www.elysejsky-klic.estranky.cz - Stopy Šelmy - 9. kapitola Severus

9. kapitola Severus - Ve stínu tří II. část

Vadim Kiselev - There Is Always Hope

Její dlaň se pohnula, trochu, možná bezděčně. Možná v nejistém, neohrabaně konejšivém gestu. Jak podivně křehká vypadala bez svých drápů.

„Severusi? Jsi připravený se s Maličkým opět setkat?“

Připravený? Ani v nejmenším.

A srdce zrádně zabušilo v rychlejším tempu, vzrušené, nadějné, vyděšené.

„Ano,“ oznámil pevně. „Tentokrát se pokusím mu neublížit… víc.“

„Děláš si zbytečné starosti. On prahne po bolesti; ochotný zaplatit čímkoliv za jediný okamžik s tebou. Myslela jsem, že ho ta cena nakonec odradí. Namísto toho tě potřebuje čím dál víc. Jako by trýzeň za to byla bonusem. Nerozumím, Severusi. Tak moc tomu nerozumím.“

„Pak už ho nepřivádějte.“

Až z toho trnulo v zubech; jak těžké to bylo vyslovit. Jak hrozně těžké. Nemělo by být, to by přeci… nemělo být.

Bylo.

Omlouvám se, Albusi.

Její tvář se mu otřela o prsa, jak lísající had.

„Přivedu.“

…Úleva.

Radost.

Neměla – by – být – tak – velká!

A něco hlubšího, co odmítl pojmenovat.

Omlouvám se. Albusi.

Zvedl ruku, promnul si oči, kořen nosu.

„Já musím, Severusi. To by mi neodpustil. Mou pravdu nepřijme, žádná lež neobstojí. Přivedu ho. I proto, že ty mi to odpustíš.“

„Nemám co,“ namítl prostě. Téma uzavřeno. Odmlčel se, přemýšlel. „Možná mám nápad. Nikdy nedostal příležitost se s mým budoucím já rozloučit, vyjádřit, co nestihl. To bych mu mohl nabídnout. Aspoň vyslechnout, třeba dát i nějaké odpovědi. Snad mu to uleví. Pomůže zacelit rány. A začít znovu. Nevím. Za pokus to stojí.“

„Dobře. Ty to víš líp. Budeš se s ním,“ zapátrala v paměti, „milovat?“

No jistě.

Tušil, že řekne právě tohle.

Jak krásné by bylo se občas mýlit.

V mysli se hbitě vyrojily obrazy, bronzová kůže, mladé tělo prohnuté ve slastné křeči, přivřená víčka tající zelené skvosty, pootevřená ústa blížící se k políbení, horký dech; zadupal je do stříbřité podlahy, zalil sál vědomí rtutí.

„Neměl bych,“ procedil.

„Proč ne?“

„Netuším. Napadá mě asi jen tisíc důvodů.“

„Aha. Mě ani jeden,“ trhla rameny.

„Copak vám by to nevadilo?“ ohradil se nevěřícně. Téměř nahněvaně. Především na sebe.

„Proč by mělo?“ zkrabatila čelo. „Že by díky tobě aspoň na chvíli získal znovu chuť žít? …Ah. Už vím. Žárlivost; o té mluvíš? Tak ta se zcela vymyká mému chápání, pod jejím vlivem se tvůj druh dopouští těch nejabsurdnějších bláznovství.“

„Nepovídejte,“ utrousil Severus.

„A je to emoce. Já se je teprve učím, takže pěkně jednu po druhé. Tuhle přeskočím.“

„Vaše chyba. Ji ovládám mistrovsky.“

„Určitě líp než nenápadně měnit téma. Neodpověděl jsi mi.“

„Protože odpověď neznám. Stačí?“ zavrčel.

„Ani ne,“ prohodila. „Ale nevadí,“ poplácala ho po nahé hrudi, „já mám překvapení ráda. A na tohle se vážně těším.“

„Merline. Za co.“

„Pořád mě máš rád?“

„To jsem nikdy neřekl.“

„Myslel sis to.“

„Nikdy.“

Zasmála se, tím svým oceánovým způsobem; ložnice jak lasička vklouzla do pokojné mírumilovnosti, noc za oknem už klidná, Zapovězený les nabral dech, hvězdní lovci vyrazili za kořistí, dohnat ztracený čas. Tiché syčení, jak se z hořících polen v krbu odpařovala vlhkost, teplé proudy ohniště neúnavně vyrážely do boje se sychravostí sklepních zdí.

Žlutoočka mu spočívala na prsou, nadzvedaná s každým jeho nadechnutím. Severus sledoval stropní spáry, na okamžik mysl úlevně prázdnou, čistou.

„Vzpomínáš, jak jsem ti říkala, že bloudím v kruhu?“ promluvila jako první.

„Jistě.“

„Změnil ho. Náš Maličký. Když změnil proud, přetnul kruh. Vím to. Jako by ze mě spadla nějaká tíha; cosi se přetvořilo. Snad vzniklo nové rameno, kudy by mohl vést tok. Nová možnost. Asi jsem cítila …štěstí. A vděčnost. A naději, Severusi. Ano, určitě jsem cítila naději. Byl to dobrý okamžik.“

Pohnula hlavou, jako by si sama darovala pohlazení o jeho kůži.

„Byla jsem vážně zraněná, navíc jsem potřebovala vyřešit tu záležitost s Merlinem, takže jsem odešla hluboko po proudu. A tam jsem opět zahlédla tu vizi. Budoucnost.

Nicota. Ne zánik, ani prázdnota, ty znám, viděla jsem je tolikrát. Jen nicota.

Ačkoliv se proud změnil, ačkoliv má možná nové koryto, vůbec nic to neznamená. Nicota tam stále je. Čeká. Trpělivá. A poprvé… poprvé mne napadlo zcela logické vysvětlení.“ Zvedla tvář, podívala se na Severuse, oči medově sladké. Pousmála se. „Že můj čas nadešel. Zemřu.“

A položila se zpět na jeho tlukoucí srdce.

Vakuum.

Vzdálené otření mlhavé myšlenky.

…Nemožné…

Rozplynula se dřív, než se po ní stačil natáhnout.

…Musí být jiné vysvětlení…

A už byla pryč, bělavý proužek nad sfouknutou svíčkou.

…Nějaké řešení…

Slabé dýchnutí. A bezvětří.

…Ale jestli se proud změnil, jestli pokračuje a ona ho přesto nevidí…

Slova se splašeně rozprchla, hejno motýlů.

…Je to logické vysvětlení…

Příliš těžká myšlenka; propadla dnem jak tunové závaží.

Severus se otáčel v prázdnotě své mysli.

A povstala myšlenka poslední, pevná, zřetelná.

Zůstala, napsaná na každém kousku, tisíckrát, stále táž.

Nechci.

„Severusi?“ zašeptala. „Myslím, že mám strach,“

Natáhl se po ní, prsty vpletl do vlasů, druhou paží objal kolem zad, přitáhl ji k sobě, celou, celičkou, sevřel v náručí, ukryl v sobě, jak nejhlouběji mohl.

„Nevzdávejte to,“ promluvil chraptivě, hlas drhnul, ochromený. „Můj svět by bez vás zůstal hrozně sám.“

Neřekla nic. Jen se schoulila úžeji, těsněji, v posvátném kruhu bezpečí z těch, co nás milují.

My lidé přicházíme na svět už s cejchem smrti. Provází nás jako nejvěrnější stín, víme o ní. Celý život hledáme svůj způsob smíření, přijetí. A každý někdy podlehneme strachu.

S jakou zdrcující silou musí padnout na ty, pro které je celá milénia mýtem bez významu?

Ne, v takovém strachu není prostor pro naději.

Sevřel ji pevněji.

„Také volím, Severusi,“ řekla a nebyla v tom ani kapka vody, vyprahlá poušť, úmorné sucho, „nenechám tu Maličkého v bolestech. Ať už to znamená cokoliv.“

Sklonil se níž, jako jin a jang, kdo ví, zda ve svém propojení ve skutečnosti jeden druhého nechrání.

„Pokud to má přijít, nebude v mých možnostech být tam s vámi,“ vtiskl truchlivé políbení do zplihlého dýmu. „A to mě bolí.“

Listopadové ráno v šerém hávu dýchlo do oblohy, vyslalo mlžná hejna zahnat noc do koutů, studenými prstíky rošťácky pošimralo kotouč Slunce, to cosi zamručelo, zachumlalo se do mraků. Ráno si toho nevšímalo, skočilo do hromady spadaného listí; bylo zkřehlé a zmrzlé jak stromové barevné vločky.

Žlutoočka seděla u spícího Severuse. Musela na něj použít kouzlo; nikdy by neusnul. Vnukla mu klidný sen, útržek dětství, na houpačce s Lily, život plný smíchu, důvěry v zítřek a cukrových sladkostí.

Spravila jeho košili, zakryla ho.

Láska.

Pět písmen – a vejdou se do nich miliardy světů.

Výjimečná láska Rudookého.

Chápající, odpouštějící, oddaná láska Bělovousého.

Nesmírná, bezbřehá, až na dřeň hluboká láska Maličkého.

A přesto, z nich všech, jsi to ty, kdo umí milovat nejvíc.

Aniž bych věděla, lepšího učitele jsem nemohla najít.

Neslyšně vstala. Přiložila do krbu. A jantarové oči samy zalétly zpět k havraním vlasům, ostrým rýhám v tváři.

Miluj, Severusi. Miluj ze všech sil.

Dokud máš koho.

Zmizela, zůstal po ní jen slaný opar praoceánů. Než i ten pozřely chlad a vlhkost sklepení.

Znáte tu vůni, čistou jako pramenitá voda? Horský potůček, bublavě tančící kapradím, leskle se třpytící v mističce dlaní? Přívětivě chladná v slunném poledni; plná chuti, hutné životem.

Nebo pocit, vjem, jak na vás spočívají čísi oči, milující; jak vás prostupují, prohřívají skrz na skrz, dotknou se všeho uvnitř, nehmotným políbením požehnají, zažehnou světlo?

Taková byla Severusova probuzení. Lhostejné, v jakém chaosu se právě zmítá svět za oknem, jak krutá zima cválá po ledem zakleté zemi či zešílené léto mění pastviny v troud – Severusovy první vteřiny po procitnutí tiše zářily láskou, bezpečím, jako zhoupnutí v matčiných loktech.

Zůstal ležet, víčka sklopená.

Ještě chvilku.

Jen malou.

Vnímal. Vychutnával. Jako upíjet lektvar, který by ani největší z Mistrů nedokázal uvařit.

Otevřel oči. Bez lítosti; věděl, co spatří.

Lily ležela vedle něj, hlavičku na jeho polštáři, tváří k němu.

V zorničkách svěží zeleň jara, rty rudé letními malinami, ve vlasech zlato podzimních klasů, kraječky šatů bílé sněhovými peřejemi.

Hleděli na sebe pod závojem šedavého svítání, neřekli nic.

Vždyť co byste říkali své vlastní duši?

Ona ví, jak ji milujete.

Opustil koupelnu, už oblečený, dopínal knoflíčky černé vesty. Lily odstrčila jeho ruce, sama je zapnula. Srovnala límeček košile, uhladila. Pomohla mu do profesorského hábitu.

„Byla jsi pryč celou noc? Našly jste s Uršulou něco zajímavého?“

Potřásla hlavou.

„Jen jsme si hrály,“ pustila se do knoflíků na zápěstí levého rukávu. „Měl jsi tu návštěvu. Nechtěla jsem rušit.“

„Ty nikdy nerušíš,“ namítl rozhodně. „Jestli jsem udělal nebo řekl něco, proč si to myslíš, velmi se omlouvám, v žádném…“

„Vždyť já vím,“ broukla, usmála se zpod řas. „Ale můžu tě snad trochu pozlobit, ne? Druhou ruku.“

Poslušně předpažil.

„Jsem šťastná za každého, koho k sobě pustíš. Protože ty zástupy si zrovna po hlavách nešlapou, pokud sis nevšiml. Asi to bude tvým vkusem, nikdo z nás kolem tebe není až tak docela normální… Hotovo. Opět jsi nebezpečně krásný.“

Ještě zkontrolovala záhyby pláště, zda někde nejsou ohrnuté. Vyrazila ke dveřím, vyprovodit ho na cestu do Velké síně; Severus ji zachytil, zvedl do náruče, došel k ustlané posteli. Posadil ji na ni zády k sobě, přivolal hřeben.

„Přijdeš pozdě na snídani.“

Hbitě rozpletl copy, stovky liščích ocásků se rozprostřely po celých zádech, ramenou.

„Kdybych tě nesměl učesat, nechutnalo by mi.“

Hluboce se zaklonila, aby na ni viděl.

„Ty kecálku,“ pípla.

Severusovi vylétlo obočí.

„Lily. Říct mi tohle kdokoliv jiný…“

„Ó, já vím,“ nasadila sveřepě ukrutný výraz, pronesla hlasem temně mystickým, „zaživa ho vykostíš.“

Jen bezmocně zavrtěl hlavou. S odevzdaným povzdechem vzal hřeben, jemně zanořil štětiny do vlásků, opatrně vedl tah dolů. Znovu a znovu, soukromý rituál, oslava intimní vzájemnosti.

A kromě toho, měl to rád.

Rozdělil zrzavé bohatství na poloviny, zapletl nové copy, úhledné, pravidelné.

„Rozumím, jak těžké pro tebe musí být se rozhodnout pokaždé, když se vrátím. A jsem ti za to vděčný.“

„Těžké je dívat se, jak se trápíš. A neumět pomoct.“

Podala mu stužky na ozdobení. Rudozelené. Už deset měsíců nosila ve vlasech stuhy rudozelené.

Severus je maně v prstech pohladil, než jimi zkrášlil rezavé konečky, ne, ještě nechci myslet, ráno je příliš čerstvé a vedle tebe je tak snadné věřit na zázraky; zloba a trápení? Povídačky zapšklé baby.

„Děláš vše, co potřebuji, Lily.“

Natočila se k němu.

„Že respektuji tvé přání, i když si myslím, že bys aspoň někdy mohl malinko polevit, ale nepřemlouvám tě, protože vím, jak marné by byly moje prosby, jelikož jsi příšerňácky paličatý?“

Sklouzl ukazováčkem po jejím nosíku, Lily ho nakrčila, rozkošná jak skutečné děvčátko, kterým kdysi bývala.

Že jsi.

„Že neustále rozšiřuješ mou slovní zásobu. Slovem dnešního dne vyhlašuji příšerňácky.“

„A že ho nepoužiješ!“ rozesmála se Lily, hlasitě a bouřlivě, sněhová panenka na divoké klouzačce ze zmrzlin.

„Bude tvrdé odolat. Pokusím se obstát.“

Její smích ho v duchu provázel až k bohatým stolům ve Velké síni, místnost voněla čajem, jídlem i sladkými nesmysly, kterými Albus nikdy neopomněl nadopovat jeho studenty. Dopřát jim o porci víc, upadli by do diabetického kómatu během první vyučovací hodiny.

Nemít naivní touhu je něco naučit, nebylo by to špatné řešení.

Severus usedl na své místo, po levici Pomonu, Kratiknota, Minervu, středu profesorského stolu nepřehlédnutelný svou aurou laskavosti vévodil Albus, dnes v azurově nachovém hábitu nezvykle tmavé barvy. Vedle něj se pyšně nadýmala Dolores Umbridgeová se svým vražedně růžovým kostýmkem a ještě jedovatějším úsměvem, prozatím stále coby nová profesorka obrany proti černé magii. Merline, tu osobu by Severus nesnášel, i kdyby nevěděl, jaká překvapení pro ně letos chystá. Třebaže musel uznat, že její barevná volba byla jakožto forma ochrany působivá, skoro děsivá.

Za ní se krčila, skrytá za obrovskými brýlemi a účesem hřebenem nikdy netknutým, Sibylla Trelawneyová, a konečně, jako věčný plamínek dobrého světla, anděl s ocelovými křídly, Poppy v bílém čepečku.

Osoba uvítala Severuse významným gestem k hodinám. Odvětil rázným pokývnutím, též jsem vás již mocně postrádal. A spokojeně vybral z poživatin na tácech ty zdravotně nezávadné, ba téměř posilňující a chutné, naložil na talíř.

