Jdi na obsah Jdi na menu
 

Zelené pro Severuse od Skřítě

 Usmívám se. Široce a zvesela. Jen pokud by se někdo podíval hodně zblízka, snad by mě mohl podezřívat, že ten úsměv vypadá lehce křečovitě. Možná nepatrně napjatě. Malilinko strojeně. Kapičku neupřímně. Drobet zoufale. Krapet nešťastně. Špetičku vyšinutě. A šíleně unaveně.
Usmívám se. Široce a zvesela. Asi jako někdo, komu právě docvaklo, že mu zrovna pár všetečných a všežravých stonožek omylem zabloudilo k lebečnímu švu, zvědavě se provrtalo do té zajímavé a neprobádané, lahodné a měkoučké, přitažlivě mazlavé šedé kůry mozkové, chvilku si tam vděčně lebedilo a pak slastně, pomalu a důkladně vyhlodalo veškerou soudnost. Uf, kdyby jenom ti malí nevinní tvorečkové věděli, jak moc jsem jim za to právě teď vděčná. Doufám, že až se tam vypořádají i se všemi ostatními zbytečnými věcmi jako jsou emoce, myšlenky, vzpomínky, zábrany – bolest i radost a prostě všechny konexe ke všemu a až tam nezbude zhola nic, jen pustá prostorná prázdná klidná nádherně nijaká a nikde nekončící pláň (představuji si to téměř buddhisticky)… Tak doufám, že až ti hrdinní tvorečkové dodělají tohle své veledílo, svoji malou sixtinskou kapli, že neodejdou hlodat jinam dřív, než jim stihnu poděkovat. A potom nad tou dokonale nijakou plání, plání nikde neležící, budou už navždy dohlížet ty nejneprůhlednější, nejmoudřejší, nejlaskavější… a nejnecitlivější a nejkrutější černé, hutné oceány těch očí. (Ano, vím, že na téma očí už bylo řečeno tolik, že je to poněkud klišé a kálo bych se hluboce a upřímně… jenže, ať se snažím, jak se snažím… téma očí prostě nebude klišé nikdy. Nikdy.)
Škoda, že zatím byla zkonzumována jenom ta soudnost, odfrknu si pod vousy. Které samozřejmě nemám. Protože jsem mladá, krásná, okouzlující… A pomatená jako slonice v porcelánu. A protože jsem holka. A protože je mi čtrnáct, Merline. Hmmm… Proč Merline? Proč ne třeba Kristepane, Buddho baculatý, nebo třeba Radegaste, nejvíc hořký ze všech hořkých? Počkat… zkrabatím zamyšleně čelo (ale jen v duchu protože mám samozřejmě příliš mladou a hladkou pleť, abych si už teď dobrovolně chtěla přidělávat vrásky) – co měl vlastně slovanský bůh Radegast společného s hořkostí? Že by to mudlovské pivo? Hmm, nějak mi uniká ta souvislost, ale rozhodně se k téhle neskutečně zapeklité problematice musím vrátit a prostudovat si ji podrobně později. Protože teď se zrovna topím, a tak se mi špatně soustředí. Topím se v hlubinách těch očí.
Přesněji, v představě hlubin těch očí.
Ach jo. Skoro jsem sama sebe přesvědčila, že vycítil, že tu jsem a teď stojí přede mnou a dívá se jenom na mě a já můžu konečně bídně zahynout, protože tohle je to poslední, co chci vidět ve svým krátkým a bezvýznamným otravným životě.
Krucinál – plácnu se do čela tak prudce, že i kdyby tam nějaká naivní vráska nevážící si svého vrásčitého života byla, právě by byla proplácnuta skrz na druhou stranu hlavy – zase jsem totálně odvedla sama sebe od tématu, jak můžu kdy fungovat v tomhle nebo jakémkoliv jiném světě, když většinou nezvládnu ani jednu maličkou nezávaznou výměnu názorů sama se sebou udržet v přípustných mezích, o koherenci nemluvě ani v nejdivočejších snech. Koherenci? Kde jsem, hrome, slyšela takhle komický slovo? A vůbec, koho zajímá koherence? Dost. Uklidni se. Nádech, výdech.
