Prostor se topil v bledém šeru. Strohý. Vše, co se v něm nacházelo, mělo svůj nezpochybnitelný účel, nikde žádné zbytečnosti. Pouze v jednom rohu oné místnosti, v níž se právě nacházíme (my samozřejmě imaginárně), bylo u mahagonového psacího stolu umístěno v kontrastu s okolím až nevhodně pohodlné křeslo, v němž se shodou okolností, zrovna jako my (ale na rozdíl od nás skutečně, tohle je přece jeho realita) nacházel přirozený obyvatel místního prostředí. Strohý, temný muž rezervovaného vzezření. Vlastně se dokonale hodil k prostoru, který obýval. Momentálně se dokonce i zdálo, že se taky tak trochu topí. Ovšem nikoliv v bledém šeru.
Při setkání s podobnými osobnostmi jako je tento muž, člověku ovšem respekt, který vůči nim začne tak nějak přirozeně pociťovat, nedovolí se ani snad domnívat, že by něco mohlo narušit jejich vnitřní rovnováhu, natožpak zkoumat co konkrétně by to mohlo být. Tudíž ať toto zdání vyvolalo cokoliv, pokud máme nějakou důstojnost a nechceme se ošívat studem se sklopenou hlavou pod pohrdavě lhostejným pohledem pichlavých černých očí, nepřísluší nám se po příčinách některých věcí vůbec pídit.
Takže ještě jednou. V prakticky zařízené místnosti, nejspíše pracovně, v elegantním křesle, jež sem umístil patrně někdo s vytříbeným vkusem, odpočíval charakterní muž ve středních letech. Hm, řekněme pozdně středních… Zjevně někoho očekával. Očima barvy mezihvězdného prostoru hypnotizoval masivní dveře své pracovny. Na něco se soustředil, náhle si netrpělivě povzdechl a cosi pronesl, velmi úsečným tónem. Na okamžik se odmlčel, ještě něco dodal, zarazil se a čekal. Čelo se mu opět zkrabatilo, tentokrát náznakem obav, úlekem. Trochu podezřívavě, ale s nadějí chvatně pozvedl pravou ruku a v ten okamžik – že by náhodou? – masivní dveře klaply a pootevřely se. Načež muž ještě potichu dodal, zcela odevzdaně a trochu… Hmm, jak jen popsat ten, ano bezpochyby, cit, který se mu vloudil do hlasu?
Ano, trochu něžně zašeptal krátkou větu.
„Stůj. Neblázni. Tak pojď přece dál… Zlatonko.”
A za několik minut – poměrně dlouhá doba na odpověď – se zpoza těch dveří skutečně vynořila drobná dívka. Dveře za sebou zavřela s jakousi definitivností jako by už nemohla zpátky a zůstala opřená čelem o ně, zády ke zbytku místnosti.
V muži se svářelo několik protichůdných pocitů, které se snažil nedávat najevo. Pobavení, pochyby, úlek. Byl náhle tak strnulý, že se zdál nedávat najevo ani obyčejné známky života. A šlo mu to. Popravdě, kdyby nedýchal, od sochy by ho s naprostou jistotou patrně byl schopen odlišit pouze odborník.
A následujících pár malých věčností se nedělo absolutně nic, takže možná pokud zrovna odkládáte nějakou činnost, máte hlad, nebo se chcete jen v klidu projít, prosím, směle do toho. Tady vám nic neuteče.
Nastalá situace v místnosti se tedy stala zhruba stejně neproniknutelnou jako zkouška z jaderné fyziky pro většinu normálních obyvatel planety. Nicméně i když se oba jedinci nacházející se v místnosti dali jen stěží nazvat podobnými, sdíleli nepochybně přinejmenším jednu vlastnost, jíž byla čirou náhodou naprostá nechuť ke sdílení čehokoliv. Pokud by se dozvěděli, že se o nich někdo snaží psát, patrně by výraz jejich obličejů od podobných pokusů odradil kteréhokoliv ubohého smrtelníka, který by se o to pokoušel.
Nedovedete si představit, jak je složité k těmhle dvěma nenápadně pronikat, jsou okamžiky, kdy k sobě prostě nikoho nepustí a vám nezbude než to respektovat a uchýlit se na nějaký čas k popisování podružností, jako je například interiér pokoje, minulost přítomných, počasí, fotbal…
„Pokud to pro vás bude příjemnější, zůstaňte ke mně zády, jak dlouho uznáte za vhodné.“
Ticho.
