6. kapitola Severus - Kočičí princ
Volný překlad úryvku textu Heather Dale – Golgotha
(Úvaha prostého občana Golgoty. Nebo Prahy. Vídně. New Yorku. Zobí ulice…)
„V hloubi sebe pevně věřím, že každý nevinný odkráčí svobodně,
že vše je krásně prosté, vždyť Bůh má vyšší plán,
ať se děje cokoliv, vše jde tak, jak jít má,
že nad námi bdí soudci, kteří soudí soudce;
tak proč bych měl něco dělat já?“
Abel Korzeniowski - Reborn (OST Penny Dredful)
Tori v duhové sukýnce klečela na kuchyňské židli, lokty opřená o desku stolu. To se normálně nesmělo, kdepak, ani náhodou. Jenže dnes měla Tori šesté narozeniny a tak maminka nic neřekla.
Na velkém šlehačkovém dortu tančilo šest svíčkových panenek, kloboučky jim hořely každý jinou barvou, a zpívaly takovým tím vysokým hláskem: „Všechno nejlepší, všechno nejlepší tobě, drahá Tori…“
Maminka seděla vedle a usmívala se. Ale nebyl to hezký úsměv, Tori se vůbec nelíbil. Protože mamince tekly z očí slzy, tolik moc jich bylo, a to je smutné, víte, jak strašně moc smutné je, když maminky pláčou? Když pláčete vy, maminka vám pofouká odřené koleno a uzdraví ho; ale maminky, co pláčou, odřená kolena nemají – tak jak máte vědět, kam je pofoukat?
Tatínkova židle byla prázdná. Ještě se nevrátil z práce a to byla dneska sobota. Někdy se nevrátil dokonce několik dní. Tatínek byl bystrozor a hodně se mračil. On musel, víte? To aby se zlí lidé báli. V poslední době se mračil i doma; asi to musel trénovat. Asi bylo zlých lidí víc než dřív. Chudák tatínek.
Dort šlehačkově voněl, taky na něm byly jahody, svíčkové panenky se chytily za ruce a maminka plakala. Říkala jsem už, jak je to smutné?
Ale když pláčou tatínkové… To je opravdu hrozné. To máte strach. Takový ten velký, jako když vám sotva ocumlaný bonbon skočí do krku a uvízne tam a bolí to a nemůžete dýchat; přesně takhle je to strašidelné.
Včera Tori viděla tatínka plakat; mezerou ve dveřích do jeho pracovny, tatínek seděl za stolem a plakal. Tori měla strach. Velký.
Větší než teď.
Vedle dortu ležel balíček v dárkovém papíře ovázaný mašlí, cukrátkově růžoví králíčci na něm poskakovali sem a tam, schovávali se pod stuhou; maminka říkala, že když bude Tori hodná holčička, přinese jí Merlin něco moc hezkého.
Jenže Tori nebyla hodná.
Celý rok se tolik snažila! Ale jak včera tatínek plakal, musela zjistit, co je v jeho pracovně tak strašného. Věděla, že nesmí. Tatínkova pracovna byla zakázaná. Nikdy, Tori, rozumíš? Nikdy.
Neměla tam chodit; věděla to! Jenomže to udělala. Nenašla nic, teda, byla tam toho spousta, asi nejvíc zamčených zásuvek na úplně celém světě, na pracovním stole ta největší hromada pergamenů, jakou kdy viděla, taky kalamář, pero, fotografie maminky s Tori miminkem v náručí; ale strašidelného nic.
Potichoučku se vyplížila ven, tatínek byl už pryč a maminka si toho naštěstí nevšimla.
Ale Merlin to věděl.
Poznal, že Tori byla zlobivá neposlušná holčička; Merlin vždycky všechno pozná.
To proto jí k narozeninám nepřinesl mluvícího kocourka, ale černé pány v bílých maskách.
„U toho být nemusí,“ pronesl Severus nezúčastněně chladným hlasem, natáhl paže, uchopil děcko v podpaží, zvedl k sobě.
Nebránila se. Většina dětí se bránila; křičela, plakala, kopala, zmítala sebou, snažila se utéct. Jakkoliv.
Tahle ne.
Skoro jako by je čekala.
Rabastan mávnutím ruky udělal povznesené gesto; támhle jsou dveře.
Od Severusova návratu uplynulo sedm měsíců a jeho pozice byla vratká jako jehla stojící na špičce. Kdykoliv se mohl vrátit na své původní jedinečné místo po Pánově boku, vždyť už jen to, že ho přijal zpět, bylo nepředstavitelné. Nebo se opět ocitnout v poutech a křičet, křičet ke spásné lži bezvědomí…
Všichni to věděli. Všichni byli v jeho společnosti opatrní jak při chůzi minovým polem.
Ale jen Severus svíral ve zpocené dlani odjištěný granát.
Tori černému pánovi ovinula paže kolem krku; překvapilo ji, jaký měl hlas. Takový hluboký, chladně heboučký, jako když se Myšák vrátil z noční procházky a skočil jí do postýlky, šťouchl do ní čumáčkem, vrnivě se domáhal podrbání.
A tak ho Tori sevřela kolem krku, přitiskla se k němu, černý pán, co má hlas jako Myšákův kožíšek, nemůže být zlý. Možná trochu; ale Myšák taky zlobí, jednou rozbil vázu a dokonce roztrhal záclony.
Odnášel ji od dortu, dárku, uplakané maminky. Tori se sevřelo hrdlo; chtěla se zhluboka nadechnout a zafoukat ze všech sil, pofoukat maminku celou.
Místo toho jí najednou ostře zaštípalo v očích, jako když upadnete a opravdu hodně se uhodíte. Pěstičkou si prudce otřela oči, natáhla ruku k mamince. Nechtěla jsem zlobit, je mi to líto, mami, je mi to tak líto, promiň mi to. Zahýbala prstíčky. Pá – pá.
Mamince se rozšířily oči, nejspíš se tam prostě už tolik slz nevešlo, zakryla dlaní ústa, vyšel z ní zvuk, jaký Tori nikdy, nikdy neslyšela.
Vchodové dveře se zavřely, maminčin obraz i ti v černém zmizeli, jako by je Myšák spolkl.
„Nesfoukla jsem kloboučky,“ zašeptala Tori. „Shoří jim vlásky.“
Ještě chvilku se jí motala hlava, trochu zvedal žaludek, asi bylo dobře, že ten dort ani neochutnala. Určitě by teď zvracela. Nesnášela přemisťování.
Tori se krátce rozhlédla a chvatně schovala tvář do černého pláště. Všechno tady bylo kamenné a studené; věděla, kde je, poznala to okamžitě. Ledové království, země obrů.
Černý pán se sněhovým hlasem se sklonil, odtáhl paži pod Tořiným zadečkem, nohy jí sklouzly dolů. Neměla bačkůrky. A podlaha byla studená, tak hrozně studená. Tori sevřela ruce kolem jeho krku ještě křečovitěji, zavřela oči, černý pán se bude zlobit, určitě se bude moc zlobit.
Ale i to bude lepší než umřít.
Visela. Špičkami palců se dotýkala podlahy, zima se do nich zubatě zahryzla, začaly brnět. Tori se nepouštěla. Jestli se pustí, spadne a zmrzne. Nebo vzbudí obra.
A pak se černý pán napřímil. Pod Tořiným zadečkem se opět objevila silná paže, přitiskla ji k sobě. Trochu.
Tori šeplavě vydechla úlevou. Povolila sveřepé objetí, přetočila hlavičku na jeho rameni, tam, kde končila bílá maska. Tam bylo jeho hrdlo; bylo teplé a vonělo. Bylinkami. Jako maminka, když čerstvě vykoupaná přišla dát Tori pusu na dobrou noc.
A Tori už nepochybovala; nikdo, kdo voní jako maminka, nemůže být zlý. Tori se opatrně přivinula k tomu maličkému kousku hřejivé, voňavé kůže, neslyšně vdechla.
„Maminka sem taky přijde?“ zeptala se tichoulince, úplně tichounce, v kamenném království jsou totiž balvany živé, jsou to obři schoulení do klubíčka, protože jim je tady taky zima. Spí, ale dokáže je vzbudit i ten nejmenší zvuk; a pak je to hodně, hodně ošklivé.
„Ne. Tvá matka nepřijde,“ řekl tlumeně černý pán. Na okamžik jako by zaváhal. „Protože musí tvému otci vyřídit vzkaz. Už nemluv.“
Tori skousla spodní ret; chtěla poslechnout, opravdu!
„Ale maminka vždycky všechno splete,“ špitla nešťastně, „ona je víla a musí myslet na spoustu věcí najednou, když si to nenapíše, tak to určitě splete…“
„Neměj strach,“ pronesl černý pán a znělo to, jako když Myšákovi uvízly v srsti stovky jiskřivých sněhových vloček, „tento vzkaz tvůj otec pochopí perfektně.“
Pomalu s ní kráčel, houpalo to, šel neslyšně, určitě taky věděl, že budit kamenné obry není dobrý nápad.
„Já jsem Tori. Jmenuju se Viktorie, ale maminka mi říká Tori. Stejně se mi to nelíbí. Jak se jmenuješ ty?“
„Nemluv.“
„To není jméno.“
Tori se nadzvedla, to se černý pán musel nejspíš zhluboka nadechnout.
„Neřeknu ti své jméno,“ pronesl pak.
„Aha,“ zašeptala smutně. Vzhlédla. „Mám ti říkat strýčku?“
Houpavý krok se zasekl, černý pán k ní stočil bílou masku, z průzoru na Tori zůstaly hledět černočerné oči. Černější než jeho plášť.
Černé úplně přesně jako Myšákův čumáček.
„Ne,“ vyslovil velmi pomalu.
„Ale nějak ti přece říkat musím…“
„Nemusíš. Mlč.“
„Už vím; vymyslím ti nové jméno, když se ti to tvoje taky nelíbí.“
„Ty jsi velmi neposlušná dívka.“
Tori sklopila hlavu.
„Já vím,“ hlesla. „Myslíš… myslíš, že mi Merlin odpustí?“
Bílá maska na ni kratičce shlédla, v očích se cosi mihlo. Odvrátila se.
Neřekl nic.
„Je důležité mít jméno,“ zamumlala Tori. Pak jí to došlo. Merlin se hněval, ano, samozřejmě, vždyť zlobila – ale Merlin je hodný. I když se hněvá. On jí jejího vysněného mluvícího kocourka nakonec přece jen přinesl… Jenom jiného. Takového, jakého ho potřebovala.
„Já vím, kdo jsi,“ zašeptala tajnosnubně. „Poznala jsem tě. Minulý týden jsem byla s babičkou v divadle, všichni tam také nosili masky, i když trochu hezčí… Byl jsi tam. Jsi Kočičí princ.“
„To v žádném případě nejsem,“ zavrčel.
A znělo to úplně přesně, jako když se jí po dlouhé tahanici podařilo vyškubnout Myšákovi z tlamičky jeho hračku. Tori se musela kousnout do tváře, aby se nezachichotala; samozřejmě, že se nepřizná. Vždyť i změnil masku, aby ho ostatní nepoznali. Ale ona to ví. A neprozradí! Nikomu.
Spokojeně položila hlavu zpátky na jeho rameno, Kočičí princ ji kamenným královstvím pronese do bezpečí. A možná, kdyby se nějaký obr přece jen probudil, Kočičí princ ho dokáže porazit… Určitě dokáže.
Skoro usnula; bylo to příjemné, jako když bývala malá a nemohla usnout, tatínek ji takhle nosíval v náručí a houpal. Ale tatínek to neuměl tak dobře a tak potichu; promiň, tati.
Probudilo ji nečekané světlo, moc ostré, prudce zamrkala. Před nimi byly dveře s oknem, z něj vycházela zář, štiplavá do očí. Tori se ohlédla. Šedivá studená chodba byla za nimi. Prošli zemí obrů. Věděla, že to Kočičí princ dokáže.
Podívala se na něj a usmála se.
On se díval na ni.
Nečekaně rychlý pohyb, Kočičí princ ostře ukročil zpět, skryl je ve stínech za rohem.
„Poslouchej mne, Viktorie. Tohle je důležité. Musíš mne poslechnout. S nikým nemluv. Neplakej. Nekřič. Musíš být velmi, velmi hodná a poslušná. Když ti někdo řekne: Spi, budeš spát. Když řekne: Pojď sem, okamžitě přijdeš. Když se na něco zeptá, vždy řekneš pravdu. Jenom pravdu. Nic víc. A když ti někdo ublíží, nebudeš se prát. Nebudeš se bránit. Nebudeš plakat. Neuděláš vůbec nic. Rozumíš mi?“
Tori otevřela ústa; ale Kočičí princ řekl dokonce několikrát, aby mlčela. Takže ústa poslušně zavřela a pevně kývla.
„Ano. Tak je to správně. A když se budeš bát, nesmíš to nikomu ukázat. Nesmíš. …Nebude to tak těžké, v těch dveřích je schované kouzlo; jakmile překročíš práh, proměníš se ve velmi statečné a tiché děvčátko.“
Přikývla. Skoro nadšeně.
Hluboké černé oči.
„Věřím ti, Viktorie. Spoléhám na tebe.“
Nedokázala se ubránit. Roztáhlo jí to ústa do širokého úsměvu.
Samozřejmě, že měla strach, za královstvím obrů bude určitě země draků nebo zlovolných stromů nebo hladové bažiny – ale Kočičí princ na ni spoléhal. I když byla neposlušná. Stejně jí věřil.
A tak se rozhodla k poslední neposlušnosti; úplně poslední, Merline, slibuju!
„Uvidím tě ještě?“ špitla.
„Ne,“ řekl Severus.
Předám tě žalářníkům a než dojdu do svého pokoje, zapomenu, že jsi vůbec kdy existovala.
…Rozhodně se o to pokusím.
Kočičí princ od Lucinky
(Mnohokrát děkuji, Lucinko - je nádherný 
)
)Ohromná místnost, skoro jako taneční sál pratety Francoise, jenom tu nebyla okna. Vůbec žádná. Světlo vycházelo ze stropu, celý zářil. Podlaha byla žulová, uprostřed dlouhý stůl se spoustou židliček, podél zdí železné postýlky, samé postýlky…
Nebylo tu hezky. Samozřejmě, že tu nebylo hezky – kdyby tu hezky bylo, budou všechny děti neposlušné a nikdo se nebude Merlina bát.
A dětí tu bylo hodně; holky, kluci, mladší, starší, asi dvacet. Nebo osmdesát. Tori nevěděla, uměla počítat jenom do sedmnácti. Tolik zlobivých dětí… Merlin musí být moc smutný.
Škoda, že nemohla mluvit, chtěla by vědět, co provedly.
Kočičí princ neslyšným tichošlápkovým krokem zmizel zase v zemi obrů, jiný pán v černém s bílou maskou ji prostrčil dveřmi dovnitř; tak, teď jsem statečná a tichá, pomyslela si Tori, když překračovala práh.
A páni, ono to vážně fungovalo – vůbec se neslyšela! Tori se v duchu usmála; poslechnu úplně všechno, co mi Kočičí princ řekl, mám takové štěstí, že mě přinesl zrovna on.
„Jméno!“ štěkl na ni nějaký kluk, postavil se před ni, rozkročil se, založil ruce na prsou. Byl velký. Možná nejstarší tady. Ale rozhodně ten nejkudrnatější a taky se nejvíc mračil.
Tori zaklonila hlavu; jsem statečná.
„Jmenuji se Viktorie Sheppardová. Pane,“ řekla napůl nahlas, napůl potichu. Tak nějak akorát.
Kudrnatý kluk mrknul. Vyprsknul smíchy.
„Fajn, Viktorie Sheppardová. Tvoje jméno neznám, takže nic neznamenáš. Já jsem Patrick Hershey, můj otec je čistokrevný kouzelník, pracuje na ministerstvu na oddělení správy Letaxové sítě. To je hodně důležité. A slouží Temnému pánovi. Těch smradů kolem si nevšímej, jsou tu jenom navíc. Tady jsem důležitý jenom já.“
Ty nejsi důležitý, pomyslela si Tori a radši sklopila oči. Moc mluvíš… Takže jsi jenom zlobivý.
Kudrnatý Patrick se rozhlédl. Potřásl hlavou, jako dospělý.
„Taková ufňukaná chamraď… Jenom já jsem tady dobrovolně. Chápeš? Chci být taky Smrtijed.“
Tori bezděčně vzhlédla, oči velikánské. Co je Smrtijed?!
„Jako ti, co tě přivedli. Ti v bílých maskách,“ vysvětlil Kudrnáč netrpělivě. „A už nepřekážej…“
Tori se musela kousnout do jazyku, skoro se zeptala.
Oni jedí smrt?! Fuuuj…!
Ale ne Kočičí princ. Protože každý, kdo jí smrt, musí hrozně smrdět, a Kočičí princ voní jako maminka. On smrt nejí.
Tori si v duchu spokojeně kývla a byla na sebe hrdá.
„Ke stolu, skřeti,“ zavrčel černý pán.
Tori se neubránila; vyděšeně se přikrčila, skřetů se moc bála, byli vážně oškliví, měli ohromné hlavy, špičaté zuby a dlouhatánské ruce!
Ostatní děti si zatím posedali na židle, černý každému odlevitoval misku s jídlem, lžíci, jablko. Tori se ještě jednou opatrně rozhlédla, ale ne, bylo to dobré. Skřeti se neobjevili. Nebyli ani pod postýlkami.
Vyšplhala na volnou židli, byla vysoká, vyšší než měli doma, nožičky v růžových ponožtičkách jí zůstaly viset ve vzduchu. Skoro nedosáhla na stůl.
Přistál před ní talíř, na něm hnědá pohanková kaše, tu znala, babička Patricie ji vždycky vařila, když byla Tori nemocná, jenže na téhle nebyla ani jedna jediná borůvka!
Tori statečně spolkla povzdech, napřímila se, poslušně vzala lžíci, nabrala, vsunula do úst. A když se hodně, opravdu hodně snažila, kaše chvíli chutnala jako šlehačkový dort s jahodami. Dokonce zaslechla i tichounké: „Všechno nejlepší, všechno nejlepší tobě, drahá Tori…“
Doufala, že maminka už nepláče. Tatínek určitě dávno přišel domů, uklidnil ji, pohladil, on uměl maminku vždycky utěšit; on asi věděl, kam pofoukat. Maminka je teď nejspíš ve skleníku a povídá si s kytičkami, jak to víly dělají, a společně s tatínkem čekají, až se Tori polepší a Merlin ji vrátí domů.