Kamenná tvář, no tak, když ho máš tolik ráda, tak si z něj vezmi příklad a zkus se tvářit chvilku jako on. Výborně, jde ti to. Jako kámen. Jako socha. Mramorová. Dokonalá. Půvabná. Bez chybičky. S těma širokejma ramenama. S těma očima a vlasama. S tím perfektním zad… Kruci. Vyprskla jsem smíchy. Samozřejmě jsem i ochotná připustit, že ten zadek přijde dokonalej jenom mě. Nicméně… komu to vadí? (Snad čtenáři Klíče odpustí, ale mně se ten zadek prostě taky líbí.)
Uklidnila jsem se a tentokrát jsem se s hlubokým nádechem usmála i trochu upřímně. Bolestně, ale upřímně. Nejsem si sice jistá, jak moc mylná či nehorázně namyšlená tahle domněnka je, ale kdysi mě napadlo, že právě tahle má ztřeštěnost je důvod jeho zcela zjevné náklonnosti ke mně. Pokud je to náklonnost. A pokud je zjevná. I když to naprosto nedává smysl. Stejně jako on. Takže… Takže je to dokonale logické. Přikyvuji spokojeně sama sobě a svojí nesmírné inteligenci, která opět vše odhalila v pravém světle. A zcela vážně dodávám, že s tímhle se mu nesvěřím. Pokud najdu odvahu se mu vůbec kdy s čím svěřit, dodávám k tomu dodávání sklesle další větu do svého květnatého vnitřního dialogu.
Tak náklonnost… Jenom takový blázen, jako jsem já, by si mohl myslet, že někdo, kdo se okamžitě rozplakal, už jenom když vás poprvé spatřil a nenávratně tak poškodil svou po desetiletí – ochotně bych věřila, že i po staletí – pečlivě pěstovanou pověst zloducha bez srdce a soucitu, by k vám mohl chovat něco jen vzdáleně připomínajícího nejasnou karikaturu náklonnosti. Každý soudný člověk by si musel myslet, že vás bude nenávidět až za hrob. A každý soudný člověk v okolí několikaset kilometrů si to taky myslel.
Ještě že já už soudná, díkybohu, nejsem, a tak věřím – doufám – v tu náklonnost. Protože cokoliv jinýho by mě asi zabilo. Díky, tvorečkové. Dobrou chuť. Dejte si záležet, hlavně ať nic nezbude.
Takže, co mě dohnalo až sem, k tomu, že tu takhle stojím, měním výrazy jak v kostymérně divadla, kde všechny role večerního představení obsadil jeden herec a vypadám jako zoufalý idiot, vteřiny před sebevraždou, s pusou od ucha k uchu?
Chodím do Bradavic už čtvrtým rokem – oprava. Trpím v Bradavicích už čtvrtým rokem. S tím, že na mě koukají všichni s nějakým očekáváním kvůli mým rodičům, jsem se už dávno smířila a nijak jim to nevyčítám, koneckonců spíš je to legrace, protože pod nánosem očekávání a představ, které si ostatní tvoří bez mého sebemenšího přičinění, mohu dokonale a úspěšně skrývat svoji osobnost a vývoj, které nade všechny pochybnosti taky mám, jako skoro každý druhý člověk. Nebo tvor člověku podobný.
Rodičům bych to ani vyčítat nemohla. Právě naopak, když si představím, co v těchhle letech musel prožívat můj velectěný tatíček, děkuju všem milosrdným bohům. Pokud se nepletu, zatímco on se ve čtrnácti potýkal s draky a všemožnými stvořeními temna, největší stvoření temna, se kterým se potýkám já, je mladý Malfoy, který mi nepřestane dělat nevhodné návrhy patrně až do okamžiku, kdy mu nějaký nesmírně nevhodný udělám sama. Neubráním se ďábelskému úsměvu. Už pár týdnů si pohrávám s různými myšlenkami na to, jak