Jdi na obsah Jdi na menu
 

 9. kapitola Tom - O diamantových pastích a cestě, která není III. část

Očistí se kouzlem, oblékne. Fay zahalí jen do látky, v náručí odnese do laboratoře. Má rád její vůni po milování. Tolik mimořádných příměsí; jako Mistr lektvarů je umí ocenit.
Posadí se s ní do křesla, stínovou magií nalije do sklenky slabé bezinkové víno, čistě pro chuť, zdá se mu vhodná po blažených toulkách v tajích divnovíly, k uctění hojných darů Freyi.
Fay mu spočívá schoulená v klíně, tichá jako vždy, její tělo hřeje. I to má rád. Jak v ní zvolna a dlouze pohasíná řeřavá láva rozkoše, kterou probudil; jak v sobě hýčká každičkou jiskérku, polibek, pohlazení, v mysli stále jeho, v Uroborově kruhu nekončícího spojení mu vychází boky vstříc, jako poprvé, jako by to bylo naposled…
Opře si její hlavu o hrudník, vezme sklenku, upije, svlaží hrdlo. Spokojený; výtečná volba, harmonicky ladí.
Magickou vlnou zapálí černé kadidlo, očistný tymián, bylinně květinová esence s hlubokými pryskyřičnatými a dřevitými tóny, smývá pocit duševního znečištění. Chrání před špatným, tím, co bylo, i tím, co přichází.
„Co bude nyní?“ zeptá se Fay tiše. „Co Kyklop udělá?“
„Nevím,“ přizná Tom. „Možností je příliš. Podařilo se mi zachytit pouze bezvýznamné útržky jeho myšlenek, v takovém davu je na skrytý nitrozpyt zapotřebí soustředění, což je poměrně těžké, když na mne neustále někdo mluví. Albusův nápad, bez pochyb.“
„Nerozumím mu,“ povzdechne si Fay smutně. „Má vás rád. Třebaže se tomu vzpírá a snaží popřít, něco pevného ho k vám poutá. Sám uznal, že jako Velmistr byste byl skvělý. Tak proč se tolik snaží tomu zabránit?“
Tom se v duchu pousměje.
„Protože tuší. Se mnou by přišlo probuzení.“
Skloní se, odhrne dlaní vraní závoj zvlněných vlasů, pohladí ji po tváři. Přivítá nové z galaxií. Sklouzne palcem po jejích rtech, na vteřinku se nechá dobrovolně zmámit.
„Nikdy ses nezeptala, k čemu tě potřebuji.“
Přiměje se odtrhnout pohled. Doušek vína; srovnává myšlenky.
„Znám ten příběh z vyprávění Elspeth, nikde se ho nedočteš. Merlin jako první vyslovil, že náš druh je magií prokletý; když Artuš, jeho milovaný, zemřel stářím. Ale provází nás to od počátku, dlouho nevyslovené. Že magii není možné darovat, v nemagické bytosti probudit. To jednoduše nelze, neexistuje žádný způsob. Žádný.
Jde o přírodní zákon, nevyvratitelný. Ti, kteří nepřišli na svět požehnaní darem magie, takovými zůstanou – nenarození. Pojmenování, které zná každý kouzelník, ovšem žádný nahlas nevysloví. Nenarození.
Zpočátku šlo jen o motáky. Magický svět to vyřešil tak, že před nimi zavřel oči – rodiny jim vzaly paměť, odložily do mudlovského světa, vymazaly z rodokmenů. Ale většinou je zabíjely; to už pochopitelně legálně možné není. Dnes je skrývají. Někteří z hanby, jiní považují za milosrdnější tajit před mrzákem, že by mohl létat, nejen chodit.
Pak se začaly objevovat smíšené páry. Magicky nadané děti mudlovských rodičů; předpokládá se, že jsou potomky dávných odložených motáků.
A čím početnější, stabilnější, organizovanější se stává kouzelnická společnost, potají zkouší uzavírat první dohody s mudlovskými vládci, tím víc se ona otázka vrací. Skutečně to není možné? Co kdyby…?
Oproti kouzelníkům mudlové umírají brzy, stále v ohrožení nemocemi, které se nás netýkají, tak bezbranní v našem světě. V současnosti tvoří mudlovská část celosvětově téměř třetinu magického společenství. Oni i jejich blízcí volají o pomoc. Stále hlasitěji.
A tohle Starostolec nyní řeší, Fay. Pláč nenarozených. Těch, co je milují.
Hledají cestu, která není. Nejmocnější mého druhu se snaží překonat, v čem selhal i Merlin; pomocí vyspělých lektvarů, pokročilých inkantací, spojováním nových i dávných rituálů – bílé magie.
Je jen otázkou času, kdy vyčerpají všechny možnosti, pod tlakem veřejnosti se v zoufalství obrátí novým směrem. Měsíční je nevyzpytatelná, pořádně jí nerozumí ani jí obdaření. Zbývá jediná. Černá.
Proto, plamínku. Má chvíle nikdy nebyla blíž,“ vydechne vzrušeně, srdce mu buší.
Téměř na dosah, téměř, Velmistře Berithe; zažehnout pochodeň, hrdý nést tvůj odkaz, ochránit před zkázou zapomnění. Trpělivostí a rozvahou mne požehnej, Merline; vím, že souhlasíš. Svět bez černé magie není úplný.
„Jen je musím přesvědčit, že mé úmysly jsou totožné s jejich. To je tvá úloha a smysl,“ samovolně sklouzne dlaní po Fayiných bocích, přivine těsněji.
„Než se zeptáš; ne, jistěže ani černá magie nedokáže, co dokázat nelze – ovšem se mnou ve Starostolci by se vrátila na své právoplatné místo, kam patří. Už by déle nemohli zakrývat pravdu, že všichni jsme z ní částečně povstali, popírat její nesmírné dary, nevyčerpatelný potenciál, zdánlivě nemožný, dalece překračující hranice těch ostatních; její uhrančivou krásu.
A přesně toho se Albus bojí.“
Shlédne k ní; aby se beznadějně ztratil v měkké záři jejích okouzlených očí, droboučkém zvlnění rtů, Fay se usmívá, sama ztracená ve svém soukromém ráji. Zbožňuje, když Tom vypráví o magii, o své lásce k ní.
Nemohl jsem zvolit lépe.
…Zvolit? K smíchu.
Jako ty žádná není.
„Udělám cokoliv,“ kývne Fay; jako by to nevěděl. Opře se mu spánkem o rameno. Unavená, takovým tím příjemným způsobem, když vám někdo ošetří rány, zbaví bolesti, v teple zachumlá, a zlé, co bylo, se vytrácí, mizí v nevědomí.
„Nenarození. To je dobrý název. Ano. Vždy jsem měla pocit, že mě od reality cosi dělí, jakási matná bariéra, za kterou je život opravdový. Dobře, že to nejde změnit,“ tichne jí hlas, Fay klesnou víčka, kolébaná na hraně spánku, „moc dobře, můj Lorde. Mudlové nejsou připravení. Chybí nám respekt k přirozeným zákonům…“
Možná chce dodat ještě něco, spánek to pohltí, Fay usne v Tomově objetí. Dech se prohloubí, pokojný.
Tom ji drží. Vnímá. Divoce vnímá, cítí ji na dřeň kostí.
Každý mudla by se bránil. Vzpíral. Žádal. Ze strachu, z touhy, pro moc, pro lásku, pro sny; a právě ta, která se nejvíc děsí klecí…
Prostě souhlasí.
Chápe, co on. Vidí. Rozumí.
Merline.
Potřebuje pár minut, několikrát projít nitroklidem.
Vstane, obezřetně, přemění křeslo na lenošku, Fay na ni položí, zkontroluje, zda ji nevzbudil. Spí. Tom vykouzlí teplý pléd, položí ho přes ni. Bosé nohy vykukují; neodolá. Poklekne, obkreslí ve vzduchu bílé kotníky, v paměti ještě zřetelné zarudlé odřeniny ze střevíčků.
V Umění války se s obětmi počítá. Přijatelné ztráty, záměrné, pro nalákání nepřítele do léčky, nutné k vítězství. Praktické, účelné, racionální.
V diamantovém světle vypadají jinak.
Tom ji zakryje. Dopije bezinkové víno, přisype kadidlo. A přivolá z úkrytu stěn Knihu knih. Přistoupí k oltáři, na kterém Necronomicon leží zavřený, dřímá, čeká.
Na něj.
Tom to ví. Vnímá lehoučké vibrace, kterými ho kniha volá.
Odpusť. Nějaký čas jsem za tebou nebyl.
Potkal jsem… lásku. Přiznávám, je to poněkud náročné; ne jako milovat a ctít tebe, ty jsi bezprostřední částí mne, tebe jsem vědomě postrádal. Tobě rozumím.
Bezděčně pohlédne k Fay, u pohovky na podlaze leží obě šelmy, Černá, Diamantová, střeží ji. Tom je vídá stále častěji, nejen rozeznává jejich přítomnost; zesílily ony nebo on?
…Fay. Spící se jeví útlá, drobná. Zranitelná.
Ale není.
Víš to také, že ano?
Zvláštní. Nečekané.
Jakého oddaného spojence jsme získali v našem úsilí.
Asi to tak mělo být.
Odvrátí zrak. Znovu projde nitroklidem, očistí se od myšlenek. Vztáhne ruku nad kožené desky.
„Daruj mi moc chránit, co je nám drahé. Daruj mi moudrost potřebnou k vítězství. Daruj mi sílu nést tvé poselství. Veď mne cestou Stínu a nedopusť, abych zabloudil.“
Runy vzplanou, kniha se rozevře, nalistuje stránky, kde skončil, je za polovinou; sklepení se naplní energií, ušlechtilou, vzácnou, těžko ji popsat slovy, vyjádřit. Obchází ho vědění dávných časů, téměř může slyšet kroky, dychtivé vychází vstříc jeho touze poznat je všechny, stát se součástí…
Tom poděkuje, plný úcty, vděčný. Je vyvolený.
Začne číst.
 
berithuv-necronomicon.jpg
(zdroj Google, autor neznámý)
 ab-igne-pulvis-et-umbra.jpg
Dolije sklenku po okraj, napije se zhluboka. Temně rudé víno, silné, trpké.
Vhodné k soumraku, co houstne za okny. I k pocitům, které se jak těžké vlny přelévají, smolně lepkavé, táhnou ke dnu, pomalu dusí.
Fay sedí nehnutě na koberečku u jeho křesla, nemluví, ani se ho nedotýká. Jen je s ním. I Ohnivou poslala pryč. Kéž by dokázal být uznalý, jak perfektně rozeznává, co je v dané situaci nejlepší.
Snad později.
Právě nyní ani nitroklid nestačí; a víno místo utišení spíš rány rozleptává.
Vzkaz od Yaxleyho v cypřišové truhle prázdnoty, jsem připravený, zavolej kdykoliv. Černá šelma, vidí ji jasně, zřetelně, jak v nekonečných kruzích našlapuje místností. To také nepomáhá.
Zítra je setkání Starostolce.
A sova nepřilétá.
Nic, ani zmínka, jediná reakce na návštěvu u Elphiase; přitom byl nejlepší volbou, Tom to ví, zkazil svou šanci?! A pokud ano – co dál? Nápady dochází.
Sklenku stále v ruce, znovu upije. Že to není moudré? Pak si pletete pojmy, sebekázeň a zdrženlivost nejsou totéž; zdrženlivost Toma rozhodně netrápí. Převalí doušek v ústech, než polkne, nechává jeho chuť doznít.
Bude dnešní noc onou nocí?
Nebo stále nejsem dost dobrý; dost schopný, dost zkušený, znalý, dost čistokrevný pro jejich vznešené plány; dost cokoliv?
Ať dokážu sebevíc – byl bych v jejich očích vůbec někdy?
Vinné stonky propletené žebry, hrozny hněvu se nalévají, plní tichým jedem, zrají, zrají.
Dovolil jsem si příliš být sám sebou; ah, ta zpupná drzost odlišných. Touha sejmout všechny masky, co rdousí, lámou hřbet i kosti ve snaze se přizpůsobit davu, cizím ideám, kterým nerozumím, bez soudu odsouzen, že jsem se zrodil jiný, vzepřel povinnosti cítit za to hanbu, když k ní důvod nevidím; jsem slepý já nebo vy?
…Všichni?
Skleněně dutý zvuk, klapot zobáku velké bílé sovy na okno. Sama magie automaticky otevře, sova vlétne dovnitř, usedne na stůl před ním, svitek pergamenu uvázaný k noze, uzamčený švestkově fialovým voskem.
Pečeť Starostolce.
Albusův rukopis.
Tom zjistí, že nedýchá, kdo ví, kdy přestal, zda ještě někdy začne.
Položí sklenku. Odváže dopis. Rozlomí pečeť.
„Drahý Tome,
tuším, že čekáš na mé vyjádření – a Merlin ví, že by mělo začínat omluvami za má předchozí jednání.
S respektem a úctou, s kajícným přiznáním, jak blízký jsi mému srdci, přijmi prosím mou žádost o odpuštění.
Netajil jsem Tobě ani jiným, že dle mého máš plné právo stát se nejmladším Velmistrem v dějinách, což jsi svou návštěvou u Elphiase opět prokázal, ač nebylo třeba. On i ostatní Velmistři můj názor na Tebe sdílí.
Přesto – jsem ohromený.
Jak spletitými stezkami nás osud vede, můj drahý chlapče, nejedním těžkým rozhodnutím…
U Starostolce nejsi vítán. Zítra ani jindy.
S láskou,
Tvůj Albus.“
 
 
The Spiritual Machines - My Heart Wants Blood
(Slyším v textu naprosto jasně Toma, jeho myšlenky k Albusovi)
I give you more I breathe your breath
I can’t exist on what is left
Electric eyes My heart won’t bleed
I won’t survive atrophy
All the same
There’s only so much space
And I’m to blame
I am beneath your grace
All the same
I release you as I should
But all the same
My heart wants blood
I can’t live any way you want for me
I can’t live any way you care to see
I can’t live all the pain I ever knew!
I can’t live with nothing left, it’s all for you
I can’t live with any dream of yours untrue
I can’t live
I blame myself for loving you
 
Tom stojí, neví, kdy se zvedl, pročítá stále znovu táž písmena, nemění se, jejich obsah stále stejný.
Nejsi vítán.
S láskou.
Řečeno tolik. Tak málo slovy.
Albusi. Tvé manipulativní záludnosti jsou stále vytříbenější.
Nebo to jen se mnou sdílíš i vášeň k životní ironii?
Byl by se zasmál. Vážně.
Nebýt toho pocitu, jak se cosi děje, masivní zeď vězení puká, skrz štěrbinu poulí své nevidoucí oko Prázdnota, její hlad, první spár prosebně lační, nasyť mne, zmírám; rachot okovů, to Šílenství se v poutech vzpíná, směje, vypusť mne rozsévat zmar a krutost, nebo zacel pukliny žaláře a všechnu svou krutost věnuj mně jako tolikrát, mne potěšíš tak jako tak…
Štíhlé bílé paže kolem pasu, Fay se mu přivine k zádům, přitiskne tvář.
„Prosím,“ zašeptá. „Vezměte mne na lov s sebou.“
Tom se zpomaleně otočí; skrz vše, co jím zmítá, k němu jen zvolna pronikají její slova. Jejich význam.
Spatří černé drahokamy jejích očí.
Září.
Milující. Věrné.
Zuří.
Plné bolesti. Rozhněvané.
…Jak – hypnotické.
Bohaté hrozny, tenké slupky plodů pukají, krůpěje šťávy divě zavoní, opojně vášnivé; jako nikdy.
Pergamen padá k zemi, nepodstatný. Yaxleyho vzkaz. Zapomenutý.
Cosi vroucího v hrudi.
Asi srdce.
Tom sevře Fayino útlé zápěstí, otočí se, vykročí. Vede ji. Do svatyně. Mimo dosah bystrozorských hlídek v okolí, nikdy ho nepřestanou strážit.
Vezme potřebné. Přemístí je.
Zabedněte okna, zamkněte dveře, svolejte na pomoc všemožné bohy; dnes neuslyší.
Je noc Bestie.
A šelma už stejně dávno čeká na probuzení pod vaší postelí. Ve skříni. Ve stínu, za rohem, pod těžkými závěsy.
Ve vás.
Tam nejčastěji.
 
