Pro její krásné oči od Didymé
Pro její krásné oči…
Nesnesitelné! Bylo to nesnesitelné! A nespravedlivé! Tak strašně nespravedlivé! Severus vletěl do ředitelny jako tornádo a prásknul za sebou odpovídající silou dveřmi.
Bylo to k smíchu. On byl k smíchu. Po dnešku rozhodně. Studenti budou radostí bez sebe, že získali další materiál na jeho pohanu. Starý, umaštěný netopýr, smrtijed a teď ještě naivní, sentimentální blázen.
Dorázoval k pracovnímu stolu a vztekle z něj shodil veškerý svůj majetek, co se tam povaloval či způsobně čekal na příležitost být využit.
„Stalo se něco, můj chlapče?“ zeptal se Albusův portrét mírným hlasem, ale Severus se mu neobtěžoval odpovídat.
Albus to věděl, tak jako to teď už bezpochyby věděli všichni. Jeho jméno, jeho pečlivě vybudovaná pověst byla v troskách. A mohla za to ona.
Po Poslední bitvě a nepříjemné epizodě s Naginim upadl Severus do kómatu a než se probral, stačil ho ten nebelvírsky floutek téměř zničit. Vyhnul se sice díky němu Azkabanu, se kterým ve vysoce nepravděpodobném a absolutně nežádoucím případě svého přežití najisto počítal, ale pouze za cenu, již nebyl ochoten platit. Jenže když se procitl ze svého pětiměsíčního spánku, neměl už na vybranou. Potter rozhodl za něj. Severus s ním od té doby nekomunikoval jinak než písemně, protože kdyby se měl k tomu pitomci přiblížit, nejspíš by ho zabil. Což by po vší té námaze udržet toho nezodpovědného fracka naživu bylo jedině plýtváním, které by Severusovi ve výsledku způsobilo pouze frustraci a nespokojenost, takže by to ani nestálo za ty následky.
Už ten jeho první šílený nápad vytroubit celému světu Severusovu nezdravou posedlost jeho matkou by stačil k vyvolání stovky chutí skoncovat s Potterovým životem, ale když ho ten malý skunk ještě požádal, aby se stal kmotrem jeho dcery, kterou měl tu neskutečnou drzost pojmenovat Lily a ještě spojit její jméno se jménem té potrhlice Láskorádové… To už bylo moc, Severus přestal odpovídat i na jeho dopisy a veškeré příchozí s Potterovým rukopisem pálil. Prohřešky aktuálního Potterovic potěru řešil zásadně s Ginevrou.
Trvalo mu věčnost, než dal po tom Potterově excesu svou pověst do pořádku, aby ho už nikdo nepovažoval za nějakého připitomělého romantického hrdinu, nýbrž za vychytralého smrtijeda geniálně matoucího jejich zachránce, aby nepropadl hrdlem (což se některým jeho kolegům z vnitřního kruhu stalo). Nic to však nezměnilo na tom, že se vrátil učit do Bradavic tak brzy, jak jen to šlo, a pár let na to, po Minervině tichém a pokojném skonu, usedl opět do ředitelského křesla, i když z toho měl stejně malou radost jako minule. Jeho život šel však pomalu dál a on si zvykl na svou relativní pohodu. Usnul na vavřínech.
Letošní září ho probudilo. Když vstoupila do Velké síně s úsměvem od ucha k uchu a očima zářícíma víc než hvězdy na jasné noční obloze, víc než horská jezera odrážející měsíc či slunce, víc než nejčistší drahokamy, věděl přesně, kdo je. Celá síň vybledla ve srovnání s ní, jako by do sebe vtáhla veškerou barvu ze svého okolí a zanechala jen šeď, která jí jen dala vyniknout. Mdlé pozadí její krásy a melodičnosti. Ten hlas, ten smích… Severus byl opět jedenáctiletým chlapcem a uhranutě pozoroval, tajně tiše obdivoval svou nejlepší kamarádku.
„Lily Potterová!“ hlas Batsheedy Babblingové, současné zástupkyně ředitele, připadal jeho rozjitřeným smyslům jako prásknutí biče, zvláštní, že žádné předchozí jméno nezaznamenal. Lily Potterová. Z toho spojení se mu udělalo nevolno. Zatmělo se mu před očima a chvíli měl pocit, že se pozvrací. To přemohl. Chvála Merlinovi, takové ponížení by nepřežil. Násilím zatlačil svoji odpolední kávu zpátky na její místo a zhluboka se nadechl.
Chyba! Jeho plíce, jeho čichové receptory byly zahlceny známým květinovým aroma. To přece není možné! Tahle dívka není, nemůže být jeho Lily a on by si měl přestat podsouvat, že… Ach Merline, ta vůně! Děvčátko se právě zvedlo a veselou, energickou chůzí se vydalo k nebelvírskému stolu. Severus se vnitřně chvěl touhou následovat tu vůni a vyhřívat se opět v paprscích zájmu nejmilejší z nejmilejších. A vůbec mu nepomáhalo, že nebyl schopen nalézt jediný zjevný rozdíl mezi originálem a touhle malou kopií.