Vrátím se brzy, slíbila jim Tori v duchu.
Kaše naštěstí nebylo moc, takže se dala sníst. Tori nenechala ani drobeček; ale nevyškrabovala lžící a už vůbec talíř nevylízala. Tohle hodné děti nedělají. Potichu položila lžíci na prázdný talíř, natáhla se po jablíčku, bylo trochu potlučené, ale stejně se na něj těšila.
Kudrnatý Patrick byl rychlejší. Sebral jí ho přímo pod rukou a okamžitě se do něj zakousl. Ještě na Tori jedním okem mrknul.
Tori to zabolelo; tam uvnitř, kousek nad bříškem, taky to zase zaštípalo v očích, to jablíčko bylo její, Merlin jí ho dal, už přišla o šlehačkový dort a dárek a bačkůrky…!
Zatnula zuby. A neudělala vůbec nic.
Nezklamu tě, Kočičí princi, vidíš? Nebrečím!
Vpravo vedle ní seděl kluk s rozbitým nosem a modřinou na tváři, chvilku se na Tori díval. Potom vzal svoje nakousané jablko, rozpižlal ho lžičkou na dva kousky, jeden Tori dal.
Tori se na něj usmála a tentokrát to v očích zaštípalo docela pěkně. Na tři kousnutí bylo jablíčko pryč, zůstalo po něm v puse nasládlé příjemno.
„Jmenuju se Dylan Hockley,“ zašeptal kluk, poškrábal se na strupu na nose, a rozkýval nohy, taky mu visely nad zemí, „jsem tady asi deset let,“ dodal vážně.
Nemluv! Vyvalila na něj Tori vyděšeně oči.
„Patrick je kretén. Nevím přesně, co to slovo znamená, ale vsadím se, že ho vymysleli jenom pro něj. Kretén, kretén, kretén.“
Nemluv, zaprosila Tori v duchu. Byl jsi moc hodný, dal jsi mi jablíčko; prosím tě nemluv. Tobě nikdo neřekl, že musíme být ticho, abychom mohli domů?
„Od stolu, umýt, do postele. Pohyb, parchanti!“
Tori seskočila mezi prvními, studená podlaha ji zase kousla do chodidel. Stejně musela počkat, nevěděla, kde je koupelna.
Byla malá a studená jako všechno ostatní, Tori čekala ve frontě, než na ni přijde řada. Rychle se vyčůrala, opláchla, chvíli marně hledala zubní kartáček a pastu. Nenašla ji. Nenašla!
„Pospěš si!“ zasténala rozcuchaná holčička, asi moc potřebovala čůrat. Tori odešla z koupelny zoufalá; jak má být hodná holčička, když si nemůže vyčistit zoubky?! Merlin jí nikdy neodpustí!
Musela hodně, hodně přimhouřit oči; ale dokázala to. Ani jedna slza.
A třeba tam zítra už kartáček bude. Možná si ho nejdřív musí zasloužit. Ano, jasně, tak to bude.
Znovu počkala, než si ostatní vlezou do postelí, jen ve spodním prádle, oblečení na podlaze nebo hozené přes postel. Zbylo tam pět prázdných postýlek. Tori si vybrala tu hned vedle Dylana s rozbitým nosem.
Svlékla duhovou sukýnku, tričko, pečlivě je složila. Navrch dala ponožky, taky pěkně přeložené. Vylezla na postel, polštář byl studený, šedivá deka kousala, ale byla teplá.
Tori zavřela oči, čekala, až zhasnou světla; nebudu se bát, statečné holčičky se ve tmě nebojí. Nebudu se bát.
Světlo bodalo do očí, i když jste je měli zavřené.
„Tady se nikdy nezhasíná,“ zašeptal Dylan.
Tori zvedla víčka. Podívala se na něj hodně smutně.
Pořád mluvíš… Budeš tu ještě dalších deset let. Chudáčku.
Přinutila se k maličkému úsměvu.
A přetočila se na bok, schovala hlavu pod štípavou dekou, zavřela oči. Teď se musí spát.
Protože odedneška bude Tori tou nejvíc nejhodnější šestiletou holčičkou na úplně celém světě.
Kočičí princ sice řekl, že už se neuvidí, ale jeho oči mluvily tajnou řečí a šeptaly něco docela jiného.
Přijdu pro tebe, princezno Tori. Odvedu tě domů.
Hned, jak ti Merlin odpustí.
Severus zavěsil hábit do skříně, odložil masku na její místo na zdi. Tak, aby ji měl stále na očích. Aby tu nikdy, ani na vteřinu, nezapomněl.
Tohle jsem já.
Pošetilé okamžiky lehkomyslného zapomnění si mohl dovolit během pobytu v Bradavicích. Ne zde.
Žít v Sídle bylo jako kráčet po tence zamrzlé nekonečné vodní ploše, pomaličku, cítili jste, jak pod vaší vahou s každým krokem led praská, jak vlásky tenké se rozbíhají pavučinky trhlin. Led, kam až oko dohlédlo. Nevěděli jste, zda kráčíte správným směrem k pevnině. A žádné stopy, ne, ne, kdepak, žádné stopy za vámi. Taky jste mohli celou dobu jen chodit tam a zpět, stále dokola.
Občas Severuse napadlo, že by mohl prostě poskočit. Dupnout; prolomit ten led, nechat se spolknout mrazivou náručí. Vzdát to.
Ale ne dnes. Dnes měl sílu. Nepokoušel se přijít na to proč. Ono všeobecně bylo lepší v mnoha směrech nepřemýšlet.
Posadil se na pelest, nechal klesnout víčka, zaplavil sál vědomí rtutí po strop. Hutnou, všeprostupující. Konejšivou. Zabíjela pocity a pocity znamenaly bolest, nejistotu, strach. Ach ano, strach. Ten asi nejvíc. Severusův strach měl stovky tváří.
Byla to taková úleva, ponořit se, utopit ve stříbřité záplavě, zůstat jen tak plynout v prostoru, jak mrtvé tělo kdesi v hlubině oceánu, ani na dně, ani na hladině, kdesi uprostřed; jedno, jaká bouře běsnila na povrchu, zda se láva syčivě prodrala dnem a prskavě vnikala na území chladných vod.
Bylo tam příjemné pološero. Byl tam klid. Klid stařičkého vesmíru, jehož každý pohyb čítal milióny let.
Zde se myšlenky a vzpomínky Severuse netýkaly, on se netýkal jich. Prohlížel je, nepřítomně vzdálený, bezemočně praktický, dobro i zlo tu ztrácely význam, zůstal způsob a cíl.
Nic víc.
Tak trochu absurdní, že právě tyto chvilky čistě asociální lhostejnosti ho udržovaly příčetného.
Rtuť se zavlnila, chvatně vsákla do děr; Severus ucítil kontakt, jemnou tíhu, zvedl víčka. Zůstal hledět na Žlutoočku. Klečela před ním, paže složené na jeho kolenou, spánkem o ně opřená.
Jako dcera, když vstoupí do otcovy pracovny, poklekne před jeho křeslem, schová mu tvář do klína; zlomil mi srdce, tati, nevím, jak teď žít dál.
Severus pocítil zvláštní touhu. Dotknout se jí.
Pohladit, vnořit nejisté prsty do šedočerného dýmu, polaskat; to je mi líto. Pomůže, když tomu bastardovi zlomím vaz?
„Stalo se něco?“ zeptal se.
Ruce nechal, kde byly, podél boků.
„Stále se něco děje, Severusi… neříkala jsem to už někdy?“ zamumlala nepřítomně.
Několik pohybů dlouhých řas, vracela se do reality.
„Ale máš pravdu. Ano. Něco se stalo.“
Děsukrásná, všechno na ní bylo vražedné, od jejího půvabu po nesmírnou moc, cítil z ní kovový pach smrti, lidská krev, mnoho krve… A přesto mu právě nyní připadala především ztracená. Vystrašená.
Vždyť co víme, my naivní blázni, vesmír je starý sotva několik miliard let – proč by bohové nemohli být ještě stále jen pouhými dětmi?
Severus zvedl ruku, měkce spočinula na jejím rameni.
„Povíte mi o tom?“
„…Asi bych chtěla.“
„Mně můžete říct cokoliv. A nemusíte.“
Zvedla hlavu, upřela na něj zlatavě žluté zorničky.
„Já vím, že mohu, Severusi. Tobě ano. …A to je divné.“
„Člověk si zvykne na svou samotu,“ přitakal Severus. „Narušit takový bezpečný stereotyp, kde nikdo není, musí být divné.“
Drobně se pousmála, zpod rtů na setinku vteřiny vykoukly dravčí tesáky.
„Až na to, že já nejsem člověk.“
„Obávám se, že nepříjemným pravdám se ani Prvotní vyhnout nemohou,“ namítl zlehka; a skutečně se někde hluboko v něm něco docela maličko usmálo.
„Neděs mne, ano? Lidé nejsou tak moudří. Jste jako čerstvě vylíhnuté klubko háďat, až do své smrti urputně bojující o kousek skořápky s poslední kapkou žloutku.“
„Úchvatné. Velmi povznášející metafora.“
„Ty jsi jiný.“
Severusem prošuměl úžas; vůbec nejsem jiný, jsem stejně bezvýznamný a nehodnotný jako miliony jiných.
„Skořápky mne nezajímají?“ prohnul levé obočí.
„Za všechna staletí, kdy tento svět sdílím s lidmi, jsi první a jediný, kdo mne přijal. Mne. Neutíkáš v hrůze. Nevzhlížíš ke mně jako k bohu, kterým nejsem. Neobviňuješ mne ze své bolesti. Nekřičíš, proč jsem nezabránila další z tvých ztrát. Co ti dávám, přijímáš s vděčností. A především, nežádáš víc. Nikdy.“
„To je… lež,“ zachraptěl Severus. „Jistěže bych chtěl víc.“
„Přesto o to nežádáš.“
„Nejste zodpovědná za můj život, ta tíha leží na mně. A vinit vás z důsledků mých chyb by bylo pokrytecké. Jsem pokrytec. Ale zřejmě ne tak velký.“
„Přesně o tom mluvím.“
Složila hlavu zpět do jeho klína.
„Prožila jsem desítky životů v lidských tělech, v předstírání lásky, náklonosti, hněvu, přátelství, ponížení, zrady. A všechno to byl klam, pouhý experiment; co udělá brouk, když mu utrhám všechny nohy na jedné straně? Začne se točit dokolečka?“
„Ano,“ přitakal Severus věcně, „začne. Otestoval jsem to zhruba ve svých pěti letech.“
„S tebou to není lež,“ řekla Žlutoočka.
Hleděla kamsi do neznáma, skrz Severusův noční stolek.
„A já to nechci. Nechci být tvůj přítel, Severusi.“
Severus sledoval svou ruku. Nedůvěřivě. Skutečně Žlutoočku v téměř nepatrných kruzích hladila?
…Nu což. Přinejhorším má ještě druhou. Zaznamenal už někdy někdo případ, kdy se kouzelníkovi zbláznila jedna ruka?
„Neřekneš nic?“
„Co mám říct?“ pokrčil rameny. „Že vás za svého přítele přesto považuji? Ano, považuji. Že rozumím, proč se nechcete nijakým způsobem připoutat k něčemu, co tak snadno podléhá zkáze? Ano, tomu rozumím. Že mi to nevadí? Ne, nevadí mi to. Je to v pořádku.“
„V mé současnosti, tam, odkud pocházím, jsi již několik let po smrti,“ pronesla zvolna. „Nezeptáš se, jaký je to rok?“
„Příliš mnoho informací škodí,“ oznámil Severus rezolutně; ne, tohle vědět nechtěl. Nesměl. Ani kdy, ani jak. Všechno by to mohlo změnit.
„Věděla jsem, že to řekneš. Jen jsem chtěla opět užasnout nad tvou moudrostí. …Čas je jako proud, mohu ho cítit; vnořím do něj prsty a vnímám jeho tok, ne plynoucí minuty, ale záchvěvy, odrazy událostí, nekonečný sled stále se měnících událostí, až k mému horizontu. K mé současnosti,“ začala mluvit, zničehonic, o tajných věcech, i mimořádnostech Prvotních; netečně, jako by vyprávěla děj nudné knihy. „Mohu se libovolně pohybovat směrem zpět, ale vpřed je téměř nemožné, tok přede mnou se teprve vytváří a sám netuší, kudy v další vteřině bude plynout. Příliš závislý na minulosti, na těch nejnepatrnějších detailech. Ale občas zachytím záblesk. Droboučké zachvění budoucnosti.“
„Fascinující,“ hlesl Severus. „Takže čas, jak ho chápeme my… Pleteme se. Naprosto. Čas je jen jedna z mnoha konstant, vlastně nijak zvlášť důležitá; minulost, přítomnost a budoucnost tvoří události. My. Fascinující.“
„Vrátila jsem se. Do chvíle, kterou jsem dokonale znala. Vše bylo správně, místo i čas, naprosto správně, Severusi, i ten trs kostřavy sivé v nohách. Všechno bylo přesně tak, jak mělo být. A přesto to bylo špatně.“
Hladil ji. Bezděčně, plně soustředěný na její slova, prsty měkce klouzaly po jejím rameni, paži, až k loketnímu kloubu, a zpět, laskající. Nebylo v jeho možnostech jí poradit, i kdyby snad tušil, o čem to mluví. Ale mohl ji vyslechnout.
Naslouchal.
„Čekala jsem do poslední chvíle. Do toho okamžiku, kdy jsem zaslechla poslední zadunění jeho srdce. Asi to nevíš, ale poslední zaznění lidského srdce zní jinak než všechna ostatní. Je jako rozhoupaný kostelní zvon, zprvu bije splašeně na poplach, a umdlévá, tempo zpomaluje. Ten poslední úder je němý. Zvon se zhoupne. Ale neuslyšíš už vůbec nic. Zůstane viset uprostřed pohybu jako nevyřčená věta.“
Místnost klesla do ticha. Severusovy prsty vklouzly do dýmovitých copánků, rozplývaly se mu pod rukou a znovu zhmotňovaly, nepojmenovatelně hebké.
„Rozezněla jste znovu ten zvon?“
„Ano,“ řekla dutě. „Musela jsem. Nebyl jeho čas.“
„Co bylo špatně? Přišla jste na to? Něco se muselo změnit.“
„V tom to právě vězí, Severusi,“ zašeptala. „Nezměnilo se nic. Naprosto vše bylo v pořádku. Proud se nezachvěl. Ani před tím. Ani po tom. Plynul stejný.“
„Pak tomu nerozumím.“
„Přemýšlím o tom, stále na to myslím. A třebaže to odmítám, existuje jen jediné vysvětlení. Šílené. Absurdní. A jediné, které dává smysl. Že to, co se stalo, co jsem udělala, jsem udělala prostě jenom znovu. Že jsem to udělala i předtím. Že si to nepamatuji. A pokud to tak je, znamená to nedozírné souvislosti… Co když má současnost je ve skutečnosti minulostí? Co když byla budoucnost tak nesprávně, že jsem ji zničila, vrátila se do počátečního bodu, abych to zkusila znovu, jinak, lépe? Ještě jednou. Bylo by logické, abych si vymazala vzpomínky? Vždyť mít je by mi mohlo tolik pomoct vyvarovat se chyb, zvolit jiný způsob. …Takže, co když jsem tohle už vyzkoušela a výsledek byl stejný? Proto to zkouším nyní bez paměti? Co když to zkouším poněkolikáté?!“
Napřímila se, dlaně na Severusových kolenou, pohlédla mu do tváře.
„Být člověk, řeknu, že mne tato představa děsí.“
Někdy jsou sebemoudřejší slova útěchy prázdným zvukem.
„Zlé věci se prostě dějí,“ řekl tiše.
„Já najdu cestu, Severusi.“
Hluboké černé oči plné ran přitakaly. Jistěže ano.
„Věříš mi?“
„Od toho jsou přátelé.“
Natáhla se k němu. Blízko. Blizoučko. Až se její plné rudé rty zlehýnka dotkly smetanově bledé kůže. Téměř jako v políbení.
„Musím jít. Přichází,“ zašuměla. „Nesnaž se být někým, kým nejsi. Jsi hádě, které skořápky nezajímají.“
A byla pryč.
Ucítil jeho magii, palčivou po ohni, dřív než překročil práh.
To už Severus klečel na zemi, hůlku položenou daleko před sebou, dlaně na stehnech. Hlavu skloněnou.
„Můj Pane.“
Temný pán vstoupil, chvíli se rozhlížel.
„Zvláštní. Vlastně jsem u tebe ještě nikdy nebyl. Tedy ne osobně, pochopitelně.“
Došel k Severusovu stolu, poličce plné knih, k prázdnému místu podivně se vyjímajícímu uprostřed jako čestné místo. Tam, pod silným ochranným zneviditelňujícím kouzlem, stál Berithův Necronomicon. Pán ho viděl; samozřejmě, že on ho viděl. Vztáhl ruku, sklouzl po jeho deskách z dračí kůže špičkami prstů.
„Stále ho čteš?“
„Ne,“ řekl Severus. „Už se mi… neotevře.“
„Ovšem,“ pohodil Pán hlavou. Přešel k prosté dřevěné židli, změnil ji v pohodlné křeslo, usedl. „Tím se netrap, Severusi. Stejný osud potkal každého, kdo ji kdy dokázal otevřít. Zřejmě časem se touha po vědění změní… v touhu se bránit. Nebo útočit.“
Přehodil nohu přes nohu. Uhladil hábit.
„Jak probíhala dnešní akce, Severusi?“
„Bez potíží, můj Pane.“
„Vskutku?“ pronesl zvolna. „A jak to víš tak jistě? Podle Rabastana jsi odešel dřív, než vůbec začali.“
Severus divoce zatoužil po rtuti, beztížném odcizení, strach jak krystalky ostrý protékal žilami, Žlutoočka vždy přicházela jak zablesknutí před zaburácením hromu, jako by nestačila běžná každodenní smrtelná panika…
Ale rtuť si nesměl dovolit. Lhostejnost sváděla k chybám. A pak, Pán měl jeho strach rád. Ne…?
„Celý tým se nezraněný vrátil přesně podle časového rozvrhu, Lestrange vám podal hlášení, které netrvalo déle než devadesát vteřin,“ odříkal Severus věcně. „Vše tedy proběhlo bez potíží.“
„Brilantní. Pozorovací schopnosti i dedukce,“ přitakal Pán.