Murray Gold - Doomsday
 
 
Stínové Protego incubare, drží magii uvnitř, nepostřehnutelná pro náhodné kouzelníky, Tom se drží při zdech domů, neslyšně míří ulicemi Londýna, noc se kříží se světelnými kužely lamp. Bzučení elektřiny, zvuky mrtvých strojů, pach smogu. Ve své dlaň Freyi, prsty propletené.
Bosá ho následuje po betonovém dláždění zavražděné půdy, jako jednolitá bezchybně kopíruje jeho pohyby, jdou rychle, neběží, ještě ne, Tom hledá, pátrá, instinkty ho vedou, nikdy se nemýlí.
Hladovím.
Nasytím se.
Brzy.
Rámus, zvučné hlasy, smích, nadávky, minou hospodu i její chór prostopášnosti, zahnou do vedlejší uličky; tam.
Šestice urostlých mužů v družném hovoru, letmý odér alkoholu, jen trochu, pevně stojí na nohou. Žoldáci. Právě dorazili, kdoví odkud, co na tom záleží. Závan smrti za nimi ještě čerstvý, silný, zavrtaný do pórů, zrůdné obrazy v myslích dosud neztratily syté barvy. Ani potěšení z nich. Pod vrstvami šatů skryté zbraně; zvyk, který neomrzí.
Příjemné.
Tom sešle Závoj halení, skryje uličku před zraky i sluchem kohokoliv mimo ní. Opatrnost je nezbytná, stěží vnímá cokoliv kromě své kořisti. Vydá se s Fay za nimi, na pár kroků od nich zastaví. Někteří se ohlédnou, možná zvědaví, Tom uchopí Fay kolem pasu, posadí na naskládané krabice. Svůdně lehké bílé šaty násobí půvab temných očí, na okamžik v jejich odrazu zahlédne své; rudé svíce se v nich zažíhají, jedna od druhé.
Měkce ji políbí.
„S tebou,“ vydechne, „pro tebe.“
A otočí se k mužům.
Stojí tam vstříc k němu, všichni, pobavení, v myšlenkách se jim mlhavě rodí zvrhlé nápady, jeho Fay v každém z nich; vítané. Velmi.
Něco říkají, posměšky, vyzývavé, hrubé, vulgární. Tom je neslyší, lavinu nezajímají praskající větvičky.
„Pánové,“ pokyne jim, postaví se do středu nažloutlého světla lampy, ve volných kalhotách, rozhalené světlé košili, prázdné dlaně volně u těla. Vnímá, jak se mu rty zvlní úsměvem očekávání úlevy. Teď. Konečně. Sejmu své okovy. Teď.
„Mám v úmyslu vás zabít. Zde. Nyní. Ocením, pokud se pokusíte bránit.“
Pohlédnou jeden na druhého, nevěřícně. Ramena se jim zachvějí. Zřejmě smích, pak nadávky, už drsnější; Tom neslyší. Jen vidí, jak se jim otvírají ústa. Téměř groteskní.
Kolem něj se rozprostírá ticho, posvátné ticho lesů a hor, kam lidská noha nevkročila, dokonalé ticho. Slyší jen podstatné. Zrak tisíckrát ostřejší, vidí pohyby, jejich směr i účel o vteřinu dřív, než je druzí uskuteční.
Žádný lektvar. Kouzlo ani magie.
A žádná maska.
Je sám sebou.
Necítí smog. Jen vůni noci, pach kořisti, adrenalin; teprve se probouzí.
Sladce ho natáhne do plic.
Miluje počátky lovu. Tu sebejistotu lovených lovců, zmrzačených nevědomostí.
Být tu mistr Sun, řekne jim netečně: „Právě jsi, hochu, učinil svou první chybu.“
A hlupák se vždy prozradí. „Vážně?“ zeptá se. „A která to byla?“
„Přeci tvá poslední,“ odvětil by mistr znuděně. Nesnášel hlupáky.
Robustní muž, tváře zarostlé, vojenský sestřih, k Tomovi vykročí, výraz plný pohrdání, hýbe ústy, zastrašování hlasem a grimasou, pozůstatek primátů, ze kterých povstali. Dojde k němu, blíž, než se smí, naruší osobní prostor. Říká: jsem tu dominantní. Plaz se a pros; možná ti odpustím.
Tom rozumí.
Udržuje oční kontakt. Z rukávu mu vklouzne do dlaně dýka. Svižným hmatem jí probodne jeho spánek; v tom nebeském tichu ostře vnímá křehké prasknutí lebeční kosti, jak se droboučké prasklinky rozbíhají, mlaskavý zvuk, když zajede hlouběji, přetne oční nerv, vnikne do dutiny, rozkrojí spánkový lalok. Tom nožem otočí. Tam. Zpět.
Nepřestává se dívat do mužových zorniček. Fragment vteřiny. Jeho trofej – zahlédne zmatek, nepochopení; a pak, cokoliv ho činilo člověkem, živou bytostí, je pryč. Mázdra šedi, mrtvý pohled bulev do nikam.
Vytáhne nůž, hromotluk se sesune k zemi. Důstojně, aby jeho ticho nerušil. To se cení.
Poslední ingredience noci se divě rozvoní, to blažené aroma čerstvě osvobozené krve, na jazyku po ní zůstává chuť kovu; vůně, která chutná. Občas z toho Tomovi rozkoší zatrnou zuby.
Rozevře chřípí, nasaje zhluboka.
Pětice před ním se mění v okamžiku. Pohrdání pryč, zbraně v rukou, většinou neslyšné nástroje vrahů, rozestoupí se, obraně útočné postavení. Po důvodu nepátrají; každého z nich napadne hned několik.
Oh ano. Výtečně zvolil.
„Zdá se, že jsme se pochopili,“ pronese Tom tiše. Spokojený.
Nevolají o pomoc. Nestrnou v šoku. A nezaútočí po jednom, příliš šlechetné, příliš hloupé. Zkušeně se rozmístí, první se vrhne do útoku, aby odvedl pozornost, dal ostatním příležitost k ráně zezadu; smečky mají svá pravidla.
Tak předvídatelné. Prozradí je stín, závan vzduchu, zadržený dech, tlukot tepny.
Ve svém tichu Tom slyší vše.
Živý, živý, živý, svobodný, všechna pouta mizí, procitnutý na obnažené nervy, nepřemýšlí, šamanský tanec, bohoslužba Šelmy, válečníka plně probudí jen syrová přítomnost Smrti, lhostejno zda jeho vlastní nebo druhých, tak je spravedlivá; a odolejte tomu.
Vyhne se úderu, zasadí svůj, procítí trhání šlach, křupnutí drceného kolenního kloubu, tlumené prasknutí zlomeného vazu. Jako suchý kukuřičný klas.
Vzápětí druhý; Tom ho zasáhne do hrudi, mocně, až zláme žebra, zvuk jako když šlápnete na ořechové skořápky. Srdeční komora se v křeči vlhce obemkne kolem jeho nože. Tom ho vysune, omamně prostor zavalí horká vlna krve. Milostný parfém predátorů.
Tři zbývají. Neutíkají. Krouží.
Je jim tolik vděčný.
V jejich středu, hlavu mírně sklopenou, dýchá; opojený. Atmosférou Matky všech nocí, té první, svaté, kolébky, v níž se narodili dravci, ještě volní.
Ještě beze strachu, netušící, že jednou přijdou pochodně, světla, lovci, pasti a klece, řetězy, obojky. Masky. Život plný předstírání.
A ukradené minuty svobody. Pokud se odvážíš.
Zachytí útočící paži, zanoří nůž až po rukojeť do plíce. Krvavé bublinky, praskají, sípavý chrapot, muž klesá na kolena, zachytává se o zeď. Tom mu přiloží dlaň k tváři, v pěsti sevře vlasy. Smýknutí; rozdrtí jeho lebku o kamenné zdivo domu. Ten – zvuk. Prasknutí kostí, jejich zlomky jak šrapnely prochází slizce lepkavé měkkou výstelkou, jen mihnutí oka před slisováním tlakovou vlnou.
A je tu další, svolný přidat své tóny do symfonií noci, Ódy na volnost, Krvavé sonáty, bezchybného Nocturna, Vivaldiho Zimy v rigor mortis, a té Páté, Osudové; jistěže, ona nesmí chybět.
Tom se nedívá, víčka v lehkém transu přivřená. Nepotřebuje vidět. Vnímá.
Roztančí své tělo, nepostřehnutelně rychlé přesné pohyby, lesk dýky, je virtuos; dirigent nebo malíř? Vyberte si. Přetne všechny tepny, pod nehty cítí ten škrábavý zvuk, když ostří sklouzne po tvrdé kosti, vítězoslavné ševelení karmínových fontán, skrápí ho vřelé, vsáknou do látky, svůdně přilnou ke kůži, v malebných obrazcích stékají, šalebně voňavé vábí za hranice reality, do jiné, lepší…
Nechá se svést. Na okamžik. Procítit skrz na skrz svět, v němž je svůj, mužem, válečníkem, šelmou, hrdý a bez hanby.
A krev voní, dar života, obětina smrti, koloběh nepřerušený.
Výstřel, druhý, třetí, v echu se odráží od stěn ulice sevřené domy, plné místností ozářenými elektřinou, vyhřívané mudlovskými stroji, obývané nenarozenými; ty prázdné, studené domy.
Projektily se pět palců od něj neškodně rozplynou. Tom otevře oči. Vyhledá svého posledního.
Muž má obličej orosený potem, rozkročený na něj míří, belgický Browning, dřevěná pažba, dvojřadý zásobník na třináct nábojů, mnohokrát osvědčený, stará dobrá škola; kvalitní výběr, pochválí Tom v duchu.
Další krátká salva. Nepatrné obláčky prachu před hrudníkem i tváří, než se rozptýlí.
„Nepříjemné,“ přitaká Tom chápavě, „já vím.“
Vydá se k němu, nehněvá se, třebaže mu střelec narušil extatické rozjímání, zápach střelného prachu vyvolává nostalgické vzpomínky pošetilého mládí, je mu tedy odpuštěno; muž zatím vystřílí zbytek nábojů. Konsternovaný, rozum nepobírá, dál naprázdno mačká spoušť.
Tom provede ladné sklouznutí k zemi. Rutinní švih, přetne Achillovy šlachy, damaškové čepeli neodolá ani vojenská obuv, střelec se zhroutí na kolena, jen sykne bolestí. Příliš šokovaný.
Tom mu položí levou ruku na temeno, roztáhne prsty, zatne do lebky.
„Jak jsi podřezával hrdla? …Už vím. Špatně. Na pohled možná efektní, efektivní ovšem nikoliv. Při záklonu se krční tepny skryjí hluboko; pak je to tak trochu řezničina. Oh ano, jsou dvě, za štítnou chrupavkou se dělí, věděl jsi to? Ne? Netrap se, to nic. Zemřeš zkušenější. A to je dobré, nemyslíš?“
Neúprosnou silou ho přiměje hlavu sklonit, hladkým řezem otevře brány krkavice, horký proud se dravě vyvalí tryskem, rozprostře rubínový háv, posvětí zemi, očistí vzduch; přítulné zaplní Tomovy plicní sklípky, zanechají ho v duševní extázi.
Svobodný.
Bezedně, bez hranic, limitů, k čemu křídla, šelmy jsou stejně spojené s půdou, ony ji sytí masem, aby mohla plodná rozkvétat a růst, přinášet úrodu nezbytnou pro další pokolení, dokonalý systém; než začal být nenarozenými ve špíně dekadence masakrovaný, znásilňovaný, v samotné Anglii zalévají zemi vroucím asfaltem pro snadnou jízdu mrtvých strojů, neslyší její nářek, bědování, kdo vás nakrmí, děti moje, mršina matky vás v žalné chvíli neobejme…
Ale ne nyní. Tom ji slyší; a země zpívá.
Srdeční komory bouřlivě duní, živý, procitnutý, moment je absolutní v nekonečném přesýpání času; nebrání se, tlumeně rozesměje, dýchá zhluboka.
Ví, proč je chvíle tak výjimečná.
Pro zář černých diamantů, rozechvělý dech pootevřených rudých rtů, žár jejího těla; sleduje ho, na jedinou chvilku nepřestala, beze strachu, plná víry, lásky, úcty, pochopení. A vděčnosti.
Fay lovce s jejich pochodněmi nenávidí. I pro ni je chvíle sladká.
Ano, samozřejmě, že Freya Milovaná slyší ten zpěv také.
Tom ukryje nůž, vykročí k ní, splynou pohledy. Tak půvabně skvostná ve své bělostné nevinnosti, pod nohama mrtvá těla, houstnoucí tratoliště; a patří mu. Chce ho.
In girum imus nocte et consumimur igni,“ promluví Tom, hlas tlumený, sevřený touhou, vášní, štěstím.
Přistoupí k místu, kde ji usadil, bílé paže se po něm v okamžení vztáhnou, bezmocné v chtění, přitisknou k sobě. Zbylá slova jí vydechne do úst. „V kruhu noci bloudíme, my ohněm stravovaní…“
Ale to už jsou její dlaně všude, ve vlasech, na hrdle, drásavě bloudí po zádech, vniknou pod košili, přisají se ke kůži, kluzké prolitou krví, roztírá ji, ze rtů vzdechy lámané žádostí, zatímco ho líbá, kam jen dosáhne, štíhlé nohy pevně ovinou jeho boky, drtí blíž, odevzdaná dobývá, prsty neohrabaně roztřesené rozepínají opasek, kalhoty; šelmu nasycenou bojem ochromí pocit, nový, při lovu nepoznaný.
Touha sdílet.
Své vítězství. Sebe.
Darovat svou část – doplnit se částí tebe.
Tom chce.
Vezme si její ústa, dovolí Fay, aby sama vysvobodila jeho kamenný hlad, přijala do svých hebkých útrob, spojení těly, duší, vůní krve, zpěvem půdy. Svobodou.
Milují se. Pomalu. Něžně.
Krátce.
Rozkoš od počátku nad zenitem, nedá se ustát, odolat, vzepřít, vyžádat si vteřinu navíc. Nevadí. Dvojnásobná extáze je královská.
A v dlouhém objetí, srdce na srdci, se vryje do každé buňky, naprostá k nezapomnění.
Tom se trochu odtáhne, její tvář v dlaních, hledí na ni.
Miluji tě.
Přál bych si umět ti to říct. Abys věděla.
„Noc sotva začala, má lásko, můj Lorde,“ šeptá Fay, vesmírné louče zastřeně okouzlené, „kam půjdeme nyní?“
Tom se rozesměje.
To je má Vlčí královna. Můj Plamínek, má Freya, jedinečná, věčná!
Postaví ji, stínovým kouzlem očistí oba, upraví oděv.
„Teď půjdeme trestat,“ mrkne. „Zpít se utrpením hříšných. Takový je přeci úděl Šelmy. Nemůžeme pravověrné zklamat.“
Vytáhne z kapsy zmenšený Narsiliův lektvar Pohlcení, magiabsorbent na vzdušné bázi, pozře během minuty veškerou magii v okolí a na závěr zničí sám sebe, noční můra bystrozorů.
Vylije ho na zem, chytí Fay, přemístí je.
 
Úhledné středostavovské předměstí, zachovává tradici, žádné nevkusně ohavné výškové budovy; tiché, pohroužené do spánku, pokojně ve svém centru chová malý park, v jeho stínech se objeví. Tom vyšle obě šelmy na obhlídku, Fay po svém boku, vzrušeně ji tiskne blíž. Nedočkavý; dlouhé, dlouhé bylo jeho odříkání.
Šelmy se vrací, nabízí svorně hned dva cíle. Není humorné, jak skvěle se doplňují, když Černá hledá pulsující líheň a Diamantová místo, kde není nic?
Tom stáhne Fay před sebe, obejme kolem pasu, pevně přivine zády ke své hrudi, otře se tváří o temeno její hlavy. Zhluboka vdechne vůni vlasů.
„Jsi mým hostem, plamínku. Nuže, pískový dům pitoreskně zdobený průčelím plným malých oken, což mi nemůže nepřipomenout jistého diblíka, domácího bůžka, kterého neslavně provází memento, že oči každého třetího majitele mu propadnou, nebo ten červený pokrytý chcípajícím žlutým jasmínem a to je vskutku unikátní, jelikož zahubit tak odolnou a nenáročnou rostlinu vyžaduje nesporný um – který tedy? Smíš zvolit,“ zabloudí rty do černých nitek. Vdechne vůni; odmítá dýchat cokoliv jiného.
„Ale jen pokud chceš. Mohu vybrat sám. To je v pořádku.“
Cítí její srdce, buší odhodláním, také strachem, nejistotou; plně vědomá, co přesně to znamená. Rozsudek smrti pro ty, které označí. Aniž by cokoliv věděla.
Smečka modrobílých zorniček k ní oddaně vzhlíží, čeká na povel, útok či ústup, podřídí se bez váhání.
„Nenarození?“ vysloví Fay chraptivě, slova škrábavě drhnou.
„Pouze,“ přitaká Tom.
„Nikde hrozba Rudých?“
…Dokonalá. A kdybych to zjistil stokrát, znovu a znovu mě tím překvapíš.
„Nikde,“ ujistí ji, dávno prostor zkontroloval, rozptýlil magii z přemístění, zametl stopy.
Fay rázně kývne. Nádech.
„Červený,“ oznámí, hlas maličko zradí. „Zachraňte jasmín. Půda je tam otrávená.“
Tomem se divě prožene vroucí láva; rozhodla. Nechce být pouhým pasivním divákem, přeje si se zúčastnit.
Být součástí jeho hříchu, jeho viny, kráčet s ním po cestě do pekla, když takovou si vybral. Nežene ji hlad šelmy; jen láska k němu. Být mu blíž, rozumět víc. Být s ním. Kdekoliv.
Drsně ji přetočí k sobě tváří, vášnivě bouřlivý polibek, ten pocit je příliš silný, musí ho vyjádřit, ulevit si, jinak ho snad rozdrtí…
A už mezi stíny chvátají, propletou se mezi keři, zaparkovanými vozy, vniknou na zahradu, obejdou ji k zadním dveřím.
Tom, Fay, Černá, Diamantová, vlčí smečka – jeden organismus v dokonalé harmonii.
Tom ví, co je uvnitř čeká. Fay bude zaskočená, situace zdánlivě známá, povědomá. Pro ni svatá. Není si jistý, jak bude reagovat.
Zjišťuje, že je poprvé v životě smířený změnit plán, nedokončit dílo, navštívit druhý dům.
Kdyby chtěla.
 