„Minuty, hodiny.”
Ticho. Návrh bezesporu přijat.
„Já se jistě nějak zabavím.”
Stále nic.
„I s nezdárnou holkou, která mě obtěžuje v kabinetu, a pak tu prostě a sprostě jenom stojí a okrádá mne o čas.”
Otočila se.
Otočila se a usmívala se!
Usmívala…
Severus Snape rezignoval na logiku. Prostě se raději začal soustředit a pozorně zkoumat ten úsměv. Už když mu tohle dítě stálo před kabinetem a netušilo, že je bedlivě sledováno, jeho logická mysl začala tentýž úsměv analyzovat a poté důvodně podezřívat.
Jak jenom ho celá její existence… nemohl najít to správné slovo. Iritovala? Mátla? Vyváděla z rovnováhy? Nebo snad...
Těšila?
Už od prvního okamžiku, kdy ji spatřil ve své třídě, věděl, že ji nemůže nenávidět.
Samozřejmě věděl, že tam bude, znal její jméno a doslechl se i o výjimečné podobě s někým koho kdysi znával, zkrátka, věděl o ní víc než dost. Předpokládal ještě víc, a co se předpokladů týkalo, zřídkakdy se mýlil.
Severus nepatřil k lidem, kteří by si o sobě dělali falešné iluze, poněvadž to zkrátka nebylo praktické. A tak se pokusil předpokládat i své možné reakce. Kdo nezná své slabiny, nebo si je nepřipouští, škodí jenom sám sobě a rozčilování se nad jejich existencí, popírání, či stud je pouhou ztrátou času a známkou nevyspělosti. Slabiny má zkrátka každý, pokud je žijícím člověkem a je to jen dobře, protože jak by si člověk mohl uvědomovat, že v něčem nadmíru vyniká, že je něco jeho silnou stránkou, pokud by si nepřipustil existenci těch slabších? Bez svých protipólů by jaksi většina věcí zcela ztrácela smysl.
Takže samozřejmě věděl, že k tomu dítěti nebude moci být lhostejný, ba si dokonce s jistou nelibostí přiznával, že vůči němu bude téměř jistě něco pociťovat. Určitou slabost možná. Ať se mu to líbí nebo ne. To, že tomu takto bylo, ovšem nikterak neznačilo, že by se o tom měl ještě někdo jiný dozvědět a speciálně ne dotyčná osoba.
Ale když ji prvně spatřil, přesněji, když prvně uviděl její oči, příliš pozdě si uvědomil, že hrozbu podcenil. Dva smaragdy zářící temnou nocí jeho života, jak dlouho je nespatřil, jak dlouho je… postrádal. Nepochyboval, že jsou to stále ty stejné, jeho smaragdy, možná jiné tělo, jiné okolnosti, následky vždy stejné. Trpce se pousmál, myslí mu náhle proběhly stovky vzpomínek, myšlenek. Obrovské dětské nádherné nic netušící oči. Zračilo se toho v nich tolik a to nemusely poznat ani zlomek, čím si museli projít jejich předchůdci.
Maličká, ty to ještě nevíš, ale ti, co mají takové oči, bývají příliš křehcí pro svět. Já to ale vím a nenadělám s tím mnoho. Ne, nevzdávám bitvu před začátkem, to jsou jen zkušenosti. Už jsem se poučil. Neboj se, snažit se nepřestanu, vždycky je naděje, ale minulost s ní nevymažeš. Poprvé jsem si nepřipustil možnost neúspěchu. Už když jsem tyhle oči tenkrát spatřil, vytušil jsem v nich onu pevnou křehkost, odhodlanou důvěrnost, tesknou vědoucnost a… Ach, to všeobjímající teplo.
Jako dítě, které si nemělo do té doby kde hrát, jsem poznal celý nový svět. Otevřel se mi s těmahle očima, které jsem toužil už navěky chránit. Neuspěl jsem. Zavřely se na věčnost.
Kde si hrají děti?