šíleně nevhodný takový návrh může být. Třeba ho nevhodně pověsím za palce u nohou do průvanu v Zapovězeném lese. Nebo mu v nevhodnou chvíli nasypu do džusu prášek na nikdy nekončící akné. Nebo – a to je zatím můj favorit – se spolčím s Uršulou, aby mu ona dělala nevhodné návrhy. Spoustu, často a velmi, velmi intenzivně. Nemůžu ani uvěřit kolik pestrých možností v sobě takový obyčejný pojem jako “nevhodný návrh“ může obsahovat. A když bude potřeba, nakonec je vyzkouším jednu po druhé třeba všechny.
Každopádně cokoliv, co by mi kdy vůbec mohl udělat Malfoy mě trápí asi jako nedostatek čistítek do uší v porovnání s tím, co cítím, když okolo mě jenom projde on. Když se třeba jen prosmýkne pouhého půl kilometru ode mě z jedné strany chodby na druhou, mám pocit, že to udělal jen kvůli mojí uboze žadonící maličkosti, která mu v myšlenkách na něj poslintala všechny kotlíky, a tak se rozhodl škody minimalizovat alespoň tím, že mou touhu velkoryse ukojí umožněním letmého pohledu na jeho velkolepou existenci.
Jediné, co mě ještě po čtyřech letech tohohle utrpení dělilo od zahození veškeré důstojnosti a plazení se před jeho dveřmi, byla moje soudnost. Upřímně, jsem odjakživa poměrně hrdá na své působivé herecké umění, které mi pomohlo vytvořit téměř dokonalou roli, v níž důstojně kráčím ve šlépějích svého otce a dělám Potterům, jakožto časem a zkušenostmi ověřenému rodu úhlavních nepřátel a systematických ničitelů vnitřního klidu profesora Snapea, značnou čest. Už během prvních týdnů po oné slavné první hodině, kdy jsem ho pouhou svou přítomností dohnala k slzám, jsem si vysloužila úctu téměř všech studentů a profesorů bez rozdílu věku za tento nadlidský výkon. Od zmijozelských kreaturek v zácviku se samozřejmě proslýchalo, že to ta má “neuvěřitelná duševní prostota zkrátka byla tak nebetyčná, že ani tak nesmírně vyrovnaný a zkušený člověk ji nedokázal ustát s kamennou tváří a byl nucen projevit patřičný soucit k tak obrovské krutosti osudu“. Já preferuji verzi, že se zkrátka rozbrečel strachy při představě toho, co ho čeká.
Každopádně pravda nikdy nevyšla na povrch. Cha. Radši bych snědla svoje ponožky, než abych přiznala, že přesně to, co prohlásili zmijozelové, mě taky napadlo, a jaká mě jímá hrůza při uvědomění si skutečnosti, že to je patrně také pravdivé vysvětlení oné události. Protože od té doby se jeho chování dá téměř bez rozdílu připodobnit k tomu, jak se podle v rodině tradovaných historek choval k tátovi a tetě se strýčkem Weasleyovým. Jenom vyšší level. Někdy jsem měla pocit, že si snad oživuje dávné situace preventivně každý večer v myslánce, aby mohl citovat bezchybně už jednou pronesené urážky, protože by přece byla škoda, aby takové perly byly zaneseny pískem času, že.
Já nicméně nerada zůstávám komukoliv cokoliv dlužna, takže jsem během let svou záškodnickou činnost a životní dílo zděděné po taťkovi a dědovi dovedla téměř k dokonalosti. Jediné, co by ho mohlo nepatrně hyzdit, je skutečnost, že kdyby profesor požádal, abych mu líbala boty, patrně bych to bez váhání a s nadšením provedla. Jen se obávám, že to by potom některým mým přímo mistrovským kouskům, které pomalu a právem vstoupily do historie školy, mohlo lehce ubrat na důvěryhodnosti.
 