 
Peter Gundry - The Seventh Seer
 
Magií odemkne, oba vstoupí, Tom zamkne, ovine vnitřek domu Závojem halení.
Omámený, jen zlehka, takové to vláčné, teplé blaho uvnitř, když vaše dlouho odpíraná a vytoužená odměna je již na dosah, vy si jdete pro ni. Záměrně beze spěchu, vychutnat si každý krok.
Chytí Fayinu dlaň, sevře v pase, několik tanečních kroků smyslného tanga ztemnělou chodbou, v ladném manévru zvedne ruku, uvolní Fay, roztočí ji, podruhé, potřetí. Lačně přimkne zpět v těsném objetí.
Slova žalmů dnešní bohoslužby k němu přichází sama.
„Svět. Ten svět. V něm každý žalářníkem své soukromé cely, třímá klíč a u zavřených dveří spílá bohům; kabaret babylonské řeči, živých obrazů a hlučných pantomim; to jeviště dějin, kde všichni herci znají dokonale cizí role, jen ne tu vlastní,“ pronese k ní tlumeně, tváří v tvář, Fay je téměř bez dechu, srdce splašené, bledá bázní, uhranuté oči černě planou, upíná se k němu pohledem, nevnímá nikoho a nic. Jen Toma.
Další part je vláčný, Tom ho zakončí hlubokým záklonem, až se její kadeře dotknou podlahy; zvolna se nad ní skloní, horkost ňader nebezpečně svůdná. Sklouzne zrakem k Fayiným rtům. Celou cestu si vychutná.
„Svět lazaret plný malomocných, tu každý chcípá v žluči nenávisti na svém loži, přesvědčený, že ležet na jiném bylo by mu líp!“
Napřímí se, zvedne ji s sebou, dotančí ke dveřím do kuchyně. Propustí ji s políbením ruky, k štíhlým prstům zašeptá: „Ta země něžných dekadencí, surově milující, kde zpitá chátra v bahnu stok vášnivě rokuje o půvabu a na potácivou cestu domů si svítí svatozáří…“
Rozhlédne se; z dřevěného stojanu vytáhne dva největší nože, jeho prsty nezanechávají otisky, zkusí hrot, ostří. Poněkud opotřebované, paní domu je buď horlivá kuchařka, nebo domácnost malinko zanedbává, výtečně. Tupý břit znamená víc zábavy.
„Vlast bláznů, pod Kainovým znamením odsouzených k věčné naději, rodná půda nevinných netvorů… Svět. Ten svět. Jak sladko je mi zvát ho svým.“
Mrkne. A uchopí obě zbraně do jedné ruky, druhou popadne Fay, cítí, že on sám se usmívá, lovecká horečka palčivě protéká tělem. Schody do patra vyběhne, Fay za sebou, zastaví před koncem chodby, troje dveře před nimi. Ukáže k prvním nalevo, přiloží prst k ústům, zavrtí hlavou. Prostřední. Zaváhá, přemýšlí. Odmítne.
Sem, pokyne k těm napravo, otevře, vtáhne Fay za sebou. Jde, tak absolutně poslušná.
Setmělá ložnice, manželské lože, obsazené jen způli. Muž, necelých padesát let, zachumlaný v peřinách klidně spí, tlumeně chrápe, z jeho dechu lehce táhne alkohol a nechutná chemie mudlovských léků. Jak zní ono pořekadlo o spánku spravedlivých? Humorné; Tom spí báječně. A mudlové si na to vymysleli prášky.
Opět usadí Fay do bezpečí na komodu u zdi naproti, sám přistoupí ke kovovému zdobení čela postele.
A v rytmickém tempu ho rozezní čepelemi, klapoty klap klapy, břitká zvonkohra. Hádejte, komu zvoní hrany. Ale jen v duchu, nevyslovujte nahlas, však víte… už jste zkontrolovali zámky?
Muž cosi zamumlá, rozespale otevře oči – chraptivě lapne po dechu, několik zběsilých plácnutí naslepo po nočním stolku, nahmatá lampičku, rozsvítí. Žárovka se zapraskáním chrstne nažloutlé světlo do místnosti. A úleva se nekoná.
„Co… co je?! Kdo jste?! Co tu chcete?! Kde jste se tu vzal?!“ zadrmolí vyděšeně, oči vytřeštěné.
„Oh,“ natočí se Tom k Fay, „Elliot má tolik otázek, sotva se probudil. A pak, že jsou ženy zvědavé; jaká hanebná pomluva.“
Elliot se zády přitiskne ke stěně, peřinu u těla jako štít, postřehne Fay, což ho na moment zarazí, situace nedává smysl, Elliot létá pohledem z jednoho na druhého, ve tváři šedivý, tepna na krku pulsuje leknutím. V mysli v nekonečné smyčce mumlá, co se děje, nechápu, zlý sen? Chci se probudit.
Na některé se musí pomaleji.
„O co tu jde?“ vypáčí Elliot ze sebe. A konečně mu to dojde; splašeně rozšíří zorničky. „Kde je moje žena?!“
„Začínal jsem mít strach, že si snad nevšimneš,“ přimhouří Tom oči káravě. Prudce zvedne obě ruce nad hlavu.
„Nevinen!“
Mimochodem, tohle mírumilovné gesto vyzní ohromně zajímavě, když máte v rukou nože. Nechá je klesnout, hrotem levého znuděně mávne k chodbě.
„O jedny dveře dál. Právě v hostinském pokoji zuřivě šuká s tvým nejlepším přítelem. Ano, ano, já vím, Elliote,“ povzdechne s otrávenou soustrastí, „klišé stokrát obehrané, žádná fantazie. Nuda, nuda, nuda. Ale co nadělám,“ pokrčí odevzdaně rameny, „z nějakého důvodu lidi nepřestává bavit.
Nuže, jaký je plán? Přemístíme se tam zachytit je in flagranti, nebo diskrétně vyčkáme, až svůj bohunelibý akt úspěšně završí? Co říkáš? Je to na tobě; tvůj dům, tvá pravidla. Tvá žena. Tvůj přítel. Když nad tím tak přemýšlím,“ shlédne na nože, „tyhle jsou vlastně také tvoje. No nic, to jsem odbočil. Rozhodl ses? Přepadovka? Chvilka konverzace? Ah, jsi nováček, chápu. Chceš slyšet můj návrh? Možná bychom počkat měli, koneckonců dnešní večer budou mít už tak poměrně pokažený a špetka empatie ještě nikoho nezabila.“ Tom se zasměje, mrkne přátelsky: „Slovní hříčka. Neber ji vážně.“
Elliot ztěžka polkne. Začne rejdit očima, Tom, Fay, dveře, Tom, dveře, Fay, dveře, Tom.
Lampa.
Dveře, Tom, dveře, Tom, dveře, Fay.
Lampa.
Dveře. Prázdné místo vedle sebe. Tom.
„Vy jste… blázen,“ hlesne.
Někdy si Tom myslí, že se mudlové učí, jak reagovat v podobných případech, když neustále recitují texty toho samého laciného scénáře.
„To mi říkají často. Zřejmě se jim pak situace zdá snesitelnější. Proč? Upřímně netuším,“ přitaká Tom zadumaně. Pohodí hlavou, usměje se zeširoka. „Konverzace tedy! Jak ohleduplné od tebe. …Počasí? Letošní konec léta je obzvláště teplý, což obilí svědčí, na druhou stranu mrtvoly se rychleji rozkládají, ale nechci být protivný hnidopich, vše má své klady a zápory. O sportu mnoho nevím, zdejší politika mne míjí; filozofie? V té se orientuji.“
Elliot zjevně také. Zastává nauku, když někomu nerozumíš, je to nepřítel. Není špatná. Nemůže být, má tolik přívrženců.
Odhodí peřinu, seskočí z pelesti, kolena zradí, ke dveřím se prazvláštním přískokem dokutálí; Tom ho zachmuřeně sleduje. Elliot má pruhované pyžamo.
Merline, jak jen tuhle ohavnost nesnáší, sekta Pruhovaných si zemřít zaslouží. Odvolání zamítnuto.
Zatímco se chodbou potácivě a s duněním Elliot valí k prvním dveřím, Tom se natočí k Fay, nabídne jí dlaň.
Plamínek začíná tušit. Zmatek, nejistota, trocha strachu. Láska a víra v něj.
Přijme jeho ruku, seskočí na zem. Následuje ho; do té náhlé exploze zmatku, chaosu, tlumených výkřiků zloby, hanby, úleku, syčivých slov plných urážek, vyděšené obrany tavící se v útok.
Když vstoupí do pokoje, všichni aktéři jsou poctivě na svém místě, u zválené postele vzpřímený Elliot-poněkud nejistý démon pomsty, jeho žena Angela-hrdý padlý anděl rychle otvírající rezervoáry sžíravého pohrdání, omotaná pokrývkou stojí u zdi, rodinný přítel Gareth-nezbytný Jidáš všech tragédií, u protější stěny navléká kalhoty; každý ve své soukromé verzi šoku s vlastní příchutí.
Bleskově vyměňují masky, kostýmy, bravurně improvizují v nečekané změně, přechází do svých dalších rolí. Tolik zaujatí hrou na život; to jeden musí ocenit.
„Zdravím,“ pokyne jim Tom vesele.
Umístí Fay do volného koutu co nejdál od nich, magií zamkne dveře; nikdo nemá rád, když herci prchají před koncem dějství. Tak nějak to kazí atmosféru.
Fay intenzívně sleduje Angelu, v myšlenkách jí dodává odvahu, braň svého milovaného, stůj při něm, nezakolísej ve svém rozhodnutí…
Plamínku bláhový. Dobře znáš lidskou malost a stále věříš.
Ale to není úplně spravedlivé, Fay neví, co Tom. Neslyší nevyřčené, nevidí obrazy vzpomínek.
Však pochopíš. Pokud mne to necháš dokončit; nebo ti příliš připomínají naši vlastní minulost a bojíš se znesvěcení?
Tom soustředěně projde její mysl, pátrá po reakcích, doufá, že je pochopí. Správně pochopí.
Netřeba. Tak jasné jsou.
Fay nemá v úmyslu ho zastavit, naléhat či prosit. Chce s ním sdílet jeho cestu. Ji pekelné ohně neděsí, jsou-li cenou za to, že ho milovat… smí.
A znovu to palčivé sevření v hrudi, že by téměř zapomněl, kde jsou a proč.
Tom se musí přinutit obrátit pozornost zpět do místnosti, letmý nitroklid. Vzrušení z lovu a chvějivé očekávání se plně vrací.
Jejich přítomnost pochopitelně vyvolala novou vlnu zmatení, Angelu s Garethem to drobet rozhodí, jen na chvíli, Angela se hbitě chopí příležitosti situaci otočit, zaútočí.
„Kdo jsou tihle? Co to sakra znamená, Elliote?!“
Elliot rázem seschne, schoulí do sebe, ztrácí už potřetí, když předtím zaslepen ješitností ani nezkusil prchnout, musel se přesvědčit, načež zraněná pýcha mu nedovolila je varovat, společně čelit hrozbě. Ubohost má jen málo variací, ty těžko Toma překvapí, dávno poznal všechny, naučil se je využívat během lovu.
„Nás si nevšímejte,“ usměje se, natočí k Elliotovi, chápavě ho ujistí, „vyřiď si potřebné. Rodina má přednost. Tomu rozumím. Počkám.“
V ledabylém naučeném pohybu nechá oba nože několikrát se zlehka protočit v prstech. Angela s Garethem totiž jeho rekvizity dosud nepostřehli, což je staví do nevýhody; a uznejte, to není fér.
…Strach. Jak fascinující emoce. Mrazení v zádech, zatímco se krev rozpálí k bodu varu, orgány na pár vteřin ustrnou v práci, aby se vzápětí divě probraly, to vše vyprodukuje specifické aroma, nezaměnitelné s čímkoliv. Tom zhluboka nasaje, tahle droga nikdy neztratí svůj říz. Nejoblíbenější koření každého pokrmu šelmy.
„Myslím to vážně, pokračujte. Jako bychom tu nebyli. Pochybuji, že jste si stačili vyříkat vše a potlačovat emoce je zdraví škodlivé. Ale vida. Zajímavá sbírka. Smím se podívat, Elliote? Děkuji,“ přistoupí k malé knihovničce, sklouzne pohledem po titulech na hřbetech knih. „Biochemie, jaderná fyzika, astronomie, matematika… zdá se, že tě čísla fascinují. Zvláštní, že tu nenacházím knihu, která je jimi doslova posedlá. Pravda, pro mnohé může být matoucí, když tvrdí, že tři znamenají jedna a trojka samotná je první skutečné číslo, to jsem sám ještě úplně nepochopil; ale čtyřka značí vesmírný řád, s čímž docela souhlasím s ohledem na světové strany, roční období a měsíční fáze, ohledně čtyř rajských řek na počátku si tak jistý nejsem, ovšem budiž, pětka je symbolem moci, prakticky odvozeným od prstů na rukou, ale opět nemohu potvrdit, zda je možné nasytit zástup pěti chleby. Šestka. Ta je má oblíbená, zvláště v kombinaci s onou záhadnou trojkou. Šest set šedesát šest. Jak humorné, že ačkoliv se všichni shodli, že jde o numerologicky znázorněné slovo, jeho výklad se různí. Hebrejsky therion znamená šelma, stejným postupem se však překládá i jako sótér, které je v aramejštině ničitel, v řečtině spasitel; očividně záleží na úhlu pohledu. Přesto – nejvíc mne oslovuje sedmička. Číslo dokonalosti. A tolik využití; sedm dní stvoření, sedm stupňů Šalamounova chrámu, sedm hladových let, sedm svátostí, sedm ctností, sedm smrtelných hříchů, sedm pečetí; mohl bych pokračovat, ale nechci nudit. Snad jen ještě obligátní desítka, tu nesmím opomenout, samozřejmě.
Jsem vážně překvapený, že ji neznáš, Elliote. Je to docela bestseller,“ otočí se Tom ke zcela němému publiku.
Zírají na něj v různě odstupňovaném strachu promíseném s přesvědčením, že je dočista šílený. A to je vzhledem k jejich současnému mentálnímu stavu tady ten nejpříčetnější. Skvosty ironie nikdy nezklamou.
„Omlouvám se, snad jsem vám nepřerušil nit? Nebo chápu správně, že jste dohovořili?“
Elliot smrtelně zbledne.
„Jsem věřící katolík,“ vydere se z něj se zahvízdáním z plic; přesně takové absurdní sebeobranné snahy umí Toma pobavit nejvíc.
„Elliote,“ zavrtí blahosklonně hlavou, „to nevadí.“
„On tě přišel zabít?“ pronese Angela dezorientovaně, u ní jsou emocionální změny rychlejší, než Tom stíhá, stejně jako její logické závěry. Ovšem na to je zvyklý.
„Elliota? Jistěže ne,“ ohradí se dotčeně. „Vás všechny.“
Víte, tohle je na tom nejhumornější. Jak nechápou. Odmítají. Realita buší do lebky, civí jim do očí a oni nepobírají.
Elliot stojí prozření nejblíž, třebaže se ještě stále konejší bláboly o zlém snu, ze kterého se musí probudit. Angela je vyděšená, ale její strach postrádá zřetelné kontury, směr i cíl, příliš ztracená, netuší, která z jejích rolí se teď hodí. Gareth? Ten se bojí také, jistěže. Jeho ochranou je bizarní jistota, že se ho dění netýká; jde přeci o Elliota, s ním Tom přišel. Navíc zkušeným okem odhalil Tomovu slabinu.
Fay.
Polonahý k ní vysílá kradmé pohledy, snaží se získat její pozornost, zapůsobit klidným sebevědomím, mužností. Nutno přiznat, že nevypadá špatně.
Jeho mínus.
„Ale nač spěchat,“ prohodí Tom nonšalantně, opře se zády o knihovničku za sebou, složí paže na prsou, nože viditelné. „Patrně vám neuniklo, že jsem trochu výřečný; nu, rád se poslouchám,“ pokrčí rameny. Významně pokyne jejich směrem. „A těžko odolat, když tu mám tak dychtivé posluchače. Co tedy rozebrat hlouběji mou oblíbenou sedmu? Kterou?“ Pohlédne na zválenou postel páchnoucí potem, laškovně mrkne. „Domnívám se, že se sama nabízí. Sedmero hříchů, to ovoce ze všech nejsladší, z nejopečovávanějšího stromu lidstva, aby nikdy nepřestal rodit… Pýcha, vždy první, matka všech dalších provinění. Hněv, otec vraždy. Závist, hniloba rodin a přátelství. Smilstvo, rozkoš skrytá pod falešnou rouškou lásky. Obžerství, které není ničím jiným než touhou užít si všeho, co nemají druzí. Lakomství, ta ryzí potřeba vlastnit bez ohledu na kohokoliv. Lenost, absence snahy cokoliv zlepšit. Vida, jak milé, spatřit ve vašich tvářích jiskřičky poznání. Směle do toho, neostýchejte se zapojit, koneckonců každý z vás má se všemi vlastní zkušenosti,“ pobídne je gestem, povzbudivý, jako profesor stydlivé studenty.
Překvapivě mlčí. Jako hroby, ač dosud nevykopané; však už čekají.
„Nikdo? Dobrá,“ usměje se Tom vlídně, „v pořádku, rozumím; delikátní téma. Žádný problém, s potěšením vás zastoupím. Angela. Náš cudný anděl v prosté róbě. Pyšná na jmění, o které se nezasloužila, na své vnady, o kterých se domnívá, že jim nelze odolat. Plna závisti vůči každé, která má, co ty ne. Užívající si do dna všech světských radostí. Lakomá jen v jistých směrech, to je nutno přiznat. Stejně jako lenost, i té umíš úspěšně odolat, zejména jde-li o získání šperků, mužské náklonosti. Ovšem hněv s notnou dávkou hlasitého pohrdání ti cizí není, když tak spravedlivá odsuzuješ děvky; což se mě popravdě trochu dotýká, mám děvky rád. Jsou upřímné. Zatímco ty se kurvíš pod záštitou rafinovaně sehraného milostného vzplanutí, abys získala drahé dárky, nemalé laskavosti, dokázala si, že ti nelze nepodlehnout a mohla udělat další zářez do svého lože, a proč si při tom neužít fyzických slastí, jistěže, zvlášť, když je to tichá pomsta nevšímavému manželovi, která tě vždy umí rozveselit; ne, Elliote, ne, Garethe, ani zdaleka nejste prvními či jedinými, mohl bych vaše předchůdce vyjmenovat všechny, což neudělám. Ne že by mne trápila indiskrétnost, jen bych neskončil před svítáním… Jaké úchvatné rozhořčení, Angelo!“ Tom k ní rošťácky zamíří jednou z čepelí. „To se mi líbí. No nic, dál. Kdopak?
Třeba Gareth, náš Jidáš placený v naturáliích. Pýcha, samozřejmě. Od dětství, co se přátelíš s Elliotem, jsi byl vždy přesvědčený, že ty jsi ve všem ten lepší, sžíraný vztekem, že to nikdo jiný nevidí, otrávený závistí, kolik toho Elliot získal; to ty jsi měl vlastnit jeho dům, obchody, jmění v bance, úctu ostatních. Jeho ženu. Což je ta nejdůležitější pohnutka, která ho přivedla smilnit do tvého lože, Angelo; odpusť. Hned dvakrát, jelikož Gareth od počátku snil, že budete přistiženi a on tak nad Elliotem poprvé zvítězí. S čímž souvisí touha požívat výdobytků druhých. Lakomství? V každém směru, obávám se. Lenost. Tu jsi vybrousil k dokonalosti, proč se o cokoliv snažit, když předstírat přátelství, škodit postranně a brát co není tvé je mnohem snazší. Nicméně závist stále zůstává tvou hnilobnou korunou, pod jejím praporcem vedeš všechny své činy… Příjemné. Tvůj výraz nezapírá. Jsi na to hrdý,“ Tom mu drobně pokyne. „Těší mne, že jsem směl pro tebe odhalit Elliotovi jeho slepou naivitu a dopřát ti malou satisfakci. Evidentně ti stála za promrhaný život; včetně hanby, kterou se marně snažíš skrýt,“ Tom s despektem přimhouří oči, „což popravdě tvůj triumf značně kazí. Ale víte, co je na tom všem naprosto úžasné? Angelo? Garethe? Ne? Skutečně? Páni. V tom případě neodolám, musím prozradit skutečnou perlu celé této komické zápletky. Vás oba všemi sedmi hříchy vedla bytostná potřeba Elliota zranit, ponížit, porazit – jenže jemu ani na jednom z vás nezáleží. Jste pro něj kamufláží. Jen kulisy. Nic víc. Vše, co vidíte, vše, co o něm víte, je lež. Celý jeho život, jak ho znáte, o který ho chcete připravit, je maska, která je mu z duše lhostejná a zahodil by ji bez váhání. Pro ten druhý život. Ten skutečný, po kterém jediném touží, občas si ho potají dopřeje, ochotně zaplatí čímkoliv.
Brilantní, co říkáte? Tak zoufale, tak dlouho, za takovou cenu se snažit – o nic. Odkrývání karet jednoduše zbožňuji,“ protáhne Tom vláčně s čirou rozkoší.
Elliot hledí do země, popelavě šedý. Kolena se mu třesou, neudrží ho, zvolna se složí, skryje obličej do dlaní. A rozpláče se. Ne, nemá sílu Toma zastavit; ani nedoufá, že by jeho tajemství bylo ušetřeno.
Angela s Garethem na něj zírají jako na zjevení. Už zase nepobírají. Oba současně vzhlédnou k Tomovi, žádají vysvětlení; jako by tam nestál s noži a jasným prohlášením, proč je navštívil.
Situace absurdní do extrému. Tom se ohromně baví.
„Elliot. Hm. E-lli-ot. Popravdě jsi speciální případ, Elliote, mám potíže ti kterýkoliv z oněch smrtelných hříchů přiřadit. Od každého špetku, současně žádný; pro tebe měl být stvořen osmý. Hřích ubohosti. Nu, chybička se vloudí, ani mravokárci nejsou dokonalí, a jak by také mohli, když třídí, co nepoznali. Uznejte, není paradoxem, aby svatý soudil viny, kterým nerozumí? Jak by mohl být takový výrok správný?
Opět jsem odbočil, odpusťte. Zpět k Elliotovi.
Protože ne, Angelo, tvůj ctihodný choť není sexem znuděný ani starý. Ve skutečnosti je jím posedlý. Jen tak trochu nejsi jeho typ. Náš Elliot miluje děvčátka. Čím mladší, tím lépe. Ta slast, když křičí, volají matku, otce, žebrají o slitování. Když usedavě pláčí sotva je po všem a Elliot je může konejšit; právě tuhle fázi má ze všech nejraději. Hledá je na ulicích, sirotky, co nikdo nepostrádá, kupuje od chudých rodin, odvede do svého úkrytu, kde je zahrne dárky, rozmazluje, znásilňuje, ukonejší a opět znásilní v záplavě něžných slůvek a upřímných milostných vyznání, vykoupí se hračkou, pamlsky, nekonečnou laskavostí, protože je miluje, opravdu miluje, každou z nich. A vždy mu zlomí srdce, když pod ním vydechnou naposledy. Načež si odpřisáhne, že už nikdy víc, propije pár nocí, věnuje něco na charitu, kostelu, nenávidí se a proklíná; přesně do chvíle, než zahlédne další rozkošnou dívenku, kterou je nemožné nemilovat…“
„Dost!“ zaječí Elliot, ruce na uších, kolébá se v usedavém pláči. „Je mi to líto! Je mi to tak strašně líto, všechny ty příšerné věci, já přece nechtěl, nemůžu si pomoct, snažím se! Ale nejde to. Nejde.“
Tom si povzdechne.
„Přesně o tom mluvím. Hřích ubohosti.“
„Jděte pryč,“ vzlykne Elliot, „běžte… copak jste už nezpůsobil dost? Všechno jste zničil… všechno…“
A Tom poprvé nechá svůj výraz prostoupit chladem, nicotou, lhostejností šelmy.
Je čas.
„Odejít? Kdepak, Elliote. Zapomněl jsi? Kvůli konverzaci jsem nepřišel; ač byla příjemná.“
Nechá ze sebe vyvřít magii, strhne Angelu s Garethem na kolena, smýkne jimi po podlaze, Angelu naproti oběma mužům, znehybní je v jejich pozici.
Konečně začnou chápat. Hrůza z nevysvětlitelného jim vyrazí dech, vytřeštěně zírají jeden na druhého, několik bezvýznamných pokusů vstát, ledový pot se leskne na všech tvářích. Tom k nim zvolna vykročí. Zarazí se. Ohlédne. Váhavý vnikne Fay do mysli.
Nachází jen trpkou pachuť, zatímco ty tři sleduje. V jejích očích zmrzačili, co jí je svaté. Lásku. Svobodu. Čisté souznění s přirozeným řádem.
Žádný soucit. Nejenže Toma nechce zastavit; ona s ním souhlasí.
A současně jak měkké vlny jí proznívá pocit hrdé radosti, zadostiučinění po všech předchozích příkořích, je pyšná na něj; tak by k němu měli nicotní vzhlížet, sražení k zemi, uhranutí děsem, protože její Lord je Šelma, ta skutečná, jediná, nepokřivená nízkými pohnutkami, loví z hladu, aby mohla žít; spravedlivá. K sobě i k ostatním. Jednou to svět uvidí…
Tom k ní dojde, nelze odolat, vloží jí na čelo křehké políbení; v žebrech to známě neznámé svíravé pálení.
Fay k němu překvapeně vzhlédne, vytržená z myšlenek. Daruje mu lehký úsměv, tvář jí zjemní něhou. Úctou. Obdivem. Milováním. Tom zde stojí připravený vraždit bezbranné, ani poprvé, ani naposledy, a přitom je to právě on, koho zář černých galaxií shledává neposkvrněným. Spravedlivým. To by Yaxley vidět nedokázal. Její krása, mysl, přítomnost, tak ohlušující, všeprostupující, až se srdeční sval v hrudním koši křečovitě svíjí…
„Nemůžete nás zabít,“ vyruší ho Angela, zničí magický okamžik, chorobně zelená chrčivě hlesne, „nic jsme vám neudělali.“
„Nesouhlasím,“ zavrčí Tom, polkne hněv, to je pro něj nové, zloba ho při lovu neprovází, krade jasnou mysl i samotný prožitek, vydechne zhluboka. Však Freya čarodějná nikam neodchází.
„Definitivně mohu. A udělali,“ pokračuje klidný, obrátí se k ženě na zemi. „Urážíte mne svou existencí.“
„Nemáte právo. Sám jste zrůda horší než my všichni, nemáte právo nás soudit!“
„Angelo. Poslouchala jsi vůbec? Co jsem říkal před chvílí?“ rozpaží Tom. „Kdo jiný je náležitě schopný určit míru viny, než ten, který ji nese, zná dokonale, všechny její příčiny i následky?
Přesto, já vás nesoudím,“ pokrčí rameny, „tohle označení mi zavání pokrytectvím. Já vám rozumím, jako nikdo jiný; věř mi. A máš pravdu, jsem vinen všemi myslitelnými hříchy v jejich nejděsivějších formách. Každičký z nich jsem si užil. Vychutnal. Nelituji jediného.“
Vloží na ni pronikavé chladné zorničky.
„A právě v tom to vězí,“ řekne. „Všichni v sobě máme světlou i temnou stranu, volba je pouze na nás, kterou se rozhodneme krmit. Můžeš se věčně vzpírat temnotě, zvolit světlo; třebaže mi důvody k tomu unikají, takové odhodlání respektuji. U některých s obdivem ctím.
Též můžeš přijmout a obejmout temnotu. Oddat se jí, věrně sloužit i panovat zároveň jako já.
Nebo kráčet středem. V harmonii být Dnem i Nocí, brát sílu z obou, oběma žehnat rovným dílem. Toho schopen nejsem, nepoznal jsem nikdy člověka, který by byl, ale věřím. Věřím, že někde existuje.
A jedno vím zcela jistě. Nemůžeš, nesmíš, být šelmou jen tak trochu.“ Tom zavrtí hlavou. „Nemůžeš ničit životy jiných, a pak se přikrčit v studu, kolébat nadějí, že to nikdo nezjistí a tím jsi v bezpečí, nemůžeš věčně drobně hřešit přesvědčený, že dokud nezabiješ, dojdeš spasení, nemůžeš zabít a utéct k pokání, jistý, že si jím vykoupíš odpuštění, když vzápětí spácháš další vraždu, a stále znovu a opět, to nejde, takhle to nefunguje. Nesmí.
Ne. Nemůžeš neustále měnit strany s vírou, že tak unikneš trestu. Buď šelmou jsi, nebo nejsi. Rozumíš? Vy všichni, ty, hanobíte, co mně je svaté; v temnotě není místo pro mrchožrouty.“
Vnímá ho; svůj věčný hněv, ten trpělivý chladný žár, proudí jím, prostupuje, trýznivá stigmata pravdy, již nesmí vyslovit, když ze všech stran na něj bez ustání křičí, vyřkni slovo a budeš vyhnán navěky, nutí ho mlčet, aby přežil, a ten život je stále méně k unesení; hněv němých.
Je hlasitý. Můžete ho slyšet v jejich očích.
Tom shlédne na Angelu.
„Soudit vás? Nebuď směšná. Když zašlápneš švába, co ti leze po podlaze, soudíš ho snad? Nikoliv. Čistíš svůj dům od svinstva. To dělám.“
Přistoupí, mužům za zády, Angele vstříc.
Elliot zatím propadl do pasivního odevzdání, myslí na nafouklá plesnivějící drobná tělíčka hozená do studny, z mlhavého zbytku pudu sebezáchovy se v duchu nejistě modlí, slibuje, že už nikdy! …Nebo možná, jen jednou, naposledy; vždyť pětiletá Nettie na něj v úkrytu čeká, tak rozkošně nevinná, kdo se o ni postará, kdo ji bude milovat víc?!
Gareth našel svou záchranu v distancování. Nepatří k nim. Čím se provinil? Že záviděl? Něco málo si vzal? Nedělá to snad každý? A jsou-li vinni všichni – pak už to ani nemůže být hřích, no ne?
Angela zvolila útok. Kde selžou vlhké řasy dámy v nesnázích, obviňování a výčitky převahu zajistí. Těžko ji vinit z naivity, vyhrála tak nejednu bitvu.
„Ale jak si přeješ,“ pokyne jí Tom. „Jelikož vítám, že jsme se tu sešli všichni dospělí a odpustili si ono tristní ječení o pomoc, navíc tvůj zápal mne baví; tudíž nebudu rozhodovat já. To ty.“
Tom přiloží tupé ostří ke Garethovu hrdlu, vyloudí z něj zděšené vydechnutí, ostrý pach potu zintenzivní, kůže třpytivě orosená perličkami hrůzy.
„Kterého si chceš ponechat, Angelo? Nemilujícího a nemilovaného milence, se kterým bys mohla sdílet své vítězství nad Elliotem, jeho majetek, mnoho vášnivých nocí; máte toho tolik společného,“ pomalu, zálibně sklouzne břitem po nízkém strništi pod jeho bradou, škrábavý zvuk se v horečnatém tichu slastně nese, rozechvívá uvnitř; nechá nůž tam, shlédne k Elliotovi, přitiskne mu ke krční tepně druhý, „či svého hříšného manžela, který tě nikdy nezahřál, obelhával roky? Samozřejmě, vybrat nemusíš. V takovém případě zabiju tebe. Cosi mi říká, že tuto variantu nezvolíš; ale mohu se mýlit. Koho tedy? Řekni. Koho mám zabít, Angelo?“
Trojice částečně paralyzovaných, jen hlavy jim nechal pod vlastní vládou, muži teď v úpěnlivém děsu hledí na ni, Angela poletuje zrakem od jednoho k druhému. Váhá, přemýšlí, kalkuluje. Vlastně je náhle až obdivuhodně klidná, adaptabilnost doslova vynikající. Na druhou stranu, o její krk se nejedná.
A je to tu, moment prozření, spásné dětinské naděje mizí, syrová realita na ně vycení rozedrané dásně. Smrt přichází, blíží se, cítíš, její odér vášnivě plní smysly, první zkusmé zaznění smyčců, temný orchestr ladí nástroje. Tom ji cítí.
Oni též.
„Garetha,“ vysloví Angela skřípavě, slabě, ale pohledem neuhne, odhodlaně spočívá na tom, kterého před pár minutami vroucně líbala.
Gareth vyhekne šokem, nečekal to, ani v nejmenším, byl si tak jistý! Elliotův úžas není menší, ohromeně na ni civí, sálá vděčností, snad i jistou formou lásky; nejspíš poprvé za celé jejich manželství.
„Znamenitě. Můj obdiv, Angelo,“ přitaká Tom uznale. „Ponecháš si, kterého budeš moci snadno ovládat. Moudré. Praktické. Schvaluji.“
Nepatrně sklopí víčka, procítí měkce slizké proniknutí kůží, nitkami svalstva, mlaskavě mokré, když musí kvůli tupému nástroji vést řez i zpět, aby dosáhl patřičné hloubky. Opojně mámivé vychrstnutí kovového aroma, prudce, šalebně zavoní životem, co tryskem uniká.
„Ouvej,“ řekne. „Vedle. Promiň.“
Tom se usměje, Elliot bublavě chroptí, hlava mu padne na prsa zbrocená přívalem krve, několik škubnutí, zůstane zakletý v pokleku, pruhy pyžama chvatně mizí halené nachem, konečně trochu důstojný oděv. Mezi koleny se mu rozrůstá kaluž, rudé pramínky pleskavě stékají. Gareth plačtivě zasténá úlevou, je to na něj vše moc rychlé, nestíhá zpracovávat duševní otřesy. Angelin výraz se stáhne nenávistí.
„Sadistická zrůdo,“ sykne.
„Oh ano, tou jsem bezpochyby,“ pokrčí Tom rameny. Káravě potřese hlavou. „Angelo, upřímně, i vesnický prosťáček by pochopil, kam mířím. Není má chyba, že jsi nerozuměla. Leč k čemu marnit čas zbytečným svárem, nebudeme si kazit atmosféru; když nyní je situace mnohem, mnohem zajímavější. Nemyslíš? Garethe,“ a položí zakrvácený nůž před něj.
Dvěma prsty mu zvedne tvář vstříc své.
„Co říkáš? Nechceš se pomstít? Jistě, není fér mít jí za zlé, že tě zneužila pro své plány, když sám jsi dělal totéž; ale pokud sis všiml, právě tě chladnokrevně odsoudila k smrti. A to by tě možná nepatrně rozhněvat mohlo.“
Gareth má ústa otevřená, pohled zastřený.
„Chcete… abych ji… zabil?“
„Bystrý chlapec,“ mrkne Tom pochvalně. Kývne k noži. „Další volba patří tobě. Je to prosté. Ona nebo ty.“
Angela začne vřískat; tolik k důstojnému tichu. No nic. Zároveň se snaží vymanit z magického sevření, což v reálu znamená, že divoce zmítá hlavou, až rozpuštěné vlasy létají, vypadá jak v pozdním stádiu šílenství. Značně jí to ubírá na ženském šarmu. Smutný pohled, smutný. A to si vedla tak dobře.
Tom se od ní s povzdechem odvrátí, uvolní Garetha.
„Vezmi ten nůž.“
Gareth zírá na krvavý kov, nevnímá Angelu, její křik, mrtvolu Elliota po svém boku. Kaluž pozvolna houstne.
„Nemůžu…“
Chudáček. Je tak ztracený.
„To je dobré,“ pronese Tom chlácholivě, „pomohu ti. Neměj strach.“
Uchopí Garethovu pravičku, položí na rukojeť.
„Teď ji sevři. Cítíš, jak dokonale padne do ruky? Tu sílu, která z ní prýští? Svůdně lepkavá krví nepřítele,“ promlouvá tlumeně, každé slovo jako kouzelná formule, vsakují se do mysli, zažíhají jiskřičky, „vyjdi ze stínu, překonej sám sebe, dokaž, že jsi mužem,“ stiskne pevně svou dlaní tu jeho. A pustí. „Věřím ti.“
Angela ječí. Gareth uhranutě sleduje potřísněnou zbraň ve svých prstech. Otáčí ji, prohlíží.
„Nejsem… vrah,“ hlesne.
„Jistěže jsi,“ usměje se Tom. „Jen jsi to ještě nezkusil tímhle způsobem. Preferuješ útoky ze skrytu, vhodné slůvko sem, podvržený důkaz tam; v pořádku, já nenamítám, tato metoda skýtá mnohé výhody. Jenže nikdy se nevracíš pokochat důsledky svých činů. Oh ano, Garethe, i tvé nevinné hříčky s osudy druhých za sebou nechaly mrtvé. A o ty ses ochudil. Nebo jsi věřil, že neznat je znamená zůstat bez viny? Doufám, že nejsi tak bláhový.
Skoncuj s tou bídnou polovičatostí. Staň se šelmou. Dávám ti příležitost. Nač tvé váhání? Zapomněl jsi, kolikrát tě ženy odmítly s výsměchem, kolikrát ses dočkal pohrdání od mužů; Gareth, ten bezcenný neschopný psíček v Elliotových patách, co sbírá paběrky? Kolikrát vás srovnávali a vždy jsi prohrál – s ním. Právě s ním. Elliotem, prznitelem a vrahem dětí, nad jejichž mrtvolkami pak hořce plakal, tak žalostně ubohý. Dovolíš, aby tě porazil i mrtvý? Pak jsi to ty, kdo tomu věří nejvíc; že ona trapná parodie muže je lepší než ty… Výtečně,“ vydechne Tom, Garethovy prsty křečovitě sevřou střenku. „To je ono. Už si vzpomínáš. Skvělé. Ano. Vztek. Nenávist. Zuřivost. Tak je to správně.“
Tom se napřímí.
Angela utichne. Sleduje je oba, dusí se záští, doslova jí dští z očí. Gareth se nehýbe.
„A kdybych… to udělal… zabil ji. Necháte mě jít?“ vzhlédne k Tomovi.
„Jistě,“ přitaká shovívavým tónem, „proč bych tě zabíjel, když se tolik namáhám s tvým probuzením?“
To Garethovi stačí. Vrátí se pohledem k Angele.
Tom zdánlivě ledabylý odstoupí, ale nepřestává ho zkoumat nitrozpytem, připravený vmžiku zasáhnout, kdyby Gareth obrátil útok jeho směrem nebo k Fay, což by byla jediná logická reakce; jenže Garetha ani nenapadne. Zaslepený svými soukromými démony, pýcha a závist. Nic tak nemrzačí zdravý rozum.
Směšní. Ubozí. Nikdy se nepoučí, všechna slova marná. A před takovými nám Starostolec káže ustupovat, skrývat se? Vzdávat míst, která právem patřila nám celé věky? Když je poznávám v nahotě myšlenek – nelze si to nebrat osobně.
Uráží mě. Oni; i Starostolec v jejich ohavně smířlivé pokoře s tragickými konci, plamenně řeční o morálce, rovnosti, lásce, a pod rukou nás prodává takové mrzké chátře, co se obklopuje výdobytky pokročilé vědy, ale myslí uvízla v primitivním středověku s jeho pověrami a bludy, umí jen plenit, bez respektu k životu, smrti, zemi, narušuje přirozený řád. A Starostolec nečinně přihlíží.
Ale každý zašlápnutý šváb, podříznutá krysa se počítá.
Ano. Dnešní večer je dobrý.
Tom nechá úvahy odplynout, opět cele soustředěný.
Gareth upřeně sleduje Angelu. Stala se symbolem všech jeho proher i ponížení. A jeho vykoupením.
Zčásti hledá odvahu. Zčásti si chvíli vychutnává. Jen jednou lze povstat prvně jako šelma.
„Tak pojď. Zbabělče,“ syčí Angela, „ukaž, jaký jsi chlap. Zamorduj bezmocnou ženu; víc bys stejně nedokázal, chcípáčku.
Garethovi blýskne v očích. Rty se mu zvlní, úsměv znetvořený temnými, temnými představami.
„Byl bych špatný mentor, kdybych ti neudělil do začátku pár základních rad,“ oznámí Tom věcně, přesune se k Fay, opře o zeď, založí ruce na prsou. Ramenem se jí dotýká; příjemné. Chyběla mu. „Bez ohledu jak jsi mocný, odhodlaný, zkušený, ozbrojený, každá oběť má na své straně dva významné elementy. Ani jeden není dobré podcenit. Za prvé, sílu svého zoufalství. Za druhé, faktor náhody.“
„Rozumím,“ zavrčí Gareth, usmívá se čím dál víc. Rozhodnutý vybrat si vše, co mu svět dluží. I s úroky. Začíná se těšit.
Rozumíš? Uvidíme.
„Pak tedy není důvod otálet,“ řekne Tom.
A magií otevře dveře, sejme pouta z Angely.
„Do boje. Hrdličky.“
Je to Angela, kdo zareaguje první; briskně, vždy připravená, jak milé, chytne látku omotanou kolem těla do pěstí, smykem se vrhne přes práh. Garetha to na vteřinu zaskočí, ale nic tak nerozpálí lovce jako prchající kořist, poslední zábrany mizí, pokud ještě vůbec nějaké byly, rázem na nohou, letí za ní, oba mizí v záhybu chodby.
Svým způsobem jako by tam byli sami, nečekaní návštěvníci zapomenuti; jejich vleklá tajná studená válka divě vzplane. Stejně jen čekala na zaznění polnic.
Tom trochu nejistě pohlédne k Fay.
Truchlíš, plamínku? Ukázkou pravdy, vzal jsem ti další kousek tvé půvabně bláhové důvěry v lidstvo?
Fay se o něj opře spánkem.
„Můj Lorde? Myslíte, že ten jasmín začne znovu růst?“
Tom na ni zůstane hledět. Zbavuje ho slov. Vždy překvapí.
Ovine ji paži kolem zad, přitáhne do volného objetí. Celým bytím nasaje její blízkost. Bez vášně a touhy, jen tak. Pro hebkost rozlévající se tělem z Fayiny přítomnosti, pro harmonii tónů.
…Milovaná.
A tím vším se zpoza rohu nesou zvuky boje, rány, dunění, zadýchaně hrubé urážky, neartikulované výkřiky zuřivosti, bezeslovné zběsilé zápolení na hranici lidských sil, vybičovaných touhou přežít.
Načež se rozhostí ticho, rušené jen přerývaným slabým dechem vyčerpání.
„Zřejmě skončili. Půjdeme se podívat, kdo vyhrál?“ nabídne jí Tom volnou dlaň.
Fay ji přijme okamžitě, vykročí s ním.
„Máte svého favorita?“
„Jistě,“ pousměje se Tom, „zkušenosti tě naučí, co sledovat.“
Společně opustí pokoj, chodba je prázdná, květináče na schodech rozbité, hlína a střepy a zlámané rostliny, Fay posmutní, škoda jich. Pod schodištěm rudé jezírko. V něm leží Gareth, jak zmuchlaný leknín. Nemá v hrudi jednu ránu od nože. Ani dvě. Ani tři. Je jich tolik, že splývají.
Angela ve zchváceném předklonu, na nejistých nohou se napřímí, tiskne k tělu potrhanou krvavou látku, sama krvácí, mnoho rozšklebených zranění rozsetých po těle, podlitiny ve tváři. Hledí k nim, nůž pevně v dlani. Pomalu, obezřetně udělá krok směrem k východu z domu, aniž by je pustila z očí.
„Blahopřeji,“ složí jí Tom poklonu. Pustí Fay, předstoupí, vztáhne k Angele ruku.
„Věděl jsem, že mne nezklameš. Od prvního okamžiku jsem viděl, že ty jediná to v sobě skutečně máš. Vydobyla sis své vítězství; a právo na život. Pojď ke mně. Dovol mi ošetřit tvé rány, ulevit od bolesti. Ten nůž tam nech, víc není zapotřebí. Nebo si ho ponechej, pokud se s ním cítíš lépe. Vedla sis excelentně,“ usměje se. Ukáže druhý nůž, který ještě stále drží. Hodí ho z patra dolů, zbraň s kovovým cinknutím jednou poskočí na zemi, zůstane ležet. „Ti dva tě nebyli hodní. A ty to víš. Pojď ke mně, má probuzená válečnice. Je čas slavit tvé vzkříšení.“
Angela se zakymácí, získá zpět aspoň vratkou rovnováhu. Ohlédne se ke vchodovým dveřím.
A vrátí pohledem k Tomovi. Myšlenky zřetelné; vidí muže, kterého by si uměla vážit. Po jehož boku by získala vše, o čem dřív ani netušila, že by mohla mít. Muže, který si váží jí. Který ji chce. A ona chce jeho, i slepá by vycítila jeho mužnou eleganci, charisma, neuvěřitelnou sílu. Jistěže takového si musíte nejdřív zasloužit.
Nerozhodně zůstává stát, rozum velí utéct, neriskovat…
Jenže. Je tam ta druhá.
Angele neuniklo, jakým způsobem se na tu druhou díval. S jakým zaujetím, snad láskou. A vášní; s tou bezesporu. Třebaže neudělala nic, neřekla slovo, jak husička hloupá za ním cupitá, vyhřívá v jeho slávě a on jí to dovolí – kvůli čemu? Pro její vyzáblé tělo, skrovné vnady? A ta má Angelu porazit?!
Nepřijatelné.
Kdyby teď odešla, nikdy nepřestane litovat, že neměla víc odvahy.
Její nůž padne na podlahu. Angela vykročí. Belhavě stoupá do schodů, zuby zaťaté, sveřepě zarputilá, přitahuje se pomocí zábradlí, zanechává čerstvě krvavé šmouhy, trvá to věčnost. Tom trpělivě čeká, dlaň napřaženou.
Konečně na dosah, Tom ji zachytí, vytáhne posledních pár schodů k sobě. Zvedne ruce, odhrne jí rozcuchané kadeře, slepené potem a krví, přiloží dlaně k její tváři. Pohladí.
„Vítej,“ zašeptá. Laskavý.
A jeho štíhlé prsty sklouznou po jejích ramenou, pažích, jemné, k dlaním svírajícím látku na hrudi. Tom přimhouří oči, chtivé, lačné žhnou; Angela rozevře pěsti. Dovolí mu odebrat její náhražku oděvu, stane před ním nahá, kůži bledou, jak je u dam záhodno, v ostrém a vzrušujícím kontrastu se sytou barvou krve, vlastní i skoleného soupeře, ještě stále čerstvá stéká mezi bujnými prsy, pár kapek na bradavce, karmínovými stružkami kreslí na oblém bříšku, stékají níž. Skrz jeho hladový pohled se v ní probouzí síla, napřímí se, hrdá, vidíš, jak jsem žádoucí? Ó ano, vidíš; ten úsměv jsem viděla už tolikrát.
Tom nepatrně poodstoupí, látku v ruce, zastaví ho zábradlí. Nespouští z Angely oči.
„Otoč se. Chci vidět vše.“
Angela poslechne. Nespěchá. Jen se dívej; mám toho tolik k nabídnutí. Nebudeš litovat.
Přeletí zrakem přes Fay opodál, chuděrko, se mnou se chceš měřit? Ať jsi mu byla čímkoliv, dneškem to končí. Ale nezoufej, třeba se tu a tam slituje, i tebe navštíví…
A pocit vítězství v ní burácivě vzplane, s jakým zalíbením sleduje, jak ta ubožačka mlčky odvrátí zrak, ustoupí, předem vzdává!
Prsty, pevné a silné, vniknou Angele do vlasů, zakloní jí hlavu; Tom stěží pár palců za ní.
„Angelo,“ vydechne. „Pragmatičnosti si cením. Využití čehokoliv, abys zničila své nepřátele, též. Ale víš, čím jsi mne okouzlila nejvíc? Že za celou dobu jsi ani jednou jedinkrát nepomyslela… na pokoj před námi.
A přehodí jí smyčku ze zkroucené látky kolem krku, tvrdě stáhne, div jí hrtan nerozdrtí; v duchu zuří. Fayin smutek i odevzdaná rezignace chutná pelyňkem.
Angela šokovaně lapne po dechu, ruce u hrdla, nehty drásá oprátku, svíjí se, bojuje, snaží vymanit.
Marně. Samozřejmě.
„Ššt, upokoj se. Jinak se sama udusíš. …Ten pokoj, Angelo. Ten, kdo tam spí. A ty sis ani nevzpomněla. To je tak neodolatelně zrůdné, že bych tě možná mohl ušetřit.“ Tom se skloní k jejímu brunátnícímu obličeji. „Žertuji,“ zavrčí. „Chcípni.“
Trhnutím ji přetočí, kolem zábradlí omotaný druhý konec látky, provizorní šibenice. Tom pustí uzel oprátky, chytí Angelu kolem boků, přehodí ji dolů.
Chrčivá hrůza z poslední zásoby kyslíku. Tiché křupnutí.
A už se kývá, páchnoucí výměšky pomalu stékají po stehnech, které tolikrát jiní zasypali polibky.
Tom napřáhne obě paže k Fay.
„Pojď sem,“ přikáže úsečně.
Poslechne, schoulí se mu v náručí. Tom ji obejme.
„Můj Lorde, jestli jste ji chtěl…“
„Ani na vteřinu,“ usekne jí slova od rtů ostře, podivný hněv nechce odeznít, „tak málo mi věříš? Slíbil jsem, že se pokusím být ti věrný. A ne, nevím, zda to vydržím bez občasného selhání – ale skutečně myslíš, že tak nízká coura stačí, aby zlomila mé odhodlání?!“
Fay skryje tvář v látce jeho košile.
„Omlouvám se,“ špitne.
Tom pomalu, zhluboka vypustí vzduch z plic. Přivine ji blíž, zjemní sevření.
„To nic, plamínku. Nehněvám se; aspoň ne na tebe. Sklízím, co jsem zasel. V pořádku. Jednou si snad tvou důvěru vysloužím,“ pronese tlumeně. „Co jsi viděla, byla verze boje, nic jiného. Využít protivníkovu slabinu; tou její byla sebejistota s bizarní nutkavou potřebou porazit každou ženu. Stačilo vytvořit zdání, že po ní toužím a sama se mi vydala. Jak ochotně asistovala vlastní popravě…
Další důkaz, že mám pravdu. Není možné být šelmou jen způli.“
„Tolik se omlouvám,“ zamumlá mu nešťastně do prsou.
„Už jsem řekl, Fay. Nebyla to tvá chyba.“ Sklouzne jí dlaní po zádech v pohlazení. „Nenašel by se pro mne polibek?“
„Tisíc!“ vzhlédne k němu prudce.
„Pouze? Ty lakomá…“
Sevře ji v pase, zdvihne výš, blaženě se ztratí ve sladké chuti jejích úst. Líbá ji dlouho, horce. Mrtvá těla v domě vychládají.
Když ji nakonec propustí, hněv je pryč, Tom spokojeně sytý, Fay se opět usmívá, zář v očích.
Tázavě pohlédne k posledním dveřím, těm jediným dosud zavřeným.
„Kdo tam spí?“
Tom ji vezme za ruku. Tiše otevře, spolu s ní vstoupí, zažehne slabé světlo.
Malý pokojíček, v mnoha odstínech růžové, zlatavě žluté, bílé, přezdobený kresbami květin a motýlků na zdech, třpytivých girland od stropu, poličky plné plyšových hraček.
Kolébka uprostřed na huňatém koberci. Pokreslená usmívajícími se slunci, hvězdičkami. V ní, v záplavě krajek, saténových pokrývek, dřímá zhruba tříměsíční nemluvně. Děvčátko. Pokojně oddechuje, víčka zavřená.
Fay k ní dojde, poklekne. Dívá se. Mlčí.
Tom přistoupí z druhé strany kolébky, usedne na koberec. Rozhlédne se.
„Uhodneš, kdo to tu tak zařídil? Který z nich jediný jí věnoval poslední myšlenku před smrtí?“
„Elliot,“ vysloví Fay. Hlas skřípne. A není to otázka.
Tom prostě kývne.
Fay chytí kraj kolébky do prstů. Zvolna rozhoupe, sem, tam, na kobercovém chlupu to zvláštně šumí.
„Můj Lorde, zabíjíte… jen takové? Nevinné netvory, predátory všedního dne?“
Tom na ni pohlédne, zpříma. Klidný.
„Tuším, že se ptáš, zda zabíjím děti. Odpověď zní ano. Jistě. Pro mě v tom není rozdíl. Jsou jako druh domácích skřítků, pouze zbytečnější. Nevyhledávám to, k čemu taky? Nepředstavují žádnou výzvu. Jen otravně křičí. Ohledně mých obětí,“ pokrčí rameny, „mám rád, když se brání, rád je přinutím pohlédnout jejich vlastní temnotě do očí. Ale nejsem mstitel spravedlivě odhodlaný vymýtit hříšné; ač by se to tak mohlo zdát. Jen je popravdě docela těžké potkat někoho bez viny. I mezi kouzelníky.“
Kolébka se houpá, děvčátko cosi zamumlá, mlaskavě s dudlíkem v maličké puse, prohne se, vytáhne buclaté ručičky zpod peřinky. Pokoj se rozvoní pudrem. Nevzbudí se, dál spí.
Fay ji sleduje, bezděčný lehký úsměv, ji osud dítětem nepožehnal. V Sarumu za to byla vděčná. Stále je. Vždyť jakou by byla matkou, tak rozbitá? Jiná než Angela, ano. Ale lepší?
Kolébka se houpá.
„Na lovu mám pravidlo, Fay. Žádní svědci.“
Kolébka se houpá, pudr voní, závanem z chodby se roztočí girlanda ptáčků, vystříhaných z blýskavého papíru.
„Život s Elliotem by byl horší,“ řekne Fay. Zvedne oči k Tomovi. „Uděláte to rychle? Bez bolesti? Prosím.“
Tom se zadívá na buclatý uzlíček ztracený v krajkách a mašličkách, tvrdě spící.
„Nebo bych mohl udělat výjimku.“ Namíří k děcku varovný ukazováček. „Pokud odpřisáhneš, že nikomu nic nepovíš. Ano? Dobrá. Domluveni.“
Mrkne k Fay, stihne to právě včas. V černých duhovkách se s Velkým třeskem zrodí nový vesmír. Úplně a nádherně duhový.
„Neodvažuj se obvinit mne ze soucitu,“ protáhne Tom výstražně; v duchu bloudí mezi čerstvými planetami, kochá se barvou mlhovin, „jde ryze o narušení vzorce. Každý, s kým jsem kdy lovil, všichni bystrozoři, které mám v patách, můj zákon znají. Žádní svědci. Žádné výjimky. Vzorec. Je nebezpečné se ho držet, časem se stane slabinou. Avšak výhodné ho druhým vnutit, právě nyní se její přežití stává mým alibi. Ani Yaxley by neuvěřil.“
Fay křečovitě svírá rty, ale koutky jí škubají úsměvem. Vděčná, až to skoro bolí.
Přesto se zeptá na jediné: „Není to riskantní? Nemůže vás nějak ohrozit?“
„Ne,“ potřese Tom hlavou, mírně, vždyť já vím, že bys ji obětovala – pro mne. Ačkoliv tě to děsí. Stejně bys to udělala. Vím to, plamínku. „I kdyby byla vzhůru, na nitrozpyt je příliš malá.“
Tom vstane, podá Fay ruku.
„Služebná přijde ráno, najde ji. A pobyt v sirotčinci není špatný. Pochopitelně, pokud se tam zrovna nezdržuje někdo jako já,“ dodá pobaveně. „Půjdeme. Mudlovská policie to uzavře rychle; vražda Elliota Garethem, zabití Garetha v sebeobraně, Angelina sebevražda následkem šoku, motivů tolik, že si budou smět vybrat. Dovolím si hádat, že budou odcházet se slovy: Kéž by všechny případy byly tak jasné,“ mrkne rošťácky.
Na chodbě odlevituje nepoužitý nůž zpět do kuchyně, zruší Závoj halení, soustředí se, nasaje do sebe veškerou magii; Fay za zády, opírá se o něj dlaněmi, tváří, vdechuje jeho vůni, teplo, sama hřeje. Ještě v pokojích rozlije několik kapek lektvaru Pohlcení, vždy precizní. Zadním vchodem dům opustí.
V zahradě zůstanou stát, měsíční srpek se úporně prodírá smogovými mračny.
Tom nitkami stínové magie vnikne do chřadnoucího jasmínu, od kořínků po konečky, vdechne tam život. Vyčká, než se kouzlo ustálí. Skropí půdu opět pár krůpějemi lektvaru.
Přitáhne si Fay k boku, pokyne bradou k bohatému temně zelenému kabátu zdí, čerstvé zdravé lístky stále raší; tak náhlá změna samozřejmě jistou pozornost vzbudí. Ale i kdyby sem náhodou bystrozoři zavítali, důkazy nenajdou. A Toma stěží budou podezřívat ze záchrany okrasné vegetace.
„Poslušně hlásím, úkol splněn,“ zamumlá do vraních vlasů.
Vychutná si její dravé objetí, zvonečkový divnovílí smích, který dusí dlaní, aby je neprozradila, štěstí z ní stoupá v měkkých vlnách, omývá ho láskou, půvabně dojatá.
Zvláštní pocit. Věnovat radost. Tak nějak to hřeje v břiše, nutí k úsměvu. Hm. Zvláštní.
Tom ji vnímá, hluboce, obezřetně se dotýká jejích emocí, jiskrné a stabarevné, nechává tělem proznívat její tlumený smích. Líbí se mu. Hodně.
Za tu pošetilou bláznivost s jasmínem to stálo.
Vezme ji kolem ramen, skrz stíny odvádí, kličkují mezi domy, jdou někam dál, kde se budou moci přemístit; procházka neuškodí, noc je pro ni stvořená.
A co se týče té malé… Kdo ví. Třeba se ještě setkají. Koneckonců, patří mu. Jen jí půjčil nějaký čas. Jednou za to možná bude něco chtít.
Do té doby žij blaze. Nebo jakkoliv se ti zlíbí, Sáro.
 
