Jdi na obsah Jdi na menu
 

Když smíš mít oboje od Issabelly

Severus Snape spěchal sklepním koridorem na zahajovací slavnost nového školního roku a byl vzteky bez sebe. Prokleté ministerstvo, zrovna dneska! Kdy v pekle jsem odsouhlasil dělat pro ně zatraceného konzultanta? Nemám toho snad dost?  Už jsem zešílel? Minerva mě sežvýká a vyplivne. Podotýkám, že zaživa.

Velká síň už byla uzavřena a první ročník jako houf vyděšených motýlů čekal v místnosti vedle síně na slavnostní Zařazování. Snape si při pohledu na bledé obličeje dětí nevěřícně odfrkl. To přece není, jako bychom se je chystali natahovat na skřipec.

Vrtě hlavou vklouznul bočním vchodem na své místo u Čestného stolu a tázavě vyklenuté obočí Minervy McGonagallové zavraždil svým nejtemnějším pohledem.
Pak se dveře otevřely a profesorka Sinistrová přivedla do popředí částečně ohromenou a z části nejistou skupinu mírně pobledlých prváků. Vykulené oči měli svorně namířeny na magický strop, na tváři užaslý výraz. Na stoličce již připravený Moudrý klobouk spustil svůj každoroční chvalozpěv o nutnosti souznění, harmonie a pospolitosti.
 
Snape div, že neprotočil panenky. Merline, už zase? Každý rok mele to samé a ke všemu můj názor je, že zní hůř než křik banshee. Nepochybně tedy vhodné přivítání zdejší divé zvěře.
Klobouk naštěstí zmlknul a před nováčky znovu předstoupila profesorka Sinistrová s dlouhým pergamenem.
„Až zavolám vaše jméno, sednete si na stoličku a na hlavu si nasadíte klobouk, aby vás mohl správně zařadit", vysvětlovala. „První… Abbott Michael!"
Z chumlu dětí se prodral modrooký blonďáček a nejistým krokem zamířil ke stoličce.
 
Tady Snape přestal poslouchat a se svým typickým neproniknutelným výrazem se zaměřil na zhodnocení nových tváří.
Asi mi ochotně neprozradíte, kolik z vás patří do Zmijozelu? Myslel jsem si to.  A kdo se letos opět pokusí s kloboukem obchodovat? Tak nepřijatelné! Jsme hrdí, jsme lstiví, nemůžeme bojovat o holé přežití jako bláznivý Nebelvír. Zatraceně! Radlle, za tohle ať hoříš v pekle navěky.
 
Rok co rok, už od konce války se opakoval stejný scénář. Děti, natěšené konečně nastoupit do Bradavic, okamžitě ochladly, když přišlo na Zmijozel. Moudrý klobouk už viděl a slyšel mnohé za svých tisíc let služby škole, ale nikdy nezažil tolik odmítnutí, proseb, hysterie a smlouvání ve snaze změnit rozhodnutí jako za uplynulých dvanáct let. S válkou u konce zdá se skončila i prestiž Zmijozelské koleje.  Že se do čela znovu postavil, sice zbaven všech obvinění přesto stále Smrtijed, Severus Snape, jí na přitažlivosti rozhodně nepřidalo. Kdysi tak hrdá a respektovaná Zmijozelská kolej, byla během střemhlavého a neřízeného pádu z výšin arogantní nadutosti ponížena a přišla o svůj punc exkluzivity. Měla teď necelých čtyřicet dětí od druhého až do sedmého ročníku a Minerva už ani nedoufala, že by to letošní první ročník nějak výrazně změnil.
 
„Potterová, Lilly!"
Zatímco se drobná dívenka, s vlasy jako planoucí západ slunce, škrábe na stoličku, Velká síň se propadne do šokovaného ticha. Okamžik na to, napříč všemi kolejními stoly, propukne divoký šepot. Není zde snad téměř nikdo, kdo by jméno Potter neznal. Profesoři svorně upírají zrak na děvčátko s kloboukem a hlavou všem víří pár podobných otázek.  Potterová? Vážně? Věděl to někdo? Vypadá jako Evansová. Patří k Harrymu? Má jeho oči. Kdo je její matka?  A kde je… Harry Potter?  Nevěřícné pohledy, zdvižená obočí a shodné krčení rameny.
Severus se téhle tiché debaty neúčastní. Zakletý v pohybu, zírá. Co do pekla..? Běží mu hlavou. A než jí klobouk zakryje výhled, zahlédne její oči, dva jako hvězdy jasně zářící broušené smaragdy, namířené přímo na Severuse, rošťácky se na něj zašklebí a pak, Merline… ona na něj mrkne. Severusovi šokem málem spadne brada, gesto pro něj tak nedůstojné. Co? Cože? Vážně na mě právě mrklo Potterovo mládě? A proč u všech bohů musí být tolik podobná… jeho Lily?  Na další reakci nemá čas, protože…
„ZMIJOZEL!" křičí klobouk na celou síň.
Ach Merline, až tak jsem se proti tobě prohřešil? Zasténá Severus v duchu a frustrovaně si stiskne kořen nosu. Šokované výrazy jsou zpět. Lilly však klidně sundá klobouk, sklouzne ze stoličky a s hrdě vztyčenou hlavou si to namíří ke zmijozelskému stolu. Zářivým úsměvem pozdraví všechny kolem a bez okolků se posadí mezi mladého Malfoye a Notta. Opravdu? Musela sis opravdu vybrat právě tyhle dva? Copak v žádném z Potterů nedřímá ani kousek pudu sebezáchovy? Vždy skočíte po hlavě do problémů! Jak… očekávané.
Když je třídění u konce a Minerva se konečně dostane přes svůj šok, vstane a prudce zatleská, aby získala pozornost studentů.
„Vítejte!" začne svou řeč. „Vítejte všichni v novém školním roce. Než zahájím slavnost, chtěla bych do profesorského sboru přivítat Nevilla Longbottoma jako profesora bylinkářství, vítejte, profesore. Dále slečnu Láskorádovou, která převezme místo profesorky přeměňování, vítejte mezi námi, profesorko, a nakonec pan Graham Montague je tak laskav a nahradí ve výuce létání a povinnostech rozhodčího famfrpálových zápasů profesorku Hoochovou."
Potlesk a výkřiky od studentů, jen Severus vnitřně zasténá, Longbottome a Láskorádová, jaké… nečekané štěstí. Jako by snad nestačil Weasley.
Ředitelka zvedne ruku a pokračuje: „Profesor Obrany proti černé magii se k nám připojí opět až na začátku vyučování. Jako každý rok upozorňuji, že pro studenty je vstup do Zapovězeného lesa na školních pozemcích povolen pouze v doprovodu profesora a to ze studijních důvodů. Rozpis Prasinkových víkendů od třetích ročníků výše bude od zítra k dispozici u ředitelů kolejí. Dále náš školník pan Filch opět připomíná zákaz kouzlení o přestávkách uvnitř hradu a nakonec konkurzní zkoušky pro výběr do famfrpálových týmů proběhnou v druhém zářijovém týdnu. Zapsat se můžete u profesora Montague. Teď, když mi nezbyla žádná další informace, buďte ještě jednou všichni vítáni v Bradavicích a pusťte se směle do jídla. Dobrou chuť."
McGonagallová se elegantně posadí a usměje, jak hromady jídla zaplní stoly. Skřítci opět nezklamali. Oči jí sklouznou na slečnu Potterovou a samovolně se zúží, když zaraženě sleduje, jak Lilly bezstarostně a živě diskutuje s pány Malfoyem a Nottem. Velmi nepravděpodobné spojení, kdybych to neviděla, neuvěřím!  Udělala si v duchu poznámku pozvat později slečnu do kanceláře na čaj, pak potřásla hlavou, jak stále odmítla přijmout očividné, a pustila se do jídla.
 
$$$$$
 
Snape projevu ředitelky nevěnoval ani tu nejmenší pozornost. Namísto toho cítil přímo magickou či magnetickou přitažlivost k pravděpodobné ovšem neočekávané dceři Harryho zatraceného Pottera. Jak to, že o ní dosud nikdo neslyšel? Když na to přijde, o jejím otci taky už roky nikdo neslyšel ani písmenko. Pozoruhodné! Celebrita kouzelnického světa si zmizela z povrchu zemského jako by nikdy neexistovala. Velmi efektní! A teď je zde nejspíš jeho dcera. Nemožné! Přesto Potter ve Zmijozelu? Jak absurdní! Nevydrží tam ani týden. Klidně si na to vsadím!
Diskutoval sám se sebou a pak mohl znovu jen šokovaně mrkat, když pozoroval, jak se ten mrňavý had pustil do sofistikovaného rozhovoru s… Krvavým baronem ze všech duchů. Mrňavý? Had? Merline! Co to říkám? Není v pekle žádný způsob, jak by někdo z Potterovy linie mohl patřit do Zmijozelu! Teď, teď… ten věčně nevrlý duch se snad opravdu posadí k . Odtud to dokonce vypadá, že se náramně baví. Ksakru! Další z Potterů připraven zničit moje pečlivě zavedená pravidla. Nepřípustné! Absolutně neexistuje, ne dokud jsem tady. Pohlídám si tě, ty malá ještěrko, slíbí si Snape.  V hlavě stále převracel celou věc ze všech stran. Nic z toho, co věděl, se neslučovalo se současnou situací.  Uvidíme tedy, nejdřív mě čeká rozhovor v domě a pak… já si vždycky uměl počkat na správný okamžik.
 
