil se na bok tváří k němu, zaujal pohodlnou pozici, zavřel oči. Dracovu dlaň nepustil. Mohutně si zívnul.
„Tak dobrou, zlato.“
„Merline,“ zaštkal Draco tlumeně. Úplně na dně blýskavé střípky rozbitého smíchu.
 
Vstali brzy, kopce Tary ještě zachumlané v šeru. Opatrně našlapující jak dva provinilci tichounce otevřeli dveře, intenzívně vzývající Merlina a všechny přilehlé mágy, aby Lenka ještě spala.
Přivítal je stůl s medovou lahvičkou pro Harryho, opečeným sendvičem se slaninou pro Draca, šálky voňavé čajové směsi, prolínající se sladkým aroma čerstvých, sytě oranžových lilií ve váze.
„Krásné dobré ráno,“ usmála se Lenka slunečně.
Divné. Bylo.
 
Harry zvolna upíjel svůj životadárný nektar, ještě stále pro něj bylo nepředstavitelné pokrm přežvykovat a nutit žaludek se s oním nečekaným přídělem poprat.
Draco s Lenkou seděli u stolu naproti němu, Lenka popíjela cosi nevábně žlutozeleného, Harrymu stačilo prvních pár slov, že jde o výměšky jakýchsi prolubiček smíchaných s nasušeným červím mechem, a vypnul sluch. Ať to mělo dělat cokoliv, doufal, že to bude to, co od toho Lenka čekala.
Draco byl zjevně zvyklý, dokonce i ochutnal.
Když se Harry odvážil obnovit funkčnost sluchovodů, ti dva probírali zahradu kolem jejich domu. Respektive Lenka sdělovala svou ideu.
„Musíme mít plachosmrky, Draco, bezpodmínečně. Už mě nebaví tady neustále sypat čistožroutky proti plesnivcům. Jsem si jistá, že přichází támhle od lesa; plachosmrky jim hrozně smrdí, když je vysadíme po celé té straně, mohli bychom se jich snad nadobro zbavit. U branky by byly moc hezké laskavníky, co myslíš? Na mě by to rozhodně působilo velmi příjemně, jít na návštěvu někam, kde by mě hned u brány vítaly laskavníky. Trávník jsem již objednala z magických pastvin, s vůní ylang-ylang a citrónové trávy, měl by dorazit brzy. Jenomže pořád nevím, kam dát palladiovník domokvětý. Bude tím nejkrásnějším, nejdůležitějším z celé zahrady, je to jako rytiny na hůlce, to nemůžeme podcenit. Kam, motýlku?“
Draco se zodpovědně vyklonil, aby měl z okna lepší výhled přes zatím pustě holý trávník.
„Tam?“ s pohledem upřeným ven poslepu nahmatal Harryho ruku, přitáhl ho k sobě. „Podívej. Co říkáš? Na volné prostranství vlevo od přístupové cesty. Lenko, podívej se. Nebudou ho stínit plachosmrky, ani laskavníky. A až vyroste, bude vidět z daleka.“
„Úžasné,“ vtiskla mu Lenka na tvář nadšený polibek, „věděla jsem, že najdeš správné místo. Že ano, Harry?“
„Jo, jasně,“ přitakal hbitě. Nebyl si jistý, ani zda zmiňované dřeviny existují, takže co se týče jeho, můžou je zasadit naprosto kamkoliv. „Navíc bude dobře vidět i odsud.“
„Přesně!“ rozzářila se Lenka.
„Výborně, jsme domluveni. Objednáš je ještě dnes?“ dopil Draco svůj čaj, pohlédl na Harryho. „Podal bys mi prosím konvici?“
Ale jistě. Pokud mě pustíš? Pomyslel si Harry, významně shlédl na jejich dlaně. Draco nehnul brvou. S prázdným šálkem tázavě čekal.
Jsem dost zmatený, vyslal mu Harry němý vzkaz. A tím dost myslím fakt hodně.
Nic. Žádná odezva.
„Neměl bys držet třeba, já nevím, někoho jiného?“ sykl přidušeně.
Draco významně obrátil prázdný šálek dnem vzhůru.
„Prosím.“
Harry rezignoval. Přetahovat se o ruku mu přišlo dětinské, navíc by to mohlo přilákat Lenčinu pozornost a to opravdu nechtěl. Hleděla z okna, nejspíš už vše viděla zasazené, rozkvetlé a košaté.
Harry přivolal čajník magií, nalil Dracovi po okraj, vrátil konvici na její místo.
„Děkuji.“
Draco pomalu upíjel svůj druhý šálek, sendvič dávno snědený. Harry musel zbytek Illacrima do hrdla protlačit; Dracova dlaň byla chladná, příjemně chladná, konejšivě. Nějak… útulně. Ačkoliv během pobytu v monolitu ztratil svůj bronzový nádech, Dracova kůže byla stále světlejší, smetanově krémová. Hebká na dotyk…
Harry prudce potřásl hlavou. Sváděl ho Draco? Před Lenkou?! Nechápal to. A naprosto rozhodně ho to znervózňovalo.
„Harry jde dnes na ministerstvo, pomohla bys mi prosím pro něj vybrat vhodný oděv?“
Draco vstal od stolu, Harry propuštěnou ruku chvatně stáhl pod stůl. Nelíbilo se mu cítit se provinile vůči Lence. Copak nestačí, že s ním Draco opět strávil celou noc?! Co to sakra dělá?
Draco zatím obešel stůl, zůstal stát někde za Harrym – a zničehonic mu položil dlaně na ramena. Prohmatal je, sklouzl po celé jejich délce, nechal je tam ležet.
„Mé košile mu padnou bez úprav, hábit také. Takže, společenské kalhoty, černý habit. Co myslíš, Lenko?“
„Ten se stříbrným lemováním,“ namířila na něj vítězoslavný ukazováček. „A košile tmavě zelená, ta s tím lehce černým nádechem. Bez kravaty; společensky adekvátní, ale ležérní. Sebevědomé.“
„Jsi báječná,“ pousmál se Draco.
„Běžím pro to,“ vyskočila od stolu.
Harry zvrátil hlavu. Zabodl do Draca zachmuřený pohled.
„Obléknout se doufám smím sám,“ zavrčel.
Draco pokrčil rameny.
„Pokud na tom trváš.“
„Překvapivě trvám,“ pronesl Harry vražedně.
Vystřídali se v koupelně, Harry šel poslední. Dracovo oblečení mu skutečně padlo, snad jen v pase chtělo trochu povolit, Draco měl postavu štíhlou jak dívenka, až mu to dodávalo zdání křehkosti…
Zatracený bastard Holcomb.
Oblečený na sebe pohlédl do zrcadla. Černý hábit, zelený límeček. Vlasy věčně rozcuchané, mířící do všech stran. Harry do nich bezděčně vklouzl dlaní.
Tohle jsi míval tak rád… a moji vůni, moji vůni jsi miloval.
„Ano,“ přitakal Severus. „Tu jsem miloval.“
Z lesklé plochy zářilo červené okruží zorniček.
Vidíš, lásko? Pousmál se Harry smutně. Dnes už si na strašlivého kouzelníka hrát nemusím.
„Víš, jak nerad se opakuji. Přesto mne k tomu ustavičně nutíš. Nepotřebuji varietní kouzla, abych věděl, kdo přede mnou stojí; já stále vidím toho samého impozantního, moudrého mladého muže. Jen bez brýlí.“
Harryho úsměv se rozšířil, tou sladkobolnou příchutí, co se horce rozlévala do žil. Vztáhl ruku, dotkl se odrazu zrcadla, kde už žádná Severusova tvář nebyla.
„Vždyť já přeci vím,“ řekl tiše prázdné koupelně.
A nasadil obroučky s černými skly, otočil se, rázně otevřel, vyšel ven. Vstoupil do kuchyně.
Draco v diakonském hábitu již připravený k odchodu útrpně stál, zatímco Lenka mu cosi špendlila na bílý lem vrchní klopy. Odstoupila. Pochvalně si přitakala.
„Skvěle. Jestli mateříněžník na Holcomba nezabere, mám stále spoustu nápadů.“
„Mateříněžník,“ zopakoval Draco dutě. Shlížel na svou klopu. „Vypadá jako… beruška. Velmi velká… beruška.“
Deseticentimetrový hmyz na jeho hábitu radostně zakmital rudými krovkami.
„Ale no tak,“ pleskla ho Lenka škádlivě přes prsa, „berušky nemají tečky zarovnané do tvaru srdce.“
Draco zaostřil. Panenky se mu drobně rozšířily.
„Ano,“ přitakal ztuhle, „to vskutku nemají.“
Vzhlédl.
„Děkuji. Tohle jistě zabere,“ předklonil se, políbil ji, krátce objal. „Měj hezký den, ať tě dnes dryády netrápí.“
„Děkuju. I tobě krásný den, motýlku. A tobě také, Harry!“ mávla mu.
„Uvidíme se večer,“ zamumlal Harry chvatně, vyrazil do chodby, rty sveřepě semknuté. Ne, nepodívám se.
Počkal na Draca pod schody. Opravdu upřímně se snažil nepodívat.
Marně.
„Beruška,“ vydechl chraptivě, „já vždycky věděl, že ti něco malýho chybí k dokonalosti, ale tohle mě fakt nenapadlo. Prosím, řekni mi, že to na sobě necháš.“
„Jistěže nechám,“ odvětil Draco nevzrušeně. „Koneckonců je mnohem praktičtější než ratolest míru, kterou jsem nosil minulý týden za uchem. Neustále mi padala.“
Harry na něj hleděl.
Nebelvírská láska se holou pěstí probije skálou, překlene propast; nažene vám to štiplavé slzy do očí, cosi vás horce obejme zevnitř.
Její zmijozelská verze vám podlomí kolena. Pokud si jí všimnete. Pokud ji pochopíte; tu velikost, tu ryzost, dovedně skrytou za bezvýznamnou maličkostí. Podlomí vám kolena.
„Víš co?“ přetočil se k němu, uhladil límeček košile. „Jsi hrdina. A za tohle,“ pošimral onu podivnou záležitost na jeho klopě, „jsem na tebe pyšný. Omlouvám se, že jsem se smál.“
Draco kratičce distingovaně sklonil hlavu.
„Na oltář lásky je občas nezbytné přinést oběti,“ pronesl vznešeně. Tvář mu lehce potemněla. „Krvavé.“
Oba vmžiku seslali Silencio; rozesmáli se s nádechem hysterického šílenství.
K brance došli společně. Zastavili se, Harry se k němu obrátil.
„Popřej mi štěstí…“
Dál se nedostal. Protože Draco se po něm natáhl, sevřel ho v pažích. Pevně objal. Držel.
Tehdy, v té chvíli, to Harry pochopil.
Doteky. Lidský kontakt. Včera v noci Dracovi řekl, že tohle mu chybí.
A přesně to mu Draco od samého rána dával.
Harrymu se sevřelo hrdlo. Taky něco u srdce, ta černá vyschlá rozinka v hrudníku sebou křečovitě zaškubala.
„Štěstí nepotřebuješ,“ zašeptal Draco po nekonečných vteřinách ticha. Odtáhl se. „A tohle také ne,“ vzal do prstů Harryho brýle, sejmul mu je z tváře. „I když se směješ, tvoje rudé oči pláčí pro Severuse. Tohle je tvůj žal. A tvoje láska. Tvá beruška. Nestyď se za ni.“
„Draco,“ hlesl Harry.
„Uvidíme se večer,“ mrknul Draco, „bratříčku.“
Poodstoupil; než se přemístil, stačil na něj Harry vložit své Protego.
Jen pro jistotu. Kdyby beruška nezabrala.
 