Kráčí odlehlou uličkou, neudržovaný chodník narychlo zasypaný pískem slabě skřípe pod nohama, většina lamp rozbitých, stejně sem dolů noc nepronikne, rozežraná v přízračné šero se žebravě plahočí podél oprýskaných zdí. Vysoko nad Londýnem věčně jedovatá korona z umělého osvětlení.
„Jak se cítíte?“ promluví Fay jako první, trochu váhavě, už to nemůže vydržet, otázka se jí nekonečně převaluje v mysli, stále hlasitěji.
Tom zadumaně nakrčí čelo.
„Není to nejhorší,“ utrousí.
Vzápětí neodolá, nejde to, prostě nejde; shlédne k ní, rty slabě zvlněné.
„Je mi dobře, plamínku. Dobře.“
Fayin výraz se rozjasní, v očích zadoutná veselí. Pokračuje v cestě po jeho boku, krok lehký. Látka sukně se vlní kolem nahých kotníků, beze spěchu, dlaň v dani; není divné, jak snadno se umí věci měnit v samozřejmé?
„Jdeme domů?“
„Jsi unavená?“
„Nejsem. Vy?“
„Ne. Copak, máš snad nějaký nápad na další dobrodružství?“ pozdvihne Tom obočí, hraný úžas; ve skutečnosti ví. Jen v dobách nutné koncentrace její vědomí opouští.
„Nápad to zrovna není. Přání. Chtěla bych někdy,“ stáhne hlas ke stěží slyšitelnému šepotu, její neustálá obezřetnost je roztomilá, zbytečná, jistě, ovíjí je Halení i Incubare, ovšem Tom ji vítá, „aspoň jedinkrát cítit vaši magii. Jako tenkrát na Taře, skrz vás, celou, naprosto… Jen tu vaši.“
Tu černou. Tom rozumí.
„Vím, že to není možné. Kvůli Rudým,“ posteskne si Fay. A rozhořčeně pohodí hlavou. „Není správné, že oni smí. Musí být hrozné ji tajit, držet v sobě, nikdy si nedopřát uvolnění, svobodně vydechnout. Vůbec to není správné!“
Tom se zastaví. Fay též, otočí k němu, zkoumavě nejistá, neměla to říkat?
Tom vztáhne ruku. Odhrne jí z čela zvlněný pramen vlasů. Bříškem palce obkreslí kontury rtů. Polaská sametově hebkou kůži na spánku.
„Nejspíš mne nepřestane udivovat, jak snadno chápeš. Že… víš.“ Přikývne. „Ano. Občas to je těžké. A ne, není to správné. Hovoří o svobodě, spravedlnosti – ale pro koho? Jen pro stejné jako oni. Káží o míru, lásce, porozumění – ve skutečnosti nám zakazují se bránit, nutí vzdát bez boje, nechat barbary drancovat naše svatyně. Tohle Prvotní nechtěli. Věnovali nám měsíční, které jsme zřejmě dosud nedorostli, stále neschopní plně pojmout její moc, bílou, jež umí tvořit. A tu mou. Abychom měli sílu náš svět chránit.
Chtějí rovnost? Tedy budiž; ať rozdělí zemi, přenechají část nenarozeným, a já pod vlajkou Starostolce budu ochotně a rád střežit hranice až do své smrti! Proč tohle nejde? V čem to není poctivé? Oč spravedlivější je nechat se tupě vést k zániku a vyhubení těmi, co nás přísahali hájit?“
Přitáhne Fay k sobě, útlé paže se mu ovinou kolem pasu, sevřou, podpírají. Sdílí jeho tíhu.
Tom složí tvář do neposedných černých vln na jejím temeni, pohled nepřítomný.
„Snažím se, plamínku. Po všechny ty roky se snažím to pochopit. Ale nerozumím. Protože jsem zrůda? Je to vinou oné chybějící části, bez níž nemohu být člověkem, že nevidím, co se Albusovi zdá tak jasné? Měl bych to přijmout, v důvěře, že on ví? Já nevím. Fay. Někdy jednoduše… nevím.“
Jaká úleva; smět poprvé vyjádřit nahlas své pochyby. Před každým jiným by ztratil část své autority. Ale ne před Fay. Ne. Před ní ne.
„Mně všechno, co říkáte, dává dokonalý smysl,“ pronese vážně. Tvář na jeho srdci, naslouchá zvonivému dunění. Povzdechne si. „Ale jakou může mít váhu mé mínění, když vás tolik miluji? Přála bych si vám říct, ať následujete své instinkty, vždyť i Pomněnkový je omylný; jenže co já vím? Váš úžasný svět je tolik matoucí, se všemi zásadami a nepsanými pravidly, které mi unikají, a jako by už tohle nestačilo, všechna ta posedlost skrytými významy každého slova, skutku…“
Tom se zarazí. Zbystří.
Tajnosti. Hádanky.
Ten – dopis.
U Starostolce nejsi vítán, s láskou, Albus.
Ta bizarní protichůdnost zvolených slov.
Nemusela být lítostí nad dalším odmítnutím. Čím tedy? Varováním? Pozvánkou k soukromé audienci? Zajímavé. Jak jsem si mohl nevšimnout? Řečnická otázka, kvůli hněvu a zklamání, samozřejmě.
Nu, Albusi; zřejmě ti odpovím.
Pohlédne na Fay skrz přimhouřené řasy.
„Přestaň s tím. Brutálně ničíš můj názor na mudly.“
A usměje se zeširoka, jsi svěží vánek, nový úhel pohledu, přesně, co potřebuji, zdvihne ji, vtiskne rázné políbení.
A přesně, co chci.
„Nyní, tvé přání,“ mrkne významně. Sevře ji v náručí. „Drž se pevně.“
 