Severus se tiše nadechl.
„Směl bych vysvětlit důvod svého předčasného odchodu, můj Pane?“
„Ne,“ řekl. „Pokud jsi odešel uprostřed akce, předpokládám, že jsi k tomu měl velmi dobrý důvod. Nicméně, jak jistě tušíš, i já mívám své důvody, proč do terénu vysílám stanovený počet Smrtijedů.“
„Rozumím, můj Pane,“ sklonil Severus hlavu níž. „Už se to nikdy nebude opakovat.“
„To jsem rád. Nu, a pokud bys snad někdy v budoucnu opět pocítil nepřekonatelnou potřebu místo opustit, vyčkej poblíž. Připraven zasáhnout, kdyby se tvoji společníci ocitli v nouzi.“
Severus šokovaně polkl. Přeslechl se; musel se přeslechnout. Přeci mu Pán právě nedal svolení… neposlechnout?
Ne, samozřejmě, že ne! Je to jen další zkouška, test; jak na něj odpovědět? Jak?!
„Můj Pane,“ vymámil z hrdla.
Pán vstal, šumivé vlnění hábitu. Předstoupil před něj; Severus mezi lopatkami cítil jeho pohled, jako by klouzal po kapkách potu, pomalu rosily kůži pod látkou košile. Srdce začalo tlouct o oktávu hlasitěji, strach jak podomní prodejce se pokoutně vplížil sklepním okénkem, obezřetně stoupal do schodů, mé nabídce neodoláš.
„Už se mi vůbec nedíváš do očí, Severusi,“ vyslovil Pán tiše.
„Nemám… právo.“
„Ah. Jistě. Nemáš právo. Máš strach. Jak jsem jen mohl zapomenout? Vždyť jsme o tom již mluvili. Několikrát.“
Pán mluvil tlumeně, jako když v sobě dusíte hněv. Jenže tenhle nebyl obvyklý. Byl jiný. Divný.
Severus vnímal, jak se mu do zatnutých svalů v pažích a zádech a lících dostává křeč; toužil po rtuti!
…Ne.
Chtěl utéct. Prostě utéct.
Bylo mu dvacet jedna let a pár týdnů a jediné, co si k nepovšimnutým narozeninám přál, byla rychlá smrt.
S lidmi to máte jako s domy. Stojí si, vztyčení, hrdí, netečně odolávají bouřím, ignorují hlodavý zub času, otloukaní katastrofami, jen si přešlápnou a stojí dál. A pak se to stane. Stačí vteřina; a jedna malá, prostinká, bezvýznamná cihla, viklavě položená v základech. V každém domě se taková najde. Vypadne. Jen tak. Zničehonic. Vážně myslíte, že to musí mít důvod, nějaké strašně logické opodstatnění? Dobrá, tak tady ho máte – cihly prostě vypadávají.
A je to. Konec, rána, sloup prachu, dům jde k zemi.
„Pověz mi něco, co nevím,“ zasyčel Pán.
A tohle bylo ono. Ano.
Konečná.
Všechna síla byla pryč, jako by nikdy ani neexistovala. Obrané palisády prolomeny, krvelačné hordy už zaplnily nádvoří, valily se do schodů, za sebou zmar a černý dým, vyrazily dveře kostela. A kříž letící kopí nezastaví; zeptejte se beránka.
Možná o tom mluvila Žlutoočka, než zmizela; nesnaž se být někým, kým nejsi.
Nejsem hrdina.
Jsem… vy-dě-še-ný!
Severus zvedl hlavu, vložil na Pána zrak, zpola šílený.
„Co nevíte? Já netuším, co nevíte. Vy přeci víte vše. Musíte vědět. Víte, jak téměř každý druhý lektvar zkazím, jak všechny ingredience desetkrát kontroluji, přesně odměřím – a potom začnu znovu od začátku, jelikož si nejsem schopný vzpomenout, zda jsem počítal správně. Musíte vědět, jak mne děsí, kolik zničeného materiálu má laboratoř nyní vykazuje, jak čekám, stále jen čekám, kdy vás napadne, zda náhodou ve skutečnosti nevařím jiné lektvary, nedovolené, jestli se vás nepokouším otrávit?!
Musíte vědět, kolikrát za noc se vzbudím zbrocený potem, hrůzou, že jsem nezamknul laboratoř, ačkoliv vím, že tam smíte jen vy a já, ale jak byste mne potrestal za takovou nedbalost? A pak tu sedím a nevím, nevím, jestli to smím jít zkontrolovat, plížit se uprostřed noci, protože co když mne někdo zahlédne, co když ho napadne, jde snad Severus tajně vařit něco, o čem Pán nemá vědět?
A docela jistě víte, jak všichni, naprosto všichni neustále hovoří o mém pobytu v Bradavicích, práci pro Brumbála, kolikrát už tu zaznělo: Zase zradí, na co Pán ještě čeká?! A někdy, někdy jsou ty jejich nápady a smyšlenky tak děsivé, že bych jejich opak nikdy nemohl dokázat, a já vím, vím, že je všechny slyšíte! Kdy jim uvěříte? Kdy si řeknete: Nezeptám se? Co kdyby?
A víte také, jak jsem pro vás minulý týden vařil Veritasérum? Druhý den, přesně v devět patnáct, zrovna jsem učil druhé ročníky v Bradavicích, jsem téměř zkolaboval. Nebyl jsem schopný si vzpomenout, zda jsem do séra přidal dvě nebo tři pírka zmíráčka. Věděl jsem, jak dlouho a složitě jste akci připravoval, jak byla důležitá, a já to sérum zkazil. Opustil jsem třídu, Bradavice, šel přímo sem, okamžitě – a vy jste tu už nebyl! Následující tři hodiny jsem strávil bez hnutí sledováním dveří. Až vstoupíte. Až mi řeknete: Opět jsi mne zklamal, Severusi. Tentokrát naposledy. Ale vrátil jste se spokojený. A já nebyl schopný vymyslet, proč jsem tady.
Vaše denní rozkazy si zapisuji; a vím, že se to nesmí! Padesátkrát za den je kontroluji, udělal jsem vše, nic jsem nevynechal?! Když vyrážíme na akci, pokaždé se vracím, vždy něco zapomenu, hábit nebo masku nebo hůlku, už i hůlku jsem jednou zapomněl. Nedokážu usnout, občas probdím celé noci. Nedokážu jíst. A jindy nejsem schopný vstát. Ležím na posteli, ochromený, zírám do zdi. Nemůžu se hnout. Vyjít z těchto dveří. Někdy si myslím, tak dnes, dnes to už nedokážu. Nevyjdu.
Protože to vím. Selžu. Je to pouze otázka času a ten zběsile letí; selžu! Udělám chybu. Vždyť – stále – jen – dělám – chyby!
A vy mě potrestáte. Ne tak jak běžně, výtkou, noční hlídkou, ponížením před ostatními, třeba nespravedlivě za chybu někoho jiného, o které víte, vím, že to víte, ne, to je jen hra na pobavení…“ Slova létala chrlená prudkostí sopečných gejzírů. Nedala se zastavit. Ani vzít zpět.
Bylo to jedno.
„Jednou vás bavit přestane. Jednoho dne budete mít mých chyb dost.“ Teď už se mu do očí díval; do těch rudě žhnoucích měsíčních prstenců. Vysychalo z nich v hrdle. „A potom mne opět připoutáte a budete mučit. Dokud nepřijdu o rozum úplně,“ zachraptěl.
Zatínal prsty do hábitu na kolenou, křečovitě svíral látku v pěstích. Bylo dobré se něčeho držet.
„Občas si přeji, abyste se už rozhodl. Myslím… Ano. Poměrně často si myslím, že až mne v poutech povedete dolů, že se mi možná… uleví.“
Pán neřekl vůbec nic. Stál. Díval se. Sledoval ho. Intenzivně.
„Jak dokonale to před ostatními skrýváš,“ promluvil pomalu, „dokonce i tvá nitrobrana…“
Severus ucítil, jak mu Pán vstoupil do vědomí; potěšilo ho, jak jeho mysl ječí strachy zbavená smyslů, rtuť na samotném dně?
Opustil ho rychle.
Takže… teď.
Severus pootevřenými ústy sípavě nasál vzduch; a bylo to, jako by se poprvé nadechl.
Bylo po všem. Už nebylo čeho se bát.
Konečně.
Pán si před něj poklekl na jedno koleno. Uchopil ho za zápěstí pravé ruky. Přinutil pustit hábit, rozevřít pěst. Oba sledovali, jak se Severusovy prsty nezvladatelně třesou.
„Ano,“ pousmál se Severus chraptivě. Trpce. „Jsem troska.“
…A Pánova levá paže se mu ovinula kolem zad, přitáhla si ho do náručí, pravou mu uchopil tvář, přitiskl si ji pevně k rameni.
„Nevěděl jsem, že je to tak zlé,“ zašeptal strnule. „Nevěděl. Přísahám, Severusi. Já to nevěděl.“
Severus otřeseně zalapal po dechu. Teprve tehdy začal skutečně křičet.
Úplně potichu.
Seděli na zemi, Pán ho objímal, silně, jednu dlaň přiloženou k Severusově tváři, prsty ve vlasech; bylo v tom cosi neodvratného.
Jak ho svíral. Ta hrubá něha jeho nehybné ruky. Mělký dech, jako by se ztěžka prodíral sevřenou průdušnicí.
Objímal ho.
Vy, kteří přijímáte a vnímáte lidský kontakt jako samozřejmost každého běžného dne, nemáte tušení. Jak výjimečný je.
Kolik nesmírné magie se v něm skrývá.
Severus to věděl.
Protože jeho nikdy nikdo neobjal, ne takhle; intenzivně. Kompletně celým svým já, cítíš mě, jsem tu, jsem s tebou, cítíš mě?
Cítím.
Ani Albus za těch uplynulých sedm měsíců ho neobjal, stěží se dotkl, jen letmo, ramene, ruky, tak nejistý.
Ach Bože. Cítím.
„Tušíš, kdy naposledy jsem někoho objal?“ prohodil Pán téměř konverzačním tónem, a znělo to blízko; Merline, bylo to blízko, Severus mu spočíval v náručí…
„Ne,“ zamumlal do černé látky hábitu.
„Hm… ani já. Proč jsem se přestal lidí dotýkat? Vždyť to není tak zlé; když překonám první šok a odpor, dá se to skoro přežít.“
Severus mu v pažích ztuhl.
„To byl žert. Pokus. Chabý, uznávám. Humor není má silná stránka.“
Severus se pokusil odtáhnout.
„Zůstaň,“ vydechl Tom. „Zůstaň u mě.“
Rozbitý, rozbitý, na drť, na semínka prachu.
Ale to je dobré.
Na místě zbořených domů se dají postavit nové. Vyšší. Silnější. Krásnější.
Do těch se život vrací sám; má je rád.
Tom si ho přitáhl pevněji; blíž. Opřel se bradou o vršek Severusovy hlavy.
„Hněval jsem se, Severusi. Kdyby tenkrát Albus zemřel, byly by dnes mé řady stonásobně větší; o všechny, kteří by ztratili naději, kterou on představuje. Neznamenalo by to konečné vítězství, jistěže ne. Ale byl bych k němu mnohem, mnohem blíž. A to jsi mi vzal. Hněval jsem se.
Tak moc. Nemohl jsem přestat; po všem, co jsem ti dal, sis vybral jeho, který ti nedal nic? Až později mi to došlo. Vždyť ty jsi nevolil mezi námi, já byl v bezpečí, nic mi nehrozilo, on jediný čelil záhubě. A tvé pošetilé srdce tě přemohlo.
Udělal jsem chybu. Slyšíš mě, Severusi? Já se zmýlil. Mučil jsem tě devatenáct dní, bez přestávky, posedlý vymýšlel ty nejhorší možné způsoby, jak tě potrestat za tvou zradu, že jsi mne opustil… Trvalo mi celých devatenáct dní zběsilého vzteku, než jsem procitnul. Nebyl to Albus, kdo mi tě vzal.
To já sám.“
Svíral ho. Možná trochu silněji. Možná trochu křečovitěji.
„Ten můj hněv… někdy není v mé moci ho ovládnout. Ano, podvedl jsi mne; ale trest nebyl adekvátní. Byl příšerný. To těch devatenáct dní mi tě vzalo.“ Tom se krátce odmlčel. Nádech.
„Vzalo? Ztratil jsem tě, Severusi?“
Vzápětí dlaní chvatně sklouzl na jeho ústa.
„Neodpovídej. Mlč. Nechci to slyšet.“
Severus se ani nepohnul.
Tom to vnímal; jak každičká roztříštěná buňka Severusova bytí k němu vzhlíží, naslouchá. Ještě vystrašená. Ještě nevěřící. Ještě stále čekající první úder.
Ale naslouchá.
Svým způsobem čistší než plod v matčině lůně, hledající odvahu k znovunarození.
Tom se usadil trochu pohodlněji, srovnal si ho k sobě těsněji, uzavřel brány objetí; bylo děsivé, jak dobrý byl ten pocit.
„Postupem času jsem si uvědomil celkem bizarní pravdu,“ pokračoval tlumeně. „Já jsem rád, že Albus přežil. Bojovat proti beztvářnému davu, proti těm, kterými jen pohrdám… Ne. Potřebuji protivníka, silného. Úctyhodného. Ve válce musíš mít ikonu nepřítele, znát jeho jméno. Jen tak se udržíš při síle, nepolevíš v pozornosti, nepodlehneš falešným iluzím o předem získaném vítězství.
A pak, když jsem sledoval tebe, napadlo mne – co by to udělalo s tebou?
Proto jsem tě poslal do Bradavic. Proto jsem svolil, abys tam zůstal. Obětoval Leclaira, souhlasil s tvou hrou na špióna, ve kterou upřímně řečeno nijak nevěřím, Albus je příliš chytrý, příliš zkušený, ať uděláš cokoliv, podstatné informace od něj nezískáš. To nebude tvé selhání. Je to úloha, která nemá řešení.
Poslal jsem tě tam proto, že jsem doufal, věřil jsem, že Albus spraví, co jsem způsobil.
…Jak vidím, jsou věci, které nedokáže ani on.“
Teprve nyní opustil jeho ústa. Vrátil ruku na původní místo, Severusova strašidelně chladná tvář, špičky prstů v havraních vlasech, slepených potem a nevyspáním.
„Zřejmě je tedy tento úkol určen mně,“ řekl Tom. „Jsi oběť, Severusi. Jak nepříjemné; má oběť. Nuže. Co o to vím? Poměrně dost, nenech se zmást, i já býval kdysi obětí.
Projdeš několika fázemi, jejich očíslování je pouze orientační, jelikož každý jimi prochází individuálně, v různém pořadí a intenzitě; někteří jistou fázi vynechají úplně, nebo navěky ustrnou v jiné.
Takže. Ztráta sebedůvěry, zhoršení paměti, snížená koncentrace, poruchy spánku, to vše, co jsi popisoval, jsou pravidelné příznaky, těm se myslím nevyhne nikdo.
Nezmínil jsi však pocit izolace. Naprosté osamělosti. Vždyť kdo ti pomohl? Který ze Smrtijedů ti dal napít, když jsem nebyl přítomen? Který se pokusil utišit tvou bolest, který se aspoň nedíval? Kde byl Albus celých devatenáct dní? A já? Vážně jsem zapomněl na vše, co jsme spolu prožili, co jsi mi dal, na tvou oddanost? Musíš si připadat absolutně odříznutý od všeho a všech, tvůj svět ztratil řád, propadl se do chaosu.
První fází bývá hněv. Zuřivost, touha po pomstě. Ta vyprchá rychle, je vlastně lhostejno, zda se své pomsty dočkáš nebo ne, na situaci to nic nezmění. Ne v počátku. Až později, možná, ano, dobře připravená, chladnokrevná pomsta, ta již umí jistý pocit zadostiučinění poskytnout. Ovšem rány nezacelí.
Druhá fáze – popření. Snižování, negace; myšlenky jako: Vždyť to nebylo tak hrozné, vlastně se tak moc nestalo, zbytečně to zveličuji, nejlepší bude přestat se k tomu vracet, přežil jsem a o to jde, ne?
Lež, lež, lež. Lži rány také nehojí.
Třetí fází je přijetí reality. Stalo se to. Bylo to skutečné. Bylo to strašné. Už nikdy to nesmím zažít znovu. A s tím přichází strach. Paralyzující. Protože náhle víš, velmi jasně a zřetelně víš, že už nikdy a nikde nebudeš v bezpečí. Že bezpečí je pouhá iluze.
Žádný strach na světě ještě nezahojil ani jedinou ránu.
Sleduji tě celé uplynulé měsíce, přesvědčený, že jsi stále ve fázi popírání, tak klidný, tak chladný, proto jsem tě provokoval těmi nespravedlivými tresty…
A znovu jsem se zmýlil.“
Severus na něm ležel, němý. Oči zavřené.
Ale ten třas, který na počátku zachvátil jeho ruce a jako hladový požár ženoucí se s větrem lánem vyschlého obilí pohltil celé jeho tělo – ustupoval. Pomaličku. Velmi pomalu.
Ale ustupoval.
„Nuže,“ nadechl se Tom, „co tedy vlastně rány léčí? Prosit tě o odpuštění, Severusi, to ti nabídnout nemohu. Navíc, k čemu? Byla by to jen slova, kterým bys stejně nevěřil, a já se omlouvat nehodlám. Myslím, že to ani neumím.
Ale vím, co pomůže. Opěrný bod. Kotevní lano, co zastaví ten vír.
Slova jsou bezvýznamná; a to říkám s plným vědomím toho, že jsem právě plynule hovořil téměř čtvrt hodiny.
Ale některá slova váhu mají. Znám taková. Ty též, Severusi.
Nabízím ti Nezrušitelný slib, že se oněch devatenáct dní už nikdy nebude opakovat.“
Neotevřel oči.
Ve své podstatě mu za to byl Tom vděčný.
Ležel, nehýbal se. Dýchal.
Minuty plynuly.
A Tom už vděčný nebyl.
Ztratil jsem ho. Přišel jsem pozdě. Ztratil jsem ho.
„Proč,“ splynulo šeplavě ze Severusových rtů. A to maličké slůvko otevřelo bránu do ztracené země.
Merline, stiskl Tom krátce víčka, ty starý šejdíři… Tak ty sis nakonec přeci jen na mě udělal chvilku.