Vysoká, rozložitá, šedě omítnutá budova, kamenné chrliče strážců na každém rohu i patře, desítky oken, plných ruchu. Postavy porůznu spěchající ke vchodu pro zaměstnance skrz lezavé mrholení, snášelo se z břidlicově plačtivého nebe. Třebaže se právě nacházeli hluboko v londýnském podzemí.
Ministerstvo kouzel nepůsobilo majestátně ani impozantně; jen chladně. Nezúčastněně. Asi to byl účel.
Harry stál nehybně na chodníku, míjený opozdilci. Nepřenesl se krbem, nepřenesl se telefonní budkou dovnitř.
Stál venku. Díval se.
Dlouho.
Hábit splýval podél postavy téměř k zemi, široké rukávy dosahovaly k prstům, kápi na hlavě. Ne staženou hluboko do čela. Ne. Kdepak.
Stál a díval se.
Tak nicotní. Bezvýznamní, malicherní ve svých žabomyších válkách, zahlcení touhami po větší kanceláři, větším diamantu na manželčině prstenu, rozzuření, že soused zase v noci dělal hluk a oblíbený hrneček z vroucí vody praskl.
…Jak jsi je viděl ty, jehož oči nosím?
Co je vlastně na lidstvu tak úžasného, že jsme se pasovali na pány tvorstva, a přitom jen vysáváme hodnotu ze všeho, co si ji ještě dokázalo uchovat; stáváme se lidmi jen v dobách nejtemnějších. Abychom na ně rychle, ach tak rychle zapomněli.
Možná měla Lamie pravdu.
„Nezapomínej na berušky,“ prohodil Severus.
Jsi tady, stočil k němu Harry pohled, úsměv jím protekl, něžně se schoulil kolem jater.
„Jistěže; kde bych měl být? Hodláš tu stát celý den? Protože pokud jsi pouze chtěl získat jejich pozornost, dovoluji si tě upozornit, že ji už máš.“
Harry se vrátil pohledem k budově, okna se stala téměř neprůhlednými, osazenstvo přilepené, dychtivé, vyděšené, zvědavé. Viděl je perfektně. Také cítil jejich strach.
Desítky tváří, kterým nikdy neublížil.
To se nejspíš změní.
 
„Harry? Harry. Jsi to ty.“
Ze spěchající kolony anonymních postav se jedna oddělila, sáhovými kroky vyrazila jeho směrem.
Ron.
Úžasné.
„Ahoj, kámo, co tu děláš, jestli se chceš přihlásit do famfrpálu, je už po přijímacích termínech, ale kvůli tobě určitě udělají výjimku, já jsem už skoro rok u Danannských kyrysníků, nejsou moc známí, ale na rozjezd ideální,“ chrlil ze sebe pihovatý.
„Předpokládám, že nadále budete trvat na oné absurdnosti, pane Pottere, že nedomrlé veverky, co mají jméno, stále nejsou mírně retardované,“ utrousil Severus.
Harry sledoval Rona. Kdysi mě nic nepotěšilo víc, než tě jen vidět.
Divné. Jak se lidé mění.
„Ve skutečnosti mne tyto změny připadaly nesmírně osvěžující. Co mi bralo chuť k jídlu, byl fakt, když se jiní rozhodli spokojeně setrvat s inteligenčním kvocientem placenty.“
Ronův krok zaváhal, přiblížil se na pár stop. A zasekl se.
„Co… co se ti stalo?“ zachrčel přirdoušeně. Zíral, obličej získal nádech křídové barvy.
Nikam nechoď, oznámil Harry chvatně Severusovi.
„Harry. Pro Merlina. Co to máš s očima?!“
Harry stočil rudozelené zorničky k Ronovi; berušky, Rone, to jsou prostě jenom… To bys nepochopil.
Pokrčil rameny.
„Vůbec nic,“ prohodil. Vykročil, minul ho, mířil ke vchodu.
Majestátní zavlátí černého hábitu. Neviditelné stopy, neslyšné kročeje.
 