$$$$$
 
Lilly Eileen Potterové jiskřily oči pobavením. Školní rok ještě pořádně nezačal a už byla díky ní celá škola vzhůru nohama. A to jen proto, že nastoupila do svého prvního ročníku. Ano tati, zase jsi měl pravdu. Určitě mě nečekali. Nikdo z nich. Měl jsi vidět ty jejich obličeje. Vážně k popukání. Počítám, že si můj první dopis opravdu náramně užiješ. Málem se zahihňala. Od chvíle, kdy přišel její dopis z Bradavic, s tátou hodně o všem diskutovali. Ne že by táta snad nechtěl, aby nastoupila, to ne, jen se ji snažil připravit na ty spousty možností, jak bude její zjevení přijato.
To, že je čarodějka, věděla málem dřív, než se naučila pořádně chodit. Teda, táta určitě plánoval s takovou informací počkat, nicméně plány změnila její vlastní spontánní magie, když se objevila neohlášeně jednou při snídani a rozzlobeně hodila tátovi misku ovesné kaše na hlavu. Říkala jsem, nechci! Chvíli na ni zděšeně třeštil oči a pak se začal smát. Prostě úžasný! Milovala svého tátu jako nikoho jiného. Byl nespoutaný, ztřeštěný, starostlivý, milující, prostě její. Na matku se nepamatuje. Odešla od nich dřív, než Lilly uměla mluvit, a tak rychle, že jsi ani nestačil říct Famfrpál. Milovala jen iluzi Chlapce, který přežil, Harryho neznala a poznat nechtěla. Probuzení pro ni nebylo příjemné. Táta jí řekl, že teď hraje někde profesionálně famfrpál jako Ginevra PrewettováSvé vlastní rodiny, vlastně obou se zřekla. Podivné, ne?
Táta tu vždy pro Lilly byl, věnoval jí nádherné dětství, a přestože nikdy nestrádala, nevychoval z ní žádnou porcelánovou panenku. Naprosto nenásilně podpořil její samostatnost, logiku, rychlost rozhodování, rozvíjel její strategické uvažování, schopnost splynout a přežít kdekoliv, nutil ji čelit vlastnímu strachu jako vítěz a přijmout následky a dopady svých rozhodnutí. Trvalo několik týdnů, než se dostala přes kňučení a prosby, několik záchvatů vzteku, ale nakonec pochopila, přišla tátu slušně a s dostatečnými důvody k diskuzi požádat a on ji ochotně a rád začal učit nejen kouzlit a bránit se, ale používat magii tak, aby pracovala, jak potřebuje. Přečetla každou z knih o dějinách kouzel a kouzelníků, kterou jí přinesl. Dokázala pojmenovat každou kytku, trávu nebo kořínek v okolí. Fascinována tátovou prací společně s ním zkoumala runy a nečekaně v sobě objevila i lásku k lektvarům. Ne že by byla překvapená. Po tátovi zdědila hodně a on dokázal v laboratoři strávit hodiny a hodiny času. Ironické na tom je, že ve škole prý lektvary nenáviděl. Opravdu jsem se smála.
Nakonec ji táta naučil při kouzlení využívat nejen svou vlastní magii. Řekli vám ve škole, že ke kouzlení nemusíte využívat jen energii vlastního magického jádra, ale smíte použít i všechnu tu volně přístupnou ve vašem okolí? Ne? Jo jasně, já vím, že ne. To je totiž informace, která patří mezi ty přísně tajné. Kdekdo by ji mohl zneužít. Ale naštěstí mám tátu.
Jak povyrostla, začal jí táta vyprávět příběhy. Někdy naprosto neuvěřitelné a bláznivé, jindy děsivé a strašlivě smutné. Otřásla se odporem, když přišla na to, jak byl jeho život zmanipulovaný, a pochopila, že od něj dostala obrovský dar, svobodu zformovat si svou vlastní osobnost a právo dělat chyby. Zlato, říkával, čím víc informací máš, tím efektivněji s nimi můžeš naložit a zvýšit tak pravděpodobnost úspěchu. Nenech se nikým držet ve tmě!  Než tohle léto přišel její dopis, znala celou tátovu historii. Vstávaly jí chloupky za krkem, když myslela na Toma a rozuměla, proč ho táta vlastně nakonec litoval. Nikdo, ani nejhorší nepřítel si nezaslouží projít tím, co prožil Tom Raddle. Je to jak říká táta? Někdy, když proti vám stojí celý svět, prostě jinou cestu nemáte. Já tomu věřím!
Prostřednictvím táty poznala 'zlaté trio', jeho školní Nemesis, přátele i protivníky, nenáviděné příbuzné, nefunkční ministerstvo, adoptivní rodinu, bradavické profesory v čele s Mistrem lektvarů Severusem Snapem, jehož si táta neskutečně vážil. Jen on a teď i ona znala tajemství záchrany Severusova života. Spolu s tím se dozvěděla i hluboký rozsah magie, existenci magických slibů a dluhů, včetně toho životního. Musela tátovi slíbit, že jej nikdy nezmíní. Profesor Snape by asi nenesl dobře existenci životního dluhu dalšímu Potterovi.  Táta ji seznámil s celým britským kouzelnickým světem, z něhož před lety tak rád odešel. Byl tak jiný, naprosto odlišný od toho, který znala a v němž dosud žila. A teď? Teď se vraceli. Spolu.
 
$$$$$
 
Harry Potter po návratu nijak zvlášť netoužil. Myslel si, že jeho současný život je vcelku uspokojující. Měl dceru, kterou miloval a práci, která ho naplňovala. Přesto mu něco chybělo, i když si to nerad připouštěl, a nepohodlné myšlenky a vzpomínky na… no přesně ty, odsouval do části mysli, kam nikdy nechodil dvakrát. Věděl ale, že pokud chce, aby Lilly navštěvovala Bradavice, bude návrat nevyhnutelný. A to on chtěl. Nikdy však rozhodnutí opustit Británii nelitoval. Dodnes si pamatoval ten pohled, ten slepý pohled ve tváři Severuse Snapea ležícího na podlaze Chroptící chýše po tom, co mu předal své vzpomínky. Netušil, co ho k tomu vedlo, ale zvedl hůlku a tiše zanotoval Vulnera Sanentur. Několikrát. A pak sledoval, jak se krev vrací do těla a rány se zavírají. Už to jednou viděl, to když profesor v jeho šestém ročníku zachránil Draca Malfoye. Nejistě se naklonil a vtiskl na profesorovy rty polibek lehoučký jako dotek motýlích křídel. „Hlavně neumírej," zašeptal tehdy, a pak ho tam nechal. Když všechno skončilo, vrátil se, ale Snape už tam nebyl. Nebylo tam vůbec nic.
Po vítězné Velké bitvě se na něj začaly hrnout ze všech stran žádosti o pomoc, radu, schůzku, dokonce i pramen vlasů. Najednou si na něj každý dělal nárok a chtěl se přátelit, jen ten, o koho přátelství by Harry stál, zmizel, jako by nikdy neexistoval. A když se pak objevily i nabídky k sňatku, přál si taky zmizet ze světa. Proto bez rozmýšlení sáhnul po možnosti, kterou mu dal Charles Weasley a už za pár dnů stál i s veškerým svým skromným majetkem uprostřed dračí rezervace v Rumunsku. Celé to léto dřel jako blázen, aby mohl dokončit své OVCE a přestat se ohlížet. To se mu povedlo koncem září v Kruvalu, dokonce s vynikající v oboru Černá magie. Vždyť nakonec měl taky vynikajícího učitele. Jak ironické, že?
Ginny ho celkem často navštěvovala, a když mu řekla, že je těhotná, byl nadšený. Svůj poslední ročník dokončila v Krásnohůlkách a on mezitím snadno zapadl do týmu v dračí rezervaci. Pak se to pokazilo. Jak taky jinak, když je Harry Potter, nic nejde jednoduše. Po narození Lilly začala být Ginny nevyzpytatelná. Nechtěla dítě a ani se o něj starat, chtěla jeho jméno a vliv, chtěla hrát profi famfrpál a hlavně… nechtěla jeho. Když si našla milence, vlastně se mu ulevilo, a pak odešla a on ji nechal jít. Po nějaké době mu Charlie opatrně řekl, že se své dcery i vlastní rodiny oficiálně zřekla. Chtěla nový začátek.
Zůstali sami. Harry se snažil, opravdu snažil, aby Lilly nic nechybělo. Vydatně mu s tím pomáhal její kmotr a Harry byl vážně rád, že volil právě jeho. Svůj čas dělil mezi dceru, rezervaci a jeho studium a experimenty s magií. Charlie byl jako obrovská pomoc k nezaplacení a taky si díky němu uvědomil, že přitažlivost, která ho už jednou tak zasáhla, nebyla náhoda, a že opravdu tíhne ke stejnému pohlaví. Ne, nemiloval Charlieho, ale příležitostný sex k uvolnění napětí byl… uspokojující. Byl Harry, jen Harry, tak jak vždycky chtěl. Postupně se dostal do kontaktu s upíry a mnoho se od nich naučil, konečně se mu podařilo vytvořit ochranný amulet, zamiloval se do lektvarů, začal obchodovat s vlastními znalostmi, navázal obchodní i přátelské vztahy tam, kde to dříve bylo nemyslitelné, učil Lilly, vyprávěl jí o svém životě, o Bradavicích a Británii, absolvoval několik naprosto mizerných schůzek, než to vzdal a pak… přišel Lillyin dopis. Po hodinách diskuzí a nekonečného plánování se vrací. Společně. 
 