„Protože tě chci zpět. Chci tvé rozzářené oči plné úžasu, když se s tebou podělím o další ze zázraků magie. Protože chci tvou mladičkou moudrost, tak osvěžující, kráčející po nových stezkách. Protože chci tvé horlivé nadšení a zanícenost, tvou sílu, tvou výjimečnou upřímnost, která mne umí občas slušně rozčílit. Tvou odvahu klást mi otázky, na které se druzí neosmělí ani pomyslet. Tvou společnost.
Učíš mne věcem, které jsem kdysi znal a zapomněl. A já to kazím. Neumím s nimi zacházet. Nejspíš jsem to neuměl nikdy. Ale ty to přesto zkoušíš znovu, stále znovu. I když o to vlastně až tak moc nestojím.
Chci tě zpátky. Bylo by temné nebe skutečně tak úchvatné, kdyby na něm nezářila ani jedna jediná hvězda?
Chci zpět svého prvního rytíře. Svého korunního prince. Tebe jsem si zvolil. Nechci jiného.“
A Severus konečně zvedl víčka.
Černé oči se leskly.
„Stydím se, můj Pane,“ zašeptal skřehotavě.
Tom pocítil vztek; dal jsem ti ho dobrovolně, Albusi! Dal jsem ti ho – a co jsi za těch sedm měsíců dokázal?! Vůbec nic!
„Že máš ze mne strach?“ prohodil zadumaně. „Nu, pokud přihlédneme ke skutečnostem, že jsem nejtemnější z černých kouzelníků v tomto století, že mám úctyhodný počet mrtvých na svém kontě – a to jsem sotva začal, nejeví se mi tvůj strach zahanbující. Vlastně, zdá se mi celkem přirozený.“
„Můj Pane…“
„Nemohu ti slíbit úplnou beztrestnost, Severusi. To nemohu. Říkají, že jsem šílený, ale nesmíš věřit všemu, co slyšíš. …Dvacet minut? Pokud učiníš něco zcela neodpustitelného. Dvacet minut mého hněvu a rychlá smrt. Co tomu říkáš? Dvacet minut mého nepříčetného hněvu může vypadat jako celá věčnost.“
Severus mrknul.
„Dvacet minut trestu a hned poté rychlá smrt?“ hlesl.
„Ano. Dvacet minut. A vzápětí rychlá smrt.“
„To zní…“ další mrknutí, sněhově bledá tvář, zjizvená černými kruhy nevyspání, „…zázračně.“
„Výtečně. Pak tedy stvořme tento zázrak pro mého vyvoleného,“ pustil ho Tom, odtáhl se.
A potom vrátil své paže na Severusovo tělo.
Počkal, dokud Severus nebude schopný se pustit jeho.
„Já, Tom Rojvol Raddle, já, Lord Voldemort, přísahám, že tobě, Severusi Snape, odpustím, za co bych jiné potrestal. Přísahám, že ti odpustím, za co bych jiné zabil. A přísahám, pokud se ty pokusíš zabít mne, nebo mne vědomě ohrozíš na životě, potrestám tě jen a pouze dvacetiminutovým trestem a hned poté okamžitou, rychlou smrtí. Tak přísahám, má smrt je mým svědkem.“
Hůlka z tisového dřeva s jádrem z pera fénixe se dotkla spojených dlaní, magické pouto jak stužka ovinulo obě zápěstí, vsáklo se do těl.
Severus klečel. Hlavu zvednutou. Ramena vzpřímená.
A dost možná… ano, docela určitě. Určitě by nyní dokázal vstát a jít.
Tak lehký se cítil.
Sledoval Temného pána; a neviděl nejčernějšího z kouzelníků, nelítostného z nejmocnějších, ani geniálního stratéga, moudrého krále na šachovnici světa, který si uvědomuje cenu svých pěšáků – každý pěšák se totiž může stát královnou.
Ne. Ne této noci.
Viděl muže, který si k němu sedl na zem a podepřel ho, když Severus už nedokázal stát.
Muže, který ho měl… rád?
Nemohl přestat se dívat.
Pán rozvážným krokem pochodoval po skrovném prostoru Severusovy soukromé komnaty, ruce složené za zády.
„Nevím, co říct,“ přerušil Severus ticho.
„Velmi moudré bude neříkat nic,“ pokynul mu Pán významně.
Zhluboka se nadechl. Zastavil.
„Je pozdě. Vezmi si lektvar Hlubokého spánku, potřebuješ se vyspat. Já se půjdu projít. Myslím, že situace nutně vyžaduje vyrovnat misky vah. Vykonat něco příšerného. Možná někoho sežrat… Nemluvně. Ano, to zní vhodně.“
„Co partie šachu?“ zeptal se Severus.
Pán se zastavil ve dveřích. Stál. Ohlédl se.
„Jdi spát, Severusi. Zůstanu v Sídle. Budu si číst.“
Když se Tori probudila do pichlavého světla, bylo to moc zlé; musela v duchu třikrát pomaličku počítat do sedmnácti, aby neplakala. Ošklivý sen nebyl sen. Opravdu byla tady, ve vězení pro zlobivé děti.
Ale dokázala to. Pěstičkami promnula oči, ale byly suché, vstala, rychle se oblékla, bylo tam dost zima. Ustlala postýlku, vystála frontu do koupelny. Žádná pasta ani kartáček; a už to zase pálilo v očích, Tori skoro zlostně pohodila hlavou. Jsem statečná!
Vyšla z koupelny, děti si pomalu sedaly na místa u stolu, asi bude snídaně, některé šeptem mluvily; proč pořád všichni zlobí? Copak oni nechtějí domů? Nerozuměla tomu.
Potom si všimla, že je její postýlka trochu rozházená, polštář nebyl srovnaný, kdo to udělal?! Kudrnatý Patrick! Určitě zase on, ten ošklivý, zlý kluk! Všem to tady kazí!
Musela znovu počítat. To ji naučila maminka; vždycky, když si Tori rozbila koleno nebo se jí nepovedlo namalovat hezký obrázek, měla začít počítat, soustředit se na čísla – a někdy si vzpomněla na další v řadě a bolest nebo zloba uvnitř zmizela, místo ní se objevila radost. A pýcha. Uměla další! Zase byla o kousek starší, protože velké dětí umí počítat až… až do milionu, víte?
Dnes si na číslo po sedmnáctce nevzpomněla, ale nevadilo to, hlavně, že neplakala ani nezačala na kudrnatého Patricka křičet. A to bylo dobré, ne? Ano, bylo, kývla si pevně, došla ke své postýlce, znovu uhladila složenou šedou deku, načechrala polštář.
Našla pod ním zubní pastu. Kartáček. A bačkůrky. Duhové.
Voněly po bylinkách.
Musela zatnout zoubky, až to zabolelo. Pak jí došlo, že může plakat uvnitř; nechala slzy téct po tváři schované pod kůží, sklouzly do krku, spolkla je, byly slané a moc, moc hezké.
Obula si bačkůrky, zahřály promrzlé nožičky. Kartáček a pastu schovala do kapsy sukýnky, nedovolí, aby jí je Patrick vzal. S hlavou zvednutou šla ke stolu a rozhodla se těšit na pohankovou kaši.
Dylan s rozbitým nosem se posadil vedle ní jako včera. Měl červené oči, jako Tori, když dlouho pláče.
…Kočičí princ sem určitě přišel stejně jako oni. Byl neposlušný, někdy hodně, hodně dávno. Možná už měl být dlouho zpátky doma. Ale není.
Protože se rozhodl porušovat pravidla; mluvil s Tori a to se nesmí, přinesl jí kartáček a to určitě taky neměl od Merlina dovolené. Zůstal, protože se rozhodl ostatním zlobivým dětem pomoct.
Kočičí princ byl tak moc statečný! Povzdechla si Tori v duchu obdivně.
…Ale to já jsem už přece taky.
Ano, kývla si Tori. A když Kočičí princ pomáhá mně, já pomůžu Dylanovi vrátit se domů. Naučím ho, aby nemluvil, nezlobil se a nepral. Začnu s tím, že mu půjčím svůj kartáček.
Tori se na Dylana zeširoka usmála, s lokty způsobně u těla se pustila do svého přídělu pohankové kaše a vůbec jí nevadilo, že tam nebyla ani jediná borůvka.
Severus stoupal po schodech do Pánova patra. Dnes, po celé věčnosti, k tomu nepotřeboval veškerou svou duševní sílu.
Jen většinu.
Protože ten muž tam nahoře, který ho kdysi přijal za svého, kterého Severus zradil, který pak Severuse zlomil tím nejbrutálnějším způsobem a Severus ho za to zrazoval znovu a znovu, ten muž ho znovu zcelil.
Láska s nenávistí, jak vistárie pravotočivě obrostlá kolem silného kmenu kryptomerie, liánově vpletená do každé z jeho větví, obě tak nádherné, obě tak silné; jak rozeznat, kdo je tu cizopasník?! A co když k sobě prostě patří?
Příliš komplikované, bouře emocí v Severusovi neutichala, jen se zvedaly nové vlny; takhle nemohl pokračovat.
Musel učinit věci opět jednoduchými – způsob a cíl. Ano.
Takže zbývala jediná otázka k rozhodnutí. Opět.
Nestojí na špatné straně?
Severus zaklepal, vyslechl pozvání, vstoupil. Hůlku nechal na zemi u dveří, jak to v posledních měsících dělával, došel doprostřed místnosti, poklekl.
Pán seděl v křesle u septáriového stolku, bosý, v hábitu z jemné látky, obkreslovala jeho příliš štíhlé tělo, a sálala z něj moc; moc a klid, klid ticha hlubin oceánů.
Severus složil na zem před sebe několik svitků. A učinil, k čemu celý den sbíral odvahu.
Zvedl hlavu.
Pán se na svitky nedíval. Sledoval Severuse. Upřeně.
„Můj Pane, téměř jsem doplnil nejnutnější zásoby lektvarů; téměř je nedostatečné, budu v tom okamžitě pokračovat po návratu z Bradavic. Zde je soupis lektvarů, které máte bezprostředně k dispozici, zde soupis těch s potřebou dlouhodobějšího vaření v procesu. A zde seznam ingrediencí nutných k doplnění laboratorních zásob.“
Sledoval Severuse.
„Kolik lektvarů jsi od rána uvařil?“
„Sedmdesát osm dokončil, dvanáct složitějších započal, můj Pane.“
„Kolik z nich jsi zkazil?“
„Dva,“ odvětil Severus. S vteřinovým zaváháním.
„Předpaž.“
Poslušně natáhl ruce před sebe. Konečky prstů se začaly chvět až po necelé minutě.
Pán mu drobným gestem svolil paže sklonit.
„Uvařím si Životní lektvar. Magiiobnovující, mírnější formu Uklidňujícího pro dočasné užívání. Udělám to ještě dnes v Bradavicích.“
Pán si třemi prsty podepřel tvář. Pohled ze Severuse nespustil.
„Albus má snad lepší ingredience než já?“ pronesl zlehka.
„Ne,“ Severus polkl. Pokračoval pevným tónem. „Jistěže ne. Ale nebudu zneužívat vaše zásoby pro uspokojování svých potřeb.“
Pán mírně přimhouřil víčka.
„Severusi… Využívání mých prostředků k navrácení tvé síly je uspokojování mých potřeb. Uvař své lektvary zde.“
„Rozumím, můj Pane,“ řekl Severus tiše. „Děkuji.“
Zůstával klečet pár stop od Pánova křesla, blíž a déle, než kolik se v minulých měsících odvážil. Měl podivný pocit, že Pánova skrytá spokojenost nepramení z jeho dobře odvedené práce.
A že to vědomí, hřejivé po slunečních paprscích, se mu rozlézá tělem, přináší mír, jaký mu rtuť nikdy nemohla nabídnout.
„Pojď ke mně blíž,“ řekl Pán.
Severus poslechl. Vztyčil se, ušel několik posledních kroků, znovu poklekl, vedle jeho křesla, u jeho nohou, před ním; tvář zvednutou.
Teprve potom mu došlo, že nepocítil ani záchvěv strachu.
„Jak jsi spal, Severusi?“
„Krátce. Ale dobře.“
„Vstoupil jsi do laboratoře před pátou hodinou ranní. Pověz. Vedla tě potřeba mne potěšit nebo obnovená chuť do práce?“
„Obojí,“ vyslovil Severus; tentokrát bez zaváhání. „A touha uklidnit mysl. Myšlenky bývají po ránu nepříjemně… dotěrné.“
Koutek Pánových sinavých rtů se lehce zvlnil.
„Nedefinoval bych to lépe. Proto nespím; nemám rád probuzení. Spěcháš do Bradavic?“
„Ne,“ řekl Severus.
„Dobře.“
„…Smím se zeptat, můj Pane?“
Pán se v křesle opřel.
„Rozhněvá mne ta otázka, Severusi?“ prohodil, téměř pobaveně.
„To nevím.“
„Pak tedy nedočkavě naslouchám.“
„Viktorie Sheppardová,“ řekl Severus. „Její otec není nikým, řadový bystrozor. Rozumím, proč tu držíme dětské příbuzné významných kouzelníků, členů ministerstva, čistokrevných rodin, jejichž loajalita k vám se jeví poněkud liknavá. Ale proč Sheppardová? A není jediná taková.“
Rudé zorničky zadoutnaly; jenže to nebyl hněv. Vypadalo to téměř jako… smích?
„Ah, Severusi. Ty vůbec netušíš, jak velmi jsem postrádal tvé zpochybňování mých rozhodnutí.“
„Můj Pane, to jsem…“
Zarazilo ho malé gesto, Severus zmlknul.
„Neplníš slepě mé rozkazy. Splníš je – a přemýšlíš o nich. Nebezpečné,“ pokynul mu významně, „leč osvěžující. Vítaně osvěžující.“
„Nezpochybňuji je, můj Pane. Jen se snažím pochopit, proč riskujeme únosy bezvýznamných.“
Pán pokrčil rameny.
„Protože nemám předsudky?“ nabídl. „Mocní, slabí, významní, nedůležití, čistokrevní, mudlorození, smíšení. Kouzelníci. Mudlové. Já prostě nemám předsudky. Právě ty jediný bys to měl chápat ze všech nejsnáze.“
„Ano,“ vyslovil Severus tlumeně. „To jsem postřehl.“
Okamžik ticha. Dlouhý okamžik.
„Buď prosím konkrétnější, Severusi.“
Po smíchu ani stopa; pokud vůbec kdy v planoucích očích byl. Přesto Severus našel sílu pohlédnout do nich zpříma.
„Že na váš příkaz zabíjíme všechny. Mudly, kouzelníky, míšence. Všechny.“
Pán ho sledoval.
Přitakal si. Zamyšlený.
„Ovšem. Tušil jsem, že tobě to neunikne.“
„Proti komu…“ hlas mu přeskočil, Severus se zhluboka nadechl. „Proti komu tuto válku vlastně vedeme?“
Pánův zrak se neodklonil ani o milimetr.
„To jsi před chvíli vyslovil sám.“
„…Proti všem?“
Neodpověděl. Vstal. Minul Severuse, došel ke kamenné zdi, knihovna i stěna zprůhledněla, změnila se v magické okno. Z výšky hleděl na Anglii, zvolna se rozžíhající světla protínala padání soumraku.
„Ale pokud je to tak, až vyhrajeme,“ hlesl Severus, stočil k němu pohled, „kdo zůstane?“
„Přeci nikdo,“ řekl Tom.
„Prožil jsem desítky let mezi mudly. Desítky mezi kouzelníky. Víš, co dobrého jsem našel?
Nic. Vůbec nic, Severusi. Jen tu a tam, jak zaplápolání svíčky, kterou vzápětí osud nebo čísi ruka uhasila; aby ta prázdnota kolem byla poté ještě hutnější. Nenašel jsem nic, co by stálo za záchranu.
Ale je možné, že jsem jen samotnou podstatu dobra nikdy nepochopil.
Pak je ovšem poměrně nešťastné, že jsem to právě já, kdo bude soudit.“
Naposledy přelétl zrakem obrysy ostrova; miloval Anglii. Miloval ji upřímně. Nenáviděl jen to, co žilo v ní.
Obrátil se k Severusovi.
„Tvá společnost, můj drahý Severusi, mou vizi kazí. Ta dotěrná rána s jejich myšlenkami; člověk je v těch chvílích podivně zranitelný, nemáš ten pocit?
Někdy mne napadá, že bych si možná přál, aby někdo zůstal. A vím, že ty tu žít sám nechceš.“
Naklonil holou lebku do strany. Úzké šedavé rty zvlnil poloúsměv.
„Kazíš mi to, Severusi.“
Pán udělal několik rychlých kroků, poklekl před strnulým Severusem, vztáhl dlaň. Přiložil mu ji k tváři.
Vláčným pohybem palce rozetřel slané mokro té jediné uprchlice, co se prodrala zátarasy řas.
„Tohle. Ano. To je ono. Co je to, Severusi? Co to v tobě je, že se tě nedokážu vzdát, ačkoliv mi stojíš v cestě?!“
Severus musel nejdřív ovládnout svůj hlas. Rozum. Sebe celého. Chvíli to trvalo.
„Možná,“ zachraptěl, stejně mu vlastní hlas zněl cize, „možná ta část mne, které jste dovolil, aby vás milovala, zoufalou vděčností nikým jiným nechtěného děcka.“
„Ah,“ zašeptal Pán. „Láska tedy…“
Dlaň na jeho tváři, sama odmítala se stáhnout, fascinovaná vnímáním jeho bledé kůže, tak blízko černočerným očím, rozervaným syrovou upřímností.
Vnikl prsty do havraních vlasů, přitáhl si jeho hlavu k rameni.
„Děvka proradná,“ pronesl Severusovi tiše do ucha, slova měkce rozechvělá hlubinným smíchem, „stále se ke mně snaží proniknout. Jako bych jí měl co nabídnout.“
Pustil ho. Vztyčil se.
„Viktorie Sheppardová,“ řekl.
Posadil se zpět do svého křesla, přivolal láhev vína, nalil do sklenky. Pomalu upil.