 
Hans Zimmer feat. Uyanga Bold - The Dark Knight theme
 
První, druhé, třetí. Čtvrté přemístění. Fay mu téměř bezvládně visí v pažích, točí se jí hlava, zápasí s nevolností. Tom není zastáncem pomalého učení, to ostré řezy přináší pokroky, vnímání bolesti se otupí rychleji; nepříjemný proces, ovšem. Pro jeho studenty.
Dnes poprvé i pro něj.
S Fay je všechno tak jiné, nikdy nepřestane tápat, důvěrně známé všednosti se v diamantovém světle mění v neprobádaná území. Nový svět. Skrývá jedinečné skvosty. Mnoho nástrah.
Tom ho touží poznat celý.
Opře si ji o hruď, v duchu si zlořečí, aspoň nějaký lektvar mohl vzít, trpělivě ji hladí po zádech, čeká, až neblahé následky pominou, klidně tam s ní bude stát do svítání. Netřeba. Sotva zvedne víčka, zaostří pohled, sama se napřímí. Stále na vratkých kolenou přijímá jeho podporu, nejspíš nevědomky sevře v pěsti látku Tomova rukávu.
„Matko,“ hlesne, „to je… nádhera.“
Objevili se na skalnaté vyvýšenině, kolem dokola divoký hvozd lidskou rukou nedotčený, staletí velikáni se vzpínají k nebesům, noc sytě hutná, lesklá hvězdným mihotáním, syrově trpké aroma jehličí, kůry, mechu, zdravé půdy, les ševelivě vypráví o tichém běhu, tlumeném znění srdcí spáčů i pátrajících nočních stvoření, sesychání odumřelých kořenů, dřevitém vrzání větví, vzduch vlhký drobnými potůčky, rozpustile křivolaké uhání mezi kmeny.
Divnovílí ráj.
Tom ji zezadu obejme, spojí ruce na jejím břiše. Dívá se s ní.
„Ano. To je.“
I čas tu plyne odlišně, jaksi bezvýznamný, němě vstřebávají majestát Země, jakou bývala celá. A pak přišli lidé.
„Kde to jsme?“ zeptá se Fay, šeptá, neodvažuje se rušit krajinu.
„Daleko,“ řekne Tom. „Velmi. Jedno z mála míst nehlídaných magickými mapami, zóna nikoho. Zvládneš ještě krátké přemístění? Jen za ty hory.“
Fay se po něm ohlédne, posvátné vytržení v její tváři chvatně zahalují stíny. Jako by tušila. Asi tuší. Přitaká mlčky. Tom je přemístí.
Má pravdu, jde stěží o pět, šest mil. Ale moudří vědí, jak úzká bývá hranice mezi nebem a peklem.
Stojí na skalním výklenku, vysoko, oblast pod nimi jako na dlani.
Prostor zde je výrazně menší, sevřený strmými skalisky, kamenitým pobřežím. Také tu býval les, zvěř, potoky. Už nejsou. Vykácená holá pláň, pár trouchnivějících pařezů na okraji, několik kalných louží s olejově barevnými odlesky. Tlející ptačí zdechlina, zachycená v proláklině, nažloutlé kosti trčí z hnijícího masa. I mrchožrouti pošli.
Slavobrána předpeklí, ozářená rvavým světlem desítek strážných lamp rozmístěných v kruhu; vyježděné hluboké koleje od nákladních vozů, gigantických obludných zařízení, plechové obytné bungalovy, jakási podivná věž s ohromným kladivem namířeným k zemi, kabely, trubky, barely, spousta dalších věcí, jejichž názvy Fay nezná. Nechce znát. Až k nim doléhá dunivé znění, hukot, skřípot, sykot páry, klapavé protáčení ozubených kol, mechanické monstrum neustále pracuje, neutichá, nespí, opečovávané lidskými siluetami. Zápach. Lepkavě dusí.
„Černé zlato,“ pronese Tom chladně. „Ropa. Pokrm pro mrtvé stroje. Logické. Čím jiným by se mohli živit než smrtí? Malé ložisko, blízko pod povrchem. Až ho vytěží, překročí hory, v naději, že najdou další. Věčně nenasytní.“
„To ne… Ne, prosím! Zastavte je. Prosím.“
Tom vezme její úpěnlivý obličej do dlaní. Upřeně se jí zahledí do očí.
„Ano. To mohu. A chci. Ale zastavit je, Fay, znamená je zabít. Vypálit ropu, roztavit stroje, muže uškvařit zaživa. Napočítal jsem jich zhruba třicet. Jsou to otcové, manželé, milenci. Bratři. Synové. Kdesi na ně někdo čeká. Někteří tu možná ani nechtějí být. Skutečně si to přeješ, Fay?“
„Vidím jen lovce,“ zašeptá nepřítomně. „A stodolu.“
„Plamínku.“ Přivine si ji k rameni. Začne zvolna vískat ve vlasech. „Já s tím nemám problém. Nebudu mít zlé sny. Mé svědomí, pokud nějaké vlastním, to nezatíží.
Tebou si nejsem jistý.“
Fay se odtáhne, pohlédne k němu zpříma.
„Můj Lorde, já vím, že do vašeho světa nepatřím. Jenže to ani k nim! Pro mě nejspíš žádné místo není; to je jedno, na tom nezáleží. Říkal jste, že vaše magie je určená k ochraně světa. Tak ho chraňte. Prosím. Jsou to i moji nepřátelé! A jestli si to někteří z nich nezaslouží… V každé válce jsou nevinné oběti. Jsem hloupá a naivní, ale chápu, že válka začala s prvními lidmi a nikdy neskončila. Jen občas není slyšet.“
„Ty nejsi hloupá,“ zavrtí Tom hlavou. „Naivní ano. Malinko. A bláznivá. Hodně. Mám to rád.“ Zadumaně promne rty. Kývne. „Dobře. Udělám to. Na oplátku mi slíbíš, že požádáš o pomoc, kdyby tě to příliš trápilo. A já ti tu vzpomínku odstraním.“
„Nepožádám. Chci si pamatovat, že pořád je naděje. I kdyby to mělo bolet.“
„Víc se mi líbí, když se usmíváš.“
„Budu,“ odvětí pevně. „Přísahám. Jsem přeci bláznivá. Navíc vás miluji. Dočista šíleně.“
„Pokusím se nehledat v tom skrytý význam,“ zkonstatuje Tom suše. Pobavené vějířky vrásek podél očí. „Sedni si na zem. Kousek stranou. Nepropojím nás jako na Taře, s černou magií nebudu experimentovat, mohla by tě zranit. Pocítíš ji dostatečně, neměj strach.“
Vyčká, než Fay usedne poblíž něj. Nechoulí se. Upřeně sleduje prostranství. Mírně pobledlá, přesto z ní nevnímá strach z nadcházející hrůzy. Nebo bezdůvodný hlad po krvi. Je klidná. Odhodlaná.
Vlčí královna, hájící svou smečku. Domov. Víru.
Další z tvých mimořádných darů? Objasňuješ mi smysl mých vlastních činů.
Učíš mne rozumět lépe sám sobě.
„Ty máš své místo, Fay. Patříš ke mně.“
A pak už Tom sklopí víčka, rozpaží, svolává svou magii, probouzí, snímá řetězy, otvírá se hněvu, pro trávu pod bosými chodidly, čistou vodu v dlaních, keře zachytávající sukni, rozkývané vršky stromů, když mezi kořeny víly tančí, pro doupata dravců, otisky stop, mávnutí křídel, pro půdu, kterou vraždí, aby nasytili kovový chřtán mrtvé stvůry, pro svět, který byl, měl zůstat a nezůstal.
Pro lásku Fay. Její sny.
Síla přichází. Živá, mocná. Nesmírná. Vyvěrá z jeho těla, tichounce, plíživá temná mlha, pokryje údolí, houstne, mění se v jemňoučká zrnka, písečná bouře ze střelného prachu. Tom kolem nich vystaví bariéru na ochranu před výhní, zvuky; nechce, aby Fay pronásledovaly. Ať si myslí, že to ti dole ani nepostřehli. A v centru černého mraku zažehne jiskru.
V jejich hluchém bezpečí se zdá jak náhlý úsvit.
Zlatobílá zář vylitá z břehů, jasná k oslepení, Tom vše cítí, plameny jsou jeho prsty, oči, ústa, vnímá každičkou zděšenou myšlenku, výkřik, dusot prchajících, pach škvařeného masa, skřípot tavících se strojů, hukot ohně, výbuchy explozí; vede žár od místa k místu, využívá hořlavé zdroje, magií násobí intenzitu i rychlost spalování až k infernu, ke stupni vypařování, co by hořelo hodiny, dny, mizí během vteřin, nezůstanou trosky, trvá to jen pár minut. Tři. Možná čtyři.
Tom ohnivé chvosty odvolá; jako by sfoukl svíčku.
Vrstva popílku, temná noc, ticho a klid. Chladivé vzdušné víry z oceánu konejší rozpálenou zemi, časem popel roznesou. Tom zruší protihlukovou zábranu. Je slyšet příboj. Vlny.
Posadí se k Fay, magicky téměř vyčerpaný, ovládání ohně je doménou černého vědění, ale jednou z nejtěžších disciplín, přesto je mu báječně, fantasticky, jako když po dlouhém dni sundáte malé boty. Volný, lehký, zbavený závratné tíhy, tolik to potřeboval, dovolit jí skrz něj svobodně proudit, jen v takových chvílích je sám sebou, narodil se pro ni, měsíční kouzelníky přeci nikdo nenutí užívat výlučně bílou magii, ty bílé jen měsíční, kdyby to po nich žádal, řeknou, že je absurdní – a dál budou vymáhat, aby žil způsobem pro něj nepřirozeným, mrzačícím…
Když se k němu jeho plamínek přitulí, složí mu hlavu na rameni, Tom už ví, jak se ten pocit nazývá.
Štěstí.
Obejme ji, přivine blíž, naslouchají šumění vodní pěny.
Oba vědí, že přijdou jiní. Vždy přicházejí.
Ale možná zem naučili bránit se sama a nenechá je hory překročit. Snad. Kéž by.
„Procestoval jsem celý svět. Našel jen jedinou školu, kde černou magii vyučují. Kruval, skrytý před všemi, včetně kouzelníků. I Albusův největší protivník tam pár let studoval. Byl jsem z toho objevu tak nadšený,“ pronese s nostalgií, ta sladká prostoduchost mládí, že najít své místo je snadné, stačí nepřestat hledat, že někde někdo přišel na řešení, „než jsem ji navštívil. K smíchu, jak nuzné zlomky černého umění mají v osnovách, milostivě povolené tamními Velmistry. Ale nejspíš je to dobře, nechtěl bych v té zemi zůstat. Mou vlastí je Anglie.“
A černá magie jeho víra. Ohledně smečky, kvalitní základ už má. Další se připojí.
Říká se, že štěstí přeje připraveným, dokáží využít příležitost. To asi platí pro Nebelvíry.
Zmijozel si své příležitosti vytváří sám.
Tom začne soukromým dopisem Albusovi.

zniceni-plosiny.jpg

Pro zpáteční cestu Fay uspí. Přemístí je na Taru do magického zřídla, musí se očistit. Tam se s ní propojí, nechá ji vychutnávat kouzelný vodopád, jeho půvabem zastřít krvavé vzpomínky; třídí je v myšlenkách, nezvykle zamlklá.
Mění ji? Určitě; ale jak moc a jakým směrem? Tom zmateně zjišťuje, že ji měnit nechce, ani v nejmenším, přeje si, aby zůstala stejná, nepředvídatelná v mnoha svých příchutích, odmítá ztratit kteroukoliv její část. V duchu se prokleje, měl být opatrnější, nechal se pohltit vlastní touhou a potřebami. Ostražitě pátrá v jejím vědomí, hledá náznaky odcizení, praskliny nejistoty, počátek rzi na její divnovílí osobnosti.
Nenachází.
Konečně Fay promluví. Zastřeně, omámená z okolní krásy, ale upřímná, slova vychází ze srdce i mysli.
„Děkuji, můj Lorde. Za vše, co jste udělal. Že jsem směla být u toho. Za to, co jste mi řekl; dnes, kdykoliv předtím. Že mi dovolujete vás poznávat. Za vaši blízkost a důvěru. Někdy, docela často, po vašem boku je mi hanba, že jsem jednou z nich. Nenarozených. Bojím se pomyslet nakolik se vám protivím. A potom kvůli mně oživíte jasmín. To bylo…“ zmlkne, semkne rty, úsměv bolavě nádherný, nakloní hlavu do strany, oči vlhké.
Ne Elspeth. Ne Yaxley. A ne Albus.
To ty mne opravdu vidíš. Kým jsem, čím, co ve mně chybí.
A Merlin ví proč, stále mě miluješ.
„Dětinské,“ dokončí Tom stoicky; tělem se rozlévá úleva, slastné teplo, plní ho po konečky prstů.
„Hůř,“ sdělí Fay vážně. „Bylo to roztomilé.“
Tom se rozesměje. A nechá svést, uhrančivým chvěním čiré magie, která jím proudí, vlastními pocity, Fayinou láskou, jejím smíchem; tím především.
„Jsi drzá,“ oznámí, umlčí ji polibkem. Něžným. Už ho ovládá. Mistrovsky.
 