Mohutné dubové dveře budovy se otevřely. Zavřely.
Kingsley Pastorek v rudém hávu před nimi, nehybný, možná vrostl do posledního schodu. Kamenný výraz; chrliči museli pukat závistí.
„Pane Pottere.“
Harry mu pokynul na pozdrav. Došel k němu, dál nemohl. Stál v cestě.
„Doufal jsem… velmi jsem doufal, že vás tu neuvidím,“ řekl Pastorek. „Ačkoliv mi bylo jasné, jak bláhové je to přání. Nechoďte dál, pane Pottere. Ať už vás přivádí cokoliv, nechoďte dál. Tohle je to, za co jsme bojovali. Možná se vám to nelíbí. Možná to není takové, jaké jste si to představoval. Ale každý z nás během války pochoval mnoho ze svých představ. Pane Pottere. Válka skončila. Je čas začít žít; s tím, co máme, co zůstalo. Není toho málo. Stačí se rozhlédnout. Nepřekračujte ten práh, prosím jako váš přítel. Naposledy.“
„Vždy jsem ho tak trochu podezříval z užívání nitrozpytu. Ale možná se mi jen těžko přiznává, že je inteligentní. Třebaže to svou volbou zaměstnání úspěšně maskuje,“ utrousil Severus suše.
„Měl byste být palatinem. Dávno,“ vyslovil Harry. Naklonil hlavu trochu do strany. Pastorek jeho pohledu neuhýbal. Ne, jistěže ne; od něj to ani nečekal. „Na bystrozora je vás škoda.“
„Jsem bystrozorem rád.“
„Rozumím,“ přitakal Harry. Stínovou magií otevřel dveře za ním dokořán. „Tak to se zřejmě ještě uvidíme.“
Ukročil, procházel kolem něj, Pastorek vztáhl ruku, chytit ho za předloktí, zastavit, otevřel ústa.
Harry do něj zabořil pohled. Rudá v duhovkách musela vzplát, protože náhle viděl víc než jen ostře –
 perfektně rozeznával každičký chloupek obočí, póry v jeho obličeji. I droboučké lesklé kapičky potu nad horním rtem. A téměř neviditelné cukání v koutcích očí, divoce se snažily neodvrátit.
„Tohle nechcete udělat,“ řekl tiše.
Pastorkova dlaň zůstala viset v prázdnu, Harry vstoupil do chladu prostorné haly.
„Nečekaně příjemné. Ta osoba mi trvale lezla na nervy.“
Harry se v duchu pousmál. A kdo ti na nervy nelezl?
Severus na něj vložil hluboký pohled černých očí.
„Všichni. Vaši strhující osobnost nevyjímaje. Nuže, kam přesně jdeme? S druhým a desátým patrem jsem obeznámen detailněji, než je mi milé, co se týče sedmého, to si rád odpustím.“
Ani bystrozoři, ani soudní síň, mrknul na něj Harry. A vážně tě miluju až příliš na to, abych tě ještě po smrti vláčel do ústředí famfrpálové ligy.
„Jaká úleva.“
První patro? Nadhodil Harry s vyzývavým úsměvem.
Severus s rozmáchlým pohybem nechal hábit zavlát, založil paže na prsou.
„Akceptovatelné.“
Vykročili, kancelář ministra kouzel už čekala.
Doslova.
 
Místnost asistenta prázdná, pootevřenými dveřmi k nim doléhal koktavě vyděšený šepot.
„O-o-on je tady, jd-d-de přímo sem, p-p-přímo sem, p-p-pane ministře, o-o-on…!“
„Potter,“ řekl Harry, překročil práh, „jmenuji se Harry James Potter.“ Rozhlédl se po přítomných. „Mé jméno se smí vyslovit.“
Tlouštík s fasciklem, který tiskl k prsům jako vzácnou relikvii, chvíli vypadal, že omdlí. Ministr Brousek nevypadal nijak. Stál za svým stolem.
A potom tu byl Jones. Na toho hada jste prostě narazili všude.
To ale nebylo vše, prostorná okna vmžiku téměř zastínili chrliči s jejich pronikavě břidlicovými očima, zpola roztaženými křídly, hleděli dovnitř z nejrůznějších úhlů, připraveni vrhnout se dovnitř, obsypali zasklený prostor, drápy zaseknuté do spár budovy; jak hrozen opiček visících na matčině břiše.
Zvenčí to nejspíš nevypadalo tak roztomile.
„Vám se zřejmě odevzdávají hůlky před vstupem, že ano? Tedy pokud zrovna jste tam, kde být máte,“ naklonil se Harry k tlouštíkovi; proč všichni asistenti mocných mužů vypadají jako umělohmotné blondýnky nebo eunuchové? Harry hmátl po pravém rukávu. Zarazil se. Nechal ruku klesnout. „Nemám ji.“ S provinilým výrazem nakrčil ramena. „Pořád ji zapomínám.“
„V pořádku,“ promluvil Jones, hlas klidný a nevzrušený, „hůlky již neodebíráme. Rozšířili jsme ochranné pásmo soudní síně na celou budovu, anuluje tedy veškerou magii.“
Během jeho proslovu si Harry všimnul pravých smolných loučí na zdech, aha, tak proto jsou tady, zažehl je, ti chrliči zastiňovali veškeré přirozené světlo zvenčí.
Tlouštík zezelenal, Brousek mrknul. Jones se usmál.
„Jo anuluje… sakra. Pardon?“ nabídl Harry.
„Nic se nestalo. Pane Hamsey, vraťte se prosím ke svým povinnostem.“ Jones se obrátil k oknu, udělal několik drobných gest jako ve znakové řeči. Chrliči se neochotně stáhli.
Tlouštík Hamsey mrštně odvalil svých sto padesát kilo i drahocenný fascikl, zavřel za sebou.
„Tak,“ rozpřáhl Harry ruce, „přál jste si mne vidět, pane ministře. Jsem tu.“
Já doslova umíral touhou vidět vás.
A když už jsme u toho, ministře – co vy a umírání?
Vybral si pohodlně polstrované křeslo naproti rozložitému stolu, usedl.
„Formality přeskočíme. Vaši nabídku přijímám.“
Brousek se nadechl. Držel se, zmetek. Vážně držel. Celkem úctyhodné. Zvolna dosedl na své místo.
„Pane Pottere. Smím se zeptat, o jaké nabídce konkrétně hovoříme?“ To řekl Jones.
„Na pozici palatina. Přijímám,“ sdělil Harry, pohled upřený k Brouskovi, hlavu bezděčně natočenou směrem k Jonesovi; bylo to jako konverzovat s dvouhlavou saní, přičemž jedna hlava měla oči a uši, druhá ústa. Lehce matoucí.
Jones opustil okno, došel k Brouskovu stolu. Na levé straně ležel tři sáhy vysoký sloup složek. Vedle dvojnásobný. Stoh složek na zemi dosahoval téměř k desce.
„Toto jsou žádosti o přijetí do diakonského tréninku, každý rok otvíráme jeden ročník čítající dvanáct studentů. Tyhle jsou na příští rok.“ Opustil horu na podlaze, položil ruku na vyšší sloup složek na desce stolu. „Tito žádají o místo likvidátora, prověření a zkušení bystrozoři s mnohaletou praxí. Bohužel, všechna místa jsou obsazená. A zde, konečně, uchazeči o místa palatinů. Jeden z mých mužů naneštěstí před měsícem tragicky zahynul. Ovšem, testy jsou přísné a podmínky velmi specifické.“
„Pochopitelně,“ přitakal Harry věcně. „Který bod zahrnuje porážku nejtemnějšího kouzelníka za poslední tři dekády?“
„Žádný,“ usmál se Jones.
„Vida,“ pronesl Harry.
Vstal.
„Strávil jsem celé dětství a dospívání vědomím, že jsem určen k zabíjení. Byl jsem tak vychováván. Seznamován s černou magií. Úkolem palatinů je chránit ministra a členy Starostolce. Který ochránce je nejlepší, pane Jonesi? Myslím, že to víte. Ten, který zná svého nepřítele. Dokáže proniknout do jeho způsobu uvažování, je obeznámen s jejich schopnostmi – a umí je použít, není-li zbytí.“ Pohlédl na složky pod Jonesovou dlaní. „Našel jste mezi nimi vhodnějšího kandidáta?“
„Rozumím,“ řekl Jones. „Nebudu tajit, že vaše přítomnost v našich řadách je velmi lákavá. Leč není v mé kompetenci o tom rozhodnout sám, a pak, je tu onen nudný, byrokratický protokol nutných úkonů a znalostí. Ujišťuji vás, že této možnosti budeme věnovat mimořádnou pozornost.“
Harry krátce kývnul. Mrknul po Brouskovi. Naklonil se k Jonesovi.
„On ztratil řeč?“ zašeptal. „Nebo tak něco?“
Třeba radost ze života. Víru, že se zítra probudí. A tak.
To by mě fakt mrzelo.
„Domnívám se, že pan ministr je již duchem na zasedání ministerstva se členy Starostolce, kam vzhledem k vaší milé návštěvě dorazíme pozdě. Bylo by od vás laskavé si pro příště domluvit schůzku. Pochopitelně ne nezbytně. Vy jste tu vítán kdykoliv. Nyní, pokud bych směl, vás vyprovodím.“
„Žádný problém,“ přitakal Harry. „Bylo příjemné si s vámi opět… promluvit, pane ministře. Hezký den.“
Užijte si ho. Co kdyby byl poslední.
Nikdy nevíte.
 