„Zjevně ti uniklo mnohé v uplynulých týdnech. Amador Sheppard není jen řadovým bystrozorem. Právě nyní, i v této chvíli, ministerstvo společně se Starostolcem horečnatě rokují, zda dají souhlas k vytvoření nové skupiny. Tvořené z těch nejlepších, nejzkušenějších a nejoddanějších bystrozorů. Protože jim chtějí udělit svolení využít v boji se mnou všech dostupných prostředků. Včetně Nepromíjitelných. Včetně černé magie. Rozumíš mi, Severusi? Speciální jednotka válečníků, odhodlaných učinit cokoliv; neobětovat jen svůj život, ale i duši. Oba víme, že nakonec ten souhlas udělí. Chtějí je nazývat likvidátory. Amador Sheppard je ten, kdo návrh předložil. Zároveň první dobrovolník. Žel Merlinovi, ne poslední; přesné číslo ještě neznám.“
„Likvidátoři,“ zopakoval Severus dutě. „Už palatini jsou problém. …Takže válečníci, cvičení v černé magii.“
„Dalo se to čekat, poměrně logický krok. Spíš jsem překvapený, že s ním přišli tak brzy. A že ten nápad nevzešel od Albuse; ve skutečnosti je Albus rezolutně proti. Tobě to nepřijde humorné, Severusi? Sám Starostolec zřídí výcvikové centrum pro černou magii – kterou tolik potírá. Ničím mne nemohli potěšit víc. Kolik z nich asi skončí v našich řadách, jen co propadnou jejímu kouzlu?“
„Budou nebezpeční,“ řekl Severus.
„To budou. Velmi nebezpeční. Konečně úctyhodný protivník; na jakého své Smrtijedy po celou dobu tak pečlivě připravuji. Zodpověděl jsem tvou otázku, můj Severusi?“
„Ano,“ pronesl zvolna. Přemýšlel. Myšlenka dozrávala, nabývala jasných rozměrů. „Ale pokud sám Sheppard stojí v základech, věděl, co dělá. Co riskuje. Jaké budou následky. Myslím… Jsem si jistý, že svou rodinu už obětoval. Smrt ženy ani únos dcery na jeho rozhodnutí nic nezmění.“
„A já souhlasím,“ přitakal Pán. „Tvá znalost lidských charakterů, zvlášť jejich temných stránek, mne stále udivuje. Mile, nutno dodat.“
„Jaký to tedy mělo smysl?“
„Vystrašit jeho následovníky, pochopitelně. A pak,“ rozhodil dlaně, „očekávala se ode mne reakce. Přeci jsem ho nemohl zklamat.“
„Poslední otázka, můj Pane,“ pronesl Severus, vnitřnosti mu sevřela ocelová pěst. Plná ostnů. „Jaký má význam tu jeho dceru držet?“
Pán ho sledoval. Jako by se rozhodoval, váhal.
Vstal, prudce, až se křeslo rozkývalo, oči mu vzplály vzrušením.
Natáhl k Severusovi dlaň.
„Pojď. Vstaň. Ukážu ti něco, co dosud žádná lidská bytost nespatřila od počátku věků. Pojď se mnou, Severusi.“
Vyšli ze dveří Pánovy komnaty, překročili práh, šedavě chladné prsty obtočené kolem Severusova zápěstí. Jenže nevyšli na chodbě.
Prostor. Ohromný.
Dokola podél živý bohatý les, kmeny stromů, keře, potok, ptáci, hmyz, menší zvěř; dokonalý uzavřený samostatný ekosystém.
Uprostřed toho kopule chráněná mocnou bariérou, sytě černou. Pravděpodobně proto, aby příchozí neoslepli v první vteřině.
Protože uvnitř, za temnou clonou, byly plamínky. Stovky a stovky hořících děvčátek, vznášely se, zpomaleně mámivé.
Pán Severuse pustil.
„Místu zde říkám Líheň. Zůstaň stát, Severusi. Ještě krok a uhoříš.“
Sám vykročil, Protego kolem něj se slabě rozzářilo. Došel k bariéře.
Jako by ho vycítily, ospalé poletušky vzrušeně zakmitaly ohnivými křidélky, chvátaly k němu.
A Pán vstoupil. Prošel bariérou.
V jediném mžiknutí ho obsypaly s hladovou lačností, jako by si každá chtěla urvat své maličké sousto, dravě nenasytné, jeho Protego vzplálo největší silou, Severus zatajil dech.
…A už se nenadechl.
Protože ohnivá děvčátka posedala na Pánovy široce rozpažené ruce, schoulila se mu v dlaních, ulehla na ramena, přitiskla se k jeho hrudi, zádům. Milující.
Křehčí než májové víly, jak žhavá vydechnutí samotné matky Země; plamenné květinky Pána objímaly, lísaly se k jeho obnažené kůži, hrdlu, tvářím. Zbožňující. Milostná něha v každé z jiskřiček, okouzlená oddanost, živelná touha být blíž, vášnivá fascinace jeho přítomností, vábivě přítulné, poddajně mírumilovné, prahnuly po něm. Jako by byl jejich Sluncem.
A on byl. Skutečně jím byl.
Mocné Protego jen milimetr nad kůží, žhnulo, pokrytý žírnými panenkami, nejtemnější z temných, hlavu mírně zakloněnou, oči blaženě přivřené, stál tam zlatý.
Světlo stvoření vedle něj bylo pouhým šerým příslibem úsvitu.
Pán tam stál a zářil.
Vyšel. Překročil ochrannou bariéru. Zůstal u ní. Zvolna vyhasínal, jeho Protego utichalo.
Tom se naposledy otočil k hořícím děvčátkům, vztahovaly po něm své droboučké paže, zůstaň.
Přiložil dlaně k temné cloně mezi nimi. Přitiskly se k němu, lítostivé; nechoď.
„Nejsou… překrásné?!“ vydechl, ohlédl se po Severusovi.
Ten výjev se do Severusova srdce neodvratně vpálil. Aby ho pak pronásledoval do nejposlednějších dnů.
Jeho Pán se usmíval čistým štěstím. Oči čokoládově hnědé.
Odstoupil, připojil se k Severusovi.
„Vyhynuly před staletími. To Elspeth mi kdysi přinesla mé první dvě. Netuším, jak to dokázala. A upřímně, je mi to lhostejné.“
Pán stínovou magií podetnul několik statných stromů, přemístil je za bariéru. Plamínky zůstaly u stěny, žadonící po jeho návratu. Jen několik málo se oddělilo, pustilo do čerstvého dřeva.
„Ke své existenci potřebují pouze kyslík. K dobrému životu – a rozmnožování – pochopitelně trochu víc.“
Severus bezduše sledoval silný kmen, na který se slétlo šest děvčátek. Vzplanul divoce, sirným žárem rozpálený doběla. A rozpadl se na prach. Z něj vzlétlo plamínků devět.
„Pojď,“ ovinuly mu zápěstí Pánovy prsty, v očích jak rozpité kaňky se už zvolna rozlévala rudá záplava, „vrátíme se. Má přítomnost je příliš rozrušuje.“
Zpět v komnatě, Pán usedl do svého křesla, upil vína. Severus ho následoval. Zpola automaticky, zpola veden touhou… být s ním. Blízko. Nenechat tu chvíli vyprchat, ještě bylo příliš brzy, příliš krásná, než aby mohla vymizet, ještě ne.
Poklekl těsně u něj, zmítaný nutkavou potřebou se ho dotknout.
„Nenacházím slova,“ vyslovil strnule.
Dotknout se třeba jeho bosých nohou. Dotknout se. Dotknout.
„Netřeba.“ Modravě šedé prsty pod bradou, zdvihly mu tvář vstříc jeho zraku. „Tvůj jediný výraz je mi cennější než tisíc marných vět.“
A prsty sklouzly ke straně, po jeho tváři; nosily smrt, zkázu a utrpení, ruce vraha – neměly by být tak …laskavé.
Neměly. To nebylo fér.
„Uvědomuješ si, kolik toho tvé oči prozradí, když se nehlídáš?“
Jak by se mohl nyní kontrolovat?! Viděl ho!
Stále se na ten obraz díval. Bytost světla; protkaná svěžestí ranního svítání, srdce se vám sevře tou prostinkou, obyčejnou nádherou čistého bytí. Jak malicherné byly náhle myšlenky, strachy a plány tváří v tvář takovému zázraku.
A on toho směl být svědkem.
Pánova úsměvu. Jeho štěstí.
Ač už nejméně stokrát mrknul, stále je měl před sebou, ostré a jasné; hnědé oči vonící čokoládou. Spatřil, co Pán skrýval před celým, celičkým světem. On. Severus. On směl.
„Netušil jsem… já…“
„Že mohu být šťastný, aniž bych se brodil krvavou lázní?“ prohodil Pán, koutky rtů zvlněné. „Nu, pak tedy znáš mé nejtemnější tajemství.“
Severus k němu vzhlížel; už nikdy vás neuvidím jako dřív.
„Ah, Severusi. Nedovol životu, aby v tobě zničil tuhle tvou dětinskou naivitu; jsi jako vzácný drahokam v mé sbírce zlovolného kamení. Ale nenech se svést k chybným závěrům. Jsem stále stejný, jakého mě znáš. Jediným smyslem mých ohnivých princezen je pozřít svět; snad je to ono podivné milosrdenství, že namísto hrůznou stvůrou bude pohlcen jejich neskonalým půvabem. Nic víc v tom nehledej.“ Měkká bříška prstů obkreslila vystouplé lícní kosti, sklouzla přes oblouk černého obočí. „Hlupáčku.“
Severus nechal víčka klesnout. Vnímal Pánovu něhu.
Říkejte, cokoliv chcete. Vím, co jsem viděl!
Spatřil jsem ve vás dobro.
Pán vydal zvuk, něco jako tlumené pousmání.
Stáhl ruku. Složil obě na područkách, opřel se.
„Na něco ses ptal, než jsme odešli,“ řekl. „Pověz. Četl jsi dnešního Věštce?“
Severus otevřel oči, vnitřně se zhluboka nadechl. Několikrát.
„Nikoliv, můj Pane.“
„V pořádku. Byl jsi zaneprázdněný. Otiskly rozhovor s několika ministry jiných vlád; poměrně odvážné gesto s ohledem na jejich znění. Evropa mne shledává jako dalšího pošetilého blázna, nijak zvlášť nebezpečného. Dokonce tam zazněla slova politováníhodný. Zábavný.“ Potřásl hlavou; jako by šlo o nějaký jeho soukromý žert. Pokrčil rameny. „Svět se mne nebojí. Nepovažuje mne za hrozbu. Což je dobré. Znamená to, že neposkytne Anglii vojenskou podporu.“
Zvedl ruce, vzepřený lokty, spojil dlaně do stříšky. Propletl prsty.
„Avšak má to i svou stinnou stránku. Vysmívají se strachu ze mne. Vysmívají se Anglii. To je nepřijatelné.“
„Můj Pane,“ řekl Severus.
A jakási kovová pružina se v něm začala stahovat, krut za krutem.
„Došel jsem k rozhodnutí. Nakonec by své síly poskytli, za dlouho, dost možná příliš pozdě, ale na tom nezáleží. Překročili mez. Nikdo se nebude smát Anglii. Nevěří, že válka začala? Myslí, že jich se netýká? Pak je tedy vyvedu z omylu.“ Shlédl na Severuse. „Vypustím plamínky ven.“
Severusovo srdce klopýtlo.
„Zde?“ zachraptěl sípavě.
Pán shovívavě přimhouřil víčka.
„Jistěže ne. Znáš snad na Zemi místo krásnější než je Anglie? Tolik nádhery v každém z jejích koutů, snoubí se v ní ušlechtilá malebnost rozlehlých pastvin, vznešené stáří hvozdů, majestátní strohost pobřežních útesů, tajnosnubná zrádnost mokřin, pokornost říčních proudů, dravost peřejí, podmanivá velkolepost magických zřídel… K nám sestoupili Prvotní. I je uchvátila její strhující dokonalost.
Pokud je na této planetě kout, který má právo i povinnost být chráněn a zachován navěky, pak je to Anglie.
Ne, zde své andílky nevypustím. Vyšlu je do světa. Tam nenajdeš nic, nic než ohavnou zkaženost, malomocná města, půdu zmasakrovanou nenasytností a neúctou. A lidé? Jsou jako právě zrozená sarančata, zaživa požírající tělo své matky. Neznáš je, Severusi. Já ano. Já je znám. A zničím. Spálím na troud, očistím zem, nechám ji konečně v úlevě vydechnout.“
„Kdy?“ hlesl Severus. Srdce v něm se křečovitě drželo žeber, odolávalo nárazům paniky. On to nedokázal.
„Brzy. Velmi brzy, můj Severusi… Dnes jsem se tam s tebou byl s nimi rozloučit.“
Tak – brzy?! Srdci se podlomila kolena.
„Myslím, že úterý bude vhodný den,“ pokynul si Pán zadumaně. „Vypadáš zděšeně.“
„Mluvíme o milionech mrtvých, můj Pane,“ zašeptal Severus.
„Ne,“ potřásl Pán pobaveně holou lebkou. „O miliardách.“
Spustil jednu ruku, sevřel jemně Severusovo rameno.
„Neměj strach. Přemisťovat se neumí, Letaxová síť je okamžitě zahubí a tak velkou vzdálenost přes průliv překonat nedokáží. Anglie bude zcela v bezpečí. Potrvá to tři čtyři dny. Maximálně týden. A zůstaneme jediní.“
„Zvážil jste to důkladně, můj Pane? Prosím. I v Evropě, Asii, jsou mocní kouzelníci, i tam jsou zřídla…“
„Zřídlům neublíží. A všechny kouzelníky, o které jsem stál, jsem již získal nebo zničil.
Severusi, copak to neslyšíš? Země pláče, klesá vyčerpáním. Někdo to musí zastavit. Já mohu.“
To už se Severus topil v rtuti.
„Zřejmě si to nerozmyslíte,“ pronesl tiše.
„Ne. Zřejmě ne.“
Dobře. Mám tedy dva dny. Necelé dva dny.
Budou muset stačit.
„Ale stále jsem nezodpověděl tvou otázku, Severusi. Velmi dobrou otázku. Jaký má význam držet tu Sheppardovou, ostatní bezvýznamné, plýtvat na ně časem, prostředky, strážci. A máš pravdu; jako už mnohokrát, můj drahý Severusi. Poslouží nám k poslednímu účelu.
Zítra z nich vyčlením několik nezbytně potřebných, zbytek dám popravit. Ještě v noci tu zprávu nechám rozšířit, s tím, že jména přeživších zůstanou utajena. Jejich rodiny, včetně těch mrtvých, budou poté mnohem ochotnější.“
Severus zoufale vzhlédl. Kde je můj zářící Pán?! Někde tam jste. Vím to.
Prosím.
Pán se mírně předklonil. Sledoval Severuse ze vzdálenosti několika palců.
„Oba víme, že jsem pro tebe včerejší noci udělal nepředstavitelné. Abych dokázal, co pro mne znamenáš, učinil jsem něco, o čem jsem byl přesvědčený, že neudělám nikdy. Je příliš žádat od tebe totéž? Řekni, Severusi. Nemám právo chtít stejný důkaz od tebe?“
Hovořil tlumeně, slova naléhavě tichá. Stejně vibrovala hrozbou pukajících tektonických desek.
„Kdysi velmi dávno jsi mne žádal, abys ty nikdy nemusel zabíjet děti. A já tvé prosbě vyhověl. Cokoliv se stalo později, byla tvá svobodná volba a ty to víš. I dnes ti ji dám. Smíš se rozhodnout.
Přeji si, abys tu popravu vykonal ty. Před zraky všech Smrtijedů mi prokázal svou věrnost, vysloužil si opět prvenství u mého stolu, které se už nikdo neodváží zpochybnit. Přeji si, abys do žalářů vypustil plamínek. Chci vidět, jaké to bude, až je propustím. Chci to vidět na vlastní oči.“
Severus ztratil schopnost dýchat. Mluvit.
Co bylo celistvé, se s praskáním švů rozpadalo.
„Smíš odmítnout. Pak tu práci odvede někdo jiný. Smíš nyní odejít do Bradavic. Ale pokud se zítra nevrátíš a nevykonáš, oč tě žádám – žádám, nepřikazuji – potom se do Sídla nevracej až do příštího úplňku. Nemohu riskovat, že by mne mé zklamání přemohlo. To jistě chápeš.“
A Severus našel slovo. V pusté lebce jediné slovo.
„Nemůžu,“ zašeptal.
„Nemůžeš,“ přesunul Pán dlaň na jeho zátylek, přitáhl si ho blíž, pohybem palce pohladil bledou kůži jeho hrdla, „nebo nechceš?“
„…Nechci.“
„To ale znamená, že můžeš,“ řekl Pán tiše. „Učiň to pro mne, Severusi. A já ti dám, co bych jinému nedal nikdy. Naučím se tě milovat. Jako syna, kterého nemám; jako otec, kterého ty jsi neměl. Můžeš to udělat, můj Severusi?“
„Ano,“ zaslechl Severus cizí hlas, vycházel z jeho vlastních úst, „můžu.“
„Dobře,“ přivinul si ho Pán k hrudi, druhou rukou objal kolem zad, „dobře… Tohle je nový začátek, můj drahý Severusi. Vrať se do Bradavic. Buď s Albusem. Ale zůstaň u mě.“
Zvláštní.
Jak ta samá slova, pronesená v rozmezí necelých dvaceti čtyř hodin, mohou mít zcela opačný výsledek. Jednou naději vrátí, podruhé zahubí.
Ale ne sílu. Sílu ponechaly.
Sílu těch, co na svých ramenou nesou tíhu světa. Je v ní cosi mimořádného.
A cosi studeného, nerezovým chladem pitevních sálů.
„Skutečně si nedáš čaj?“ pozvedl Albus konvici. Ještě voněla zázvorem a citrónovou trávou.
„Ne,“ řekl Severus.
V ruce sklenku s ohnivou whisky, zpomaleně s ní kroužil, vlnila se, zlatavá… Jako Pán v objetí plamenných děvčátek. Taky tak mámila smysly. Prolhaná…?
„Jsi dnes nezvykle zamlklý,“ podotkl Albus, vrátil konvici zpět na místo, uraženě odvrátila hubičku. „Tento víkend musel být neobvykle náročný.“
A nechal nevyřčený otazník viset ve vzduchu.
Severus nereagoval.
Lze vůbec popsat, že vám někdo obrátí život rubem na líc a vzápětí zpět? A je možné, aby to na vás nezanechalo stopy?
„Hovořil jsem s Amadorem Sheppardem,“ pronesl Albus jemně. „Severusi… Je Viktorie ještě naživu?“
Konečně snadná otázka, na kterou znal odpověď.
„Ano.“
Zvedl sklenku, napil se.
Albus mlčel. Vysoké mahagonové hodiny odtikávaly čas, Fawkes na svém bidýlku spal, hlavu schovanou pod křídlem.