„Příjemné ráno, Albusi.“

„I tobě, můj drahý chlapče.“ Povzdech. „Neměl bys ji provokovat.“

„Bude příliš dětinské se hájit, že ona začala?“

„Ano,“ odvětil Albus, napůl káravě, napůl s mírným pobavením.

„V tom případě má obhajoba končí.“

„Zdáš se dobře naladěn,“ nadhodil Albus tázavě. Věčně zvědavý jak děcko o Vánocích, i ze smrtelného lože by ho zvedl neznámý balíček zakrytý v dárkovém papíře s poskakujícími králíčky; nikdo se neuměl těšit z drobných radostí jako on. Přes všechnu moc, sílu a moudrost, touhle stránkou své povahy dokázal Severuse odzbrojit pokaždé.

Ačkoliv to by Severus nepřiznal nikdy.

„Měl jsem pěkný sen, přívětivé probuzení, úspěšně popudil Růžovou zhoubu,“ pokrčil Severus rameny, nabral porci vaječné směsi s bylinkami, pečlivě rozžvýkal, polkl, „jediné, co můj den kazí, je tvůj hábit. Temné odstíny ti nejdou k očím.“

Albusovu bránu vědomí lehce rozechvělo překvapení. Provoněné jemným, nesmělým potěšením.

„Netušil jsem, že věnuješ pozornost tak banálním detailům,“ poznamenal věcně; a přidal si borůvkový koláček.

„Jistěže ne, banální detaily jsou nad mé schopnosti, ty přenechávám k hloubavému mudrování a přetěžkému vyřešení ostatním,“ přitakal Severus s hraným zděšením. „Věnuji pozornost tobě.“

Tenká santalová dvířka v sálu se měkce rozzářila.

„Rád si nechám poradit od věhlasného znalce, pyšnícího se nepřeberným množstvím oděvů těch nejrozličnějších barev.“

Severus po něm střelil černým pohledem; Pomona s Minervou byly sehnuté nad talíři a Kratiknot by výhledu nepřekážel ani vestoje.

Světle modré pomněnky k němu mířily, něžné, hlavičky květů pozdvižené křehoučkou nadějí.

Modrá je barvou lehkosti, čistoty, víry, harmonie. Míru. Albusovy oči rozhodně byly oknem do duše.

„To je podlé i na tebe, Albusi,“ pronesl Severus chmurně, „jistěže bych nabídl jedinou možnou variantu a za tou si zarputile stál – zářivě zelená se stříbrným lemováním. K jakým drastickým ústupkům ty mne ještě donutíš, ví Merlin. Střídmě žlutá s mandarinkovými doplňky tě rozzáří, lososová s akvamarínovou kolem tebe šíří poklid, fialková zvýrazněná modrou působí tajemně a exoticky. Rudozlatá je agresivní, na tom se jistě shodneme. Osobně u tebe dávám přednost bílé; s nádechem šedo zlaté, slonovinové, snad pískové. V té vypadáš… elegantně,“ odkašlal si. V mysli jiné pojmy, například svůdně. Neodolatelně. Půvabný až k bezhlesému obdivování, prvním ostýchavým dotekům, chvatně se měnícím ve vášnivé poblouznění.

„Uvádíš mne v úžas, můj drahý Severusi. Neměl jsem ponětí, jak široké jsou tvé znalosti ohledně spektra a jeho působení.“

„Jsem Mistr lektvarů,“ opáčil Severus suše. „Neznalostí barevné škály bych těžko dosáhl kýženého výsledku.“

Zbytek snídaně proběhl v tichu, pokud samozřejmě nepočítáme mlaskání, chroupání, žvýkání, špitání a nekonečně šoupání podrážek studentů. Ve chvíli, kdy Růžová zhouba s důležitým pohledem na hodiny odložila příbor, otevřela ústa, Albus s autoritou sobě vlastní, tak nenásilnou a přesto nepominutelnou, povstal, zvesela tleskl.

„Je čas, moji milí, věnovat se studiu. Doufám, že jste načerpali dostatek sil a chutě k získání nových vzrušujících zkušeností. Přeji příjemný den vám i svým vzácným kolegům.“

S úsměvným pokývnutím se rozloučil, vyrazil k postranním dveřím; krémový hábit bíle vyšívaný, od spodního lemu vzhůru vytkané kývající se sytě zelené rákosí, nad ním kroužila dvojice labutí, jiskrně stříbrných.

Existuje vůbec něco jednoduššího než lektvar Jasnomysli?

Neodpovídejte. Řečnická otázka. A ano, ten zoufale ironický podtón jste postřehli správně.

Severus truchlivým pohledem klouzal po řadách havraspárských a mrzimorských čtvrťáků, stáli po dvojicích u stolů s hromádkami ingrediencí, nad bublajícími kotlíky, a vyděšená nechápavost jim lezla i z uší. Ačkoliv se jednalo o tu nejprimitivnější verzi ze všech lektvarů podporujících koncentraci a přijímání informací.

Nakrájet nadrobno akátové lístky, které potlačují stres a dodávají energii, nastrouhat bukovou kůru, čistící mysl, napomáhající učení, přidat tři nejdůležitější a nejúčinnější nootropika, laicky řečeno mozkové stimulanty – rozmíchat vše ve výluhu z brahmi, přidat nadrcené kořínky rhodioly a tři kapky taurinu extrahovaného z mořských plodů nejčistší jakosti; na tabuli sepsaný pracovní postup, jasný, stručný, krok za krokem.

Jak bláhová domněnka.

Někteří z žáků dospěli k závěru, že vzácný taurin je určen jim k pozření a poctivě si do úst nakapali ony tři slzy; těm by už nepomohlo ani podávat taurin nitrožilně. Jiní akátové lístky strouhali o bukovou kůru a zřejmě z důvodu, že to šlo špatně, je tu a tam pocákali brahmiovým výluhem. Jeden Mrzimor se rozhodl, že na rozdrcení jemných kořínků rhodioly jeho síly nestačí, po ukrutně nenápadném rozhlédnutí je shodil na zem a drtil patou své boty.

Severus usoudil, že tupě stojící studenty, kteří se váhavě dotýkají vzduchového obalu nad složkami, nerozhodní co s nimi, a ty, zakletě zírající na tabuli, jako by recept napsal v keltských runách, má možná i rád.

Ne, chyba; zpět. Tyto konkrétní jedince netoužil ponořit po šošolky vlasů do hromady hladových lebkočervů. Možná by je tam jen nějakým omylem zlehka strčil; nehody se stávají, no ne?

„Stop. Ať už kdokoliv dělá cokoliv, přestane. Okamžitě. Což znamená ihned. Teď.“

Jak blahodárné pro nervy, zůstat stát mezi mrňavými zkamenělinami našich milovaných idiotů a budoucí pýchy národa. Severus silou vůle potlačil nutkání takto setrvat do zvonění, ačkoli v tomto stavu se extrémně zvyšovala naděje, že i dnešní výuku lektvarů všichni přežijí.

Mávnutím hůlky doplnil na stoly zničené a promarněné ingredience, zasmušile odstranil pozůstatky těch zmasakrovaných.

„Blahopřeji, právě jste dokázali nemyslitelné. A totiž, že inteligenční kvocient je možné dostat do záporných čísel. Jsem ohromen. Nyní se pokusíte o něco velmi podobného, oblažit dalším nepředstavitelným zázrakem mou skrovnou laboratoř. Vzpomenete si na své chatrné znalosti abecedy, složíte písmena na tabuli do slov, ve dvojicích vypátráte význam sděleného – a pro změnu se pokusíte lektvar Jasnomysli uvařit. Jelikož v opačném případě,“ nasadil svůj nejděsivější úsměv, „tu každý z vás stráví celý následující víkend vlastnoručním odebíráním jiker hnisavky přilnavé. Na odchodu bude odměněn plnou lžící získaných přísad. Jsou nebývale výživné.“

Zkameněliny zbledly, zezelenaly, pracovní hábity prosakovaly smrtelným potem. Není nad dobrou motivaci. Jako zadostiučinění za brutální sadismus, páchaný na Severusových láskyplně opečovávaných zásobách, to také nebylo zlé.

„Do práce,“ pronesl tiše.

Zašumění prvních pohybů, vytřeštěné bulvy zabodnuté do tabule, nejedna z dvojic se držela křečovitě za ruce, první klapot nožů, vystrašené krájení akátových lístků, horlivě následované dalšími studenty.

A pak, že je lektvary nebaví; absurdní.

Severus si v duchu dopřál kratičký moment spokojenosti; opět se obrnil vůči neodvratnému selhávání i donebevolající imbecilitě, vykročil mezi stoly, ostřížím zrakem sledoval jejich počínání.

A zhruba posté se neubránil letmému pohledu do zadních řad, s Frances Springerovou tam byla ve dvojici Lenka Láskorádová. Frances ji ignorovala, pravděpodobně proklínala osud, když na ni dnes zbyla krátká slámka v podobě neoblíbené, posmívané, bláznivé spolužačky.

Lenka Střelenka, dívenka váhající před schodištěm k ženství.

Jednou z ní vykvete Láskolenka, silná a mimořádná žena, která svou čistou duší a velkým srdcem získá Dracovu lásku, bude ho věrně a bez otázek následovat, odvážně stane po boku zítřejšího Harryho v dobách, kdy se k němu ostatní obrátí zády, s takovou samozřejmostí ho přijme přesně takového, kým bude.

Jak by ji mohl Severus neobdivovat?

Necítit vděčnost, že obdaruje upřímnou, přesto nesvazující láskou oba jeho chlapce?

A jen těžko nevidět sílu osobnosti, nezatěžující se nepochopením, odmítáním jejích zvláštností; sílu zůstat sama sebou.

Kdo by mohl vědět lépe, jak vysoká cena se za to platí?

Bohužel v současné chvíli na ní bylo něco jiného, co přes veškerý obdiv a vděk vyčnívalo zcela k nepřehlédnutí.

Dlouhé blond vlasy spletené do prostého copu nezdobily žádné kousky ovoce a zeleniny, které si jindy pracně připínala do složitých účesů, vlastně by vypadala až podezřele normálně – kdyby jí tvář nezakrývaly mohutné brýle s monumentálními ozdobnými obroučkami, skla každé jiné barvy, jedno jedovatě oranžové, druhé temně tyrkysové. A kdyby se neustále nerozhlížela všemi směry, pod stůl, v pravidelných intervalech nenadzvedávala učebnice, tašky, předměty na desce. Nezapomínala ani na podlahu, zkontrolovala své podrážky, otočila se k Frances, ta zatnula zuby, s výrazem nejhlubšího sebezapření ohnula kolena, jedno po druhém, ukázala spodek svých bot.

Nech to být, poručil si Severus, mávnutím hůlky spasil výluh z brahmi před rozlitím na druhé straně učebny, intenzivním pohledem zabránil předčasnému přidání rhodioly po své levici, svým stínem umlčel tlachající dvojici, odebral dva body Havraspáru za neuctivou grimasu jeho směrem.

Jenže…

Ramena slečny Láskorádové prozrazovala vysokou míru stresu, jako by její obsese hledání čehosi nebyla sama o sobě dostatečně jasným znakem strachu.

A je to tu znovu. Nekonečné váhání, co bych dělal, nemít vzpomínky zítřejšího Pottera?

Ignoroval ji? Odebral brýle s nějakou štiplavou poznámkou, bez ohledu na další porci výsměchu, kterou ji tím vystavím?

Není v mé zodpovědnosti. Ředitelem její koleje je Filius Kratiknot. Proč bych se měl starat, ať už ji trápí cokoliv?! Zvlášť, když se jistě jedná o cosi absurdně pomateného.

…Protože je to osamělé dítě, které se bojí.

Jsem nepoučitelný, povzdechl v duchu rezignovaně, vyrazil jejím směrem. V mysli mu vytanul Albusův široký úsměv, jen jen zatleskat radostí; což Severusovi značně pomohlo udržet strohý výraz podtržený despektem. Cestou strhnul další body, tentokrát Mrzimoru, za hrubé zacházení s metličkou na míchání. Připraven.

„Slečno Láskorádová? Třebaže shledávám váš módní doplněk bezvýhradně excelentním, dovolím si s absolutní jistotou konstatovat, že jeho užití při výrobě lektvaru vám znemožní určit správný čas na odstavení kotlíku, který poznáte podle barvy, a ta má být…?“ vyslovil chladně, s náznakem otazníku na konci; ne že by čekal odpověď. Od kohokoliv. Už vůbec ne správnou.

Víc ho zaměstnalo zjištění, jak nepříjemné mu bylo hovořit s ní takovým tónem.

„Průzračný s měkkým přechodem do světlounce hnědé, pane profesore,“ odpověděla okamžitě, drobně nepřítomná. Pohled upřený k Severusovým botám.

Ne. Nebudu ukazovat své podrážky, zatvrdil se.

„Korektní,“ kývl rázně, spolkl přání darovat bod Havraspáru. Jsem Smrtijed. Mým životním smyslem a profesním cílem je stát se nejvíc nenáviděným učitelem na škole, nepokrytě nadržujícím vlastní koleji.

Tak mi to nekaž.

Nastavil dlaň.

„Vaše… brýle, slečno.“

Prudce k němu zvedla tvář, musela hodně zaklonit hlavu, skrz jedovatě oranžové sklo na něj hledělo ohromné vyděšené oko. To druhé bylo za temným sklíčkem nespatřitelné.

„Pane profesore, prosím!“ zasténala. „To nemůžu, bez nich je neuvidím a touhle dobou se pokaždé objevují, zaplaví celý hrad, vždycky když se blíží Vánoční ples, jsou naprosto všude, stačí chvilka nepozornosti!“

Merline. Já to tušil. Opět nějaký Xenofiliův jedinečný objev, pomyslel si s truchlivou apatií. V pořádku; patří mi to.

„A konkrétně o čem hovoříte, slečno Láskorádová?“ pronesl zádumčivě.

Studenti zmlkli, uši nastražené, aby jim neuniklo jediné slovo, natěšení na novou historku o bláznivé Střelence a jak s tím pobaví každého na potkání. Za jiných okolností by hrobové ticho ve své učebně vítal. Teď litoval, že neposlechl svou vlastní intuici nechat to být.

Její ústa, jediná zřetelně viditelná zpod gigantických brýlí, se zkroutila, jako když máte vyslovit něco ohavného, strašidelného, čehož jméno samotné vám vyvolá pachuť na jazyku.

„Přeci natřásalky, chňapavci, oblizníčci pinoživí,“ vyjmenovávala nešťastně, „pšoustalky dýchavičné, ale úplně nejhorší ze všech jsou…“

Severusova dlaň zděšeně vylétla sama v jednoznačném gestu, dost! Už ani slovo.

Dívenka zlomeně sklopila hlavu, poslušně zmlkla.

Dobré nebe. Nechci vědět, co je úplně nejhorší. Tohle bylo děsivé dostatečně.

Už proto, jak snadné by bylo uvěřit v existenci všeho, i toho nevysloveného, zejména před Vánočním plesem – kdybych neznal pravý název.

Říká se mu puberta.

A před tou vás, slečno, za pár let nezachrání ani největší brýle na světě. Naštěstí.

Doslova cítil, jak ticho za jeho zády zatajilo dech v předtuše explozivního sarkasmu, urážek a vzteku.

V duchu napočítal do tří.

„Kde se právě nyní nacházíte, slečno Láskorádová?“ zeptal se neutrálním hlasem.

„V učebně lektvarů, pane profesore.“

Ty okamžité odpovědi, plné bezelstné důvěry, poslušnosti, bez nejmenšího náznaku pochybností, hledání pastí a skrytých léček; není divu, že je neustálým terčem posměchu. A přitom je právě tím tak vzácná a okouzlující.

Již nyní jsem nebetyčně pyšný, že to jednou právě ty pochopíš, Draco.

„Velmi správně, slečno. V učebně lektvarů. V místnosti, kde se lektvary připravují a vaří, kde jsou uskladněné ingredience, mnohdy nesmírně vzácné. Skutečně myslíte, že bych je čímkoliv ohrozil? Dovolil, aby sem proniklo cokoliv, co by je mohlo znehodnotit?“

Znovu k němu mířilo jedovatě oranžové oko, tentokrát rozšířené plachou nadějí.