$$$$$
 
Táta koupil v létě domek na okraji Prasinek, skryl pod Fideliovo zaklínadlo, jen aby mohla kdykoli zaskočit. Přece jen Potter Manor nebyl právě nejblíž, dům v Godrikově dole teprve plánoval opravit a na Grimmauldovo náměstí si přestěhoval většinu svého podnikání, čímž se nestalo úplně nejbezpečnějším místem k bydlení. Společně prozkoumali během několika odpolední Příčnou ulici, koupili všechny potřebné učebnice i vybavení na lektvary, vybrali školní hábity a taky konečně pořídili novou hůlku. Její současná totiž nesplňovala zdejší podivné standardy ministerstva, a ano věděla, že by vlastně dosud žádnou mít neměla. Nemohli jste si přece myslet, že snad kouzlím bez hůlky. Ne, ne, ještě úplně ne, ale učím se. Táta by byl báječný profesor!
Nakonec si společně z magického zverimexu přinesli domů sovu, dva hady a to nejrozkošnější štěně na světě. Sova pojede do Bradavic s ní, nádherný téměř černý kalous ušatý dostal jméno Hádes a byl s ním nadmíru spokojený. Štěně se ovšem na jméno Sirius tvářilo podivně. Hadi musí zůstat s tátou doma, dokud se nedohodne s ředitelkou, protože had opravdu není prototyp domácího mazlíčka. Když se s ní táta na nádraží King's Cross loučil, dostala darem Pobertův plánek a neviditelný plášť. Prý pro klidné dny v Bradavicích. Byla nadšená. Taky jí připomenul, aby nedělala unáhlené závěry jako on kdysi, poslouchala vlastní intuici a rozhodovala se dle vlastního vědomí a svědomí. A… neprovokovala Severuse. Vzácná rada!
Její táta a to všechno kolem je důvod, proč tu teď, po ujištění od Moudrého klobouku, že skutečně patří do Zmijozelu, sedí společně se Scorpiusem Malfoyem a Thomasem Nottem a báječně se baví.
„Potterová, tvůj otec je vážně… ehm, Harry Potter?“ zkusil opatrně Malfoy.
Lilly se na něj zazubila: „Jistě. Víš o tom, že ho chtěl klobouk dát taky do Zmijozelu?“
„To není možné," vyjevil se Thomas, „vždyť byl Nebelvír!"
„Když to říkáš," pokrčila rameny Lilly. „Možná o tom něco ví tvůj táta, Malfoyi," otočila se na Scorpiuse.
Než jí mohl odpovědět, přerušila je prefektka, aby je odvedla do Zmijozelské koleje. Tiše prošli sklepením až k obrazu Salazara Zmijozela střežícího vstup do společenské místnosti.
„Heslo pro dnešní den je Toujours Pur. Heslo se mění každý den. Ráno před odchodem na snídani se vždy dozvíte nové," řekla jim a s tím se portrét odklopil a nechal je projít.
Lilly se otočila, mírně sklonila hlavu a tiše zasyčela: „Těší mě, že vás konečně poznávám, Lorde Zmijozeli. Hodně jsem o vás slyšela."
Salazar na ni chvíli hleděl v ohromeném tichu. Potom jen zakroutil hlavou a syčel zpět: „Mluvíš! Kdo jsi? Máš Hadí jazyk. Patříš k mým dědicům? Ten poslední, co vím, zemřel před více než dvanácti lety. Mluv, dítě!"
Lilly odsekla: „Nejsem tvé dítě, tak mi tak neříkej!" Pak se zarazila a zkusila to znovu. „Odpusť, pane. Otec mě vychoval ve znalosti vlastní hodnoty. Nelíbí se mi mít tohle vědomí snižováno. Mám vlastní rozum a nevadí mi ho používat. Hadí jazyk jsem zdědila od svého otce. Věřím, že už jsi slyšel o Harry Potterovi."
„Samozřejmě, že slyšel. Byl zdejším studentem. Ale už je to let, co jsem jeho jméno zaslechl naposled. Jsi jeho dcera? Jak příjemné překvapení. Věřím, že si spolu ještě mnohokrát popovídáme. Ale řekni, co se s ním stalo?" zazněla Salazarova syčivá odpověď.
Lilly pohodila rameny. „Splnil svou povinnosti ke kouzelnickému světu. Řekl mi, že ho zdejší společnost zklamala a tak odešel. Nemá rád být používán."
Lord ji zamyšleně pozoroval.
„Ano, vzpomínám si. V té době zde bylo mnoho lidí, kteří chtěli tvého otce využít k vlastnímu prospěchu."
„Kdyby jen to. Neuměli se rozhodnout, na kterou stranu vlastně patří. Ministerstvo mu házelo klacky pod nohy, dospělí s ním zacházeli jako s dítětem a zároveň doufali, že je to dítě spasí a s nimi celý kouzelnický svět. Jeden den byl hrdina a druhý den lhář. Děkuji moc, chci si vytvořit vlastní názory. Nepotřebuji nikoho, aby mi říkal, co si mám myslet. Pochop, pane, já bych tu taky nedokázala žít!" rozohnila se Lilly za nespravedlnost vůči jejímu tátovi.
Salazar se usmál: „Odvedl vynikající práci. Tvůj otec. Teď už chápu! Dokázal něco velmi neobvyklého a v naší společnosti vzácného. Opravdu. Vychoval z tebe silného člověka se svobodnou vůlí, aniž by tě připravil o čistotu nevinnosti. I on byl takový. Tvořil zázraky na počkání, nemožné do tří dnů. Bude mi ctí být tvým přítelem, mladá dámo! Prosím, říkej mi Salazar."
Lilly mrkla jednou, dvakrát než jeho slova dostala smysl, a pak se jí v údivu pootevřela ústa. Merline, opravdu mi právě sám Salazar Zmijozel nabídl, že bude můj přítel? A navíc mu smím tykat! Neuvěřitelné! Ten se na ni dál z obrazu pobaveně uculoval a čekal.
Konečně se probrala z šokující nabídky, mírně se uklonila a se vší zdvořilostí řekla: „Lorde Zmijozeli, děkuji za vaše slova. Přátelství je cennější drahých kovů a jako takové ho budu opatrovat. Jen o jedno žádám a to vždy sdílet pravdu, ať je jakákoli, a vězte, že stejným vrátím. Mé jméno je Lilly Eileen Potterová, vyberte si kterýmkoliv z nich mě nazývat. Teď staneš se Salazar."
Salazar držel pohled zamčený s jejím, když odpovídal: „Lady Potterová, máte povědomí čistokrevných rituálů a umíte je použít. Děkuji vám a přijímám. Teď buď Eileen. Jméno hodno tebe."
Lilly se usmála a pak nadskočila úlekem, když Salazar zasyčel: „Ne, že bych se netěšil tvé společnosti, ale věřím, že bys měla alespoň nahlédnout na kolej a získat vlastní postel na spaní, Eileen." Evidentně se báječně bavil. Zamračila se na něj, i když jí koutky cukaly potlačovaným smíchem.
„Děkuji, jak laskavé od tebe. Těším se na další setkání. Opatruj se," syčela při úprku do společenské místnosti, za zády jí zněl jeho smích. Bastard, pomyslela si laskavě. Ve svém spěchu si nevšimla ředitele svého domu splývajícího se stíny.
 
$$$$$
 
Severus měl původně namířeno přivítat a náležitě poučit nové členy domu, ale teď se musel opřít o kamennou zeď za sebou a nejprve posbírat myšlenky. Tohle nečekal. Už se upamatoval, že Potter je Hadí jazyk. Myslel si ale, že to bylo něco, co na něj nevědomky přenesl Temný… oh, sakra není můj pán, už ne, takže ehm Voldemort a teď zjistí, že jeho dcera tu schopnost zdědila od něj. Perfektní, není divu, že ji ten starý klobouk šoupnul k nim. Severusi, nebuď bláhový, Potter je taky Hadí jazyk a byl to zatracený Nebelvír. Dobře, dobře, já zjistím, co z ní dělá údajného Zmijozela, a pak ji z toho omylu s potěšením vyvedu.
Více překvapující ale než to, že mluvila se Salazarem, bylo, jak s ním mluvila! A jak mluvil on s ní!  Ne že by třeba jen tušil, o čem mluvili, nebylo to důležité, ale ta vzájemná a očividná úcta v chování obou mu nedovolila nic víc než zírat. Co se to tu sakra děje?  Naštěstí ho nikdo neviděl, tenhle úžas by jen těžko maskoval. Dobře, musel se sebrat. Zhluboka se nadechl, narovnal ramena, tvář vyhladil do nepřístupné masky a pevným krokem se vydal ke vstupu na kolej.
„Zdravím tě, Severusi. Jaký jsi měl den? Tuším, že jdeš přivítat naše nové členy. Věřím, že budou úspěšně reprezentovat to nejlepší, co Zmijozel představuje. Zejména jedna mladá dáma mě naprosto ohromila," přivítal ho Salazar.
Snape se zamračil a protáhl: „Vskutku. Věřím, že ona dáma byla mladá Potterová. Chodit všude pozdě mají dozajista jako rodinnou diagnózu. A teď mi otevři vstup. Nemám na to celý den."
„Nerozumím ti, Severusi," zakroutil hlavou Salazar. „Ještě ji ani neznáš a už je rozsudek podepsán. Máš snad nějakou alergii na jméno Potter?"
„Pusť mě dovnitř," zavrčel Snape. Starý Lord ho rozčiloval. Zmijozel se už s odpovědí neobtěžoval, vchod cvakl a cesta byla volná.
Jak čekal, studenti byli shromážděni ve společenské místnosti a nyní se všichni jako jeden otočili, připraveni mu čelit. Snape si založil paže na hrudi, všechny přejel svým temným pohledem a spustil za ty roky již naučenou řeč.
„Vítejte ve Zmijozelu! A gratuluji všem novým členům! Jmenuji se Severus Snape a jsem ředitelem téhle koleje. Odteď se stávám vaším rádcem, učitelem i důvěrníkem, takže se na mě neváhejte obrátit v případě problémů, ať už se členy jiných kolejí či profesory nebo dokonce s osobními problémy. Samozřejmě pro totéž jsou k dispozici zvolení prefekti a primus. Konzultační hodiny jsou každý pátek po konci vyučování v mé kanceláři vedle učebny. Budu tím, kdo vás za váš úspěch odmění, nejčastěji přidělením bodů, a za nezdar nebo chování nehodné Zmijozela potrestá. Body z vlastního domu se snažím neodebírat, chceme přece vyhrát, ale to neznamená, že nemám jiné způsoby jak vás potrestat. Ve znaku máme hada, nejmoudřejší ze všech zvířat a naše barvy jsou smaragdově zelená a stříbrná. Naše společenská místnost, jak vidíte, se rozléhá částečně pod Bradavickým jezerem, takže okna vyhlížející do hlubin laskavě neotevírat. Pojďme se teď bavit o tom, co jsme, nejchladnější a nejostřejší kolej v téhle škole! Hrajeme, abychom vyhráli, protože se staráme o čest a tradice Zmijozelu. Respekt získáváme od našich spolužáků. Ano, trocha toho respektu může být na základě strachu díky naší pověsti, ale víte co? My nejsme špatní, jsme jako náš symbol: elegantní, silní a často nepochopení. Důležité je, že my Zmijozelští se o sebe navzájem staráme – jsme bratři. Bradavické chodby mohou neopatrným přichystat mnohá překvapení. Hadi se po škole nikdy nepohybují sami. Jednou ses stal Hadem, tak jsi jeden z nás – jeden z elity!
Pár dalších věcí, které musíte vědět: naším duchem je Krvavý baron a je nerad obtěžován. Myslete na to!" při těch slovech sklouzl pohledem přímo na Lilly a rty se mu stočily v úšklebku, když viděl, že se usmála. Jsem jí snad k smíchu? Potřásl hlavou a pokračoval: „Vždy sledujte nástěnku. A nikdy do naší společenské místnosti nevoďte nikoho z jiné koleje! Neříkejte nikde naše heslo. Nezasvěcenec k nám nevstoupil už více než sedm století. Ať to tak zůstane!“ (Kdybys jen tušil, pomyslela si Lilly v tu chvíli.) „Jsem si jist, že naše ložnice se vám budou líbit. Soukromí je pro nás posvátné. Všechna jídla jsou společná ve Velké síni, snídaně je od půl osmé do devíti. První hodina začíná vždy v devět hodin. Oběd je mezi dvanáctou a jednou hodinou, pak následuje odpolední vyučování, které končí zpravidla v pět hodin. Volný čas je váš, předpokládám, že jej využijete ke studiu. Večeře začíná v sedm hodin a trvá až do půl deváté. Večerka pro první tři ročníky je v devět a pro ostatní v půl desáté. Je absolutně neakceptovatelné, aby se kdokoli zdržoval mimo kolej po zákazu vycházení, tedy v devět hodin. Věřte mi, nechcete mě pak potkat. Jakékoli další otázky vám zodpoví školní řád. Očekávám, že jej každý z vás alespoň jednou přečte. Děkuji vám za pozornost a přeji dobrou noc."
S tím se Snape zatočil na patě a s hábitem vířícím kolem něj vypochodoval z místnosti. Potřeboval skleničku a klid.
 