„Zpomalte,“ oznámil Harry tlumeně, „chápu, že spěcháte na tu vaši schůzku, ale všichni se dívají. Nechci, aby to vypadalo, že mě vyhazujete.“
„Zajisté.“
Ianto Jones plynule zvolnil, sladil s Harryho tempem. Prostorné chodby zely prázdnotou. Zdobené jak korálky královny Mab škvírami pootevřených dveří plných očí.
Kráčeli zvolna v absolutním tichu, kroky se vracely s ozvěnou, tančila po zdech, rozverně hopsala od okna k oknu.
Harry postrádal Severusovu přítomnost. Opět mu někam zmizel.
Postrádal ji tak intenzivně, až z toho bodalo v plicích.
„Chci zpátky,“ vyhrknul.
Vzápětí ho zalil pocit nesmírné úlevy; drobet nečekané. A absurdní, dávno se rozhodl. Ne. On se vlastně nikdy opravdu nerozhodoval, že ne?
„Předpokládám, že tím nemyslíte ministrovu kancelář,“ odtušil Jones. „Dovolím si upozornit, že anulace magie znamená mimo jiné i nemožnost diskrétní clony.“
„Jak nešťastné, že se to omezení vztahuje na všechny,“ utrousil Harry jedovatě.
Palatin po něm hodil okem. Skoro pobaveně.
„Chci se setkat,“ oznámil Harry pevně. „S vaším protivnějším Já.“
Jones udělal mlčky několik kroků. Vlastně jich bylo tolik, až se Harry začal bát, že mu neodpoví.
„Měl pravdu,“ pronesl Jones tiše; možná jen sám k sobě. „Říkal, že se vrátíte pro víc bolesti. Nechápu to.“
„Kdo?“ zamračil se Harry.
Minuli poslední roh, vstoupili do haly.
„Newgrange, v poledne,“ řekl Ianto Jones.
A čísi ohromné kleště sevřely Harryho hrudní koš, zlámaly žebra. Vzrušení.
Strach.
„Dál…“ zachraptěl. Vztáhl ruku, zastavil Jonese. „Dál už trefím sám.“
Palatin poslušně zastavil, Harry pokračoval k východu, beze spěchu, svět kolem se točil, točil; uvidím tě, Severusi. Dotknu se tě.
Co bude pak, není podstatné.
Zastavil se pár stop před hlavními dveřmi. Zvědavé oči zpoza rohů, tváře chrličů za okny, břidlicové zorničky pronikavě sledovaly každý jeho pohyb.
„Budu čekat, pane Jonesi,“ pronesl hlasitě.
A přivřel oči, soustředil se. Nevěděl, jestli to dokáže, neměl ani nejmenší tušení; dnes žádné triky, Lily.
Ale chtěl to vědět. Zda může. Zda má tu sílu. Potřeboval to vědět; musel znát karty, které držel v ruce.
Protože koně se vzpínali, rohy honců zazněly. Lov začal.
Harry klidnější než smrt se vzepřel mocné magii starodávných, cítil ji tak velkou, masivní, nelítostnou, lhostejnou, udeřila do něj s drtivostí mnohatunové vlny vodní masy.
Jako nahřátý nůž hrudkou másla, Harry se v prostorné hale ministerstva kouzel přemístil.
 
Trochu jako malý výbuch; většinu oken to vysklilo, několik chrličů se venku zřítilo na zem, rozběsněný vír skučivě prochvátal prostorem, vyrval zděšeným kouzelníkům z rukou dokumenty, rozsápal jim hábity, srazil k zemi.
Neubránila se; nedalo se. V těle Ianta Jonese drobně roztáhla prsty svěšených paží, nasála do sebe tu neopakovatelnou jiskřičku magie. Prvotní magie.
Probouzí se.
Jako motýlí zámotek, zpřetrhal několik prvních nitek, o další nepatrný krůček blíž k procitnutí.
Budeš můj.
Musíš. Chci.
Cosi podivného, jiskřička ve větru, blýskla a zhasla; pocit?
Ianto Jones se otočil na podpatku, tvář prostou jakéhokoliv výrazu, vyrazil zpět. Střepy skla drceného pod podrážkami zněly jako hudba.
 
 
Tom Kitt, Sophie Meade - A Prayer (OST Penny Dreadful)
 