„Ano, slečno Láskorádová. Celá tato místnost je opředena mocnými ochrannými kouzly, okamžitě likvidujícími jakoukoliv nepatřičnost. Nic z toho, co jste jmenovala, dokonce ani nic z toho, co jste nejmenovala, nemá nejmenší šanci proniknout do mé učebny. Nebo jste tu snad něco nevhodného zahlédla?“

Merline, úpěnlivě prosím. Ať odpoví ne.

Drobné zavrtění hlavy. Přešlo v razantní, rozhodné. Sejmula své gargantuovské okuláry, podala je Severusovi.

„Samozřejmě. Mělo mě to napadnout, pane profesore,“ usmála se, ramena jí poklesla neskonalou úlevou.

Severusova nebyla o nic menší.

„V pořádku,“ oznámil věcně, pohřbil onen úděsný výstřelek duševně chorého optika v hlubinách kapsy svého hábitu, „vrátím vám je po výuce.“

Obrátil se ke třídě.

„Kdy přesně jsem vyhlásil pauzu?“ protáhl tiše svým nejvýhružnějším tónem. „Nebo vás snad vyhlídka na víkend strávený se mnou a hnisavkou přilnavou natolik okouzlila?“

Splašené hejno vrabců by nebylo rychlejší, učebnou ve vteřině opět znělo drcení, hnětení, mísení, míchání a bublání.

Nejlaskavější označení pro výsledky jejich práce bylo uboze chabé. Díky Merlinovi, nebyl to Zmijozel, tudíž se s laskavostí nemusel obtěžovat, nemilosrdně vše označil za Hrozné. Udělil písemný trest a vyhnal je ze dveří. Kéž by aspoň někdy pracovali se stejným zápalem, s jakým opouštěli jeho učebnu.

Slečna Láskorádová vyčkala, až odejde poslední z jejích spolužáků, než přistoupila k Severusovu profesorskému stolu. Vyndal brýle, položil je na desku.

Dívenka si je vzala, jen do ruky, zřejmě prozatím, přesto Severus vyslal k Merlinovi další díky, že nebude opět oblažen komunikací s jedním oranžovým okem. Jelikož slečna Láskorádová jednoznačně sbírala odvahu k nějakému projevu.

„Poslouchám,“ rozhodl se jí to ulehčit; už tu nebyl nikdo, před kým by musel hrát svou roli. A pokud by ona někdy prohlásila, že profesor Snape je „moc hodný“, pouze by tím upevnila svou pozici naprostého pomatence.

Téměř okamžitě to u ní vyvolalo jemný úsměv. Jeden aby se skoro bál na ni promluvit.

„Chtěla jsem se zeptat,“ skousla spodní ret, přešlápla, v Severusovi se rozprostřela temná předtucha čehosi hrozivého, „kdyby se mi někdy nepodařilo uniknout před… vy víte čím… směla bych sem zaběhnout? Jen o přestávkách, samozřejmě! Na vteřinku, jen bych proběhla dveřmi a hned zase ven, slibuji! Kdyby vám to nevadilo.“

Severus na ni shlížel, ruce založené za zády.

„O přestávkách,“ řekl.

Koneckonců, je poměrně příjemné si myslet, že i mým přičiněním zůstane její nevinnost uchovaná pro tebe, Draco; snad ani Merlin netuší, co mladé dívce může způsobit útok pšoustalky dýchavičné.

„A… jak silné jsou zdejší ochrany? Víte, to opravdu nejhorší… a tak.“

„Mimořádně silné.“

„Ale jak moc?“ naléhala, do hlasu se znovu vkrádalo napětí.

Severus udržel kamennou tvář.

„Příšerňácky.“

„Aha,“ pokývala vážně. „Ano. To by mohlo stačit.“ A rozzářila se slunečním úsměvem. „Moc děkuji, pane profesore! Přeji krásný šemulinkový den!“ vyběhla ze dveří, nasadila brýle, v otáčivých kruzích se zvolna vydala na svou další hodinu.

Šemulinkový? Severus se rozhodl nad tím nepřemýšlet.

„Smím dál?“ vyhlédla ze zelených plamenů v krbu hlava bez krku.

Severus odložil brk, zavřel kalamář, opustil pracovní stůl pokrytý ruličkami úkolů.

„Vítej,“ pokynul; jako by Albus někdy potřeboval svolení.

Ředitel se objevil celý, pohybem dlaně, po mnohých desetiletých téměř bezděčným, oprášil letaxový prach z hrudníku, rozhlédl se obývacím pokojem zahaleným v příšeří. Severus svítil pouze v místnostech, které právě používal, což byla momentálně jeho pracovna; a tam během svého odchodu zrovna svícny uhasil.

„Kdepak je naše půvabná rozpustilka?“

„S Uršulou. Pronesla cosi ve smyslu, že mají dokonalý plán, ať se zítra nedivím, pokud paní Norrisová nebude k nalezení, a že se ve svém vlastním zájmu nemám na nic ptát, pokud netoužím v pondělí navečer zemřít pomalou a bolestivou smrtí,“ oznámil Severus trudnomyslně, občas je život poněkud komplikovaný. „Požádal jsem Krvavého barona, aby zaměstnal Protivu. Posaď se. Jaký čaj ti mohu nabídnout?“

„Meduňkový, kdybys byl tak nesmírně laskavý,“ složil Albus znaveně své štíhlé tělo do měkkého polstrování křesla. Labutě na jeho hábitu vyčerpaně spaly, ukryté mezi rákosím, propletené, hlavičky schované pod křídly. „A nerozsvěcuj, prosím. Mám za sebou dvě hodiny oslepující společnosti slečny Umbridgeové, plné ostrého výslechu a lstivých otázek, za který by se nestyděl ani velitel likvidátorů; to vše žalostně maskováno za přátelskou konverzaci.“

Severus spěšně uvařil čaj, nalil do porcelánového šálku zdobeného množstvím neurčitelných drobných modrých kvítků, jistě pomněnky.

…Nebo možná hořepníčky?

Postavil ho na stolek před Albuse, okamžik zasmušile sledoval jeho znavenou tvář, starý muž měl víčka sklopená, jako by dřímal. Severus mu letmým, zdánlivě náhodným dotekem sklouzl po rameni.

„Příště ji pošli za mnou,“ prohlásil, přešel k protějšímu křeslu, posadil se.

„Raději ne,“ pousmál se Albus vědoucně, „následky si nechci ani představovat. Tvá diplomacie je místy až nebelvírsky bezprostřední,“ mrknul.

Severus urážku přešel povzneseným mlčením.

„Ona je nutné zlo,“ natáhl se Albus po čaji, vdechl vůni, jeho rysy zjemněly, „které překonáme. Jako pokaždé,“ dodal o poznání veseleji. Zvolna upil, vychutnal doušek. „Ale tomu neuvěříš; hradem se šíří prapodivné zvěsti. Cosi o výuce lektvarů, kuriózních stvořeních a jistém vyrovnaném, trpělivém profesorovi, kterého jsem namouduši nikdy nezaměstnal. Šokující, co vše si dnes studenti nevymyslí,“ potřásl šedinami, říční perličky vpletené do vousů zacinkaly.

No – jistě.

Jak naivní doufat, že to nechá bez povšimnutí, pomyslel si Severus mrzutě.

„Bylo velmi pěkné, co jsi pro ni udělal,“ řekl Albus, oči upřímné.

„Zachoval bych se stejně, i kdybych nevěděl,“ odsekl Severus. „Ani jednomu z nás neuniklo, jak zmanipulované jsou všechny noviny a deníky, ať už ministerstvem nebo Pánovými stoupenci. Xenofiliův Jinotaj je jediný, na který je spolehnutí; a přináší mnoho důležitých informací. Pokud se samozřejmě podaří jeho sdělení dešifrovat a převést do logických souvislostí. Zajistit jeho dceři, zcela evidentně kráčející v otcových stopách, bezpečné a civilizované vzdělání se mi jeví praktické i racionální.“

„Vždyť já vím,“ rozšířil se Albusův úsměv nejméně o tři stupně Brumbálovy škály; nic ho nedokázalo pobavit víc, než Severusovo zapálené rozhořčení, kdykoliv byl obviněn z dobrého skutku. „A nejenže tvé chování schvaluji, jsem ti za něj především vděčný. To děvče je mimořádné, tudíž i přístup k ní by měl být… řekněme, neortodoxní.“

Severus udržoval zatvrzelý výraz.

„Snad tě aspoň utěším, můj drahý chlapče, že ani tvoji kolegové oné šeptandě nevěří.“ Usrkl vroucího čaje. „Vyjma Poppy, samozřejmě. A Minervy. Pomony. Filiuse. Rolandy, Irmy, Aurory…“

Severus defétisticky mávl dlaní.

„Chápu. Profesor Binns se dosud nevyjádřil, jelikož spí. Jediný, kdo tomu nevěří, je Růžové Prokletí.“

„Vlastně,“ zatvářil se Albus hloubavě, „když už jsi to nadhodil, zmínila se, zda jsem si tvou profesionalitou jistý, jelikož tvůj vztah ke studentům je lehkovážně laxní, na její vkus příliš benevolentní. Neumím vyjádřit, jak neskonale mne její poznámka pobavila. Zářný okamžik onoho úmorného rozhovoru; na ten budu vzpomínat rád.“

Lehkovážně. Laxní.

Be-ne-vo-len-tní. Příliš.

Já.

Severus se našel, jak zatíná prsty do polstrování křesla, ruka svrběla touhou po hůlce, ve tváři černý mráz, temné zorničky balancovaly na hranici genocidy.

Pokud Dolores Jane Umbridgeová byl dosud jen krajně vulgární výraz, právě se zařadil do společnosti Nepromíjitelných.

„Už vím, proč mám rád kentaury,“ vyslovil, slova jak kostky ledu odpadávala od úst, „na konci tohoto školního roku je budu milovat.“

A přivolal ze sekretáře sklenku, láhev silného bylinkového vína Chmuroplaš, váš bylinný Patron zažene všechna trápení, ovine duši políbením Dvanáctkrás, nalil si plnou. Třebaže kvůli osobě jistě dávno slavnostně přemalovali peklo na sytě růžovou, nebyla hodna, aby na ni plýtval whisky.

„Oh, můj drahý,“ protáhl Albus tlumeně, mírně předkloněný, pomněnkový pohled omamně uhrančivý, „kdybys jen mohl vidět, jak neodolatelně vábivý jsi, kdykoliv svádíš vnitřní boj se svým hněvem, ten šarm s nádechem nebezpečí, temná energie kolem tebe jako magnet; snad onen svůdný půvab zakázaných plodů, či dechberoucí úžas nad jasností tvé aury, jakmile v tom souboji zvítězíš. Líbezný pohled pro mé staré oči, magický životabudič věkem uštvanému tělu…“

„Albusi,“ řekl Severus konsternovaně, ruka se zapomenutou sklenkou někde na půl cesty. „Ty mne svádíš?“

Muž naproti se napřímil.

„Vyšel jsem ze cviku?“

Severus si volnou dlaní zakryl ústa. A rozesmál se. Jen tiše, krátce, svým způsobem v téhle šílenstvím načpělé době absurdní, obzvlášť na něj, přesto se smál, upřímně; bylo to očistné, úlevné, hřejivé, vracelo sílu, víru, hojilo mnohá zranění, bralo přízračnost stínům, něžně laskalo nitro – to především.

Albus z něj nespouštěl zrak; s úsměvem, určeným pouze Severusovi, pouze v soukromí.

Severus nechal ruku klesnout do klína, promnul rty.

„Ne,“ sdělil lakonicky. Upil vína.

Pomněnky zajiskřily, Albus pokynul bílými vlasy prokvetlými stříbrem v rytířském gestu.

„Mnohokráte děkuji, můj milý.“

Vrátil se k meduňkovému čaji.

Přívětivě slabé světlo hořícího krbu, vůně bylinek, nehmotné prolínání jejich magií, ovíjely místnost, nitky babího léta, probouzely časy téměř zapomenuté, kdy jen pouhou přítomností jeden druhého naplňovali energií, nevyřčenými rozhovory si vzájemně dodávali naději, světlo němého souznění se zdálo tak mocné, že tma i chlad prchala do koutů, skulinami pryč, důvod znovu vstát a jít tak zřetelný a jasný.

Seděli, popíjeli, vnímali, vychutnávali. Mlčky. Nebylo zapotřebí říkat nahlas, jak velmi tyhle okamžiky postrádali; oba to věděli.

„Ty to jistě budeš znát,“ prohodil Severus, „co je šemulinkový?“

„Oh,“ zadumal se Albus, „tuto příchuť neznám. Vyvolává ve mně dojem nasládlosti, možná jemně podtržené limetkou. A připadá mi… modrá. Určitě. Ach, Severusi, prosím, až to budeš objednávat, vezmi rozhodně dvě balení. Už teď se těším.“

Severus k němu sklouzl přimhouřeným pohledem.

„Povedu to v patrnosti.“

I čas plynul nějak pomaleji, nespěchal, každou vteřinu několikrát otočil v ruce, než ji nechal spadnout, připojit k ostatním v nekonečném protékání.

Albus dopil, odložil prázdný šálek na stůl.

„Nebudu tě rušit. Jistě máš ještě mnoho povinností.“

Došel ke krbu, nabral letax. Vhodil do krbu.

„Soukromé komnaty Albuse Brumbála, Bradavice.“

Severus k němu zatím přistoupil.

„Děkuji ti, můj drahý chlapče. Vím, že není třeba, nicméně to řeknu a vyslovím to rád,“ vzal Albus do svých jednu z jeho bledých dlaní, „bylo krásné a blahodárné smět znovu prožít dar tvé společnosti.“

„I pro mne,“ neubránil se Severus; k čemu taky…

Chvíle byla vzácně křehká, jaksi nadčasová; zvedl ruku, špičkami dlouhých prstů pomalu sklouzl po Albusově tváři, ověnčená tolika vráskami, hebká k neodolání, jak věrným přístavem jsi mi v každé době bouří, sál vědomí i srdce plné lásky. Všechnu ji vložil do dvou slov. „Ty víš.“

A v tom momentu se nadprostor otevřel, rudozelený Zítřek dva kroky od nich; Albus mrknul, Severus zkameněl; vzápětí Albus vstrčil Severuse do zelených plamenů, uzamkl krb, mocí Zakladatelů zapečetil.

„Harry.“

Otočil se k němu, upřený pohled, něha pomněnek snad navěky uchovaná v ledovém objetí.

„Musím s tebou mluvit. Jde o Severuse; o jeho život a bezpečí.“

Rudé paprsky, jak hořící láva protékající zeleným údolím, rozlévající se z břehů.

Ale neřekl nic. Ani se nepohnul.

„Hovořit o tom před ním není možné, to jistě víš sám,“ řekl Albus, bezděčně se napřímil v ramenou, tak bolestně děsivé potřetí v životě stát před někým drahým, kdo se zvedá jak Titán z Tartarosu, na zápěstích ještě zutrhané řetězy, před prvním hněvivým nadechnutím, kterým smete svět – potřetí s jiskřičkou naděje, že jeho rozhodnutí zvrátí, třebaže dvakrát selhal, vždyť stále je v co doufat, dokud pěst nedopadla…!

„Obávám se, že k tomu nepostačí oněch pár chvil, než sem Severus z mých komnat dorazí. Mohu tě požádat, abys nás někam přemístil?“

Rudá, rudá, rudá, všežravé plameny. Drobné zelené stvoly chřadnoucí v tom žáru.

Zítřejší Harry k němu zvolna natáhl ruku, ve svém šedém oděvu nicoty, její barva se mu vsakovala do kůže, strhaných rysů obličeje, bez věku, bez výrazu, jako by poslední v něm dýchající byly jen ty oči. Albus ji přijal; ještě mladou a silnou, přesto mrtvolně chladnou, dávný nebožtík bloudící bezživotím.

Severusův pokoj se rozmazal neznámým způsobem, zmizel, objevili se v temnotě. Vůně hlíny, zašlý pach dlouho neobývaných míst.