$$$$$
 
Snídaně už byla v plném proudu, když Lilly vešla druhý den ráno do Velké síně.  Bez přemýšlení se posadila mezi Malfoye a Notta a teprve pak se rozhlédla. U Nebelvírského stolu bylo hlučno, ostatně byl obsazen nejvíc. Všimla si čtveřice, která si velmi intenzivně špitala a házela na ni kradmé pohledy, pokrčila rameny a prohlédla k profesorskému stolu. Vypadají, jakoby celou noc oka nezamhouřili, napadlo ji. Mistr lektvarů ji probodl svým temným pohledem, tak se na něj usmála a vrátila se ke své snídani. Právě odložila vidličku, když se od stropu snesly první sovy. Překvapeně vykulila oči, když poznala velkou sovici sněžnou, jak k ní neomylně míří. Táta!  Sova se snesla před ni a velmi sofistikovaně vystrčila nožku.
„Hedviko! Ahoj, děvče. Co jsem zapomněla?" pozdravila Lilly sovu, když si od ní brala balíček.
Nabídla jí kousek slaniny, a zatímco jemně probírala pírka, řekla: „Dneska nic nemám. Vrať se domů. Pošlu tátovi Háda." Hedvika souhlasně zahoukala a odlétla. Lilly nejdřív otevřela dopis.
Lilly,
přestože vím naprosto jistě, že v téhle učebnici už nic nového nenajdeš a je pro tebe nezajímavá, jsem přesvědčen, že profesor Snape by to viděl úplně jinak a určitě by tě náležitě 'odměnil' hned, jak by zjistil, že ji nemáš. Buď hodná, však víš. Pozdravuj Charlieho, že se těším, až se znovu potkáme. Oh promiň, já ti to zapomněl říct, strýček Charles tě bude učit obranu. Překvapení!! Očekávám tvou sovu s novinkami. I když netuším, která kolej se stala tvým domovem, blahopřání je myslím na místě, ať je to kterákoliv. Dávej pozor a medailonek použij HNED!
S láskou
Táta
Lilly se široce usmívala a rozbalila tátův balíček. Jak čekala, obsahoval ochranný medailonek, jeden z těch, co na nich pracoval, a pak zmenšenou učebnici Kouzelnické odvary a lektvary, 1. ročník. Zakroutila hlavou, když zjistila, že stříbrný medailonek spojený se zelenou šupinou velšského draka má tvar hada se smaragdy namísto očí. Jistě, tati, ty naprosto netušíš, do které koleje mě zařadili.  Hned si jej pověsila na krk a nepřítomně mávnula rukou na zmenšenou učebnici. Ta se hned vrátila do původní velikosti. Lilly ji chtěla schovat do tašky, když ji zarazilo překvapené zajíknutí. Do háje! Tolik k tomu dávej pozor, promiň, tati. Otočila se a hleděla do rozšířených stříbřitých oči Scorpiuse Malfoye.
„Co to bylo?" vyjekl. „Ty ovládáš bezhůlkovou magii! Otec mi říkal, že je to nesmírně těžká a vzácná dovednost. Jen ti největší kouzelníci naší doby ji mohli ovládat. Tobě je jedenáct. Jak jsi to udělala?"
Lilly zavrtěla hlavou: „Dokážu jen pár věcí, zatím. Ale není těžká a ani vzácná. No, vzácná možná jo. Bezhůlkové magii se říká taky magie přání, protože nepoužívá žádné inkantace ani hůlku. Takže musíš magii přesně sdělit, co si přeješ, aby se stalo a to si představit a pak… No, pak se to prostě stane."
„Pak se to prostě stane?" hlesl Scorpius. „A to říkáš jen tak? Naučíš mě to?" napadlo ho s nadějí a vzrušením málem nadskakoval.
„Nás," ozval se i Nott, „naučíš nás to oba?" nasadil svůj nejlepší štěněcí výraz.
„Jasně," řekla Lilly a zašklebila se na jejich nadšené výrazy. „Hned jak zjistím, co z toho budu mít já," sledovala, jak jim úsměvy ztuhly, a dodala: „a taky hned, jak se naučíte kouzelné slovíčko."
Scorpius se zamračil.
„Kouzelné slovíčko? Říkala jsi, že se žádné inkantace nepoužívají," hleděl na ni zmateně.
„Pitomče! Ona myslí prosím. Chce, abychom ji poprosili," zafuněl nad nechápavostí Malfoye Thomas.
Scorpius se nafoukl: „Malfoyové nikdy o nic neprosí ani…“
„Jo, jo," přerušila ho Lilly rozzlobeně. „Ohraná písnička. Se divím, že ji ještě pískáte. Kdyby všechno, co Malfoyové nedělají, byla pravda, neměli by tvůj děda a otec takové krásné tetování. Možná bys mohl pro změnu používat vlastní hlavu." Posbírala si věci a bez dalšího slova odešla středem síně. Kluci se zmohli jen na překvapené mrkání.
Celý den se pak tvářila, že neexistují. Během vyučovacích hodin si vždy našla místo co nejdál od nich a oběd si vzala na lavičku na nádvoří. Byl na to dokonalý den. Nebe bez mráčku, sluníčko jí opíralo hřejivé prstíky do tváří. Škoda, že tu nemůžu mít koště. Je to to nejlepší počasí na létání. Rozmrzele se zamračila a vydala se zpět do hradu. Na schodech ji zastavila ona čtveřice studentů, co si ji při snídani tak prohlížela.
„Ty jsi Lilly Potterová?" ptal se mladík se zelenými konečky vlasů, co jí zastoupil cestu.
„Ano. A má být?" odpověděla Lilly a snažila se kolem nich protáhnout.
„Počkej. Neutíkej," zastavil ji zase on. „Chceme se jen seznámit. Já jsem Teddy Lupin, tohle je Viki a Louis Weasleyovi a tady to Orion Black," kývl na kluka s jediným blond pramenem v jinak černých vlasech, co mu v očích kvetly chrpy.
Lilly se na Oriona usmála a skoro neznatelně zavrtěla hlavou. Teď ne. Pak se otočila na Teddyho.
„Teddy? Lupin? …Teddy!" zavýskla. „Ty jsi tátův kmotřenec! Merline, tak ráda tě poznávám. Táta mi o tobě vyprávěl. I o tvých… ehm, no, rodičích. Promiň, sakra, jsem nadšená a nevidím si do pusy. Omlouvám se, nechtěla jsem," dořekla Lilly nešťastně.
Teddy se jen zasmál: „To je dobré. Hele, ale příště stačí Teddy, nemusíš mi říkat Merline."
Během škádlení se vrátili do hradu, dohodli se, že sejdou před večeří, a pak už se rozprchli na hodiny.
 
Po škole seděla Lilly ve společenské místnosti a psala tátovi dopis, když se k ní opatrně přiblížil Malfoy a tiše řekl: „Potterová, já… ehm, omlouvám se, jsem pitomec, měla jsi pravdu. Mohla bys nás prosím s Tomem naučit tu magii přání? Řekni si za to, cokoli budeš chtít."
„Jasně, že seš pitomec," sykla Lilly. Když mu přes obličej přeskočil výraz překvapení, pokračovala: „Můžeme se učit společně. Ukážu vám jak na to. A chtít za to budu… mohli bychom si říkat křestními jmény? Jsem Lilly." Teď už se usmívala.
„Jistě, jsem Scorpius, velmi mě těší. Tady Thomase určitě znáš, ale říkej mu Tome. Má to radši," šklebil se na Notta, ale bylo vidět, jak mu úlevou klesla ramena.
„Hele, kluci, musím do Sovince poslat tátovi dopis, a pak jsem slíbila se s někým setkat. Jdete se mnou?" ptala se Lilly, když se zvedla k odchodu.
Nezaváhal ani jeden a tak se stalo, že na večeři ten den vtrhla hlavními dveřmi Velké síně opravdu velmi rozesmátá a skutečně neočekávaná skupinka sedmi studentů. Možná, blesklo hlavou Minervy McGonagallové, že pokud se jedná o Potterovi, měli bychom se přestat divit.
 
$$$$$
 
Dveře se rozletěly a do místnosti jako rozzuřený hipogryf napochodoval Snape. Na stupínku se otočil, smrtícím pohledem přejel celou třídu, aby se zastavil u Lilly.
„Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů," začal tiše, přesto se jeho hlas hrozivě nesl celou učebnou. „Jelikož se to většinou obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakónků smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, které musím obvykle učit." Dokončil svůj, za ta léta už k dokonalosti vybroušený, proslov a v místnosti bylo takové ticho, že by bylo slyšet i brk padnout na zem.
Severus se s potěšením rozhlédl po šokovaných tvářích všech prváků, no skoro všech, opravil se. Potterová se na něj culila, jako by řekl ten nejlepší vtip. On tě ten smích přejde.
„Potterová. Plášť mozkomora je základní přísadou kterého lektvaru?" vypálil na ni a čekal na její nevím.
Lilly se však usmála a řekla: „Veritaséra, pane. Ale učí se až v sedmém ročníku."
Severusovi se šokem rozšířily oči. „Proč je zakázáno připravovat lektvar pro přežití?" zkusil znovu.
„Protože jeho základ tvoří krev jednorožce. Pane."
„Co má společného zmenšovací a zvětšovací Dryák?" zeptal se Snape už trošku zoufale a doufal, že tuhle odpověď znát nebude.
„Mají stejné přísady, odlišný je postup vaření a zpracování," nezaváhala ani tentokrát a Severus jen zamrkal. Jak to? Kdo ji to všechno naučil?
„Vidím, že ne každý Potter je pro lektvary ztracený," protáhl, protože nechtěl ztratit svou tvář a velmi neochotně dodal: „Deset bodů Zmijozelu."
„Děkuji, pane. Táta mě učil dobře," prohlásila Lilly a zase se usmála.
„Váš o-otec?" Severus málem spolkl jazyk. Co mi to tu povídá? Potter byl na lektvary naprostý pařez.
„Ano, pane profesore. Táta má doma úžasnou lektvarovou laboratoř a já jsem mu od malička pomáhala. Vymyslel i nějaké vlastní," dorazila ho Lilly a Snape měl pocit, že se ocitl v nějaké alternativní dimenzi. Jinak si Potterovi lektvaristické schopnosti vysvětlit nedokázal.
„Uvidíme, co nám předvedete, slečno Potterová," ušklíbl se na Lilly. Pak se obrátil na třídu a vyštěkl: „Co okouníte? Na tabuli máte postup jednoduchého Doušku míru," mávl hůlkou, otevřel skříň v zadní části učebny, „a zde jsou potřebné přísady. Na co čekáte? Až vám pošlu sovu s žádostí?"
Ve třídě se strhnul málem nekontrolovatelný chaos, jak se všichni snažili splnit profesorův příkaz a Severus se vysíleně zhroutil na židli. Možná… jenom možná letos lektvary tak hrozné nebudou. Alespoň jeden z nich vypadá, že ví, o čem mluvím a to, že je to Potterová… No, nemůžu mít všechno. Celou hodinu ji nenápadně sledoval a opravdu, bez potíží a elegantně krájela, drtila, míchala, odměřovala. Ruce jí tančily nad stolem i nad kotlíkem v dokonalé symfonii. Hotový lektvar korkovou zátkou uzavřela v lahvičce, mávnula rukou nad kotlíkem a zbytek lektvaru zmizel. Severus zamrkal. Mávnula podruhé a pracovní stůl byl bez poskvrny. Co to? Bez hůlky?
„Slečno Potterová," zavrněl na ni nebezpečným hlasem, „jaká kouzla jste právě použila?"
„No… omlouvám se, profesore, ehm, pane. Jen jsem chtěla uklidit," pípla Lilly.
„Jaká kouzla?" zavrčel Snape.
„Evanesco a Pulírexo, pane," řekla tiše Lilly, ale pak se narovnala a dodala: „Ty bych použila, kdybych měla hůlku. Takto jsem si to jen přála. A než se zeptáte, ano, i tohle mě naučil táta."
Severus na ni přimhouřil oči a letělo mu hlavou, Evanesco je kouzlo pro pátý ročník. Tuší to? Zdálo se ale, že na ni jeho pohled nemá požadovaný efekt, vůbec žádný, řekl by. Stála tam, jedenáctiletá žába, hrdá a vznešená jako královna s nesmělým úsměvem v koutku úst. Merline, ona se pořád usmívá. Copak ji nic nerozhodí?
„Hodina skončila, odevzdejte své vzorky a vypadněte," vypálil na studenty a poslední větu Potterové odmítl komentovat.
Vyřítili se ze třídy jako by jim za patami hořelo, jen na učitelském stole po nich zůstala úhledně srovnaná řada lahviček se vzorky. Severus vzal tu od Lilly, protřepal a sledoval, jak se duhové barvy smíchaly a zase oddělily. Slabounké jiskření měsíčního kamene zůstalo stabilní. Myslím, že tohle bude první V, které bude mou rukou napsané u jména Potter. I kdybych chtěl, nemůžu jinak.
Severus odlevitoval lahvičky do krabice a poslal do pracovny. Pak srovnal kotlíky a o několik mávnutí hůlkou později byla učebna čistá, spokojen s výsledkem kývnul a otevřel dveře pro další třídu.
 