Hned první prázdniny, co jsem chodila do školy, mě doma naprosto odzbrojili, když jsem si
postěžovala, že nechápu, proč mě profesor tak nenávidí. Nikdy na ten rozhovor nezapomenu. Mamka se tehdy soucitně pousmála, sedla si ke mně na postel a vzala mě kolem ramen.
„A tebe to trápí, viď?” pronesla mile. Tak nějak jsem pochopila, že dělat hrdinku před mamkou nemá cenu a se sklopenou hlavou jsem lehce přitakala.
„Hmm, tohle asi musí být dědičné,” zamyslela se. Zatvářila jsem se nechápavě a tak to rozvedla. „A jsi si opravdu jistá, že tě Severus nenávidí, Zlatonko?”
„Jasně, že né. To, že někdo řekne, že ´student s nejhorším lektvarem toho dne musí vydrhnout všechny kotlíky a pomůcky v učebně, a že se jistě nikdo nebude zlobit, když to vaření lektvarů dneska přeskočíme, protože on spěchá a protože všichni víme, jak by to dopadlo, takže slečno Potterová, doufám, že na večery v následujících týdnech nemáte nic naplánováno, protože teď už máte přece lepší program´ je jasný důkaz nehynoucí lásky,“ zkonstatovala jsem kysele.
Mamka se shovívavě usmála. „Víš, Zlatonko, od nenávisti k lásce to často bývá jen krůček. A pokud tě to uklidní, můžu ti prozradit, že tvůj otec prožíval něco velmi podobného ve tvém věku.”
Zalapala jsem po dechu. „To ti nevěřím! Jejich rivalita je pověstná, nesnášeli se navzájem asi jako… jako…” nemohla jsem honem vymyslet dostatečně silné přirovnání. „Jako Brňáci a Pražáci,“ vydechla jsem vítězoslavně.
„Doufám, že já v tvých očích zastupuji ty Pražáky, má drahá. Protože on mi byl samozřejmě naprosto ukradený. Nemůžu za to, že se v skrytu vždy tajně užíral mou dokonalostí,” mrkl na mě ode dveří zvesela můj vždy usměvavý, laskavý otec. Neudržela jsem svůj zoufalý výraz a musela se rozchechtat. On je prostě takový. Vždycky umí podržet ve správnou chvíli. Hned na to ale zvážněl.
„Zlatonko, s něčím se ti svěřím. Ale musíš přísahat na ty tvoje dva drahocenné smaragdíky, že to nikdy, za živého Boha, nikomu neprozradíš. Ani bratrům, prostě nikomu.”
„Přísahám,” napětím jsem zadržela dech.
„To, že jsem neskončil načapán, jak se plazím před jeho dveřmi ve snaze mu políbit botu, je zásluha jen a pouze tvé ušlechtilé matky, která ví, že takovou potupu bych nepřežil.” Vyprskla jsem. „Děláš si ze mě blázny, tati. Tohle je vážná věc!“
Ale ani jeden z nich se nezasmál. Máma zase nasadila ten shovívavý ton a zahleděla se kamsi do prázdna. „Zlatonko, víš, že vlastně doteď nepřestávám děkovat a žasnout nad tím, že si tvůj tatínek tehdy vybral mě?“ pronesla s klidem. Totálně jsem nechápala, co tím jako myslí. Jak jako vybral ji?
Podívala jsem se na tátu. Taky se díval jinam. Nic nedodal. Zavrtěla jsem hlavou a pevně jsem se rozhodla dostat tenhle podivný rozhovor z hlavy hned, jak to půjde. Vymáčkla jsem ze sebe úsměv a začala nenápadně ustupovat směrem ke dveřím. Když už to vypadalo, že je úspěch na dosah, táta na mě ještě zavolal. „Jo a Zlatonko?”
„No?” odpověděla jsem opatrně.
„Taky sis všimla, jak má Severus perfektní zadek?“
V pokoji vybuchl neřízený záchvat monstrózního dvouhlasého smíchu a já jen zoufale lapala po dechu, který mi byl tak neomaleně vyražen z plic a zběsile doufala, že jsem to vážně neslyšela.
„Tati!!! Kroť se krucinál trochu! Jsou tu děti, bude mi teprve dvanáct! Já si takových věcí už jenom z principu nemůžu a hlavně nechci všímat!” bylo jediné, na co jsem se (téměř) rozhořčeně zmohla.
„Když myslíš… “ zaslechla jsem ještě, než jsem definitivně prchla.
 