Stěny se jemně rozzářily. Stáli v Remusově úkrytu v útrobách Vrby Mlátičky.

„Prozíravé,“ pokynul Albus, sem Severus zamíří až v poslední možnosti. „Současnost je poměrně komplikovaná, svým nečekaným odchodem z Bradavic bych mohl spustit, co bych raději ještě odložil.“

„Umbridgeová,“ vyslovil zítřejší Harry. Ani nejmenší záchvěv pocitu.

„Nu ano, samozřejmě. Jsi obeznámen,“ přitakal Albus. „O ní ale hovořit nebudeme. S tvým úmyslem neměnit děj až do Tomova pádu plně souhlasím. A obdivuji tvou sílu k takovému rozhodnutí; věř mi, prosím.“ Pomalu vykročil, myšlenky stokrát rozebrané v mysli potřebovaly klid, soustředění. Vzhlédl k Harrymu. Smrtelně vážný. „Přesto ho měníš.“

Rudá se dál netečně valila žírným okružím panenek, plamennými větvemi přetínala zelené svahy, ten nehnutý pohled studeně zábl v bedrech; tolik ohně v umrlcově tváři.

„Se vším, co víš, s veškerou tvou moudrostí a laskavostí, pro kterou jsem tě vždy choval hluboko ve svém srdci, a kterou v tobě stále nacházím, věřím, že mne vyslechneš – uvážlivě, bez zloby, kéž s jistotou, že není mým cílem tě ranit. Stejně jako já vím, že tvé pohnutky jsou čisté, všechny, bez výhrady. Harry… Má láska k Severusovi je jiná než tvá. Přesto rozumím, Bůh je mi svědkem, rozumím, jak nepřekonatelně bolestné musí být nevztáhnout se po tom, co ve tvém životě k uzoufání chybí a zde je na dosah ruky; těžko bych mohl nerozumět, když z tvé paměti vím, že ani já sám tomu pokušení neodolám a slepý k následkům podlehnu touze aspoň spatřit své ztracené a použiji prsten. Harry. Není mé vlastní selhání pro tebe dostatečným varováním? Naši mrtví patří vzpomínkám, v lásce i bolesti; vzít si je zpět dřív, než v určený čas, Smrt trestá nelítostně.

A vím, že jsi to tak nechtěl. Nesmírnou odvahou a svou neposkvrněnou duší se bránil, co ti síly stačily.

Přesto jsi selhal. Ano, Harry. Selhal jsi,“ pronesl tlumeně. „Severus ti ještě nepatří. Jenže tvým zásahem již není ani mým. Uplynulo deset měsíců od tvé krátké návštěvy – a Severus je všechny strávil ve tvé společnosti, ve tvých vzpomínkách, vzdal se současnosti, opouští mne i druhé, a sebe, sebe zejména; vždyť mi téměř nedovolí s ním pobývat v jedné místnosti o samotě, plný obav, že tě zraní, kdyby ses zrovna v té chvíli objevil!“

Albus ho intenzivně sledoval, výraz se mu pozvolna měnil. Ovátý severákem přešel do kamenné ledovosti.

„A tebe to těší,“ vyslovil. Pomněnky ostré hněvivým odsouzením.

„Tak tedy… žárlivost. Skutečně, Harry? Svou velikost, jedinečnost tvého srdce, ryzí lásku k Severusovi – to vše zradíš pro tak bezvýznamné, malicherné nic? Opravdu jsi tak slepý? Kolik měsíců zbývá k událostem Tary, osmnáct? Jak silný podle tebe bude Severus v té chvíli? Když cítí vinu a zděšení z nejskromnějších doteků, když jsi mu vzal, z čeho čerpal víru, kde nacházel úlevu v utrpení, jeho nejsilnější brnění – mě?!

Ne ty, to já musím bezmocně přihlížet, jak slábne a vrávorá, když nemá o koho se opřít! Přinucený vzdát se lásky, jež mu byla smyslem po desetiletí, k níž se upínal v nejtemnějších hodinách – výměnou za samotu plnou strachu a nejistoty. Z pocitů zodpovědnosti a viny, které jsi do něj vložil ty. Ty, Harry.

Ano, opět jsi nade mnou zvítězil, už dnes je tobě blíž než mně, který stojím po jeho boku. Pověz mi tedy, kolik síly mu dáš? Kolikrát ještě přijdeš? Na pár chvil, a poté znovu za rok? Co myslíš, bude to stačit? Nebo Severus padne vyčerpáním, ztracený, zlomený, nepřežije Tomovu kletbu na Taře či se Tary ani nedožije, rozervaný mezi námi udělá chybu, nechá se přistihnout při záchraně jiných a zemře; šílený vědomím, že selhal?

Je tvá žárlivost hodna tak strašné ceny, Harry?“

Albus vydechl, ponořil se do nitroklidu. Nechal svůj hněv odeznít, rozplynout se. S hlasem už mírným k němu přistoupil.

„Já tě prosím, Harry. Změníme budoucnost, zabráníme té hrůze – my dva. Spolu. Nechoď už za Severusem. Řekni mu, že víckrát ho nenavštívíš. Vrať mu svobodu. On ti nepatří. Dnešní Severus není tvůj. Nemáš na něj žádné…“

Víc říct nestačil. Slova odumřela v mysli dřív, než se dotkla rtů.

Protože hliněnou místnost zalila magie k udušení, mohutná, až se podzemní kořínky vrby zkroutily, mrtvé odpadaly ze stěn. Zítřejší Harry tam stál, černý plášť se zpomaleně vlnil, zdál se větším, nebo snad jen stíny se prohloubily; a jeho oči plály arktickou bělobou. Tisíciletý led namodrale popraskaný. V jejich středu jak vztyčené žezlo Věčné Propasti Zatracení temné hadí zorničky.

Jaká děsivá, zdrcující, hrozivá moc.

Jak ochromující.

Albus neschopný čehokoliv hleděl. Jen se díval. I myšlenky v něm strnuly.

A potom, někdy, kdoví kdy, zítřejší Harry na okamžik mírně přivřel víčka, naklonil hlavu ke straně, jako by se zaposlouchal.

„Přichází,“ vyslovil, tak zvláštně, pomalu, podivně vzdálený čemukoliv lidskému; nebo to byl jen pocit? Natáhl k Albusovi ruku. „Nechci, aby musel sem dolů.“

Čišel z něj chlad, prázdnota; stál před ním a současně byl světelné roky daleko. Čišela z něj cizota.

Ne, tohle už nebyl Harry…

Albus se nehýbal; svým způsobem nechápal, mysl přetíženou, pro další informace nezbýval prostor.

Zítřejší Harry udělal ten krok sám, vzal ho za předloktí, prostor se opět rozplynul oním neznámým způsobem, znovu zhmotnil, stáli v bezpečné vzdálenosti od vrby. Padající nocí s rozevlátým hábitem k nim divoce chvátala postava, Severus. Pár stop od nich se zastavil, doslova zabořil do země, prudký dech slyšitelný.

Ten cizí Harry Albuse pustil, poodstoupil.

„Jsi v pořádku?!“ vylétlo ze Severuse pod tlakem, hlas zvrásněný stresem, nemožné určit, kterému jeho děs patřil.

„Samozřejmě,“ pronesl cizí Harry. Beze spěchu, klidný, prost nejmenších emocí. „Nikdy bych vám tak neublížil, pane. Počkám ve vašich komnatách.“

Zmizel neslyšně.

Jako by tu nikdy nebyl.

Albus polkl. Údům se vracela schopnost pohybu, srdci odvaha bít.

„Viděl jsi… jeho oči?“ hlesl mátožně. „Cítil jsi…?“

Severus na něm spočíval pohledem, dlouho. Bylo v něm tolik smutku. Tolik tíhy. A takové vyčerpání…

Pomalu se od Albuse odvrátil, vykročil zpět k hradu.

Ivan Dominik - Grief

Nevím, co říct.

Tolik měsíců na tebe čekám, každou minutou tě vyhlížím, každé minuty se děsím.

Nyní jsi tu.

A já nevím, co říct.

Harry.

Našel ho v obývacím pokoji, ve volném prostoru mezi stolem, křeslem a krbem. Jako by nikam nepatřil. Jako by to věděl.

Jako kdyby prázdnota byla jediné místo, ze kterého neměl strach. Kde mohl být… sebou. Svobodný.

Šedavá látka oděvu na něm splývala, lnula k jeho tělu, tenká, jemňounká, snad nitkami vlasů vyhořelých víl spletená z vloček popela, stačí dýchnutí, ona zmizí a zítřejší Harry s ní…?

Přicházíš zdrcený, zbitý únavou, novými ranami, s pokorou poutníků prosit o smilování; jen o nadechnutí, vteřinu bezpečí, kratičké zapomnění. Už na prahu nevítaný.

Nevím, co říct. Harry.

Vzhlédl k Severusovi, líce bezbarvé, řasami ověnčené rudé oči plaček, těch truchlivých souputnic nesených rakví, šumivý zpěv zelených příkrovů mohyl.

Usmál se; krátce, jemný pohyb rtů, byly v něm oceány lásky a něhy, štěstí, vděčnosti – za dar toho jednoho jediného pohlédnutí.

A hlavu sklopenou, opět se odvrátil.

Harry.

Nevím, co říct!

Pokoj tonul v tichu, i polena v krbu hořela němě; to z něj se linulo, z Harryho, Severus to cítil. Ticho vesmírné nekonečnosti, kde i ti nejbližší jsou daleko k nedosažení; ticho smířeného odevzdání, kdy už nezbylo nic k vyslovení.

…Co jsi to udělal, Albusi…

„Omlouvám se, pane,“ řekl tiše, znovu na Severuse vložil pohled rudozelených očí, pevně, odhodlaný, „nechtěl jsem vás vyděsit. Ani Albuse. Je mi to líto. Bude to asi znít nesmyslně, ale co jsem tam udělal, mě uklidňuje. Nechtěl jsem vypadat výhružně. Nebo tak něco… Mrzí mě to.“

Severus bezmocně zavrtěl hlavou.

Přicházíš v naději na milosrdenství a omlouváš se, že je ti odepřeno dřív, než se vyslovíš.

Ty si snad skutečně myslíš, že vydržím všechno.

„V pořádku,“ kývl zítřejší Harry Potter, „nečekám, že mi odpustíte. Jen prosím, abyste mi věřil, že bych vašemu Albusovi nikdy neublížil. Nikdy, pane. Prosím.“

Severus se musel chytit kraje komody, drtivě ji sevřel v prstech. Zatnul zuby. Mělký výdech.

„Dost.“

Jinak budu muset odejít. Někam, kde mě nikdo neuslyší, jak – křičím!

„Rozumím,“ zašeptal zítřejší Potter.

„Rozumíte,“ zopakoval Severus. Konsternovaný. „Nerozumíte ničemu, pane Pottere. To Albus se provinil. Přišel jste za mnou, neměl právo zasahovat, ne takovým způsobem. Já tomu… nevěřím. Vím, že to učinil, jen ještě nejsem schopný to přijmout. Nikdy bych netušil, že může… že by mohl… Ale ať vám řekl cokoliv…“

Naprázdno pohnul ústy, nenacházel slova; příliš rozpolcený. Příliš rozhněvaný. Příliš rozdíraný tou jeho smířlivostí!

Potter zmateně zavrtěl hlavou, znovu, stále dokola, stále dokola; a možná nikdy nepřestane?

„Tak to není, pane. Jsem mu za to vděčný. Potřeboval jsem to vědět. Já musel. Bylo to důležité. Hrozně moc důležité. Jsem vděčný.“

Albusi. Jímá mě hrůza.

Co jsi udělal?

„Víte, pane, já…“ napřímil se Potter, tak klidný, vyrovnaný, i jeho oči lhaly.

Ty to netušíš, ale já vím, že dnes je tvá bolest hlubší o další hrob, že za to cítíš vinu, že ti provedli něco nepředstavitelného a jak moc tě musí děsit, že přijdou znovu – proč to přede mnou tajíš? Tolik jsem tě zklamal, sotva ses objevil?

Napravím to.

„Vlastně jsem… pane, já jsem… já se…“

A rezignovaně vydechl, zavřel oči. Zlehka rozpažil, odkudsi, nejspíš odevšad, se objevily tuhově černé výhonky, matné, rozlily se pod nohama po podlaze, ovinuly ho, objaly, zahalily jako plášť, rozepjaly za ním, černý trůn, černá svatozář; a v nich se objevily stovky průsvitných křidélek, duhově měňavých, arkádijské květinky, posedaly na něm, obklopily ze všech stran, na pažích, ramenou, hrudi, v maličkém kruhu vznášely nad ním, průhledné perutě jak kapky slz, v zlatorudých pablescích odrážely oheň krbu, trnová koruna polárního žalu. V nekonečném, neúnavném rytmu, ze všech těch kmitajících květinových plátků se snášelo jiskřivé mrholení; jako by někdo nastrouhal měsíční svit, přidal perleť vykradených lastur, hrst prachu opuštěného rodného domu, okořenil němými rty u sestřina rovu, provoněl pohledem do dálky, v níž nikdo nepřichází. A vítr, ano, samozřejmě, vítr, ten věčný samotář, co smí jen nahlížet do cizích oken, i ten tam byl.

Žalandílci. Severus jednoho znal. Kdysi.

Ale tady jich bylo… tolik?

Zítřejší Harry Potter zvedl víčka. Usmál se.

„Přišel jsem se s vámi rozloučit, pane. Už nepřijdu.“

Severus se opíral o zeď za sebou.

Dnes ráno jsem se pyšnil znalostí barevného spektra.

Přitom jsem nevěděl, kolik barev má ztráta.

…Albusi. S veškerou láskou k tobě.

Za tenhle pohled tě proklínám.

Ne.

„Ne,“ řekl Severus.

Prostě ne.

Ne.

Potter mrknul – a jako když Severusovu reakci jednoduše vymazal.

„Sepsal jste ta jména, jak jsem vás prosil?“

Dobré dvě stovky; vypsané na dlouhém pergamenu, těžký svitek všech možných nepřátel, které si dokázal vybavit, ležel ve spodní přihrádce jeho pracovního stolu.

„Ne,“ řekl Severus.

Další mrknutí.

„Rozumím. Je to složité. A potřebujete na to čas. To nevadí. Až vše budete mít, dejte ho prosím Albusovi. Později se pro něj zastavím.“ Pokývnul. „Moc rád jsem vás znovu viděl, pane. Opatrujte se.“

„Ne,“ vyslovil Severus, chvatně, než bude pozdě, než se rozplyne, kolečka Věčnosti roztočí, on bude pryč, zůstanou otázky a noční můry kolem lamp, „pane Pottere. Neodcházejte.“

„Musím.“ Skálopevně. „A trochu spěchám. Omlouvám se.“

Zachvěl se, jeho obraz, už mizel nebo jen zděšení dalo stínům tvar?!

„A když požádám,“ vydechl Severus. „Zůstaneš, Harry?“

Mžiknutí. A stobarevný Žal před ním sklopil hlavu.

„Pane,“ zašeptání, „prosím. Nedělejte mi to těžší.“

„Udělám to tak těžké, jak budu muset,“ vykročil Severus, „a ještě o kousek víc. Vždyť mě znáš.“

„Proč?“ slabé hlesnutí, málem se ztratilo v ševelení křídel.

„Je mi líto, to vyjádřit neumím. Ani co všechno tím nabízím, protože sám netuším. Ale vím, co nechci. Nechci, abys odešel.“

„To není fér.“

„Jistěže ne, hraji fér, jen když se mi to hodí. Zůstaneš?“

„Ale proč?!“

A to jsou ty chvíle, kdy je dobré být Zmijozel. Když není zbytí, máte sílu využít zranitelné místo a být zákeřní.

„Protože pokud teď odejdeš, nikdy si to neodpustím.“

Vteřina, ostrá jak střep, se zasekla v hrdle přesýpacích hodin. Mistr Hodinář se zachmuřil, vzal je do obou stářím seschlých rukou, zatřepal, tam a zpět, nahoru, dolů.

A čas se opět rozběhl; Potter se sesunul k zemi, schoulil do sebe, svůj černý háv těsně přivinul k sobě, celý se v něm ztratil. Kvítky na něm posedaly, složily křídla. Vypadal jak spící Faun.

