Jdi na obsah Jdi na menu
 

 9. kapitola Harry - Trochu had III. část
 
„Říkal jsem to,“ zamumlal Dante. „Vždycky se něco posere.“
„Vážně?“ stočil k němu Harry pohled. „Proč? Máme tu platný rozsudek i odsouzenou. Mně přijde všechno v pořádku.“
„Černý.“
„Nic není v pořádku!“ zavřískala Mary. „Nic jsem neudělala!“
„Pánové?“ ozvala se Rose. Pohledná, necelých čtyřicet.
„Černý.“
„Ano, Rose?“ ohlédl se po ní Harry.
„Pokud to chápu správně, mohu odejít. Ano?“
„Černý.“
„No jo, Rose. Vypadá to tak.“
„Černý.“
„Ano, Otče?“ obrátil se k němu s povzdechem.
„Není to v pořádku, Černý.“
„Jak často vydá Starostolec chybný rozsudek smrti?“
„Nikdy,“ vyslovil Kazatel.
Harry pokrčil rameny.
„Myslel jsem si to. Ano, Rose. Můžeš odejít.“
„Počkat, hej,“ udělal Mamba několik rázných kroků směrem k Harrymu, „to nemyslíš vážně.“
„Nic na ni nemáme.“
„Hůlka!“ zaječela Mary. „Máte máminu hůlku, je tam Avada!“
„Ale no tak, Mary. Něco o genemagickém kódu vím. A v první pokrevní linii? Mohla jsi používat obě celkem bez problémů. Je úplně jedno, která hůlka je čí a plná Avady.“
„Zabíjela Rose,“ zavrčel Mamba. „A Rose pofrčí do Věže.“
Tyčil se nad Harrym, hora svalů a trvalé nepříčetnosti. Jenže Harry byl odjakživa trochu menší, skoro každý byl vyšší než on, na tohle byl zvyklý. Něčím takovým ho fakt rozhodit nemohl. Výška nic neznamená. A nepříčetnost? O té by mohl psát romány.
Zaklonil hlavu, pohlédl mu zpříma do očí. Klidný.
„Zpochybňuješ rozhodnutí Starostolce? Veřejně? Není to náhodou velezrada? Nejsem si jistý, tuhle část zákonů jsem trochu proletěl. Otče?“
„Nikdo tu nezpochybňuje rozhodnutí Starostolce, Černý.“
„To jsem rád, jako velitel zásahu bych to musel dát do hlášení, a obávám se, že by to znamenalo strašnou spoustu papírů. Velezrada asi není žádná sranda.“
„Ne, Černý. To není.“
„Neplatí pro velezrádce taky okamžitý rozsudek smrti?“
„Ano. Černý.“
Harry sykl.
„To aby byl jeden vážně opatrnej na to, co říká. Potřebuješ něco, Mambo?“
Zíral na něj, s tím šíleným třpytem v očích.
„Ne. Ani ne, Černej,“ procedil skrz zuby. Odstoupil.
„Situace mají podivný zvyk komplikovat se samy. Černý. Tato situace je komplikovaná. Obzvláště na tvou první akci. Možná by bylo moudré předat velení někomu zkušenějšímu.“
„Otče, co je tu komplikovaného? Odsouzená je zpacifikovaná, rozsudek platný, žádné vedlejší ztráty; já jsem spokojený. Tak pojď, Mary, ať to zbytečně neprotahujeme.“
Mami!“
„Promiň, zlatíčko,“ prohodila Rose laskavě, „ale tady pan Černý má pravdu. V každičkém slově. Nemůžu pro tebe vůbec nic udělat. Pane Černý, kdybyste byl tak hodný… moje pouta.“
„Jistě, Rose, promiň. Zapomněl jsem. Ale vidíš sama, je tu drobet blázinec.“
„V pořádku,“ usmála se na něj oslnivě.
„Je tu jistý zádrhel, Černý,“ ozval se Kazatel; on to prostě být nenechá. „Do Věže nářků jsou odsuzováni pouze starší čtrnácti let. Ve výjimečných případech.“
„Skutečně?“ zamračil se Harry. „Mary? Kolikpak ti je?“
Rozbrečela se.
„Čtrnáct,“ vzlykala přerývaně, „dneska…“
„Páni. Všechno nejlepší. Zvládneš vstát sama nebo chceš pomoct?“
„Víte, že je to špatně,“ zalykala se, „víte to!“
„Vím, nevím, já jsem likvidátor, Mary, za vědění mě neplatí. Konám. Myšlení nechávám na Starostolci, jsou mnohem chytřejší.“
„Tak mě vezměte za svým velitelem! Prosím!“
„Mary, já bych moc rád, opravdu. Ale slyšela jsi rozsudek? Trest smrti bude vykonán neprodleně. Neříkal: Odsouzená si dá nejdřív čaj a sušenky s vrchním velitelem. Jasné? S tím nic nenadělám.“
„Prosím!“ brečela, svírala trubky, ke kterým byla připoutaná. Jako by to mohlo nějak ovlivnit přemístění. Přinejhorším vezmou kus potrubí s sebou.
„Mary. Jsem první den v práci. Jako každý správný zelenáč mám předpisy našprtaný a křečovitě se jich držím. O pokecu s nejvyšším tam nic není. Vstávej.“
„Nemůžete mě zabít! Nic jsem neprovedla!“
„Ale já tě nezabiju, Mary. Ani jsem tě neodsoudil. Ty zemřeš Polibkem mozkomora a rozhodli o tom moudří muži ve švestkových hábitech. Oni se nikdy nemýlí. I tady Otec to říká.“
Brečela, hlasitě a hýkavě. Choulila se ke zdi. Odmítala vstát, pustit se trubek. Harry k ní došel, s povzdechem si poklekl, vzal ji za ruku. Byl unavený; asi se nakonec dostavil spánkový deficit, rušné ráno. Taky měl hlad. Už chtěl zpátky, možná by to přeci jen mohl předat Kazateli…
Vrčení. Hluboké, nebezpečné. Harry se udiveně ohlédl, v sobě. Stále měl ruku mezi mřížemi. Jeho stříbrem žíhaná šelma měla tlamu otevřenou, tesáky dlouhé jako prst, šavlovitě ostré. Držela v nich jeho dlaň. Zatím jemně, jen se obtiskovaly do kůže. Stiskla víc. Harrym projela divná bolest, nikdy takovou nepoznal; už jste se někdy pokousali zevnitř?
…Počkat. Hlad? Já nemívám hlad. Neměl jsem hlad už dva roky.
Ten. Skřet.
Díky, pokynul šelmě, už jsem v pohodě. Pusť.
„Dante,“ vyslovil vláčně, „zkus to na mě ještě jednou. A nezbyde z tebe nic, co by mohli seškrábnout.“
„Jasně, promiň, Černej,“ zvedl ruce v sebeobraně, pocit únavy i hladu z Harryho zmizel jako mávnutím proutku, „nebyl to můj nápad.“
„Otče,“ pohlédl na něj úkosem, „to nebylo hezké.“
Opětoval jeho pohled, nehnutě, zkameněle.
„Černý? Mohli bychom si promluvit?“
„Jasně, hned, jak se vrátím. Pusť se, Mary. Jestli tě to utěší, moje narozeniny taky vždycky stály za houby.“
„Moje jsou nejhorší!“ zavřískala.
Až bolestně přimhouřil oči. Vstal, poodstoupil. Díval se na ni.
„No jo,“ pokrčil rameny. „Asi máš pravdu. Ale tím, že mě rozčiluješ, si vážně nepomáháš.“
Ječela. Taky kopala. Musel ustoupit ještě o krok.
„Rose? To je pořád taková?“
„Pořád,“ usmála se. „Moje pouta? Prosím?“
„Ah. Znovu promiň,“ mávnutím dlaně ji propustil ze sevření své magie.
Zkusila vstát. Nešlo to. Pochopitelně, Mamba s Kazatelem ji drželi dál.
„Pane Černý, omlouvám se za to neustálé rušení, ale vaši kolegové…?“
Mary ječela. A vřískala a křičela a kopala a mlátila hlavou kolem sebe; tohle už byl kvalitní hysterický záchvat.
„Víš, co máme my dva společného, Mary?“ zeptal se Harry. „Oba máme dneska kurevsky mizernej den. Okamžitě. Zmlkni. Teď.“
Nezmlkla.
Harry zhluboka vydechl.
„Jak chceš. Půjdeme po zlém.“
Rose nervózně mrkala, chtěla být volná dřív, než Harry zmizí, Mary ječela, Mamba, Kazatel, Dante se nehýbali, mlčeli, sledovali Harryho. Pergamen s ortelem smrti si jen tak visel ve vzduchu. Droboučké zachvění, bílý Patron zmizel v meziprostoru.
Že to ale trvalo…
Harry se otevřel své magii dokořán, vzduch kolem něj zaplnily zpomalené statické výboje.
 
 
Sonic Librarian - Firefly Mist
 
Vyplašený sysel nebo hraboš nebo Merlinví co to bylo, se před ním rozplynul, konečně vyšli z meziprostoru, mohl se rozhlédnout. Stál v nějakém pokoji, v křesle strnule seděla jakási žena v kostýmu, na podlaze pod oknem se krčilo děvče v krátkých šortkách, barevném tričku, tváře mokré a celé brunátné, ústa otevřená, ale němá, snad šokem či hrůzou, tři neznámí likvidátoři stáli na druhé straně místnosti. Hůlky v neurčitém úhlu před sebou, jako by neměli odvahu namířit konkrétním směrem.
Pravděpodobně tím, kde stál Harry.
Jeho plášť byl černý, vlál jako v příjemném poledním vánku, magie sálala hutná, že se prostor kolem něj chvěl, rozmazávala obraz všeho v blízkosti. Připomínalo to pohled přes popraskané tlusté sklo.
Co se tu stalo?
Udělal několik kroků směrem k němu.
„Harry?“
Harry se ohlédl. A pak už vyděšené výrazy všech kolem dávaly perfektní smysl.
Jeho oči byly sněhově, krystalicky bílé, přetnuté vertikální černou zorničkou.
„Draco.“
Znovu se odvrátil. Hleděl na to děvče.
Draco k němu došel, potřeboval odvahu jen k prvnímu kroku. K dalším už ne. Vstoupil do Harryho magické korony; ne, on do ní propadl, voda i žár zároveň, nemožné oddělit jedno od druhého, všude, nehmotné a přece drtivě svírající, i skrz, skrz především, utoneš, uhoříš. Pak ho poznala. Zjemněla. Přilnula měkkým oparem svítání, vítej, jsi mou součástí.
Měl by být vyděšený. Nebyl. Taková byla Harryho láska. Naprostá.
A on mu slíbil, že ho zastaví, kdyby ztratil kontrolu. Nebo to aspoň zkusí. Postavil se těsně za něj, protáhl pravou paži pod jeho rukou, přivinul ji k jeho srdci. Tlouklo v pravidelném, nevzrušeném rytmu. Draco si Harryho položil na hrudník, opřel tváří k té jeho, mazlivé, konejšivé gesto.
„Kdopak tě rozhněval, Harry?“
„Ta malá,“ pronesl neutrálně.
„Ano? A čím?“
„Křičí. Nemám to rád.“
„Samozřejmě, nikdo nemá. Povíš mi, proč křičela? Teď už je hodná, podívej. Ani hlásek.“
„Nechce se jí do Věže nářků.“
„Ah tak,“ zkonstatoval Draco. „Není trochu mladá na trest smrti?“
„O tom rozhoduje Starostolec, ne já.“
„Jistěže. Co udělala? Musí to být něco skutečně zlého.“
„Možná sto padesát mrtvých. Možná ne.“
„…Nech mě hádat; první zavraždila porodní bábu. Pomočila ji k smrti.“
„Spíš bych sázel na krvácení do mozku. Prasklé ušní bubínky.“
Harry hovořil tak klidně. Skoro prázdně. Žádná emoce.
„V tom případě jsem moc rád, že je právě nyní potichu. Jak zabila tolik lidí?“
„Avadou. Postupně.“
„Mimořádné děvče. Proč jsi řekl možná ne?“
„Protože vím jen to, co mi řekl Zlobr. Mohl lhát.“
„Proč si to myslíš?“
„Testuje mě. Neustále mě každý testuje. Stále pozorují, co udělám, řeknu, na koho se podívám. Všude mne sledují.“
„Já vím,“ zašeptal Draco jemně. „V čem ten jeho test podle tebe spočívá?“
„Sdělil mi chybné informace o odsouzené. Chce vědět, zda jsem přesto schopný vykonat vůli Starostolce, naplnit rozsudek.“
„A ten je…?“ nadhodil Draco, jako bezděčně se otřel rty o Harryho hrdlo.
„Platný. Na její jméno. Ale on mě vyslal za její matkou.“
„Ta žena v křesle?“
„Ano.“
„Znám ji, Harry. Znám tu tvář. Je to Smrtijedka na útěku. Pokud některá z nich skutečně Avadou usmrtila sto padesát lidí, hlasuji pro matku.“
Harry maličko přetočil tvář, otřel se o Dracovu. Přivřel oči.
„Vždyť já vím, Draco.“
„Ale rozsudek je na jméno dcery.“
„Ano.“
„Nemohla by to být jen tragická úřednická chyba? Harry. Starostolec se nemýlí, jistěže ne. Ale rozsudky zapisují obyčejní úředníci. Nemohl se některý splést?“
„Možná.“
„Přesto hodláš rozsudek vykonat.“
„Ano. Je to test.“
„Hm,“ zašeptal Draco, bylo to jako hrdelní zavrnění, ústa poblíž jeho zátylku, ucítil, jak Harrym proběhla vlna zachvění, znovu přivřel víčka, maličko se naklonil ke straně, odhalil Dracovi šíji. Draco ji měkce políbil, horce vydechl. „A kdybys tím testem neprošel?“
„Zřejmě bych dostal po zbytek života volno.“
„To není tak zlé,“ zamumlal Draco, „však bychom něco vymysleli, čím ho zaplnit.“
Vnikl druhou rukou pod Harryho hábit, přitiskl ji k jeho bedrům. V kruzích začal hladit.
„Pověz mi, Harry. Co chceš udělat? Co ty chceš? Předat mozkomorům dítě, protože tak stojí na pergamenu, nebo udělat, co považuješ za správné, přestože je to riskantní, a dát jim matku? Možná tu na její jméno rozsudek není, ale vina je rozhodně. Co chceš? Co skutečně chceš?“
Harry otevřel oči. Ohlédl se po Dracovi. Našel jeho ústa.
„Matku,“ zašeptal mu do nich.
„Dobře,“ řekl Draco. Při tom pohybu se jejich rty několikrát dotkly. „Stojím při tobě. Ať to bude mít jakékoliv následky, já budu s tebou. Dovolíš mi prosím podívat se na tu malou? Vypadá hodně vyděšená.“
„Ano.“
„Děkuji. Smím ji odvázat?“
„Ano.“
„Děkuji. Jdu to udělat. Ano?“
„Běž.“
Draco z něj spustil dlaně, odstoupil o krok.
„Stále jsem tady, Harry.“
Harry kývnul.
Draco došel k holčině, hleděla na něj širokánskýma očima plnýma strachu i zoufalé naděje.
„Hlavně buď velmi potichu, ano? Jak se jmenuješ?“
„Ma… ry,“ vydechla chraptivě.
„Dobře, Mary. Podívám se na ta pouta. Ukaž mi ruce. Zvedni se trochu.“
Poslechla, nadzvedla se. Magické uzly byly silné, podle barvy je seslala matka. Nejspíš už před nějakou dobou. Ty by zlomil. Pak ji poutala ještě jiná magie, silnější, tu by zlomit patrně nedokázal. A definitivně ne Harryho Captivus.
„Harry, mohl bys ji prosím uvolnit? Od všech pout, je jich tu celkem dost. Myslím, že je tu Mary přivázaná přinejmenším od včera. A tady u země je docela zima. Chtěl bych ji zvednout, podívat se, jestli není zraněná. Smím?“
Harry k nim prostě vyslal tenký paprsek magie. V další vteřině se Mary vrhla Dracovi do náruče, zabořila mu tvář do prsou. Rozvzlykala se.
„Tiše. Tiše, Mary. Bolí tě něco?“
„Zápěstí. Pravý kotník. Zadek. Hlava.“
Seslal diagnostická kouzla, ale tohle nebyl jeho obor, ovládal jen základy jako každý diakon.
„Ten kotník bude asi vymknutý. Nelíbí se mi tvůj malíček, tady, na ruce. Jak dlouho je takhle oteklý?“
„Nevím, dva dny?“
Harry je sledoval těma neznámýma mrazivýma hadíma očima.
„Harry, ten prst bude mít zlomený…“
Nestačil doříct, Mary ovinul bílý paprsek. Otok na kotníku zmizel, i na malíčku, vytratily se blednoucí podlitiny na nohách a předloktí, tváři.
„Děkuji, Harry. Znáš to, jak je pití Kostirostu otravné. A Mary toho má za sebou pro dnešek myslím dost. Teď s ní vstanu. Kam chceš, abychom šli?“
Harry pokynul k likvidátorům, vypadali už téměř normálně, mrtvolná bledost jim vyprchávala z obličeje, strnulý děs z držení těla. Hůlky volně u pasu. Ale nespouštěli z Harryho pohled ani na vteřinku; takhle sledujete jedovatého hada, když se plazí trávou kolem vás.
Draco musel Mary nakonec odnést, tak se jí třásla kolena. Svírala ho kolem krku, div ho neuškrtila, tiskla se k němu. V zádech palčivě cítil Harryho oči. Chvatně došel k těm třem šedým plášťům, pustil ji z náruče, odtrhnul od sebe.
„Tady stůj a buď hodná. Ne. Stůj.“
A teprve tehdy Harry zrak odklonil, stočil k ženě v křesle.
 