„Od chvíle, co jsi vstoupil, ses na mne ani jedinkrát nepodíval,“ vyslovil Albus opatrně.
A Severusem zacloumal vztek.
To – ne. Znovu už ne.
Zvedl hlavu, zabořil do něj ledový pohled.
„Spokojený?“ zavrčel.
„Popravdě ne,“ pousmál se Albus. „Ale to nevadí.“
Nevadí. Tobě to nevadí. To je skvělé. No ne? Nevadí ti to!
…Ale sedl by sis ke mně na zem, objal mne, zatímco bych se rozpadal?
Zašeptal bys: „Přísahám.“?
Řekl bys: „Tebe jsem si zvolil. Nechci jiného.“?
Ne. Nic z toho. S tou vševědoucí moudrostí bys mne sledoval, tak chápavý, tak laskavý – a tolik vzdálený.
Proč tu jsem?!
Proč tě musím milovat, když ty mne odmítáš, proč pro tebe zrazuji toho jediného, který o mne skutečně stojí?!
A Pravda smutně přešlápla v koutku vědomí, zahalená smutečním závojem.
Protože tohle je správné.
Vím to! Rozkřičel se Severus v duchu, já to přeci – vím!
To ale neznamená, že to bolí méně.
„Hněváš se na mne,“ zkonstatoval Albus jemně.
„Jsem unavený,“ odsekl Severus. „A vy máte hodně práce. Budou magipasti zítra připravené?“
„Ano,“ přikývl Albus trpělivě; za poslední půlhodinu už počtvrté, „budou. Neměj obavy. Jak jsem řekl, připravoval jsem se na tuto možnost od tvé první zmínky, že jsou v Sídle plameny. Můj výzkum je dokončen, zničit je nebude těžké. Jdi si odpočinout, Severusi. Já se pustím do jejich výroby. Zítra navečer je tu budeš mít. Dobrou noc.“
Severus dopil na jediný doušek, vstal. Odešel bez rozloučení.
V chladu sklepení se hlas vědomí rozezněl hlasitěji, jako by v tamním tichu získal ozvěnu.
Nešel spát. Otevřel novou láhev.
Myslel na ty oči. Hnědé, hnědé po tabulce sluncem rozteklé čokolády. Na jeho úsměv, tak šťastný. Na objetí.
Nemohl na to přestat myslet.
Stejné jako Nerium oleander, keř plný překrásných sytě růžových květů vábících k přivonění. A přitom stačí jediný okvětní plátek; tolik je v něm smrtícího jedu.
Vždyť je to tak od pradávna, že nejčastěji právě s tou nejpůvabnější krásou kráčí ruku v ruce smrt; to jen lidé hledají útěchu v prostinké lži, že zlo je ohavně černá stvůra a dobro bílé světlo, vroucně milující. Ano, jak svůdně by to bylo jednoduché…
Jenže není.
Ukázal mi, jaké to je být upřímně chtěný. Dokázal, jak moc pro něj znamenám. Odhalil, co miluje.
A tohle vše mu teď vezmu.
Hodiny odbily půlnoc, Severus si nalil po okraj. Albus rozvinul pergamen, zkusmo mávl hůlkou, zamumlal inkantaci.
Tom ve své ložnici sledoval ohnivé děvčátko; občas k ní napřáhl paži a ona se přitiskla ke skleněnému tubusu, v touze být mu blíž.
Tori na své postýlce pod kousavou dekou spala. V náručí zubní kartáček, voňavý po bylinkách.
Amador Sheppard odstranil zbytky vosku. Šlehačka dávno klesla, vpila se do korpusu, jahody začaly hnědnout. Tu a tam potřísněné Améliinou krví. Zapíchl nové svíčkové panenky, zapálil kloboučky. Roztančily se, zpívaly.
„Všechno nejlepší, všechno nejlepší tobě, drahá Tori…“
Vesele, vesele.
Čas se chvátavě vlekl; v jednu chvíli minutová ručička dýchavičně prchala svým nekonečným kruhem, v druhé nehnutě stála. Hodiny.
Den byl k nepřežití dlouhý. Vražedně krátký. Sakra, já nevím!
Konečně půl sedmé, Severus dlouhými kroky místo k večeři zamířil do Albusovy pracovny.
S klepnutím vstoupil, pozdravil němým pokývnutím, natáhl dlaň.
„Odpusť,“ povzdechl si Albus, „musíš být ještě chvíli trpělivý. Ať se snažím sebevíc, stále v nich zůstávají patrné stopy po mé magii.“
„…Nerozumím,“ vyslovil Severus.
Nechtěl rozumět.
„Vím, že jsi říkal, že o jeho plánu vědí všichni, že ho sdělil na shromáždění…“ Albus se zarazil. „Řekl, Severusi? Opravdu to vědí všichni? Naprosto všichni?“
„Ano.“
„Dobrá,“ oddechl si Albus úlevně. „Přesto, ty jediný jsi v kontaktu se mnou, a pokud by se našel sebenepatrnější náznak mé magie, byl bys první podezřelý. Jediný podezřelý.“
„Nežádal jsem, abys mne chránil.“
„Přesto pro to udělám vše, co je…“
„Nežádal jsem to!“ zasyčel Severus. „Dej mi, co máš. Cokoliv.“
Albus ukázal prázdné dlaně.
„Nemám nic. Ty nepovedené jsem zničil.“
Život Hodinář úlekem pustil šroubek, takový maličký; proklouzl několika patry soukolí, cinkl o pérko, svezl se po hladké krycí destičce, poskočil na kotvě a uvízl.
Přesně mezi zoubky západkového a minutového kola.
Strojek se zatřásl. Zběsile napnul síly, hřídele se vzpíraly, prokluzovaly, vibrace rozechvěly na setiny přesné uložení jednotlivých součástek, zvyšovaly se, stroj toužil běžet dál, čas na nikoho nečeká! Burácel, rozdrtit, co ho brzdilo, zničit, rozbít!
Dokud Mistr Hodinář zbrocený potem nestiskl záchranou páku. Stroj ztichl.
A čas zastavil.
„Nemáš nic,“ zopakoval Severus ztuhle.
„Zítra odpoledne, přísahám, Severusi. Třeba nedokonalé; ale budu je mít.“
Tik.
Tak.
Mistr Hodinář odstranil závadu.
„Zítra,“ vyslovil Severus.
Tik. Tak.
„Vždyť ještě máme čas,“ natáhl se po něm Albus smířlivě. „Nevyšle svůj náklad dřív než pod rouškou noci, oba to víme. Máme čas. Nevystavím tě nebezpečí, pokud tomu mohu zabránit. Dej mi ještě jeden den. Prosím. Jen jeden den.“
Severus na něj hleděl.
„Zítra.“
Černé oči skelné.
Odvrátil se.
„Musím jít. Volá nás.“
„Proč? Změnil rozhodnutí?“
Tik. Tak. Tik.
„Nutné přípravy. Nic víc, Albusi.“
Čas znovu běžel, odměřoval zrnka vteřin, perfekcionisticky přesný.
„Severusi, co mi neříkáš?“
Albus stál dva kroky před ním, tvář vážnou, pohled intenzivní.
Celé dva kroky.
Blíž už nepřistoupíš. Ne po dnešní noci.
Co si to nalhávám… Nikdy bys nepřistoupil blíž.
„Severusi?“
Severus hleděl z okna, do bradavických zahrad. Tak klidných, tak mírných.
Jako by svět byl v naprostém pořádku.
„Severusi, co se děje?“
„Nic,“ stočil k němu pohled. Pousmál se, trochu mrákotně. „Vůbec nic, Albusi.“
Opustil ředitelnu. Školu. Pozemky. Šel pevným, klidným krokem, do rytmu, tik tak tik, ano, dokonale.
Za hranicemi objal svou zjizvenou duši, políbil ji na čelo.
Sbohem.
Přemístil se.
„Přišel jsi,“ usmál se Pán.
„Ano, můj Pane,“ řekl Severus. Na kolenou, hlavu skloněnou.
„A přišel jsi prosit,“ dodal Pán. Už bez úsměvu.
„Ano, můj Pane.“
Severus zvedl hlavu. Vložil na něj pohled černých jam.
„Dovolte mi dát jim lektvar Hlubokého spánku. S mírnou příměsí Omračujícího. Nevzbudí se. Ani hlukem, dýmem nebo bolestí. Není nutné, aby trpěly. Prosím. Prosím dovolte mi je uspat.“
Rudé zorničky bez hnutí.
„Smíš,“ řekl.
Kobky žalářů, šero, lezavá zima.
A několik stovek párů očí. Sledovaly Severuse. Pochybující, pohrdavé, výsměšné.
Tohle nedokážeš.
Severus v ruce držel útlý svitek se jmény dětí, co zůstaly uvnitř. Nepotřeboval ho. Znal je podle tváří. Všech jednadvacet.
„Vypily lektvar všechny?“ zeptal se.
„Jo,“ utrousil znuděně Jacowitz; díky Merlinovi za tenhle požehnaný den, nestal se Smrtijedem, aby dělal chůvu rozmazleným spratkům.
„Skutečně všechny?“ zopakoval Severus.
„Jo! Dyť to řikám.“
Severus nehnul brvou.
„Čí nápoj ukradl Patrick Hershey?“
Jacowitz protočil panenky.
„Sheppardový. Tý divný, co spí s kartáčkem na zuby. Není to jedno?!“
„Otevři mi,“ řekl Severus.
„To musí povolit Pán,“ ušklíbl se Jacowitz.
Vzápětí se mu levá ruka s děsivým křupnutím kostí zkroutila do nepřirozeného úhlu.
„Otevři,“ řekl Severus.
Pán za ním neřekl nic. Bezhlesé ticho jak konopná oprátka ovinulo hrdla všech Smrtijedů; jen ty oči zůstaly. Zvědavé. A některé pobavené.
„Nesmím,“ vyrdousil ze sebe mezi polykanými steny bolesti Jacowitz.
Jak švihnutí bičem, tvář mu přetnula hluboká rána přes levé oko, bezbarvě rosolovitý sklivec se kašovitě mísil s řinoucí se krví. To už Jacowitz křičel.
„Otevři.“
Severus nebetyčně klidný.
„Nes…!“
Z úst mu vypadl stínovou magií odtržený jazyk.
A Jacowitz, svíjející se na podlaze, hodil Severusovi magický klíč.
Přivolal si ho do dlaně, očistil od krve.
„Děkuji.“
Odemkl dveře žaláře, vstoupil. Zavřel.
Jacowitz chroptivě sípěl, v marné snaze ječet, bolest byla ochromující, snad ze všech stran, vlastní krev ho dusila, topil se v ní, valila se jako nezadržitelný proud, a neviděl, můj Merline, vůbec neviděl na jedno oko!
„Můj Pane,“ naklonil se k němu Rabastan, „co mám udělat?“
„S čím?“
„…S Jacowitzem?“ nabídl Rabastan nejistě.
Tom k němu stočil lhostejně rudé zorničky.
„Co myslíš? Neuposlechl můj přímý rozkaz nikoho dovnitř nepouštět. A to přede mnou.“
„Rozumím,“ kývl Rabastan rázně. Švihnutí hůlky, zelené zablesknutí, krvavý chuchvalec na zemi sebou přestal zmítat.
„A… Severus?“ zeptal se Rabastan značně váhavě, zatímco ho stejně jako všichni sledoval uvnitř kobky skrz velké okno.
„Severus plní mé přání,“ pronesl Tom zvolna. „Dotkni se ho. Křivě na něj pohlédni. A bude tím posledním, co spatříš.“
Severus, v ruce malou lahvičku, došel k jedné z postýlek, usedl na pelest. Potichoučku. Opatrně položil dlaň na útlé ramínko. Nechtěl ji polekat.
„Viktorie?“ zašeptal.
Přetočila se okamžitě, předstíraný spánek ten tam. Oči velikánské.
„Viktorie, víš, kdo jsem?“
Divoce přitakala, poznala jeho vůni hned, jak vstoupil. I tichošlápkový krok, takhle nikdo jiný chodit nedokázal.
Posadila se, natáhla k němu, dlaní zakrytá ústa, zašeptala mu to přímo do ucha. Bylo to přece tajemství.
„Ty jsi Kočičí princ.“
Odtáhla se. Úsměv přemohl lícní svaly – a to se tolik snažila zůstat vážná – rty se jí roztáhly doširoka.
„Ano,“ kývl Severus. „Viktorie, mohla bys prosím pro mne něco udělat? Něco velmi důležitého. Něco, co by jiný nedokázal. Uděláš to pro mě, Viktorie?“
Překvapeně mžikla. A znovu zuřivě přitakala, až se jí rozcuchané vlásky rozlétly do všech stran.
„Děkuji,“ vydechl Severus. Podal jí lahvičku s lektvarem Hlubokého spánku, odzátkoval. „Vypij to, prosím. Teď hned. Není to moc dobré.“
„To nevadí,“ pousmála se, odložila kartáček na polštář, vzala lahvičku, zvedla k ústům.
„Počkej,“ zastavil ji Severus. „Jen ještě… říkala jsi, že se ti tvé jméno nelíbí. Je to tak?“
Pokrčila ramínky.
„Nelíbí. Moc ne. Ale co můžu dělat? Však já si zvyknu, to nic. Proč se ptáš?“
Severus na ni hleděl.
„Protože jsi velmi statečná, poslušná a velmi tichá mladá dáma. Nemám moc přátel. Přál bych si vědět, jak by se chtěla jmenovat má přítelkyně. Povíš mi ho?“
Opět zamžikala, tentokrát se jí oči trochu zaleskly, ale ne, ani jediná slzička. Stydlivě skousla spodní ret, ústa samovolně roztahovaná do úsměvu. Kývla. Naklonila se k němu.
„Calanthe,“ špitla. „To je francouzkánsky krásná kytička.“
„Nádherné jméno. Myslím, že se k tobě dokonale hodí. Děkuji ti.“
Tori vycenila zoubky v přešťastném úsměvu. Vypila celý obsah lahvičky, maličko se zatřásla odporem, ale překonala ho, pak se jí trochu zatočila hlava.
Severus jí odebral lahvičku z prstů. Podložil jí hlavičku rukou, opatrně umístil na polštář. Vrátil jí kartáček do dlaně. Zakryl dekou.
„…Probudím se doma?“ hlesla nejistě. Ústa se jí otevřela v mohutném zívnutí, mrkla, chvatně si je zakryla rukou.
„Ano,“ řekl Kočičí princ. A hlas měl sametově hrubý, přesně jako Myšák, když se mu kožíšek zacuchá.
„Ale já nechci,“ zašeptala Tori. „Rozhodla jsem se, že tu zůstanu. S tebou. Že budu pomáhat ostatním zlobivým dětem. Jako ty.“
Kočičímu princi se zatřpytily oči, jako Myšákovi, když se v nich odrazí paprsek světla. To bylo moc hezké, takové černé korálky…
„To přeci můžeš i doma,“ zašeptal. „Budu s tvou pomocí počítat, Calanthe Sheppardová.“
Chtěla ho ujistit, že ano, ale jazyk měla hrozně těžký, takže z ní vyšlo jen něco nesrozumitelného. Taky se na něj chtěla ještě naposledy podívat – a poděkovat, zapomněla mu poděkovat! Jenže víčka už se jí nepodařilo otevřít.
Počkal, dokud její dech nenabyl pravidelné hloubky.
Potom vstal a odešel.
Kamenné zdi žalářů průsvitné, ze všech stran, jako jeviště, herci už čekají, slavná derniéra, spěchejte. A nemluvit, nešustit pytlíky, trochu úcty, prosím.
Pán kobku ovinul černou clonou, ochrannou bariérou, aby zložár nepronikl ven.
Severus po jeho boku.
Pleť křídově bledou. Pohled ostrý po střepinách.
Dívej se, znělo mu v mysli, čeřilo rtuť, hutnou jak tuhnoucí stříbro, neodvažuj se odvrátit zrak.
Dívej se.
A Severus se díval. Na drobné, schoulené uzlíčky v postýlkách. Ještě spící. Pečlivě zkontroloval každý z nich, jejich pravidelný hluboký dech.
Díval se.
Nevnímal přítomnost stohlavého davu. Ani ty stovky očí. Nebyly důležité. Nic nebylo důležité.
Jen – neodvrátit – zrak.
„Vše připraveno?“ zeptal se Pán tlumeně.
Severus kývl.
Zvedl hůlku. Namířil ji skrz bariéru k jednomu z tubusů u stropu.
„Numquid voluntatis meae, exite et vincas.“
Ohnivé děvčátko propadlo do místnosti. Zůstalo viset v prostoru, na okamžik užaslé.
V další vteřině explodoval zášleh oslepujícího jasu, bílý žár pohltil pokoj, postýlky, stůl, židle, sálal vražedným horkem i přes clonu, pekelná hranice vzplála s takovým hukotem, že nebyl slyšet ani žalozpěv andělů; stejně zpívali.
Severus se díval. Stál. Díval se. Stál, dokud toho byl schopný.
Potom se díval ze země, když mu nohy vypověděly službu.
Díval se.
Obzor se zamlžil, Severus si hrubě otřel tvář; jako by se dal zastavit ten proud.
„Tohle není nutné,“ poklekl k němu Pán, vzal kolem ramen, přivinul k sobě, „to stačí. Je po všem. Nemusíš to vidět. Severusi. Podívej se na mne. …Už se tam nedívej.“
Jenže on musel. Přece musel. …Ne?
Rty se mu neslyšně pohybovaly, jako by se modlil. Byla to ale divná modlitba.
„Odejděte,“ napřímil se Pán. „Okamžitě. Všichni.“
Odešli chvatně.
Zůstal jen Pán, vyhasínající pokoj, Severusovy pohybující se rty. Zakletý pohled.
Ohnivé děvčátko opět viditelné, poslušné němému rozkazu vklouzlo zpět do tubusu.
Zložár byl tak prudký, že se uvnitř téměř nic nezměnilo; stůl a židle byly jen hromádkou popela, ale kovové postýlky, ještě rozpálené, zůstaly stát. Na nich do klubíček stočené maličké postavičky, dokonalé obrysy, tváře rozeznatelné se zrůdně perfektními detaily, šedé, šedivé, prachové panenky.
Stačí dýchnout a rozpadnou se.
„Severusi. Přestaň. Prosím. Podívej se na mne.“
Neslyšel. Hleděl před sebe, mrtvý pohled slepého muže.