A pak přišla druhá šance. Znovu jsem je spatřil. Byl jsem už opatrnější, od okamžiku, kdy se tu prvně objevily, jsem je chránil ze stínů. Neodvažoval jsem se k nim přiblížit, ohrozit jejich křehkost, nemusely o mně vědět, už tak je mátlo všechno kolem víc než dost. Poskytl jsem jim určitou jistotu, co na tom, že všechno bylo jinak? Už tak Harrymu mizely všechny jistoty až příliš pravidelně. Ať jsem dělal cokoliv, mizely a všechno se ho snažilo rozbít. Ale já si příliš dobře pamatoval, jak to dopadlo naposledy, a nepřiblížil jsem se, abych hojil rány otevřeně. Cena mohla být příliš vysoká, a tak jsem si odpíral to hřejivé teplo, které mi snad dychtil dát… Nenávist a odcizení jsou velmi kruté, ale tomu, co dovede láska, nesahají ani po paty. Může být krásná, nepopsatelná, životadárná, pulsující a poté co jí jednou poznáte… nepostradatelná. Stěží říct, zda existuje něco horšího než takovou lásku zakusit a navždy ji pak pozbýt. Risk příliš velký, sázka nejistá. Ne, něco takového jsem si nemohl dovolit, i když jsem vycítil zachvění směrnice osudu… Kdybych tehdy polevil, nechal ho přijít blíž, kdo ví, jak to všechno mohlo dopadnout. A možná kdesi, v jiném vesmíru, osud přehodil výhybky a naše cesty se spojily… Jak jen by život vypadal teď…
Ale já nemilosrdně usekal všechny úponky, které nás k sobě svazovaly, odhalil a odstranil všechny nástrahy (nebo šance?) osudu a postaral se, aby šel dál. A on nakonec našel jakési štěstí, náruč, která alespoň objala jeho navždy potlučené dětské oči.
Kde si hrají děti?
Ulevilo se mi. Neochránil jsem je ani podruhé, ale přinejmenším tady stále jsou a to musí stačit.
Ale teď? Osude, jsi natolik milosrdný nebo škodolibý, že dáváš třetí šance?
Ty tu sedíš, maličká, a ještě nevíš, co tě čeká, ale ve tvých očích je už teď napsáno mnoho. Víš o té tesknotě, která se v nich zračí už nyní, když ještě netušíš nic o budoucnosti? Jsi přece ještě dítě.
Tak kde si můžou děti hrát?
Tu jedinou slzu tehdy, když ji prvně spatřil, nechal stéct.
Během let jí dělal ze života svědomitě peklo. Pečlivě v rámci přesně vypočtených mezí, tentokrát to bylo přece jen o dost snazší, však to měl již jednou za sebou. Navíc věděl, že v jistém slova smyslu jí to náramně prospívá, děti potřebují mít i své domnělé nepřátele, aby se měly proti komu bouřit, vždyť kdyby všichni byli svatí, byla by na tom světě přeci jen trochu nuda. Nehledě na to, že ať běsnila a vybuchoval jí jeden lektvar za druhým jakkoliv, věděl, že v určitém slova smyslu je se stavem věcí spokojená. Tedy domníval se toho až do posledních dnů. Kdyby dnes nepřišla sama, patrně by mu to netrvalo dlouho a zasáhl by on. Věděl, že něco je velmi špatně, ovšem co to bylo, mu zůstávalo nesmírnou záhadou.
Zrovna jako ten její úsměv, kterému se snažil už hodnou chvíli přijít na kloub. Nebyl to normální úsměv. Někoho jiného by s ním asi zmátla, jeho však nikoliv. Intuice mu napovídala, že něco nesedí.
Ach ano, to opět ty oči, které se k pohybu rtů… nepřipojily, ten ztuhle nakrčený nos a nepřirozené dolíčky…
V tom mu to došlo. Jak primitivní. Ta holka se vůbec neusmívá. Ona uvnitř šílí.
„Tak to by stačilo,” pronesl Severus ledově.
„Eh… prosím?”
„Říkám dost, nerozumíte, slečno?”
Zahleděl se na ni a jemněji dodal: „Jak dlouho?”
„Jako dlouho co, pane?”
„Jak dlouho se takhle cítíš? Nech toho ušklíbání, prosím tě, jen se zbytečně trápíš.”
Strachy se jí rozšířily zorničky. „Vy umíte číst myšlenky?” ujelo jí.
„Ale ovšem,” pousmál se. A pak si otráveně odfrkl, když jí to málem způsobilo srdeční zástavu. „A nyní opravdu začínám trpce litovat, že jsem tuto svou dovednost ještě neuplatnil na vás.” A myslel to vážně. I když to už bezpočtukrát málem udělal, držel se radši zpátky.