„Vy jste Harry Potter,“ vyslovila Rose. Popelavý odstín kůže, vrásky stresu kolem úst. Ale jinak byla klidná.
„Ano,“ řekl.
„Změnil jste se. Vypadal jste jinak, když jsme vás lovili pro Temného pána.“
„Cítím se stejný.“
„Ale nejste. Temný pán by byl nadšený.“
„Že jsem ho zabil? Když to říkáš, Rose.“
„Z toho nejspíš ne. Z vás by byl nadšený,“ pousmála se. „Jste mu velmi podobný.“
„Kdepak, Rose,“ potřásl Harry hlavou. „Tom byl mnohem trpělivější.“
„Oh…“ zaškubaly jí rty v pobaveném, užaslém úsměvu. „To by jistě slyšel rád. Hodláte zaujmout jeho místo?“
„Ne, Rose. To nehodlám. Válet se v hrobě mě nikdy moc nebavilo.“
Neudržela se, krátce se zasmála. Měla sympatický smích.
„Slyšel jsem, Rose, že máš ráda Avadu.“
Pokrčila rameny, jen tak decentně; zbývající pouta jí stejně víc nedovolovala.
Harry zakroužil prsty pravé ruky. Tak, jak to ráno viděl u Jay. Byl zvědavý; chtěl vědět, zda to taky dokáže, vyvolat Avadu, zhmotnit ji a především – udržet.
Dokázal.
Nejdřív tenký proužek, sílil, mohutněl, nabíral na intenzitě. Až se mu kolem paže ovíjel jasně zelený had, téměř živý, stále ho obtáčel, hlavu na dlouhém krku vztyčenou u jeho zápěstí, rozeklaný jazyk se mrskal; slepá smrt, co jen zřídka odejde s prázdnou.
„Jak se ti líbí má, Rose?“ zvedl ruku.
„Obdivuhodné,“ hlesla ohromeně, „pane Pottere, to je… nesmírně obdivuhodné. Ano. Líbí se mi. Velmi.“
Harry si hada prohlédl. Dotkl se ho prsty druhé ruky, polaskal přes plochu tlamy, obkreslil svíjející se tělo, kam dosáhl.
„Také se mi líbí.“ Zvedl oči k Rose. „Co říkáš? Chtěla bys šanci na svůj poslední zásah? Velký úlovek? Mě.“
Nadšením se jí rozšířilo chřípí.
„Ano. Ano, pane Pottere. To bych chtěla.“
„Dobře.“
„Uvolníte mne z pout? A mou hůlku, prosím.“
„Zajisté, Rose.“
Levitoval její hůlku k ní, současně zlomil veškerou magii Kazatele i Mamby, Rose vyskočila, natáhla se po hůlce – aby ji brutální vlnou magie srazil na zem, tvrdě odhodil ke zdi, opět spoutal, lebka jí dunivě odskočila při nárazu. Chraptivě vydechla bolestí, namáhavě zvedla tvář.
„Hůlku,“ zopakoval Harry. Zapálil ji ve vzduchu, vzplanula syčivě, hořela chvatně. „Pokud nedokážeš Avadu stvořit stínovou magií, nemáš právo přede mnou stát.“
Odkašlala si, tvář se jí na okamžik zkřivila. Olízla krvácející ret.
„Rozumím,“ kývla. „Zabijte mne, pane Pottere. I to bude pocta.“
„Abych tě zachránil před Polibkem? Ne, Rose. To skutečně nechci.“
Nechal svou Avadu rozplynout.
„Jenže nemáte na vybranou,“ pousmála se, trochu křivě vinou rozbitých úst. „Buď mne necháte jít, nebo zabijete vy sám. Nemůžete mne odvést do Věže. Rozsudek není na mé jméno, nepopraví mě.“
Harry se na ni zahleděl.
„Jak se jmenuješ?“
„Mary Rose Hurtová,“ odpověděla sebevědomě. Strnula. Zbledla. „Ne. Jmenuji se Mary Rose… Ne! Já jsem Mary… ne! Co jste mi to udělal?! Jak jste to udělal?!“
„Naprosto netuším, o čem mluvíš. Mary.“
„Ne!“ zaječela.
Harry na ni seslal Silencio. Na další rámus neměl náladu.
Zavřel oči.
Pobavila ses, Mrazivá?
Pamatuj si to. Takhle tě odměním za dobrou práci. Když mě budeš poslouchat.
V opačném případě si jistě trest domyslíš sama.
A teď mazej zpátky do klece.
 
Zvedl víčka. Viděl zase normálně. Skoro nudně. Takže nejspíš bude mít opět rudozelené oči; možná víc rudé než zelené.
Také se cítil víc… Cítil. Prostě opět cítil.
A bylo toho celkem dost.
Obrátil se, vztáhl ruku po Dracovi. Ten k němu vmžiku dorazil, nechal se obejmout. Harry do sebe nasál vůni bylinek, dovolil jí ho celého prostoupit. Chvíli to jen tak vychutnával.
Opřel se mu tváří o rameno, podíval se na likvidátory.
Vzít Rose do Věže?
Tam, kde leželo tvé tělo, mrtvé a nehybné, duše moje?
Nikdy.
Tam nikdy nevstoupím.
„Otče? Domnívám se, že čest ji odvést do Věže nářků si vy zasloužíte nejvíc. Řekne své jméno přesně podle rozsudku, slibuji. Předávám vám velení. Pokud o to stále stojíte.“
A moc doufám, že ano.
Protože já tam nemůžu.
Kazatel ho upřeně sledoval. Pak si přivolal pergamen, ten se mu poslušně svinul v dlani.
„Říkej mi Kazateli, Černý.“
„Rozkaz, Otče.“
„…Máš pro všechny své vlastní jméno?“
Harry kývl.
„Dante?“
„K. O. Katastrofální Omyl.“
„Taky tě mám rád,“ zašklebil se Dante.
„Mamba?“
„Magor. Totální.“
„Říká ten pravej. Beru holku na ústředí,“ zavrčel Mamba, „Zlobr si rozhovor s tebou užije, Černej.“
„Těším se.“
„Můžeš mi říkat Otče, Černý.“
„Jak chcete. Otče.“
Starý Viking potřásl hlavou.
„S tebou bude ještě zábava. A my vyrazíme, Růženko. Čeká tě princ a sladký Polibek na dlouhou dobrou noc.“
Harry se spokojeně zavrtal hlouběji do Dracova objetí.
Drahá Sally. Dnes jsem potkal kočku. Je trochu had, bydlí ve mně a občas kouše.
Asi si ji nechám.
 
Ze skleníku je oba Sheppard mlčky odvedl rovnou do malé místnosti, světle šedé, bez oken, jen stůl, čtyři židle. Zavřel je tam, bez jediného slova odešel.
Draco vzal Harryho za ruku, zamířil k jednomu rohu, opřel ho zády o zeď. Postavil se před něj. Měkce ho políbil na rty, sklouzl přes tvář k uchu.
„Sešli Orbis,“ dýchl.
Harry poslechl.
Draco mu jednou rukou vnikl do vlasů, druhou ho hladil na hrudi.
„Poslouchají. Sledují. Uvidí, že spolu mluvíme, tak ať si myslí, že šeptáme… hloupé nesmysly.“
Harry přivřel víčka na znamení souhlasu. Sám Draca volně objal, cestoval mu dlaněmi po zádech.
„A teď mi to vysvětli, Harry. Zkus stručnou verzi.“
Harry se mírně předklonil, otřel nosem o platinové pramínky. Vdechl vůni.
„Ukázal jsem jim, že můžu být velmi užitečný. A velmi nebezpečný. A že jediný, kdo mě může kontrolovat, jsi ty. Pouze ty. A právě ty; ten dokonalý, vzorný zákonodárce, který poslouchá každý Sheppardův rozkaz, okamžitě, bez poznámek. Ty.“
Draco ho políbil na krk.
„Riskantní,“ zavrčel.
Harry se naklonil, aby mu odhalil víc svého hrdla, zároveň měl na dosah Dracovo, i ucho, zátylek.
„Ne,“ zamumlal do bledé kůže v záplavě bílého zlata. „Riskantní je, když jsem bez tebe. To si už nemůžu dovolit.“
„Jak jsi to udělal?“
„Improvizoval,“ vydechl Harry, Dracovy dráždivé polibky trochu ničily koncentraci. „Nitrozpyt. Když jsem zjistil, že jsou jejich jména jen přehozená, měl jsem náhlé vnuknutí, co s tím. Změnil jsem rozsudek.“
Dracova ruka v jeho vlasech se sevřela v pěst. Zaklonil ho silou, přitiskl ústa k pulsující tepně.
„Ty jsi změnil rozsudek chráněný pečetí Starostolce?!“ zasyčel. „Zbláznil ses? Poznají zásah magie.“
Harry skoro musel polknout zasténání.
„Zmizí. Magie. Po vykonání rozsudku. Už ji Políbili, Draco. Počítal jsem s tím, že budou spěchat.“
„Blázne,“ zarezonovalo jím další Dracovo zavrčení. „Kdykoliv tam mohli zavolat Shepparda.“
„Nitrozpyt,“ hlesl Harry, po páteři mu jemňoučce přebíhalo mravenčení. „Vnutil jsem jim myšlenku, že přijdou o práci, pokud to nezvládnou sami. Vidíš? Záleželo jim víc na kariéře než životu nějaké holky.“
„Někdo z nich poslal za mnou Patrona. To jsi jim taky vnutil?“
Harry si přitáhl jeho hlavu blíž, zabořil se mu tváří do vlasů.
„Svoji vlastní. Potřebuju Draca Malfoye. Dantemu.“
„Dante? Ten Dante? Je to empat. Jsou extrémně vnímaví na nitrozpyt. Proč zrovna on, Harry?! Mohl to poznat. Mohl tě prozradit.“
„Protože… je empat. Chtěl jsem vědět, jestli to dokážu.“
Draco mu zatnul prsty do boku. Praštil s ním o zeď. Jen trochu, moc prostoru k manipulaci mezi nimi nebylo.
„Harry.“ Zavrčel, opravdu rozhněvaně. „A ta Avada? Řekni, že to byla jen iluze.“
Harry se otřel o jeho tvář. Oči přivřené.
„Pravá,“ zamumlal. „Chtěl jsem vědět… jestli to dokážu.“
Draco ho kousl. Sevřel mezi zuby kůži na přelomu hrdla a ramene, stiskl. Pořádně. V Harrym se zajíkl dech.
„To už nikdy neuděláš,“ zamručel, „rozumíš? Nikdy.“
„Fungovalo to,“ dokázal ze sebe Harry vymámit. Dalo to práci.
„Bylo to riskantní. Zbytečně.“
„Nebudu muset. Teď je to na Sheppardovi.“
„No právě.“
To jeho vrčení. Nemohl mluvit normálně? Pronikal Harrym skrz, rozhýbával všechno uvnitř, probouzel k životu.
„Co myslíš, že mu poví?! Choval ses… a vypadal jak vylepšená, sexy verze Temného pána.“
V Harrym zabublal smích. Maličko křečovitý.
„Myslím, že takhle to formulovat nebudou.“
„Ale bude to hodně podobné. Sakra, Harry. Bylo to moc. A ty tvé oči. Jako by nestačila všechna tvá magie, bylo jí tam na udušení; bylo to moc. Přehnal jsi…“
„Měl jsi svůj čaj, Draco?“ přerušil ho.
„…Ne.“
„Proč ne? Draco.“
Draco polkl.
„Nemohl jsem se rozhodnout, jestli si ho kvůli tobě dát… nebo kvůli tobě nedat,“ zašeptal.
„Moudrá volba.“
Chytil ho do dlaní, vnikl mu do úst. Žádné francouzské růže. Příjemná chuť, jemně natrpklá, chladivá. Líbal ho, zvolna, mazlivě, Draco mu v prstech roztával, jeho hněv mizel. Opětoval políbení. Upřímně. Žádná zadní vrátka. To byl prostě Draco.
Harry se odtáhl. Přejel mu přes rty palcem. Zamyšleně.
Ta tvá oddanost, bratříčku. Je zvláštně neodolatelná.
„Vidíš?“ hlesl Draco tiše. „Neovládám tě. Nekontroluji. Ani v nejmenším.“
„Jistěže ano.“
„Ty ovládáš mě.“
„Draco. Když jsi tam přišel, přemýšlel jsem zrovna, že to udělám. Že dám malou Mary mozkomorům. To by byla lekce; chyba Starostolce by ze mne udělala vraha. Mohl bych je obvinit přímo a oni by se neměli čím bránit. Žádný důkaz. Umíš si představit tu explozi na ústředí? Semínko nedůvěry v každém tady? Líbilo se mi to.“
„Byla nevinná,“ vyslovil Draco. Jen tak.
„Ano. To byla.“
„To, co se tam s tebou dělo. Až tak úplně jsi to nepředstíral. Že ne?“
„Ne,“ pohladil ho po tváři. „Až tak plně ne. A potom… vůbec ne.“
„Nemůžu tě kontrolovat, Harry,“ hlesl Draco. „To nedokážu.“
Harry vzal jeho obličej do prstů, v drobných pohybech laskal.
„Jenže nikdo jiný není. Nikoho jiného poslouchat nebudu. Nebudu, Draco.“
Draco mírně zavrtěl hlavou. Holubičí zorničky smutné.
„Neposloucháš mě.“
„Tam jsem tě poslechl. A příště poslechnu znovu. Tebe ano.“
„Nedokážu to, Harry. Já… tě nechci ovládat. Chci tě následovat.“
Harry mu vdechl polibek na levý koutek úst.
„Musíš, Draco. Věřím ti. Potřebuju tě.“
Draco na okamžik stiskl víčka.
„Pak se to tedy naučím,“ řekl pevně.
Harry se pousmál. Opřel se temenem o stěnu za sebou, sledoval ho.
„Vím, že ano.“
Draco se na něj položil, spánkem na rameno. Klouzal dlaní pod rozepnutým hábitem po Harryho prsou, břiše. Něžné doteky. Malinko zkoumavé; zvědavé, jen na okraji vědomí.
„Řekl jsi tam, že Temný pán byl trpělivější. Tohle si myslíš? Vážně si myslíš, že je tohle jediný rozdíl mezi vámi?“
„Přemýšlím teď o spoustě divných věcech. Věcech, které mě dřív… nenapadaly. Opravdu vražda tyrana není vraždou? I tyran býval někdy člověkem.“
„Tak tohle pojem divný ani zdaleka nevystihuje. Harry, pleteš se. Je toho mnohem víc, co vás odlišuje. On nebyl schopný milovat.“
„Možná jen nepotkal toho správného Severuse.“
„Nebo toho svého Severuse zabil, když ho přestal bavit.“
Harry ho objal, krátce přitiskl.
„No jo. Vždyť já vím, bratříčku. Netrap se.“
„Jenže já se trápím. Vlastně ani nevím, z čeho mít obavy dřív. Rozehrál jsi tam hodně nebezpečnou hru. Bude mít následky. To, co jsi udělal…“
„Povím ti, co jsem udělal. Jsem pekelný kůň, který může sežehnout zem. Ale otěže držíš ty. A ty posloucháš Shepparda. Takže já jsem stále pekelný kůň, ale ovládá mě Sheppard, a ty jsi hezky uprostřed. U mě. V bezpečí. To jsem chtěl a to jsem udělal.“
„Co když pochopí, že to byla jen hra?“
„Nebyla to hra,“ řekl Harry. Sehnul se, zašeptal mu do ucha: „A víš, co jsi udělal ty?“ Nechal své dlaně pomalu splynout po Dracových zádech, až k bokům. „Tohle.“
Mírně ho přivinul ke své narůstající erekci.
Draco slabě vydechl. Zvedl hlavu, pohlédl mu do očí.
„To vyřešit můžu. Nemyslím teď. Tady. Ale později, doma… ano.“
Harry mu vtiskl pevný polibek.
„Nikdy,“ zašeptal. Opět ho přesunul trochu stranou od svého klínu. Pohlédl k temné postavě, Severus tam stál, ruce založené, sveřepý výraz, pevně semknuté rty; mlčím. „Nebylo by to k tobě fér. Myslel bych při tom na Severuse.“
„Pochopitelně,“ přitakal Draco nevzrušeně, pokrčil rameny. „Já bych se pokoušel na něj při tom nemyslet.“
Harry se tlumeně zasmál.
„Ne, Draco. A nebudu o tom ani uvažovat. Už vůbec ne, když naproti mně je naprosté ticho a klid,“ mrknul významně.
„Ale mně se to líbí. Svým způsobem mě to vzrušuje. Celkem dost vzrušuje,“ dotkl se znovu ústy Harryho hrdla, střídal slova s polibky, „to, že sis mě vybral. Že mi dovoluješ, co nikomu jinému. Že já smím, po čem jiní touží, ale nikdy souhlas nedostanou. Jak mi důvěřuješ. Jak se mi odevzdáváš. Líbí se mi to.“
„Jistěže ano,“ zachraptěl Harry. „Jsi Zmijozel.“
„A přesně to máš rád,“ zavrčel Draco, tentokrát bez hněvu, pouze pro ten pocit; samozřejmě, že on musel postřehnout, co to s Harrym dělá, „ale trochu mi pomoz. Poraď, co máš na nás nejraději. Které zmijozelské vlastnosti jednoduše nemůžeš odolat?“
Harry potřeboval chvilku na nádech. Zpod řas sledoval Severuse. Silou vůle v sobě držel zasténání, už už se dralo ven. Nechal ruce na Dracových bocích klesnout níž.
„Zadek,“ vydechl chrčivě.
Severus se rozesmál.
Draco taky.
Harry zavřel oči a jen je oba poslouchal.
 