Jenže táta měl tehdy pravdu. Jak moc je ten zadek perfektní, jsem měla šanci posoudit až v následujících letech, kdy jsem znechucena sama sebou nedokázala vynechat jedinou příležitost na ono posuzování. Až se ze skrývání a důmyslného omlouvání této mé úchylky málem stal jeden z nejtěžších úkolů mé herecké kariéry vůbec.
A jak jsem tedy došla k tak absurdnímu názoru, že by ta chodící dokonalost ke mně mohla chovat náklonnost? Tonoucí se stébla chytá. Od toho šíleného rozhovoru s rodiči jsem se o něm doma už nikdy nezmínila. Ale začala jsem dávat pozor na každý detail jeho chování. Občas, když jsem zrovna úmyslně z nějakého lektvaru poctivě dělala časovanou bombu, jsem nečekaně vzhlédla a nachytala ho, jak se na mě dívá. A ten pohled… Ten pohled byl téměř ne-nenávistný. Poprvé jsem se neudržela a překvapením mi vybuchl lektvar hned v příští sekundě a vytvořil mi nezpochybnitelně zajímavou vizáž mladé Afroameričanky s ohnivou svatozáří rozpínající se několik desítek centimetrů rovnoměrně okolo hlavy a s neonově zelenými zářícími doširoka roztaženými reflektory uprostřed tváře.
Tehdy jsem v jeho výrazu ale zahlédla cosi jako letmý záblesk pobavení. Takového toho nepravděpodobně nesarkasticky… upřímného. Většinou předcházejícího… úsměvu? I když jen na zlomek vteřiny. A tohle přistižení mi potom náležitě vytmavil. Čehož jsem ale nikdy nelitovala a od té doby si dávám pozor, i když to mezi námi začalo být ještě vyhrocenější, než kdy dřív.
Občas… občas se složení mého nového, geniálně destrukčního lektvaru záhadně přetransformovalo ve správnou verzi podle původního zadání toho dne, a Snape mi musel s nevyhnutelně posměšnými a nelibými poznámkami… dát výbornou. Nikdy jsem nezjistila, kdo a hlavně jak to dělá. Ale jednou jsem měla pocit, že se mu ve tváři mihla úleva, zrovna když mě tento záhadně správně utvořený lektvar zachránil před opakovacími zkouškami z lektvarů. Ještěže nevěděl, že mi ty zkoušky hrozí, to by si jistě dal záležet, abych tentokrát neprošla.
A postupem času… jsem si začala uvědomovat, že ho nějak dostatečně ne-nesnáším. Ba že dokonce nemám ani vzdáleně dostatečnou radost z toho, když se mi povede nějaký výjimečně kvalitní žertík. Že se ve skrytu duše strachuji, jestli jsem mu nějak neublížila… Ani netušíte, jak moc jsem tomu nerozuměla a překvapila tím sama sebe.
A tak postupovalo moje šílenství. Pomalu a jistě jsem si začala uvědomovat, že je pro mě pořád těžší a těžší nemít ho ráda a škodit mu a že je to zároveň něco, co nedokážu přestat dělat, protože… Protože je to tak nějak jediná jistota, že ho snad uvidím dřív než na další hodině. A tak jsem začala vymýšlet pasti s novou vervou, usilovně, ale… Tak nějak zoufale a rozpolceně.
Až před nedávnem jsem pochopila, že už to takhle dál nezvládnu, protože bych mohla zešílet. Teda, ještě trochu jiným způsobem než už šílená jsem. A tak jsem ze dne na den pověsila partyzánství na hřebíček a… začala sekat latinu. Po nějaké době mi dokonce i on dal najevo něco jako ´starost´ o mé duševní zdraví kvůli absenci standardního chování. A tehdy jsem pochopila, jednak že už to nikdy nezvládnu, druhak že taky nezvládnu překonat svou hrdost a tomu krutému – krutě skvělému – anděli zkázy cokoliv říct. Začala jsem chodit jako tělo bez duše, nejíst, nepít, pokud to nebylo nezbytně nutné, smát se jen když to bylo nevyhnutelně potřeba, a vnitřně šílet.
To trvalo až do okamžiku kdy mi mí malí stonožkovatí spasitelé nespolykali soudnost. A tak jsem konečně tady.
Stojím před dveřmi jeho kabinetu a netuším, co mu chci říct. Uvědomuju si, že tu stojím už opravdu velmi dlouho. A tak se zapřu a velmi odvážně zvedám ruku k zaklepání. A… syknu, zavřu oči a ruku zase pomalu svěsím dolů. Ne. Ani bez soudnosti to prostě nedokážu.
V tom zcepením.
„Nepopírám, že sledovat váš vnitřní souboj je bezpochyby neskutečně zábavné, a vidět vás bez vaší namyšlené a ubohé, typicky Potterovské masky, mě upřímně hluboce uspokojuje.
Kdybych pouze tušil, jak perfektně se dokážete užírat i beze mě, jistě bych do devastování vaší nadutosti neplýtval vkládáním takové energie, nicméně bohužel ani já nemám na tak skvělé rozptýlení celý den. Takže kdybyste se už laskavě rozhodla, co uděláte a přestala procvičovat mimiku zrovna před mým kabinetem. Bojím se, že musím přiznat, že i přes onu nepopiratelně neblahou skutečnost, že jste Potterová, bych vám byl vskutku zavázán, pokud byste konečně došla k jakémukoliv rozhodnutí, mladá dámo.“
Tak to mi stačilo. Obrátila jsem se na podpatku k odchodu. Když v tom mě zarazil podivný neidentifikovatelný zvuk.
Později identifikovaný jako klapnutí nyní pootevřených dveří. A téměř neslyšné, jakýmsi nerozpoznatelným citem zabarvené zašeptání mě doslova přimrazilo k podlaze.
„Stůj. Neblázni. Tak pojď přece dál… Zlatonko.“
 