$$$$$
 
 
Týdny plynuly, září se přehouplo v sychravý říjen a jeho nadcházející poslední víkend se nesl v duchu letošního prvního famfrpálového zápasu. Nebelvír vs. Zmijozel. Lilly nadšením div že neposkakovala, příští rok se určitě zkusím dostat do týmu.  A když už nemohla sama létat, byla rozhodnutá o to nadšeněji fandit.
Dnes už se nikdo nepozastavoval nad přátelstvím sedmi studentů, kteří nejen že nebyli ze stejného ročníku, ale patřili i k rozdílným domům. Nečekané spojení Nebelvírských Lvů se Zmijozelskými Hady se postupem času stávalo pevnější a jistější. Ke smůle profesorů taky hlasitější a velmi, velmi nevypočitatelné. Kdo by řekl, že v každém průšvihu, do něhož se namočili, má prsty Lilly Potterová, nespletl by se zase tak moc. A přesto, že se profesorům starali o pravidelnou bolest hlavy, Minerva pro jednou dala na radu Albusova portrétu. Má drahá, je to jen dětské dovádění. Nikdy nemůžeš vědět, co důležitého může z kdejaké hlouposti vzniknout. Nech semínko klíčit, Minervo. Jednou mi poděkuješ. Moc mu nerozuměla, ale ten starý blázen míval většinou pravdu, tak je nechala a velmi trpělivě poslouchala nekonečné stížnosti kolegů a mávnutím ruky většinou zamítla žádosti o potrestání či vyloučení. Tenhle víkend se hraje první zápas mezi lvy a hady a ona byla upřímně zvědavá, jestli to na Seachdcinn, jak si sami začali říkat, bude mít nějaký vliv. (pozn. aut. „Seachdcinn“ znamená ve staré gaelštině „Sedmihlav“)
Lilly už ve středu, v soukromí své postele za zataženými závěsy, vytvořila čepici, takovou co nosí šašci s rolničkami na koncích, napůl nebelvírskou napůl zmijozelskou. Od Teddyho vyškemrala rudou nebelvírskou šálu a svou rukavici přeměnila na obří, z jedné strany červeno-zlatou a z druhé zeleno-stříbrnou. Byla připravená.
Další dvě odpoledne strávila ve společnosti Salazara, který ji učil kouzlit v hadím jazyce. Vlastně se divila, že si toho ještě nikdo nevšiml. Teda to, že vysedává před portrétem, už nebylo žádným tajemstvím, ale to, že místo mluvení 'jen' syčí, ještě nikdo nekomentoval. Takže to asi ještě nikdo neví, jinak by z toho byl pěkný povyk.
Salazar byl vcelku trpělivý učitel a první, co musela, bylo přeložit latinské inkantace do hadí řeči. Celkem dřina. Víte, že hadi nemohou říct Lumos, ale řeknou něco jako: Udělej malé světlo? Já už jo! Když jsem poprvé řekla jen: Udělej tu světlo, rozsvítila jsem celé sklepení. Hihi, a potom jsem povelem Vyhnat světlo zhasla i všechny svíčky a pochodně. Hmm, Salazar fakt radost neměl.
V sobotu ráno při snídani ji přepadl Hádes se vzkazem od táty.
Zlato,
budu dnes v Bradavicích, mám nějaké jednání s Charliem a rád se podívám i na famfrpálový zápas. Počkáš na mě před zápasem u návštěvnické tribuny?
S láskou
Táta
 
„Jo!" zavýskla Lilly tak hlasitě, až se po ní otočila polovina síně. Mrkla k profesorskému stolu, ale Charlie tam nebyl.
„Co je? Co blázníš?“ vyzvídal Scorpius. „Dobré zprávy?"
„Táta! Táta tu bude na zápas," smála se Lilly, ale zarazila se, když viděla, jak mu zmrznul úsměv na tváři. „Co se děje? Je to špatně?" ptala se nervózně.
„Ne… eh, no tak to potěš koště," hlesl Scorpius. „Ten můj tu bude taky i s dědou!"
Lilly maličko zbledla, oh, to bude ještě zajímavé, ale nahlas prohlásila: „No a co? Teď je to naše škola. Oni jsou ti dospělí. Snad se podle toho budou chovat." Ale v duchu si přikázala nezapomenout tátu předem varovat. Jasně, že zapomněla.
Scorpius jen kývnul a dál se mračil na svou snídani a vidličkou ji rozmazával po talíři.
„Hele, ta slanina za to nemůže. Jestli už jsi skončil, tak pojď se mnou," vzpomněla si najednou Lilly, popadla Scorpiuse za ruku a vlekla ho za sebou.
„Kam tak letíš? A co je tak důležité?" brblal Scorpius, ale běžel s ní. Posadila ho na pohovku ve společenské místnosti a se vší hrdostí předvedla své fanouškovské rekvizity.
„Ta - dá!" vykřikla nadšeně. „Super, že?"
„Teda Potterová, jsi blázen," zhodnotil Scorpius její nadšení, ale křenil se stejně jako ona. „Hele a komu budeš jako fandit? S tímhle?" zeptal se opatrně.
„No přece tomu, kdo vyhraje. To je snad jasný, ne?" byla Lilly hned hotová. „Chceš taky? Ještě mi zůstala druhá. Tak chceš?" poskakovala, hned taky přivolala druhou rukavici do páru a přeměnila ji úplně stejně jako tu první.
„Tady," hodila ji Scorpiusovi do klína a sama se začala oblékat. „Tak dělej, ať na nás nečekají," popoháněla ho.
Když do místnosti vpadl Thomas s otázkou „kde jsou?!“ na jazyku, byli připravení. Byl tak překvapený, že ať chtěl říct cokoli, zmohl se jen prázdné otvírání úst.
„Je ti něco, Tome? Vypadáš jako ryba," zeptal se Scorpius starostlivě, ale v očích mu tančily jiskřičky smíchu.
To Thomase probralo. „Zešíleli jste? Vždyť vás sežerou," vyjekl. „Všichni! Nebelvíři i Hadi."
„Nesežerou," odfrkla Lilly. „Počkej, až uvidíš kluky. A nezapomeň, že my jsme Seachdcinn. A už pojďte," dodala a s tím zamířila ven.
„Ještě že ne smrtihlav," zamumlal Thomas, ale vykročil za ní. Když se pak potkali s Nebelvíry, divit se přestal. Jindy černo-červené nebelvírské hábity teď zářili zmijozelskou zelenou a stříbrné čepice a rukavice doplňovali rudo-zlaté šály omotané kolem krku. A aby toho nebylo málo, v rukou třímali transparent Nebelvírští Hadi a Zmijozelští Lvi. To je náš konec, napadlo ho.
„Nemrač se," doporučil mu Teddy a pak Viki mávla hůlkou a jeho hábit změnil barvu na červenou. „Aby ses k nám hodil, víš," usmála se.
„Tak jdeme," řekla Lilly. „Už se těším na jejich obličeje."
A společně vykročili k famfrpálovému hřišti, odkud se už nesl jásot studentů.
 