Harry se posadil na jeden z vrcholků Tary, položil dlaně na studenou hlínu. Vpustil do ní několik bílých paprsků.
O pár vteřin později už ze země rašily klíčky, zvedaly se, rozpínaly; sytě zelené.
„Ahoj, trávo,“ přejel po jejích špičkách bříšky prstů a ona se k nim jako vždy láskyplně přitulila.
Spodní lem černého hábitu.
Harry vzhlédl. Pohled v očích zněžněl. Štěněcí láskou, vlhkým čumáčkem, měkkými tlapkami.
„Pořád mi mizíš.“
„Vidět mne nebylo zapotřebí.“
„Dokázal jsem to! Překonal jsem magii staré soudní síně. Vážně jsem to dokázal.“
„Ano. Postřehl jsem.“
„Ty jsi z toho smutný?“ hlesl Harry nejistě.
Severus pomalu přešel na místo po Harryho boku; lodyhy pod ním se ani nezachvěly.
„Rozehrál jsi velmi nebezpečnou hru, Harry. Mám strach, že ve skutečnosti nechápeš její důsledky.“
„Vím, co chci. Ostatní mě nezajímá.“
„Extrémně nezodpovědné.“
„Jasně. Klidně pokračuj. I tvoje kázání mi chybí.“
Severus drobně potřásl hlavou.
„Tohle jsem tě neučil.“
Harry zjistil, že svírá dlaně v pěst. Strach jak bublina, rozpínala se v těle, lámala kosti.
Skoro to nedokázal vyslovit.
„Chceš říct… znamená to… že mě opustíš?“
Pohled zabořený do země. Zelené stonky hravě dováděly s větrem. Tak bezstarostné.
„Ne,“ řekl Severus. „Neopustím.“
„Ale budeš… jsi zklamaný,“ zasípěl Harry.
Severus vedle něj poklekl. Vztáhl dlaň. Nedotkl se ho. Přesto jakási mimozemská energie sálající z jeho prstů dosáhla Harryho tváří, zvedla mu je vstříc. K sametově černým očím. Sám vesmír nebyl tak hluboký jako Severusovy oči. Ani tak krásný.
„Nejsem,“ řekl Severus. „A nebudu.“
Bublina praskla, Harry zatnul zuby. Nechtěl brečet.
Několik nadechnutí; položil se naznak do trávy, složil ruce pod hlavou.
„V tom případě na ničem jiném nezáleží.“
Severus na něj hleděl.
„Mělo by.“
„Ne; ne pro mě. Udělal jsem dost. A co se změnilo? Řekni, Severusi. Jsou lidé lepší? Ani omylem. Ve skutečnosti jsem nezměnil vůbec nic.“
„Štěně hloupé. Svět je takový. Krutý, bezohledný, chamtivý. Milující, něžný, obětavý. Je prostě takový. Vždy byl a vždy bude.“
„Jo. Já vím,“ pronesl Harry trpce. „Dobří lidé umírají a parchanti se smějí. Proč to musí být takové? Jaký je v tom smysl?“
„Obávám se, že se ptáš nepravého,“ namítl Severus tiše. „Já nebyl dobrý člověk.“
Harry prudce zvedl víčka, zabořil do něj zuřivý pohled.
„Ten nejlepší,“ zavrčel.
„Pak je na tom svět hůř, než jsem myslel. Hlupáčku. Tím nejlepším jsi byl od počátku ty. A to chceš zahodit.“
Harry musel odvrátit pohled, vážný smutek v Severusově tváři byl k neunesení.
„Právě nyní stojíš na křižovatce. A já vím, že ještě váháš, díky Merlinovi, stále váháš. Také jsem si vědom, jak významnou roli tu hraje vše, co jsem ti kdy řekl. Co jsem tě naučil. Kým jsem byl. Harry – co když jsem se mýlil? Napadlo tě to vůbec někdy? Jsi na rozcestí a směr, kterým hledíš, je stezka bez návratu. Tohle vím. Už jsem to viděl.“
Harry nechal víčka klesnout.
„Já neváhám, Severusi. Promiň. Už jsem se rozhodl. A je to má volba; k čemu to bylo, být laskavý, chápavý, odpouštět? Být dobrý? Přinášelo to jenom další rány, další ponížení. Další ztrátu.“
Severus pokrčil rameny.
„Úplně marné to nebylo,“ namítl lehce. Usedl do trávy vedle něj, položil paži na pokrčené koleno. Rozhlédl se po kopcích Newgrange. „Naučil jsi mě se smát.“
Harry otevřel oči. Přetočil hlavu. Díval se. Na dlouhé štíhlé prsty, které uměly plašit bolest a hrůzu. Na hlubokou rýhu, plynoucí bledou tváří podél úst. Pramínky černých vlasů.
„Ty jsi mě naučil milovat. A věřit.“
Severus na něj úkosem pohlédl, výraz měkký vnitřním úsměvem.
„Takže to nakonec nebylo tak zbytečné?“
„Ne,“ hlesl Harry, „tak úplně zbytečné to nebylo. Chtěl bych se tě dotknout. Jen chytit za ruku, nic víc.“
„Já neexistuji, Harry. Vůbec tu nejsem.“
„Jsi tady! Mluvíš se mnou. Vidím tě. Slyším!“
„Vidíš a slyšíš, co vidět a slyšet chceš.“
„Kdyby to tak bylo, nekáráš mě jak malé děcko. A na imaginárního přítele si přijdu už trochu starý, nemyslíš? Navíc, mám teorii. Chabou, jak jinak. Ale říkám si, co když – co když – jsi skutečný. V jistém slova smyslu. Třeba jako odraz. Nebo část své duše. Nebo jsi možná našel cestu, jak mozkomorům uniknout, protože ty jsi přísahal, přísahal, že mě neopustíš!“
„Odpusť,“ řekl Severus. „Jsem pouze tvá představa.“
„Nesmysl! Proč bych…?! Proč?“
„Možná jednoduše nejsi ještě připravený akceptovat realitu. Nemohlo by to tak být? Jako bys svým způsobem z monolitu nikdy nevyšel.“
„Aha. Takže jsem podle tebe vytvořil jakousi pseudoreálnou immagii mimo sál vědomí… Fajn. Jestli je realita místo, kde nejsi ani vymyšlený, výborně, děkuju mnohokrát, tam na dovolenou nepojedu.“ Pomalu vydechl. „Severusi, prosím. Nenuť mě, abych se tě vzdal. To mi nedělej.“
„Jsem tady. Nikam neodcházím.“
„Dobře. Nechme to tak, ano?“
„Harry, ztratit lásku nemusí nutně znamenat konec světa.“
„Merline. Ty jsi ale tak protivný!“
„Což je nepříjemným průvodním jevem toho, když mám pravdu.“
„Fakt? A víš to jistě?“
„Nic není jisté. To je jediná jistota, kterou ti život může poskytnout.“
„Tak vidíš. Prosím. Nechci se hádat.“
„Ve skutečnosti se přeš sám se sebou.“
„Přestaň. Jsem… unavený. Nevzpomínám si, jak chutná jídlo. Jak voní náš hořepníček. Nedokážu se rozpomenout, jaké to je usínat s klidným srdcem. Probudit se odpočinutý, zvědavý, co si dnešní den zajímavého přichystal. Už si ani nepamatuji, jaké to je necítit bolest.“
„Možná by ti Draco mohl pomoct. Vzpomenout si.“
„Ano,“ kývl Harry. „Možná by mohl. Možná bych v tom stejném mohl pomoct já jemu. Ale on už se rozhodl, dávno. Já nemám právo volby, Severusi? Poslouchal jsem tě, následoval, kamkoliv jsi šel. Prosím. Řekni mi, že se smím rozhodnout sám.“
Severus seděl. Havraní opona vlasů obkreslovala jeho tvář, strohou. Nádhernou, tím ostře strhujícím dojmem. A tolik nedosažitelnou.
Hleděl kamsi za obzor, modravá obloha nad nimi chundelatě zdobená chomáčky oblaků, objímala rozlehlé pastviny.
„Je tu krásně,“ řekl.
Harry se díval na něj.
Naučil jsi mě věřit; věřit, že přinášet oběti má svou hodnotu, že i nejdrobnější laskavost může strhnout lavinu dobra, že pomáhat a chránit slabší, přijímat rány za jiné bez díků i odměny, má svůj vyšší, hlubší účel.
Ano. V tohle všechno jsi mne naučil věřit.
Jenomže co když pak vaši víru někdo, třeba kdosi bez tváře, povlávající ve vzduchu v cárech černého pláště, políbí – neztratí tím tohle všechno tak nějak… význam?
Ale to je dobré. Pořád vám zůstane chaos, zelené stonky a z mrtvých snů těžká vůně tlení.
 