Respektoval soukromí druhého člověka, dokud ho nijak přímo neohrožoval, nebo neobtěžoval, což bylo velmi náročné na sebeovládání, jelikož na světě existovala zřídka jaká duše, která by nespadala přinejmenším do druhé z kategorií. Ale u ní nenahlédnout do mysli byl vskutku téměř heroický úkol. Ušetřil by si spousta nervů. I když kdo ví. Možná to radši nechtěl. Ta holka ho nemohla mít moc v lásce. Ne že by nebyl spokojený sám se sebou, že toho docílil, nicméně určitý hlas uvnitř hlavy mu napovídal, že tohle poznání nepotřebuje mít z první ruky.
Viditelně se jí ulevilo. No prosím, je to tady zase, pomyslel si Severus rezignovaně. Co se jí jenom může honit hlavou? Odkašlal si.
„I když se tomu tak na první pohled nemusí zdát, jsem velmi rád, že jste zde, slečno. Ušetřila jste mi práci s vymýšlením důvodu k trestu, který by vás přiměl strávit hodiny utrpení v tomto kabinetu leštěním všech párů mých bot,” pronesl bez hnutí brvou. Očekával už konečně nějakou odezvu. A po několika bezhlesých otevřeních a zaklapnutích pusy se nakonec dočkal.
Vzápětí doufal, že se přeslechl. A přehlédl.
Netušil, jak to dokázala, vskutku jen tak někomu by se nepodařilo zakopnout na naprosto rovné ploše. Musela zdědit talent po tatínkovi. Každopádně ať ten talent vzala kdekoliv, ani se nenadál, a to drobné tělo se před ním válelo v prachu. No dobře, asi chtěla nervózně přešlápnout, zvrtlo se to a teď vlastně klečela a pohledem mu propalovala jeho oblíbenou chladnou podlahu. Ano, existují lidé, kteří mají oblíbené podlahy.
„Já… nebylo by to utrpení. Udělám to dobrovolně, jestli chcete.“
Zapomněl se nadechnout. Jestli ho chtěla vyvést z míry, výtečná práce, to musel uznat, něco v té holce přece jenom bude. Doufal, že ho chtěla vyvést z míry. Byl si tím jistý.
Chtěla, že ano?
„Podívejte se na mě. Hned.“
Pokud ten upřímný pohled jen hrála, byla to profesionální herecká práce. Už dlouho věděl, že herečka je vynikající. Tak proč se tvářila tak… Takhle.
„Chytré, předpokládáte, že v okamžiku, kdy vyvoláte zdání, že trest vás spíše potěší, uniknete mu, nicméně ne dost chytré. I když je mi známo, že obzvláště mezi studenty vaší koleje dochází k rozšířenému omylu a záměně mé profese s profesí galejníka, domnívám se, že i někomu s vaší inteligencí musí být zřejmé, že to, co jsem před chvílí pronesl, jsem nemohl myslet vážně. A tudíž by se mi nesmírně ulevilo, kdybyste okamžitě přestala předstírat, že mě podezříváte z týrání mých studentů. ”
Pohled zmatený.
„Což pochopitelně pouze předstíráte.”
Rychlé přitakání.
Povzdechl si. Po letech usilovné práce, budování bariér, to dopadne tak, že mu majitelka smaragdových očí klečí u nohou. Kolosální neúspěch. Začínal něco neblahého tušit, buď z něj měla takový strach, nebo… Zkoumavě se jí zahleděl do tváře. A pak zavřel víčka.
Ten výraz už znal. Kdysi se na něj stejně tak díval i její otec.
Pro všechny svaté, kdy došlo k tomuhle zásadnímu obratu a jak je možné, že ho nepostřehl?
Ale on ho možná postřehl, akorát ho nechtěl vidět?
Nicméně předčasné soudy nevěstí nikdy nic dobrého. A zdání klame. Nádech, výdech.
Nestávalo se mu často, že by nevěděl co udělat a nepředpokládal, že by mu to kdokoliv z přítomných usnadnil. Přesto se s nadějí rozhlédl, jelikož když počítáme přítomné pavouky a avěť typickou pro sklepení a přítomná kvanta čehosi v dózách na policích u stěn, pak bylo v místnosti poměrně dost “přítomných”.