$$$$$
 
Harry většinu rána strávil v Charlieho pracovně, kde se snažili přijít na to, proč šupiny hebridského černého draka nereagují na žádné z kouzel. A on tak moc potřeboval, aby to fungovalo.
„Zkusil jsi do ní napřed vypálit runu? Třeba to pak bude snazší spojit," navrhnul Charlie a Harry se málem praštil do čela. No jasně, jsem idiot. Proč mě to nenapadlo?
„Hmm ne… ale máš pravdu, hned to zkusím," řekl Harry, ale Charlie zavrtěl hlavou.
„Teď ne, za chvíli začíná zápas," řekl, „a jsem si jistý, že Lilly už čeká u tribuny. Jsem zvědavý, komu bude fandit."
Harry povytáhl obočí: „Jak to myslíš?"
„Uvidíš. Uvidíš!" usmíval se tajuplně Charlie. „Hele, víš o tom, že když se tváříš takhle, vypadáš skoro jako Snape?" mimoděk se zachvěl.
Harry po něm střelil pohledem, ale neřekl nic. Sebral z křesla hábit, přehodil ho přes sebe a zapnul až ke krku. „Jdeme?" zeptal se.
„Jasně," kývl Charlie a sjel ho pohledem. „Oh… Harry… vypadáš vážně…“ začal, ale Harry ho přerušil.
„Ne, neříkej to… pojď." Otočil se na patě a vystřelil z pracovny, jako by ho pronásledoval Chloupek. Charlie ho dohonil v polovině chodby.
„No tak, Harry, vždyť jsem tak moc neřekl, a to, že vypadáš jako bůh sexu, přece není moje, ale tvoje vina," prohlásil a nevšímaje si Harryho zrudnutí ho natlačil do nejbližšího výklenku. Opřel se zády o zeď a s pažemi pevně kolem Harryho pasu přitiskl rty k jeho citlivé kůži na krku.
„Jsem si jist, že v tuhle chvíli mají být všichni studenti již na hřišti. Pokud jste to snad nepochopili, můžeme společně… oh," zazněl Harrymu za zády hlas, který rozkmital každou molekulu jeho těla a zmlknul, když Charlie zvedl hlavu, aby se na narušitele podíval.
„Samozřejmě, Severusi," protáhl Charlie. „Naštěstí nejsme studenti, takže společně s tebou nemusíme… nic."
„Weasley! Možná by ses pro jednou mohl chovat jako profesor a ne jako hormony zmítaný student," opáčil Severus a opovržlivě ohrnul rty. „Máš jít příkladem. Viděl jsi snad někoho z nás muchlovat se ve výklenku?"
„Jak jsi řekl, Snape, všichni studenti jsou už na hřišti, takže nikoho nepohoršuju. Nebo snad závidíš, že tebe ve výklenku nikdo muchlovat nechce?" zaútočil Charlie.
„Nech toho," zasyčel Harry zároveň s tím, jak Severus zbledl a vyštěkl: „Dospělí k tomu využívají soukromých pokojů, namísto předvádění se na veřejnosti."
Harry opřel čelo o Charlieho rameno a naslouchal vzdalujícím se krokům rozzuřeného Severuse. No, alespoň neřval na mě. Ne úplně.
Pak se vyprostil z Charlieho objetí, urovnal hábit a zavrčel: „Když už po mě musíš vyjíždět, udělej to jinde, než na chodbě školy, kde nás může kdokoliv vidět."
„Harry… já… Promiň. Nějak jsem si nemohl pomoct," zkroušeně se omlouval Charlie, ale v očích mu planula stejná touha, jakou si Harry pamatoval z Rumunska.
„Myslím, že jsi říkal, že nás Lilly už určitě čeká," připomenul Harry a vycouval z výklenku. „A tohle už nedělej."
Charlie se mrzutě upravil a spěchal za Harrym. Věděl, že má pravdu. Harry nikdy nereagoval dobře na spontánní výbuchy vášně. S ním se vždycky jednalo o předem dohodnutou akci. Trochu jako obchodní kontrakt. A přitom to byla taková škoda. Byl tak divoký, tak nezkrotný, tak… Charlie se zachvěl. Měl bych na to přestat myslet, jinak budu brzo potřebovat sprchu. Doběhl Harryho a už bok po boku vyšli směrem k tribunám famfrpálového hřiště. Už odtud mohli vidět, že tam na ně čeká skupinka velmi podivně barevně sladěných a velmi rozjívených studentů.
Když přišli blíž, Harryho pozornost upoutala ještě jiná skupinka. Ty dlouhé vlasy s nádechem stříbra si nemohl splést s nikým jiným. Společně se Severusem Snapem tam nestal nikdo jiný než Lucius a Draco Malfoy. Ještě pár kroků a Lucius zvedl hlavu. Když ho poznal, překvapeně se usmál a vykročil jim vstříc a s ním poněkud nechápavě i Snape s Dracem.
„Harry! Nečekal jsem, že tě potkám zrovna tady," začal Lucius, když se setkali a vtáhnul Harryho do rychlého objetí. „I když jsem možná měl," usmál se.
„Luciusi, moc rád tě vidím," vrátil Harry a koutkem oka sledoval, co na jejich setkání říkají ostatní. „Jak se má Narcissa? Mám pro ni to vílí kapradí, jen jsem dosud neměl čas se zastavit," zubil se Harry.
Lucius se zjevně bavil stejně: „Nevadí, když jsi teď tady, můžeme se setkat na Manor. Jsem si jistý, že vaše sklepy jsou zcela nedotčeny."
„O-otče?" Draco konečně našel hlas, ale Harry si ho nevšímal.
„Samozřejmě, ale jsi si jistý, že víno ve sklepích Potter Manor bude lepší než to tvé z Francie?"
„P-po-potter?" zřejmě i Severus se už vzpamatoval. Těžko říct, jestli ho víc šokovalo, že se Lucius bavil tak nenuceně nebo to, že se usmíval. Ale jméno Potter ho probralo. Tohle přece není Potter.  Nepokrytě si Luciusova společníka prohlížel. Dlouhé tmavé vlasy svázané stuhou, zelená košile se stojáčkem, kalhoty z nejjemnější kůže, vysoké boty, a vše doplňoval temně zelený hábit se stříbrným lemováním od krku do pasu pevně zapnutý, od pasu bez knoflíčků dosahoval až skoro na zem a lenivě se obtáčel majiteli kolem oh tak dokonalých nohou. Ten chlap bych ztělesněním sexu. Tohle není Potter.
„Jistě, Severusi," zapředl Lucius. „Copak si nevzpomínáš na Harryho Pottera? Vždyť jsi ho skoro sedm let učil. A ano, Harry, jsem si jist, že víno bude výtečné," obrátil se zpět na Harryho.
„Harry Potter," zopakoval jako ozvěna Severus a zíral na Harryho. Oh veliký Merline, je to on. Ty oči! Na ty se nedá zapomenout. Kde má sakra brýle?
„Otče!" vyjekl znova Draco. „Vždyť je to Potter, však víš, Harry zatracený Potter! Jak se s ním můžeš bratříčkovat?"
„Jsem si naprosto vědom toho, kdo to je, Draco!" zazněl ledově Luciusův hlas, a pak dodal: „Jsme přátelé už skoro dvanáct let."
„Co?" zajíkl se Draco a nevěřícně zíral z jednoho na druhého.
„Co?" vydechl Severus. „Přátelé? S Pot... Dvanáct let?" Spím? Spím! Určitě, protože realita, ve které jsou Lucius Malfoy a Harry James Potter přátelé je absolutně nemožná. Smrtijed a Zlatý chlapec. Ano, spím. Ehm, divný sen.
Než Severus posbíral myšlenky, začal Draco vykřikovat něco o nemožnosti, Luciusovu šílenství a urážce jména Malfoy, a do toho všeho se k nim připojili studenti v podivných barvách. Severus zamrkal, aby zaplašil vidiny, ale ne, opravdu tam stáli Nebelvíři v zeleném a jeho Hadi v… rudo-zlato-stříbrno-zelené? A z nějakého nepochopitelného důvodu se to Potterovi i Luciusovi zdálo vtipné. Oni se smáli! Vážně, jen Draco vypadal, že na místě vybuchne.
„Tati, tati, u Merlina, kde jste takovou dobu?" spustila Lilly, pak se otočila na Luciuse a usmála se: „Strýčku Luciusi, zase jsi lákal tátu na víno? Jako bys nevěděl, že má ze všeho nejraději bourbon."
Lucius se zasmál: „Ty ještěrko, jasně že to vím, ale zkoušet to můžu. Kde je Orion? Vy jste se dneska pěkně vybavili."
„Tady jsem, tati," ozval se Orion a hned se ptal: „Takže ti nevadí, že budeme fandit oběma týmům? Ani tobě, strýčku Harry?"
„Samozřejmě, že mi to nevadí, je to přece…" začal Lucius, ale byl přerušen Severusem, kterému konečně došlo, že tu něco nesouhlasí.
„Tati? Luciusi, říká ti tati? Ale to… to je Orion Black! Jak může být tvůj syn?" vyrážel ze sebe šokovaně Snape. „A proč ti Potterová říká strýčku? A do háje proč Orion říká strýčku Potterovi?" na konci už skoro křičel.
„Merline! Uklidněte se všichni." vyplivnul Lucius frustrovaně, ale Harry v jeho očích viděl plamínky pobavení. „Orion Black je můj syn. Ano, Severusi, je, a ano, Draco, máš bratra. A je Black proto, že jsem jméno Malfoy ponechal Dracovi, který byl přesvědčen, že mu navrátí zašlou slávu, a přijal jsem Harryho ochranu a s ní i jméno Black. Jako hlava starobylého domu Blacků na to měl plné právo. A taky se stal Orionovým kmotrem a já potom kmotrem jeho Lilly. A aby nedošlo k nějakým nejasnostem, jsem hrdý na to, že můj mladší syn patří do Nebelvírské koleje," uvedl Lucius všechny do obrazu a pak se otočil na Oriona: „I když by mě opravdu zajímalo, jak se ti to povedlo."
Orion měl tolik slušnosti, že se aspoň začervenal: „Požádal jsem o to."
Harry se v tu chvíli začal smát: „Věřil jsi mi, že to vyjde, že? A ty," otočil se na Lilly, „předpokládám, že ty ses pro jistotu nehádala."
„Jasně že ne, když jsem chtěla tam, kam ty ne," kývla Lilly.
„Kam ty ne? Nehádala? Nerozumím," hlesl Severus. Moc informací, zdá se.
Harry se usmál a řekl: „Profesore Snape… eh, Severusi, klobouk mě chtěl v mém prvním ročníku zařadit do Zmijozelu, ale já se s ním hádal, protože už tam zařadil Draca a Ron mi tehdy řekl, že ve Zmijozelu studovali jen zlí kouzelníci, tak jsem chtěl kamkoliv jinam."
„Mohli jsme být přátelé," ozval se v tu chvíli Draco nevěřícně. Něco se stalo, něco v tu chvíli zapadlo na své místo a on najednou viděl. Viděl, co tam sice bylo celou dobu, ale on to přehlížel. Možná je čas vyrůst.
„Mohli," souhlasil Harry, „kdybys nebyl tak zatraceně nafoukaný pitomec!"
Draco už už otevíral ústa k jízlivé odpovědi, ale pak potřásl hlavou a řekl něco, co si Harry nemyslel, že od něj někdy uslyší: „Máš pravdu. Byl jsem. Asi jsem to všechno zkazil už u madam Malkinové. Měl bych se omluvit? Jo, já… Harry, omlouvám se. Třeba to naše děti zachrání. Můžu tebe a tvou rodinu pozvat na Vánoce na Malfoy Manor?"
Harrymu poklesla čelist, ale rychle se vzpamatoval.
„I já se omlouvám. Vracel jsem ti všechno, mnohdy s úroky." Usmál se a pokračoval: „Možná bychom mohli začít znovu," a s tím natáhl ruku, počkal, až ji Draco stiskne a dodal: „pozvání rád přijímám, pokud teda nevadí, že moje rodina je jen Lilly a já. A samozřejmě Lucius, Narcissa a Orion."
Draco sklouzl pohledem na otce a řekl: „Rodiče jsou vítáni kdykoli, jen dosud odmítali, a promiň, že se ptám, ale stalo se něco tvé manželce?"
Harry málem vybuchnul smíchy. „Ne, nestalo, Draco, nikdy jsem manželku neměl a mít nebudu. To spíš manžela. A Lillyina matka, Ginny, no, nechtěla nás… tak odešla. To je na dlouhé povídání. Třeba o Vánocích," ukončil to.
Draco kývl na znamení souhlasu a otočil se na ostatní: „Možná bychom se mohli dostat na tribunu, zápas už začal, a jestli někdo chytí zlatonku dřív, než se tam dostaneme, neuvidíme nic."
Se souhlasem všichni společně zamířili k tribuně, jen Severus Snape se nehnul z místa a nakonec s mumláním o rozpracovaném lektvaru div že neutekl zpátky do hradu.
 
$$$$$
 
Po tom ve všech směrech překvapujícím víkendu si Lilly všimla, že se na ní její profesor zastavuje pohledem o něco častěji než dřív a taky, že tehdy z jeho očí mizí ten všudypřítomný led. Jako by ty oči změkly, když se na ni díval. Pravda, ušklíbal se pořád stejně, dokonce se nepřestával mračit jako sto čertů, ale přesto bylo něco jinak. Už na ni neházel ze všech rohů jízlivé poznámky, ani se jí nepokoušel zesměšnit a dokonce, i když ne pochvalu, tak alespoň souhlasné kývnutí hlavou získávala častěji v lektvarech.
Večer o Halloweenu strávila, s dovolením ředitelky, s tátou na hřbitově v Godrikově dole. Byl to jejich každoroční zvyk a táta tak alespoň nebyl sám. Vlastně ji za ty roky nikdy nenapadlo, že se s ní táta v tento den každý rok přemístil do Británie. Došlo jí to až letos, když spolu stáli nad hrobem prarodičů. Někdy jsem fakt pitomá.
Teď ji čekala už jen poslední dvouhodinovka lektvarů a pak celý volný víkend. Profesor vešel do třídy v mimořádně špatné náladě, ale ani to Lilly víkend zkazit nemohlo a taky už se těšila na oběd. Když na konci hodiny opouštěla třídu, ještě se na profesora ohlédla a krátce zamrkala, když ho viděla sedět s hlavou v dlaních. To nebyl běžný pohled. Co se mu stalo?
Zjistila to hned, jak při obědě otevřela Denního věštce.
 