Proto se od toho dne té dívce vyhýbal. Jídal ve své kanceláři a pokud možno z ní a svých přilehlých, soukromých komnat nevycházel. Když už to nešlo jinak (musel jít zkontrolovat, zda není Hagridova nově objevená učební pomůcka životu nebezpečná), vyplížil se během vyučování, odhodlaný zvládnout to co možná nejrychleji a stáhnout se zpět do svého hájemství. Avšak jeho pochůzka se protáhla a podráždila ho tak, že si při zpáteční cestě neuvědomil, že poslední vyučovací hodina již skončila a chodby jsou plné studentů a to přesně do chvíle, kdy do něj vrazila ona.
Narazila do něj z boku a zapotácela se. Upadla by, kdyby ji nechytil za nadloktí.
„Dávejte pozor, kam jdete, slečno Evansová!“ zavrčel a chtěl pokračovat ve svém směru, dokud ho nezarazilo nezvyklé ticho v blízkém okolí. Vzápětí mu to došlo. Krvavě zrudl. Už léta se mu to nestalo, naposledy snad když by v učení u mistra Levina a popletl z únavy jednoduchý lektvar, ale tentokrát to bylo horší. Jednak proto, že svědkem té události nebyl jeden člověk, nýbrž několik. Druhak proto, že ti lidé byli jeho studenti. A třeťak proto, že tahle chyba nepůjde napravit tak snadno, jako uvařit správně pokažený lektvar proti nachlazení.
Sebral se a prchnul.
Byla to katastrofa. Tolik práce mu dalo všechny přesvědčit, že se přes to už dávno přenesl, že by nikdy nebyl takových citů schopný a Potter dělá pouze nesmyslný humbuk, a teď je celá jeho historka v troskách. Všichni vědí nebo se brzy dozví, že je opravdu takový ubožák, že se ani do dne svých šedesátých narozenin nedokázal vyrovnat s téměř pětačtyřicet let starým odmítnutím.
Z jeho mizérie ho vytrhlo nesmělé zaklepání. Škubnul sebou a obrátil se ke dveřím. Do místnosti vklouzla bez vyzvání osamocená malá rusovlasá postava a zavřela za sebou.
„Co tady děláte?“ vyštěkl vztekle. „A jak si dovolujete vstoupit sem bez dovolení?! Tohle je ředitelna, mohl bych vás za to vyloučit! Mohl bych…“ Dívka nedbala jeho výlevu a přistoupila blíž, natáhla ruku. Šokovaně pohlédl na její rozevřenou dlaň, kde se skvěl černý kámen v bílém kapesníčku s monogramem LE.
„Kde – “ zajíkl se. „Kde jste k tomu přišla?“
„Tatínek ho pro vás našel,“ odvětila tiše, vážně na něj hledíc. „Říkal, že než zmizí z povrchu zemského, měl by prokázat ještě poslední službu tomu, kdo ji potřebuje a kdo si ji zaslouží.“
Severus si nedůvěřivě prostudoval dívčin obličejík, než opatrně vztáhl ruku, uchopil cípy kapesníku a zdvihl ho. Děvče se otočilo a bez dalších slov odešlo.
Severus ztěžka dosedl do svého křesla a tu vzácnou věcičku položil na svůj prázdný stůl. Pečlivě naaranžoval kapesník okolo kamene, aby na něj dobře viděl. Dal si dobrý pozor, aby o něj během té chvilky ani milimetrem holé kůže nezavadil. Zahleděl se na něj a pečlivě rozmýšlel.
Ten kámen mu mohl splnit přání, mohl přivést Lily, aby měl Severus příležitost se jí konečně omluvit za všechno, co řekl a způsobil. Jenže co když je to lež? Co když tohle ve skutečnosti není pravý kámen vzkříšení a Potter se svojí rodinou si z něj jenom tropí kruté žerty? Co když mu ten kámen jenom způsobí nepříjemnou vyrážku nebo nějakou podobnou lotrovinu, či ho dokonce nějakým způsobem znovu a ještě více veřejně poníží?
Vytáhl hůlku a použil několik odhalujících kouzel různého stupně důkladnosti, ale na nic nepatřičného nepřišel. Mohl by to být opravdu…? Váhavě přiblížil dlaň. A i kdyby byl, opět dlaň prudce stáhl, co by jí asi tak mohl říct? Neexistovalo nic, co by mohlo umenšit jeho vinu, čím by mohl vysvětlit nebo dokonce ospravedlnit své jednání. Lily ho nenávidí, to je jisté. Vždyť ji stál život, jejího manžela, oddělil ji od jejího dítěte, kterému navrch zajistil, teď už si to mohl přiznat, neradostné a opuštěné časy po nemalou část jeho dětství a smrtelně nebezpečný úkol na později. Ne, určitě nechce vidět, jak by se na něj Lily po tomhle všem dívala. Sehnul se, aby sebral některé shozené dokumenty.