Rázné, ostré zaklepání.
Pokud se vrchní velitel dožaduje vstupu do své vlastní výslechové místnosti klepáním, je něco špatně.
„Fakt nás sledovali,“ prohodil Harry pobaveně, zrušil Orbis. „Mimochodem, postřehl jsi, že jsme skončili u hloupých nesmyslů?“
„Nebyly hloupé,“ odvětil Draco, chtěl se odtáhnout.
Harry ho nepustil. Maličko škodolibě. Maličko z praktických důvodů.
„Mám problém,“ utrousil. „A je to tvoje vina.“
„Jistě; vyskytne-li se problém, zatkněte nejbližšího Zmijozela. Necháš Shepparda stát na chodbě?“
„A co mám dělat?“ zvlnil Harry obočí. Odkašlal si, zvedl hlas. „Dále?“ nabídl nejistě.
Dveře se rozlétly, Zlobr vstoupil jak velká voda, s bouchnutím za sebou zavřel.
„Proč myslíte, že jsem klepal?!“ sejmul je kompletní štěrkovnou, odsekával ledově jedno slovo za druhým. „Od sebe. Ke stolu.“
„Kazisvět,“ zamumlal Harry.
S Dracem před sebou zamířil k židlím, posadil se, Draco vedle něj. Stůl a hábit se o Harryho osobní komplikaci postaraly. Nebo ji aspoň skryly.
Sheppard s menšími obtížemi složil svých sto padesát kilo na protější místo.
Tvářil se vážně. Sledoval Harryho. Upřeně.
A nastalo ticho.
Seděli, hleděli na sebe.
„Položím vám otázku, Pottere,“ pronesl konečně. „Vnímejte to tak, že na jejím zodpovězení závisí vše, co se bude dít dál.“
Harry ucítil, jak se Draco propadl do zenového míru.
„Rozkaz. Už to tak vnímám.“
„Jak vážné jsou vaše potíže se zvládáním vzteku?“ zeptal se Sheppard.
…Severusi? Radou bych nepohrdnul.
Severus stanul vedle Zlobra, měřil ho přimhouřeným pohledem.
„Amador Sheppard je Válečník; tělem i duší. Tvrdý. Nelítostný, když je třeba. Žije podle pravidel. Ale také má svůj vlastní kodex cti. Jeho vidění světa není černobílé. Je šedé. Jako nepřítel extrémně nebezpečný. Když jde do souboje, cílem není zvítězit a přežít. Pouze porazit protivníka. Důstojný soupeř,“ pronesl zadumaně. „Přiznáním psychické nestability se staneš přítěží, rizikem pro celý tým, každou akci. Jenže on si to už stejně myslí. A pravdy si cení.“ Přitakal sám sobě. „Přiznej slabost.“
„Vážné,“ řekl Harry.
Sheppard nehnul svalem. Štěrkové oči se snažily provrtat skrz Harryho lebku.
„A Malfoy pro vás je…?“
Harry neurčitě pokrčil rameny.
„Asi něco jako Zdravý rozum do kapsy.“
„Funguje to? Na váš vztek.“
Harry pohlédl na Dracův profil.
„Jo,“ řekl mírně.
Sheppard stočil své dvě tuny kamení k Dracovi.
„Vy si na to troufáte? Kontrolovat Potterův vztek.“
„Nejde o kontrolu, pane. Harry mi naslouchá,“ odvětil Draco prostě. „Ke správnému rozhodnutí si vystačí s vlastním rozumem. Stačí mu ho jen připomenout.“
Zlobr štěrkově zíral. Mrknul.
„Vy jste skutečně zamilovaný, Malfoyi. Naštěstí pro vás se to dá léčit.“ Podíval se na Harryho. „Hodláte se věčně spoléhat, že vás Malfoy uklidní dřív, než někoho zabijete?“
„Pracuji na svém nitroklidu. Zlepšuje se. Pomalu. Ztráta sebekontroly je slabost. Nechci být slabý.“
Jako hledět do temnoty starého, opuštěného, vykutaného dolu; tak prázdný a nehybný byl Sheppardův zrak.
„Vím, o čem mluvíte, Pottere,“ vyslovil zničehonic, téměř otcovsky. „Prošel jsem si tím. Střední cesta ani kompromis neexistují; buď zvítězí váš vztek, nebo vy. Tři měsíce. Víc vám nedám. Tři měsíce smíte mít Malfoye po ruce, na každý zásah vás bude doprovázet. Potom na to zůstanete sám. A při prvním sebemenším přešlapu poletíte před kárnou komisi. Srozuměno?“
„Absurdní,“ oznámil Severus.
„Dokonale,“ kývl Harry. „Díky. Pane.“
„Harry. Teprve nyní tě testovat začíná. Nejdřív tě ukolébá, pak zaútočí. Najde slabé místo, vyprovokuje tě, pokusí rozhněvat, až se neovládneš. A nepřestane, dokud neuspěje.“ Stěží znatelně trhnul rameny. „Já bych to tak udělal.“
Budu na to myslet. Děkuju, Severusi.
„Fajn. Poslouchám. Vaše verze, k čemu tam došlo?“
„Našli jsme Rose, vnikli do bytu, zneschopnili ji, přečetl jsem rozsudek. Byl na jméno její dcery. Kazatel, Mamba, Dante začali opakovat, že to je chyba, Rose se dožadovala propuštění, její dcera se zhroutila. Velmi hlasitým způsobem.“
„A vy jste trval na vykonání.“
„Měl jsem platný, aktivní rozsudek.“
„Když jsem vám ho dával, zněl na jméno Rose Mary Hurtová.“
„Já ho nečetl. Ani vy.“
„Proč jste se domníval, že jde o test z mé strany?“
„Protože jste se mnou poslal své dva nejlepší muže a empata. Běžná zkouška nováčků; jak reagují na mimořádné okolnosti, jak jednají pod tlakem. Zda se dokážou rozhodovat samostatně.“
„Tím, že bych vystavil extrémní psychické zátěži nezletilou, riskoval její život?“
„Ne. Došel jsem k závěru, že musí být vina. Spolupachatelka Rosiných vražd; což jste mi pouze záměrně nesdělil. A že rozsudek na Rose má u sebe někdo z ostatních.“
„Co přesně vás tam vyvedlo z míry?“
„Upřímně nevím. Strašně vyváděla. Moc jsem toho nenaspal. Ráno bylo mizerné. Pokec s Kingsleym jsem ještě úplně nestrávil. Danteho pokusy mě ovlivňovat taky zrovna nepomohly. Spousta věcí, které nemám rád.“
„A co jste čekal? Příkladnou spolupráci? Odsouzení mají protivný zvyk chovat se způsoby, které nemám rád já; křik je to nejmenší. Co se týče našich kolegů, dělají naprosto totéž.“
„Jo, jasně,“ povzdechl si Harry. „Čekal jsem, že to zvládnu.“
„První chybou bylo, že jste dovolil okolnostem, aby vás ovlivnily. Vždy budou nějaké nepříznivé okolnosti, Pottere.“
„Já vím. Chápu.
„Ve váš prospěch hovoří skutečnost, že vskutku šlo o mimořádně složitou situaci coby vaši první zkušenost v terénu. Dál. Proč vaši kolegové nezavolali mě?“
„Tak to netuším. Musíte se zeptat jich.“
„Ptal jsem se. Teď se ptám vás.“
„Můj názor? Zřejmě si mysleli, že mají věci pod kontrolou.“
„Proč Dante zavolal Malfoye?“
„To byl Dante? Tak to mi už smysl dává. Musel ze mě vycítit podvědomou potřebu mít Draca u sebe.“
„Ovládáte nitrozpyt?“
„Základy. Na škole jsem se hodně učil nitrobranu. V té se snažím zdokonalovat. Nitrozpyt umím, pokud dotyčná osoba neklade odpor. Což většinou klade,“ usmál se Harry.
„Tak jak jste přiměl Rose, aby nedokázala vyslovit své jméno správně?“
„Netuším, jestli něco takového má název. Objevil jsem to až po vyvolání Berithova pláště, svého prvního použití černé magie. Myslím, že to funguje na stejném principu jako Danteho schopnosti. On vám vnutí pocit hladu. Já dokážu někomu vnutit myšlenku, představu. Ale potřebuju k tomu veškerou svou magii, což je na mě trochu vidět; myslím, že o tom vám jistě nezapomněli říct. Navíc ten dotyčný ví, že to je špatně.“
„Dokázal byste někomu vnutit myšlenku, že chce skočit ze střechy šestipatrového domu?“
„Nejspíš,“ pokrčil Harry rameny. „Ale předpokládám, že by u toho bylo hodně povyku a ten někdo by se chytal všeho, čeho by mohl. Nezabil jsem Holcomba.“
„Že nedokáže používat svou magii, ačkoliv je zcela v pořádku?“ pokračoval Sheppard, jako by Harry nic neřekl.
Harry se drobně pousmál.
„To je zajímavý nápad. Zkusím na něm zapracovat, při zásahu by se mohl hodit. Nevnutil jsem ho Holcombovi. Říkal jsem, že jsem onu schopnost objevil až tento víkend. Náhodou.“
„A já to slyšel. Zpět k akci. Chtěl jste Mary Hurtovou odvést do Věže. Když se objevil Malfoy, názor jste změnil. Proč?“
„Protože se mnou Draco mluvil. Byl to jediný člověk v místnosti, kterému jsem mohl věřit. Nepochyboval jsem, že Rose je vina, z její hůlky jsem cítil Avadu i bez Prior incantato. A když jsem se uklidnil, došlo mi, že se mi nelíbí možnost, kdy by Starostolec mohl v nepřítomnosti odsoudit dítě k trestu smrti, třebaže bylo bez vší pochybnosti uneseno labilním mnohonásobným vrahem a ačkoliv se třeba provinilo proti zákonu, mohlo tak učinit pod nátlakem, hrozbami nebo přímo Imperiem. Usoudil jsem, že na tohle rozhodnutí mé znalosti nestačí. A že raději selžu jako velící zásahu, ale nechám tuto konkrétní záležitost vyřešit vás.“
„Správná úvaha. K čemu sloužil ten cirkus s Rose a Avadou?“
„Forma výslechu. Stejná záliba lidi sbližuje, jsou pak mnohem otevřenější. Nejspíš proto se mi přiznala, že sloužila jako Smrtijed, netajila svůj přetrvávající obdiv k Voldemortovi, vlastně ani to potěšení z vrhání Avady. Nebo byla vážně jen tak moc šílená, kdo ví. Každopádně jsem si tím potvrdil své přesvědčení o její vině a měl příležitost ji ovlivnit ohledně jména. To už jsem chápal, že žádný další rozsudek s sebou nemáme. A měla pravdu, musel bych ji tam buď zabít, nebo pustit. Ani jedno se mi nelíbilo. V tomhle se určitě shodneme.“
Sheppard zvolna přitakal.
„Rose už svůj Polibek dostala. Co se týče Mary Hurtové, nic jsem vám nezamlčel ani nelhal. Je nevinná. Nikdy se na žádném zločinu nepodílela. Právě ji doprovází ke Sv. Mungovi na vyšetření a bude propuštěna zpět do péče otce.
Mou specializací jsou paměťová kouzla. Změnil jsem její vzpomínky na dnešní událost. Vymazal onu nešťastnou záležitost s rozsudkem, přítomnost vás, Malfoye. Především vaše jména. Nepoužíváme přezdívky pro zábavu, slouží k utajení naší identity. K ochraně našich blízkých. A vy přeci máte někoho, koho chcete chránit. Že ano, Pottere?“
„Ano. To mám,“ řekl Harry. „Ovšem s utajením mé identity bude nejspíš trochu problém. Možná bych měl začít nosit masku.“
„Měl jsem dojem, že přesně tohle jste udělal. Když mě vaši kolegové informovali o té… drobné změně vizáže, neměl jsem na vybranou. Musel jsem jim prozradit vaše malé tajemství. Že jste metamorfomág.“
Harry užasle mrknul.
„To je… děkuju.“
„Brilantní nápad; klidně jste to mohl doříct. Já vím. Dlužíte mi. Černá magie své bohatství nevydává zdarma, Temný pán byl jasným důkazem. Když už mluvíme o těch přezdívkách, Malfoyi. Jelikož se dalších akcí budete účastnit, dostal jste ji také, vy budete Jezdec. Moc bych se tomu nebránil, padali mnohem trefnější návrhy. Asi nejčastěji Potterova děvka.“
„Ticho, Harry!“
Stěží dokázal polknout šokované heknutí.
„K Jezdci nemám námitek, pane,“ sdělil Draco nevzrušeně.
„Varoval jsem, že to přijde; mlč, Harry. Jen kvalitní první tah. Rychlý, nečekaný, omračující. Ale nic víc.“
„Severus Snape byl vaším mentorem, Malfoyi, pokud se nemýlím?“
„A mým kmotrem. Ano, pane.“
„Jak přijal váš poměr? Nebyl trochu zklamaný?“
„Můj a Harryho vztah prošel radikálním vývojem až v posledních dnech. Harry Severuse nikdy nepodvedl.“
„Věrnost. Pěkná vlastnost. Škoda, že vy se jí chlubit nemůžete.“
„Poslouchej mě, Harry. Dívej se na mě. Dýchej a mlč. Z tvého rozhovoru s Kingsleym, z tvé výpovědi, si Sheppard potvrdil, co už předpokládal; že tvým nejslabším místem jsem já a Draco. Tvé pocity viny a osobního selhání. Vidíš, jak směřuje svůj útok na Draca? Manévruje tě do pozice bezmocného pozorovatele. Ať vysloví cokoliv, to ty jsi jeho cíl. Nedovol mu tě zasáhnout; prostě to nech být.“
„Bez komentáře, pane.“
„A jak to snáší Potter? Když přelézáte z jedné postele do druhé.“
„Bez komentáře, pane.“
„Možná je mu to prostě jedno. Možná mu na vás nezáleží tolik, jak byste si přál. Jak naivně doufáte.“
Severusi, zasípěl Harry. Musím něco říct.
„Jediné, co musíš, je zachovat klid. Nedívej se na Draca. On to zvládne. Draco chápe dokonale, co se tu děje. Je mu lhostejné, co Sheppard říká. Děsí se toho, že vybuchneš. Nedělej to.“
„Ale máte můj obdiv, Malfoyi. Svým způsobem. Musí být náročné udržet si tak prestižní pozici. Jistě nezahrnuje pouze sexuální služby, poslušnost. Vaše jméno vláčí tiskem a vaši spolupracovníci vámi pohrdají. Stojí to za to, Malfoyi? Jsem jen zvědavý.“
„Bez komentáře. Pane.“ Tak – klidný.
„Jistě. Mlčenlivost musí být jedna z podmínek. Přemýšlel jste už, co budete dělat, až vás Potter odhodí? Konkurence je velká, nabídky diskrétních otroků se musí valit proudem. A na vás, popravdě, není nic výjimečného. Je vám doufám jasné, že vás tu trpím jen kvůli Potterovi?“
Já nemůžu, Severusi.
„Jistěže můžeš. Poslouchej mě. Ignoruj všechno ostatní. Nezáleží na tom. Dracovi na tom nezáleží. Stále nám tak moc nerozumíš? Nepotřebuje být zachraňován. Tak zoufale se snaží se na tebe nepodívat, nedotknout, ačkoliv ví, jak moc ho teď potřebuješ. Dal by tím totiž najevo, že nedůvěřuje tvému sebeovládání. A to neudělá. Nezklam ho, Harry.“
Draco vedle něj se rozesmál. Lehce, uvolněně. Jako na pikniku za slunného dne, když mu někdo humornou formou složí příjemný kompliment.
Harry nevěděl, v reakci na co to bylo. Několik posledních vět neslyšel. Asi by měl být rád.
„To bylo dobré, pane. Netušil jsem, že tohle v sobě máte.“
„Nevíte o mně nic, Malfoyi. Zato celá Anglie ví něco o vás. Je pobyt na výsluní takový, jaký jste si představoval? Měl by být. Když jste kvůli tomu obětoval dobré jméno… Počkat. Vy jste nikdy dobré jméno neměl. Dítě Smrtijedů. A co hůř, dítě zbabělých Smrtijedů; ačkoliv ve vašem rodu se hrdinství a čest nikdy nepěstovalo. Tak to asi nebude taková ztráta.“
„Bez komentáře, pane.“
Severusi. Nemůžu.
„Jenže musíš. Jestli exploduješ, Draca tím neochráníš. Dáš mu pocit, že selhal. Tohle je naše hra, on zná pravidla. Jsou velmi prostá – nepřistoupit na Sheppardova pravidla. Zůstaň klidný, Harry. Pomoz Dracovi vyhrát.“
„Ale možná přeci jen proti ostatním nějakou výhodu máte. Byl Snape taky takový? Měl jste k němu blízko, mohl jste něco pochytit. Prostě jenom podržet, kdykoliv Potter pískne?“
Severusi!
„Ale Harry. Byl jsem takový? Jsem takový? Vždyť je zábavný.“
Já se nebavím, procedil drtivě mezi zuby.
„Bez komentáře, pane.“
„Vám vlastně přišla Snapeova vražda celkem vhod. Nevyslal jste také nějakou malou, úpěnlivou modlitbičku k Merlinovi? Zdá se, že vám podivným způsobem naslouchá.“
„Bez komentáře, pane.“
Jak to sakra dokáže?! Já běsním.
„Snadno. Pokud sebemenším způsobem zareaguje, pokusí se bránit sebe nebo mě, ztratí. Otevře mu dveře. Na to je Draco příliš chytrý. Příliš silný. Stůj při něm, jako on stojí při tobě. Zůstaň klidný.“
„A třeba jste tu modlitbičku vyslali společně. Četl jste poslední výtisk Denního věštce? Objevila se tam spekulace, že za vraždou Snapea stojíte vy a Potter. A ministerstvo to kvůli Potterovi ututlalo.“
…Zabiju ho.
„Tohle byla skutečně obdivuhodná rána; Sheppard ani netuší jak moc. Půvabná ironie. Nu což, i slepý se občas trefí. Netvař se tak vážně, Harry.“
„Bez komentáře, pane.“
„V pořádku, nečekal jsem přiznání. Ale prozraďte mi, nemíváte občas strach? Když Potterovi projde cokoliv, proč by se týmž způsobem nezbavil vás, až ho začnete nudit? A pak si ani na vás už nevzpomene. Stejně jako nikdy nenavštívil Snapeův hrob.“
„Bez komentáře, pane.“
„Neberte si to osobně, Malfoyi. Jen rád znám lidi, se kterými musím pracovat.“
„Neberu si to osobně, pane,“ usmál se Draco.
„Stejně mi to přijde bizarně směšné. Nový Rudooký v oddaných službách ministerstvu. A vy si myslíte, že ho dokážete kontrolovat. Opravdu jste takový blázen?“
„Bez komentáře, pane.“
Sheppard se krátce zasmál.
„Víte, proč prošel návrh Jezdec? Byl to nápad Mamby. Řekl, že tohohle jezdce čeká tvrdá služba; jeho vraník je totiž rád nahoře.“
„Stále k Jezdci nemám námitky, pane.“
„Takže je to tak. No, nebyl jsem si jistý. Ohledně vás ano, ale Snape? Tipoval jsem ho na trochu dominantnějšího. Zjevně je pravda, že až s odkrveným mozkem odhalí muž svou pravou podstatu. Škoda, skoro jsem si ho vážil.“
Severusi.
Ne-vy-dr-žím.
„Harry, jsou to jen slova. Pečlivě, záměrně volená, pootočená varianta pravdy. Protože má touha po tobě byla nesmírná. Dosud je. A nádherná; Harry. Nádherná.“
„Ale kdo jsem já, abych soudil?“ trhnul Sheppard rameny. „Někdo má rád holky, někdo zase vdolky. Potter má slabost pro bezpáteřní děvky…“
„Stačí,“ vyslovil Harry tiše.
Rozrazil mříž, síla Mrazivé s ním prolnula, vyhřezla ven, až okolní stěny zadrnčely, dusivě zaplnila místnost k prasknutí.
„Harry,“ povzdechl si Severus. Pohlédl na něj, věnoval mu úsměv sametových očí. Droboučký. Smutný. „Ty se nikdy nezměníš, štěňátko.“
 