Majetek Starobylých rodů zabavuje ministerstvo
Dlouho odkládané rozhodnutí se nyní začíná uskutečňovat. Ministerstvo již dlouho plánovalo jednání s Gringottovou bankou o propadnutí trezorů rodů, které nemají zákonné dědice právě ministerstvu. To plánuje z těchto majetků přispět na další obnovu a prosperitu kouzelnického světa. U některých, přestože dědic existuje, byl z linie vyškrtnut, a tudíž ho za dědice ministerstvo dále nepovažuje. Jak nám bylo sděleno Zachránce kouzelnického světa, nikdo jiný než Harry Potter, nějakým způsobem toto obešel a zachránil tak z rukou ministerstva nejen majetek rodů Peverellů, ale dokonce i Godrica Nebelvíra. Propadnutí se týká hlavně rodů Goyle, Lestrange, Zmijozel, Prince…
 
Dál už Lilly nečetla, najednou věděla, co zapříčinilo Snapeovu špatnou náladu a taky pokud ji hned nevyhodí, i to, že mu snad může pomoci. Při pohledu k hlavnímu stolu viděla, že tam Snape není, tak nechala oběd obědem, nevšímala si otázek od Scorpiuse a rozběhla se na kolej. V ložnici z kufru vyhrabala Princovu učebnici lektvarů a už klepala na dveře profesorova kabinetu.
„Vstupte," ozval se nevrlý hlas.
Lilly opatrně vešla dovnitř a než se stačila nadechnout, Snape zavrčel: „Co chcete, Potterová?"
Lilly si z jeho tónu nic nedělala, pomalu došla až ke stolu, za nímž seděl, a beze slova před něj položila jeho učebnici. Viděla, jak se mu rozšířili oči, ale rychle se vzpamatoval.
„Kde jste to vzala?" vyštěkl. „Jste si vědoma, že to není váš majetek?"
„Právě, že jsem, profesore. A proto vám ji vracím," řekla Lilly tiše. „Je úžasná, víte. Táta ji měl rád a… ehm, snad se nebudete zlobit, ale dopsal tam pár vlastních nápadů a vylepšení."
Snape se už chystal vybuchnout, když Lilly pokračovala.
„Ale právě o majetku jsem s vámi chtěla mluvit. Víte, nemohla jsem si nespojit vás, učebnici Prince dvojí krve a článek ve věštci a tak…"
„Jistě. Říkala jste si, že když seberou všechno, co patřilo matčině rodině, tak mi alespoň vrátíte ušmudlanou učebnici," přerušil ji Snape znechuceně.
„Právě, že ne. Chtěla jsem vám říct – " začala Lilly, ale byla zase přerušena.
„Nestojím o vaše politování. Vypadněte!"
„Profesore! Pane, nechci vás litovat. Chci vám říct, ať u Gringottů použijete zaklínadlo ius ultime sanguinis. Táta to tak udělal!" vykřikla Lilly, a když viděla, že se Snape zarazil, dodala: „Říkal, že je to něco jako právo posledního v krevní linii a má větší sílu než ministerstvo. A platí, i když je to skok přes několik generací a taky i když jste vyškrtnut. Poslední dědic krve má zvláštní privilegia."
Dívala se na svého profesora a viděla, jak mu na tváři vystřídalo několik emocí, překvapení, radost, nedůvěra, naděje, ale nakonec mu tvář opět zkameněla do neproniknutelné masky, když řekl: „Vskutku. Jste velmi zvláštní, slečno Potterová. Děkuji vám za váš zájem, ale musím vás požádat, abyste teď odešla."
„Ale, pane…" začala Lilly protestovat, jenže Snape se zatvářil podivně, skoro jako by se usmál a protáhl:
„Myslím, že mám teď nějaké jednání v Gringottově bance."
Lilly se zasmála úlevou a řekla: „Hodně štěstí, profesore. Tak já teď půjdu." A s úsměvem vyplula z kabinetu. Snad to k něčemu bylo. Opravdu Snapeovi přála, aby mu vrátili to, co mu po mamince zůstalo a co mu jako jejímu synovi patřilo.
 
$$$$$
 
Severus Snape měl pocit, že od chvíle, kdy se na scéně objevila mladá Potterová a po ní i Harry Potter, se ocitnul jeho život v jiné časové linii. Najednou totiž opravdu nebyl vůbec tak zlý.
Je pravda, že když zjistil, kdo to nastoupil do svého prvního ročníku, měl opravdu velmi vážné obavy, že to tentokrát nezvládne a to nejen kvůli její podobě, ale ono to nebylo vůbec, jak si představoval. Lilly byla skvělá a on velice neochotně přiznával zásluhy Potterovi. Když ho pak viděl před famfrpálovým zápasem, najednou zjistil, že ho nemůže dost z hlavy. Harry byl… oh bože, Severusi, tak si to přiznej, že Harry je jako splnění všech tvých snů, až na tu drobnost, že vlastně vůbec není tvůj a… že bys ho chtěl. Oh sakra, chtěl! Ale jak by někdo jako on mohl chtít starého zapšklého profesora? Do háje, mohl bych být jeho otec. A kdy jsem mu začal říkat Harry?
Pak pro něj Lilly (nebo to byl Harry?) udělala malý zázrak a on najednou zjistil, že nejenže má nárok na dědictví Princeů, ale že smí nosit titul Lord Lloyd-Prince a taky, že je dědicem Roweny z Havraspáru. Merline, poslední dědic jednoho ze zakladatelů.
Co ho šokovalo, byla radost, jakou měla Lilly, když se to dozvěděla. Vypadala, že je upřímně šťastná. Vlastně od té doby trávila v jeho společnosti více a více času a stále si měli co říct. Severus byl fascinován, s jakým zanícením diskutovala o lektvarech a jejich využití, zaujatě naslouchal, když mu vyprávěla o životě před Británií a trpělivě ji učil a vysvětloval, cokoli neznala. Opravdu se těšil na jejich společný čas, když přicházela za ním do laboratoře, aby mu pomáhala vařit a uvědomil si, že si ho ta malá ještěrka nějakým způsobem omotala kolem prstu, a že ji má vlastně rád.
Dnes však nevařil, ministerstvo ho znovu zaúkolovalo, a když se ozvalo tiché klepání na dveře laboratoře, seděl právě mrzutě nad zapůjčenými artefakty a snažil se přijít na to, jak pracují a jak jejich účinek zkopírovat. Ministerstvo na tom mělo ohromný zájem, poskytovali totiž obrovskou ochranu, ale nikdo netušil, odkud se vzali.
„Pojď," zavolal ke dveřím a usmál se, když dovnitř vpadla Lilly.
„Severusi, dneska… oh, co s tím děláš?" zůstala překvapeně hledět na jeho stůl.
„Snažím se přijít na to, jak jsou vyrobené. Ministerstvo!" zabručel Severus a do posledního slova dal veškerou nechuť, kterou vůči dané instituci cítil.
„Tak proč se nezeptáš táty?" vyjevila se Lilly.
„Jak by mi s tím asi tak pomohl?" tentokrát se podivil Snape.
„Jak? No přece… ach, já myslela, že to víš. On je vyrábí! Podívej!" šokovala ho Lilly a už tahala zpod hábitu vlastní medailonek.
Severus se zmohl jen na němé kývnutí, ale zaujatě si medailonek prohlížel. Potter… vlastně Harry stvořil tyhle ochranné medailony? To není… i když možná, že je. Co ty o něm vlastně víš, Severusi, kromě vlastních, zjevně špatných, předpokladů? Třeba to je konečně důvod, proč ho kontaktovat, aniž bych vypadal jako idiot. Ano, pošlu mu sovu. Ona si ho najde, že ano?
„Pošlu mu sovu s dotazem. Děkuji ti."
Severus se na Lilly usmál a zbytek večera strávili nad pokusem odstranit během používání Kostirostu neodvratnou bolest. Sovu poslal ještě ten večer a následující dny netrpělivě vyhlížel odpověď. Jak dny ubíhaly, začal mít podezření, že se jí nejspíš nedočká, ale odmítal se doprošovat a posílat další dopis.
Když v sobotu večer zaslechl klepání na dveře laboratoře, zavolal jen: „Pojď,“ a dál se věnoval lektvaru na uklidnění, protože kdo jiný za ním chodil do laboratoře, že? Málem poskočil, když mu za zády zavrněl nezapomenutelný hlas.
„Dobrý večer, Severusi. Nejdu nevhod? Omlouvám se, ale tvá sova mě dostihla až dnes ráno a dřív jsem se sem nedostal."
Severus se otočil jako na obrtlíku a zíral do těch nejzelenějších očí Harryho Pottera. Merline, má úžasné oči. Jako smaragdové moře. Úplně vidím, jak se mu v nich lámou vlny. Jsou tak dokonalé.
„Severusi?" vyrušil ho Harryho hlas ze zasnění.
Oh. Zírám jako pitomec. Ale copak za to můžu, že…
„Severusi?" znovu mu přetrhl nit Harry a díval se trošku znepokojeně.
„Co? Ne, ne, to je v pořádku. I vám dobrý večer, pane Pottere," konečně se vzpamatoval Severus.
„Pane Pottere? Ale no tak. Smím pro tebe být jen Harry?" zeptal se a Severuse napadlo oh jistě, pro mě smíš být, čímkoliv budeš chtít.
Ale nahlas odpověděl: „Samozřejmě. Harry. Tak si říkám, kde se moje sova týden toulala, když tě dostihla až dnes?" napadlo ho.
„To bude nejspíš moje chyba. Mám dům pod Fideliem a strávil jsem tam skoro celý týden, takže mě chudák nemohla najít," odpověděl Harry lehce a nakoukl do kotlíku. „Uklidňující? Hm, víš, že když místo dvou uncí meduňky přidáš jen jednu a půl a tu druhou polovinu nahradíš půl uncí šťávy z aloe, nevznikne pak závislost?"
„Neříkej mi, že právě ty jsi přišel na to, co se snaží lektvaristé vyřešit už nejmíň padesát let," vyhrkl Severus, ale hned by si raději jednu vrazil.
„Musím tě asi zklamat, ale ano, přišel. Po válce jsem měl docela hrozné noční můry, ale nijak jsem netoužil podlehnout závislosti, takže je to i odzkoušené," nenechal se Harry vyvést z míry, usmál se a řekl: „a když teď přidáš drápy netopýra, můžeme už za patnáct minut sedět u tebe v pracovně a probrat to, proč jsem přišel."
Severus jen tiše kývl, rychle dokončil skoro hotový lektvar a nasměroval Harryho ne do pracovny, ale k němu do bytu.
Harry se zastavil uprostřed místnosti a rozhlédl se. „Máš to tu moc hezké."
„Děkuji, dáš si čaj nebo něco ostřejšího? Bourbon?" zazněla Severusova otázka a znovu by si nejradši nakopal.
„Ty si to pamatuješ?" usmál se Harry. „Bourbon neodmítnu."
Severus rychle došel ke krbu a nalil dvě sklenky bourbonu, ale než se stihl otočit, ucítil za sebou přítomnost druhého těla a dvě ruce kolem pasu.
„Severusi," zapředl mu Harryho hlas do ucha a jemu po páteři jako blesk sjelo tisíc ledových jehliček. Na patě se otočil v Harryho náruči a než mohl cokoli říct, jeho rtů, lehounce jako dotek motýlích křídel, se dotkly ty Harryho. Něco… ty rty, něco… ten dotek, vzpomínka a pak se mu poznání zarylo do mozku a on vydechl: „To ty? Harry, to ty! V Chroptící chýši. Zachránil jsi mě! Byl jsi to ty. Jistě, kdo jiný. Měl jsi mou učebnici, nikdo jiný to kouzlo znát nemohl. Jak to, že mi to nikdy nedošlo?"
„Vadí ti to? Lituješ toho, že žiješ? Mrzí tě, že jsem to byl právě já?" pokládal Harry otázky, ale Severus na každou jen zavrtěl hlavou.
„V pořádku, potom…" začal Harry, ale co chtěl říct, už nikdy nevyslovil, protože svými rty přikryl Severusovy, špičkou jazyka jemně zaklepal na bránu úst a ruce zabořil do havraních vlasů, o nichž tak dlouho snil.
„Děkuji za Lilly," vydechl mu Severus do úst.
„Hmm?" nerozuměl Harry.
„Jméno! Lilly. Eileen. Děkuji. Za obě," vysvětlil Severus a Harry mu v odpověď vtrhnul divoce jazykem do úst a zkoumal, laskal, hladil a ochutnával.
Severus měl v hlavě totální bezvětří, jediná myšlenka se nikde nepovalovala a pak jako výbuch jediné slovo. Ano, Merline.  Ano!
Sevřel Harryho v pase a pevně si ho přitáhl blíž, aniž by přerušil polibek. Jak sladce chutnáš. Zůstaneš? Zůstaň! Smím vás mít oba? Chci vás! Tebe i Lilly. Chci!
Najednou se nečekaně rozletěly dveře a dovnitř jako velká voda vpadla Lilly.
„Profesore! Severusi… Oh tati. Super, takže mám druhého tátu? Bezva!" vyhrkla, když je viděla společně opřené o zeď.
Harryho ani nenapadlo Severuse pustit, když se otočil na Lilly.
„Zlato, vletěla jsi do cizího bytu," začal a přiložil Severusovi ukazováček na rty, když chtěl namítat, že Lilly nevadí, „takže se pravděpodobně něco závažného stalo. Povídej," dořekl Harry a Severusovi omámeně došlo, že Harry se vůbec nezlobí a že s Lilly vůbec nezachází jako s dítětem.
„No jo. Jo. Stalo," upamatovala se Lilly, proč tam vlastně vrazila a otočila na ně hlavní stranu zvláštního vydání Denního věštce, „tady… a…!"
Nad Wiltshirem vzplanulo Znamení Zla!
Harry se Severusem se na sebe podívali a Harry se opatrně zeptal: „A?"
Lilly se nadechla a vyhrkla: „Trelawneyová!"
A když Harry i Severus shodně zasténali, dodala: „Dědicové zakladatelů. Roky Temna. Spojenectví! Proroctví!"
 