Ale… Zarazil se, a následně narovnal, aniž by něco skutečně zvednul. Neviděl ji už skoro čtyřicet let, nebyl by jakýkoli pohled třeba i zlobný lepší, než trvalá absence její společnosti, kterou trpěl teď? Zlobný by možná nebyl vysokou cenou, usoudil nakonec, ale ty pravděpodobnější možnosti by nejspíš neunesl. Kdyby se v těch nádherných smaragdech zračil odpor, zrada, výčitka či zranění, nedokázal už by sám se sebou existovat. Na žádné úrovni. Neudělá to!
Vrátil se k záměru napravit svůj neuvážený vzteklý počin, ale znovu ho přerušil dřív, než stačil s danou záležitostí reálně pohnout. Má ale na takové rozhodnutí právo? Neměl by dát své drahé přítelkyni příležitost, a není snad tomu povinen, poctít ho za jeho slabost a zbabělost čímkoli, co sama uzná za vhodné? Ať už je to hněv, odpor, zklamání, zrada, bolest… nebo jakákoli kombinace.
Povzdechl si a schoulil se do sebe, jak mu jeho mysl předkládala horší a horší scénáře možného průběhu takového rozhovoru. Mohl by se tomu vyhnout, předstírat, že ho nemá a nikdy neměl a ponechat si svoji beznadějnou naději, že by mu Lily třeba dokázala odpustit. Zatracený Potter! Teď už mu to bylo jasné, Potter nemusel ten kámen falšovat nebo proklínat, nic totiž nebude pro Severuse horší, více zdrcující či nepříjemnější, než ten kámen opravdu použít k tomu, k čemu slouží. A Severus to prostě nemůže odmítnout.
Opět natáhl ruku. Nebo by mohl? Stáhl se. Bylo by to nečestné, bylo by to nízké… Ale on je sakra zmijozel! Nebo možná ne. Ne v této záležitosti. Tady se prostě nesměl chovat sobecky… Ani když budou cenou za nesobeckost zbytky jeho srdce a příčetnosti? Napjatě se nadechl. Byly tu pouze dvě možnosti. Buď se tomu postaví čelem, dotkne se kamene a nechá se rozcupovat svojí krásnou, ohnivou Lily, nebo vezme tenhle ďáblův vynález do toho kapesníčku a odnese ho tak hluboko do Zapovězeného lesa, že už ho nikdy ani on sám nenajde a povede dále svůj relativně spokojený život s relativní nadějí odečtenou o jeho další zbabělé rozhodnutí.
Tak co s tím? Zvolit správné nebo únosné? Odvážné či bezectné? Těžké nebo snadné? Ale on se tu ve skutečnosti nerozhodoval, že? Pouze oddaloval nevyhnutelné. Jeho podvědomí už od začátku vědělo, co udělá. Byl to pouze strach, co ho nutilo zdržovat. S konečnou platností vztáhl odhodlaně paži.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
to jsem strašně zvědavá, jestli to udělal správně a jak jeho život změní rozhovor s LP. Didyme, prosím, dopiš to, ať vím. Děkuji.
super
(Astra, 10. 1. 2017 20:46)
Moc se mi líbí ten nápad s kamenem vzkříšení a jsem přesvědčená, že by Severus po něm skutečně sáhl. A jeho duševní bitva je popsaná perfektně. Severuse asi ještě čekají hodně zajímavé dny!
Děkuji za hezký čtenářský zážitek.
...
(grid, 9. 1. 2017 22:55)Celkom podarené. Viem si Severusa živo predstaviť pri tom prerieknutí "slečna Evansová!" Sny sa občas môžu splniť, profesor Snape.
Dobrý nápad
(Lowris, 9. 1. 2017 20:33)Skvělé, tahle varianta příběhu mě absolutně nenapadla a severusovo jednání a chování je skvěle ztvárněno, dokážu si ho naprosto představit.Rozběsněného, váhavého a nekompromisního k sobě, činícího správnou věc za jakoukoliv cenu jež za to bude muset zaplatit.
Sladkobolné... :-)
(Alice, 9. 1. 2017 16:17)
Drahá Didymé,
děkuji ti za takovou šanci pro Severuse <3 Protože já věřím, že mu kámen vzkříšení přivede Lily s odpuštěním i úlevou, aby mohl zkusit ochutnat život bez trápení.
Krásné, že ho Harry pro něj našel. A maličká Lily přinesla v právě takovém kapesníku. Myslím, že mu ta Zelenoočka přichystá ještě nejedno překvapení a prosvítí dny ;-)
Ani na okamžik jsem nepochybovala, jak se Severus rozhodne. Ani proč - ne pro sebe, ale aby dal Lily možnost k trestu. Prostě Severus <3 Copak by mu mohla neodpustit?! :-)
Děkuji za tvůj čas, práci i příběh <3
rozhřešení
(sisi, 26. 2. 2018 23:06)