Severus k němu došel, poklekl vzdálený na tři stopy. Obezřetný.

Vratké je kráčet po stínech lan, křehké jsou skleněné mosty, ale nejméně stabilní je cesta ke zlomenému srdci.

Konečně se pohnul. Složené paže na pokrčených kolenou, opřel se o ně tváří, smolnou kápi hluboko do čela. Zpod vší té černi hleděl na Severuse.

Jak nepatřičné; ty děsivě rudozelené oči a tak zranitelný výraz v nich.

Až se vám z toho něha zahryzla do duše.

„Tohle,“ sklouzl Severus zrakem po šlahounech, žalandílcích, „pomáhá?“

„Občas. Trochu,“ zamumlal Potter rozpačitě, skoro omluvně. „Někdy jsou spíš na obtíž. Když tohle všechno pláče za mě, já nemůžu.“ Rudozelený mžik, rychlý jak let vážky. „Asi je to dobře. Nejspíš bych už nepřestal. …Hloupý, co?“

„Možná,“ pokrčil Severus rameny. „Možná ne. Každý dělá, co může. Aby se nezbláznil.“

Trhnutí šedavých rtů; málem by se usmál. Zmizelo to rychle.

„Radši se jich nedotýkejte. Není to příjemné. Ostatním ne.“

„Dobře,“ přitakal Severus. „Zůstaneš?“

Bolestný povzdech, ztrápený, že by se kámen ustrnul.

„Když já nevím,“ zašeptal Potter. Zavrtěl hlavou. „Nevím, co mám dělat.“

„Prozradíš mi, v čem tvé dilema spočívá? Snad bych dokázal poradit.“

Jeho pohled se usmál surově hořkou bolestí. A rezignoval, jak rozesmátý blázen co upachtěný dosáhne cíle své cesty a najde konec v bezedné strži.

„Když zůstanu, ublížím vám. A když odejdu… taky.“

Tohle je tvá práce. Ach, Albusi.

„Pak je to ve skutečnosti nesmírně prosté,“ oznámil Severus, zvlnil levé obočí. „Dané rozhodnutí nenáleží tobě. Je mé. A já si přeji, abys zůstal.“

V tomhle jediném mám absolutní jasno.

Krvavé slzy, zelená vláha, zamčené na tisíc západů; sucho, až bělmo puká.

„Ale vždyť… všechno, co jsem způsobil… A viděl jste mě! Co se ze mě stalo. Tam. Předtím. Jak… proč byste…?!“

Severus na něj vložil upřený pohled.

„Pouhá spekulace; že byste snad, čistě náhodou, naznačoval cosi o vašich ledových hadích zorničkách? Ne? Ano? Výtečně. Tak tedy, zajisté chápu, pane Pottere, že vám takový detail ve spádu událostí snadno mohl uniknout. Ale já mám hady rád.“

Jak první lístek zjara, pod větvemi ještě zbytky rozbředlého sněhu, útlý, drobný, nejistý. Takový byl Potterův úsměv. Ale byl.

„I ty hodně divné? Pane.“

„Definitivně nejoblíbenější druh,“ kývl Severus rázně. „A než se zeptáte, ani chlad mi nevadí. Dokonce, pokud na tom trváte, nemám nejmenších námitek proti tomu, strávit veškerý čas vaší vzácné přítomnosti na podlaze. Je tvrdá. Zvyknu si.“

Potter prudce skryl obličej, ramena se mu rozechvěla.

Severus okamžitě zpanikařil, co je špatně, co jsem řekl?! Pak mu to došlo.

Potter se smál. Tiše, tichounce. Křečovitě. Trhaně. Dávno zapomněl.

Jistěže to skryl, ne před Severusem, ne, před ním ne, to strach z Osudu ho přiměl se schovat, ze všech sil utajit; šestý smysl, pradávný instinkt, v temných dobách otázka přežití.

Severus se díval.

On směl.

On nepoví.

V nitru cosi syrově svíravého, v mysli slovo, které se ještě téměř dva roky nezrodí; bylo chlupaté, voňavé, mazlivé a nekonečně důvěřivé.

Díval se.

Stále vím jistě, že tě tu chci.

Stále nevím jistě, proč.

Stále jsem vyděšený; jak moc můj život měníš, jak bezbranný si připadám, jak silně mne to k tobě vábí, jak strašnou cenu každý z nás zaplatí.

A ty se směješ.

…Hloupé štěně.

Potter se narovnal, dlaněmi promnul tvář. Severus se probral z transu.

Bleskově nasadil stoický výraz, ne, nebude přemýšlet, jak se tvářil před chvílí.

„Dobře,“ zachraptěl Potter, odkašlal si. Vstal, temné šlahouny zmizely, kvítečky s nimi. Kývnul.

„Zůstanu. Strašně rád, pane. Klidně i na gauči. Teda v křesle.“ A zázraky nekončily, protože na té popelavé tváři se zrodil vyplašený ruměnec. „Tím myslím každý v jiném. Sakra. Kdekoliv. …Co kdybyste zase chvíli mluvil vy?!“

Harry Potter zítřka, vyčerpaný válečník, zarytě pokračující ve svém zápolení, bez ohledu na procento úspěšnosti, bez ohlížení zpátky nebo hledání jiných, lepších, snadnějších cest, třebaže každý přetěžce vybojovaný krok znamenal, že se zabořil hlouběji do všežravého močálu, tak velký, tak silný, tak rozhněvaný, tak sveřepě odhodlaný – a celý jeho postoj vyjadřoval lehké zoufalství, úchvatně fantasticky normální: To v každém věku se budu vedle vás chovat jako naprostý idiot?

Severus si ten pohled skrytě vychutnal. Druhou částí mozku zpracovával nepředvídatelný problém. Jelikož jediné, co mu tanulo v myšlenkách, byly nevyslovitelné otázky.

Když gauč, na kterém se budeme mnohokrát milovat, nepřichází v úvahu; které křeslo ano? To, v němž se tě pod vlivem Nápoje touhy pokusím nesníst, nebo to, v němž zcela nevinně zahloubaný do knihy mi přijdeš natolik nesnesitelně svůdný, že než tě unesu do naší ložnice, budeš už nahý?

Co se týče onoho zmiňovaného „kdekoliv“, ne, ve sdílených vzpomínkách tu nebylo bezpečné místo, tupým rozhlížením ho nevykoukáš. A pokud snad ano, jen znásobí význam těch ostatních.

Důstojně se zvedl, přivolal kousek pergamenu, brk. Napsal krátkou zprávu, s lupnutím zmizela.

„Domek,“ oznámil s netečným klidem. „Na prozkoumání vaší nové magie je vhodnější. A nebudeme rušeni.“

Jsou-li všechny možnosti nemožné, zvolte tu nejpraktičtější.

Ohleduplně ignoroval Potterovy vytřeštěné oči, i ostrý nach, který se mladíkovi chvatně rozlezl po hrdle; méně šetrný přístup zvolil k vlastní vnitřní reakci.

Čistě racionální rozhodnutí. Rozhodně, přitakal pasivně hlásek v hlavě. Úšklebek jen lehce pokrytecký.

„Připraven rozmetat další omezující hranice takzvaně nemožného? Neboť v této době nejste zasvěcen do mého Fidelia, ani vám nebylo Strážcem tajemství sděleno, přesto díky časovému paradoxu byste toho teoreticky měl být schopen. A kdyby to neplatilo, je Fidelius vaší prvotní magii odolný? Jsem zvědavý. Pro případ neúspěchu, pane Pottere, žádné obavy; plavat umím,“ podal mu ruku.

…Ale praktické? Zadumal se hlásek.

Oh, ano.

Velmi.

Tohle místo miloval.

Staletí chladnoucí výron horniny, kus země vyrvaný sopečnou erupcí, neúnavně broušený zuřivými vlnami, poryvy větru, rozežíraný solí. Chladný kámen, nehostinností dosahující až surové divokosti, s jakou lhostejností přehlížel křehké potřeby všech životních forem. Obklopený zdánlivě nekonečnou, stejně nelítostnou šedavou pustinou zvlněné hladiny.

Tak svobodný.

Stejně jako Severusova část duše, ta milující, ochraňující, vděčná za krásu, navěky patřila Bradavicím a jejich všeobjímajícímu bezpečí, něze, souznění s ostatními – jeho temné Já našlo dokonalý domov právě tady. Svět se stal kompletním.

Pochopitelně nemalou roli hrálo i to, že ostrůvek, bezejmenný, v mapách nezakreslený, se pod Fideliem stal de facto vyřazeným z reality, nedobytnou tvrzí.

A přesně tím zůstal.

Protože výjimky potvrzují pravidlo; zvlášť ty, které nesou jméno Harry James Potter. Co se umí po každém právě spáchaném zázraku tvářit naprosto nevinně a ne až tak docela chápavě.

„Asi to vyšlo,“ zamumlal Potter, rozhlížel se, domek kolem nich ožíval, světla rozžíhala, krb rozhořel.

„Asi,“ utrousil Severus.

Jemně vymanil předloktí z jeho sevření, s úlevou zaznamenal, jak z něj sklouzává magie Potterova Protega, chránící ho pravděpodobně před naprosto vším, od bezelstně dopadnuvší vodní kapky po tisíciletou tsunami; kdyby jejich příchod probudil z věčného spánku Charybdu a ona rozespale apatická zamžourala Severusovým směrem, Potter ji ve vteřině rozsápe.

Severus se v duchu otřásl, válečnická hrdost v něm trpěla jak zvíře. Jistě, Albus, Temný pán, nakonec i Žlutoočka mu ve chvíli nejvyšší nouze poskytli pomoc; postřehli jste onu drobnou narážku na nejvyšší nouzi? Z Pottera měl dojem, že ho střeží nepříčetným instinktem prvorodičky, tisknoucí si svůj čerstvý uzlíček k prsu, ještě obalený zbytky placenty; zhrozeně tu představu v mysli rozpustil. V kádi žíraviny.

A ne, nemělo to nic společného s tím, jak blízký kontakt s jeho magií v něm probouzel a spojoval se s prožitky, kterými procházel, odolával, na tajná okamihnutí sebemrskačsky podléhal ve skrytém podlaží sálu vědomí, kde ubytoval budoucnost; vůbec nic.

Snad jen cosi zanedbatelně bezvýznamného.

Sklenku whisky bych uvítal, pomyslel si chmurně.

Vážně? Protáhl hlásek poťouchle.

„Připravím čaj,“ řekl Severus suše, přešel ke kuchyňskému koutu.

Domek ho vítal, objímal, konejšil jemnými vibracemi grimoárů, nitkami černé magie, vůní zakázaných lektvarů, které zde vařil, mnohými experimenty, těšil bezvýhradnou volností úvah, myšlenek i rozhodnutí. Jako kdykoliv v minulosti, byl jeho soukromou druhou dimenzí.

Aspoň kdysi.

Vzpomínky zítřejšího Pottera mu totiž vdechly další rozměr.

Severus se s ním dosud neztotožnil, příliš neznámý. Příliš provokativní; rozehrával v něm struny, jejich tóny vábily i děsily zároveň.

Ale akceptoval ho. A občas, někdy, zřídka, si dovolil na něj čekat, otevřený dokořán…

„Chcete se vrátit, pane?“

Severus se vynořil z mlhy duševního bloudění, obrátil k němu. Potter zůstal na místě, kde se objevili, sledoval ho, vyrovnaný, bez známky smutku, zklamání či zraněnosti. Jen prosté pochopení.

Jsi tolik vnímavý… neměl bych zapomínat, jak dobře mě znáš.

Přemýšlel. Hodnotil. Váhal. Došel k závěru.

Jestli ti chci pomoct, potřebuji tvou důvěru. A tu nezískám vlastním zakrýváním.

„Je to komplikované. V mnoha směrech jsem nejistý,“ odvětil zpříma. „Sama skutečnost, že znáte všechna má tajemství, je pro mou povahu významně rušivým elementem. Vypořádám se s ním. Ne,“ potřásl hlavou, „nechci se vrátit.“

Stočil se zpět k šálkům; uniknout vroucí vděčnosti, srdce drásající oddanosti, mocně vzplála v rudozelených očích. Hluboký nádech, krok za krokem, Severusi, hezky klidně a s rozvahou krok za krokem.

„Jak si zvyká organismus na příjem běžné stravy? Bude čaj v pořádku? Berte prosím v potaz i vaše časoprostorové přemisťování, pane Pottere. Mám tu slzy Illacrima.“

„Děkuji,“ šelestivý pohyb za zády, konečně se posadil, „čaj zní báječně. Jakýkoliv. Teda… bez francouzských růží, kdybych mohl prosit.“

„Ujišťuji vás, že cokoliv takového byste v mých kuchyňských zásobách hledal marně. Z čehož mimochodem usuzuji, že Draca jeho aristokratická rozmazlenost neopustí ani v nepříznivých situacích. Příjemné, jakým uklidňujícím způsobem mohou posloužit i zcela irrelevantní maličkosti.“

Severus nasypal do obou šálků drcené lístky cesmíny paraguajské z pozdní sklizně, té nejlepší, s nejvyšším obsahem mateinu; proti únavě, skleslosti, zvyšuje okysličenost kardiovaskulárního systému, tím bystrost a schopnost soustředění. Něco jako přírodou namíchaný lektvar – chápejte v hodně nadneseném významu, salónní žert mezi lektvaristy.

Zalil horkou vodou, nechal působit. Odlevitoval tác ke stolku, usedl do protějšího křesla.

„S tím, že znám vaše tajemství… nevím, jestli vás to uklidní,“ zamumlal Potter, pohled sklopený, že by rozpaky? „Na jednu stranu jsem nepochyboval, že budete přesně takový, jaký jste. Na druhou jsem čekal, že vaše první a naprosto pochopitelná reakce bude předat okamžitě mé mladší já Voldemortovi a osobně se ujistit, že bude zlikvidováno všemi myslitelnými metodami.“

Ty žertuješ, pomyslel si Severus překvapeně. Dopřál si letmý závan spokojenosti. Výtečně.

Odhalit pár svých postradatelných karet, abyste se dostali protihráči blíž, byl stařičký zmijozelský trik. A stále fungoval.

„Velmi povzbudivé,“ opáčil sarkasticky. „Děkuji.“

„Nemyslel jsem…!“

„Já vím,“ přerušil ho hbitě. Přimhouřil víčka. „Pane Pottere.“

„No jo. Jasně.“ Nadechl se, zvedl zrak. „Tak já to zkusím znovu. A tentokrát se budu snažit vyjádřit jako dospělý jedinec. Pane, já vím, že nejste můj Severus. Opravdu to vím. Je to hodně matoucí, sem tam se v tom ztratím, ale v základu to vím. Zřetelně. Setkávat se s vámi nyní, s tím vším kolem, za těchhle okolností a důvodů… chci říct, že jste pro mě ve skutečnosti záhadou. Napadá mě, že to je, jako bych vás mohl poznávat znovu od začátku, jenže ani tak to není. Spíš,“ pokrčil rameny, „jako bychom se včera poprvé potkali, strávili spolu fantasticky bezkonkurenčně vášnivou noc a teď přišlo na řadu ono trapné ranní představování.“ Strnul. „Ne že bych něco takového zažil. Někdy. S někým.“ Mrknul. Odkašlal si, opřel v křesle, přehodil nohu přes nohu. Uhladil šedou košili. Odměřeně pokýval hlavou. „Souhlasím. Prohlášení, že se bude jednat o dospělý výrok, bylo přehnané a naivní.“

Severus v mírné konsternaci na Pottera hleděl, neschopný se odvrátit.

Fantasticky bezkonkurenčně vášnivou?

Kdyby jednu…

Přiměl se sklonit k šálkům, nechal zmizet snítky čaje, přidal svých dvanáct kapek mléka.

Při Merlinovi, vážně doufám, že netušíš, co se mnou provádíš. S jakou lehkostí mě jen tak mimoděk svádíš, překonáváš všechny mé obranné valy. Jak odzbrojující shledávám tvou upřímnost. Kolik síly stojí, aby mě tvůj seriózní výraz a bezelstně přímá sebekritika …nerozesmály.