 Doma najdou Yaxleyho, jak sedí na schodech přede dveřmi. Tom ho pustí dál.
„Stalo se něco?“
„Neozval ses,“ zamumlá Yaxley rozpačitě, podivně pokukuje po Fay, „měl jsem obavy. Omlouvám se. Hned půjdu. Pokud tedy něco nepotřebuješ.“
Chová se zvláštně. Tom nemá rád, když nerozumí. Použije nitrozpyt; pochopí rychle.
Přes svou proslulou sebekontrolu nebýval schopný skrýt své rozladění z každého odmítnutí Starostolcem, Yaxley to věděl, často s ním lovil, poznal zblízka a důvěrně Tomův hněv těch dní. Když se mu dnes neozval, napadlo ho jediné vysvětlení. Že si za svůj cíl zvolil Fay.
Proto přišel; ne tak docela pro Fayino blaho, ale protože věděl, že by toho Tom později litoval.
Přítel, který přispěchal, aby ho ochránil před ním samotným.
To je ale noc…
„Zůstaň,“ řekne Tom. „Pohovce se po tobě stýská.“
Přitáhne Fay k sobě, ukázat, že je zdravá, spokojená, snad jen trochu unavená.
„Udělali jsme si výlet. Nepatrně se protáhl.“
„Aha. Jasně,“ přikyvuje Yaxley, vypadá ještě zmateněji. Vzápětí pookřeje. „Pohovka! Perfektní. Zůstanu moc rád, moje postel je momentálně studená, za což ti mimochodem děkuji, svým dnešním odchodem jsem se zbavil Caroline, aspoň doufám, že svou výhružku splní, dokonce jsem jí sbalil kufry. Nemůžu se dočkat své příští bývalé.“
„V podstatě není zač,“ pronese Tom vláčně, Fay dusí smích, „pohovku mám stejně jen kvůli tobě. A ne, nedám ti ji; mluvíš ze spaní. Chodívám tě poslouchat, je to poučné. Tuhle jsi přemlouval jakousi tetu Heather, aby ti upekla kikimoří koblihy, tvé dětství muselo být mimořádné. Krom toho mi rozšiřuješ kulinářské obzory.“
Fay se rozesměje. Yaxley pokrčí rameny.
„Pokud si vzpomínám, nikdy je neupekla, ačkoliv se pyšnila, že dokáže stvořit královskou hostinu i z kuroliščího lejna; s ohledem na všechny obědy u ní strávené mne ta informace zjevně nepřestala trápit… Vím, že jsem začal mluvit ze spaní. Zřejmě vedlejší efekt mých aktivit na ministerstvu. Doma střídám Bezesný lektvar se Silenciem. K tobě se chodím pořádně vyspat.“
„Však nic nenamítám. Kdyby přišla bída, můžeme knižně vydat Yaxleyho bajky pro otrlé.“
„Zábavné. Velmi,“ přitaká Yaxley. „Trefím sám. Svým věrným posluchačům přeji dobrou noc. Respektive nekřesťansky časné ráno, můžete si vybrat. Sakra! Málem jsem zapomněl,“ mávne k jednomu z oken, „na parapetu ti spí sova.“
Další pošta? Od koho?
Tom okno otevře, neznámý opeřenec klimbá s hlavou pod křídlem, musí ho povzbudit magickým dloubnutím. Puštík vyplašeně zamáchá perutěmi, vletí do pokoje, udělá několik zběsilých okruhů. Usedne na římsu krbu. Tom by klidně odpřisáhl, že se na něj korálková očka dívají nevraživě. Pobaví ho to. Škoda, že spálené peří hrozně smrdí, jinak by ta impertinentní potvora cestu zpátky odhopsala.
Dojde k sově, ona k němu milostivě natáhne nohu se svitkem, nechá si ho odvázat.
Letmo povědomé písmo, neumí ho zařadit. Švestkově fialový vosk s otiskem razidla Starostolce.
Vlastně je jen zvědavý; tak dobře se cítí po lovu s Fay, uvolněný, klidný.
„Vážený pane Raddle,
s potěšením si Vám dovoluji oznámit, že po vyčerpávající rozmluvě s ostatními Velmistry jsem získal podporu většiny.
Stále shledávám Vaše užití Znamení rodu radikálním; přesto jsem došel k závěru, že právě Vaše osobité pojetí magie a neortodoxní přístup by mohly být oním nutným zvratem, potřebným pro úspěch v naší věci.
Tento dopis slouží jako přenášedlo na místo setkání. Aktivuje se zítra přesně v šest hodin odpoledne.
S úctou,
Elphias Dóže.“
Věděl, že vybral správně. Věděl to.
Vždyť Fay dokázala víc než Elphiasův motácký dědic, to ho těžko mohlo nechat chladným.
Umění války, dar jemné strategie, vyhledat vhodný cíl a adekvátní zbraň, promýšlet každý tah s otevřenou myslí a prázdnýma rukama – když držíte kladivo, všechny problémy vypadají jako hřebík.
Věděl, že se nezmýlil.
Tom vzhlédne, Yaxley s Fay ho sledují, upřeně, připravení na jakoukoliv jeho reakci, další záchvat hněvu nejpravděpodobněji.
„Právě jsem obdržel pozvání na setkání Starostolce,“ řekne.
Yaxley bezhlesně otevře ústa, Fay se v nadšeném úžasu rozzáří sněhobílým jiskřením. Tom položí svitek na římsu. Vyžene sovu.
„Dobrou noc, Yaxley.“
Vezme Fay za ruku, vyjdou schodiště, v ložnici zamíří rovnou do koupelny. Oba svlékne závanem magie. Společně vstoupí do sprchového koutu, Tom spustí vodu, droboučké kapky, deštné mrholení. Přivolá šampon. Pomalu začne z Fay smývat prach a pot, ramena první. Nespouští z něj oči. Černé diamanty.
„Můj Lorde?“
„Ano?“ odvětí.
„Jak vám je?“ zeptá se, hebká, jemná po alabastru, i hlas má takový. Tiše měkký.
„Nemám ponětí,“ zkonstatuje Tom. Zamyšleně nakrčí čelo, přemítá. A vzdá to, přidá si do dlaně voňavou substanci. Pokračuje na jejích pažích. „Jako když se v katedrále rozezní všechny zvony. Ohlušují. Znemožňují se soustředit. Nevím, co to je. Tenhle pocit neznám.“
Mýdlové bublinky. Lesknoucí se kůže. Aroma mokrých vlasů, jako noční řeky jí stékají po šíji, hrudi, k prsům s jejich tmavě růžovými dvorci, trsy lesních jahod vykukující ze sněhové peřiny.
A ty oči. Ty její oči.
„Tak dlouho jste čekal. Tolik se snažil,“ promlouvá, tóny mazlivě tulivé, pokojné spodní proudy, pronikají, „vítězství znáte i jeho příslib, předem jistý, mnoho svých protivníků jste porazil, osud obelstil; tak možná… naděje?“
Tom se zastaví. Magnoliový šampon pronikavě voní.
„Naděje,“ zopakuje; zamyšleně, ochutnává to slovo, přiřazuje k dění v sobě. „Naděje. Proč ne,“ pohodí hlavou.
Skousne spodní ret, přimhouří víčka. Nakloní se blíž.
„Popravdě, je to poměrně nepříjemné,“ prozradí tajnosnubně. „Nelíbí se mi, když nejsem schopný přemýšlet.“
Fay se pousměje, orosené rubíny.
„A je nutné být stále ve střehu? Ať si zvoní. Jen na chvíli. Nepřemýšlejte,“ polštářky prstů ho pohladí po tváři. „Někdy je dobré prostě jen být.“
Nepřemýšlet. Být.
S tebou. V tobě.
Ty oči.
Ty její oči.
„Myslím, že to bych zkusit mohl,“ hlesne Tom, přitiskne k sobě její nahotu, trochu to klouže a sprcha je skrápí.
 
Bezmračná obloha, hřejivé vlny plné nejrůznějších vůní, čerstvě posečené trávy, vařených jídel, vypraného prádla v zahradách. Slunce ještě rychle doslazuje plody jabloní, barví je doruda, spěchá, podzim rozvážně přichází dokončit, co léto začalo, zhodnotit úspěch úrody, ovzduší okořeněné prvními náznaky. V sousedství křik a smích, několik chlapců poletuje na dětských košťatech pár stop nad zemí, zpoza záclon obezřetné mateřské pohledy, jeden z otců se právě vrátil z práce, u branky se zastaví, zůstane stát, sleduje jejich dovádění. Pyšný.
Tom stojí u okna, decentní oděv, téměř prostý, jen hábit s erbem Zmijozelu byl pro něj podstatný; pro slávu Salazara a Černou kalu.
Hledí ven, šelmy po boku, Černá, Diamantová.
Sleduje život Gravesendu, stejný jako v kterémkoliv jiném kouzelnickém městečku; mírumilovný, v souladu s přírodou. Pocit zvláštně slavnostní, cítí se součástí, dílek vložený do obrazu, dotýká se všech kolem a všichni se dotýkají jeho. Připomíná mu to první dny v Bradavicích.
Tenkrát uspět nemohl, tak mladý a horlivý, sám nevěděl, kam vlastně míří, cizincem mezi vlastními.
Dnes ví. Je dokonalý Válečník. A jeho údělem vrátit světu rovnováhu, bránit ji, vyhubit cizopasníky, aby Tvořitelé v bezpečí mohli hojit rány, vyléčit trpící zemi; jak to vždy mělo být. Přeci to musí pochopit.
Pochopí. Časem. Vždyť nemá potřebu je nutit, aby se dívali.
Stačí, aby akceptovali, že každá magie je nezbytná; bez černé řetěz narušili, samozřejmě, že kouzelnický národ míří k zániku. Ale to se nestane.
Ne, dokud Tom dýchá.
Minutová ručička na orloji s tichým cvaknutím poskočí, za pět minut šest. Čas k odchodu.
K počátku nové éry.
Tom se otočí do místnosti, dojde k římse, kde svitek čeká na své probuzení. Yaxley odešel krátce po poledni, Fay ve svěže žlutozelených šatech se usmívá, palčivě šťastná za něj, jako by se rozhodla v zastoupení prožít do dna, čeho on není schopný.
„Vím, že to nepotřebujete. Stejně vám přeji štěstí,“ oznámí vážná, ale nedokáže skrýt vibrující veselí. Jak moc je na něj hrdá netají.
A Toma náhle jak blesk z čistého nebe ochromí hnutí mysli; nečekané, překvapivé, ostré. Zdrcující.
„Pojď se mnou,“ slyší se vyslovit.
Její zmatené ohromení je téměř stejné jako jeho vlastní.
„Můj Lorde, já… To není moudrý nápad. Nepatřím tam; mě nepozvali, proč také? Jsem ta poslední, která by tam měla být. Mohlo by je to rozhněvat, neporušil byste tím nějaké zákony?!“
Toma vmžiku napadnou desítky odpovědí; souhlasit, nechat to být, či trvat na svém, odůvodnit sebevědomím, arogancí, lhostejností, případně věcně stoickou poznámkou, že snahy Starostolce se týkají nenarozených, logické by bylo aspoň jednoho mezi sebou mít. Což má koneckonců skutečně v plánu.
Rozhodne se říct pravdu. Zdá se mu to důležité. Příliš.
„Chci tu chvíli sdílet. S tebou. Nikým jiným.“
Víc nemusí. Jeho Freya milovaná mrkne, chvatně setře slzu uprchlici. Rázně k němu přistoupí, vezme za ruku. Mluvit nemůže. Myslí na jasmín.
Tomem se rozhostí klid, laskavé ticho, jako by až nyní byl konečně připravený.
Ano. Takhle to má být.
Uchopí svitek, nabídne jeho druhý konec Fay.
„Chytni se ho. Drž se mne. A nepouštěj.“
Orloj zazní, odbije šestá, meziprostor se otevře, oba pohltí.
 
Jantarově zlaté oči se dívají.
Vždy se dívají.
 
Objeví se na kamenném nádvoří. Vzápětí na Tomova ramena dopadne tíha antipřemisťovací bariéry, brutální, téměř pod ní zakolísá.
Což znamená, že přišli jako poslední, všichni Velmistři už tu jsou.
Tom netuší, kde se nachází, kromě toho, že kdesi v Anglii, mimo nádvoří a vchodu do neznámého bytelného hradu jejich okolí halí neproniknutelná tma. Zjevně tu nebude jediný paranoidní; dobré vědět.
Automaticky zkontroluje Fay, v pořádku, obrátí pozornost ke švestkovým hábitům. Albus, Elphias, zhruba čtyřicet dalších, opravdu dorazil každý. Je to tak pokaždé, nebo jen dnešek je mimořádný?
„Velmistři,“ pozdraví Tom s distingovanou úklonou. Fay ho napodobí mlčky.
„Tome,“ odpoví Albus za všechny.
Pomněnkový je smutný, zachytí Fayinu myšlenku.
„Zdá se,“ připustí Tom. Čekal nesouhlas, chladné odmítání, hořkost. Smutek? Ten je zvláštní.
Pustí Fayinu dlaň, vyndá z rukávu hůlku, nabídne v mírumilovném gestu.
Albus zavrtí hlavou.
„Nech si ji, Tome.“
Je hodně smutný, zopakuje Fay.
„Vidím.“
„Fay, má drahá,“ stočí se Albus k ní, „tebe jsme nečekali.“
A jako by jen silou vůle polkl těžké povzdechnutí. Přinutí se k úsměvu; falešný, až do očí bije.
„Pojď se mnou dovnitř, prosím,“ vztáhne k ní ruku, „začíná tu být chladno.“
Nelíbí se mi to, hlesne Fay. Proč nezve vás?
Přistoupí k Tomovi blíž.
„Půjdeme společně.“
Albusův bolestný výraz konečně naplno rozezní Tomovy instinkty. Fayiny též.
Něco je špatně. Velmi špatně, můj Lorde, pronese s úpěnlivou naléhavostí.
Má pravdu. Je.
Tom to cítí, zřetelně a jasně.
Takže Albusův vzkaz mezi řádky byl přeci jen varováním. Před Starostolcem. Oním slavným rozhodnutím většiny.
Proto přišli dřív, přichystat mu překvapení na neuvítanou.
Albus ho varoval; Tom se v duchu hořce zasměje, ta pýcha prokletá, zběsilost hněvu, svým obětem se vysmívá, jak se nechávají zaslepit a nakonec stejným způsobem podlehne i on sám. Živote, tvá ironie je nekonečná.
Vyšle titěrnou nitku magie, najde, co tuší. Silné štíty před Velmistry, i Albus se kryje. Pokoušet se o nitrozpyt na kterémkoliv z nich by bylo čiré bláznovství. A vstříc neznámé hrozbě…
Tom pohlédne k Fay, usměje se.
„Vskutku se ochladilo; inu, podzim je na spadnutí. Jen jdi, ať mi tu neochoříš. Počkej tam na mě. Přijdu brzy.“
Černé drahokamy pokryje jinovatka strachu.
Překážela bych vám v boji? Špitne. I myšlenka zní přidušeně.
„Bojovat s celým Starostolcem naráz? Plamínku,“ pronese s vlídným pokáráním. „I kdybych černou magií dokázal prorazit jedním úderem jejich štíty a většinu na místě usmrtit, což teoreticky možné je, ovšem riskovat to se mi nezamlouvá, Albus sám je mi rovným protivníkem. A dokud žijí, uniknout nemůžeme.“
Je šance, že bojovat nechtějí? Zeptá se, trochu s nadějí. Zároveň se jí do postoje vkrádá vyrovnané odhodlání, smířený pokoj; jako na té skalní vyvýšenině, vteřiny před infernem.
„Jistě,“ přitaká Tom, „někteří by to určitě viděli jako obyčejnou vraždu, vždyť kdo by se jim mohl postavit? Ale mají něco v plánu. Něco zlého. A já nevím co, Fay.“
„Je mi teplo. Smím zůstat? Prosím. Víte, že nejsem ráda sama mezi cizími.“
Přál jste si se mnou sdílet svou radost, dodá v duchu. Já si přeji sdílet i to zlé. Nenuťte mne vás opustit. Prosím.
Tom váhá.
Jenže Albus by nikdy nedovolil, aby Fay zranili. Ať chystají cokoliv, kdyby Tom selhal, Albus ji ochrání.
„Jak myslíš,“ svolí.
Studené jiskření v jejích očích mírně povolí vděkem. Poděkuje intenzivním pocitem lásky.
Společně pohlédnou k Albusovi. Jeho zármutek je nyní zjevný; a hluboký. Přesto neuhne, čelí jim pevný. Rozhodnutý.
Stejně jako tváře ostatních, v nich smutek chybí, Tom nachází jen tu a tam náznaky váhání, nejistoty.
„Nenapadlo mne, že toho budeš svědkem, má drahá. Ale možná je to tak dobře,“ oznámí Albus podivně cizím hlasem, pustým, zřejmě tím, kterým soudí, „budiž. Tome. Jistě víš, že ucházet se o místo ve Starostolci není otázkou pouze magické síly, znalostí a moudrosti. Stejně tak nutný je i důkaz mravní bezúhonnosti…“
A Tom pochopí.
Plavně ho obtančí mrákoty.
„Albusi,“ řekne mdle, „odveď Fay.“
„Nepůjdu!“
„Ty netušíš…“
„Už se rozhodla,“ prohlásí Albus nelítostně.
Pohybem ruky vydá pokyn, z okolní černé stěny vystoupí – temnota sama. Ta mrazivá.
V pláštích bez tváří.
Mozkomoři.
Jeden vyčnívá. Přes vychrtle zvadlá ramena fialová štóla.
„Náš Mistr popravčí,“ pokračuje Albus, kdesi zdaleka, Tom ho stěží vnímá, „on jediný smí sám soudit. Vydej se mu, podrob jeho zkoušce. Pokud neshledá, že by ses provinil hrdelním zločinem, nezraněného tě propustí. Nebo vyvolej Patrona. Každý ví, že toho černí kouzelníci a chladnokrevní vrazi nejsou schopní.“
Možná říká ještě něco.
Tom neslyší.
Dech u rtů se mění v bělavé chomáčky páry.
Fay se k němu tiskne, křečovitě objímá kolem pasu, paralyzující hrůza z nehlučných přízraků jí podlomí kolena; Tom ji bezděčně zachytí, udrží u sebe.
Nebo se o ni potřebuje sám opírat. Těžko říct.
A to Fay nemá ponětí…
Tom ano.
Tom ví.
V náhlém prozření, krystalicky jasném, rozumí.
Ví, co na něj v Mlze čeká.
Temný pokoj. Sestra Claire ve dveřích. Rachot klíčů, trojí zacvaknutí masivního zámku. Ticho. Tma. Věci.
Krouží, občas seknou.
Bolest a děs; bezbranný, bezmocný. Sám.
Navěky.
Bude si pamatovat, že ho Fay jednou zachránila; bude na ni čekat, vyhlížet, zlomený se upínat k nezřetelné vzpomínce?
Doufat v nesplnitelné?
Nejspíš. Zdá se to tak mnohem krutější.
Udělá se mu nevolno. Špatně se dýchá. Mysl přetížená, jen útržky povlávají, zpola zamrzlé.
Než ho ochromí další poznání.
Fay.
Albusi. Ty blázne! Tolik mne znáš a věříš, že jsem ji neposkvrnil?! U mě se mozkomoři nezastaví…
Pro lásku ke mně stiskla spoušť. Přihlížela mému vraždění. Sama požádala.
Má vina.
To já v ní probudil oheň. Dal naději, že i šelmy mají právo žít. Přesvědčil, že mám sílu ji ochránit.
A chtěl, aby mne milovala.
…Plamínku. Co Mlha chystá pro tebe?
Zamčenou dubovou skříň, vzpomínku na mě, v níž tě opouštím? Obojí?
Mistr popravčí se vznáší, plyne směrem k nim, Tom vnikne prsty do vraních kadeří. Přimkne ji k sobě těsněji. Aby neviděla.
Už tak je prostor narvaný chladem zoufalství, vyvěrá z nich, jehličkově provrtává kůží.
Vždyť ty sám jsi poznal první den, kdy jsem přišla, že jsem stejná, promluví Diamantová hrdelně, vloží na něj krvavě rudé zorničky. Jak lichvář je láska nemilosrdná, když přijde čas platit.
 
 
Peter Gundry - Sorrow Passing
 
Nedovolím.
Nevydám tě, jim ne; oni nebudou soudit mou lásku k tobě. Na to právo nemají. Nikdo nemá.
Snad tam, kam půjdeš, pochopíš, že i Avada může být vyznáním; které vyslovit nedokážu.
Ano, je zlé, že nelze seslat vlastní na sebe.
Ale to nic. V pořádku. Tohle mi stačí.
Má poslední Avada – pro tebe.
Jak skutečná Freya padneš chvíli přede mnou; zní to téměř poeticky
„Neměj strach,“ zašeptá jí do vlasů, promne v prstech hebké pramínky. „Jen děsivě vypadají.“
Fay se vzepře jeho stisku, vymaní; malinko, aby k němu vzhlédla. Mramorově bledá, až se barva jejích rtů, očí, zdá o několik odstínů sytější.
„Já se nebojím,“ zavrtí hlavou. Položí se zpět na jeho prsa, kde zpomaleně bije srdce, netečně krev polyká, strnulé neodvratností. „Vyvoláte Patrona.“
„Ano. Přesně,“ usměje se Tom.
Sešlu Expecto, abys měla v co věřit, na odlákání tvé pozornosti, dalším marným pokusem nic neriskuji; výsměch katů? Ten mě nezabije. Ne s hlavou na popravčím špalku, když se ostří snáší.
Avadu vzápětí.
Ani to nepostřehneš. Slibuji.
Nyní bych zřejmě měl litovat. Ale nemůžu. To také neumím.
Stále jsem rád, že jsem tě potkal.
Pozvedne hůlku, v precizně naučených pohybech roztančí, potřebná myšlenka se nabídne sama, Tom nad ní nebádá. Myslí na černou kaňku, co se rozpíjí na bělostném předloktí. Hlavičku hadího krále, ovinutého kolem jejího zápěstí.
„Expecto patronum.“
A ze špičky tisového dřeva vyjde paprsek světla, sněžný vlk na mocných tlapách se rozeběhne v kruhu kolem nich, silný, vznešený. Majestátní. Nádherný.
Tak – nádherný.

