Než začnete číst
(rychlé info - úzký prostor na text mě nutí používat malý font písma, který se špatně čte; na PC to vyřešíte snadno lupou, stisknout současně Ctrl a +)
Katethegreat19 - Come little children
Většina z vás, možná všichni, jste v různých obdobách slyšeli moudro, že v každém člověku bojují dva vlci, dva protiklady, bílý a černý, dobrý a zlý, láska a nenávist. Který z nich zvítězí? Ten, kterého budete krmit. No jistě, logické; případ uzavřen, ponaučení vzato, jde se dál, o něco zkušenější…
Podle filozofického principu zvaného Occamova břitva nemá být pro vysvětlení určitého jevu použito víc argumentů než je nezbytně třeba. Souhlasím, v jednoduchosti je krása. Stejně tak může být zrádná, zvlášť pokud hovoříme o něčem tak nesmírném, úžasném a nezmapovaném, jako je lidská psýché. Není zvláštní, jak nám podání jednoduché odpověď vlčího příběhu automaticky v mysli nabízí, že existuje pouze jedno řešení?
Protože tak to není. Dokonce to nezní ani v oné odpovědi. Nemusíte jednoho zvolit, nakrmit, druhého nechat pojít hlady. Naštěstí. Jelikož já osobně bych netušila, jakým způsobem rozhodnout, podle čeho, barvy? Z iluze, že může existovat láska bez chyb, bez hněvu? Protože mi někdy někdo řekl: tohle je dobře, tohle špatně? Co když se zmýlil, co když v jeho příkladu byly jiné podmínky, okolnosti? A mám vůbec právo soudit, bez nejmenší znalosti toho, co bylo, toho, co bude?
Věřím v Rovnováhu. Volím krmit i milovat oba své vlky, s důvěrou, že sytí a rovnocenní budou kráčet se mnou v harmonii.
Z části proto, že taková je má soukromá volba – a klidně mylná, s neodmyslitelnými následky. Z části proto, že představa člověka pouze s bílým vlkem či pouze s tím černým je pro mne nereálná. Ale třeba jsem takového jen nepotkala.
Mám i další důvod, proč jsou Stopy Šelmy takové, jaké jsou; neméně důležitý. Jak jsme všichni různí, i naše cesty v nalezení útěchy za temných dob se liší. Někdo čerpá sílu z laskavého snu plného lásky, něhy, uniká z těžké reality k hrdinům, aby s nimi miloval, smál se, těšil, maličko bál, když podstupují nebezpečí, s nimi prožil úlevu i krásu vítězství; a s vírou ve šťastné konce je poté schopný se opět vrátit do svého teď, odpočinutý dál čelit svým démonům. Těm především patřil Elysejský klíč.
Jiným, s jejich soukromou bolestí, o které možná nemohou mluvit, možná na ni ani myslet, občas umí ulevit svět, kterému rozumí. Který znají. Ten temný. A přesto místo, kde své trápení smí sdílet v bezpečí před svým okolím, i sebou samým; skrz osud fiktivních postav si dovolit prožít vlastní pocity, žal, stesk, hněv, bezmoc, ztrátu, rezignaci, nenávist. Plakat s nimi pro jejich smyšlený úděl, zatímco jeho srdce bude vědět, že ony slzy, v realitě potlačované, patří komusi konkrétnímu, se jménem i tváří. Případně touha po spravedlnosti, odplatě, jež se mu ve skutečném světě nedostává, nebo zloba, se kterou v sobě bojuje. Coby první krok není nutné to přijmout rozumem, i takto přeneseně jde o hojivý, očistný proces, uvolňuje přetlak. Dýchá se snáz. S přáním, aby toho alespoň trochu mohly darovat, pro vás i sebe tvořím Stopy.
Vydala jsem se za poznáním svého černého vlka, abych ho mohla přijmout. Během psaní převážně řeším své vlastní otázky, hledám odpovědi. Tu a tam nacházím, leckdy překvapivé, jindy dojdu ke zjištění, že otázka byla položená chybně nebo na ní vlastně nezáleží, nejednou se nedopátrám vůbec. Vždy však odhalím něco nového o sobě, rozumím si lépe. Kéž vám mé vyprávění nabídne totéž.
Multifandom - It's not the end
ASK HELP
Nyní již konkrétně k příběhu.
Jeho stěžejní linii jsem znala už v okamžiku, kdy jsem napsala první větu Klíče, neměl být pokračováním, ale součástí. Nestalo se, okolnosti mi to znemožnily, či sám Merlin ve své moudrosti. Jsem za to ráda. Klíč skončil přesně tam, kde měl.