A to v neodmyslitelné auře tvé extrémní moci, s plným vědomím, čím by ses mohl stát a jak blízko tomu stojíš.

„Pravděpodobně bych volil poněkud odlišné přirovnání,“ prohodil, podal mu jeho šálek, se svým se usadil pohodlně, „ovšem musím připustit, že vaše varianta není pravdě příliš vzdálená. A dospělost laskavě skýtá nejednu variaci, pane Pottere. Nu, když už jsme tedy zabloudili do nebezpečných vod otevřenosti,“ promíchal lžičkou nažloutlý mok s přívětivě zelenkavým odstínem, oklepal lžičku, odložil ji na podšálek, „mé vnímání vás bude sice formálně nudné, leč jinak ho vyjádřit neumím. Abych vás na jeho fádnost trochu připravil, dovolím si připomenout, že znalost matematiky je pro mistrné zvládnutí lektvarů nezbytné.

Vy, pane Pottere, pro mne představujete mnohastránkovou rovnici plnou neznámých a proměnných, s jedinou zákonitostí. Kdykoliv se mi podaří odvodit neznámé, zohlednit veškeré obměny proměnných, výsledek za rovnítkem je vždy stejný.“ Krátce vzhlédl. „Jeden gigantický otazník.“

V Potterových očích rudá změkla v červánky, zelená prodchnula svěžestí, strhané rysy v obličeji ztratily své ostré hrany. Uvolněný. Mírný. Jako když sklopíte víčka, padnete naznak, v absolutní víře, že vás zachytí. V bezpečí.

A Severusovy srdeční chlopně opět zalapaly po dechu, k čemu zmijozelské triky, když mi s takovou důvěrou jdeš vstříc…

„Zdá se, pane, že je úplně jedno, kdy a jak se potkáme,“ řekl Potter tiše. „My dva si pokaždé dokážeme vzájemně udělat v hlavě totální bordel.“

A rychle se skryl za šálek čaje, kompletně zaujatý jeho vůní a chutí.

„Zajisté,“ přitakal Severus nevzrušeně, vyčkal, až se Potter odváží k prvnímu opatrnému doušku, „koneckonců, bordel je efektivně prosperující podnik.“

Mladík vyprsknul, rozkašlal se; Severus s hlubokým uspokojením vychutnal své první upití.

„Jste hroznej,“ oznámil Potter, ještě chraptivě.

„Já?“ užasl Severus.

Byl tam. Znovu tam byl, ten chabý, titěrný, Merlinem požehnaný stín úsměvu.

Podivná taktika; založit prolomení ledů na vzájemném přiznání váhání a nejistoty.

Nu což. I Zmijozel se stále učí.

Dopili. Domek mezitím obsadilo útulné teplo, probudilo k životu esence uskladněných ingrediencí, hýčkalo vůní dávno vyhořelých kadidel, nasáklých do dřeva. Ticho vybíralo sázky, kdo první to vysloví.

„Jste unavený, pane Pottere?“

Pokud jde o čelení realitě, sázejte na Severuse. Nemůžete prohrát.

„Ne, pane,“ potřásl hlavou. „Ale jestli vy?“

„Ne,“ zamítl radikálně.

Nevěděl, kolik času mají tentokrát. Každopádně ho bylo málo; tolik věcí bylo zapotřebí zvládnout. Nabídnout Potterovi možnost rozloučení. Pokusit se mu pomoct s jeho magií, snad by dokázali najít aspoň přibližný návod na její ovládnutí.

A třeba během toho objeví i spásný nápad, jak mladíkovi dodat sílu, chuť do života, aniž by ho při tom ještě víc ranil. Samo rozloučení, pokud ho vůbec Potter přijme, bude jistě víc než zraňující.

Magie první. Hrozba Odkazu byla děsivá; mít své schopnosti plně pod kontrolou možná výkonu nezabrání, ale mohlo by nabídnout únikové cesty, včasné rozpoznání nebezpečí. A stejně ji ovládnout musí. I když už třeba Odkaz nehrozí?

„Kolik času uplynulo pro vás, pane Pottere, od vaší poslední návštěvy?“

„Jako posledně. Jeden den,“ odpověděl rozpačitě.

Severus byl rád, že stihl odlevitovat tác; stejně přistál s neohrabaným zařinčením.

Změnil jsi proud, ztratil blízkého, přišel o magii – za jediný den?

Věděl jsem, že ten kratičký skrytý smích je čirý zázrak.

Ale takový…?!

Merline, chtěl bych věřit, že tam stále jsi. Opravdu bych chtěl.

„Pane?“

„V pořádku. Jen jsem se zamyslel,“ odrazil ho Severus chvatně; nemysli. Lítost ani zděšení nepomohou a ty máš úkol. Tak se soustřeď. „Co první? Vzpomínky na poslední události nebo ukázka magie?“

„Magie,“ odpověděl Potter. Příliš rychle.

„Dobře,“ řekl Severus rázně. Zvedl se. „Raději venku.“

„Jasně,“ vyskočil Potter, „žádný problém,“ a už byl ve dveřích.

Pozemek se topil ve tmě, Severus rozmístil několik světelných kouzel.

„Tuším, že Everte statim dnes můžeme vynechat,“ pokusil se odlehčit situaci.

Potter byl přes zdánlivou ochotu nesvůj a nervózní; Severus tomu rozuměl, samozřejmě. Stejně jako si zasmušile uvědomoval, že se mladík neobává jen jeho reakce, ale také o něj.

„Moc rád sebou napřed párkrát šlehnu o zem,“ přistoupil Potter hbitě na jeho hru, se zjevným povděkem. A touhou to aspoň o pár vteřin oddálit.

Severus před něj předstoupil, pět stop prostoru, hůlku v rukávě. Založil ruce za zády.

„Pane Pottere. Skutečnost, že svou nově získanou magii neovládáte kompletně, neznamená, že ji neovládáte vůbec. Naopak jsem si velmi jistý, že ji kontrolujete až obdivuhodně dobře. Pravděpodobně se nedozvím, jakou lekci vám dnes Albus udělil, ale příjemná nebyla. Přesto jste to zvládl na výtečnou. Kromě toho je tu jedna věc, o které nepochybuji; natolik, že na ni vsadím svůj život. Což za daných okolností znamená i budoucnost celé Anglie.“ Vložil na něj černý pohled, klidný, pevný. „Mně neublížíte.“

S pomocí rtuti ustál explozi emocí, rozervaly Potterův výraz, syrové na živé maso, až na dřeň milující; Severus neuhnul.

Pokud mne dokážeš milovat, že tvá láska dosáhne přes propast času, to nejmenší, co ti dlužím, je přijmout ji s úctou a vděčností.

Třebaže právě tohle mě skutečně zabíjí.

„Směle do toho, pane Pottere. Ohromte mne.“

Mladík o pár kroků ustoupil. Severus to němě respektoval.

Nakonec, možná si jen přál skrýt svůj obličej, stále tak otevřený.

Anebo možná ne.

Protože vzápětí se přes palouk horce přelila vlna magie, hutné, že by se jí snad mohl dotknout a snad i dotýkal, rozvibrovala jeho vlastní portály, zaplnila celý prostor k zalknutí, nemohla se vejít; prošla skrz kámen, vnořila se do hlubin.

Ledově bílé duhovky s vertikální čárkou zorniček. Studeně žhnuly do noci.

„Pane Pottere,“ vymámil ze sevřeného hrdla Severus, dýchalo se ztěžka, tělo téměř bolelo, prohmatávané zevnitř cizími nehmotnými doteky. Nebyly něžné. Ani kruté. Studovaly. „Mluvte se mnou.“

Sledoval ho, přes všechny obtíže, dusil se, stěží udržel na nohou, nemohl odolat. Ne, nemohl.

Znal Albusovu magii, byla rozprostírajícím se světlem. Pánovu. Valící se temná zeď, neprodyšná, bez konce, začátku. Žlutoočky, prastarou věděním, nevzrušeně pokojnou. Věděl, že jednou se právě zde Potterova magie rozevře jako plátky leknínu.

Výjev před ním nebyl ničím z toho.

Prostor kolem mladého muže se měnil; jako by ten drobný kus fyzického bytí, kde se právě nacházel, jednoduše vyrval z časoprostoru, učinil svým, výlučným a jedinečným. Platily pouze jeho zákony, jeho vůle. Nízká zeleň dravě vzrostla ke kolenům, zežloutla, seschla, pokryly ji závěje, přešla v kamennou pláň, zalila ji vodní plocha, odpařila se, nahrazená nitrem Země, živoucím lenivě plynoucími potůčky lávy, rudozlaté bubliny praskaly, vůně žáru, síry, třpyt minerálů, cosi slabě světélkující, než se obraz znovu plynule přetvořil, horizont neposkvrněný ničím, den povstával, zanikal, barvy střídaly; minulost, přítomnost, budoucnost, immagie? Realita, fantazie? Proud sám?

Strhující. Svět zítřejšího Harryho Pottera. Stačilo vstoupit.

Cestu zpět bys nejspíš hledal marně; pokud by sis vůbec vzpomněl, že kdy nějaká byla.

Stálo hodně síly vydrat se z okouzlení. Kdyby nestrávil život v neustálém urputném souboji sám se sebou, možná by to nedokázal. Severus se pokusil nadechnout, hrudník řezavě pálil, vteřina rdousivé prázdnoty, a kyslík blahodárně svěží vklouzl do úst, zaplnil plicní komůrky, prochvátal tepnami. Vyčistil mysl. Zůstal pot na těle, třes uvnitř.

S tím byl Severus zvyklý fungovat.

„Pane Pottere,“ zachraptěl, „mluvte. Říkejte cokoliv.“

„Cítím… dno. Lávu. Hluboko. Blíž… vodu. Životní formy… mnoho. Lodě,“ vyslovil Potter pomalu, zvláštně nepřítomný, vzdálený, jako by odcházel se svou magií; ano. To bylo přesné – jako by sám sebe opustil.

Zůstala nádoba a nejisté spojení.

Nepříjemná představa, neblahý pocit. Čas skončit.

„Dobrá, pane Pottere. To stačí.“

„Skály… všude. Ostrovy. Anglie.“

„Pane Pottere? To stačí.“

„Vítr. Mraky… volnost. Žádné… hranice. Žádné hranice.“

„Pane Pottere, dost.“

Ledové oči. Netečné.

Cizí.

Severuse už nové magické dimenze nezajímaly. Ani trochu.

„Harry,“ pronesl mírně, „vrať se ke mně.“

A ty bílé krystalky ledu se pohnuly.

Pryč.

To nemyslíš vážně, Merline…

Panika jak jedovatý břečťan Severuse ovinula, stáhla, lámala kosti.

Myslíš?

Nadechl se. Strhal zlovolné úponky, sám před sebou svůj strach zapřel, neznám tě, nejsi.

Chceš se rvát.

Dobře.

„Harry? Já vím, že tam jsi. Vím, že mě slyšíš. Pojď ke mně zpátky, Harry. Tak honem.“

Nic.

„Snaž se víc, Harry. Čekám na tebe. Pojď. Pojď ke mně.“

Nic.

„Harry. Nebuď idiot. Vrať se ke mně.“

Nic, nic, nic.

A nic.

Severus hrdelně zavrčel.

„K noze! Štěně hloupé.“

Otřes, obraz se zavlnil, něco se dělo, bylo to jako dozvuky, tlumené echo lítého boje kolosů; a pak, jako lusknutím prstů, tíha magie zmizela, svět zavřel, Potter se zhroutil do trávy. Vzepřený o paže prudce oddechoval, Severus vmžiku u něj.

„Ta… mrcha,“ zasípěl Potter, „to udělala schválně. Bestie. Sakra. Zatraceně! Já ji fakt nenávidím.“

Severus seslal diagnostická kouzla, vše v pořádku, sevřel mu bradu do prstů, přiměl natočit tváří k sobě. Koho by napadlo, jaká úleva bude vidět rudozelené duhovky.

„Zuříte. Vnímám to jako dobré znamení,“ poznamenal, v úporné snaze o nevzrušený tón. Neuspěl.

Naštěstí měl Potter dost práce s tichým běsněním, Merlinví na koho; Severus neměl zdání.

Podepřel ho, zvedl ze země, vedl do domku a tepla.

„Nenechte se rušit, pane Pottere, spílejte dál. Mohu se přidat, pokud jeden hlas nestačí.“

„Zatraceně. Do háje. Krucinál! Ta… přísahám, kdybyste tu nebyl…“

„Byl by váš projev mnohem jadrnější? Nedejte se omezovat, já něco ustojím. Pár kvalitních výrazů mám sám v zásobě. Chcete půjčit?“

Zavřel za nimi, místnost je ulehčeně objala žárem ohniště, bylinkovou vůní, zachumlala ze všech stran. Potter klesl do křesla, kolena se mu třásla. Těžko říct, zda vyčerpáním nebo vzteky. Severus sázel na to druhé.

„Neskutečný,“ mumlal mladík pro sebe, vrtěl hlavou, „fakt neskutečný. Zrůda prokletá.“

Severus váhal nad sklenkou whisky. Na uklidnění, na zahřátí. Jenže mají ještě spoustu práce. Navíc, jak to téměř dopadlo minule?

V duchu sám sobě odsekl, nejsme děti, ani jeden z nás. Už ne. …Je to skutečně výhoda?

Obdařil se grimasou o dva stupně temnější, přivolal láhev, nalil oběma. Na prolomení ledů; teď už doslova. Postavil sklenku před Pottera, maličko se zarazil nad přiděleným množstvím, zlatavý mok skoro po okraj. Hotový ledoborec.

„Na svlažení hrdla. Nadávky jdou poté samy.“ Usadil se do druhého křesla. „Nevypít naráz, pokud smím prosit.“

Potter ji sevřel do prstů. Také se drobně chvěly.

„Vážně jste tam řekl…?“ pronesl nečekaně tiše, mírný. Váhavý.

„Ano?“ vložil na něj Severus neprostupný černý pohled.

„No…“ trhnul Potter rameny, hleděl do země, „to.“

„To,“ zopakoval Severus. „Nikoliv. To jsem rozhodně nevyslovil.“

Štěně nepřiznám. Udělej cokoliv.

Nikdy.

Potter si špičkou jazyka zvlhčil rty. Bezděky. Určitě.

Severus zadoufal, že na něj nezírá. Držel svou sklenku uvolněně. Ne křečovitě. V to také doufal.

Je snad má vina, že v každé situaci vypadáš tak proklatě atra…?! Zahryzl se do myšlenky, nepustil. Polkl.

A posadil se pohodlněji.

Kdepak, takhle mne nezlomíš. Popíráním tomu dodávám na důležitosti.

Ano, jsi atraktivní. Přitažlivý. Nesmírně.

Ano, měsíce si potěšení odpírám. Kvůli tobě.

Vím, že mě chceš.

Já tebe očividně také.

Zvolna, lehce upil.

A co.

„Řekl jste, že jsem idiot,“ promluvil Potter tlumeně, zrak stále sklopený.

„Ah. Tohle to,“ protáhl Severus. Merline, ty zákeřný, poťouchlý… doufám, že se bavíš. „Pak tedy ano, to jsem řekl. Zcela specificky – nebuďte idiot. Což ve svém důsledku znamená totéž.“

„A máte pravdu. Jsem idiot. Nepoučitelný.“

„Mohu i zopakovat,“ nabídl Severus.

„Třeba stokrát.“ Zvedl k němu oči, ty rudozelené, v popelavě šedé tváři. „Mám to rád.“

Usmál se; tím úsměvem, kterým ronil slzy.

Fyzická touha se změnila v potřebu něhy. Obejmout ho. Jen na chvíli. Pevně.

Potter se odvrátil, přiložil sklenku ke rtům, nepatrně upil.

„Navíc to pořád bude pravda. Kéž bych nebyl… protože já to tušil. Tušil jsem, že jednou něco podobného zkusí. Věděl jsem to. Ale nemusela zrovna teď! No jistě,“ zasmál se hořce. „V tom to je. Právě že musela, a právě teď. Věděla, jak je to pro mě důležité. Ona je taková…!“

„Pane Pottere. To bylo extrémně hrubé,“ utrousil Severus ironicky. „Omlouvám se, pokud budu indiskrétní, ale o kom že to hovoříme?“

Velmi doufám, má vzácná přítelkyně s jantarovými slunci, že to celé není o vás.