Kdoví, jak dlouho ho sledovala. Jantarové zorničky, černé rty, dýmovité stuhy kolem tváře. Vztyčená do výše muže mezi závity černo stříbrného ocasu, paže zakončené rudými drápy, volně visely podél těla. Hleděla na něj a vypadala… mírně.
Až neslušně nepatřičné, vhledem k její bestiální kráse.
Harry ucítil hněv; takový ten klopýtavě se vlekoucí po vnitřní straně duše. To se s hněvem stává, časem se unaví. Ale nezmizí. Nikdy. Je vaší součástí, už napořád. Aby tu a tam opět v plné síle vzplál.
Pohnula se, ladné pohyby mohutných hadích smyček, došla k němu.
Neobtěžoval se vstát.
„Zítra budu pověřena úkolem tě přesvědčit, aby ses spokojil s pozicí likvidátora. Cosi mi říká, že část s přesvědčováním budeme moci vynechat. Své přednosti, které jsi tak umně a názorně předvedl, se na palatina nehodí, jsou více politiky než vojáky. Ale to jsi věděl.“
„Proč zítra?“ zeptal se Harry; vlastně nevěděl proč. Nezajímalo ho to.
„Protože dnes v noci dojde k tragédii. Cosi brutálně napadne skupinu likvidátorů. Nic nevyděsí ministerstvo tolik jako útok do jejich vlastních řad.“
Harry k ní prudce vzhlédl, horce se v něm vzedmul vztek. Mohly za to ty její prázdné oči. Určitě.
„Diplomatičtější cestou by to nešlo?“ sykl.
„Chceš práci.“ Naklonila hlavu ke straně. „A já mám hlad. Zítra ti přinesu, pro co sis dnes přišel.“
Vztek vyšuměl jak dlouho otevřené víno. Harry se odvrátil.
„Je mi jedno, co bude zítra. Nebo dnes večer.“
Děsivé bylo, že to byla pravda.
„Hněváš se,“ oznámila věcně. „Ne kvůli těm mrtvým; protože někteří zemřou, jistěže ano. Prostě se na mne hněváš. Neustále. Dávám ti, oč si řekneš. Vezmu tě zpět. A potom znovu. A znovu. Jelikož za mnou opět přijdeš. A pak ještě jednou. A ještě. A já ti vyhovím, pokaždé.“ Naklonila hlavu na druhou stranu. Nezúčastněně klidná. „Vždy je to tak. Ať tvému druhu dám cokoliv, chce víc. Stále víc. Nikdy to není dost.“
„Možná ta chyba není v nás,“ namítl Harry. „Možná jen odpovídáte na otázky, kterým nerozumíte.“
„Tak mi to vysvětli,“ sklonila těsně k němu svou divou tvář, tolik vražedného půvabu… „Proč se na mne hněváš?“
„Vy to vážně nevíte?“ potřásl Harry nevěřícně hlavou. „Zachránila jste ho před Avadou. Nezabila u Bradavic. Tak proč – proč jste to nemohla udělat ještě jednou?!“
Vydechla, zavonělo to dřevem a rašelinou.
„Jak jsem řekla. Nikdy to není dost.“ Napřímila se. „Protože jsi ho už nepotřeboval. Udělal vše, co udělat měl. Stejně by zemřel, dřív, později, co na tom záleží? Vy stále jenom umíráte.“
Měl by cítit vztek; šílený, oslepující, měl z něj vyvřít a přimět ho řvát…! Nestalo se.
„Už vím,“ řekl, chladivý mír se v něm pomalu rozprostřel. „Díváte se na nás svýma očima. Proto to nikdy nemůže fungovat.“
Věnoval jí torzo mrtvého úsměvu.
„Začínám vám rozumět. Pro nás má zítřek, nebo i jen další minuta, nevyčíslitelnou hodnotu. Pro vás to jsou slova bez významu.“
Zvedl se. Oprášil hábit, zelená stébla naposledy něžně polaskala jeho kotníky, vklouzla zpět do země.
„Mluvíme stejnou řečí, ale nikdy si nemůžeme porozumět. A teď mě vraťte. Vraťte mě k Severusovi.“
„Bude to bolet,“ řekla.
„Jo,“ kývl Harry. „Já vím.“
 
Nadprostor, otáčející se spirály osudů; možná by mohl vstoupit do některého z nich, jiného, možná… Myšlenku nestačil dokončit.
Probudil se. Výhled kalila mírná mlha, jako zamazané sklo; zůstali v meziprostoru.
Harry se pohnul, vykročit ven.
„Dnes se budeš jen dívat,“ zastavila ho.
Harry drtivě stiskl zuby.
„Jste zrůda,“ procedil.
„Musíš to pochopit. Je pryč. Mrtvý. Návraty ti nepřináším spásu; jen utrpení. A budu ho stupňovat. Musíš to pochopit.“
…Dobře. Dobře.
Tak se naučím tu bolest milovat.
Mrkal, snažil se proniknout kalným výzorem, nebyli v domku. Viděl rozmazanou siluetu vzdáleného lesa, planou louku; kde to byli?
Pak se oči přizpůsobily.
Harry spatřil hrad. Bradavice. Daleko. Ne dost.
Ale než se mu srdce stačilo sevřít bolestí, rozervala ho němá exploze hrůzy.
Ve vadnoucí trávě pod nimi leželo tělo, oděné do ran. Rozšklebených, mokvajících, hnisajících. Někde už krev zčernala.
Harry nemohl dýchat. Nemohl se pohnout. Nefyzická trýzeň, probuzená úderem, který dopadl na námi milovanou bytost, je horší než ta skutečná. Žádný obvaz, žádná mast. Nic ji nezmírní.
Na zemi pod ním ležel zhroucený mladý Severus, zmučený téměř k nepoznání, zarudlé, popálené oči mířily k Bradavicím.
Tohle byl ten den. Po záchraně Albuse, den, kdy Voldemort ukončil jeho trest, nechal ho tu pohodit jako chrčivě chcípající budoucí hostinu vran.
Harryho pevně ovinuly smyčky, až tehdy si uvědomil, že se snaží vyjít. Vrhnout se k němu. Obejmout, utěšit, uzdravit, zbavit bolesti!
„Tohle už jsi přeci viděl,“ pronesla Lamie, „znáš jeho život. Nebyl dobrý. Kolik ti toho budu muset ukázat, abys pochopil ty mne? Jste tolik křehcí. Zranitelní. Neustále padáte, drcení silnějšími, a vždy se najde někdo silnější. Zmítaní strachy, utrpením, věčně na útěku před něčím, co vás dostihne pokaždé. A zlomí. Smrt je dar, Maličký.“
Harry vyl. Tam uvnitř, v sobě. Pěsti, kosti, mysl zatnutou nepříčetností; vyl.
Severus pod ním hleděl na Bradavice. Šťastný.
Protože umírat s takovým výhledem bylo krásné.
Potom se mu zrak rozostřil, kyselinou znetvořená víčka klesla. Omdlel.
Lupnutí.
Z meziprostoru vystoupila štíhlá postava, bosé nohy, tichoulinké ševelení hedvábného hábitu. Rudé oči.
Voldemort došel k nehybnému tělu, poslední rány ještě čerstvé, krev horká stékala na prochladlou půdu a její kovová vůně se slastně stočila do nozder.
Harry znehybněl. Všechno v něm znehybnělo.
„Pusťte mě,“ vyslovil nezvučně.
Jako mělký úsměv kata, bezpečně skrytý před všemi zraky pod červenou kápí, vystoupí poslední schod, vztyčené ostří gilotiny svůdnější než milenčin vzdech, prsty v kožené rukavici letmo sklouznou po napnutém lanoví, stýskalo se ti? Mně ano.
„Víš, že nemůžeš,“ namítla stoicky. „Kdyby Rudooký zemřel nyní, přestaneš existovat. Tvá minulost se Severusem zmizí. Nikdy tě neobejme. Nikdy nepolíbí. Nepřivoní ke tvým vlasům, neusne ti v náručí. Žádné štěně, žádný hořepníček. Nic nebude. Zkusila jsem to. Víš? Pro jednoho …přítele. Zkusila jsem najít jinou cestu. Mnohokrát. Ale není. Tato existence, tento proud, je jediný. Jediný kde jsi, jediný, kým jsi. Nedovolím, abys ho narušil.“
„O to tu jde? Celou dobu… jde o mě?“ hlesl Harry s podivnou odosobněnou nevěřícností; nepodíval se na ni. Ne. Nemohl odtrhnout zrak od Severusovy bezmoci a bledé tváře vraha.
„Řekla jsem ti to už dávno. Patříš ke mně,“ pronesla mírně. „Časem to pochopíš.“
Harry pomalu přitakal.
„Měla jste pravdu. Smrt je dar. Jednou vám ho dám,“ zašeptal. „A teď mlčte. Tohle v Severusových vzpomínkách nebylo.“
 