„Tohle jsi chtěl vidět, Amadore?“ vyslovil Harry prázdně. „Mohl jsi požádat. Je smutné sledovat, jak tu sám sebe degraduješ. Přeskočme to.“
Sheppard se napřímil. Jen to. Nic víc. Nehybná tvář. Dvě důlní šachty.
„Neutíkáš, nevrháš se po hůlce. Nebojíš se mě, Amadore.“ Harry mu mírně pokynul. „Děkuji, že jsi mne nezklamal. Ani Draco se mne nebojí. Jenže on k tomu má dobrý důvod. Ty ne.
Tudíž předpokládám, že jde o zkušenosti z války. Kolikrát ses setkal s Voldemortem tváří v tvář?“
„Dvakrát,“ řekl Sheppard. „Dvakrát vyvraždil všechny mé muže a mne nechal žít. Jediného. Dvakrát.“
Harry pomalu přitakal.
„Jeho způsob respektu. Necenil si jen síly magie. Ale i vůle, odhodlání. Takových protivníků si uměl vážit.“
„Odporný projev obdivu.“
„Vhodnější termín bude devastující. Nemyslíš? Pochopitelně; projevit úctu nepříteli neznamená, že ho nechceš zničit. Pocit viny ti není neznámý.“
„Co vy, Pottere? Jste schopný cítit vinu?“
„Protože nedokážu vidět budoucnost? Protože neumím vrátit čas? Nebo proto, že není v mé moci zachránit každého? To by bylo absurdní, Amadore. Nejsem Bůh.“
„Takže vás netíží Snapeova smrt? Zachránil jste Anglii, ale svou životní lásku jste ochránit nedokázal. Není tohle důvod, proč nedokážete navštívit jeho hrob?“
„Truchlím pro Severuse. Nejspíš budu navždy. A jsem vděčný; za čas, který mi dal. Za jeho lásku, za vše, co mě naučil. Ale proč bych měl chodit na hřbitov? Severuse bych tam nenašel, jen práchnivějící kosti.“
„Ani za Holcomba necítíte vinu? Nikdo nás neslyší.“
„Já vím, Amadore. Cítím všechnu magii, kterou je tahle místnost opředená. Před vstupem jsi zrušil odposlech a záznamové kouzlo. Riskantní. Kolik předpisů jsi tím porušil? Máš obdivuhodný smysl pro čest a fér hru, na něco takového nejsem zvyklý. Náš malý Ben se zabil sám, Amadore. Byla to jeho svobodná volba.“
„Protože vám zkřížil cestu. Vztáhl ruku na toho, koho chráníte.“
„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Protože nedokázal unést následky svých činů. Ačkoliv zrovna tohle dokážu pochopit.“
„Udělal jste to. Měl jsem pravdu. Ovlivnil jste jeho magii.“
„Magie se nedá ovlivnit, Amadore, už jsem to říkal. Můžeme ji dočasně trochu změnit, například Eviterou. Nebo ji můžeme dočasně zmrazit. Seslal jsem na něj Rigor cantatis. To není trestné, Amadore, ani jsem to při výslechu nepopřel; není má vina, že Kingsley klade špatné otázky. Benovi by se vláda nad jeho magií vrátila. Časem.“ Pokrčil rameny. „Možná.“
„Rigor cantatis,“ pronesl Sheppard ztuhle.
„No ano. Jen takové malé neškodné kouzlo.“
„Proč chcete být likvidátorem, Pottere?“
„Ani to není zřejmé? Mohu být tím nejlepším likvidátorem, o jakém jsi kdy snil. A pokud někdo bude jednou zatýkat Severusovy vrahy, bude to likvidátor.“
„Takže je to o prachobyčejné pomstě.“
„Spravedlnosti, Amadore. Jen vyrovnat misky vah naší slepé dámy. Nejsou v rovnováze.“
„Co uděláte, až je potkáte? Snapeovy vrahy.“
„Co jsi udělal ty? Tom zřídka zabíjel sám. Dostalo se ti té cti, že tvou rodinu vyvraždil on, nebo poslal své Smrtijedy? Co jsi udělal, když jsi je našel?“
„Nenašel.“
„Takže Smrtijedi. Ještě jich pár po svobodě běhá. Myslíš na to, zda hledíš do tváře vraha své ženy a dcery, když některého zatýkáš?“
„Napadne mě to. Ano.“
„Přesto jsi všechny odvedl do Věže. Já vím, Polibek je nesrovnatelně horší než jakkoliv pomalá, krutá smrt. Ale odolat té touze, uvolnit tíhu nenávisti, ztrestat je vlastní mocí, sledovat, jak z nich život vyprchává… Co bys udělal, mít jistotu, že tohle je on?“
Bezedné, temné šachty. Odhozené krumpáče, svítilny, když horníci v panice utíkali. Mrtvý kanárek v kleci. Výron plynu.
„Nevím,“ řekl Sheppard.
Harry pomalu přikývl.
„Také nevím, Amadore. Bude-li to zítra, zabiju je téměř jistě. Pokud za půl roku? Stále nevím.“
„Zítra? Půl roku? Kingsley po nich pátrá bezvýsledně dva roky, Pottere. Nebo vy snad víte něco, co my ne?“
„Jenže Kingsley pátrání dávno vzdal. Nepoznal jsi to, Amadore? O tom byla všechna obvinění, kterými mne zahrnul. Snažil se překřičet své vlastní svědomí. Asi má moc jiné práce. Ty své mrtvé nikdy neopouštíš, Amadore. Proto jsem si vybral tebe.“
„…Takže takhle vypadá váš projev nekontrolovatelného vzteku?“
„Vypadá? Ano. Drobně mi to ruší koncentraci, potřebnou k udržení samovolně unikající magie; jistě chápeš, že takhle mezi lidmi chodit nemůžu. Zda to je projev mého vzteku? Ne. Nerozhněval jsi mne, Amadore. Zeptáš se proč, po veškeré té smutné snaze mě vyprovokovat?“
„Ano. Ptám se.“
„Ze dvou důvodů. Za prvé, čekal jsem to. Že ses rozhodl mě tu nechat, aniž bys znal skutečné nebezpečí ze mne, kterému bys vystavoval své týmy? Nemožné. To bys neudělal. Ne, dokud bys to neviděl na vlastní oči. Teprve pak se skutečně rozhodneš.“
„Správně. Druhý důvod?“
„Tvé rozhodnutí útočit na Draca bylo korektní. Kdybych já chtěl zaútočit na tebe, navštívím Theoline Cassidyovou.“
„To je hrozba, Pottere?“
„Pouhý fakt. Který je nám všem třem důvěrně znám. Chceme-li někoho efektivně zasáhnout, nezlomíme jeho tělo, ale duši. Přesto ses zmýlil, Amadore. Nemůžeš zahanbit někoho, kdo se ničím hanebným neprovinil.“
Harry vedle sebe nastavil dlaň. Draco mu do ní vložil svou, bez zaváhání. Harry ji drobně polaskal palcem, zvedl k ústům. Upřel na Draca své ledové hadí zorničky. A zlehka políbil jeho prsty.
„Dracovy city ke mně jsou čisté. Upřímné. Vznešené. Obdivuji ho za to. Ctím ho z mnoha důvodů. Jsem pyšný, že muž jako on stojí po mém boku.
Nic, co jsi tu řekl, ho urazit nemohlo; lží neurazíš. Stejně jsem ti nevěřil jediné slovo, ty nejsi mravokárce, Amadore. Příliš dlouho se brodíš lidskou špínou, než abys něčemu takovému vůbec věnoval pozornost. Že nejde o dokonalou puritánskou verzi lásky? Řekni, viděl jsi takovou někdy? Jinde než v dětských knihách.“
„Máte pravdu, Pottere. Ve všem. A já stále potřebuji vědět, jak vypadá váš vztek.“
„Nemůžu sloužit, Amadore. V tomto století jsem ho z otěží nepustil. Snažím se, aby to tak i zůstalo.“
„V tomto století. Zvláštní formulace. Umíte cestovat časem?“
„Takové bohatství ani černá magie nenabízí.“
„Dobře. Pokud je tohle pouze samovolně unikající magie z portálů – jak velká je vaše moc, Pottere?“
„Sám ještě netuším. Otevřením se černé magii se mi zjevně odemknuly i nové obzory.“
„Tak velká, že byste, v tomto století, dokázal projít pečetí Starostolce? Věřím, že je vám známo, že se v ní pojí magie všech Velmistrů, současných i minulých.“
„Moudré by bylo říct: jistěže ne. Ale to říct nemůžu. Protože nevím. Nezkoušel jsem to. Ani nehodlám. Příliš toužím po své spravedlnosti, než abych riskoval obvinění z velezrady. Mám potíže se sebekontrolou, ne s inteligencí.“
„Takže,“ rozpřáhl Sheppard ruce, chlupy na předloktí zvednuté, orosené spánky, vážně tu bylo k nedýchání, „tohle je vše? Magie k zalknutí a bílé oči?“
„Obávám se, že ano. Je mi líto, pokud jsem zklamal.“
„Stáhněte ji, Pottere.“
Harry zavřel víčka.
A než Mrazivou zamkl zpět do její klece, dlouze ji pohladil po hřbetu.
Tvá chladnokrevnost je stejně užitečná jako tvá moc. Lepší než moje bílá místnost.
Líbíš se mi čím dál víc.
 