Získala jsem tím možnost navázat v jiném duchu, čas se do děje pohroužit, najít vhodnou formu jeho zpracování, nastudovat potřebné.
Stopy Šelmy jsou souběžně vyprávěné tři příběhy tří ústředních postav ve třech odlišných dobách; každá kapitola se tedy skládá ze tří sekvencí. Počáteční zveřejnění prvních šesti (jde o ty nejkratší, dohromady mají 57 stran, následující sekvence budou delší, některé natolik že je budu dělit, s limitem +- 30 stran) vám orientačně poslouží k představě děje, atmosféry. Podtrhuji, jen orientačně, jelikož jsou skutečně příliš krátké, než abyste se s příběhem mohli dostatečně seznámit, navíc všechny tři takhle naráz bude obtížné „strávit“. Zprvu jsem plánovala zveřejnit prvních devět (s trojkovými sekvencemi jsem po slohové – i dějové – stránce spokojenější než s předchozími, hodně jsem váhala, přála si vás „nalákat“ něčím lepším), přesto odemknu pouze těch šest, přemíra informací škodí. A jako nástin jsou dostačující.
Následně budu každý pátek zveřejňovat vždy po jednotlivé sekvenci. Pro každou jsem zvolila jiný styl vyprávění, co nejlépe vystihující daný charakter a dění.
Je pravděpodobné, že některá z nich vám nebude vyhovovat. U první a druhé to možné není, ale třetí vynechat můžete. Unikne vám pár důležitých věcí, bez kterých Stopy nebudou kompletní, ale sám příběh se bez nich nezhroutí, pouze se místy budete muset spokojit s faktem, že cosi je tak a hotovo, bez vysvětlení. Není to ideální, nicméně si přeji, abyste tuto možnost měli a věděli o ní.
Proč tomu tak je? Dva důvody. První: nenapadlo mě vhodnější řešení, jak odhalovat souvisle původ a důsledky. Druhý: všechny tři příběhy se prolínají, navzájem vysvětlují (ne vždy vzápětí), první a druhý na sebe později začne přímo navazovat; s tím souvisí ona výrazná rozdílnost v délkách kapitol.
Ano, chápete správně. Jeden z hrdinů za asistence naší staré známé bude cestovat časem, tam a zpět, několikrát. Na různá místa, do různých dob, z různých důvodů. Vím, že samo „pobíhání v čase“ není nijak novou myšlenkou, ale snad vás i tak dokážu překvapit.
Zvažovala jsem, zda připojit ke každému dílu na úvod konkrétní datum. Pro sebe si je zaznamenávám, abych se lépe orientovala a neudělala zásadní chybu, především v tom prvním. Jenomže příběh získal jakýsi „dokumentární“ nádech, což nechci. Nemíním nechat vás tápat, pokaždé zmíním, v jakém období se nacházíme aspoň přibližně.
Pro snadnější orientaci zde Stopy stručně shrnu, aniž bych předem vyzradila zápletku (dobrá, zjevně ne tak stručně…)
1. sekvence Harry
Navazujeme pár týdnů po skončení Klíče, během první kapitoly projdeme několika zvraty, časovým posunem. Od druhé kapitoly bude již děj plynulý, až do naprostého závěru prožijeme s Harrym téměř minutu po minutě jedenáct zběsilých, hektických dní.
Představím vám svou vizi fungování zákonodárských sborů, které jsem oproti kánonu rozšířila na bystrozory, likvidátory a palatiny. Vzhledem k tomu, jak vážně „svůj“ magický svět vnímám, mi jejich existence přišla nezbytná i logická. Význam, účel jednotlivých útvarů objasním v příběhu; v jistých chvílích možná podrobněji, než byste si přáli.
Současně zejména zde si dovolím vyjádřit názor, že Harry, ať už v kánonu nebo Klíči, nemohl zůstat nepoznamenaný. Nezměněný. Děcko, celé dospívání vedené k válce, nutnosti zabít jiného člověka, vychovávané v podporované nenávisti k tomu, kdo mu ublížil. Učené, že smrt nepřítele je řešením. Jediným a správným řešením.
Ačkoliv je srozumitelné, proč to během druhé války bylo již nemyslitelné; přesto se Harry nikdy nesetkal s možností odpuštění. Milosrdenství. Vzhledem k věštbě a všem zločinům, spáchaných Temným pánem, to pochopitelně nepřicházelo v úvahu – ale ta možnost, nabídka i jiného východiska, během formování Harryho pohledu a chápání světa zaznít měla. Nezazněla. Nestvořili z něj pouze zbraň, Harry se s požehnáním všech stal soudcem a katem. S jistotou, že přesně tak to být má. Tohle ho naučili. Je možné, aby natolik hluboce zakořeněná filozofie, jediná cesta, která mu kdy byla ukázána, neovlivnila jeho následné rozhodování? Pochybuji.