A tak ho poměrně zaskočilo, když se zrovna přítomná dívka, od níž pomoc čekal nejméně, před ním pomalu narovnala, v tváři se jí usadil nefalšovaně a znepokojivě vyrovnaný výraz a po chvilce hlubokého dýchání dokonce promluvila. I když oči neotevřela.
„Vy to přece víte. Dojde vám to. Tak mě nenuťte říkat nic nahlas.
Některé věci je lepší neříkat.
Stačí prostě, když víte, že jsou.
Dokud… dokud se nerozhodneme, je přece všechno možné…
A někdy to musí stačit.
Mně to stačí.“
Zdání neklamalo.
Kdyby tam někdo byl, aby to mohl dosvědčit, popsal by to asi tak, že v ponuré a strohé podzemní místnosti jednoho pozdního odpoledne stáli dva podivní lidé.
Vysoký muž s havraními vlasy protkanými stříbrem a drobná mladá dívka s rudou záplavou vlasů stékajících přes ramena k pasu. Stáli tam hrozivě dlouho bez hnutí.
A celou dobu se objímali.
A pak možná někdo řekl: „I mně to stačí.”
A od té doby se mezi nimi možná něco změnilo. A možná všechno zůstalo při starém. Kdo může vědět, když je osud tak nevyzpytatelný a dává třetí šance. I když… jenom třetí?
Tu slzu nechali oba stéct.
Alice OReally - Tribute to Severus
(pro drahé Skřítě jako mé nejupřímnější poděkování)
Komentáře
Přehled komentářů
Poděkování
(Astra, 29. 10. 201823:13)
Milé Skřítě, veliké díky za perfektní pokračování Tvého příběhu. Moc se mi líbilo, vtáhlo mě to do povídky a ještě pořád mám pocit, že jsem ty dva viděla na vlastní oči. Ano, třetí šance, to je perfektní nápad :-). Máš talent. Že budeš psát dál? Těším se :-)
Děkuji ti Skřítě, za tak krásně napsanou tečku svého příběhu.
Bylo to tak jemné, mírumilovné a přitom i kapánek srdcervoucí. Nemohu si pomoci, ale z tvého příběhu na mě jakoby v pozadí dýchala sama Alice.
Tak dobré to bylo.
Třebaže jsem byla opravdu a velmi spokojená již s tvými loňskými Zelenými, prožít je o pár minut déle bylo skvostné. Jelikož doplnily přesně ten chybějící dílek - Severusův pohled <3 A ten je úchvatný, dojemný, dýchá z něj lehký smutek... a nabízí NADĚJI. Té nikdy není dost.
DĚKUJI TI!!!! <3
Milá Alice.
To já děkuji. Neumím si ani představit, jakou neskonalou trpělivost vyžadovalo ze střípků jiných příběhů, jinak zpracovaných, vytesat "můj" (vím jak moc to není přesné) ... snad spíš "náš" (všech tady...)Hmmm, taky ne... Tak tedy "jejich" ?
Jejich příběh.
A když nemluvím o obsahu, tak už jen ta hudba!
Je...nádherná. Jímavá. Těžko uchopitelná.
Moc se mi to líbí, a i když nechápu, co Tě přimělo zrovna pro mě něco (a takového) tvořit, velmi mě to ... zaskočilo. Překvapilo. Potěšilo.
A tak to vidíš, pořád nemám slov. A ta co mám jsou takhle neuspořádaná a zpřeházená, jako knížky v knihovně, jejíž jediný knihovník nechal otevřeno a měsíc nepřišel do práce.
Snad jen-Děkuji Ti.
Nejen za vytvořený dárek (a takové jsou pro mě nejhodnotnější), ale hlavně za tu Tvou všudypřítomnou trpělivost. Bez Tebe by nic nebylo napsáno. A i kdyby, vypadalo by to jinak.
S láskou <3
Drahé Skřítě, musím se omluvit, že jsem ve svém komentáři byla tak strohá, šílený den a já spěchala s uveřejněním tvého díla... :-(
Došlo mi to po přečtení našich dvou věrných dam/komentátorek <3 A stejně jako AQeris jsem z tvého stylu psaní nadšená, ohromně se mi líbí, jeho podmanivá "jinakost" - ale ty máš i jiná díla? A přede mnou jsi je zatajila?! (:-D) Ač je pravdou, že já se tě vlastně nezeptala - odpusť. A rozhodně ano, piš dál!