„To bylo znamenité. Odpusť mi, Harry, že jsem pochyboval.“
Mám výtečného učitele, Severusi. A stále mě vedeš.
„Oslovujte mne pane, Pottere. Pořád jsem vaším velitelem.“
„Rozkaz, šéfe. Chápu to tak, že jsem zřejmě práci neztratil?“
„Zřejmě ne,“ zavrčel Sheppard. „Ale nespustím z vás oči.“
„Upřímně? To bych byl rád. Víc očí víc vidí. Pane.“
„Čistě hypoteticky, Pottere. Není možné, že by třeba celá ta šaráda u Rose byla jen jiným způsobem, jak mi vnutit myšlenku, že by bylo moudré nechat vás pracovat společně s Malfoyem?“
„To bych přece neudělal. Ale pokud budeme hovořit v rovině teoretických spekulací, možná by mě k tomu mohla přimět skutečnost, že nejste právě nakloněn komunikaci. Čistě hypoteticky.“
Sheppard nasupeně přimhouřil oči.
„Pokusím se… být trochu… komunikativnější,“ vydrásal ze sebe s očividným sebezapřením. Zhluboka vydechl. Stočil své dvě tuny k Dracovi. „Návrh na Jezdce vyšel ode mne; jelikož budete pracovat s Potterem, líbila se mi ta souhra. Černý Jezdec. Zní to dobře. A s vaším výkonem v laboratoři jsem velmi spokojený. Máte velké předpoklady stát se Mistrem, kterého mi budou všechna oddělení závidět. Stejně tak vítám vaši schopnost sebeovládání.“
„Děkuji, pane,“ kývl mu Draco. „Toho si skutečně cením.“
„Pro vaši informaci, Pottere. K. O. se už ujalo, Dante je blahem bez sebe. Mamba zůstává Mambou; nepřipustím, aby při zásahu moji lidé na sebe pokřikovali Magore. Kazatel udělil pouze vám výhradní svolení nazývat ho Otcem. A mně se Zlobr líbí. Poměrně dost. Naneštěstí jsem příliš konzervativní a na Pastevce jsem si zvykl. Přesto bych uvítal, kdybyste vzal na vědomí, že vrchním velitelem jsem tu stále já a přestal měnit zaběhnutý řád. Jasné?“
„Jasné, šéfe. Bez problémů.“
„Vy jste s Černým Petrem spokojený?“
„Absolutně, šéfe.“
„Tušil jsem to,“ ušklíbl se kamenolom. „Tím bych to uzavřel. Vezměte Jezdce do skleníku, zasvěťte ho. Já jdu kličkovat mezi papíry, abych vyřešil tu lapálii s Rose. Ovšem tentokrát to budu dělat vážně rád. Sice mi stále vrtá hlavou ona neuvěřitelná chyba v rozsudku, ale jinak,“ posypal Harryho jemným štěrkovým prachem, „dobrá práce, Černý.“
„Díky. Šéfe.“
Sheppard vstal, došel ke dveřím, otevřel, vyšel ven. Zavřel.
Harry se naklonil k Dracovi, sevřel jeho dlaň.
„Byl jsi úžasný, bratříčku,“ zašeptal. „Promiň mi, že jsem nedokázal nezasáhnout.“
Draco stisk opětoval.
„To nevadí. Jednou tě přesvědčím, že jsem už velký.“
Harry se zasmál. Líbnul ho na tvář.
„Druhý největší z velkých.“
Ten první stál mezi stíny, sledoval oba své chlapce a byl na ně hrdý.
Zvedli se, opustili místnost. Sheppard byl stále tam. Kousek ode dveří.
Protože chodbou přicházel Pastorek a jeho výraz působil stejně ochromujícím děsem jako v černotě kápí skrytá tvář mozkomorů.
Chcete něco vědět? Umění jemného nitrozpytu není taková výhra, jak by se mohlo zdát.
Svádí vás použít ho automaticky.
A někdy vám přinese jen to, že se sami připravíte o poslední minutu míru, kterou jste ještě mohli prožít.
 
 
Extreme Music Library - Watch Them Fall
There's something in the power of men who've lost it all
And they will know when we watch them fall
Hearts united can't be broken
When all is lost our hope will carry on
When the sun and the moon are gone
I hear the sound of your voice
And now I do not feel the fear
 
Draco.
Bože.
Draco.
Na tohle jediné byl Harry schopný myslet; slova rezonovala v lebce v nekonečném echu.
Draco.
Pastorek pokynul Sheppardovi, trochu strnule, stočil se k nim.
„Pane Pottere. Pane Malfoyi.“
Nikdo neodpověděl. V jámě se nemluví. To abyste vždycky slyšeli, jak se kyvadlo houpá. V té naprosté tmě, v tom absolutním tichu. Praskavé zaskřípění provazů, když ho spustí o palec níž. Hvízdavé zašumění, když přetne vzduch vedví. I ten ucítíte. Takže ještě jeden nádech. Dva? Než se ostří na setinu vteřiny zastaví na konci svého půlkruhu, aby ho vlastní váha stáhla zpět.
Tentokrát už nebude krájet vzduch.
„Není mou povinností vás informovat, jelikož nejste příbuzní. Přesto se domnívám, že ode mne to bude snesitelnější, než se o události dozvědět později v Denním Věštci. Slečna Láskorádová byla dnes dopoledne zatčena za vraždu.“
Bože.
Draco.
„Podle očitých svědků se delší dobu procházela Příčnou ulicí, působila rozrušeně. Poté zničehonic vrhla Avadu do hloučku lidí. A někoho zasáhla.“
Draco.
„Veritasérum odmítla. Lékouzelníci nenašli jedinou známku, že by byla pod Imperiem, vlivem cizí magie nebo jakéhokoliv lektvaru. Sama uvedla, že neví, proč to udělala. Ale že toho nelituje.“
Draco.
„Již byla souzena. Odsouzena k Polibku. Nevznesla odvolání. Výkon trestu je stanoven na zítřejší osmou hodinu ranní.“
„Směl bych ji vidět?“
Harry se musel ohlédnout; tohle vyslovil Draco? To němé šílenství, rvavá rezignace – vyšla z jeho úst?
Pastorek krátce sevřel ruce v pěst. Uvolnil je.
„Jediným příbuzným je otec. A ten jakékoliv návštěvy zakázal. Jmenovitě vaši, pane Malfoyi. Nesmíte být přítomen ani vykonání rozsudku. Je mi líto.“
Praskot provazů. A už blýskavě padá, posledním zhoupnutím odkývne poslední vteřinu. Vyhřezlé vnitřnosti.
Teď přesekne páteř.
„Pane Malfoyi? Říká vám něco jméno Derek McGinley?“
Křup.
Zní to úplně stejně, jako když se náruživě zakousnete do propečeného kuřecího stehýnka.
Derek McGinley. Náš další cíl. Čtvrtá pečeť.
…Draco.
„Nic,“ řekl Draco. „Kdo je to?“
„Ten mrtvý. Byl to palatin. Dnes měl volno. Byl se svou rodinou nakupovat, jeho nejmladší v září nastoupil do školy.“
„Neznám ho.“
Kyvadlo se zaseklo s odporným skřípotem do kamenné desky, jáma zasypala; Draco se otočil, vzal za kliku výslechové místnosti, vstoupil dovnitř.
Bratříčku.
Harry vyrazil za ním. Jenže v ohybu chodby se vynořil někdo další; Harry dveře za Dracem zavřel, zakryl zvuk pohlcujícím kouzlem. Už tam bylo. Stejně to udělal.
A postavil se před ně.
Na šedém koberci, opřená o zeď, vrávoravě stála Poppy, v očích dobu ledovou krvavou slzami, hrůzou, žalem. Vinou.
Poppy.
Co jsi udělala?
Ale nepřicházela sama.
Shrbený, jak mu na ramena vložil Osud tíhu k neunesení, zarputilý dojít svému cíli, protože už nebylo kam jinam jít, mířil k nim Xenofilius Láskorád.
Není toho mnoho, co můžete udělat pro čerstvě pozůstalé; Lenka už pro něj byla mrtvá. Soustrast, pochopení, společnost, sdílený zármutek – tohle všechno padá do prázdna, neviděné. Neslyšené. Někdy pro ně můžete udělat jen jedno.
Dát jim toho, koho mohou nenávidět.
Harry vyhledal jeho pohled, upřel na něj své rudozelené oči.
A Xenofilius na dveře za ním zapomněl.
„To je tvá vina, Harry Pottere.“
„Ano,“ kývl Harry. „To zřejmě je.“
„Ukradl jsi mé holčičce její lásku. Zlomil jsi jí srdce.“
„Draco ji miluje. Kvůli němu jsem jí nabídl, že může zůstat. Že s ní se o něj rozdělím. Asi nechtěla.“
„Zabil jsi mi dítě.“
Harry prostě přitakal.
„Ano.“
„Jsi zrůda.“
„Já vím.“
Tvář znetvořená žalem. „Moje maličká na tebe počká v pekle.“
„Takových tam čeká víc.“
„Ona se dočká,“ řekl Xenofilius Láskorád. „Při Merlinovi přísahám. Dočká se tě.“
Odvrátil pohled, minul ho, pokračoval v cestě. Pevným krokem, vzpřímený.
Už měl koho proklínat.
 
„To bylo nesmírně odvážné, Harry,“ pronesl Severus tiše.
Právě nyní by to Draco neunesl, namítl. Pokud vůbec někdy.
„To jistě ne. Což nic nemění na tom, jak těžké muselo pro tebe být přijmout takovou vinu a nebránit se. Když vinen nejsi.“
Těžké… kdepak, Severusi.
Víš, co je těžké? Otevřít ústa a nabrat kyslík do plic ve světě, kde jsi mrtvý.
To je těžké.
Ale tohle?
Brnkačka.
 
„Jděte domů, Pottere. Vezměte Malfoye s sebou,“ řekl Sheppard podivně neutrálním hlasem.
Naklonil se, ztlumil hlas téměř k neslyšitelnosti, dotkl se Harryho paže.
„Pokud svého partnera aspoň trochu milujete, pokud skutečně věříte v rovnováhu vah – pak na příštích dvacet čtyři hodin zapomenete, že nějaká Věž nářků existuje. Rozumíme si?“
„Dokonale,“ vyslovil Harry. Obrátil se k Pastorkovi.
„Děkuju, Kingsley. Dal bys Poppy volno? Byly si s Lenkou hodně blízké.“
Dal.
 
„Je mi to tak líto! Netušila jsem, že o ničem neví, vůbec to na sobě nedala znát, až do konce. Prostě mě vyslechla, všechno, co jsme udělali, a pak řekla: Myslela jsem si to. Jen tak, nic víc. Přísahám, teprve tehdy mi došlo, že nevěděla naprosto nic!“
Poppy vzlykala. Nemohla přestat. Celá se otřásala pod nápory pláče, trhalo ji to zevnitř.
„A dál?“ zeptal se Draco.
Duševní zenová zahrádka zdevastovaná. Dřevěný rám rozlámaný, vytrhaný mech, rozházené kamínky, rozštípané bambusové hrabičky. Písek, dřív tak starostlivě uhrabaný do tvaru vln, rozmetaný všude kolem.
Seděl tam, díval se na ni. Pak se natáhl, začal dlaní shrnovat všechna zrnka písku na hromádku.
„Ptala se na Dereka, chtěla vědět, kdo to je, jak vypadá. Ukázala jsem jí ho. Sleduji ho týdny, věděla jsem, že bude mít dnes volno a proč. Nenapadlo mě to, Draco, věř mi prosím, vůbec mě nenapadlo! Lenka se usmála, řekla, že je kdykoliv k dispozici, kdyby některý z nás potřeboval alibi. A já… odešla. Omlouvám se. Tolik se omlouvám.“
„To nic, Poppy,“ řekl Draco. Vzepřel rozbité hrazení, podepřel rozlámané kousky jeden druhým. Vzal zbytky bambusu, pustil se do zarovnávání písku. Hezky jednu vlnu za druhou. Pečlivě. „Ještě není konec.“
Žádný to nevyslovil. Ale mysleli na to všichni.
Jones.
Ten mrtvý byl jeho palatin, musel o tom vědět jako jeden z prvních.
A Jones něco vymyslí. Jones Lenku zachrání. Jedno jak. Mohou ji ukrýt v monolitu, dokud něco nevymyslí.
Draco vzal chomáček mechu, vdechl mu život. Jemně vložil mezi písečné vlny.
„Bude to dobré,“ řekl.
„Uvařím čaj,“ nabídl se Harry.
Nečekal na odpověď, zvedl se od stolu, velké květy slunečnic mu propalovaly díry do srdce. Potřeboval se něčím zaměstnat. Obezřetně sledoval Draca nitrozpytem; jeho úporná snaha vrátit věcem původní řád byla horší, než kdyby proklínal, běsnil. Plakal.
Starý řád už neplatil. Byl pryč. Prostě pryč.
Dal vařit vodu, připravil šálky, otevřel skřínku s dózami čajových směsí. Pro sebe a Poppy bílý kořen, směs z maca, chuchuhuasa, dobromyslu, třezalky na zklidnění nervů. Pro Draca jeho oblíbený s poupaty z francouzských růží.
A jako střep mu do mysli pronikla Dracova v křečích zkroucená myšlenka.
„Ne. Prosím. Potřebuju tě, Harry, právě nyní tě potřebuju celého. Nestav mezi nás bariéru. Neodmítej mě. Prosím. Ne teď.“
„Možná by sis dal taky bílý kořen?“ ohlédl se.
Draco k němu upínal zrak. Šeď v očích nahá; holubička bez peří.
„To zní dobře,“ kývl lehce strnule.
„Tak jo,“ přinutil se Harry silou vůle k úsměvu. Francouzské růže vrátil na poličku.
Draco položil kamínky do písku, dokonalý ornament plynoucí harmonie. A jeho zenová zahrada byla zpět.
Trochu tišší, trochu hlubší.
Trochu rozbitá.
Ale když před něj Harry postavil šálek s kouřícím zlatavým nápojem, sedl si vedle něj, vzal ho kolem ramen, přivinul k sobě – byla prostě jen jiná.
„Nevím, jak se s ním tajně spojit. Nikdy jsem to nepotřeboval. Vždyť to víte; byl všude. Neustále.“
„V pořádku, Harry,“ potřásl Draco hlavou. „Neomlouvej se. Stejně bychom ho nejspíš rušili. Až bude moct, ozve se sám. Počkáme.“
„Ty opravdu věříš…?“ hlesla Poppy.
„Ano,“ řekl Draco. A opřel se těsněji do Harryho objetí.
Čas hopsavě skákal z vteřiny na vteřinu, zahrada za kuchyňským oknem se unaveně vztahovala po černém suknu podvečera, Lenčiny slunečnice klimbavě začaly poklesávat.
Lupnutí. Všichni nadskočili.
Před Harrym se objevil svitek, chvatná slova.
Mám LL. Tara, Newgrange. Teď.
A vzplanul, na stůl dopadla jen nepatrná hromádka popela.
Jones.
Čas přeskočil na další vteřinovou ručičku.
„To nebyl Jones,“ pronesl Draco chraptivě.
„Myslím… že nebyl,“ zašeptala Poppy.
Byla to mocná, velmi mocná magie, když prošla všemi jejich ochrannými štíty.
„Ne,“ řekl Harry. „Nebyl.“
Jenže ani nejvzdáleněji nevoněla oceánem.
„Je to past,“ oznámil Draco vyprahle.
„Možná,“ přitakal Harry.
Nejspíš.
„Velmi pravděpodobně,“ zkonstatoval Severus. Pohled ostrý, varovný.
„Takže půjdu sám,“ začal se Harry zvedat.
Draco drtivě sevřel jeho ruku.
„Nemůžeš tam jít.“
Oškubané holubičky sebou vyděšeně zmítaly, otvíraly němé zobáčky.
Harry se k němu natáhl, políbil ho jemně na čelo. Prsty odhrnul několik platinových pramínků.
„Bratříčku. Ty přeci nikdy nemrháš energií na zbytečná slova. Jistěže můžu. A půjdu. Naše Lenka za to riziko stojí.“
Pustil ho, vstal.
„Přemístím se z monolitu v pokoji. Sice je necítím, ale vsadím všechno, že dům hlídá polovina zákonodárského sboru. Příhodné, že jsem se dnes naučil, jak svou magickou stopu skrýt. Bude to dobré.“
Věnoval jim oběma pevný, sebevědomý úsměv.
Už se vážně naučil lhát.
Půjdeš se mnou, Severusi? Mám zlé tušení.
„Ne,“ řekl Severus. „Já půjdu před tebou.“
„Víš to jistě?“ vztáhla po něm Poppy paže, tváře stále zvrásněné ledovým pláčem.
„Absolutně,“ usmál se, objal ji.
Draca podržel trochu déle. Částečně proto, že mu Draco za zády sevřel košili do pěstí.
„Nemůžu vás ztratit oba. Nesmím. Harry. Já nesmím… ztratit tebe.“
Občas je nitrozpyt spíš prokletí.
Draco ho propustil.
„Něco jsi mi slíbil,“ pronesl drsně.
„A dodržím to, bratříčku.“
Harry se vydal ke svému pokoji, monolitové šlahouny mu vyšly vstříc. Zavřely za ním, zář kuchyně polkla tma, Harry se přemístil.
Lupnutí; Draco s Poppy tasili hůlky dřív, než domem doznělo cvaknutí zavíraných dveří.
 