Konec
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

milé pobavení

(AQeris, 26. 6. 2018 15:13)

Velice jsi mi mi zvedla náladu. Poprskala jsem si monitor smíchy. Vřelé díky :-D
A Severus má perfektní zadek, bez debat ;-)

kdo je za dveřmi?

(sisi, 26. 2. 2018 18:25)

děkuji, povídka je velice vydařená, děkuji za Severuse a jeho dveře do kabinetu, které pravděpodobně nechal zprůhlednit, aby mohl hlídat pohyb háďat po chodbách sklepení. Bavím se představou, jak dlouho sledoval Lili za dveřmi, než si pro ni prostě došel.

Nitrolebeční potěšení

(Tristan, 20. 4. 2017 12:39)

Takto živé ztvárnění úsměvu až do lebeční podstaty s vrcholem v buddhistické vyrovnanosti je naprosto dokonalé. Nemohla jsem se od textu odtrhnout až do samého konce. Máš opravdu talent! Pokračování prosím :)

Paráda

(Mydalenka, 8. 3. 2017 10:02)

Tak si vrním blažeností. Ale má to hroznou vadu. Nutně potřebuju vědět, co bylo dál! :-)

Rozpolcenost

(Lowris, 12. 1. 2017 18:02)

Ztvárnění rozpolcenosti Lilyiny mysli je naprosto geniální. Troufnu si tvrdit, že Belatrix Lestrangeová se může jít se svou šíleností zahrabat.Lily v tvém podání jí strčí hravě do kapsy.

Re: Rozpolcenost

(Skřítě, 15. 1. 2017 8:08)

Hehe. Tak přemýšlím jestli je to dobře, nedovedu si představit, co by se s ní mohlo stát, kdyby si za vzor vzala zrovna Belatrix, rozhodně by to mohlo být zajímavé. A přinejmenším by to snad nebylo ani špatně...
Mnohokrát děkuji.