tomuv-patron.jpg

Mozkomoři jsou pryč, i Patron, Fay mu pokojně spočívá v náručí. Hřeje. Voní po magnoliích.
A jasmínem?
Vzduch se otepluje. Někdo mluví, kolísavý tón, stoupá, klesá, z písmen slepená slova, žádný význam. Tom o nich nepřemýšlí.
Ovinutý prázdnotou apatie; vítá ji. Na šokovaný zmatek si příliš nepotrpí.
Nezemřou. Stvořil Patrona. To chápe. Čemu nerozumí je – proč? A právě nyní, poprvé?
Změnil se, to Fay ho změnila, jistě; přesto je dál černý kouzelník i vrah. V čem je chyba? Někde by měla být. Ne?
Aspoň zjistil, že Avertlumo funguje dokonale. Nejenže ukázalo hrozbu Mlhy, ale nabídlo i řešení. Lásku Fay, jeho víru v ni. Předem dokázalo zjevit formu Patrona.
Škoda, že jeho poselství nemůže být srozumitelnější.
Asi to bude mít nějaký hlubší smysl.
…Jako tvé vlasy, když se vlní k neodolání; bezedné vesmíry tvých oči, jež mne nekonečně vábí, ústa, ve kterých je možné se na hodiny ztratit. Útulné bezpečí tvého těla. Křehké kotníky. Ty celá.
Hůlku zpět v rukávu, volně Fay objímá, spočívá na něm zády, tvář trochu stočenou ke straně, dýchá vůni jeho hrdla. Klidná. Jistě. Ona o něm nepochybovala.
„…s tolika podezřeními od bystrozorů, všemi neblahými zvěstmi…“
Ah. Albus. Skoro na něj zapomněl; to on tu mluví.
Kdo jiný.
„…nadšený! Je mi líto, čím sis musel projít. Ale potřeboval jsem důkaz. Nezvratný.“
Až tak moc bych na něj nesázel. Ne že bych ti to hodlal prozradit.
„Zajisté. Rozumím,“ kývne Tom. „Získal jsi ho. Stačí ti? Pro dnešek zřejmě ano. Co zítra, Albusi? Za týden? Bude ti vůbec někdy něco stačit?“ Zamyslí se, pokrčí rameny. „Upřímně, dost o tom pochybuji. Myslím, že budeš spokojený až ve chvíli, kdy se všechny tvé nejhorší obavy potvrdí.
Poměrně neblahá vyhlídka. Nezávidím ti,“ pronese a myslí to vážně. „Napadlo tě někdy hledat původ tvé posedlé nenávisti k černé magii, všemu, co se liší od vysněného ideálu? Já nejsem Grindelwald. Přestaň mi nutit jeho roli.“
To muselo bolet. Nejspíš hodně. Albus tak vypadá. Což nebylo Tomovým záměrem; přinejmenším ne tím primárním. Jen vyjádřit svůj názor. Základem dobrých vztahů je prý upřímnost, slyšel někde.
„Nyní,“ pohlédne k ostatním, „si dovolím požádat o přenášedlo domů. Respektuji vaši potřebu držet toto místo v tajnosti, tudíž volné přemístění v úvahu nepřichází…“
„Pane Raddle,“ pozdvihne dlaně Elphias, konejšivé gesto ke vzdornému děcku, malinko to uráží, navíc Tomovi skočí do řeči, kde je dobré vychování? „Prošel jste testem, jste tu vítán. Pochopitelně rozumím vašemu rozhořčení. Co kdybychom to probrali uvnitř?“
„Rozhořčení? Nikoliv. Ani se nehněvám,“ namítne Tom s letmým údivem, pokrčí rameny. „Jde o to, že jste mne nepozvali na setkání ve vašem kruhu, nýbrž na popravu; konkrétně mou vlastní. Tohoto bodu v programu jsem se zhostil. Nerad bych narušoval i vaše další plány, už tak jsem zde vzbudil zmatek a nemalé rozčarování. Přenášedlo. Pěkně prosím.“
Stvoří ho Albus. Neodlevituje ho k nim, přinese osobně. Chce něco říct.
Tom ho nenechá, okamžitě vstoupí s Fay do meziprostoru, zastaví je bariéra, pár vteřin znehybnění v nicotě. A pustí je dál. Objeví se před domem v Gravesendu.
„Jste hodně zklamaný?“ zeptá se Fay smutně v obývacím pokoji.
„Hlupáčku,“ přetočí ji k sobě, sevře v náručí, „ani v nejmenším. Dopadlo to lépe, než bych se kdy odvážil snít.“
Fay oplatí objetí, smysl jí uniká, to ji netrápí. Hlavně, že Tom je spokojený.
„Pomněnkový se cítí provinile. I několik dalších. Ale on nejvíc.“
„Správně,“ kývne Tom významně, „mimořádně kvalitní základ pro další postup. Nechám ho v tom chvíli topit. Jeho víra právě utrpěla hlubokou ránu; popravdě, ten pocit s ním částečně sdílím.“
Opře se o její bílé čelo. Zvlní obočí.
„Tak zdá se mi to? Nebo vážně voníš po jasmínu?“
___________________________________________________________________________
 
„In girum imus nocte et consumimur igni.“ – latinsky, jde o tzv. „ďáblův verš“, pozpátku čtený znamená totéž, volný překlad: „V kruhu noci bloudíme, my ohněm stravovaní.“ Nejde o žádné kouzlo, ovšem použít ho zde nebylo možné odolat; příliš ladil.
 
Jelikož jsem to v textu rozdělila na několik částí, dovolím si to sem vložit znovu, tentokrát celé:
"Svět. Ten svět. V něm každý žalářníkem své soukromé cely třímá klíč a u zavřených dveří spílá bohům; kabaret babylonské řeči, živých obrazů a hlučných pantomim; to jeviště dějin, kde všichni herci znají dokonale cizí role, jen ne tu vlastní… Svět lazaret plný malomocných, tu každý chcípá v žluči nenávisti na svém loži, přesvědčený, že ležet na jiném bylo by mu líp!
Ta země něžných dekadencí, surově milující, kde zpitá chátra v bahnu stok vášnivě rokuje o půvabu a na potácivou cestu domů si svítí svatozáří, vlast bláznů, pod Kainovým znamením odsouzených k věčné naději, rodná půda nevinných netvorů…
Svět. Ten svět. Jak sladko je mi zvát ho svým."
Alice OReally, inspirováno Poezií v próze, Charles Baudelaire
 
Vysvětlení autora:
-     Mistr Popravčí Starostolce
Tom to neví, ale pozorný čtenář postřehl; mozkomoři (podle mne, ve Stopách) sdílí jednotnou mysl, tudíž vyčlenit z nich jednotlivce je nemožné. Natož dát mu moc sám soudit. Jinými slovy, Albus lhal. Už v Klíči jsem prozradila, že ovládat mozkomory je možné pomocí černé magie. A přesně to Starostolec dělá; oni soudí, ne Popravčí. Pouze detail, k příběhu bezvýznamný, ale nemohla jsem mu odolat, moc korumpuje, jedno zda je bílá nebo černá.
 
-       Avada
Jediná kanonická přímá smrtící kletba, svou podstatou stvořená pro jeden jediný účel – vzít život. A zároveň okamžitý soudce vraha, milost zamítnuta; důmyslné řešení z pera věřícího autora.
V kánonu kdesi zazní, že není možné seslat ji na sebe, bez vysvětlení (pokud ano a jen mi uniklo, omlouvám se předem za dezinformaci), ačkoliv u některých jiných kouzel to možné je. Kvůli technickým potížím, pohybům hůlky? Hluboce pochybuji.
Domnívám se, čistě soukromě, že k tomu paní JKR vedly dva důvody. První, její osobní, kdy je pro ni sebevražda nepředstavitelná a zcela nepřijatelná, vždyť i Harryho jasnou sebevraždu znázornila coby nejčistší akt sebeobětování (tím jeho volbu nesnižuji, Merlin chraň). Druhý byl ryze praktický; je dáno, celkem jednoznačně, že zemřít jí je mnohem lepší než Polibek. Pro mnohé jistě lepší i než doživotí v Azkabanu, minimálně po nějakém tam stráveném čase. A co všichni ti Smrtijedi během války, čelící neodvratnému zatčení, bez možnosti úniku, s vědomím, že je čeká Polibek? Kolik z nich by zvolilo raději jistou smrt než mizivou naději na Azkaban a nepravděpodobnou šanci osvobození? A koho by pak pro druhou válku zachraňovali, navíc plné touhy po pomstě a lehce šílené? ;-) Mimochodem, netuším, jak fungoval Nurmengard, ale Azkaban s mozkomory je podle mě „matkou všech vězení“ (naplněný lidskými zákony a soudy s veškerou jejich omylností a úplatností), on nepřevychovával ani netrestal, byl dokonalou továrnou na psychopaty.
Přiznávám, že s nastavením tak striktních pravidel s nulovou tolerancí u Avady jsem už v kánonu měla menší problém; Severusova Avada na Albuse nebyla vraždou, nýbrž rozkázanou i vyprošenou eutanázií, s dvěma dalšími bonusy – záchrana Draca a udržení svého postu, aby mohl dál chránit a pomáhat Harrymu. Přesto podle kanonických pravidel za ni Severus zaplatil duší, nebo aspoň její částí.
Příliš mi to připomíná lidský výklad Starého zákona dštícího hrůzu a oheň, „a nebudeš se klanět jinému, neboť já jsem tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující, viny otců na synech trestám do čtvrtého pokolení těch, co mě nenávidí“ (Exodus, Druhá kniha Mojžíšova), se všemi božími testy, Izákovo obětování jediného syna, protože Bůh řekl, jen tak (Genesis, První kniha Mojžíšova), Jiftáchovo upálení vlastní nevinné dcery jako splátka za Boží pomoc v bitvě a vítězství (Knihy Soudců, sedmá kniha Starého zákona), smrt Lotovy ženy za ohlédnutí za hořící Sodomou; co když se ohlédla ze soucitu nad těmi, co tam umírali? Přesto trest přichází vzápětí s jasným verdiktem „za ohlédnutí“, čili neposlechnutí Božího rozkazu, důvod irrelevantní (znovu Genesis). Oko za oko, lidské zápalné oběti, testy a tresty, fanatismus, Bůh žehnající válce – ne, s lidským výkladem Starého zákona mám vážné potíže. Zdůrazňuji ten „lidský výklad“, stovky překladů již stokrát přeloženého; jiný naneštěstí v ruce nemám, takže pouze věřím, že je to jinak.
Zpět k Avadě. V zásadě je tohle celé bezvýznamná úvaha, na příběh vliv nemá, mohla jsem nechat Toma naplánovat i vlastní smrt, vzepřít se v duchu své víry tomuto kanonickému zákonu. Možná to ještě (nějak) udělám.
 
-       Patron
Tohle už zásadní je; pro mnohé čtenáře docela určitě. Přemýšlením nad tím jsem strávila hodně času.
Je to téma k polemice, samozřejmě, ne každý bude s mým závěrem souhlasit. V pořádku. Je to jen mé chápání dané věci.
Začnu základem – v kánonu je nám tato informace dána jako fakt.
Vysvětlení, že Patron slouží jako ochránce proti černé magii a tudíž ho nemohou vyvolat ti, co ji používají, odmítám na místě. Absurdní. Černí kouzelníci používají běžně bílou magii, všechna ta každodenní kouzla, například nejzákladnější ochranné bílé kouzlo Protego. A černí kouzelníci mezi sebou určitě bojují také, jenže – nemůžu zastřelit někoho, kdo na mě míří pistolí? Mám smůlu, protože ji mám sice taky, ale on se rozhodl první? Neberu. Tohle odůvodnění jednoduše škrtám, neplatí. (Zastřelte mě) A postřehli jste, jak je tím de facto jasně vyřčeno, že mozkomoři, sloužící Starostolci i zákonodárcům, jsou černou magií?
Pokračujeme – není nám dán žádný důkaz, nikdo ze Smrtijedů se o něj nepokusí. Kromě Severuse. Který Patrona stvoří. Třebaže ovládá černou magii, jistou dobu byl oddaným Smrtijedem (před Lilyinou smrtí), během které se musel provinit, třebaže o tom paní JKR nic nesděluje (omlouvám se, ale jeho vina se mi zdá nevyhnutelná, i kdyby jen v počátku, v čase mládí a entuziasmu). Seslal Avadu na Albuse, zabil. A v sedmém dílu stále dokáže Patrona vyvolat, pomoci Harrymu během ničení viteálů.
Nevnímám to jako díru v zápletce paní JKR. V zásadě souhlasím s jejím pojetím, že Patron, respektive „vyšší pomoc“, přijde jen k tomu, kdo si ji zaslouží. Spíš mne napadá, že je to mírné upozornění na všudypřítomné „veřejně všeobecné pravdy – dogma“ (ustrnulá poučka, tvrzení, teze nepřipouštějící pochybnosti, námitky nebo kritiku, vysvětlení pojmu ze Slovníku cizích slov) a jejich nebezpečí, když se tak automaticky celá skupina odsoudí bez ohledu na výjimečnost každého jedince.
A nyní k Tomovi.
V této chvíli má minimálně tři viteály, Gauntův prsten stvořený vraždou otce, uschovaný v domě Gauntů, deník stvořený vraždou Uršuly (čímž si prý chtěl dokázat, že je skutečným Salazarovým dědicem a čehož smysl mi unikl, k otevření Tajemné komnaty nestačil hadí jazyk jako Harrymu? A naprosto nerozumím, že by chladnokrevně naplánovaná vražda byla v Bradavicích možná, stejně jako hradem nepostřehnutá), ten však do Bradavic přiváží až Ginny (opět zcela bez problémů), diadém Roweny, který uložil do Komnaty nejvyšší potřeby, což mohl logicky udělat pouze v době, kdy měl ještě do Bradavic přístup – jak ho kruci pronesl bradavickými štíty?! Ano, vím, „fyzicky nefyzickou“ přítomnost Zakladatelů, samostatně inteligentní štíty, myslící hrad, jsem slovně a jednoznačně vyjádřila já, v Klíči; jenže přesně takhle jsem z knih Bradavice pochopila.
S jistotou vlastnil i ostatní předměty, Salazarův medailon i pohár Helgy, získaný vraždou Hepziby Smithové, zatímco krátce po ukončení studia pracoval u Borgina a Burkese. Posloupnost jejich tvoření není úplně vyjasněná, jen strohé oznámení jak, kdy, co; vždyť Kámen vzkříšení v prstenu mohl změnit na viteál někdy později, proč hned při své první vraždě, nebyla to sama o sobě dostatečně intenzivní zkušenost? Naopak by bylo pochopitelnější, že „s jídlem roste chuť“ a jeho další krok by vyústil ve stvoření viteálu (deníku) vraždou Uršuly. Ale budiž, množství není až tak podstatné, jeden slouží i „přitěžuje“ duši stejně jako všech pět možných (Harry a Nagini jsou z časových důvodů momentálně nedostupní :-D), počet je stejně pouze pro jistotu, kdyby některý byl zničen.
Každopádně, jeho vina je jistá, jak vraždou, tak černou magií. Stejně jako Severusova.
Jenže tu máme „drobný“ detail, nikde nezmíněný – Harry je viteál. No ne? On sám je nositelem, součástí té nejčernější magie. Ovšem Harry s vyvoláním Patrona problém nemá nikdy.
Tím se pro mě definitivně vylučuje černá magie jako znemožnění Expecta.
Zůstává vina vraždou. Právě tu nám Severus „narušuje“. Protože lituje? Činí pokání? Přijímá zodpovědnost? Ano, logické, může být. A takových Smrtijedů by jistě bylo víc, Karkarov například, aspoň částečně. Nebo Remus, coby vlkodlak – vážně nikdy ve změněné formě nikoho nezabil? Na Severuse klidně zaútočil, na Harryho, Rona a Hermionu také. Ve třetím dílu Patrona vyvolá proti mozkomorům bez nejmenších potíží. V proměně za své činy není zodpovědný, jistě, nic lidského z jeho osobnosti v něm nezůstane (divné, že ve Fenrirovi ano), což vyvozuji z toho, že Harryho a ostatní nepoznává. A on svého prokletí i možných vin lituje rozhodně. Přesto není zodpovědný natolik, aby si úplněk ohlídal a vzal lektvar; ta minuta navíc by ho nezabila.
Teď opět trochu odbočím, ke kouzlu samotnému. Cituji („Lexikon, neautorizovaný průvodce příběhy HP a souvisejícími prameny“, Steve Vander Ark, rok vydání 2009, přeložil Pavel Medek, autor se často odkazuje na vyjádření paní JKR, nejen knihy): „Patron je ztělesněním pozitivních myšlenek. Kdo ho chce vyčarovat, musí se soustředit na jedinou velice šťastnou vzpomínku.“
V tom případě jsou Smrtijedi Klubem neúspěšných sebevrahů, od narození trpících klinickou depresí. Včetně Salazara, ctěného a váženého zakladatele Bradavic, na jehož počest stále jedna kolej nese jméno; i jemu byla schopnost vyvolat Patrona odepřena.
Ale vážně. Žádný Smrtijed nikdy nic výrazně šťastného necítil? Nevěřím. I ten nejnešťastnější člověk aspoň jednu takovou vzpomínku má; popravdě pro takového je mnohem intenzivnější (také jsou „méně vybíraví“, tudíž může jít klidně o vcelku podružný moment, o to víc si ho však cení) než pro ty pod šťastnou hvězdou narozené. Za tím si stojím absolutně. A krutý člověk? Být krutý neznamená nebýt nikdy šťastný. Takže opakuji – nevěřím. I Smrtijedi mají šťastné vzpomínky, toto odůvodnění škrtám.
Pozitivní. Podle slovníku cizích slov to znamená kladný, dobrý/ úspěšný/ správný. A je to tu znovu, všeobecná pravda, dogma; co je kladné/ dobré/ úspěšné/ správné dnes a tady, nebylo před sto lety, není stále v jiné kultuře, jiné zemi. Nebo hned vedle u sousedů. Každý věří v tu svou pravdu; a všichni ji mají, pravda je taková, jediná = pro každého ta jeho vlastní, v té dané chvíli. Časem, zkušenostmi se může měnit. Smrtijedi ve své víře, ideologii, pohledu na svět, společnost i magii museli mít svá vlastní pozitiva – přeci by nepřijímali za pozitivní to, co jako pozitivní vnímali jejich nepřátelé. Čímž by logicky splnili podmínky kouzla.
…A když jsem to nyní vše „strhala“ – samozřejmě chápu, co tím chtěl „básník říct“.
Ponechala bych jako zásadní poslední podmínku. Jen bych ji zřejmě změnila za to, že ona silná šťastná vzpomínka musí být čistá. Nesobecká.
Bohužel si nevybavím, jakou přesně Harry zachránil Siriuse a sebe (ve Vězni z Azkabanu), ale Severus v kánonu mé vnímání podporuje. Jeho láska k Lily byla čistá i nesobecká. Stejně tak Remus, Harry, Albus, kdokoliv z kánonu, by takové vzpomínky byl jistě schopný.
V této kapitole Tom vše splnil. Ve chvíli, kdy byl přesvědčený, že se Znamení rodu nepovede, to přijal, akceptoval, bez hněvu, rozhodnutý dál Fay milovat a chránit. A pak se kouzlo povedlo. Mocná, krásná, čistá vzpomínka.
Proč mi to přijde tak důležité? Trochu proto, abych nastínila, že Tom se teprve blíží ke křižovatce, k rozhodnutí, v jehož důsledku se stane Voldemortem, Temným pánem.
Ale především kvůli tomu, že odmítám radikální, fanatické dělení na stoprocentně černé a stoprocentně bílé.
Můžete nesouhlasit; nehodlám to nikomu vnucovat. Můžete sdělit svůj protinázor. Nebudu se hádat.
Jen jsem cítila, že tuhle svou pohnutku a vysvětlení mám potřebu vyjádřit co nejjasněji, aby nesklouzla ke klišé „Voldemort byl vlastně dobrák“. Nebyl. Byl sociopat. Ale i sociopat je schopný lásky, ve svém osobitém pojetí, a především je člověkem. Černým i bílým, v tisíci odstínech šedi. (Ne, na Toma vážně „padesát“ nestačí :-D) 
 
-       Ke kapitole celé všeobecně, potažmo i k Harryho linii s ohledem na pečeti
Psát o lovu z Tomova pohledu, vcítit se do něj, bylo těžké. Jen částečně pro „kacířské“ myšlenky, „krev a tělo Šelmy“, ou, z těch slov mi není dobře na duši. Ač katolička, mám svou vlastní víru ve Vyšší moudrost a lásku, říkám jí Bůh, protože na tom nezáleží, lidské slovo ji nemůže obsáhnout a nazývaná jakkoliv bude stále tím samým. K lidskému vyjádření Bible mám mnoho výhrad, přesto její podstatu ctím, na mše nechodím (ani nemůžu, v kostele vždycky omdlím, neumíte si představit, jak je trapné, když vás vynáší, a pokaždé jsem vyhlížela, odkud se na mě vyřítí exorcista :-D), ovšem hanobit obřad a svátosti je mi extrémně nepříjemné, což platí o čemkoliv, v co věří druhý, třebaže já ne.
Zde mi menší oklikou pomohl názor jednoho filozofa; samozřejmě už nevím kterého, léta studií jsou zavátá jako moje šedá kůra mozková. Ten kdosi mínil, že „chceš-li nějakou myšlenku dokázat, pokus se ji sám vyvrátit“. Logický, prostý, fascinující postup. (Pro mě natolik, že ho později vložím Tomovi.)
Takže ne, tohle nebylo při psaní nejtěžší. Když píšu z pohledu postavy, potřebuji se tím charakterem stát. Vidět svět jeho očima, cítit jeho emocemi, chápat jeho rozumem, se vším, co v sobě nese. Jít na „lov“ a zabíjet. Těžké. Protože jsem dobrý, laskavý, soucitný člověk? Tak to ani omylem. Právě naopak. Stát se Tomem znamenalo pohlédnout sama sobě do očí a přiznat si, co vím. Svou vlastní temnotu, můj hněv. A já se zlobím; na svět, na lidi, na Boha, na sebe, pro všechny mé mrtvé, za moje rány, za každou prohranou bitvu, ačkoliv jsem se snažila ze všech sil, za zlé, co jsem musela snést a nedočkala se spravedlnosti, ani té světské… což, myslím, zná každý z vás. Bohužel. Já se strašně zlobím. A stejně jako Harry to v sobě celý život dusím, snažím se popřít, nevidět, děsí mě, jak velký je můj hněv. Velmi překvapivě, potlačený s roky a dalšími zkušenostmi roste.
Jistě, jeho tušená existence mne nutí snažit se být lepším člověkem; ale nějak si nemyslím, že to je správná pohnutka, stejně jako strach z trestu by neměl být tím, co nás zastaví před zlým skutkem.
Stát se Tomem znamenalo poprvé akceptovat mou vlastní temnotu. To nebyla snadná cesta. Musela jsem jít hodně hluboko, kde jsem ještě nebyla, tam někam, kde přežívají primitivní instinkty, ty základní, kdy jsme se ještě nehonosili pozlátkem „civilizované bytosti“. A propustit svůj hněv, nechat ho vyznít skrz Toma; ne jen tak letmo a vzdáleně jako přes Harryho. Zkušenost extrémně zajímavá. Extrémně děsivá. Trochu očistná, s dovětkem pachuti a pocitu špíny, viny. Bezpečný způsob – jen teoreticky, jelikož nevím, jak na vás má slova působí a se slovy je třeba být opatrný.
Čímž se vracím k tomu, co jsem již říkala v Klíči skrz Severuse. Je nutné učit se se svým hněvem pracovat, dokud tu možnost ještě máte. Považuji to za velmi důležité a hodně opomíjené. Věřím, že vy své bezpečné cesty máte, hledáte, najdete.
A pak je tu druhá strana této kapitoly – Tomova vzpomínka na dětství. Automatické psaní. Jaký neskutečný, neuvěřitelný zážitek! Měla jsem jen velmi mlhavou představu, odhadem na dvě tři stránky, má původní myšlenka s varováním Avertluma byla trochu jiná. Pak jsem začala psát. A nemohla přestat, byl to maraton, kdy jsem se naprosto oddělila od světa, sebe. Když to skončilo a já si text přečetla, zůstala jsem v úžasu. Neměla jsem ponětí, co jsem napsala. I přes těžkopádnost čtení, které vnímám, jsem se rozhodla do toho nezasahovat, neměnit, nechat to tak, jak ke mně přišlo. A musela pozměnit následné dění, které vyústilo v Patrona. Nelituji, myslím, že tak to mělo být. Samotný prožitek automatického psaní osobně vnímám jako vrchol pro pisálka, autora, spisovatele. Jako napojit se na univerzum. Přála bych si zažít to znovu.
A rozhodně jsem Tomově linii nesmírně vděčná za to, že ve mně opět probudil poezii, touhu i schopnost psát verše. Ani to nebylo můj původní plán, chtěla jsem použít originální tvorbu básníků, kteří mě oslovili; jenže jaksi nebyly v dokonalém souladu s příběhem. Ani mnou.  Proto ty mé variace a sem tam i něco originálního. Toť vše, konec proslovu :-D
 
Snad jste přežili všichni :-)
Mimochodem - ano, maličká Sára je "ta Sára".
Děkuji vám a přeji krásný den, mnoho šťastných vzpomínek!
Merlin s vámi  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Úchvatné

(Vlasta, 9. 6. 2017 20:59)

Ahojky Alice, schválně jsem čekala až budou k dispozici všechny kapitolky :-) a můžu říct že to stálo za to, z Fay i z Toma se stává úžasný pár, o to víc se děsím toho co se s ní stalo. Tomův zážitek z lektvaru byl děsivý, ale Tvoje vysvětlení dává smysl, a to že Tom dokázal díky Fay vyvolat patrona...wow, chápu co pro něho muselo znamenat to, že se mu podařilo Znamení rodu 3> je úchvátné jak jsi vystihla Toma a jeho city k Fay, i ona se vyvíjí s kouzelné stvoření :-) Děkuji

Patron

(Sisi-ctenar, 1. 7. 2017 21:21)

Patron vychází ze štastné vzpomínky pro čistý úmýsl chránit. A Tom chtěl Fay chránit, ne sebe ale nesobecky ji a proto dokázal vykouzlit Patronovo zaklínadlo. To my k obhájení stačí. Krom toho vždy jsou nutné dvě strany mince, jsem zastánce toho že když nepoznáme to zlé nedokážeme si cenit to dobré.