Les Friction - Who Will Save You Now
 
Než vyšel z meziprostoru, Taru prozkoumal. Nikde nikdo. Jen úchvatná, dechberoucí fontána magického zřídla.
Tak tedy… znovu se setkáváme, trávo.
Vítej, napřáhla se po něm ševelivě, dychtivě nabídla zelenou náruč.
Asi mi nepovíš, kdo mě tu čeká?
Tvůj osud přeci, zavlnila se stébla rozesmátě.
Severusi?
„Špatné místo na setkání. Nebo lépe řečeno, až příliš vhodné. Pokud je tu past, síla zřídla ji zakryje. Jsme tu slepí. Nelíbí se mi to, Harry. Jdi pryč. Hned.“
Taky se mi to nelíbí.
Rozhlížel se, snažil zachytit jakoukoliv známku další přítomnosti. Připravený okamžitě zmizet v meziprostoru. Stále nikde nikdo.
Hmátl do sebe, našel mříž. Nějak se cítil líp být Mrazivé na dosah; možná si zvykl až příliš rychle…
To nebylo lupnutí. Spíš jako by se sám Atlas sehnul, sevřel do dlaně mrtvý les, v prstech rozdrtil. Tak hlasitý byl ten zvuk.
Švestkové hábity. Červené s bílým křížem Helvetie. Vojensky zelené Kruvalu, bílé s červeným kruhem, modré a rudé pruhy, modrobíločervené…
„Uteč!“ vykřikl Severus.
Umři, zašeptala tráva.
Bojuj, zavyla Mrazivá.
Proti Harrymu stál celý svět.
A ta jedna jediná setina vteřina zaváhání, paralyzujícího šoku, stačila.
„Inventite obligate elmorti Focul viu! Ab igne pulvis et umbra semel pro semper!“
Ona umrtvená část v něm, neosobní, lhostejná, čekala oheň.
Ale kouzlo vypadalo jako ohromná tygří hlava. Objevila se přímo před ním, tlamu otevřenou, zuby jako nože, zahryzla se do Harryho, sklapla čelisti. Škubnutím krčních svalů vyrvala kus, s plnou mordou se stáhla. Aby její místo okamžitě zabralo pět dalších. Deset. Dvacet. Padesát. Sto.
Víc.
Trhaly Harryho na cáry, požíraly zaživa, žádná neodešla s prázdnou; bolest tak příšerná, že nebyl schopný ani vydat hlásek. Pohnout se. Nadechnout. Cokoliv.
Jen – trýzeň.
Nelidská. Šílená, že zapomněl i své vlastní jméno.
Přetrvávala, i když tygři zmizeli, spokojeně sytí. Z Harryho nezůstalo nic.
Sebenepatrnější drobeček, zapomenuté zrníčko. Nic.
Všechno sežrali.
A přitom tam pořád stál, bez jediné kapky krve. Ani knoflíček u košile mu neupadl.
Hlas, přicházel z dálky, netečně se proplétal ječivými skřeky zmučeného mozku.
„Nyní jste mudlou, Harry Pottere. Jak smutné, když dnes jste nám v Rosewoodu potvrdil bez vší pochybnosti, že to vy jste dokázal zázrak u Svatého Munga. Jak velkým jste mohl být… Žel poté, co nás v poledne ředitelka McGonagallová upozornila, že vás bradavické štíty odmítly vpustit, nebylo cesty zpět. Rozhodnutí padlo.“
Minervo?
Zmýlil jsem se. Ty vůbec nejsi jako Albus.
On vždy dával druhé šance.
„Anglie vám nikdy nepřestane být vděčná za vaše služby.“ Šum látky, jako by se drobně poklonili. „Žijte dlouho a dobře, Harry Pottere.“
Velmistři světa odešli.
Zvuk přemístění už neslyšel. To mudlové nedokážou.
Klec uvnitř něj prázdná, mříže rozlámané. Tráva kolem byla jen trávou.
Z ohně popel a prach. Jednou provždy.
Popel. Prach.
Ano. To by ten pocit mohlo vystihnout…
Harrymu se podlomila kolena, sesunul se k zemi. Dlouze, sípavě nadechl.
Severus klečel před ním, ruce se mu třásly. Ve tváři miliardy nových rýh. Až na kost hlubokých.
„Harry…?“ vydralo se z něj, hlas rozemletý mlýnskými kameny. V černých očích ten hrůzný, bestiálně brutální slaný lesk.
Harry na něj hleděl.
Lásko.
Srdce moje.
To nic.
Stále jsme spolu, duše má.
Neplač. Vždyť se nic nestalo.
Prostě tě už jenom nikdy neobejmu.
A teprve tehdy začal Harry křičet.
 
„Pozdě…“
Zachrčení.
Čísi ruka ho hrubě uchopila, zvedla ze země do kleku, sevřela mu tvář v dlaních. Ne že by se Harry bránil.
Ne že by ještě na čemkoliv záleželo.
„To ne,“ zasípěl Ianto Jones. Zavrtěl hlavou. V pohledu cosi nepříčetného. „To ne.“
Chytil Harryho, přimáčkl k sobě, stiskl až s násilnou zarputilostí.
„To ne,“ procedil skrz zatnuté zuby potřetí. „Ty všivej Merline. Scutum regis.“
 
Lupnutí, rána; Draco se odvrátil ode dveří, ještě než obrat dokončil, mířil hůlkou do kuchyně, Poppyina těsně vedle něj.
Převrácená židle, zpola stažený ubrus, váza se slunečnicemi se kývala. Na podlaze dvě těla.
Harry. Jones.
Harry se sesunul stranou, jemně svítil, vyhasínal, zvedl se na kolena, pažemi objal sám sebe. Výraz dočista šílený.
Jones zůstal na zádech. Ležel, ruce podél těla, hleděl do stropu. Jen hrudník se mu občas nadzvedl.
„Co se stalo? Harry? Jsi v pořádku? Harry. Byla to past? Nejdeš na Taru? Harry, mluv se mnou!“
„Myslím… že jsem tam už byl,“ zamumlal Harry. A rozesmál se. Hystericky. Tlumeně.
Draco sklonil hůlku, přisedl k němu, chytil ho za ramena. Nevěděl, co dřív; zatřást s ním, dát mu facku nebo obejmout.
„Kolik je hodin?“ zeptal se Jones. Divný hlas, skoro jako by nebyl jeho. Takový… šustivý.
Draco pohlédl na Poppy, ta asi nevnímala, mumlala diagnostické inkantace, vířila hůlkou jako zběsilá. Tak seslal Tempus. Kukačka v hodinách pořád trucovala.
„Je něco málo sedmé.“
„Přesně,“ zašustil Jones.
„Sedm hodin, devět minut.“
Jones vydechl. To taky šustilo. Jako když zmuchláte v dlani velmi starý list papíru.
„Omlouvám se, pane Malfoyi,“ vyslovil Jones suchými ústy. „Před čtyřiceti šesti minutami vaši slečnu popravili.“
Poppy zkameněla.
Draco mrknul.
Harry se o něj opíral. Už se nesmál.
Takové ticho, že by se jeden bál.
Jen Jones šustil.
Draco v duši zvedl poklop odpadkové koše. Hodil tam svou zenovou zahrádku, spustil víko. Klaplo to, kovově, jako štípačky na lístek do cirkusového Domu hrůzy. Dvě dírky. Pach pilin, zatuchlina, pot nasáklý do manéžového stanu.
Dál, jen dál, nezastavujte se, a vítejte! Vítejte, moji milí, tohle je svět, ve kterém Láskolenky neexistují, budete křičet děsem, zakrývat si oči, nejhrůznější světová atrakce, nikdy nezklame! Nezastavujte se, pokračujte; žádná cesta zpět stejně nevede.
A vstupné nevracíme.
„Snažil jsem se,“ zašuměl Jones papírově, „jak nejdál jsem mohl… ale kdybych šel… ještě dál… kdybych v nadprostoru zemřel… pan Potter by tam… zemřel také.“
Draco sledoval svou ruku. Položenou kolem Harryho ramen. Divná. Jako by mu nepatřila. Jako by ztratila důvod vůbec být.
Nesmysl.
Zatnul svaly, přitiskl bratra k sobě.
„Rozhodl jste se správně, pane Jonesi,“ řekl.
 
Harry vnímal Dracovu blízkost. Jeho bylinkovou vůni.
A sám sebe.
„Byl jsem tam,“ hlesl.
Jones k němu stočil oči. Bezbarvé, slepé. Nechal klesnout víčka.
„To už neplatí,“ zašuměl, téměř nebyl slyšet. „Právě nyní tam na vás čekají… ale vy nepřijdete.“
Harry zavrtěl hlavou.
„To není možné. Řekla mi to. Řekla mi, že bez magie by mě nadprostor rozdrtil.“
„Dovolil jsem si… seslat na vás… Králův štít.“ Jones se dýchavičně, chrčivě zasmál. „Zatracenej Merlin.“
„Nesmíte cestovat sám,“ zašeptal Harry, ještě pořád nechápal. Odmítal pochopit. Moc děsivých věcí najednou.
Jones se znovu zasmál; spousta starého ztrouchnivělého papíru k rozdrobení.
„Vždycky jsem byl… nezdárný syn. Myslím… tohle měla… na mě… nejradši.“
Jonesi,“ zachraptěl Harry. Vztáhl se po něm, dotkl jeho paže. A ta se mu pod prsty rozdrolila, látka rukávu s odpudivým šustotem zvolna klesla na podlahu; jako když hrad z písku polijete vodou.
Poppy tam stála, hůlku svěšenou.
Všichni známe to staré přísloví: Vydáš-li se na cestu pomsty, nejdřív vykopej dva hroby. Jeden pro svého nepřítele. Druhý pro sebe.
Ale nikdo vám už neprozradí, že to budete dělat celou cestu. Kopat hroby. Kopat, kopat a kopat. Nepřítel, přítel, přítel, nepřítel. Jaká bude konečná bilance?
Nenávist, co rozlomí svět.
Cítil ji.
Svou magii.
Přítomnost Mrazivé.
Rozběhl se k ní, prostrčil ruku mřížemi, honem, rychle, pojď ke mně, potřebuju…!
Vrhla se na něj, zahryzla do dlaně, rozervala šlachy, tenkou kůži. S hrdelním vrčením odstoupila, z čenichu jí kapala krev.
Ty se… vztekáš?
Víc Harry nevydržel. Bouchnul.
Zalomcoval klecí.
Zuříš? Protože tě zabili?! Ty hloupé sobecké zvíře! Tebe jenom zabili; mě odsoudili k životu!
Ječel. Řval, až se zalykal.
Bez Severuse. To je tisíckrát horší! A udělali mi to už podruhé.
A ty se vztekáš.
Víš co? Klidně zuř. Pořád jsi moje. Ty, tahle klec. Stejně je pro tebe zbytečně velká. Nemusím tě pouštět; prostě si vezmu, co chci. A pak tě třeba zničím.
Olízla čumák. Posadila se na zadní.
Přestaň, řekla. Potřebujeme se navzájem.
Tak pojď.
Ten tvůj poločlověk je téměř pryč.
Neléčili. Rekonstruovali ho.
Každou kost, šlachu, sval. Tepny, žíly, lymfatický systém. Nervovou tkáň. Orgány. Mozek. Kůži.
Prostě Ianta Jonese. Jediné, co v něm našli dosud nedotčené, bylo maličké světlo pod čelní kostí lebky. Vonělo oceánem.
Pak se Mrazivá stáhla. Sama vrátila do klece. Schoulila do klubíčka, ukryla čumák mezi packy. Usnula. Asi.
Harry taky chtěl. Zavřít oči. Spát. Zapomenout. Nemyslet.
Jenže měl bratra s hejnem oškubaných holubic.
 
Posadili se ke stolu, Poppy uvařila nový čaj. Harry stručně odvyprávěl, k čemu na Taře došlo.
Taky proč.
„Pamatujete heslo Bradavic?“ pronesla Poppy pomalu, držela v prstech svůj šálek tak pevně, div ho nerozmáčkla. „Nikdy nelechtej spícího draka.“
„Starostolec polechtal,“ řekl tiše Draco.
„Minerva také,“ oznámila Poppy tvrdě.
„Jo,“ kývl Harry. „Kudlou pod nehty.“
„Zkusí to znovu. Ortel už padl, teď neustoupí. Musíte být nesmírně obezřetný, pane Pottere. Jediné místo, kde jste v bezpečí, je dav. Vaše nová dovednost skrýt magickou stopu v meziprostoru rozhodně přišla vhod.“
Harry si promnul rty. Sklopil zrak.
„Kdybych vás všechny požádal, abyste to nechali být, protože jim nebude vadit udělat to samé vám, když se jim připletete do rány; asi mě neposlechnete?“
„A to jako vážně?“ zvedl mu Draco hlavu, dva prsty pod bradou.
„Draco, já…“
„Lenčina smrt je má vina,“ přerušila ho Poppy ostře. „Nikdy jsem s ní o tom neměla mluvit.“
„Dovolím si nesouhlasit, madam. Já ji nedokázal zachránit. Byl jsem příliš sebevědomý. Využil jsem svých vědomostí, na které ministr není zrovna hrdý, on mi přislíbil pro ni milost, šel to vyjednat se Starostolcem. A já prostě jenom čekal. Když otevřel dveře, síň byla prázdná. V té chvíli jsem věděl, že je všechno špatně. Spěchal jsem do Věže; abych zjistil, že slečnu již Políbili jinde. Teprve poté jsem se vydal hledat pana Pottera. I tam jsem dorazil pozdě.“
„Neměl jsem to na vás nechávat. Měl jsem jít do Azkabanu hned,“ ozval se Harry hořce.
„Pak byste zjistil, že kolem domu je pouze šest bystrozorů, všichni ostatní zákonodárci společně s mozkomory střeží vězení. A že přicházíte zbytečně, jelikož soudní síň živá neopustila.“
„Nezapomínáte na něco?“ mávl Draco dlaní. „To já ji opustil. Nechal samotnou.“ Zhluboka, hlasitě se nadechl. „Než v tomhle velmi plodném rozhovoru budeme pokračovat, navrhoval bych něco ostřejšího.“ Přivolal láhev ohnivé whisky, odstranil čaj ze šálků, všem nalil po okraj. „A kdo nepije se mnou, toho prozradím Minervě.“
Tak statečný. Tak silný.
Tak prolhaný.
Chopili se svých hrnečků, na okno ostře zaklepal zobák. Chvatně, naléhavě. Draco ji vmžiku pustil dovnitř, sova vletěla do kuchyně. Čeleď puštíkovití, kalous šalamounský.
Nejchytřejší druh poštovních sov. S výtečnou pamětí. Používaly se na časovanou poštu; dali jste jim dopis, sdělili destinaci, adresáta, připoutali magickým lanem. Jedno, kdy lano zmizelo; za hodinu, týden. Za dvacet let. Pamatovaly si to. Doručily zásilku.
Také byly velmi mrštné. Téhle se podařilo vyhnout všem pastím i kouzlům bystrozorů venku. Jen ji škrábli.
Usedla před Draca, nastavila mu nohu.
Nikdo se nedivil, že mu chvíli zabralo květinami zdobený pergamen odvázat. Možná i ten kalous to chápal.
Rozvinul ho.
„Všude prší. A přitom je dnes nádherně. Tak zeleně.
Nezlob se na mě, motýlku; víš, jak umím být netrpělivá.
Takže jdu napřed.
Počkám tam.“
Obrázek slunečnice se zeširoka usmál, zamával okvětním lístkem.
„Nyní už skutečně navěky jen tvá,
Lenka
P. S. Harry, tvůj vzkaz vyřídím.“
Draco ztěžka polkl. Pohladil hebký povrch pergamenu, do bříšek prstů mi vnikly poslední záchvěvy Lenčiny magie. Než se i ty jako její poslední kouzlo rozplynuly.
Drobným Ignitus dopis zapálil. Nechal si ho shořet v dlani.
Pohladil sovu, Poppy ji zatím uzdravila. A pozvedl šálek.
„Tak na první z nás.“
Byla to vážně dobrá whisky. Silná. Pálila v hrdle. V srdci. V očích.
Draco vstal ze židle.
„Jsem…“ odkašlal si, slova vázla. „Jsem na ni hrdý.“
Obrátil se, vykročil ke dveřím Harryho pokoje.
„Dobrou noc.“
Zavřel.
 