Re: Re: Rozpolcenost

(Lowris, 23. 1. 2017 12:23)

Myslím, že číst Belatrix od tebe by bylo přinejmenším dechberoucí.

úžasná Zlatonka

(Astra, 10. 1. 2017 20:48)

Ach Merline, Skřítě, ty máš talent. Mělo bys ho využít a psát a psát a psát. Je to perfektní.

Re: úžasná Zlatonka

(Skřítě, 15. 1. 2017 8:02)

Nevím, jestli si dovedeš představit, milá Astro, jak Tvá slova lahodí nejistému egu nejistého autora. Přinejmenším ho činí o maličko jistějším :)
Děkuji. I za motivaci.
Jinak Tvé Zelené jsou naprosto (!) okouzlující. Děkuji i za ně.

Re: Re: úžasná Zlatonka

(Astra, 15. 1. 2017 16:44)

Tak to jsi mi taky pohladila ego. Děkuji!

eh

(Mak, 14. 1. 2017 14:21)

No tak to je krasny... takze bude toho vic, jsem tak pochopila z kvality textu....kdy? Kde?

Re: eh

(Skřítě, 15. 1. 2017 8:36)

Ach... To jsi pochopila pomalu dříve než já, milá Mak :) No dobře, nepopírám, už mě navštívila nenápadná myšlenka na to, že by to chtělo ještě nějaké vyjádření Severuse, je neslušné nedat mu prostor...
Nicméně zatím z toho nic konkrétního nevzniklo. Každopádně, když to vypadá, že by to mělo alespoň jednoho čtenáře, snad vznikne.
Děkuji.

Krásné...

(Issabella, 13. 1. 2017 16:31)

Opravdu jsem během čtení nemohla setřít úsměv z tváře. :-) Lily je dokonalý Poberta, hmm, jen jí to pak pěkně zamotají vlastní emoce. No, a komu by nezamotali když Severus je prostě nepopsatelný. :-) Děkuji, že jsem je směla poznat z Tvého pohledu. Zážitek.

Re: Krásné...

(Skřítě, 15. 1. 2017 8:28)

Tak pokud to někomu vykouzlilo úsměv na tváři, je to ta nejlepší odměna! Není zač, to já velmi děkuji milá Issabello :)

123

(grid, 10. 1. 2017 0:19)

Zaujímavé. Trošku iná káva, iný štýl. Dúfam, že si od teba budem môcť prečítať viac. Povedané inými slovami ústami Severusa: Tak píš ďalej a ukáž, čo sa v tebe
skrýva. Vďaka.

Re: 123

(Skřítě, 15. 1. 2017 7:56)

Díky za komentář grid, tak víš co? Když je to řečeno takhle, tak já se pokusím! :D
Snad se ve mě tedy něco skrývat bude...

Merlin žehnej červíčkům! :-D

(Alice, 9. 1. 2017 16:25)

Drahé Skřítě :-)
Ačkoliv jsem ti to již psala v emailu, podělím se s ostatními o svůj zážitek z přečtení :-)
Už napoprvé mi vykouzlil onen příjemně připitomělý úsměv na tváři a hřejivý pocit u srdíčka. Tvá Lily je "ďábelské zlatíčko" a nejde ji nemít rád!
Severusova první reakce z jejich setkání byla "au". To jinak vyjádřit neumím. A bylo krásné v podtónech cítit Klíč <3
Mnohokrát ti děkuji za Zlatonku pro Severuse, zdá se mi pro něj přímo dokonalá <3

Re: Merlin žehnej červíčkům! :-D

(Skřítě, 15. 1. 2017 7:53)

Milá Alice, ačkoliv už jsem to psalo v mailu, nedá mi to, než poděkovat znovu, za Tvou nesmírnou laskavost, přijetí a pomoc.
Není nad to mít svou vlastní soukromou Zlatonku, řeklo bych ^_^
A jinak, takoví kamarádíčci se občas vskutku můžou hodit,že?
Děkuji za komentář ještě jednou a pevně doufám, že Tvé dny probíhají slunečně :)