Pro tíhu a temnotu této sekvence jsem zvolila vyprávět s jemně ironickým nadhledem, mírným odstupem, umožňující odlehčení a úsměvné pauzy, pouze v některých situacích ji nechám dopadnout v plné síle.
2. sekvence Severus
Začneme rychlým, letmým návratem do doby Pobertů, následuje počátek ve službách Temného pána, první válka, přejdeme k mírovému mezidobí, návratu Temného pána. Severusova časová linka končí v lednu 1995, tedy zhruba rok a pět měsíců před začátkem Klíče.
Neopakuji dříve napsané. Smysl vám naznačí již první dva úseky, ačkoliv k jeho úplnému prozrazení dojde později. Ani mi nejde ryze o rozšíření Princova příběhu, třebaže to vítám.
Kromě rozvíjení hlavní zápletky jsem získaný prostor využila pro nevyřčené myšlenky, události, které pro předchozí děj byly zbytečné, navíc mi tam „neladily“. Pro Stopy je podstatné vše, co se tu odehraje.
Myslím, že víc říkat netřeba. Snad jen… letošní smrt pana Alana Rickmana, který Severusovi nepropůjčil jen tvář a hlas, on našeho Mistra lektvarů stvořil, mnou nesmírně otřásla. Odrazilo se to v mém psaní. Zároveň pomohlo se s jeho odchodem vyrovnat, žije v našich řádcích, v našich srdcích. A bude dál.
Doufám, že číst nové úryvky Severusova života vám bude aspoň způli tak příjemné, hřejivě mrazivé, jako pro mne je psát. Styl vyprávění sám od sebe vklouzl do atmosféry blízké Klíči.
3. sekvence Tom
1970, poslední měsíce před prohlášením se za Lorda Voldemorta a první válkou
(přesné datum jsem neobjevila, většinou se zmiňuje neurčitý počátek roku, ale narazila jsem i na podzim 1970 a s touto verzí se rozhodla pracovat, ve svém pojetí v souladu s kánonem, kdy jeho „aktivity“ s prvními stoupenci byly již v plném proudu, přesto utajené, když nebyl obviněn ani zatčen)
Lorda Voldemorta, Temného pána, zná každý. Ale kdo byl Tom Rojvol Raddle? Jaký byl jeho život, o čem snil, co měl rád, čím pohrdal, jaké byly jeho hodnoty, co ho pohánělo vpřed? Jací démoni pronásledovali? O čem přemýšlel? Jakou budoucnost si představoval, co ho přimělo ke konečnému rozhodnutí vyhlásit válku – a komu vlastně?
Paní JKR stvořila základní postavu, bez které by svět HP nemohl existovat, a my o ní nevíme téměř nic. Tomův příběh chybí. Mně ano.
Nejsem jediná, kdo to tak vnímá, sice jsem po nich nepátrala, jen zběžně prolétla nabídkou a nečetla jedinou, ale „jeho“ fanfikcí bylo sepsáno dost.
Ráda bych vám odvyprávěla svou vizi, mé vnímání, kým mohl být. Rozumím, pokud odmítnete, nebudete chtít číst. Budu vděčná za každého, kdo mu dá šanci.
Nemám v úmyslu z něj udělat oběť nepříznivého osudu, jakéhosi trpícího zlomeného muže, který jednou zešílí; protože tím nebyl. Mým přáním je darovat „pohádkovému monstru“ lidskou podobu.
A Tom se jako člověk narodil. Člověkem zůstal až do stvoření sedmého viteálu, kdy se vzdal poslední části své duše.
S posedlostí sobě vlastní jsem to vzala nesmírně vážně, přemýšlela nad ním nepřetržitě týdny, nastudovala spoustu materiálů, sestavila psychologický profil, konzultovala mnohé s váženou odbornicí, celoživotní psychoanalytičkou, které za její pomoc a trpělivost tímto děkuji.
S výslednou analýzou, na které jsem jeho charakter postavila, vás nebudu nudit (navíc ji mám již pouze v paměti, jeho složka zmizela v kyberprostoru s kolapsem mého PC letošního léta).
Plně vystačí koncept, jenž většina z vás přinejmenším tuší.