Pokračoval ve své divné, tiché modlitbě, stále dokola, stále dokola.
Bylo to důležité. Nesměl udělat chybu. Musel si to vrýt do paměti, nevynechat jediné písmenko, zachovat pořadí; nesměl udělat jedinou chybu.
„Charlotte Baconová, šest let. Dylan Hockley, šest let. Josephine Gayová, šest let. Grace McDonnellová, sedm let. Daniel Barden, sedm let. Jesse Lewis, šest let. Viktorie Calanthe Sheppardová, šest let. Caroline Previdiová, šest let. Catherine Hubbardová, šest let. Ana Marquez-Greeneová, šest let. Emilie Parkerová, šest let. Noah Pozner, šest let. Jessica Rekosová, šest let. Olivia Engelová, šest let. Madeleine Hsu, šest let. Chase Kowalski, sedm let. James Mattioli, šest let. Jack Pinto, šest let. Avielle Richmanová, šest let. Benjamin Wheeler, šest let. Allison Wyattová, šest let. Charlotte Baconová, šest let. Dylan Hockley, šest let…“
Když vstoupil svým tajným průchodem do Bradavic, byla druhá hodina ranní. Nebo třetí. Co na tom záleží. Slunce stejně vyjde.
Jantarové oči; zjevila se před ním, tvář bez úsměvu, možná i ty zorničky byly tmavší, jakoby matové.
Vztáhla k němu ruku.
„Severusi…“
Zastavil.
„Zemřu během následujících dvaceti čtyř hodin?“ zeptal se, hlas vyprahle chraptivý.
„Ne,“ řekla.
„Pak prosím odejděte.“
Hleděla na něj. A nechala ruku prázdně klesnout.
„Jak si přeješ,“ pronesla jemně. Zmizela.
Severus pokračoval v chůzi. Ale kam ho nohy nesly, to netušil, k čemu, bylo to jedno.
Zjistil, že stojí na ošetřovně. Byla tmavá, prázdná, řada postýlek čistých, voňavých, ustlaných.
Severus prudce zalapal po dechu. To právě tichounce dopadla poslední bomba.
Svezl se podél stěny k zemi, objal sám sebe, přál si křičet. Proklínat, plakat.
Jenže měl v sobě jen ticho a prázdno.
„Kdo je tu?“ Poppy s Lumos na špičce hůlky polekaně prozkoumala prostor. Zůstala mířit ke zhroucené postavě.
„Severusi…?“
Přispěchala k němu, polorozepnutý župan za ní vlál, ještě v chůzi seslala diagnostická kouzla.
„Severusi, dítě, co se stalo?“
Poznal ji; jeho Poppy. Poppy laskavá, Poppy chápající. Poppy, co se nebude ptát.
„Je mi… zima,“ zašeptal.
„Horečku nemáš, tvé životní funkce jsou v pořádku… Čaj. Horký čaj. Hned ti ho přinesu, počkej tu, hned jsem u tebe.“
Chtěla se zvednout. Ale zadržely ji jeho pěsti, svíral v nich látku noční košile.
„Poppy. Znáš nějakou pohádku o Kočičím princi?“
„Ah, Severusi. Vždyť ty jsi úplně mimo,“ hlesla.
„…Poppy? Poppy. Je mi zima, Poppy.“
Alex Boye, Soulsaints & LDC - Tribute Song For Sandy Hook Elementary School
Na snídani nešel. Představa jídla, jakékoliv chuti, mu přišla zvrácená.
První Patron od Albuse ho zastihl během první vyučovací hodiny.
„Přijď prosím ke mně, Severusi.“
„Později,“ odeslal svůj vzkaz, obrátil se zpět ke třídě.
Na druhé volání odpověděl stejně.
Ta další už ignoroval.
Děsil se setkání s ním.
Vědět, že on ví.
Vidět pomněnkové zahrady nakažené snětí žalu, hrůzy a viny.
Děsil se toho tolik, až z toho umřel.
…A pak to již bylo snadné. Vyprovodil studenty ze dveří, odeslal svitky s úkoly do svých komnat, uzamkl krb, třídu, vykročil sklepením k ředitelně.
Vždyť co se může stát nám, celkem počestným občanům Sodom, Gomor a Pompejí?
Přistoupil ke stolu, na desce ležely dvě drobné kuličky, ne větší než nehet malíčku. Vzal je do dlaně; neucítil nic, ani prchavý zákmit magie. Ale byla tam. Mocná. Silná. Hluboce skrytá, dychtivě čekající.
Proč si dával takovou práci s ukrytím své magie? Pomyslel si Severus maně. Žádný Smrtijed by je nestvořil levandulové.
„Jedna vysaje kyslík z jejich uzavřeného systému a zatmelí průduchy, druhá ho okamžitě vypustí do prostoru; kdekoliv v Sídle, kam má přístup co nejvíce Smrtijedů, Severusi. A nejlépe bude umístit je poblíž sebe, nechtěl jsem zbytečně navyšovat magii jejich přemostěním. Celé to nepotrvá déle než třicet vteřin. Plamínky umírají rychle.“
„Dobře,“ vložil je Severus do kapsy. Na jejich místě nechal štíhlý svitek. „Zde jsou jména obětí. Nalož s tím, jak uznáš za vhodné. Osobně soudím, že na jejich rodiny se nyní zaměří, k získání posledních služeb a informací. Než je zlikviduje.“
Otočil se k odchodu, vydal ke dveřím.
„Severusi.“
Pokračoval v chůzi.
„Ne,“ řekl Albus.
A jeho magie uzamkla dveře, neprodyšně zcelila s okolními zdmi.
„Včerejší noci jsem tvé volání o pomoc neslyšel. Dnes ho slyším. A naslouchám.“
Severus zastavil. Obrátil se. Pohlédl starému muži do tváře, němý průvod plaček opatrně našlapoval mezi modravými kvítky.
„Nevolám, Albusi.“
Stříbrem protkané šediny, oči zapadlé těžkými myšlenkami, krutou nocí, výraz pevný.
…A tolik, tolik nových maličkých vrásek se rozevřelo ve tvé jemné tváři; zmizela by jediná, kdybych ji pohladil?
Přál bych si, aby mé dlaně uměly léčit.
Ale neumí. Nosí smrt.
Nedotkl bych se tě, ani kdybych směl.
„Tak málo ve mě věříš, Severusi?“ promluvil Albus mírně. „Proč jen se tolik vzpíráš podělit o tu tíhu… Já bych ti je nedal. I kdybych věděl, co vím dnes. Nedal bych ti je. Ty včerejší by tě prozradily. Těmto věřím. A vím, že kdyby existovala jakákoliv jiná možnost, jak včerejší tragédii zabránit, našel bys ji. Udělal bys cokoliv. …Mlčíš. Nepřišel jsi za mnou. Respektuji to. A přísahám, že se nikdy nezeptám, kdo ty maličké usmrtil…“
„To já,“ řekl Severus.
Albus semknul víčka. Jen krátce.
Když je zvedl, zástup plaček se ztrojnásobil, černé lemy sukní žalostně polaskaly každou z pomněnek.
„A přísahám,“ pokračoval neochvějně, hlas trochu chraptivější, „že se nikdy nezeptám, kdo ty maličké usmrtil, protože v mých očích se té zrůdnosti dopustil on. Jen on. Nikdo jiný.“
Severus mírně naklonil hlavu do strany; vysokým oknem dovnitř dopadaly poslední paprsky dne. V jejich světle se Albusův vílí půvab, neodmyslitelně spjatý se silou muže a srdcem mudrců, zdál až étericky něžný.
Jaký nádherný pohled…
A jak svůdný.
Stejně, jak svůdné by bylo podlehnout, uvěřit tvé milosrdné lži.
Jenže já dávám přednost pravdě.
Jako bys to nevěděl, Albusi.
„Otevři mi. Musím jít,“ požádal klidně.
„Severusi…“ zašeptal Albus. „Mám neblahé tušení, že se neplánuješ vrátit. Řekni, že se mýlím.“
Severus sklonil pohled. Potřásl hlavou, pousmál se.
„Tak už mi otevři. Přeci nechceš, abych prosil.“
Připevnil je ke skleněnému tubusu hned vedle sebe, v tom jediném slepém bodě své laboratoře. Neodvážil se riskovat odhalení; i třicet vteřin může být delších než miliarda výkřiků děsu.
Aktivovaly se okamžitě.
Syklo to, s ohlušující silou parního kotle na pokraji exploze, malá místnost se vmžiku zaplnila neviditelným množstvím, v další vteřině vyrazilo dveře intenzitou přetlakovaného hrnce; vzduch se v úlevném šumění rozproudil chodbami.
Pak se to stalo. Sídlo zhaslo. Jako by někdo otočil vypínačem.
Cvak.
Severus seděl na židli vedle prázdného pracovního stolu, kotlíky spící, vyvrácené dveře se kývaly na posledním z pantů. Znamení zla na jeho paži žhnulo. Pán je svolával. Sídlo osvětlené zděšenými Lumos dunělo, chvátajícími kroky, panikou, hlasy.
Severus seděl. Sbíral odvahu. Měl strach.
Ne z jeho hněvu.
Bál se, že v rudých očích zahlédne čokoládový odstín a v něm bolest.
V posledních hodinách ji rozdával plnými hrstmi do všech stran…
Potom jeho Znamení utichlo. Pán ho přestal volat.
Severus seděl, oči zavřené, ruce v klíně.
Čekal.
Věděl, že přijde.
Ale ať se snažil sebevíc, nenapadla ho ani jediná věc, co by mohl říct.
Nakonec, k čemu slova? Občas je ticho to jediné, co ještě zbývá dodat.
Stanul na prahu, vysoká, černá, vyhublá postava.
Jen natáhl ruku.
Severus vstal. Došel k němu, nechal se přemístit.
Černá clona už nebyla černá, průsvitně čirá odhalovala zemi pokrytou sněhové bílými mrtvolkami. A Líheň už nebyla Líhní; listí na okolních stromech ševelilo svou tryznu za palčivé sny ohnivých princezen. Pouze příroda umí být skutečně spravedlivá, i s očima dokořán.
Pán pustil Severusovo zápěstí, sám pokračoval ještě několik dalších kroků, k ochranné bariéře. Tak zbytečné.
Přiložil k ní dlaně.
„Miloval jsem je,“ vyslovil; za velmi, velmi dlouho. „…Myslím, že teprve nyní opravdu chápu bolest, kterou jsem ti způsobil.“
Pomalu se nadechl. Ztěžka, jako by mu ramena drtila nějaká nesmírná váha.
„Pomstil ses. Snad to tvé duši přineslo mír, můj Severusi.“
A cosi se jedovatě zahryzlo do útrob, Severus pevně semknul rty.
Přál si ho nenávidět; nemělo by to být těžké, tak moc si to přál!
…Proč to nešlo?
Pán spustil paže, obrátil se k němu. Oči tmavě červené, jako zasychající, studená kaluž krve.
„Zlomil jsi mi srdce, Severusi. To je v pořádku; to synové svým otcům dělají. Asi to má tak být.“
Severus pohledem neuhnul. Ačkoliv ho něco uvnitř trhalo na kousky. Neuhnul.
Dlužil to hnědým očím, které svět už nespatří.
„Kdy ses rozhodl? Včera, po tom, k čemu jsem tě přiměl? Ne… Ne. Rozhodl ses hned.“
Severus kývl. Asi si tím zlomil druhý obratel, protože ztratil cit v těle.
Pán zvolna přitakal.
„Ano, jistěže… Nejsi jako já. Nemůžeš být. Ještě nechápeš… Ani netušíš, jak velmi mne svádí ti říct, že jsi je včera zabil zbytečně, jen pro to, abys tu dnes mohl být a dokonat své dílo, protože jsem svůj plán nemyslel vážně, nikdy bych se svých andílků nevzdal…
Ale to bych lhal. A já jsem už unavený z té nenávisti mezi námi. Severusi, věř mi, životy těch, které jsi spasil, nestály za tvé včerejší utrpení; nestály. A nikdy tvou oběť neocení.“
Pátravé rudé oči se přimhouřily.
„…Severusi. Ty jsi to řekl Albusovi. Přiznal ses mu. Co jsi to udělal?“
Náhle stál u něj, těsně u něj, dlaně na Severusových tvářích, ledové, byly úplně ledové, jako by všechen Pánův vnitřní žár zemřel s jeho děvčátky; a jeho výraz byl plný podivného smutku.
Co to bylo, proč, takhle to nemělo být! Měl Severuse proklínat.
Byl by to snadnější.
„Copak ses nic nenaučil? Albus není jako já, on nevidí tu krásu tvé upřímnosti, ať je sebekrutější, nechápe ji, není schopný rozumět! Zraní tě. Nestačí, jak tě bolí jeho neláska? Co to děláš… Proč se tak urputně snažíš každému zabránit, aby tě miloval?“
Přitáhl si ho k rameni; to už se Severus třásl. Zuby, pěsti zatnuté, dech se z něj dral s hrubým sípotem.
„Malcolm Thorp. Vnukl jsem mu myšlenku, že pohled na zložár v žalářích v něm vyvolal fobický strach z plamínků. Zítra se mi ke všemu přizná sám. A já ho za to popravím.“
Pán ho pustil, odtáhl se.
„Ty můžeš jít, Severusi. Jdi. Prosím, jdi. Chci být sám.“
Nevydržel. Nedalo se.
Tohle prostě nemohl vydržet.
Hmátl do vnitřní kapsy svého hábitu, vztáhl k němu ruce.
„Můj Pane,“ zachroptěl, „z mého pokoje…“
To, co spatřil pak, zavonělo střelným prachem, kulkou vpálenou do zad na útěku.
Pán k sobě zdivočele přivolal malou lahvičku, rozdrtil ji, zachránil ze střepů dívčí malenku, vztáhla po něm slábnoucí paže. Ukryl ji v dlaních, přivinul k tváři, horce na ni dýchl.
„Plamínku bosý!“
Pro ty čokoládové oči.
Vyšel na rohož, udělal dva kroky ke křeslu. Zastavil. Tři kroky ke komodě. Zastavil.
Zrovna vykročil ke knihovně, když pochopil.
Nevěděl.
Nevěděl, co dál.
Nevěděl vůbec nic.
…Tolik si přál vrátit se do stejných Bradavic; a stalo se. Je tu. Jsou stejné. Ale proč mu nikdo nepřipomněl, jak tu býval sám, nechtěný, neviděný, věčně skrývající každou myšlenku i pocit, srdce tak zoufale zmatené? Někdo mu to připomenout měl.
Severus stál ve svých soukromých komnatách ve sklepení hradu a nevěděl.
Zahučení, ze zelenkavé záře krbu vyšel Albus.
„Ah, Severusi!“ Vydechl zhluboka; jako by měl plíce plné hustého dýmu. „Děkuji ti.“
„To tvé magipasti zachránily svět. Ne já,“ odvětil netečně, trochu nezúčastněně.
…Padám?
„Ale já ti přeci děkuji za to, že ses vrátil,“ namítl Albus mírně, vztáhl pravici, ve stěží patrném kontaktu kůže s kůží sklouzl po hřbetu Severusovy dlaně.
Překvapilo ho to. Ten pocit byl prchavý a vzdálený; jako zářivé body na plátnu noci, mrtvé už staletí, a jen ty světelné paprsky vyvolávaly iluzi, že ještě stále žijí…
Padám.
„Někdy mívám dojem, jako bys tu ani nebyl. Jsi ve stejné místnosti, díváš se na mne, mluvíš. Ale nejsi tu,“ řekl Albus tiše.
Severus zmateně mrknul.
„Jsem tady.“
„A chceš tu být?“ zeptal se starý muž jemně. Tak opatrně.
„Jistěže…“ začal. Nedokončil.
…Chci?
Já padám, Albusi.
Nemám strach, ne. Ne z toho pádu.
Děsí mne, že nevím kam.
Lilyinu synovi bylo nyní devět měsíců; necelý rok, kdy válka z krvavých hostin nabírala sílu. Kolik let potrvá, než bude schopný se Temnému pánovi postavit?
Kde v té době budu stát?
Dává mi, co ty odpíráš. Ničí, co ty chráníš.
Já padám a nevím kam.
„Říkají, že dobrý král si pamatuje ty, které zachránil,“ prohodil Albus zničehonic, jen tak, jako nad šálkem čaje, „dobrý člověk ty, které ztratil. Jiní si myslí, že to vyjde nastejno.“
„Co si myslíš ty?“ zeptal se Severus bezduše; bylo přeci jasné, že nikdo nemůže stát na špičce jehly věčně.
„Já?“ pokrčil Albus rameny. „Nerozumím, proč by král nemohl být člověkem.“
Pousmál se. A zvážněl.
„Severusi, já nepotřebuji, abys mne chránil. Jednu válku jsem již prožil. Víš, co jsem se naučil? Když je cesta před tebou příliš dlouhá, příliš těžká, musíš na ni zapomenout. Soustředit se jen na ten příští krok. Pouze na ten jediný, následující krok. A také jsem se naučil žít se svými mrtvými. Jsem si velmi jistý, že několik dalších ještě unesu. Tolik, kolik bude třeba. Dovol mi to; víc od tebe nežádám.“
Severuse napadlo, zda všechny ty překrásné pomněnky jeho laskavých očí jen neobrůstají staré náhrobní kameny.
Kývl. Bez odporu, námitek. Všechno bylo zamžené, nějak nereálné.
„Děkuji ti,“ řekl Albus potřetí a usmál se opravdu slunečně. „Nyní půjdu. Ale zítra, Severusi, zítra ti budu naslouchat. A ty se mnou budeš hovořit.
Četl jsem, že ti, kteří hasí oheň, mívají srdce zahalené kouřem; a ve skutečnosti je kouř mnohem nebezpečnější než oheň sám. Můžeš se v něm ztratit.
…Dost řečí, zjevně až nadmíru času trávím v knihách,“ potřásl hlavou, barevné korálky vpletené do vousů zacinkaly. „Nyní je doba na tvůj jeden další krok; jdi spát.“
Hleděl na něj, černé oči mladého muže byly bezedně pusté, vztyčené májky, truchlivě vlající za nikdy nesplněné sny; krvácím z vědomí, že jsem tě obětoval pro… větší dobro.
Tak málo dobrých zpráv přichází v těchto temných dnech; ale ne dnes. Dnes je den dobrý.
Protože ses vrátil.