Brand X Music - Breathless
 
Poppy už zase plakala; jenom tak němě, hlavu skloněnou, ramena se jí chvěla. Jones vedle ní ji bezradně sledoval, ruce složené na desce stolu.
Harry se zvedl, obešel stůl. Vzal Jonesovu pravičku, položil ji Poppy kolem zad. Přimknula se k němu okamžitě. Jones několikrát mrknul. A přivinul si ji blíž.
„Dobrou noc,“ řekl Harry.
Šel za Dracem.
Monolitová místnost byla prázdná. Z koupelny se ozývalo zurčivé šumění sprchy.
Být to naopak, Draco by nevstoupil. Respektoval by Harryho soukromí.
Ale Harry nebyl Zmijozel. Jen je miloval.
Vešel, okamžik si zvykal na zamžený prostor. Draco klečel nahý, zhroucený pod vodním vodopádem, ústa zacpaná dlaní. Harry k němu vstoupil, tak jak byl, oblečený, sedl si k němu. Stáhl si Draca na klín.
„Křič,“ zašeptal. „Proklínej. Mě, Poppy, Jonese. Všechno to vykřič. Vyslov. Smíš cokoliv.“
Draco se rozplakal. Hlasitě, trhaně. Křičel. Jen zvuky, žádná slova. Zatínal prsty do Harryho a vyl. Udeřil pěstí do světlemodrých kachliček, až se voda rozstříkla do všech stran, gejzír bezmocného zoufalství.
Mužský žal je vždy tak nějak protkaný agresí. Někdy jen tou vnitřní.
Občas není špatné něco rozbít. Stůl, skříň, obraz. Promáčknout zeď. Je to lepší než rozbíjet věci uvnitř sebe. Spravují se hůř.
A potom utichl, jako když otočíte vypínačem. Ležel obtočený kolem Harryho, hlavu v jeho klíně, dýchal. Těžce, vyčerpaně.
„Nezasadil jsem ten palladiovník.“
Harry byl vděčný, že jsou pod sprchou. Mohl si představovat, že má tváře mokré slzami.
Pohladil Draca po vlasech.
„Zítra ho zasadíme spolu, bratříčku.“
„Ano. To uděláme,“ kývl Draco. Promnul si obličej, smyl poslední nádech soli, která se ještě nerozpustila pod tím nekonečným deštíkem kapek. Uhladil vlasy, napřímil se. „Jsi úplně promáčený. Sundej to. A pojď do postele.“
Vstal. Zůstal stát. Čekal. Nahý, krásný, alabastrově bledý. Bylo v něm cosi ostrého a cosi nevýslovně křehkého. Až měl Harry skoro strach se na něj dívat. Současně tomu nemohl odolat, příliš uhrančivé. Poprvé ho viděl celého. I chloupky v klínu měl platinově bílé. Jak ranní rosou se tam leskly vodní drahokamy.
Shodil ze sebe oblečení. Taky všechno. Nechal to válet na zemi, jen zastavil vodu. Do místnosti vešli společně. Monolit jim načechral polštáře, lehli si, hřejivá deka je zahalila.
Draco mu pár minut spočíval na hrudi, nahá těla přitisknutá k sobě osychala. Pak odhodil pokrývku, přetočil se na břicho. Ruce u hlavy, jen volně. Sledoval Harryho, oči světlounce šedé jako stužka dýmu ze zapálené vonné tyčinky. Bílý cedr. Určitě.
„Miluj se se mnou,“ vyslovil. Tak klidný. Tak jistý. Prosba, rozkaz? Nedalo se poznat. „Harry, miluj se se mnou. Teď. Hned. Udělej to, Harry.“
Třpyt z křídel arkádijských kvítků dopadal na jeho bělostnou kůži, zdobil ji stříbrnou jinovatkou. Jako by už tak nebyla dost svůdná.
Harry se vzepřel na lokti, zvolna klouzal celou plochou dlaně po jeho zádech, něžně, až k bedrům, k tomu vroucímu údolí těsně pod pahorky hýždí; jejich saténového povrchu se dotýkal jen malíčkem.
Sklonil se. Vložil mu na šíji políbení.
Zlehýnka; jako když dýchnete na okenní sklo, do té orosené mlhy prstem nakreslíte srdíčko, společně sledujete, jak pomalu mizí, vytrácí se. A víte, že tam přesto stále je. Už napořád.
„Draco,“ zašeptal. Znovu ho políbil, trochu níž. Přemýšlel, jaké by to bylo, dát jejich vzájemné lásce, zrozené z utrpení a smrti, jinou tvář. Hezčí. Mnohem hezčí. Jaké by to bylo – kdyby taková možnost existovala. Položil se tváří mezi jeho lopatky, dlaní vetřel pod jeho hrudník, přitiskl k sobě. Možná příliš pevně.
„Tohle přeci nechceš, Draco. Chceš zapomenout. Aspoň na chvíli uniknout té příšerné bolesti.
Znám lepší způsob. Takový, kterého zítra nebudeš litovat.“
A vnikl do něj nitrozpytem, vpustil mu do sálu vědomí své černé šlahouny; obrostly všechny skříně, každou poličku, jediný flakónek vzpomínek nevynechaly. Odřízly ho od zármutku, pocitů viny, minulosti, zachumlaly jeho mysl do černé pavučinky ze sametových nitek.
Draco mírně zaklonil hlavu, vláčně vydechl, dlouze. Jako by teprve nyní skutečně mohl.
Harry ho propustil ze sevření, odtáhl se. Položil na záda. O pár vteřin později se k němu Draco přivinul, schoulil na Harryho prsou, jak děcko v matčině náručí.
„Nelitoval bych. Myslím, že ne. Drž mě.“
To ani říkat nemusel. Harry ho objal, schoval v pažích. Kéž by to šlo opravdu. Skrýt ho v sobě.
„Potřebujeme Trillium. Lenka není jako Severus. Nemá jeho sílu. Musím vědět, jaké to v Mlze je.“
„Já vím,“ otřel se o vlhké pramínky z bílého zlata, „něco vymyslím. Věř mi.“
„Nechci, abys cítil vinu. Vybral jsem si. Dnes ráno u Prasinek. Vybral jsem si tebe.“
„Draco.“
„To je v pořádku, Harry. V příštím životě tuhle volbu nebudu muset podstoupit. V příštím životě budu žít s Lenkou. Ty se Severusem. Šťastně až navěky… Protože ty to změníš. A nic z tohohle už nebude pravda. Takže všechno je v naprostém pořádku.“
Harry krátce, silně stiskl víčka.
„Ano,“ řekl skálopevně. „Přesně tak to bude. Draco? Podívej.“
Draco trochu nadzvedl hlavu, Harry mu ukázal ruku. Na ukazováčku seděl jeden žalandílek.
„Představuji ti Šuměnku. Mám ti vyřídit, že byla s Lenkou. Až do konce. Přesně, jak slíbila. Ačkoliv ji prý vůbec nepotřebovala, byla úplně klidná. Vůbec se nebála.“
Draco se špičkou prstu dotkl bytostníčka, který nikdy Šuměnkou nebyl. Opatrně ho polaskal.
„Nebála se. Merline,“ potřásl hlavou. Usmál se, vzhlédl k Harrymu. „Vždycky byla děsně praštěná.“
Slepá dáma nemá nejmenší tušení, kolik míru umí přinést jedna drobná, prostinká lež.
 
evanna_lynch_digital_painting_by_19_broken_destiny_95-d41ktvl.jpg
Evanna Lynch by 19 broken destiny
 
Monolitem zněl tlumený zpěv; Lily si vždycky tichounce zpívala, jen takovou jednoduchou melodii beze slov, když na louce za domkem splétala věneček z vyčarovaných sedmikrásek, Obluda se vlnil kolem ní. Harry to měl rád. Ten zvuk. Lehce dunivý, vzdálený, se snovou ozvěnou; byl to zvuk starého času.
Draco spal, pravidelně oddechoval. Někdy během noci se sesunul z Harryho objetí; možná to už nepotřeboval. Bezpečný v dobrém snu. A třeba se v něm právě probouzel do všedního dne, svět za oknem pošmourný, unavený, nechtělo se vstávat. Dali si s Lenkou ještě rozespalou pusu na dobré ráno, vystřídali v koupelně, kuchyň provoněly francouzské růže. Nad snídaní spolu prohodili pár slov o počasí, vydali se každý za svou prací, spěšný, napůl roztržitý polibek na hezký den, večer ahoj.
Krásný sen.
Až přijde skutečné ráno, draze za něj zaplatí. Tohle už Harry znal.
Ale zatím Draco stále spal a rozbřesk, ten nelítostný vymahač dluhů, byl v nedohlednu.
Harry se opatrně zvedl, vstal, monolit mu vyšplhal po těle, stvořil plášť. Harry si ho přitáhl těsněji, ovinul páskem.
Došel k Severusovým sedmadvaceti vteřinám. Díval se. Pak se k obrazu přitiskl, opřel o něj čelem.
Myslel jsem, že tě nemůžu ztratit dvakrát.
Skoro jsem se cítil… v bezpečí.
A to byla chyba. Osud je podvodník, rozdává označené karty s pokerovou tváří. Vynalézaný parchant.
„Harry,“ řekl Severus; Harry ucítil závan vánku, který mu na fotce shodil do tváře tuhově černý pramen. Ale možná si to jen představoval.
Dnes jsem tě ztratil, Severusi. Podruhé.
„Jen na okamžik. Strašný a zlý. Ale pominul. Jsem s tebou. A ty nejsi sám, Harry; vždyť se rozhlédni. Nejsi sám.“
…Já vím. A to mě začíná děsit.
Severus si povzdechl. Jen trochu, smířlivě. Chápavě.
„Respektuj jejich volby, tak jako oni respektují tu tvou. Věrnost oplácej věrností, odvahu odvahou. A pokud oni nemají strach zemřít, ty neměj strach pochovat je s láskou. Taková je cesta Válečníků. Neohlížej se po křížích za sebou s vinou a lítostí, ale s vděčností. Pýchou. Po tvém boku jsem kráčel; ty, jež pod křížem spíš. A bylo to dobré. Nyní s tvým jménem půjdu dál. A z každého z vás v sobě uchovám střípek krásy, které mne ochrání před temnotou. To je stezka vítězů.“
Severus rozpletl paže složené na hrudi, jejich mlhavé stíny se ovinuly kolem Harryho. Nebyly cítit. Ani když Harry zavřel oči a úporně se snažil.
Stejně to byl nádherný pocit.
„Znovu se trápíš věcmi, které nemůžeš ovlivnit, štěňátko.“
Chtěl bych mít tvou moudrost, Severusi, zamumlal. Tvou sílu.
„Moudrost ani síla nepřichází zdarma. Vykupuješ je krví. A ty, k mému smutku, sílíš a moudříš každým dnem.“
Možná, hlesl Harry. Ale bude to stačit? Když jsem vyšel z monolitu, chtěl jsem jen být s tebou. Potom tě zachránit. Tebe, sebe. Nás. Jenže teď je toho tolik, co musím spravit…
„Zase špatně. Proč se díváš k horizontu, když jediné, na čem záleží, je ten jeden jediný krok, který právě musíš udělat? Na ten se soustřeď. Mohl bys? Dokážeš to, Harry?“
Jo, kývl. Odtáhl se, pohlédl mu do tváře. Pousmál se. Jo, to bych mohl. Děkuju. Miluju tě, Severusi. Víš to, že ano?
Severus zvlnil obočí v lehkém sarkasmu.
„Měl jsem v tomto směru již nějaký čas nepatrné podezření.“
Harry se přidušeně zasmál.
Ty jsi ale vážně hroznej chlap. Už jsi mrtvý, takže by tě fakt nezabilo, kdybys mi aspoň jednou řekl, že ty mně taky.
Severus pokrčil rameny, vplynul do svých dvaceti sedmi vteřin.
Ach jo. Děsný je, že tohle na tobě miluju taky. Harry potřásl hlavou. Jsem totálně beznadějnej.
Vydal se ke dveřím, škvírou u prahu prosvítalo mdlé světlo.
V kuchyni seděl za stolem Jones, popíjel čaj, vedle vázy hořela svíčka. Harry se posadil naproti.
„Nemůžete spát, pane Pottere?“
„Zjevně nejsem jediný.“
Natáhl se po láhvi whisky, nalil si do čajového šálku. Jones ho sledoval.
„No jo. Já vím, že bych neměl. Pořád ve střehu a tak. Ale dneska to fakt potřebuju. Jen jednu.“
„Rozumím.“
Harry maličko upil. Vlastně ji neměl moc rád. Ale Severus ano. A občas, velmi zřídka, jeho polibky chutnaly po ní.
„Draco už spí,“ prohodil. Ticho bylo příliš smutné.
„Madam Poppy také. Usnula teprve před chvílí. Slečnina smrt ji zdrtila.“
„Má vás ráda. Myslím Poppy. Vím, že vám taky není lhostejná.“
Jones nehnul brvou.
„Smím to chápat tak, že mám vaše svolení se madam dvořit?“
Harry se skoro udusil.
„Dvořit se? To jako opravdu, Jonesi? Za pár týdnů jsme v jednadvacátém století; takové věci se už ani neříkají. Natož aby se dělali. A můj souhlas nepotřebujete.“
„Přesto bych ho uvítal.“
„Ach jo,“ rozcuchal se, život je někdy tak komplikovaný. „No jo, jasně. Je celá vaše. Zkuste ji nesežrat.“
„Děkuji. A konkrétně toto vskutku v plánu nemám.“
Harry hbitě vztyčil varovný prst.
„Beru Poppy jako tchýni. Žádné detaily.“
„Chápu.“
„Proč nemůžete spát vy?“
„Nedlužím rád, pane Pottere. Doufal jsem, že vám aspoň polovinu splatím. Namísto toho nyní dlužím dvojnásob. Za můj život, který jste zachránil. Znovu. Za Yasmine. A za život, který jsem pro vás zachránit nedokázal. Na selhání nejsem zvyklý.“
„Zachránil jste mě,“ hlesl Harry. „Bylo to… příšerné. To prázdno ve mně. Vědomí, že jsem prohrál. Definitivně. Že už nikdy Severuse nenavštívím. Nic nespravím. Že už není naděje. Zachránil jste mě. I když se k vám od začátku chovám hnusně jak rozmazlený spratek.“
Jones stěží znatelně pohodil hlavou. Rozevřel dlaň, objevila se tam gumička do vlasů s trsem jahůdek.
„S tím mám jisté zkušenosti.“ Jahůdky zmizely. „To je v pořádku, pane Pottere. Nebral jsem si to osobně. Ačkoliv, to já nejspíš ani neumím.“
„Chápal jsem vás jako Lamii. A ve vztahu k ní nemám až tak úplně jasno.“
„Vysvětlování či omluvy jsou skutečně zbytečné. Věděl jsem to. A nijak se nepokusil vaši mylnou domněnku vyvrátit.“
„Proč?“ zeptal se Harry. Vážně, Jonesi – proč?
„Hněváte se na ni. Matku to zraňuje; ačkoliv tomu pocitu nerozumí,“ pokrčil Jones rameny. „Tímto způsobem jsem mohl převzít nepatrnou část vašeho hněvu místo ní a zároveň vám poskytnout cíl k uvolnění. Výhodné pro všechny strany.“
Harry na něj zůstal hledět.
Cedulky na krku, dobrý, zlý; vzpomínáš, Živote? Kdyby tě to moc neobtěžovalo. Uvítal bych je. Fakt jo.
„Navíc jste to částečně chápal správně,“ pokračoval Jones nevzrušeně. „Tak, jako skrz Iskariota sdílel Severus s vámi část svého vědomí, matka s námi sdílí část sebe samotné. Já jsem trochu ona. Ona může být kompletně mnou kdykoliv.“
„Nenapadlo vás někdy, že to nechcete?“ Harry trhnul rameny. „Že by vám bylo líp bez ní?“
„A žít obyčejný, šedý život, kde za každým rohem číhá cedule Zákaz vstupu, dál leží nemožné? Tolik věcí nevědět, nikdy nepoznat? Neporozumět? Ne, pane Pottere. Mám svobodnou vůli, tu nám matka odmítá vzít. Stačí mé jediné slovo a opustí mne. Nechci to.“
„Stejně. Musíte být osamělý. Být tak jiný než kdokoliv.“
„Snad kdysi. Ale od chvíle, kdy přišla Jay, mě to nenapadlo. …Ne, myslím, že mě to nenapadlo nikdy. Nejsem sám. Vy jste si s Iskariotem připadal osamělý?“
„Ne,“ potřásl Harry hlavou. „S ním jsem se cítil úplný.“
„Pak mi rozumíte. Matka s námi sdílí své zkušenosti, prožitky. Vědomosti. Dávné časy. Nejen svou sílu. Tolik vědění… V klidných dobách často jen procházím její zážitky, poznávám jiné kraje, jiné lidi, jejich znalosti, životy, rozhodnutí, která je utvářela. Někdy je to tak intenzivní, jako bych jimi byl; žil stovky rozdílných životů najednou, všechny jejich vzestupy i pády. Fascinující.“
„Ale Severuse jste tedy nikdy nepotkal. Osobně.“
„Ne. Znám ho přes matku. Každé jejich setkání; i ta, o kterých on neví. Věřte mi, nemohl bych ho poznat lépe. Má můj respekt i obdiv. Je to impozantní muž. Sám se od něj učím.“
„Je,“ zopakoval Harry tiše. Ne byl. Je.
„Lidé mají ve zvyku chápat čas jako horizontální čáru. Ale zkuste jej vnímat vertikálně, podívat se seshora. Spatříte jen malou tečku. Vše se děje současně; neexistuje začátek, konec. Pouze teď. Jedno nekonečné teď.“
Harry se napil. Polkl palčivý doušek.
„Moje nekonečné teď je mrtvá pustina. Bez Severuse. Postrádám ho; tak moc, že si někdy myslím, jako by s každou další minutou kousek ve mně umřel. Postrádám Lenku. Dracův sebevědomý klid. Poppyiny usměvavé oči. Dokážete cítit lásku, Jonesi? Ne poznat ji, ne chápat. Ale cítit.“
Jones ukazováčkem obkroužil kraj šálku.
„Učím se,“ řekl. „Přes Jay. Skrz Severuse. Vás. …A madam Poppy. Je v ní ledová bezcitnost, kterou důvěrně znám. A přesto hluboko v ní ještě stále hoří vášnivý žár. Pro který jsem dosud nenašel to správné pojmenování.“
„No jo,“ vklouzl Harrymu na ústa droboučký úsměv. „Některé věci se nedají předat vyprávěním. Musíte je zažít na vlastní kůži. Ale musím vás varovat; láska dokáže jednomu pořádně zamotat hlavu.“
„Neuniklo mi, kolik absurdních pošetilostí se lidé v jejím jménu dopouští. Jen jsem neobjevil proč.“
„Tak tohle tajemství zřejmě rozlousknete sám, i bez matčiny pomoci.“
„Není zlá, pane Pottere. Neničí, čemu nerozumí; to je lidská vlastnost. Ona se snaží porozumět. A není její vina, že jsou naše světy tolik rozdílné.“
Harry se zhluboka nadechl.
„Myslím… že to pomalu začínám chápat. Moc se mi to nelíbí, radši bych ji nenáviděl. Je to mnohem jednodušší. Jenom to už nejde tak snadno jako dřív. Třebaže mě pořád umí vytočit k nepříčetnosti. Jak jí je?“
„Nevím.“
Harry k němu zvedl pohled.
„Jak to myslíte, Jonesi? Proč nevíte? Co je špatně?“
„Necítím ji. Už od rána. Jsem schopný vnímat její přítomnost tak sto padesát, dvě stě let nazpět. Dál ne. Snažil jsem se ji zavolat na pomoc, když se události zvrhly tím nejhorším způsobem. Ona mě dokáže slyšet, ať je kdekoliv. Neodpověděla.“
Harry polkl, vnitřnosti se mu sevřely.
„Zabil jsem ji, Jonesi?“ zachraptěl.
„Ne. Ne, pane Pottere. Jen zranil. Zřejmě velmi vážně. Kdesi se léčí. Není důvod se cítit provinile; byla neopatrná. Nám neustále připomíná, jak velká je vaše moc a stále roste. Ale sama na to zapomíná. Což je docela pochopitelné. Na nedotknutelnost si zvyknete snadno.“
Harry se pohroužil do sebe.
Tam, kde v něm spočívala Mrazivá.
…Takže nakonec je to přeci jen všechno má vina.
Jako bych tou kletbou v minulosti spustil řetězovou reakci.
Kdybych svou nenávist a vztek udržel pod kontrolou, nikdy by ses neobjevila.
Zvedla víčka. Upřela na něj krystaly svých hadích očí.
Jsem s tebou velmi dlouho. Dnes jsi mi pouze dal v sobě prostor. Tím, že jsi mne akceptoval.
Harry se opřel o černou stěnu monolitu v sálu vědomí.
A kdybych to neudělal… jak jiný dnešní večer mohl být?
Existovala by vůbec někdy Prokletá díra?
A kdyby ne, byla by náruč rusovlasé stejně prázdná?
Zato bych určitě nedokázal chytit Rose, oběti by přibývaly, Mary zůstala v zajetí.
Ale nepoštval bych proti sobě Minervu. Starostolec by nerozhodl.
A Lenka tu stále mohla být.
Mrazivá si položila hlavu na přední tlapy.
Rovnováha, řekla prostě. Někde vezmeš. Jinde dáš.
Tohle není hra, zavrtěl Harry zděšeně hlavou. Jsou to lidské bytosti. Jejich utrpení je skutečné.
Stejně jako jejich spása, namítla nevzrušeně. Akce, reakce. Příčina, následek. Sám jsi to řekl. Zvykneš si.
Nechci. Nechci si zvyknout. A nechci tebe, Mrazivá.
Nechala pokojně klesnout víčka, sál vědomí zvláštně pohasl.
Přesto se mě už nedokážeš vzdát, oznámila.
Harry její klec zakryl stěnou monolitu.
Ne.
Merlin mi odpusť.
Nedokážu.
Potřebuji tvou sílu.
A taky ji… chci.
Vrátil se do reality, Jones popíjel svůj čaj, svíčka hořela. Harry v dlaních fyzicky cítil jemnost srsti, když ji dnes několikrát pohladil. Sevřel je v pěst, vrazil hluboko do kapes svého pláště.
Už své ruce neměl rád.
__________________________________________________________________________
 