Dospělý Tom byl vysoce inteligentní, silná osobnost, čerpající sebevědomí ze sebepoznání, vědomí svých schopností, nerušená názory druhých; koho si nevážil, nevnímal jako sobě rovného, toho neviděl. Byl požitkář, vychutnávající si veškerých rozkoší, včetně úmyslného dočasného odříkání, které umělo prožitek znásobit. Zároveň byl predátorem a jako takový toužil po sebezdokonalování, čehož lze dosáhnout jen striktně tvrdým přístupem k sobě, disciplínou, podstupováním a zdoláváním větších, nebezpečnějších výzev. Necítil lítost – ani k sobě, neměl výčitky svědomí. Nerozuměl slabým, průměrným, proč jsou spokojení se svým stavem, nesnaží se o víc. Byl charismatickým manipulátorem, profesionálním lhářem. A byl sociopatem, s mírnými rysy psychopatie. (Skutečně jde o rozdílné diagnózy, pokud se je rozhodnete blíže prozkoumat na internetu, mějte prosím na paměti, že každý člověk je jedinečný, i ten s poruchou osobnosti; liší se v míře odchylky, některé projevy se ho netýkají vůbec, naopak se téměř vždy prolínají s dalším typem poruchy, a třeba i několika. Určitě kvůli tomu navštivte kvalifikovanou odbornou stránku, definice na jiných jsou až děsivě přímočaré.)
Ve všeobecném podvědomí panuje mylný názor, že sociopat není schopen sociálních vazeb, konkrétně lásky. Je. Svým osobitým způsobem, často extrémním, s násilně majetnickými sklony. Ale neprojevuje se tak nepřetržitě, umí být pozorný, ohleduplný, něžný; především proto, že to těší jeho.
Když píšu, potřebuji se do své postavy vcítit, vidět svět jejíma očima, nést její minulost, vnímat charakter – stát se jí. U Toma zhola nemožné. Byl neproniknutelný. Spousta marných pokusů.
Až jsem se rozhodla změnit taktiku, přibližovat se k němu zvolna skrz někoho jiného, doufat, že mě k sobě pustí. Po několika kapitolách jsem uspěla, Tom se mi otevřel a bylo to… mimořádné.
Víc neprozradím, projděte si celou zkušenost se mnou od prvního kroku.
Fay je postavou z kánonu, kterou všichni znáte, jen jsem jí dala původ a důvod. Někdo asi uhodne jakou, ale stejně to nepotvrdím, „odmaskování“ čeká v závěru.
Zde se hodně věnuji teorii i praxi černé magie, kouzelnické společnosti a jejímu chodu, otázce začleňování mudlů.
Vypátrat tu správnou formu slohu bylo opět experimentování. Zřejmě proto, že je Tomův příběh pro mě čímsi speciálním, zničehonic jsem zjistila, že ho píšu v přítomném čase, téměř poeticky, a jinak mi to nepůjde. Chce to chvilku na zvyknutí, než se naladíte na rytmus.
Multifandom - Stuck. Broken. Dead.
______________________________________________________________________
Ještě pár bodů, které považuji za důležité.
1. Jakmile zjistíte, že Stopy pro vás nejsou vhodné, prosím přestaňte číst.
2. Je možné přečíst Stopy i jen s povrchní znalostí Klíče, ačkoliv si v nich pohrávám s odkazy, náznaky, vysvětlením něčeho, co v Klíči zmíněno nebylo, jisté pasáže v Severusově sekvenci končí těsně před tím, co se v Klíči odehrálo, samotnému příběhu Stop tato neznalost neuškodí; podstatné v nich krátce připomenu.
3. Přestože budeme cestovat časem, trochu zamícháme kartami, Klíč i po poslední kapitole Stop zůstane stejný a nedotčený.
4. Příběh dokončím. A konec bude dobrý (to není spoiler, moji čtenáři vědí, že špatné konce psát odmítám)
5. Jako věřící, tohle je spíš pro klid mé duše – úvahy zde zobrazené nejsou vyjádřením mého osobního názoru.
Děkuji svým laskavým prvočtenářkám – Lily, Lucince, Astře. Bez jejich pomoci a podpory bych se nikdy nedostala tak daleko.
_______________________________________________________________________
Tom. Severus. Harry.
Není fascinující, kolik společného mají?
Tři nemilované děti.
Tři mimořádní kouzelníci, vyrůstající v prostředí mudlovského světa.
Tři studenti, kteří byli odmítnuti většinou, strávili léta studia na okraji společnosti.
Tři mladíci, jejichž život zásadním způsobem ovlivnil stejný člověk – Albus Brumbál.
Tři muži, kterým černá magie navždy změnila budoucnost.
Přesto se každý z nich vydal svou vlastní, jedinečnou cestou.
Anebo možná ne.
Vítejte ve světě Šelmy