Konec
 
Pozn. autora
Ius ultime sanguinis - právo poslední krve; prokáže legitimní majetkový nárok posledního pokrevního člena rodové linie
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pokracovani...

(Veronika, 21. 5. 2018 10:42)

Ahoj, narazila jsem na tuhle povidku vcera (uz dva tydny frcim na techto strankach, spolkla jsem Elysejsky klic i Stopy selmy, ty by teda taky chtely pokracko, chystam se napsal Alici :) ) ale tahle jednohubka me taky strasne chytla za srdce. Hrozne se mi libi. Takhle nejak by to pro me bylo v idealnim svete s Harrym dal :) Prosim pokracovani :)

Re: Pokracovani...

(Issabella, 24. 5. 2018 23:01)

Ahoj Veroniko. Děkuji za krásný komentář. Jak jsem psala Sisi, snažím se psát pokračování, ale měla jsem úraz a teď se zase konečně pomaličku rozepisuji. Ještě to nejde tak jak bych chtěla, ale věřím, že budete trpěliví. ♡♡ Slibuji, že pokračování bude. Děkuji moc.

halloween

(sisi, 25. 2. 2018 22:53)

Povídka je kouzelná, nádherná, strhující, postavy dětí moc roztomilé. Dospělí se snaží udržet postavení a hlavy domů mají starosti o majetek. Jsem ráda za Lili, že pomohla Snapeovi, myslela jsem si, že Harry a Lili vezmou profesora na hřbitov s sebou, aby s nimi mohl truchlit nad Potterovými předky společně. Možná někdy jindy, v jiné realitě k tomu dojde, možná ne. Každopádně na jednorázovku je to ukrutně dlouhé a pokud mohu prosit, a bude nějaké pokračování, raději rozdělit na dvě, tři kratší kapitoly, než aby mi od půlky padala víčka. Díky.

Re: halloween

(Issabella, 24. 5. 2018 22:58)

Ahoj Sisi, moc děkuji za komentář. Hrozně moc to potěší. Přiznávám, že původní záměr nebyl napsat takhle dlouhou povídku. No, to tak nějak samo. A když už to měla být jednorázovka, nesměla jsem to dělit. :-) Každopádně jsem rozepsal pokračování, tentokrát na kapitoly. Už v lednu jsem psala, že jsem zase na světě a píšu. Jenže, jak to tak bývá, se to zkomplikovalo a já si v polovině února zlomila ruku. Navíc potrhané šlachy a rehabilitace ještě pořád neskončily. Pomaličku se zase rozepisuji, ale déle jak půl hodinky v kuse mi to packa ještě nedovolí. ♡ Prosím, zkuste být trpěliví. Děkuji.

????

(Evka, 16. 8. 2017 15:46)

Isabella, bude tedy pokračování? Popřípadě, kde zveřejnění? Tvá povídka je jednou z mých oblíbených. Prosím, už máš dopsáno?

Re: ????

(Issabella, 23. 1. 2018 21:32)

Ahoj Evko, přiznám se, že dopsáno ještě nemám. Trošku se mi zkomplikoval osobní život a měla jsem teď spoustu neskutečně hektických a až na kost vycerpavajicich měsíců. Ale už jsem znovu v provozu a píšu. Pravděpodobně založím vlastní stránky, přece jen si nemohu nárokovat Alicin prostor. Určitě dám vědět. Snad bych mohla zveřejňovat postupně a nečekat na konečné sepsání. A moc děkuji.

====

(weras, 13. 4. 2017 14:16)

Naprosto dokonalá povídka. Byla jsem zvědavá,jak dlouho bude trvat,než si Lilly Severus zamiluje. Ona ho dokázala změnit.Přiznávám,že mi chvíli trvalo,než jsem z malých náznaků zjistila,že je tato povídka vlastně snarry.Ještě že tak. A potom,že se už nedá napsat povídka o těchto dvou,aby se v něčem neopakovala.Ale i když je dokonalá,pořád mám pocit,jako by mě tam něco chybělo. Ano,víc rozepsat a pokračování by bylo skvělé. Tak se moc těším a jsem zvědavá,jestli se mé přání splní!!! I kdyby nebylo jinak,za tuto povídku velký dík!!!!!!!

Pokráčko

(Jane, 26. 2. 2017 13:26)

Ahoj,
je to naprosto super. Prosím prosím pokráčko udělej z toho kapitolovku. Lily je sladká, Sev k zulíbání a Harry je sexy bůh se znalostma. Prosím vážně bych chtěla pokráčko i kdyby vstupný bylo placený :D

Re: Pokráčko

(Issabella, 27. 2. 2017 16:59)

Ahoj Jane,
Děkuji za super komentář. Netušíš jak dokáže potěšit.
Na pokračování se pracuje a taky maličko přepisuje tahle první část - no trošku podrobněji rozepisuje. :-) Kapitoly by mohli být dobrý nápad.
Líbí se ti postavy? Oi, jsem ráda, ale víš jak to je? Není všechno jak to vypadá. ;-)

Re: Re: Pokráčko

(Jane, 28. 2. 2017 17:27)

nemáš za co :D Jupí už se na tom pracuje jeee :3 Líbí Líbí...Jen mám občas "strach" z lily nevim proč a taky mě děsí usměvavý lucius :D Těšim se na povídku :)

Re: Re: Re: Pokráčko

(Issabella , 2. 4. 2017 18:57)

Ou..Trošku mě zarazil tvůj "strach" z Lilly. Můžeš to definovat nějak blíž nebo je to jen podivný pocit? :-)
A Lucius? On má tak krásně zlý úsměv...Možná se bude líbit i Tobě. Jednou. :-D

...

(Profesor, 28. 3. 2017 15:39)

Úžasný příběh. Lilly je číslo, Severus super, Harry úžasný táta... Krása.

Re: ...

(Issabella , 2. 4. 2017 18:54)

Děkuji moc.
Vlastně si psaním rodičovských postav nejsem úplně jistá. Hlavně proto, že každý má o výchově vlastní představy a moje výchovné metody nemusí být každému po chuti. Jsem ráda, že ty Harryho se líbí :-)

Pokracovani

(Nancy, 19. 3. 2017 22:11)

Doufam, ze pokracovani uz se vyrysovalo a uz ho jen ladis, protoze jsem se naramne bavila a nesmirne bych uvitala dozvedet se, co bylo dal ;)

Re: Pokracovani

(Issabella, 2. 4. 2017 18:50)

Ahoj Nancy,
Pokračování se vyrýsovalo, to ano, řekla bych, že i vcelku barvitě, jen ještě není celé v písemné podobě. :-) a věř mi, že bych to ráda dopsala, jenže mám občas pocit, že postavy si žijí svým životem a nečekaně mě zavedou i tam kam jsem vůbec nechtěla. Myslím, že mají pocit, že to tam prostě musí být. Takže poslouchám a píšu a pak je těch písmenek víc a víc a najednou zjistím, že to nebude úplně nejkratší, takže to napřed chci dopsat. A pak stokrát zkontrolovat a nakonec zjistit kde to vlastně zveřejněním. :-)

Ale slibuji... Určitě se dozvíte co bylo dál.

krása

(pelupe, 10. 2. 2017 21:41)

Moc krásně napsané. Na konci jsem měla pocit,že už máš v hlavě další skvělé nápady na pokračování. A pokud ne,tak i tak děkuji za kouzelné čtení. Povídka JE FAKT SUPER. Moc se mi líbil sedmihlav.

Re: krása

(Issabella, 27. 2. 2017 16:55)

Děkuji Pelupe,
Jasně, že mám v hlavě nápad na pokračování. :-) vlastně se mi těch nápadů tam drží maličko víc a momentálně neúnavně pracují na tom, aby jste se dozvěděli jak to bylo dál. :-D takže hned jak dopíšu - určitě dám vědět.
Ještě jednou děkuji.

krása

(pelupe, 10. 2. 2017 21:49)

Moc krásně napsané. Na konci jsem měla pocit,že už máš v hlavě další skvělé nápady na pokračování. A pokud ne,tak i tak děkuji za kouzelné čtení. Povídka JE FAKT SUPER. Moc se mi líbil sedmihlav.

Já chci pokračování

(Lowris, 13. 1. 2017 15:22)

Tohle mi nemůžeš udělat, utnout příběh, když začíná být tak zajímavý. Musím prostě trvat na pokračování. Porosím, prosím, prosím.

Re: Já chci pokračování

(Issabella, 13. 1. 2017 17:16)

Oh, děkuji. Mám to brát tak, že je to je čtení? :-D
Pokračování? Snažila jsem se držet zadání, první setkání. Stejně se mi to nepovedlo, ne úplně :-) ale v hlavě nápad stále je. Jen to musí někdo napsat. :-)
Uvidíme, hlavně proto, že mi teď nedá spát nápad jiný.
Ale znovu, děkuji.