Potter si projel dlaní vlasy, buď je chtěl učesat, nebo rozcuchat; lhostejné, výsledek byl stejný. Sexy.

„To se dost špatně vysvětluje.“ Povzdechl si. „Můžu vám to ukázat. Ale ona zůstane v kleci,“ procedil.

„Bez námitek,“ přitakal Severus, odložil whisky. „Dokud se na mříže dívám z té správné strany.“

„Jo, jasně.“ Promnul si obličej, opět nervózní. Poklesla mu ramena. „Budete si myslet, že jsem ještě divnější a totální šílenec.“

„V tomto směru vás mohu uklidnit. Divnost je má specializace. Šílenství? To nezná hranic. Jsem připraven. Vy?“

Potter postavil sklenku na stůl.

„Ani moc ne.“ Otevřel bránu vědomí. „Pojďte dál.“

Severus vstoupil. Zhmotnil se automaticky; že by strávil v Potterových vzpomínkách toho času příliš?

První ho v intenzivní vlně zasáhl pocit ztráty. Ne Potterovy, s tou počítal, stejně byla všudypřítomná – tenhle vjem byl jeho vlastní.

Postrádal zelené pahorky Tary, modravé kvítky hořepníčků, rozlehlé, kam oko dohlédlo, jejich vůni. Ten mír.

Potterův sál vědomí byl prázdný, emoce a vzpomínky držené bezpečně daleko černými monolitovými stěnami, linulo se z nich šeravé světlo. Ale ne studený. Šlo o zvláštní prázdnotu, takovou… měkkou. Čímsi naplněnou, něčím přítomným. Něčím laskavým.

To ten monolit, došlo Severusovi. Zhmotněný Potterův žal. I jeho láska.

Monolit Pottera miloval.

A to je dobré, pomyslel si s úlevou, ani v té samotě a černi není sám, je to dobré.

Vypadá stejně, ale ničím nepřipomíná Pánův sál.

Je to dobré.

„Tudy,“ vykročil Potter ve svém prostém šedém oděvu vstříc temnotě, stěny kolem se samy rozžíhaly, matné osvětlení po něm vztahovalo, jako by procházel davem přátel, každý sklouzl dlaní v konejšivém, povzbudivém pohlazení.

Ano. S tím se mohu smířit.

Děkuji, naznačil Severus s vděkem ke stěnám. A stinná zář mu vyšla vstříc, zlehka se mu ovinula kolem zápěstí. Něžná, jemná. Taky to bolelo.

Strašně.

Kdyby neprožil desetiletí v utrpení, nejspíš by skončil na kolenou. Ale tohle znal, ah, jak dobře to znal, sžíravou palčivost hoře, stesku, odmítání, viny, s kouřovým dozvukem hněvu, pod povrchem vroucím; také lásku, touhu, trýzeň vzpomínek k nepřežití krásných, vděčnost za bolest, vše smíchané v jediném smrtícím koktejlu. Jed, kterého by ses nevzdal. V křišťálovém poháru, slzu za slzou, s němým proslovem ve vznešeném přípitku za ztracené upíjíš a vzpomínáš; a rád.

„Monolit vás přijal,“ ozvalo se nedaleko, vytrhlo Severuse ze zakletí. Potter stál, díval se. Úsměv. „Věděl jsem, že vy budete rozumět. I Draco pochopil. Ale nikdo jiný.“

Otočil se, pokračoval v cestě.

Severus vnímal, jak ho šerosvit propustil, dál jen pokojně osvětloval nejbližší okolí. Znovu sám sebou, dopřál si krátké vydechnutí. Následoval Pottera; nebo se o to aspoň pokusil. Protože hned při prvním kroku zavrávoral, zmatený. Na temně matové podlaze mu pod nohama rozkvetly nebesky modré hořepníčky.

Asi tam musel stát dlouho.

Vzhlédl, Potter kousek od něj, hleděl na kvítky. Nejspíš celou dobu. V jeho šedých očích, ano, tady byly šedé – v těch očích bylo nevýslovné. Všechno. Nic.

„Má svou vlastní moudrost. Monolit,“ vyslovil tiše. „Půjdeme, už to není daleko.“

Odvrátil se, vzpřímený, šel. Na Severuse se nepodíval.

Trápím tě, ať se stane cokoliv.

I tomuhle rozumím – jaké to je, získat zpět část toho, co ti vzali. Štěstí, co tě rve zevnitř. Dusivý strach, že i tohle znovu ztratíš.

Zažil jsem to s Lily.

Ohlédl se, pětilisté květy za ním mizely, vždy po jeho dvou krocích splynuly s černotou.

Vraťte se. Prosím. Přál bych si, abyste zůstaly.

Pro něj.

Zůstaňte.

Jak andělský šál, jak potůček něhy, rašily z podlahy, modré hvězdy rozkvétaly, všude, kudy prošel. Vláčným pohybem lístků mu zamávaly, nadějí čisté oblohy.

„Jsme tu. Nechoďte moc blízko. Pro jistotu.“

Temné, černé místo. I mříže byly z monolitu. Silné tak, že patrně to uvnitř ani vidět nechtěl.

Mdlé světlo se objevilo vzápětí.

Tady si člověk vážně musí dávat pozor na to, co si přeje.

Severus přistoupil k vězení – protože co jiného to mohlo být? Tak na stopu od něj. Možná dvě. Chvíli neviděl nic, musel přivyknout temnotě uvnitř; nebo se to ukrývalo.

Nebo bylo správně.

Plavným krokem vyšla ze stínů, leskle černá jako smolná louč, mohutné tlapy, ale jinak spíš drobná, štíhlá, mrštná, na hrudníku a hlavě jemné maskování. Ledové krystalky očí. Šelma.

Posadila se, silný ocas podél těla, sledovala Severuse. Bez hnutí.

Potter si povzdechl.

„To je ona. Seznamte se. Moje magie. Říkám jí Mrazivá.“

Severus uhranutě poklekl, na úroveň jejího pohledu. Nejkrásnější panter, jakého kdy viděl.

„Vaše magie. Přiznávám. To jsem nečekal.“

„Je silná. Neskutečně. Dokáže nepředstavitelné věci.“

„Ona ne,“ zastavil ho Severus. „Vy dokážete. Je to vaše magie.“

„Vážně? Asi jí to nikdo neřekl. Nebo s tím tak trochu nesouhlasí. Protože kromě toho je i pekelně zákeřná, snaží se převzít kontrolu. Sám jste viděl, že to celkem umí. A krade mi emoce, něco jako extrémní verze nitroklidu, jen s malinkatým problémem; zapomínám, že jsem člověk. Vlastně zapomínám úplně všechno. Dělá to schválně.

Jenže umí být i zatraceně užitečná. Je schopná zachránit život, kde magie ostatních nezmůže nic. Už zachránila. Spoustu životů. Což je zhruba v kostce moje dilema.“

Zajímavé.

Mohlo by to tak být? Že magie na vyšší úrovni je samostatnou existencí?

Třeba jen zpočátku. Než se se svým kouzelník sžije, stane jeho součástí.

Nebo ji musí vědomě přijmout? Rozhodne souboj vůlí, kdo převezme otěže?

Zajímavé…

Albus se nikdy nezmínil. Ani Temný pán. Týká se to tedy jen prvotní magie? Nebo ta je pouze ještě silnější?

Šelma.

Ta forma. Ta její forma, v jaké se zhmotnila. To je fascinující.

„Vy sám jste vybral, jak bude vypadat?“

„Ne. Slyšel jsem zvuky, cítil její přítomnost, věděl, že jde o zvíře. Čekal jsem lva,“ pokrčil rameny. „A našel kočku s hadíma očima.“

„Kočku? Dovolím si nesouhlasit. Našel jste korunovaného krále predátorů. S velmi milým hadím vylepšením. Jistě mimořádně efektivním.“

„No… jo, ty oči jsou skvělý. Když mi je půjčí, vidím úplně nový svět. Mimochodem, určitě jste ji potěšil. Ano, rozumí. Taky mluví.“

„Zajisté. Zřejmě bych neměl být překvapený. V tom případě,“ Severus mírně sklonil hlavu, „je mi ctí, Mrazivá.“

„Znám tě. Jsi Had,“ řekla. Zvedla se. „Oči mám po tobě.“

A odešla.

„Páni,“ hlesl Potter. „Udělal jste dojem. Ne že bych něco takového nečekal, samozřejmě.“

„To neřekla,“ potřásl Severus zamyšleně hlavou. „Myslela něco jiného. Zřejmě tuším.“

„A podělíte se?“

„Víte to sám. Evitera. Skrz ni se ve vás spojila vaše bílá magie s Albusovou měsíční a mou černou. Znásobenou přes mnohaleté Znamení zla o magii Temného pána. On byl koneckonců také had, ne? Je v ní má černá magie. Její síla. A agresivita. Tohle řekla.“

„Evitera. Jo, napadlo mě to. Jednou jsme o tom spolu mluvili, vzpomínáte? Pardon. Budeme mluvit. To je fuk, zapomeňte na to. Každopádně, její oči jsem měl hned rád. A když teď vím, že jsou od vás… Zajímalo by mě, co má po mně. Neodpovídejte. Vím to; tvrdohlavou potřebu dělat všechno po svém, i když je to úplně špatně. Je mi to jasný.“

„Jistěže,“ utrousil Severus s despektem, „váš komplex Spasitele a nutnost zachránit všechny a každého nemá s jejími léčitelskými schopnostmi společného naprosto nic. Jak by mohl.“ Vztyčil se, bezděčně oprášil hábit od neexistujícího prachu. Pod sebou kruh modrých květů. „Měsíční magie je příliš neprozkoumaná, jen bych hádal. Vyjma specifických vlastností měsíčních bytostí, které jsou jednoznačně predátory, stupňuje ode mne získanou bojovnost, přizdobenou hladem a rafinovaností…“

„A vaši moudrost,“ zavrčel Potter, skočil mu do řeči.

„Spíš vychytralost.“

„To je jen ošklivější název pro totéž. A vaši zkušenost, laskavost, odvahu…“

„Zajisté. Také jsme odhalili původ oné chladnokrevnosti,“ odtušil Severus sardonicky.

„Tu vítám. A potřebuju,“ odsekl Potter. „Jen by mohla trošku ubrat. Fajn. Takže co mi kromě znásobení vašich vlastností, krvelačnosti a neodolatelné přitažlivosti, kterou jsem mimochodem zatím nezaznamenal, nadělila sudička Albus? Posedlost citronovými bonbony to není.“

Ty možná ne. Ale někteří z nás cosi zaznamenali.

„Schopnost vidět za roh,“ zdvihl Severus obočí. „Úplně nový svět; pamatujete? To není zlé.“

„Ne,“ řekl Potter. „Oči jsou od vás.“

„Jsme tam všichni. Promísení.“

„Ne. Oči ne.“

…Rozumím.

„Dobře. Zkuste to vnímat jako schopnost zpracovat a pochopit, co s nimi vidíte. To ale není podstatné, pane Pottere. Všechny tři sloučené magie byly samy o sobě neobyčejně mocné – s jedním rozdílem. Přes ony ušlechtilé klady, které nám tak zatvrzele vnucujete, zapomínáte na to nejdůležitější. Albus, já, Temný pán, jsme naše magie využívali v boji. Jistí z nás víc než druzí, přesto každý jsme do ní vložili agresi. Útočnost. Hněv. A smrt. Každý. Magie si to pamatuje; Mrazivá si to pamatuje.“ Vyhledal jeho šedé duhovky. „Proti vaší bílé nevinnosti jsme v těžké přesile. Je mi to líto.“

Což vysvětluje její volbu podoby.

Šelma, která ani v přírodě nemá protivníka.

Potter polkl.

„Máte pravdu, pane,“ kývl. „A zároveň se mýlíte.“ Sklouzl pohledem k nadýchanému nebeskému koberci u Severusových nohou. „S vámi a Albusem přišla také láska. Velká láska. Touha chránit. Pomáhat. Milosrdenství. Kuráž postavit se zlu. A spousta toho hněvu dnes patří i mně. Už nejsem nevinný. Na tom Mrazivá nenese podíl. Myslíte… můžou být ty síly vyrovnané?“

Kéž by. Bylo by to pro tebe snadnější.

Protože její moc, teprve se probouzející, musí být enormní.

„Upřímně? Myslím, že na tom nezáleží. Vyrovnané nebo ne, kterým směrem se nakloní, záleží na vás. Na vašem rozhodnutí. A to můžete kdykoliv znovu změnit. Zda to bude těžké? Ano. To bude. Stejně jako přijmout následky svých chyb. Oba víme, co by řekl Albus. Zapomeňte, odpusťte, žijte dál a ne, není to snadné. Jenže já vím, že někdy to není ani možné.

Ale jste nevinný, pane Pottere. Ještě stále ano. Pro mě rozhodně.“

Potter skousl spodní ret.

„Škoda,“ vydechl, rozhlédl se, usmál, „ani tady neumím plakat. …Děkuju, pane.“

Severus úsečně kývl. Co také jiného. Jen nabídl drobnou podporu; souboj s vlastním svědomím si stejně nakonec každý musí vybojovat sám.

„Pojďme. Necháme ji odpočívat.“

Vykročili společně, Severus šel záměrně vedle cestičky z hořepníčků; za ním se rozvíraly nové, potůček měnil v říčku, voda rozpustila své dlouhé modré vlasy.

„Chápu správně, že když využíváte její moc, pouštíte Mrazivou z klece?“

„Ano. Dřív ne, ani jsem o ní nevěděl, dělal jsem to automaticky jako s běžnou magií. Poprvé jsem ji ucítil včera. A našel. A pustil.

Rozdíl v magii byl ohromující; tomu se tak těžko odolává. Zvlášť, když ji můžu použít pro něco dobrého. Naštěstí se zdá, že mě nakonec přes jakýkoliv odpor poslechnout musí, vrátí se do klece. Popravdě, ten dnešek byl nejspíš jen ukázkou vzdoru. Aspoň myslím.“

Severus zadumaně přikyvoval, spíš sám pro sebe.

„O něčem přemýšlím, pane Pottere. Potřebuji si to ještě srovnat. A určitě potřebuji vidět víc, jak funguje vaše komunikace, spolupráce, případně její opak. Pak bych snad mohl nabídnout nějaké řešení.“

„Chcete vidět mé poslední vzpomínky,“ zkonstatoval Potter. Odevzdaně, smířeně.

Nechci. Nechci znát jméno dalšího, kterého jsi ztratil. My oba.

A nechci vidět, jak strašně ti ublížili.

Nechci.

„Ano,“ řekl Severus.

„V pořádku. Jenom… ten den byl celkem… hektický.“

Dřív, než mohl Severus cokoliv dodat, byli náhle uprostřed sálu, Potter přivolal obrazy. Šedé oči uštvané.

„Já to vidět potřebuji,“ pronesl Severus mírně. „Vy ne.“

Předstoupil, zahradil mu výhled; a hmátl za sebe, přitáhl ho blíž. Prudké vydechnutí. Nebyl si úplně jistý, kterému z nich patřilo.

Takže taková je tekutá krása v imaginární skutečnosti. Znal jsem ji jen z tvých vzpomínek.

Tohle je…

Nemám slovo.

Vnímal, jak jím protéká, spravedlivě žehná všemu v něm, tolik laskavá, líbezná, opojná, jemnocitné opium v žilách; také vnímal Pottera za svými zády, jak se o něj bez dechu, tak váhavý, opřel dlaněmi, položil tvář mezi jeho lopatky. A jak se v něm cosi uvolnilo, spadlo k zemi, tisíc řetězů, žulové pohoří, lehoučký jak pápěří, se zemí ho pojil jen kontakt se Severusem; víc stejně nežádal.

Bylo těžké se soustředit na dění před sebou. Ale jistota, že aspoň před tím může mladíka takhle uchránit, za to stála.

Taky to pomohlo vydržet, co viděl. Slyšel. Cítil.