Tom poklekl do podzimem zežloutlé trávy, natáhl dlaň. Přetočil Severusovu tvář, aby ji viděl.
„Myslíš, že jsi jediný, kdo trpěl?“ zeptal se. Prsty odhrnul několik krvavých slepenců vlasů. „Vždy jsem věděl, že mne zradíš. Otázkou zůstává, váhal jsi? A jak dlouho? …Asi neodpovíš, že?“
Zpřetrhaná nitka života se v křečovitých záškubech provlékala krční tepnou. Severus v hlubokých mdlobách umíral.
„Smutné je, že tohle není to nejhorší,“ prohodil Tom. „Zradil jsi mne víc, mnohem víc, než si vůbec umíš představit. Protože v těch posledních dnech plných tvého křiku jsem zjistil něco děsivého.“
Syčivě vydechl. A pokrčil rameny, stáhl ruku. Vylovil cosi z rukávu.
„Nechci tě ztratit. Ironie, co říkáš, můj drahý Severusi? Inu, budiž. Mám ironii rád.“
Rozevřel dlaň, mezi prsty malá lahvička.
„Jiskra života. Jak jsi to jen říkal? Dokud je v člověku jediný poslední střípek touhy žít, tvůj nápoj ho rozhoří. Když jsi ho vařil, napadlo tě, že ho děláš pro sebe? Nejspíš ne.“
Odstranil zátku, levou rukou Severusovi nadzvedl hlavu, prsty pravé mu rozevřel rty, nalil lektvar dovnitř. Složil Severuse opět na zem. Napřímil se.
„Chápu, že ti to tak nyní nejspíš nepřipadá. Ale vyhrál jsi. Blahopřeji. Na tvé směšné hrdinství v nemocnici bych nejspíš časem zapomněl, ovšem tohle… tohle ti myslím neodpustím nikdy. Což, žel Merlinovi, na tvém vítězství nic nemění.“
Přemístil se.
 
Harry zíral. Okrajem vědomí vnímal svědivé zasychání slz na tváři, Lamiino sevření. Nic z toho nebylo důležité. Protože…
„Nebude fungovat,“ zasípěl ochromeně, „znám tu vzpomínku, cítil jsem ji, Severus nechtěl žít. Ne teď, ne tady. Smířil se. Toužil zemřít. Nebude to fungovat! Podívejte,“ napřáhl paži k Bradavicím, pokojné a stinné se ukládaly k spánku, halené snášejícím se soumrakem, „nikdo nepřichází. Tohle je špatně. Takhle to nemá být. Je to špatně!“
Nic. Smyčky se nehnuly.
Harry sebou divoce zmítal.
„Copak to nevidíte?“ křičel. Asi. „Něco je strašně špatně. On umírá!“
Lamie sledovala Severuse. Jantarové zorničky nepatrně širší než obvykle.
„Vidím,“ řekla pustě.
A vystrčila Harryho ven.
 
Spadl na kolena, ani se nezvedal, smýkl sebou k Severusovi po čtyřech. Stáhl si jeho hlavu do klína, sevřel tvář do dlaní, rozrazil brány své magie, všechnu, všecičku; volám tě.
A běloskvoucí paprsky prokvetly roztříštěným tělem, ovinuly srdce, plíce, chvátavě se vsákly do žil.
Harryho láska se do Severuse vlila, jak do rozbitého džbánu s uraženým dnem, protékala, nezadržitelná, nekonečná. Absolutní. Nenechám tě odejít.
Ještě ses neusmál.
 
„Stačí.“ Drápy na rameni. „Přichází k vědomí. To stačí. …Maličký. To stačí.“
Odmítal. Nechtěl. Nevěřil!
Ale Severusova víčka se zachvěla.
„To stačí,“ vyslovila Lamie počtvrté. Tiše. Téměř laskavě.
Harry ho pustil; nechtěl, ach Merline, tak strašně nechtěl. Jenže musel ještě něco udělat.
Vyskočil na nohy, několik klopýtnutí, doběhl o pár metrů blíž k bradavickým hranicím.
„Salazare! Vím, že mě slyšíš. Za pár let mi odpřisáhneš věrnost, takovou, která si neklade podmínky. Dokaž mi ji teď! Zavolej Albuse na pomoc.“
„Kdo jsi?“ objevila se průsvitná tvář Zakladatele, ale to už tam nikdo nebyl, nikdo – až na to tělo, tělo syna Zmijozelu, „Albusi. Chvátej. Hned!“
 
„Co to bylo? Co to sakra mělo znamenat?! Hrajete si se mnou? Protože jestli ano, jste ta nejzvrácenější, nejkrutější stvůra, co kdy existovala, vedle vás je Voldemort k smíchu,“ vřískal Harry, valilo se to z něj jak překypující mléko na plotně. „Proč se to stalo? Kurva! Proč to bylo jinak?!“
„Mám… práci,“ pronesla Lamie nepřítomně. Mrkla. Pootevřela ústa.
Přemístila se.
Harry zůstal stát na Dracově trávníku, bledé kolo měsíce na něj bez mrknutí shlíželo jak velké rybí oko.
Zatím, o mnoho mil dál, se nad Bradavicemi rozběsnila bouře. Jedovatě sirnaté blesky řezaly tuhově černé plátno noci, jako zběsilá bitva padlých, kterým zapomněli říct, že už je po všem.
Krupobití s vichrem zdivočele vtrhly na pozemky, až Zakladatelé raději zvedli štíty. A děsivá nebeská zkáza se stala jen zajímavou podívanou; pravda, přeci jen trochu strašidelnou.
Minerva stála v otevřeném okně své kanceláře. Do mysli bezděčně vklouzla vzpomínka, tohle už jednou zažila. Nebo aspoň něco podobného. Jak to bylo dávno? Dvacet let? Možná…
Svět se tehdy zdál na pokraji zhouby; a současně snad na každém rohu obezřetně skrytá usměvavě pomrkávala Naděje, to pošetilé rozesmáté děvčátko se silou nejmocnějších.
Stárnu, usoudila Minerva trudně, když zrovna na tenhle čas vzpomínám… s lítostí. Stárnu.
S povzdechem zavřela okno, tiše, staříci v obrazech poklimbávali. Opatrně našlapující prošla ředitelnou, na moment se zastavila u jediného nového obrazu. Malého. Nenápadného.
Mírumilovné zátiší, kulatý stolek, čajová konvice, dva květinové šálky se stoupající párou. Složené půlměsíčkové brýle. Obsidiánový nůž.
Pohladila rám, sklouzla po něm prsty.
„Dobrou noc,“ zašeptala, unaveným krokem se vydala ke své ložnici.
 
Draco vyskočil od kuchyňského stolu.
„Harry!“ vyjekl tlumeně. „Jsi…“
Nestačil domluvit, Harry k němu došel. Pevně ho objal. O vteřinu později se mu kolem zad ovinuly Dracovy paže; jen znatelně jemněji.
„Jsi v pořádku?“ zachraptěl Harry.
„Já,“ zopakoval Draco konsternovaně. „Ano. Já jsem v pořádku. Ty?“
„Chci spát. Zoufale chci spát a nemyslet,“ zamumlal mu Harry do ramene.
Draco se trochu odtáhl. Nepustil ho. Přiměl k pohybu, nasměroval ke dveřím Harryho pokoje, vešli spolu. Zavřel.
Svlékl mu hábit. Boty.
Vzal ho za paži, dovedl k nadýchanému náručí monolitových polštářů.
Harry si lehl. Ale možná se spíš složil, jako by mu z těla zmizely kosti, zůstal houbovitý rosol.
Draco se natáhl na záda vedle něj.
„Byl jsi za Severusem.“
Nebyla to otázka. Takže na ni Harry nemusel odpovídat.
„Chceš o tom mluvit?“
„Ne.“
„Dobře,“ zašeptal Draco.
A jak ležel, zvedl levou ruku, položenou mezi nimi. Nechal ji tak. Docela dlouho. Zvoucí.
Dokud ji Harry nesevřel, nepropletl jim prsty, spojené dlaně měkce klesly na lůžko.
 