„Dobrou noc, Severusi.“
Hleděl na něj, pomněnkové oči starého muže byly plné něžného smutku; zmírám strachy, jak dlouho ještě budu mít sílu tě následovat.
Protože já padám.
„Dobrou noc, Albusi.“
Ale už aspoň věděl, co má dělat.
Otočil se, Letax v krbu zahučel, Albus zmizel v plamenech, Severus vstoupil do své ložnice, usedl na pelest.
Teď má jít spát.
A snědé paže mu proklouzly pod rukama, ovinuly hrudník, Žlutoočka se k němu přitiskla.
„Mlč,“ oznámila. „Ať bys řekl cokoliv, dnes neodejdu. Poslechla jsem tě, splnila, co sis přál. Jenže proud se změnil. Je jiný, Severusi. V této chvíli plyne k dobám, kdy nebudeš tím, kým být máš, nevykonáš, co je ti určeno. To nedovolím.
To já tě přiměla v žalářích neodvrátit zrak. Abys viděl. Abys mi uvěřil…
Požádal jsi mne, abych je zachránila. Udělala jsem to; ve svém lektvaru jsi jim dal ochranu proti žáru, abych měla dost času. Vyměnila jsem tvých jednadvacet dětí za mrtvá těla posbíraná po světě, dala těm tvým nový život, nová jména, nové vzpomínky. Novou rodinu. Přesně, jak sis přál.
Také jsi mne žádal, že jediný způsob, jak to může fungovat, je vymazat ti vzpomínky. I to jsem udělala.
Ale včerejší noci se změnil proud; to ty jsi ho změnil. Jsem tu, abych to napravila. Rozumím, že kvůli Rudookému ti ony vzpomínky vrátit nemohu, ale našla jsem způsob.
Zaklela jsem je do knoflíčků. Kdykoliv se dotkneš kteréhokoliv z nich, uvidíš. Vzpomeneš si. Každé ráno, až vstaneš, každou noc, než půjdeš spát, si na to vzpomeneš, tvé srdce najde mír; a bude to tak, dokud se sám nerozhodneš si své vzpomínky uchovat natrvalo.“
Vzala jednu z jeho zkamenělých dlaní, přiložila mu ji k hrudi, k řadě drobných knoflíčků.
A Severus uviděl.
Skrz průhledné zdi žalářní kobky, ohnivé jazyky strnulé v pohybu, rozpadající se stůl klesající k podlaze visel ve vzduchu. Přítelkyně s jantarovýma očima v náručí s dívenkou, svírající kartáček na zuby. Zmizely.
Ze Severuse se vydral zvuk, pro který nemám slova. Prudce se otočil, v jedné ruce drtivě svíral malý knoflík svého hábitu, druhou rukou ji pevně objal, zabořil tvář do jejího hrdla. A rozplakal se.
„Ups,“ pronesla Žlutoočka zaraženě. „Tohle jsem evidentně nepromyslela do detailů. Vím, že se nyní ode mne něco čeká. Netuším co.“ Neohrabaně ho poplácala po zádech. „No nic. Není to tak hrozné. Trochu mokré… To přežiju. Kočičí princi. Mimochodem, nesnáším kočky. Jsou chlupaté.“
_____________________________________________________________________________
Pozn. autora
-„Numquid voluntatis meae, exite et vincas.“ – volný překlad: „Z mé vůle, vyjdi a panuj.“
-„Vždyť co se může stát nám, celkem počestným občanům Sodom, Gomor a Pompejí?“ autor citátu http://cs.wikiquote.org/wiki/Stanislaw Jerzy Lec
_________________________________________________________
Dne 14. prosince 2012, ve městě Newtown, na základní škole Sandy Hook, rukou devatenáctiletého střelce během pouhých deseti minut zemřelo dvacet dětí, včetně šesti učitelek, které se je snažily ochránit.
Kromě Viktorie Sheppardové, jejich jména a věk vyjmenoval Severus ve své tiché modlitbě.
S úctou k jejich památce, s respektem k jejich rodinám, toto je má malá zapálená svíčka, aby na ně svět ještě nezapomněl. Ještě aspoň o jeden další den.
We will be allright - Text, zpěv, hudba, video: starší žáci školy Sandy Hook na památku zesnulým
_________________________________________________________________
Bylo mimořádně těžké psát o zlomeném Severusovi; třebaže je každému jasné, že k tomu někdy muselo dojít, vždy jsem pouze naznačovala, nechávala nevyřčené.
Někdy se může zdát, že paní JKR vytýkám nějaké nedostatky, ale není to tak, její dílo je dokonalé. Kdyby Severuse stvořila jiného, třeba klidného a laskavého, neuvěřím jí. Žít v bolesti a strachu, žít ve světě, kde vaše jediná jistota je, že se bolest vrátí, že se vrací neustále a bez varování, že bude vždy, to je rakovina, která napadá i mysl a duši. Rozežírá vás i ve chvílích úlevy. Rozpadáte se samy sobě v rukou. Nikdo nevydrží věčně. Nikdo nezůstane laskavý. Zvlášť, když tomu čelí sám.
Trvalo celkem dlouho, než jsem našla odvahu shlédnout Eye in the sky, poslední film pana Alana Rickmana. Ačkoliv námět pro mě nebyl novinkou, za ten závěr to stálo.
Poslední záběr, poslední scéna, poslední slova v jeho poslední roli.
"Nikdy neříkejte vojákovi, že nezná cenu války."
Pan Rickman ji tehdy už znal.
Severus také.
A stejně tak Tom.
Děkuji vám. Příští pátek se tu setkáme nad Tomovou kapitolou s varováním. Jsem velmi vděčná všem, kteří jste mi dali šanci vyprávět jeho příběh.
Krásný víkend.
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Přiznávám, že tuto kapitolu jsem prolítla velmi zrychleným způsobem - hop na konec, jestli jsi je zachránila.
Knoflíčky.
To vysvětluje mnohé.
naivita
(true, 4. 4. 2017 14:02)Presne ludmi, ktori sa snazia vo vsetkych najst lasku aj tam kde ocibijuco nieje , Voldemort pohrdal a zneuzival. Hoc bolo napisane ze nie je dobrak a nebude, tu to tak trochu vyznieva. Ak som spravne pochopila zabil stovky ludi a v tejto kapitole 20 deti a stale v nom niekto hlada nieco dobreho... ako sa hovori buchat a dobyjat sa do dveri za ktorymi je prazdno. Zial existuju ludia ktorym zalezi iba na sebe a ktori ziadnu dobrotu v sebe nemaju a ten kto ju tam hlada, zle dopadne a pravom...
...
(Magdalena, 20. 2. 2017 14:16)Kruci.Písek. Nikdy, nikdy, fakt nikdy jsem u knížky neplakala. U té tvé pláču. Pořád. A je to krásný pocit. Rozplakal mě Voldemort. A to jsem ho nesnášela. Čokoládové oči, Plamínek bosý... Sakra, nevidím na obrazovku. Severusova větev je asi nejkrásnější, především je teda dost emotivní. Opravdu smekám nad tvým uměním.
^^
(Maxë, 30. 1. 2017 20:17)
Severusova linie je bezesporu nejemotivnější... po všech stránkách, ani nevím kde mám začít. Severus, který se snaží chránit vše - musí být tak vyčerpaný, ale je úžasný :) Z celého světa HP, když si mám představit osobu, která chrání děti, tak to není Albus, ale Severus - je v tom zkrátka jeho přirozenost.
Už pár kapitol ve mě vyvoláváš pocit, že Albus si Severuse nezaslouží, že ho nebere takového, jaký je, že si ho necení natolik, jako Tom. Nicméně těmi 19 dny mě to hodilo zase úplně jinam, u nevím, co si mám myslet... co cítit.
Každopádně děkuji za kapitolu, těším se na další :))
Výlev Ufňukané miuš
(miamam, 27. 1. 2017 7:58)Tuhle kapitolu jsem četla včera a dočetla jsem ji večer chvíli před tím, než jsem šla spát – ubrečená, podotýkám, protože jo, rozbrečela jsi mě, a několikrát! :D Kruciš. Tak se sem teď vracím, musela jsem to aspoň trochu strávit, než jsem mohla začít smolit komentář. :-)) To byla prostě tak strašně nacpaná kapitola, čím začít??! Tori... Tori!!! Ach Merline, tak statečné a kouzelné děvčátko... Tím, jak viděla Severuse, mi zlomila srdce, ale jen tak maličko, jen na dva kusy... a ono se pak nějak zahojilo. Než se objevila Lamia; bum, a zase. Ona vidí tolik a zažívá tolik a ve mně se to teď pere, co se díky/kvůli ní může dít dál?? Autodiagnóza: prasklinka na levé komoře srdeční, v pohodě, to se zahojilo. Ale to nestačilo, co, kapitola pokračuje dál! Praskly hráze, Severus řekl Tomovi tolik věcí, z nichž cítím takovou hrůzu a zoufalství!!!... a pane bože, tolik, TOLIK ho chápu, snažit se a SNAŽIT se a stejně vědět, že to nikdy nemůže být dost dobré, že mu (Tom) nikdy zcela nemůže věřit, stačila by jen chvililinka klidu, které se člověk nedočká... Jenže Severus se dočkal, pan ho pochopil, že?... (= kapesníková situace #3) Řekl mu k tomu svoje, a proto zase o něco víc chápu jeho přístup ke všemu; přestože je psychopatický – pochopit neznamená, že to schvaluju. ... Nezrušitelný slib... !!! Ohnivá děvčátka... Tak překrásná... a smrtící. Nedivím se, že Tomovy oči zjihly. Jediné děti, které by Tom mohl mít nejspíš rád... Po téhle dosavadní emocionální masáži jsem si říkala, že už to nemůže být o moc horší – a pak Severus musel sledovat děti, jak umírají...! To jsem v sobě měla jen takové tupé prázdno. Ale dobrý, Lamie ho zase zvládla zaplnit, ony to vlastně nebyly živé děti, kdo tam uhořel, takže proč už zase brečím??? To je prostě děsivý, jak se mnou dokážeš zamávat!!! Nikdy, NIKDY jsem nečetla nic, co by mělo na mě takový efekt – JEN tvoje příběhy. Děsím se, co přijde zase příště – a nesmírně se na to těším. Děkuji ♥
:)
(zuzule, 25. 1. 2017 6:29)Velmi pusobiva kapitola. Miluju tvoje psani, tvoje postavy a zavidim ti tvou odvahu. Ja se na ten film jeste podivat nedokazala. Ani na Alenku... Ten den, kdy zemrel, jsem poprve videla Truly, madly, deeply. Silny zazitek...
Nejtěžší
(Zuza, 23. 1. 2017 9:01)
Pro mě zatím asi nejtěžší kapitola. Protože Severus se v ní skutečně zlomil. Hrozné ho takto vidět. A stále více mě děsí jaký může Tom být. S vědomím, jak to vše skončí, mi je Severuse líto tak strašně moc ... :(
Jsi naprosto brilantní spisovatelka. Už jen tím, že naprosto netuším, jak z tohoto kruhu nastoupíš do vlahých vod EK. Nevím, co přinese další kapitolka..
.
(Netfale, 22. 1. 2017 21:38)
Alice, ty jsi neuvěřitelná! Nevím, jak to děláš, ale, probůh, nepřestávej!
V první řadě se chci omluvit, že jsem předchozí kapitolky nekomentovala, byť jsem je více méně pravidelně četla a vždy mě potěšily :) Tahle kapitola však nejde neokomentovat.
Byla pro mě asi nejsilnější část Stop. Když si vezmu, kolikrát jsi mě dneska zvládla roztříštit a zase slepit dohromady, nevím, jestli zítra vůbec vstanu z postele :D Je pro mě docela těžké to se Severusem prožívat, protože mám vcelku ráda stabilní prostředí… Ale když to vyprávíš ty, co mu má člověk poradit? Kam ho směrovat? Albus… je zkrátka Albus a Tom je mimo své vraždící chvilky úplně zlatý a hlavně je tu pro něj.
Máš skvěle propracovaný postavy, člověk jim všechno věří a nemá potřebu odsuzovat, protože jim rozumí (i když s nimi třeba nesouhlasí). Moc se mi v tomhle ohledu líbí Tvůj Tom. Na něm si většina autorů vyláme zuby :) Líbí se mi, že to není vraždící stroj bez špetky lidskosti (a tedy naprosto nepochopitelný), ale zároveň to není zakomplexovaná troska s hordou zranění z dětství… Ten Tvůj je prostě Šelma. A mně se tak vážně líbí!
Jo, a Lenka je milionová! :)
Tak prostě jen děkuju za další famózní kapitolku a neshledanou u další :)
poděkování
(Astra, 21. 1. 2017 23:56)
Kočičí princ je má nejmilejší kapitola. Když jsem ji četla poprvé, nebylo možné se odtrhnout. Je magická, s každou další větou jsem cítila, jak mě strhává sebou. Ano, dobro a zlo se v nás prolínají, neexistuje jasná hranice. Svým způsobem je to děsivé, možná i proto máme tak rádi srozumitelné, černobílé pohádky.
Ale v reálném životě to tak není. Někdy mám pocit, že jsme všichni ve válce, ale jen málokdo chce vidět její skutečnou cenu.
A na návěr jsem samozřejmě zase brečela, jako vždycky. Žlutoočku prostě miluju...
Rozpolcená
(Vlasta, 21. 1. 2017 22:43)
ach Alice, děkuji, děkuji za Severuse, už chápu jeho oblibu ve velkém množství knoflíčků :-) <3
Lamie se neustále snaží, její snaha být "tam" pro Severuse a "tady" pro Harryho a Tomova skoro lidská tvář, kdy dává najevo opravdové (snad?) city k těm maličkým ohňovílám.... Opravdu překrásná kapitola i když tak smutná, těším se na Fay s Tomem, jsem zvědavá co se dělo po plese :-)
Nekonečný příběh
(Amáta, 21. 1. 2017 21:50)
Nevím co napsat k další kapitole skvělé autorky... Snad jen - díky moc, Alice. Tuhle kapitolku čtu s přestávkami už od rána a pořád se nemůžu (a nechci) dostat na konec. Je jako bonboniéra - chci si dát další pralinku, ale vím, že s každou další se přiblížím konci a to mne děsí. Dovedeš několika slovy pozvednout mojí náladu... jen abys ji zase shodila dolů a zanechala mne vzlykající nad osudem, který stál v cestě Harrymu/Severusi/Tomovi/Fay/Zlaté... Popíráš zákony, boříš je a vymýšlíš nové. Na troskách naší mysli buduješ chrám ze slov. Takový, který se možná časem rozpadne a zbyde z něj pouhá vzpomínka, ale zároveň bude stabilní, takže s každým znovu přečteným slovem se chrám obnoví a vrátí se do své slávy. Ano, už teď se nemohu dočkat, jak za pár let vytáhnu z poličky Klíč či Stopy a znovu se pustím do objevování labyrintu tvých slov.
Jsi nejlepší :) S úctou k tvému talentu - Amy.
Re: Nekonečný příběh
(Amáta, 21. 1. 2017 21:52)Hmm... Až teď při znovupřečtení mého komentáře jsem si uvědomila, jak postavy občas překřtím :D Zlatá, Žlutoočka, Lamie, Prastará... Pořád jedna a táž "osoba" a přeci každé pojmenování skrývá milion nuancí a možných osobností... Jen tak uvažuji nahlas :D
Zahlcená
(Issabella , 21. 1. 2017 21:27)
Alice... Děkuji! Merline, děkuji ti za Žlutoočku a za to, že jsi nedovolila aby s takovou vinou musel Severus žít. Byl by to pak život? A chtěl by vůbec žít? Děkuji! Asi se opakuji, ale jsem vděčná. Opravdu. A zahlcená velmi protichůdnými pocity. Jsem špatná, když ochotně souhlasím se spoustou Tomových názorů? Nevím, je mi to asi jedno. Souhlasím s jeho pohledem na svět p, takový jaký jsi ho ukázala v téhle kapitole. Ale nemůžu souhlasit s jeho způsobem "nápravy" zkaženosti světa.
Merline jak já Severusovi rozumím. Chtěla bych, chtěla... Proč jen to bude trvat ještě tak dlouho než najde štěstí? Má Albuse, ale já jsem ti vděčná hlavně za to, že má Toma. Jsem divná? Nevím, možná.
Myslím, že nejsem schopná smysluplnějšího komentáře, přesto že jsem ho odložila až na dnešek. Mám zahlcené smysly a stejně ti za to děkuji. Děkuji, že jsi s nimi.
Merlin s Tebou :-*
mezistupen
(Domca, 21. 1. 2017 13:48)
Alice.... To varovani melo byt velkym cervenym pismem tucne nejtucnejc. ( omlouvam se za hacky carky, jsme v praci a nejde prenastavit anglicka klavesnice) Kazdopadne.... Docetla jsem k Severusove vstupu k Viktorii.... Dal nemuzu... ne ted. Jsem v praci a nemuzu brecet ani potlacovat nutkani zvracet. Nechapej me spatne. Je to naprosto skvele napsany a pro me je tohle asi nejsilnejsi kapitola ale.... proboha to si clovek tak zive predstavuje... Tu Severusovu bolest ze se mi z toho uplne udelalo spatne. Rozhodne doctu v klidu doma a pak se pokusim o nejaky srozumitelnejsi komentar.
Vubec nestiham komentovat... Moje okouzleni Lenkou. Zastavu srdce pri 26 vterinach(Severusi chybis nam), Fay s Albusem.... Ale tenhle dil. Tomovy oci.... Zlutoocko, ktere VI . Snad ten konec preziju a Viktorie.... V mem vesmiru ma jeste nekolik hodin jako kocka a otravena plechovka. Dokud neotevru dvere zije i nezije zaroven.
Dekuji Alice :3
Alenka
(Danča, 20. 1. 2017 18:08)
V říši za zrcadlem je úplně poslední film, kde Alan zazněl a brečela jsem u toho jak kotě. Jdu si stáhnout Eye in the sky, myslím, že nebudu brečet o nic míň, jelikož zrovna vypadám, jako při krájení cibule.
Mám pocit, že kdyby mi někdo chtěl vyříznout srdce z těla lžičkou na kafe, bolelo by to méně. Ty děti mě zlomily. Projevy lidskosti u Voldemorta mě bolí víc, jak lobotomie. Jaké další lékařské zákroky máš pro mě připravené? :D A stejně, klidně je budu podstupovat dál a dokola, znovu. Děkuji, z hloubi srdce díky.
rychle pryč
(Elza, 9. 10. 2017 21:58)