Smrt Holcomba. Rozhovor s Kingsleym. Prokletá díra. Jones. Jay, cesta do minulosti. Žlutoočka. Potterův výbuch. A jeho odpuštění. Změnil proud, zlomil kruh. Návrat, rusovlasá s prázdnou náručí. Umírající Jay, její záchrana.

Salazar, Minerva. Vyhnání z Bradavic; Severus zalapal po dechu, nevěřím!

Ústředí, stopování, zatčení Rose, Potterova riskantní hra, Draco. Výslech Sheppardem.

Oznámení o…

Severus musel na okamžik zavřít oči.

Tak tedy slečna Láskorádová.

Tenhle váš den nebyl ani trochu… šemulinkový. Mrzí mě to.

Shromáždění v Dracově kuchyni, lístek, Potterův odchod.

Velmistři světa.

Hrůza. Hrůza, hrůza, hrůza!

Jones, záchrana Pottera, jeho sebeobětování. A znovuvzkříšení.

Poppyina vina. Dracův žal.

Potterova sebenenávist.

S Jonesem v kuchyni, zjevení se Žlutoočky, nabídnutá dlaň, někdo na tebe stále čeká, Maličký.

Obrazy zmizely.

Pottera za zády; na konci už Severus netušil, kdo se opírá o koho víc.

Měl bych něco říct, měl bych… něco.

Nedokázal najít hlas. Asi ho někde ztratil.

Byl to Potter, kdo se odpoutal. Spustil dlaně, odstoupil. Stanul po Severusově boku.

Díval se na zem.

Kolem nich se rozprostíral palouk andělských hořepníčků.

„Myslíte, že zůstanou?“ zeptal se; poprvé našel sílu je opravdu vzít na vědomí.

„Až odejdu? Až se vrátíte do svého času? To nevím,“ řekl Severus chraptivě. „Ale vím, že vás monolit miluje. A že má svou vlastní moudrost. Důvěřujte jí.“

Šedý pohled.

„Budu,“ přitakal Potter. „Vyprovodím vás. Netuším, kolik je, ale Weasleyovic hodiny určitě ukazují: Nejvyšší čas na whisky.“

Zpět v domku. Hořící polena v krbu, bylinky, aroma čaje, santalových tyčinek. Za oknem příkrov noci, dlážděný bledými hvězdami.

Tam pohlédl Severus jako první. S prosbou stínovou magií.

Svíčku, prosím. Šemulinkovou.

Magie si s tím poradila po svém, na parapetu se objevila štíhlá svíčka v barevných spirálových kruzích, růžová s tyrkysovou, malý plamínek vzplál, jiskřivě zlatý. Voněla sladce.

Kéž její světlo pronikne skrz Mlhy.

Severus zvedl sklenku whisky, Potter svou, naznačili přípitek.

„Na slečnu.“

„S úctou, respektem, vděčností.“

Smutek a pocit viny si nechali každý pro sebe.

Oba se napili; ne do dna, zpít se do němoty nepomáhá. Možná jen někdy.

Severus nechal v ústech doznít řeřavě pálivý pocit.

„Vyřiďte prosím Dracovi mou nejhlubší soustrast. Vy sám přijměte upřímnost jeho volby; užíváme jiné cesty, ale v tomhle jsou Zmijozel i Nebelvír stejní. Pravá věrnost bratrovi je vždy první.

Co se týče provinilosti, vás všech; ani Draco, Poppy, vy, Jones, byste to nezměnili. Mám pocit, že slečna se rozhodla dávno, s ohledem na její zaslané rozloučení. Během vašeho včera, z informací od Poppy, pouze objevila způsob a…“ těžce polkl, „zřejmě i vhodný důvod.“

Znovu se napil, ta slova byla příliš trpká.

„Tak to máme čtyři,“ pronesl Potter, hlasem tak chladným, že se Severus neubránil kontrole; v pořádku, oči rudozelené. „Foster v Ardaře, Powell během Chryzantémového měsíce, Holcomb a McGinley včera.“

„Oh, ano. Mé srdečné díky, pane Pottere. Váš plán s Holcombem byl brilantní. Sám bych se nepomstil lépe; co provedl Dracovi je neodpustitelné. Děkuji. A Kingsleym se netrapte, je takový. Ohledně mého budoucího imaginárního Já, s jeho názory se plně ztotožňuji. Se všemi. Jen doufám, že si uvědomujete, že ve skutečnosti si vaše racionální logika a zdravý rozum našly cestu, jak s vámi hovořit. Nejsem to já.“

„Jistěže jste,“ namítl Potter zmateně. „Já nejsem tak chytrý. A vůbec tak všechno. Nesmysl. Jste to vy. Přece to poznám. Konec diskuze.“

Severus si špičkami prstů podepřel spánky, zakroužil zlatým nápojem ve sklence. V duchu bezmocně potřásl hlavou.

„Pane Pottere. Jste roztomilý,“ poznamenal s jemným sarkasmem.

„Marná snaha, od vás mě to neuráží,“ odvětil Potter klidně. Přimhouřil víčka. „Berithův Necronomicon. Zlobíte se hodně?“

„Nu,“ povzdechl si Severus, „zcela popravdě, nadšený nejsem. Nejde o to, že byl můj. Držel jsem ho v bezpečí; což znamená mimo dosah lidí. Věříte, že ho Amador Sheppard uloží do Věčného sejfu? Kdyby to bylo jen na něm, osobně bych na to s lehkou nejistotou vsadil. Jenže není. Musí to schválit ministr. Starostolec. Kdepak, Necronomicon Věčný sejf neuvidí. Bude zabíjet.

Kouzelníků silných dost, aby mu odolali, je velmi málo. Nezneužít ho ještě míň. Schopných ho milovat a ctít? Jeden. Právě na něj hledím.“

„Mně to nepřišlo těžké. Stalo se to tak nějak samo.“

„To mi za komentář nestojí, ne,“ usoudil Severus, opět trochu upil. Zarazil se, pokradmu zkontroloval Potterovu sklenku. Whisky v ní se také blížila ke dnu.

Aspoň v tom nebudu sám. …Ale je to dobře?

Stále stejný výsledek. Gigantický otazník; ať má oči jakékoliv.

Možná se matematika přeceňuje. Nebo bych měl začít abstinovat.

Ne. Mám lepší nápad.

Nechat tohle rozhodnutí na jindy.

A s rebelskou spokojeností si dopřál další malý doušek.

9. kapitola Severus - Ve stínu tří III. část

____________________________________________________________________________

Snad jsem aspoň malinko "ošetřila" ránu po ztrátě Lenky; nebo posypala solí, netroufám si hádat :-)

Totéž platí o Harrym, jeho návraty jsou krásné (aspoň pro mě, když o nich píšu a prožívám je), i když zároveň nějak bolí víc než v jeho linii (ano, platí to i pro mě). Ale je ohromně příjemné si zde tu a tam zlehka připomenout Klíč, konkrétně jejich trénink s Everte statim bylo nesmírně zábavné psát (vyjma jisté pasáže, pochopitelně).

Asi k téhle části nemám co dodat; bylo toho příliš, o čem Zmijozelové nemuví. Ovšem rozhovor ještě nekončí, ani noc. Za týden nás čekají tři vlny ;-)

Mnohokrát vám všem děkuji!

Přeji vám krásný den, kéž vaše barevné spektrum mnohem častěji vypráví o dobrých věcech.

Merlin s vámi

Komentáře

Přehled komentářů

poděkování

(Astra, 19. 5. 2017 0:18)

Konečně jsem si mohla přečíst celou kapitolu. A zůstal ve mě takový pocit příjemného bezpečí - Lilly jsem v Klíči naprosto milovala. A stejně tak i ten domek. Tam bych chtěla žít (a kdo ne?).
A pak Mrazivá, ta je naprosto impozantní, živoucí magie. Je to šelma, jak jinak. Nikdy by mě nenapadlo si magii takhle představit, ale je to naprosto přesné.
A svíčka za Lenku mě opět rozbrečela. Světlo svíčky asi přes mlhy nepronikne, ale možná to dokáže láska... možná. Chci tomu věřit.
Alice děkuju za magický zážitek, jsi skvělá.

Odpovědět

Děkuji!!!

(Cora, 9. 5. 2017 16:07)

Alice, to bylo úchvatné, opravdu.

Ty tvoje dialogy, ty jsou prostě… prostě tak...! Vždycky v nich byla síla, ale teď dokážou pohnout horou. (Vlastně už pohly, minimálně tou mojí :-D) Strašně moc se mi líbí líčení toho vztahového galimatyáše mezi Severusem a Albusem v závislosti na okolnostech – na jedné straně jsou schopni si dopřát hravou konverzaci v poklidné atmosféře u snídaně, stejně jako dlouho odpíranou podvečerní návštěvu, kde už to flirtování bije do očí a protějšek se tu svádí i nahlas. Na straně druhé tu máme Albusův komisní pro-tvoje-dobro manévr s krbem a Severusovo zoufalé „S veškerou láskou k tobě. Za tenhle pohled tě proklínám.“ A přesně uprostřed se nachází mezník, kterým je příchod zítřejšího Pottera. Nádhera.

Scéna s Lenkou byla jedním slovem kouzelná. Jen ten Severus! Jindy je to takovej kluk šikovná, nepříjemná, ale poslední dobou nějak pokulhává, ta jeho be-ne-vo-len-ce by se měla ztrestat! :-)

Za nápad přivést Harryho zpět do domku jsem vděčná. Nejprve jsem si, upřímně, tím nápadem nebyla moc jistá (ono i to sypání soli do ran má – nebo by alespoň mělo mít – své meze a Harry se pohybuje už takhle na tenkém ledě), ale moje obavy se rozplynuly u zmínky o Everte statim. Pěkné to bylo, ten závan starých časů. Taky cítím velkou úlevu, že Severus už o Šelmě ví.

Děkuji, Alice, za další krásný zážitek! V mysli právě píšu závěr celé téhle fascinující kapitoly. Snad se trefím. A protože třetí části Harryho linie se nemůžu dočkati, až do chvíle další publikace budu věrně na měsíc výti :-).

P.S. Už ve chvíli, kdy řekla Lily „A že ho nepoužiješ!“, jsem VĚDĚLA, že to tam nějak procpeš. Protože na to, aby Severus tohle slovo jaktěživ z pusy nevypustil, jsi moc trhlá :-).

Odpovědět

Nitroklidná

(Martina, 6. 5. 2017 20:23)

Dekuji za dalsi kousek, Alice! Cekam na kazdy patek cim dal netrpeliveji a vzdy se musim vratit alespon o kapitolu zpet, abych si to poradne prozila. Tolik moznosti a otazek oteviras! Jsem nedockava a pritom se bojim: jake budou odpovedi, jake budou volby cest? A vetsinou jsou hrozivě hrozitansky hrozně hrozné! Pridavam se k nazoru, ze rozhovory Harryho a Severuse jsou pro me stredobodem, at uz se odehravaji kdekoli a kdykoli. V mezidobi cekani ctu znovu Klic... i tam jsou krasne! A stale mi tva slova chutnaji na jazyku, kazde tak dokonale vycizelované a zasazené jako drahokam do fasety! Diky! M.

Odpovědět

Albus

(Gira, 6. 5. 2017 10:28)

Myslím, že začínám chápat proč si Albus vzal v Harryho linii život.

Odpovědět

Milá Alice,

(Madelaine, 5. 5. 2017 21:47)

Dnešní kapitola je opět PŘÍŠERŇÁCKY skvělá! Díky za ni.
Asi to trochu rozdýchám a dám si repete, protože napoprvé prostě není možné to vstřebat všechno.

Krásný víkend a brzy "naviděnou". Už teď se nemůžu dočkat na další "stopování"... :)

Odpovědět

Lehce hloupě

(Issabella , 5. 5. 2017 19:27)

Alice,
Úžasné! Opět, že se vůbec ještě divím. Děkuji. :-)
Konec kapitoly mě zastihl s lehce připitomnělým úsměvem a asi milionem a jednou otázkou vířící hlavou. Jak já miluju tyhle jejich rozhovory. V jakékoli době, čase i místě. Jsou to prostě vždycky jen oni, naši dva milovaní, lhostejno co se děje kolem. Tak to alespoň mám já a nemyslím si, že by se to mohlo někdy změnit.
Dneska jsem zase neměla ráda Albuse (nutno podotknout, že já ho upřímně dvakrát nemilovala nikdy). Třebaže chápu jeho pohnutky, mnohdy mě velmi pochybné, neubránila jsem se tichému vrčení, když si dnes nárokoval Harryho čas.
A velký otazník! Harry chodí za Severusem přece do Bradavic. Zakladatelům to nevadí? Když ho nechtěli pustit v jeho době, nemají jedinou námitku, že je uvnitř hradu v čase Severuse? Nebo je to tím, že se vrací do minulosti?

Jsem opravdu, ale opravdu napnutá a nedočkavě už dnes vyhlížím příští pátek, protože utnout to v takovém okamžiku je pro mě ukrutné trápení. :-D

A znovu se budu opakovat, ale... Děkuji ti, Alice! Děláš mě dny i svět hezčí.
Krásný víkend a Merlin s tebou.

Odpovědět

...

(Magdalena, 5. 5. 2017 19:07)

Co říct. Znovu a zas další úchvatná kapitola. Umbridgeová je prostě synonymum ke slovu megera (a nejen k němu). Albus má svým způsobem pravdu, zuřím a zároveň ho lituji. Severus mě vždycky dostane, on prostě je tím, kdo si nic nenamlouvá a tím mě vždy zas a zas uchvátí. Harry... Ta jeho bolest je... Potřebuju Sevův soukromý slovník, ale obávám se, že ani ten nepomůže. Žlutooččin nápad se mi ani trochu nelíbí, nedokážu si představit, že zemře, vždyť díky ní příběh Harryho a Severuse dál žije. A Sevova reakce v Lenčině přítomnosti byla skvělá. Díky, Alice, za další krásný zážitek <3

Odpovědět

...

(Alman, 5. 5. 2017 17:44)

Umbridgova pobavila, takhle narknout Severuse z prilisne benevolentnosti :D jo, holt takhle to v zivote chodi, clovek jednou malinko ujede a pracne budovana povest je v haji, chudak Severus :D... Albuse je mi lito, svym zpusobem ma pravdu a snazi se chranit Severuse i budoucnost, musi to pro nej byt tezke... prijde mi, ze narozdil od Severuse, Harryho a Toma, jeho laska neumi byt bezpodminecna, vzdycky se za ni skryva nejake "ale", nepochybuji o tom ze kazdeho z nich skutecne miloval, jen je nedokazal primout takove, jaci skutecne byli, a proto byl odsouzen kazdeho z nich drive ci pozdeji ztratit... Harryho navrat, domek, setkani s Mrazivou to byla bolava krasa, jinak to popsat neumim... tesim se na dalsi patek... dekuji za vse Alice, predevsim za to ze jsi :)

Odpovědět

:)

(zuzule, 5. 5. 2017 13:55)

Dneska nemam slov... Moc dekuju! <3

Odpovědět

...

(Nia, 5. 5. 2017 3:49)

Ze zvědavosti jsem sem nakoukla ještě před spaním a k mé radosti jsem objevila další kapitolu. Děkuji, i když možná zaspím autobus domů :)
Potřebovala bych lektvar Jasnomysli, možná bych s jeho pomocí dokázala zvládnout státnice a svůj chaos.
Albus je velmi moudrý, tak proč mi přijde, že buď nic nedělá, nebo situaci jen zhorší? Jako kdyby viděl spoustu cest, ale vehementně se držel jen té jedné. Nebo jen neumím pořádně číst v lidech.
Harry by se měl naučit mít rád Mrazivou, ne ji jen využívat. To by se pak bouřil každý, ani by to nemusel mít jako základní charakteristický rys :D
K ostatnímu se vyjádřit nemohu, má slovní zásoba na to nestačí.

Tvůj výběr hudby je úžasný, skvěle ladí s příběhem. Opět výtečná kapitola, děkuji a přeji ti šemulinkový víkend :)

Odpovědět

Komentáře

Přehled komentářů

poděkování

Děkuji!!!

Nitroklidná

Albus

Milá Alice,

Lehce hloupě

...

...

:)

...

Menu

Nebeský most

Salazaret

TOPlist

Oblíbené odkazy