Harry / Draco. Sice jsem to kdysi v některém komentáři zmínila, ale raději to vložím i sem. Proti Drarry mám jedinou výtku - chyběl by mi tam Severus :-) V jiném příběhu, v jiné "realitě" nemám výhrady. Zde jsem si od začátku nebyla jistá, kam mě chlapci zavedou a rozhodla se nechat tomu volný průběh, zcela bez očekávání. Až jsem došla ke zdejší pasáži a tam to bylo pro mne jasné. Žádné pochyby. "Ne zde." Tady Harryho láska i věrnost patří bezvýhradně Severusovi, on je jeho "navždy", ať jsou okolnosti jakékoliv.
Minerva. Její charakter miluji z knih i filmů, její vztah k Harrymu byl úžasný. A prosím, abyste její zdejší rozhodnutí nevnímali jako zradu. Minerva není zlá; je tvrdá, nejvíc sama k sobě. A jako ředitelka Bradavic musí chránit své děti. Ani pro ni válka neskončila, vídá ji denně v prázdných místech, v očích studentů, ve svých promarněných, ztracených nadějích, jak měl život pokračovat. Byla to bolest a strach, že začíná nové dějství toho, co už zažila, proč Harryho vydala Starostolci. Protože Albus Toma nevydal, když ještě mohl. Neodvážila se riskovat. A Harry se mění; vy to víte lépe než ona. Nezlobte se na ni; válka lidi mění, strach z ní přetrvává roky, Minervino rozhodnutí bylo tvrdé a logické, v souladu s její povahou. I s její láskou, k Harrymu, Severusovi, Albusovi, Poppy. Je to nevděčný úkol, snažit se zachránit lidi před nimi samotnými.
Lenka... Ano, o tomhle přemýšlela ve všech předchozích kapitolách, o tom hovořila nad svíčkou se Severusem, proto chtěla znát Harryho vzkaz. Její láska k Dracovi (a Harrymu, Severusovi) byla stejně bezpodmínečná a prostá. Nechtěla tam, kam oni nemohou.
Proč jsem ji nechala zemřít? Ač píšu pohádku, ráda bych udržela věrohodnost. A cesta hněvu je taková, zabíjí. Nejvíc nás samotné.
V čem spočívala Harryho lež Dracovi - že žalandílek nebyl Šuměnkou, že s Lenkou žádný žalandílek v té zlé chvíli nebyl, nebo že měla strach? Já to vím. Vy si vyberte, co je pro vás snesitelné :-)
 
Příští pátek vás čeká Severus. Prozradím jen to, že v první části se Harryho návštěvy ještě nedočkáme, ale daný úsek je pro pochopení děje důležitý.
 
Děkuji vám všem; nesmírně a mnohokrát!
Přeji krásný, klidný den, kéž každý z vás má někoho, kdo by před vás dokázal nastavit Králův štít - a kéž to nikdy nebudete potřebovat.
Merlin s vámi 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Magdalena, 22. 4. 2017 20:01)

Drahá Alice, máš mou nejhlubší poklonu. Vím pouze o několika málo lidech, kteří jsou schopni naprosto zdemolovat mojí vnitřní rovnováhu a rozdrtit můj jinak naprosto dokonale fungující nitroklid. Nová kapitola na mě udeřila v plné síle, nestíhala jsem ani pojmenovávat emoce, které se mnou jako bouře prohnaly. Zastavil se mi dech hned na začátku a ještě teď se snažím své plíce nastartovat.
Lenka. Láskolenka. Šílená, laskavá, úžasná, chápavá Střelenka. Válka je nemilosrdná a krutá, jako ti, kteří ji rozpoutají. Válka zabíjí. A většinou ty, které milujeme nejvíc. S její smrtí jsem se smířila, až když jsem přestala číst. Když z Harryho vyrvali tygři magii, křičela jsem. Co se to děje, co je špatně...?! Nevěřila jsem tomu. Nikdy jsem Jonese ''neviděla'' radši. Mockrát jsem si jeho jméno přečetla a začala jsem se uklidňovat. Teď už je to dobré, nic se neděje, spraví se to... Ne-e. Nespraví. Protože za všechno se platí. Nemůžeme zachránit všechny a všechno. Co vybrat...? Za co nás neodsoudí, co bude správně ? Zachránit všechny jde jenom v pohádkách. Realita je jiná. A i když je tvůj příběh, jak říkáš, jenom pohádka, je úžasné, že nám připomínáš, že ať se budeme snažit sebevíc, vždycky se něco podělá. Tohle by měli říkat všechny pohádky, šťastný konec neplatí vždy a všude, děti, realita je jiná... Pak mají děti problém smířit se s tím, co je okolo nich ve skutečnosti. Sny jsou nádherné, ale musíme si vždycky nechat zadní vrátka, zklamání pak nebude tolik bolet. Takže když Ianto zachránil Harryho, pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že už nebude žádná Lenka. Dracova bolest byla neuvěřitelná, až se probudí, bude Harrymu neskonale vděčný, že když si on dovolil chvilku slabosti, jeho bratříček ho podržel. Neudělal nic, čeho by musel/i později litovat. Poppy přišla o další osobu, na které ji záleželo. Zářila láskou, jenže ji vzali to nejcennější, světlu vzali zdroj. A teď už jenom zuří mráz a chlad... Harryho Mrazivá je mi docela sympatická, v některých ohledech. Tak mě napadlo, když Draco a Harry uvažovali nad tím, jestli Tom svého Severuse nepotkal, nebo ho prostě zabil, nakonec bude ta správná odpověď někde mezi tím. To, co udělala Minerva, nazývají někteří mi přátelé ochranářský komplex. Protože jsem na tom stejně jako ona, a tak trochu i jako Albus (že se snažím opatrovat úplně všechny, co můžu), naprosto ji chápu. Kdybych v ten moment stála po jejím boku, myslím, že i když bych pak šla Harryho varovat, podpořila bych ji. Děti vždy na prvním místě. Když se v domku bavili o heslu Bradavic, vzpomněl se mi Severus, když doporučoval Albusovi procházku k tomuto heslu. Někdo by měl v ředitelně nechat vzkaz, že to tam není jen pro pobavení, protože bradavičtí ředitelé, kteří mají jít žákům příkladem, jsou buď zapomnětliví, nebo rádi riskují, když lechtají všechny draky, které potkají. Takže. Děkuji ti, Alice, za další úchvatný zážitek. I kdyby se v dalších částech už neměla znovu Lenka objevit, budu na ní navždycky pamatovat (začínám zjišťovat, že se mi díky tobě vrývají pod kůži další a další postavy, které bych jinak brala jen jako vedlejší). A vždycky bude mít na rtech: „Tohle už spravit nepůjde, že ne, pane profesore?“ A ještě jedna poznámka: Zmijozelské zadky. Tahle část mě rozesmála, hlavně když jsem včera četla kapitolu v EK, kde Harry řekne Nebelvírům, že má Sev sexy zadek

Re: ...

(Alice, 23. 4. 2017 21:20)

Magdalenko, moc děkuji za tvé pochopení <3 Přesně, pohádky jsou krásným únikem, ale nějak násobí lhostejnou praktičnost reality. Díky <3

...

(Alman, 23. 4. 2017 20:18)

Koktejl emoci, presto super... jako vzdy :)

Re: ...

(Alice, 23. 4. 2017 21:17)

Děkuji ti, alman <3

číst teď nebo až potom?

(suzi brambora, 23. 4. 2017 20:06)

Popravdě řečeno jsem poněkud rozmrzelá z nedávných událostí. Zřejmě mi asi konečně došlo, že tohle není Klíč. Tyhle kapitoly mě na několik dalších dnů nenabíjí energií a radostí, naopak ve mne probouzí pocity chladu a ztrápenosti. Už jsem si říkala, že by bylo nejlepší počkat, až vyjdou všechny kapitoly a pak si přečíst Stopy od začátku. Jenže vždycky chci moc moc vědět, jestli na mě čeká nějaká ta naděje mezi písmenky.
Pobavilo mě, že na všechny moje otázky v minulém komentáři jsi v následující kapitole odpověděla jako kdybychom opravdu vedly souběžný rozhovor. To bylo prima.
Merlin i s tebou.

Re: číst teď nebo až potom?

(Alice, 23. 4. 2017 21:16)

Suzi :-)
Myslím, ve zlých časech jen dvě věci nás dokáží udržet v chodu - hněv a naděje. Podle mého naděje vydrží déle :-) Děkuji ti <3

Nefunguje to

(Issabella , 23. 4. 2017 16:08)

Alice. Alice!
To nic, to jsou jen mé zoufalé výkřiky. :-)

Cože? Co? Ne! Nevěřím! To nejde. Nesmí! Hnalo se mi hlavou po dočtení téhle kapitoly. Měla jsem to vědět. Čekat ránu na solar. Ne, doufala jsem, tiše, tichounce. Ne, mé modlitby k Merlinovi nestačí. Nemohl by třeba Draco? Takovou malinkatou, úpěnlivou? Byla bych mu vděčná. Opravdu. Ale i k němu je teď Merlin hluchý. Ach.
Setřepala jsem tu hrůzu částečně ze sebe až dnes. Minulý týden jsem nemluvila jen tak do větru. Ukonejšíš, pohladíš, obejmeš, s laskavým úsměvem utišíš, už bude líp, věř mi. A než se naděje stačí rozhořet už nás lámeš. Zkáza a zmar krokem tanečním se mi prohnali srdcem i duší, jen ohořelé uhlíky a popel po nich zůstali. Jak teď mám vstát? A mohu vůbec? Mám na to sílu? Ano, mám, křičím do té pustiny. A vstávám, slíbila to, slíbila a já věřím. A opravdu doufám, že Harrymu zázraky ještě nedošli.
Že ho Ianto neopustí. Už nikdo z nich. Plakala jsem za Poppy, křičela za Draca, s ledovou hrůzou doufala za Harryho, s obrovským děkuji požehnala Iantovi a tak moc jsem chtěla proklít Minervu. Ale kletby jsou nevyzpytatelné. Někdy dosáhnou dál než můžeš dohlédnout. Co když se vrátí? Ne, ne. A i když jí rozumím, nechci pochopit. Tvrdohlavá jsem. :-) Ne, nezlobím se na ni a přece zazlívám. A nejen tohle rozhodnutí.
Vždyť už si od něj vzali všechno, magii nesmí! Proč se teď všichni tak diví? Proč se bojí? Sami si za to mohou. Vzali mu, bez čeho nemůže žít. A teď chtějí soudit. Rozsudek? Odsouzen k životu. Ten nejhorší trest. Je mi zle jen na to pomyslím. Merline, tohle už mi nedělej. Ještě pořád v tebe věřím.

Každý víkend s tebou Alice jsou mé emoce jako rozbouřený oceán a já jen bárka se dvěma vesly. To nejde uřídit. A podivné je, že se mi to líbí, přestože občas křičím o pomoc. ;-)
Těším se na Severuse, moc se těším.

A nejsem si jistá, jestli je tohle správné místo se ptát, ale kam zmizela tenkrát Lamie s těmi dětmi? A ví Sheppard, že Tori žije? Žije? Někde?
Nebo mi zase někde něco uteklo?

Děkuji ti Alice a Merlin s tebou. Přeji ti krásný týden, když ten víkend už je pryč. B-)



Re: Nefunguje to

(Alice, 23. 4. 2017 21:14)

Issabello, moc děkuji za připomínku Tori ;-) Tvé otázky zodpoví Harryho desátá kapitola, v druhé nebo třetí části, ještě nevím, jak vyjde rozdělení.
Děkuji ti <3