Díky!

(Cora, 16. 6. 2017 15:50)

Milá Alice. Těžká, hodně těžká byla tahle kapitola, a tvé varování bylo rozhodně na místě. Pro mě osobně znamenala další zlom v mém vnímání Toma. Snad ani ne vším tím násilím a odérem strachu, který z některých odstavců čpěl snad i hmatatelně (napsala bych, že King je žabař, ale plně respektuji tvou extrémní skromnost, a raději to nenapíšu :-)). Myslím, že na kolena mě dostala hlavně ta silná, bytostná potřeba chtít jinému člověku ublížit. A taky to skutečně udělat. Touhu vzít někoho pravým hákem má občas každý, ale málokdo se nakonec přenese přes fázi přemýšlení. Jsem schopná odpřisáhnout, že v některých případech je rána mezi oči pro dotyčného přesně to pravé ořechové; Tomovo nasycení Šelmy už ale má s tímhle společného pramálo. Doznávám, že se mi tahle část četla nelehce, současně ale cítím, že ke Stopám jednoznačně patří. Bez ní by ten celek nebyl už tak… celistvý :-). Děkuji.

Připojím se k úvahám o Azkabanu a mozkomorům všeobecně. V předlouhé a poměrně proslulé fikci HP a metody racionality zaujímá právě tohle téma vcelku slušnou plochu. Přítelkyně, zanícená čtenářka slashových i neslashových HP fikcí, nemohla pochopit PROČ. Proč se na tom zdejší Potter tak zasekl, proč tohle téma až fanaticky pitvá do nejmenších detailů a souvislostí, proč prostě existenci Azkabanu (resp. mozkomorů) jednoduše nepřijme tak jako každý, a tečka?! Podle mě jsi důvod, proč to E. Yudkowskému tolik leželo v žaludku, vypíchla dokonale („… on nepřevychovával ani netrestal, byl dokonalou továrnou na psychopaty“). Konec konců - při hrůzné historii toho místa není divu, že se v podobných hrůzách pokračovalo až do příchodu Pastorka...

Děkuji ještě jednou a krásný víkend vinšuju ♥.

Beze slov

(Issabella , 3. 6. 2017 4:11)

Oh, ano Alice,

Po dočtení posledního slovíčka ( ano, včetně doslovu) jsem nenašla jediné vhodné slovo a opět jsem se zmohla jen na opravdu hlasité vydechnutí. ;-)
Merline, jak já mu rozumím (a vlastně i tobě), sic řece Tomem, jsou to vlastně tvé vlastní myšlenky, které nám jeho ústy předkládáš. Ne, nechci tě z ničeho vinit, já sama bych se bez okolků pod většinu z nich hrdě a velké písmem podepsala. Co to o mě vypovídá? Ne, nechci to vědět. Cítím se dobře, tak jak jsem. :-D A ráda bych věřila, že nejsem sociopat. I když nejsme jím tak trošku všichni? Věřím, že snad každý z nás zapadá alespoň do jedné z definic, které na tohle chování odkazují. A ne, neříkám, že jsme špatní, myslím, že jsme jen lidé. Všechny nás formuje naše výchova, dětství a dospívání, každý máme své vzory v nichž se vidíme, k nimž vzhlížíme, chceme vyrovnat, stejně jako je nám překládáno jak se chovat a jak ne. Osobnost se utváří od dětství, naší rodinou, kamarády, učiteli, sousedy i neznámými. Všechno se na nás podepisuje, zanechá značku, jizvu, ránu. Utváří, modeluje, mění. Názory vštěpované i ty zaslechnuté zkrz zavřené dveře, to všechno nás dělá tím kým jsme. A to kým jsme mužem změnit. To co jsme, je neměnné.
Takže ano, věřím, že v každém z nás se najde alespoň jeden z rysů sociopatického chování. A omlouvám se všem, koho jsem tímto urazila či naštvala. Nebyl to úmysl, na nikoho necílím. Je to jen můj názor.

Stejně jako jsem právě napsala, že v každém je něco z tohohle chování, jsem nucena říct, že i když Tom některé z definic do puntíku splňuje, jiné zase od kořenů vyvrací. Třeba zrovna tu, že sociopat není schopen žádných dlouhodobých plánů či cílů, natož nějak organizovanosti. Merline, vždyť toho je pravým opakem.
Nebo co to, že jedná impulsivně? Tom? Ne, on přece všechno plánuje. Takže co je správně? Je zlý? Ne. Je dobrý? Ne. Je člověk? Ano! Každý to v sobě má. Přesně jak jsi řekla, Alice. Záleží jen na tom, kterou svou část obejme, kterou šelmu nasytí, jak se sám se sebou vyrovná a jak s okolím.
Vlastně mi to malinko připomnělo... určitě budeš vědět. „Kde není človíčka, nedějí se dobré věci, ale ani ty špatné.” ”Osud není ani dobrý, ani zlý. Kdybys byl mravenec, řekl bys, že je dobrý. Vy sobci. Všechno vidíte jen z úhlu vašeho pohledu. Zapomínáte, že tu nejste sami!” Možná trošku k zamyšlení. :-)

Zase jsem se do toho vrhla rovnou po hlavě, snad nejsou mé myšlenkové pochody úplně zmatené a dokážeš v nějaký smysl najít.
A jen na okraj když se ještě chytím kouzel.

Avada - no upřímně, u všech neodpustitelných se říká, že musíš mít dostatečnou vůli a opravdovou touhu ublížit. Jen síla a hněv nestačí. Jak jinak bys dokázala 'Impriem' ovládnout mysl jiného člověka, nebo 'Cruciem' přesvědčit jeho vědomí o neskutečné bolesti? Co tě dělá člověkem? Duše. Avada vyrve tvou duši ze smrtelného těla, zanechá ho nepoškozené, ale bez životních funkcí. A teď, když se nad tím zamyslím, Avadu opravdu nemůžeš použít sam na sebe. Každičký v sobě alespoň malý, i kdyby nepatrný kousíček pudu sebezáchovy má, a já věřím, že ten brání Avadě opravdu fungovat. Která duše by chtěla dobrovolně z těla? Podvědomí má obrovskou moc. A zase, jen můj názor, neříkám, že správný. ;-)
Expecto Patronum - myslím, že jsi se vydala směrem správným, i když mi úplně nesedí třeba na takovou Umbridgeovou. Takže difinice Patrona - čistá, ochranná magická koncentrace štěstí a naděje.

Re: Beze slov

(Issabella, 8. 6. 2017 18:26)

Když jsem tak nad tou Avadou přemýšlela, napadlo mě ještě, že to ani tak nemusí být o pudu sebezáchovy, jako spíš o tom, že pokud se vražda opravdu podepíše na duši, nelze vlastně zabít sám sebe. No!území přece ovlivnit duši, která je neurvale vyrvána z toho samého těla, které jí seslalo. Tak tak. ;-) Jo už mlčím.

_oO

(Elen, 7. 6. 2017 22:06)

Ahoj Alice,
znovu musím poděkovat za skvělou kapitolu a díky, že jsi Fay a Tomovi darovala o něco víc času, než jsem předpokládala. Už po přečtení minulé kapitoly jsem se s ní loučila.
Kromě úžasného příběhu děkuji také za spoustu témat k zamyšlení.
Co se týče použití Avady na sebe sama, já bych to viděla ne jako nemožné, ale spíš téměř nemožné. Protože kdo si opravdu bez vnitřního rozporu chce vzít život?! Dost možná nikdo, ale lidé jsou různí, třeba by se někdo takový našel. To že se to zatím nikomu nepovedlo, neznamená, že to nejde :).
Pátek se nám blíží, takže už teď čekám se sevřenými útrobami na hořkosladce bolavou Harryho linii.

Hmmm

(Martina, 6. 6. 2017 23:11)

Alice, děkuji ti za další kapitolu. Opět jsem vydržela - tři týdny!!!, dokud nebyla celá, všechny tři části. Teprve pak jsem četla. Trénink trpělivosti. (Ačkoli mezitím jsem si znovu přečetla všechny části Severusovy 9. kapitoly, takže jsem tak moc netrpěla.) Musím říct, že je to vážně natahování na skřipec, když člověk stále čeká a děsí se toho okamžiku, kdy se to všechno zvrtne. Čeká, čím dál napjatější, děsí se, jak to vymyslíš, jak Fay skončí, aby se z Toma stal definitivně Voldemort. Ne, že by mu k tomu moc chybělo, že by jím vlastně celou dobu nebyl. A ty ho místo toho necháš zamilovat! Oceňuji tu skvělou zápletku, kde nejprve sám opovržlivě využije slabosti svých obětí, hraje si s nimi, chladnokrevně popisuje, jak to funguje, jak se lidi nechají snadno nachytat, zmanipulovat, a pak ve stejném stylu sám naletí. Opravdu, tentokrát jsem neměla nejmenší pochybnosti, co znamená Albusův tajemný dopis (všichni souhlasí, že ti to místo náleží - nejsi vítán) a co ten následující zvací, napsala jsi to téměř prvoplánově, až se nechce věřit, že na to mohl naletět. Ale ve chvíli, kdy člověku došlo, že ho dohonilo totéž, co chystal s opovržením jiným... Pak to začalo dávat smysl. Ovšem věřila jsem, že v tu chvíli se to právě zvrtne, že odtud se Fay nedostane. No, zase jsi mě překvapila. Nádherná kapitola! Pro teď končím, možná ještě něco přidám později. Nevím, zda napsat, těším se na pátek - těšení vůbec není to správné slovo. Spíš netrpělivě, s úzkostí, se sevřeným žaludkem, zkrátka očekávám. Hmm. Děkuji a drž se!

...

(true, 5. 6. 2017 15:18)

Nikto nema pravo vziat druhemu zivot, odsudzovat ak sam nie je dokonaly, alebo pripravit deti o rodicov, nech su akikolvek. A vrah uz vobec nie.

;)

(zuzule, 5. 6. 2017 9:52)

Od rana se snazim zformovat do slov to, co se mi honi po precteni hlavou... Vzdavam se. Nejde mi to.
Takze jen dekuji za vse, co mi tva povidka dava <3

.

(Bella, 5. 6. 2017 3:43)

Wau

(Alman, 4. 6. 2017 10:39)

Uzasne, skvele, dokonale

nedalo mi to

(ModráK, 3. 6. 2017 23:18)

celé odpoledne při učení v knihovně jsem se neustále zatoulávala v myšlenkách k problematice patrona....a myslím, že aby kouzelník vyčaroval patrona, potřebuji opravdu silnou a šťastnou myšlenku, což Harrymu říkal i Lupin - že myšlenka jeho prvního letu byla šťastná, ale evidentně ne dost silná - naprosto souhlasím s tebou, že ona myšlenka by měla být čistá, neposkvrněná, nesobecká. A řekla bych také, že to je důvod, proč s tím Harry nikdy neměl prolém - byly čisté.
Chápu, proč přemýšlíš nad těmi Smrtijedy, ale podle mě málokdo z nich měl čistou mysl a jen několik z nich třeba upřímně litovalo svých činů. Severus, jistě. Karkarov? tak tím už si tak moc jistá nejsem...tys ho tak trochu dala víc na kladnou stranu, ale v kánonu to byl zbabělec a lhář. A i když má taková osoba jistě šťastné vzpomínky, pochybuji, že jsou čisté či dokonce nesobecké.

Sama jsem mnohdy přemýšlela, že kdybych se měla o patrona pokoušet, nevím, kterou vzpomínku bych zvolila. Šťastných mám mnoho...ale těch plných ryzího štěstí, kdy má člověk pocit, že mu nadšením uletí hlava a srdce se rozskočí? Tak těch je jako šafránu...

Děkuji za tvé psaní, které mě pravidelně znovu a znovu přivádí do hlubokého zamyšlení se sama nad sebou.

Mnoho zdaru při dokončování =¨)

Patron

(Zuza, 3. 6. 2017 21:18)

Milá Alice.
Nemohu se vyjadřovat k Tomovým posledním třem kapitolkám, neb se na ně chystám v týdnu, hezky naráz. Číst je rozděleně, by mi trahalo srdce... Ale vždy, snad jako předehru, si dopředu přečtu tvůj doslov. Je to buranský zvyk, který provozuji u většiny knih - přečíst na začátku poslední stránku, abych věděla, že mé srdce nebude po dočtení v troskách. U detektivek se snažím odolat. Ne vždy to vyjde.. :) Ale dost o mě..

Tvé pojetí patrona. Velice zajímavá představa. V kánonu jsem si automaticky odůvodnila (bez větších úvah), že nemožnost vyčarovat patrona se neváže k černé magii, ale právě k té čistotě myšlenky. Že ti, kteří jsou svedeni černou magií a ovládnuti její mocí, již nejsou schopni si vybavit křišťálově čistou šťastnou vzpomínku. A z toho důvodu patron prostě nefunguje.
Řekla bych, že až v Klíči jsem pochopila (nebo se spíše poprvé setkala) s patronem tak, že jej smrtijedi vyvolat nedokáží. Ale tím si nejsem jistá. Má mysl si upravuje vnímání světa kolem sebe tak, aby zapadal do již rozhodnutých schémat. Takže to v kánonu být mohlo, ale já si tam dosazovala jen nepochopení patrona postavou, atd..

Což mě přivádí k tvému velmi zevrubnému rozboru, kdy jsme se dopátrali v podstatě ke stejnému výsledku. Jsem tomu ráda :)

Děkuji

je toho hodne, co mam na srdci

(suzi brambora, 3. 6. 2017 9:56)

Mila Alice,
co se tyce teto kapitoly, snad poprve opravdu nemam slov. Jen u toho sedim (...lezim) a prostupuje me pocit tak vseobjimajici a jeste sama nevim, jaky presne, ale jako kdyby ovanul moji auru a usadil se tam. Pres prvotni rozpaky jsem se s Tomovymi kapitolami szila, posleze prisly chvile, kdy jsem mu tak rozumnela a hajila ho (asi jako kdyz clovek cte Lolitu a z Humbertovych slov mu najednou pedofilie nepripada tak spatna, az se musi proplesknout) a pak jsem pochopila, ze kazdy mame svou cestu, ktera nas definuje a at chceme nebo ne, pocita se jenom vysledek. Ale ta cesta, ta nam umozni divat se na "vysledek" zase trochu lidsky. A presne jak jsi psala, Rowlingova udelala z Voldemorta nelidskou stvuru, ale ty jsi mu zase trochu te lidskosti vratila.
Docetla jsem Klic a s hruzou zjistila, kolik jsem toho zapomnela, protoze jsem se roky soustredila na to mile preslapovani mezi Harrym a Severusem. Docetla jsem to, co jsi nazvala "unikem z reality" a pustila se znovu do toho, co jsi oznamila jako "hledani otazek". A boze, kdybych tehdy nebyla tak nadsena, ze znovu pises, byla bych si tva uvodni slova precetla s vetsi opatrnosti a byla bych vedela, o cem vlastne jsou. O vyrceni vlastniho hnevu, o myslenkach na ciny, ktere nam hnev podsouva, mozna vyporadani se s hnevem neagresivni cestou, objevovani ceho vseho bychom byli schopni... a o nauceni se s tim zit. Vis ty vubec, jaky dar jsi nam dala? Skrze Stopy pronikas do svych zakouti duse, ale dovolujes nam, abychom tam s tebou pronikli se svymi bremeny take a dovolili si procitit pomsty, kterych se nam nikdy nedostalo. Dekuji ti, zcela uprimne, protoze kdyby nebylo Stop, kdyby nebylo tebe, kdybys nebyla tak duchaplna a Klic i Stopy by se oklestily na samotny pribeh bez vsech nadhernych dodatku, filozofickych uvah, mouder a druhych pohledu a perspektiv, je pravdepodobne, ze bych dnes zila svuj zivot jinak, zlomena a nestastna, zapskla ve svem trapeni a uzkoprsa ve svem jednostrannem soudicim pohledu. Chce se mi az brecet, jak to pisu, a tak dnes poprve si preji, aby byl muj komentar bran s respektem (predtim jsem psala komentare s vedomim, ze autori je ctou ale a nevenuji jim pozornost, vubec je nezajimaji a nebo je pohorsuje rozsahle pindani fanousku).
Chtela jsem se misto toho rozepsat o Bibli, o nabozenstvi, o patronech... rict, ze pomsta je svym zpusobem jako Avada - realizovat ji je vlastne velice jednoduche, ale stejne jako u Avady, i pomsta ma svou dan, kterou clovek musi zaplatit, nenavratne poznamena jeho dusi. Coz je ponauci, ktere si odnasim z teto kapitoly.
Mej se krasne a uzivej slunecneho pocasi!

Beze slov 2. část (neplánovaně)

(Issabella, 3. 6. 2017 4:30)

Na to, že beze slov jsem těch slov napsala nějak moc. :-P Když ono se to někdy jinak nedá.
Takže zde je zbytek:
Sama Rowlingová řekla, že kouzlo není Tmavým kouzelníkům cizí. Viz. tvé úvahy. Takže podle mě, k jeho vytvoření je potřeba ne myslet na šťastnou vzpomínku, ale cítit ji, nechat se jí prostoupit, znovu prožít nebo cítit naději, že vytvořením Patrona uděláš nesobecký či ušlechtilý skutek (viz. Harry u jezera zachránil Siriuse bez vzpomínky - věděl, že už ho jednou stvořil). A vysvětlení proč ho stvořili i Tmavý kouzelníci? Sebevědomí, víra, přesvědčení o pravdě a správnosti vlastního jednání stačí k prožitku štěstí. Nikdo přece neřekl, že člověk je šťastný jen z dobrých věcí. Někoho udělá šťastným i vražda. ;-) tak nevím, zase, jen můj názor. :-D
Víš, že JKR řekla, že: „... člověk, konfrontován s nelidským zlem jako je Mozkomor, musí čerpat ze zdrojů, které nikdy nepotřeboval, a Patron je probuzené tajemství vlastního já, které leží ladem, dokud ho není potřeba.” A člověče, přeber si to. ;-)
Jen taková nevinná otázka. Když se Mozkomor živí šťastnými vzpomínkami, jak to že na něj platí Patron, který je koncentrací štěstí?

Jsem se zase rozepsala, hopla. Nu, stalo se. Všimla jsi si, že vlastně spíš komentuji tvůj doslov (proslov, jak jsi ho nazvala) než příběh? Ha, no já teď. :-D

Jenže právě k příběhu mi schází ta slova. Snad kromě wow, úžasné, uchvancancující, neskutečné, děsivé, ehm, roztomilé, krásné, kouzelné, šílené, mrazivé, wow. Ano, přídavných jmen znám opravdu spoustu, ne, nebudu je vypisovat. Vypsaná všechna by neobsáhla dokonalost tvého psaní, Alice. Děkuji. Děkuji za úžasný zážitek a za to, že mě nutíš tááák přemýšlet. Děkuji, zlatíčko. Myslím na tebe.
Merlin s tebou.

Mnoho k zamyšlení

(DD, 2. 6. 2017 23:44)

To byla jízda! Moc se mi líbí, jak se ti daří pomoci svého umění, vše krásně nenásilně, smysluplně pospojovat do celku. Přitom stále více vyrážet dech, díky hurikánu události, zvratů a emocí. Tahle čas byla opravdu povedená. Je tak jednoduché podlehnout tomu, jak nahlíží Tom na svět kolem sebe a přijmout to za ultimátní pravdu. Každý se ze svou zlobou vypořádává podle síly svého pudu sebezáchovy. Přijmout ji a souznit se z ní je někdy jediné řešení, jak být, sám ze sebou i Bohem, v míru i za cenu nepochopení, odmítnutí, nenávisti ... Každý máme ve Vesmíru svůj smysl a místo. Občas se modlím za vrahy a ty co označují lidé za zrůdy a prosim, aby mi Bůh nedal stejné břímě a osud... Ale kdo ví, co padne v ruletě života. Děkuji za další krásný pátek.

Děkuji

(Jenny, 2. 6. 2017 21:39)

Já... chtěla bych ti toho tolik říct, ale dochází mi slova. Budu stručná, snad ti to nevadí.
Tvé dílo je nádherné. Moc ti děkuji.