K Magdalence... Magdalenko, ty jsi snové poupátko z velmi trnité zahrady, máš můj obdiv i vděčnost za tvé přátelství. A tvůj postřeh k příběhu je skvostný, i mě zaujal/zasáhl, moc děkuji, že jsi ho vyjádřila ty (když já selhala).
Skřítě <3 S ohromnou úlevou jsem ráda, že se ti můj "dárek" líbil přes všechnu jeho neohrabanost naprostého začátečníka (mně). A proč právě pro tebe? Ano, vskutku se mi tvé Zelené velmi líbí - a ano, líbí se mi i od jiných autorů a tohle není soutěž, nikdo není mým "favoritem", skláním se a děkuji všem autorkám - šlo o okamžitou pohnutku po dočtení. ZA TU NADĚJI. Třebaže nezbytná, umí být i extrémně vzácná. Za tu naději, kterou jsi do svého závěru vložila, kterou jsem pocítila, prožila, za tu jsem ti byla příliš vděčná, že bych to slovy nevyjádřila. Proto.
<3
Krása a údiv a nádhera. Ale to všechno přebíjí jedna jediná otázka.
Kde si hrají děti?
Ta prostinká otázka mi z hrudi vyrvala srdce i duši, vymačkala z nich existenci jako vodu z hadru a třískla obojí zpátky, neuspořádaně, neúhledně.
V mysli se mi objevily vzpomínky a myšlenky, ta věta mi připomněla poslední měsíce v pekle. Všechno, co můj otčím dělá, dělal, a snad už neudělá, mi vysálo krev jako bych si teprve teď uvědomila, co se stalo.
A pak se objevil můj nitroklid. Laskavě všechno zamrazil a nechal rozkvést vším kvítím světa. Hořepníčky zářily nejvíc.
Když se pak vše ustálilo, viděla jsem jasnou odpověď. Ponechat si v sobě kus dítěte, ač věkem už jím nejste, je kouzlo. Náročné, ale výsledek stojí za to.
Aby přežilo, musí mít místo, kam si může chodit hrát.
A já ho mám. Ve své duši.
Najít ho byla docela soutěž, ale tvá jednoduchá otázka zafungovala jako inkantace a připomněla mi, že vše špatné jednou pomine. Aby vysvitlo slunce. Aby si děti mohly jít hrát.
Děkuji Ti.
Laskavá Magdaleno,
ač předpokládám, že každého, kdo někdy něco napsal, velmi potěší, když ve čtenáři jeho "dílo" vzbudí emoce, zvědavost, vzpomínky, vlastní domněnky, otázky, prostě cokoliv hlubšího než zívnutí, klížení očí a myšlenky na to, co je asi zrovna v lednici, musím přiznat, že u Tebe je to jiné.
Na jednu stranu mě to cos napsala (alespoň část toho) velmi těší a děkuji Ti, i za sdílení, reakce je pro mě velká odměna.
Na druhou stranu... Ach.
Mrazí mě a ... děsí, když jen náznakem pomyslím na to, co všechno se za Tvými slovy snad může skrývat.
Není v mých silách teď víc, než Ti říct, co už asi sama víš... Nejsi sama. Nejsi.
A i když se z Tvých slov tak nezdá, pokud potřebuješ záchytné lano, naději, pomocnou ruku, v různých podobách, i být slyšena, může ulevit... Stačí naznačit.
A zpátky k té světlejší straně-ano jsi velmi vnímavá a všimla sis, že za touhle prostou větou se skrývá mnohem víc než se dalo vyjádřit a je krása v tom jak funguje lidská mysl, která Tvé úvahy pošle novým směrem a dokáže dál rozšířit myšlenku...
A pokud takový podnět mohl alespoň trochu potěšit, pomoci...?
I já Ti děkuji.
Milé Skřítě, učinila jsi mi obrovskou radost. Tvůj sloh je krásný, barvitý, Pratchetovsky kouzelný. Párkrát jsi mne upřímně pobavilo.
Piš, piš, piš.
Moc se těším na tvé další výplody. Bylo mi potěšením číst tvá písmenka
Milá AQeris,
po pravdě jsem taková bábovka, že stačí komentář podobný tomu Tvému a k dojetí taky nemám daleko.
A naznačený zájem o mou tvorbu? S nesmírným potěšením Ti dám vše číst, když Tvůj zájem přetrvá! :)
Děkuji.
Poděkování
(Astra, 29. 10. 2018 23:13)