Myslím, že se všichni bez výjimky shodneme, že peklo je skutečné.
Ale je existence ďábla důkazem boží přítomnosti?
Protože já to nevím.

povedu-te.jpg

 6. kapitola Severus - Kočičí princ

__________________________________________________________________________

Tato kapitola je ve Stopách jistým předělem; s následující "Svědectví krve" se Harryho linie razantně změní, v Tomově "O vlčím dítěti a temném zahradníkovi" mne k sobě Tom poprvé pustil - a Severusova "Kočičí Princ" je první kapitola s varováním. Napsat ji bylo pro mě těžké. Což nemusí znamenat, že bude pro vás těžké ji číst :-)
 
Nezapomeňte se podívat do "Zelené pro Severuse", dnes byla přidána další povídka, tentokrát od Issabelly :-)
 
Děkuji za vaši přítomnost, za milé komentáře. Zřejmě nemá smysl se dál pokoušet předstírat, jak je u mě vše v pořádku. Není :-) Ale s vámi je má soukromá Mlha trochu snesitelnější.
Děkuji.
Merlin s vámi 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ztracená

(Elza, 9. 10. 2017 21:40)

Přiznávám, že ač Harryho linie není bez zajímavosti, trochu se v ní ztrácím. Ne v retrospektivách, spíše v jeho současnosti. Ale to nic nemění na potěšení z té záplavy písemenek.

Nepřestává mě udivovat

(Vlasta, 18. 1. 2017 22:20)

Lamie.. její záminka proč to všechno dělá. Protože tak touží po sobě rovném? Nedivím se, její samota musí být příšerná, je sama tak dlouho... Snad i na ni čeká dobrý konec :-)

Dracova věrnost je úžasná, stejně jako Lenčino přijetí všeho.

Snad Ti bude brzo líp Alice. Krásný den :-)

Ještě více emocí

(An, 17. 1. 2017 9:09)

Je mi úplně fuk, jestli nebude Drarry, protože tohle mi úplně bohatě stačí :D Jejich vztah, když pominu EK... Mohl by být takový, kdyby Harry v prvním ročníku přijal Dracovu nabídku? To se nedozvíme, proto jsem ráda, že tady jsou spolu. Jako bratři :D Protože si rozumí.. A troufnu si tvrdit, že Harry pro něj udělal to samé, co Draco pro něj.
A mám teorii ohledně Lamie. Pořád mi totiž nejde do hlavy, proč vyhledává Harryho... Tedy nešlo mi to do hlavy. Teď mě napadlo, co když je to kvůli tomu, že Harry je posledním střepem z rozbitého talíře (narážím na kapitolu Severus- Tři střepy), a když zemře, tak zemře i ona? Ja vím, je nesmrtelná, tedy... žije dlouho... Ale co když? No, nechám se překvapit :D

Mlhy odvanou, zvednou se jako opona a vrátí se světlo a teplo. Do té doby, máš mou podporu :) I když se neznáme, co na tom. Jsem typ, co rád pomůže, jakkoli :)

:)

(zuzule, 17. 1. 2017 6:45)

Boli to. Doopravdy boli to cist. Ale zaroven je to svym zpusobem hrozne uklidnujici.
Dekuju!

Rozbitý

(Zuza, 16. 1. 2017 7:22)

Až nyní začínám lépe rozumět tomu, jak někdo může být rozbitý. Všechny kapitoly o Harrym jsou pro mě právě o tom. Všechno je špatně. Střípky zrcadla se rozsypaly po celé místnosti a tu a tam se dva střípky najdou a zapadnou do sebe jako puzzlíky.

A stále víc se těším, že bude zrcadlo celé.

Posílám Ti po síti alespoň dobrou myšlenku. Snad trošku nabije energií a vybije negátor....

poděkování

(Astra, 15. 1. 2017 16:38)

Merline díky za Draca. Harry má někoho, kdo s ním jeho bolest sdílí, kdo se neuchyluje k falešnému utěšování, kdo ví, jak je ta bolest ničivá a jak dokáže měnit duši i svět kolem.
Draco je s ním i v tom svém zničeném bytě a mimochodem, tak kukačka je skvělá.
A zase jsem brečela. Hary přivedl Severuse k životu a já si představovala ty stříbrné nitky magie, jak mu vyprávějí o lásce...
Alice, díky.
Každý kapitola je překrásný zážitek. A důležitý.

dechberouci

(Mak, 14. 1. 2017 22:05)

Musim rict, ze Harryho kapitoly jsou pro me ty nejpodstatnejsi. Severusova je zajimava, moc se mi libi, jak si hrajes s jeho postavou a zaplnujes bila mista v kanonu. Tomova linie je oddychovka. Vzdycky si ji prectu, ale je pro me jako reklama na podobny film pred promitanim - kvuli ni jsem do kina nesla. Mozna me trochu nalaka, snad nekdy priste padne ma pozornost sem. Ale Harryho kapitoly, na ty se tesim... potka se s nim? Bude vylet do minulosti tak motivujici, aby zacal skutecne hledat a ne se jen utapel? Tyhle kapitoly ctu bez dechu... drz se Alice, at uz s sebou neses cokoliv. A dekuju za tyhle dva!

Re: dechberouci

(Mak, 14. 1. 2017 22:07)

Jak to po sobe ctu, zni to trochu jako bych ty kapitoly odmavla... ale tak to neni. Co do poetiky jsi opravdu hvezda! Ja jen chtela vysvetlit, proc komentuju jen Harryho linii.

Pamatuj : Každý z nás je majákem v bouři

(Danča, 13. 1. 2017 23:23)

A pokud potřebuješ trochu světla, mezi námi ho vždycky špetičku najdeš.

Miluju Lamii, ode dneška je mou nejoblíbenější postavou. Její charakter je neskutečně vystihnutý. Překonala i Ohnivou. Je... víc já.

Děkuji

Moc těžké

(Issabella, 13. 1. 2017 18:51)

Alice,
Můžu říct, že pro mě je Harryho linii moc těžké číst. Ne že, bych nechtěla, právě naopak, jen je taková... nejsem si jistá jak to definovat. Bolavá, asi. Vždycky se mi na hrudi usadí obrovský balvan a ne a ne se odvalit. Ale to nevadí, to je v pořádku, má to tak být. Jsem vděčná, že s námi svůj a jejich svět sdílíš.
Dneska nejsem úplně schopná nějakým způsobem příběh rozebrat, protože jsi si už určitě všimla, že některé kapitoly ve mě ponechávají pouze emoce a jinak pusto, prázdno. Jsem ti za takové dny vděčná, někdy jen cítit, cítit a nepřemýšlet je osvobozující.

Moc Ti přeji aby se Tvá soukromá Mlha brzy rozptýlila, tak jako Mlhy Avalonu a našli si k Tobě cestu laskavé a hřejivé paprsky slunce co dávají sílu.
A do té doby Merlin s Tebou.

Harry

(Nancy, 13. 1. 2017 15:46)

Cist dnesni kapitolu pro me bylo z neznameho duvodu narocnejsi. Zacinam citi, ze se jeho linie skutecne meni, coz ve mne proboudi zvedavost (zvedavost je dobra). Pravdou je, ze lide jsou tak trochu sebedestruktivni, asi to mame v genech :) bavi me sledovat Lamiin pohled a nazor na lidi, je to hodne osvezujici. Stejne by me zajimaly jeji motivy, vazne se tak nudi? Dekuji za dnesni cast, Alicko. Snad to s nami vydrzis, preckas, my vzdy vyhlizime dalsi kapitolku s nedockavosti... Koukam, ze jsem dnes s komentarem prvne prvni ;)